» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo žije z naděje, zemře hlady."

Walter Benjamin

počet přístupů: 2141855

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: V ohrožení (7.část) ::

alri	publikováno: 14.08.2007, 20:52

Klára objeví sídlo příšer


	19. Pitva Ani nevím, proč jsme tenkrát tělo té příšery nevzali a neodnesli nahoru inspektoru Chivovi. Možná nám to nepřišlo na mysl, možná jsme celou tu záhadu toužili rozluštit úplně sami. Těžko říct, nedokážu to posoudit. Místo toho jsme tu obludu popadli a ve vteřině jsme opustili prostor nemocnice. Šli jsme k Erikovi domů. Samozřejmě že jsme se nepromenádovali po hlavní třídě, kde by asi náš „náklad“ vzbudil pozornost lidí, kterých (i když byla hluboká noc) bylo po ulicích spousta. Nenápadně jsme se však kradli postranními uličkami. Přesto jsme k Erikově domu dorazili docela brzo. Měli jsme štěstí, neboť když jsme vstupovali do dveří, začínaly z nebe padat první dešťové kapky. A než se dveře stačily zabouchnout, rozpršelo se naplno a kapky s bubnováním narážely do oken. Erik rozsvítil a rázem jsme se ocitli v prostorném obývacím pokoji. „Kam s tím?“ ptal jsem se prohýbal se pod tíhou té obludy. Erik se rozhlédl po pokoji, jeho zrak spočinul na bílém koberci a bílé sedačce. „Hmm…“ zamyslel se, „asi to hodíme do kuchyně…“ Odvlekli jsme tedy obludu na kuchyňský stůl. „Co teď ?“ ptala se Fran a opatrně setřela obludě z koutku tlamy zelené sliny. Chvíli si jen tak prohlížela, jak se jí lesknou na prstech, a pak… „Au, au!“ zaúpěla a snažila se zelenou tekutinu, která teď bublala, setřít. První se vzpamatoval Erik. Rychle k ní přiskočil a v příštím okamžiku už ji strkal ruku pod tekoucí vodu. „Opatrně, Fran!“ slyšel jsem ho říkat. „Je to přece kyselina… Copak už jsi zapomněla, jak to Michelovi málem sežralo nohu?“ Zatímco se Erik a Fran potýkali s náplastí, prohlížel jsem si příšeřinu srst. Měla tuhé a hrubé chlupy, které trčely do všech stran. Trošku jsem tu obludu šťouchl prstem do přivřeného oka. Bylo měkké jako tvaroh a prst se mi do něj málem zabořil. V tu chvíli se u mě vynořili Erik a Fran. Erik držel v ruce obrovitý nůž. Uskočil jsem stranou, neboť to už skoro vypadalo, že ho chce zabodnout přímo do mě. Jak se dalo čekat, nestalo se tak. „Mrknem se do ní?“ zeptal se a přejel nás pohledem. Samozřejmě že jsme souhlasili. Napjatě jsme sledovali, jak se špička nože zabořila do obludiny chlupaté hrudi. Za malý moment už kudla dojela až k chlupatému okraji břicha. Objevil se tmavý řez a Erik odložil nůž zacákaný černou krví. Podívali jsme se na sebe, jako bychom se domlouvali, kdo se do toho odváží hrábnout. Padlo to opět na Erika. Vymluvili jsme se na to, že on je tu doma a tak má přednost. Vykouzlil na obličeji výraz: Proč zrovna já? Přesto však odhodlaně zamířil do koupelny a několik vteřin se odtamtud ozývalo pouze rachtání a řinčení. Po chvíli se vynořil s párem bílých gumových rukavic na rukou. „Jdeme na to!“ prohlásil a zabořil ruce přímo do řezné rány na břiše bestie. Ozvalo se odporné začvachtání a my jsme se rázem dívali do černých útrob příšery. Musím říct, že jsme tam neviděli absolutně nic. Erik se přemohl a zabořil ruce ještě hlouběji do slizkých, kluzkých a černých vnitřností. „Nic zvláštního,“ ozval se a dál se přehraboval v břiše obludy. „Střeva, žaludek, játra, srdce… ale co je tohle?“ zarazil se a ohmatával něco kulatého a na pohled měkkého. Nikdo nic neřekl. Fran mu mlčky podala nůž. Erik ho pevně uchopil a zařízl. Sotva se špička nože dotkla lesklé koule, ta najednou jako by explodovala. V tu ránu jsme leželi přimáčknutí na podlaze. „Co to proboha bylo?“ ptala se Fran, když jsme se znovu napřímili. „Nemám tušení…“ zamumlal jsem. „Asi nějaký obranný systém nebo co…“ Rozhlédli jsme se kolem. Všude po zdi a nábytku byly zelené cákance, které do nich vypalovaly dírky. „Spíš zásobárna slin,“ odpověděl Erik. V tu chvíli ve vedlejší místnosti zadrnčel telefon. Byl jsem nejblíž a tak jsem se vyřítil z kuchyně a za malý okamžik už zvedal sluchátko. „Aló?“ optal jsem se a rukou si uhlazoval vlasy. „Micheli?“ ozval se rozrušený hlas. „Micheli, jsi to ty?“ Souhlasně jsem zamručel. „Já… volala jsem nejdřív k tobě, potom k Fran, ale nikdo to nebral…“ „Jsme všichni u Erika,“ odvětil jsem. „Děje se něco, Kláro?“ „Já jsem něco zjistila!“ zvolala. „Něco co by se vám mohlo hodit… Víš, já jsem vám to moc nevěřila, nechtěla jsem vám to však říkat, jsme přece přátelé… Ale když jsem viděla ty chlupy, tak jsem byla nucena uvěřit… Ale myslím, že to teď není podstatné… Něco jsem zjistila!“ „A co? Co jsi zjistila?“ vyhrkl jsem do telefonu. „Takhle ne… Přijeďte ke mně. Ukážu vám to. Teď hned!“ dodala roztřeseným hlasem a zaklapla telefon. 20. Mapa Vřítil jsem se zpátky do kuchyně tak rychle, jak mi to zraněná noha dovolovala. Erika a Fran jsem našel na kuchyňské podlaze s hadry v rukou. Když jsem jim sdělil, co mi právě teď Klára řekla, úplně vyletěli a hadry odlétly kamsi do kouta. „Jedem!“ vyhrkl Erik. „Mám tady auto!ů a vyřítil se z kuchyně. „Ale co všechno tahle tady?“ ozvala se Fran a prohlížela si špinavou kuchyni a obludu na stole. „To nech být!“ zasyčel jsem. „Uklidíme to, až se vrátíme!“ Vyběhli jsme ven. Erik už měl auto nastartované a s rozsvícenými světly čekal před domem. Otevřel jsem dveře a zalétl na přední sedadlo. Fran se posadila za nás. Vystartovali jsme rychlostí světla. Ulice byly skoro prázdné. Nejspíše se nikomu v takovém slejváku nechtělo vycházet ven. U Kláry jsme byli asi za čtvrt hodiny. Klára bydlela v cihlovém domě, kde kromě ní žilo ještě několik rodin. Vystoupil jsem a zabouchl dveře. Sotva jsem udělal několik kroků, byl jsem promočený na kůži. Rozhlédl jsem se kolem. Ulice byla prázdná. Jen kousek od nás stálo tmavé auto. Očima jsem vystupoval po patrech, až jsem spočinul na oknech ve čtvrtém poschodí. Očekával jsem, že v nich bude rozsvíceno, ale byla tmavá stejně jako ta okolní. Dlouho jsme na nic nečekali a zapadli do dveří. Výtah bohužel nejel, a tak jsme to museli vyšlapat pěšky. Nejspíše nešel proud, protože světlo nesvítilo a zvonek nezvonil. Erik ho ještě několikrát stiskl, ale stejně se neozvalo ani nejmenší zadrnčení. Pokrčil rameny a lehce zaklepal. Ozvalo se duté zaťukání a v tu chvíli Erik ruku stáhl. „Je otevřeno,“ poznamenal a nejistě se na nás podíval. „Třeba nás očekávala a tak otevřela. Možná abychom si nemysleli, že není doma, když nejde ten proud…“ zamyslela se Fran, ale bylo vidět, že tomu sama moc nevěří. „To se mi nezdá,“ ozval jsem se. „Klára přece není tak neopatrná, aby nechala někde v pět hodin ráno, nebo kolik vůbec je, dveře otevřené dokořán…“ „Souhlasím s Michelem,“ odpověděl Erik. „Tak se mi to nezdá…“ Vzal za kouli i dveří a chtěl otevřít, ale… „Něco tam je, něco, co mi brání otevřít!“ Přiskočil jsem Erikovi na pomoc. Zatlačili jsme do dveří. Vypadalo to jako když před nimi něco leží a přitom to drží kliku. Zabrali jsme ještě jednou. Vtom to však povolilo a my najednou ve škvíře mezi rámem a dveřmi spatřili, jak na kobereček spadla s bouchnutím lidská ruka celá od krve. Všichni jsme úplně zbledli. Krve by se v nás nedořezal. Ještě jednou jsme pořádně zabrali. Dveře konečně povolily, přesto jsme museli napnout všechny síly, abychom je otevřeli alespoň tak, abychom mohli projít. První se dovnitř nahrnul Erik, v patách za ním já a pak Fran. Erik okamžitě nakoukl za dveře. Rychle jsem ho následoval. Vzápětí jsem ztuhl stejně jako on. Fran nám nakukovala přes ramena. Ne však dlouho. Když spatřila to, co my, ustrašeně zacouvala několik kroků dozadu a vzápětí se ozvala dunivá rána, neboť uklouzla po něčem rozlitém na podlaze. Byla tak vyděšená, že ani nevykřikla. Rychle jsem přibouchl dveře a Klářina mrtvola, dosud spočívající v sedě v rohu, se svezla na zem a rozplácla se na ni. Ruce rozhodila kolem sebe a vlasy ji zakryly obličej tak dokonale, že zděšený a zoufalý výraz ani nebyl vidět. Najednou se z vedlejší místnosti ozvalo kňučení. Šel jsem se tem podívat. Sotva jsem vstoupil do dveří, vyřítilo se něco bílého zpod postele a se skučením a pištěním se mi to propletlo mezi nohama. Z chodby jsem uslyšel vyjeknutí. Jako na povel jsem se otočil. Fran stále ležela na zemi, na hrudi měla tu bílou věc a podle všeho se jí to snažilo olízat obličej. Najednou mi svitlo. „C´est le chien de Klára!“ zvolal jsem a vzal štěně do náručí. Erik zatím odtahoval Kláru stranou od dveří. Fran se zrovna zvedala ze země. Ukázalo se, že uklouzla po krvi – Klářině krvi -, která byla všude kam jsme se jen podívali. „To je hrůza,“ zamumlal Erik, když sebral ze stolku baterku a posvítil s ní na podlahu. Poté přejel i stěny. Byly podrápané a plné krvavých cákanců. „Kdo to jen mohl udělat?“ ptala se Fran a oprašovala se. „Spíš co…“ řekl Erik a chodil i s baterkou po bytě. „Ale řekl bych, že je to celkem jasné…“ Ocitl se znova na chodbě a posvítil na Klářino tělo. Světlo se pomalu šplhalo po roztrhaných zakrvácených šatech a po rozsápané pokožce. „Tohle by člověk asi nedokázal. Takhle brutální vraždu… Fuj!“ Přesunul světlo na podlahu, abychom se na to nemuseli dívat. „A proč by ji taky někdo chtěl zavraždit? Napadá mě jenom jeden, nebo spíše jedny. Jako to zkoušely s námi. I když absolutně nemám tušení proč…“ „Takže ty si myslíš, že…“ zeptala se roztřeseně Fran. „Jistě. Kdo jiný?“ „Ale vždyť s tím přece Klára neměla nic společného…“ „Mě to přijde docela logické,“ řekl Erik. „Teď ale musíme najít to, co nám chtěla Klára ukázat…“ „Třeba nám nechtěla nic ukázat,“ mínila Fran, „ale chtěla nám to říct.“ „To je také možné, ale to už nám bohužel asi nebude moc sdělit…“ „Stejně bychom se tu měli porozhlédnout,“ navrhl jsem. Moji kamarádi jen mlčky přikývli. Jali jsme se prohledávat celý byt. Vzal jsem si na starost obývací pokoj. Chvíli jsem se jen tak přehraboval ve všech možných věcech. A pak jsem najednou u křesla spatřil ležet nějaký kus papíru s červeným fixem. Vrhl jsem se k němu a zvedl ho. Byla to mapa na které byla zakroužkovaná nějaká jeskyně – a zrovna kousek od dopadu toho vesmírného objektu. Bylo mi jasné, že je to ono. Okamžitě jsem zburcoval ostatní. Ani jsme se o tom nemuseli dlouho dohadovat. Věděli jsme, co musíme udělat – rozhodli jsme se tam ihned zajet. Nějak jsme ani nevnímali, že kousek od nás spočívá tělo naší zavražděné kamarádky. Prostě jsme jenom toužili po tom zjistit, co to všechno k čertu znamená… Sebrali jsme Dyka – nemohli jsme ho tam přece nechat! Stiskl jsem ho do náručí, ale psík se najednou začal zmítat a všemožně se snažil vymanit z mého sevření. Nechtěl jsem ho pustit, ale když čmušík několikrát pronikavě dunivě zaštěkl a potom mě důkladně poškrábal, byl jsem nucen to udělat. „Co se s ním děje?“ zeptal jsem se překvapeně. „Je na mě přece zvyklý, tak co to vyvádí?“ Dyk se mi vyškubl z náručí. Čekal jsem, že se rozeběhne ke Kláře, ale on zamířil k jedné dřevěné skříni v obýváku. Začal do ní škrábat jako o život a při tom štěkal a vrčel, že to muselo být slyšet až v přízemí. 21. Výpadek proudu Tmavou oblohou venku prosvištěl klikatý, zářivý blesk a hned na to se celou místností rozlehlo duté zadunění hromu ne příliš vzdálené bouřky. Venku za oknem svištěl vítr a do okenního skla s ťukáním naráželo žluté listí stromů a dešťové kapky silného lijáku, který doprovázel bouři. Místnost naplňoval jenom hlas Michela de Fraise, který se ve svých vzpomínkách vracel do bytu své kamarádky Kláry Plaitové. Najednou však zmlkl. Za oknem projel další blesk – tentokrát o hodně blíž než předtím. Silně se zablesklo a celým okolím se rozezněla obrovská rána. Světla v místnosti zablikala a zhasla. Všechno se ponořilo do neproniknutelné tmy. Michel viděl jen siluetu nějakého muže – nejspíš novináře – jak přiskočil k oknu. Ve tmě se však špatně orientoval, že se v tu chvíli z té části místnosti ozvalo podrážděné zaskučení a poté poplašené zaštěkání. Michel vyskočil ze židle tak prudce, že ji převrátil. Oběhl stůl a zamířil k oknu. Cestou však stačil dupnout na nohu Parsleymu, a tak do tmy zaznělo ještě další zaúpění. Michel se tím však nezabýval, spěchal na pomoc Dykovi. Propletl se mezi několika židlemi a za chvíli už sbíral kňučícího hafánka ze země. Podle všeho měl přišlápnutý ocásek. „Nemůžete dávat pozor, kam šlapete, člověče?“ vyjel na dotyčného novináře. „Já jsem nechtěl, neviděl jsem ho. Je tu šílená tma. Omlouvám se,“ řekl roztřeseným hlasem. „Je mi to opravdu líto…“ „Líto, líto,“ zamumlal Michel. „Toho psa to bolí!“ „Opravdu se omlouvám,“ zahuhňal znovu novinář a pokusil se psíka pohladit po hlavě. Ten však vyštěkl tak pronikavě, že novinář radši hned ucouvl a ruku vztáhl dozadu, aby se mu psí zoubky ještě nezaryly hluboko do kůže. Novinář nasadil nervózní výraz a odškobrtal se pryč. Michel i se psem v náručí vykoukl z okna. Pršelo ještě více než předtím, bouřka se pořád vznášela nad městem. A celá ulice byla ponořená do stejně neproniknutelné tmy, jako která panovala v místnosti, kde se konala tisková konference. „Asi muselo uhodit do elektrického vedení někde poblíž…“ a zvolal od okna. „A nevypadá to, že by to někdo mínil opravit…“ „Myslím, že bychom měli pro dnešek skončit…“ slyšel Michel Chiva. V tu chvíli však od okna udeřila větev takovou silou, že Michel poplašeně uskočil. „Řekl bych, že v tomhle by nikdo neměl vycházet ven,“ řekl a sledoval, jak za oknem ve větru létají větve a papíry. „V tom případě,“ kdesi vzadu se napřímila mužská postava, „nevidím důvod, proč bychom měli přerušovat tuto tiskovou konferenci.“ „Pane Marrowe, posaďte se prosím,“ vyzval ho klidným hlasem detektiv. „Jestliže odtud není v takovém počasí dobré vycházet,“ pokračoval Marrow, jako kdyby Chiva vůbec neslyšel, „byl bych velice rád, kdybychom pokračovali.“ „Nejsou na to vhodné podmínky,“ namítl Chive. „Ve tmě nejde natáčet a ani fotografovat a je tu velice špatná orientace.“ „Pokud se nepletu, špatné podmínky jsou i pro odchod. A můj čas je drahý, velice drahý, pane Chive. Zajisté uznáte, že tady nemohu sedět celou noc a čekat, až se rozední, nebo až laskavě opraví to elektrické vedení, což si myslím, že v tomto počasí není možné,“ ukázal směrem k oknu, za kterým zuřila divoká bouře. „Ráno mám sjednáno už něco jiného, a pokud se tam nedostavím, nemohu napsat článek, a když nebude článek, nebudou peníze. A bez peněz prostě nelze žít. A ještě jedna užitečná moudrost: Čas jsou peníze. Alespoň pro mě, když pro vás ne. Tak bych teď prosím, abyste pokračoval,“ dokončil a posadil se zpátky na židli. Přehodil si nohu přes nohu a zadíval se na stůl před sebou. Michel se odvrátil od okna a potmě zamířil zpátky na svoje místo. Když Marrow domluvil, ozvalo se odněkud z kouta souhlasné zamručení nebo zafrkání. Ti dva by si určitě rozuměli, pomyslel si Michel. Bylo to už podruhé, co Michelovi přišlo na mysl, že by si někdo s Parsleym výtečně rozuměl. Tak proč si s ním sakra nerozumí taky? Jsou to zkrátka jiné povahy. „Tak jsem se ho zase nezbavil,“ pošeptal Chive Michelovi do ucha, čímž zajistil to, že Michel už nepřemýšlel nad Parsleym, ale zaposlouchal se do Chivova vypravování.


celkové hodnocení autora: 95.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 22		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pavel D. F.	14.08.2007, 20:52:28

Po napínavém sledování stop a nalezení další mrtvoly nastává chvilka úlevy v pozdější časové linii. Ale ani ta není zrovna přívětivá. Atmosféra je pěkně vyhrocená, pokračování bude jistě zajímavé.