» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2141855

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::

:: ''patlanice'' ::

amputace	publikováno: 16.08.2007, 15:27


	Jsem jen obyčejný kluk, co hledá sám sebe uprostřed tichého moře. Proč tichého? Protože na místě bez lidí těžko něco uslyšíte. A přesně tam já žiju. Sám, bez povzbuzení, zábavy nebo svěžího slova. Jedinou podporu nacházím v kamarádovi, kterého nijak neoslovuji, snad jen Ty. Po zbytek patlanice, jenž právě tady před vašima očima vzniká, teď a už nikdy jindy se onen vytvářecí proces nebude opakovat, ho budu/budeme nazývat Ty, zvykejte si, stejně jako si zvykl on. Tomu bych chtěl věnovat hned druhý odstavec již zmiňované ''patlanice''. Shrnout do kostky celou jeho obsáhlou osobnost tak, aby čtenář během čtení neusnul, je technicky neproveditelné. Proto jsem se rozhodl použít pouze přívlastky. Začnu vzhledem a skončím až u nejhlubších vrstev jeho nitra. Pohledný, přitažlivý, upravený, každý den umytý, každý den připravený, vysoký, štíhlý, heterosexuální, zvídavý, přelétavý (myšleno ve vztazích), nespolehlivý (podle vlastních slov jeho jediná záporná vlastnost), líný, puntičkářský (spojeno čistě s dodržováním konceptu partnerství), smělý, vtipný, nevšední, intelektuální, filosofický, inteligentní, komunikativní, kreativní, neúnavný, alergický (má tolik alergií, že lze tímhle slovem definovat jednu část jeho osobnosti) a nemocný (trpí chronickou rýmou, proto dny, během kterých není touto nemocí oslabován, tráví výhradně pod stromem před domem, nebo u jezírka za domem). Osobně bych sám sebe popsal asi třemi slovy z jeho charakteristiky a dvaceti začínajícími slovem ''neumím''. Samotný děj ''patlanice'' bych zahájil v momentě, kdy mi Ten zavolal, že se se mnou potřebuje nutně sejít. Důvodem bylo úspěšné dokončení jeho scénáře pro náš připravovaný film (měl bych se zmínit, že jedním ze slov, které bych z jeho charakteristiky využil i k charakteristice vlastní, bylo ''kreativní'' a jelikož jsme oba kreativní jako ďábel, píšeme a filmujeme...já většinou točím a Ten píše). Když po úporném boji s cestou v autobuse (asi 1,23 minuty) konečně dorazil, vypadal velice napjatě, ale zároveň nedočkavě. Potřeboval ze sebe svůj námět dostat co nejrychleji. Já: Tak co máš? Ten: Tady to je - vytáhl z pod bundy stoh asi 3 papírů. Já: Tolik? Ten: Chtěl jsem to trochu zkrátit, ale sám víš, že psaní nejde zastavit, když si v tom. Já: Tak o čem to teda je? Ten: No...představ si ženu, co přijde do obchodu, taková vzhledové průměrná třicítka, stoupne si do řady pěti lidí (popřípadě šesti, ale myslím, že pro děj to zatím nebude důležitý) a s viditelnou netrpělivostí v obličeji čeká na svou chvíli. Proces jejího čekání bych viděl asi na půl minutový statický záběr přímo na ni. Dostává se k pultu a v ten moment na scénu přichází další postava. Poměrně pohledný čtyřicetiletý prodavač. Žena mu sdělí své přání: 40 deka šunky, 10 rohlíků, 1 tavený sýr, kostkovaný cukr a jedny medvídky Haribo. Během doby, co prodavač krájí šunku, se divák postupně dostává do ženina nitra. Přesněji organismu. Jednotlivé orgány představují její pocity. Například, přibližující se záběr na srdce, které, nijak zvlášť rychle, bije. Poté rychlý prostřih a záběr na její hlavu, kterou měla doposud sklopenou k zemi, nyní ji však zvedá a vrhá upřený pohled na prodavače. Teď zase záběr na srdce, jehož tep se několikanásobně zrychluje. Symbolika vychází ze sexuální touhy, kterou v ženě vyvolává prodavač. Dalším orgánem je žaludek. Záběr - žaludek. Střih. Záběr - potraviny již přichystané na pultu. Další střih a záběr na žaludek, kde se mezitím vytvořila průhledná bublina. Ta po několika vteřinách praská a její místo nahrazuje skleněná koule podobného tvaru. Má to symbolizovat hlad a jeho stupňovanou intenzitu. Pak se tam může objevit ještě železná koule, ale to už se mi zdálo přeplácané. Celé to skončí odchodem ženy z obchodu...Tak co na to říkáš? Já: ... Ten: ... Já: Jo? Ten: Co? Já: Chceš tohle natočit? Ten: Jistě. Já: ... Ten: Tobě se něco nezdá? Já: Zajímalo by mě, jak chceš natočit tu bublinu... Ten: Jednoduše. Mám to všechno promyšlené...Rozmačkáme všelijakou zeleninu, hodíme to do velké mísy, pak tam ponoříme vázu (jako žaludek) a bublinu vytvoříme pomocí saponátu....všechno půjde v klidu. Já: Nenatočíme ani ten statickej záběr na tu Jarmilu bez stativu...a..a..kde chceš sehnat herce? Třicetiletou ženskou? Čtyřicetiletýho chlapa? Ten: Můj otec, tvoje matka. Já: Tak to ne! Moji rodinu nebudu tahat do svých filmů. Nikdy...Nedívej se na mě tak, to prostě neudělám... Ten: No přinejhorším zkusím říct tetě. Já: Tak jí běž říct už teď, protože moje máma do toho prostě nepůjde! Ten: Zeptám se jí až zítra, dnes si jdu zapíchat. Já: V kolik? Ten: 8:15 sraz, 8:30 u mě. Já: Proč zrovna 8:30? Ten: Protože včera to bylo 7:30 Já: Teď to suneš o hodinu? Ten: Jak teď? Všechno má svůj záměr, každá holka, každý akt...vše do sebe zapadá, nic není bezvýznamné... Já: Víš co by mě zajímalo? Co kdyby třeba dnes ta buchta nepřišla? To bys ji jako našel a znásilnil, jen abys dodržel koncept? Ten: Ne, domluvil bych si něco zítra na 9:30 u mě. Já: Aha...ale to bys měl promeškanou hodinu...to by ti svědomí jen tak dovolilo? Ten: Ne, pokud se tohle stane, vynechanou hodinu nahrazuji ve stejný den dalšího měsíce, celý tento měsíc však využívám tzv. sekundární systém, což znamená, že mám styky domluvené u všech dnů na stejný čas, který je samozřejmě totožný s časem promarněného styku minulého měsíce... Já: Jestli to chápu dobře, tak ty máš za měsíc v průměru 30-31 styků...? Ten: O tom jsem ale vůbec nemluvil...proboha, posloucháš? Já: ...promiň... Ten: Nemluvil jsem o tzv. zásadě pravidelnosti a technice dodržování. Já: To znamená?... Ten: Že když nějaké holce napíšu třeba ráno v devět a domluvím si s ní styk na deset večer, v podstatě tím podepisuju zásadu pravidelnosti a techniku dodržování. Jinak řečeno, v té chvíli, kdy ona svůj příchod potvrdí, vše nabývá koncepčního významu. Já: Jo, to zní logicky, protože kdyby sis naplánoval všechno předem, asi bys musel měsíčně opakovat víckrát... Ten: Máš pravdu...můj koncept je dokonalý...příště ti popíšu systém točivé roviny, to je teprve něco. Naštěstí se k němu tak často nedostanu. Nemohli jsme točit podle jeho jeho scénáře, sami vidíte, že tentokrát se opravdu seknul. Abych mu mohl oznámit, že se točit nebude, musel jsem si najít vhodnou záminku. Měl přijet přibližně za půl hodiny a já stále nevěděl co mu říct. Pokoušel jsem se sebevíc vyhnout nutnosti mluvit o Tereze, ale nakonec nezbyla jiná možnost, jelikož má hlava zůstala bez dalšího nápadu. Abych vám upřesnil o jakou Terezu jde, je to holka, která mě asi před týdnem odmítla, když jsem se jí vyznal. Hodně to se mnou otřáslo, jelikož nejsem typ člověka, co balí holky na potkání. Věděl jsem, že když to Tomu řeknu, znovu otevřu staré rány a deprese, ze kterých jsem se už více méně dostal, budou v plné síle zpět. Ale jednoduše řečeno nezbývala jiná možnost. Ten: Ahoj, tak jdem točit? Já: Já nemůžu. Ten: Jak nemůžeš, co se děje? Já: Znáš Terezu? Ten: No znám Terezu, dokonce znám Terezy... Já: No víš, tu co bydlí ve vedlejším vchodě... Ten: Jo tu...ta je dost pěkná, budu si s ní muset promluvit. Já: Tak, už delší dobu se mi líbila a včera večer, jak jsi odešel, už jsem to prostě nevydržel a řekl jí vše... Ten: No...a? Já: No odmítla mě. Řekla, že už kluka má a že prý stejně nejsem její typ. Ten: Tak to tě docela pohřbila...co s tím budeš dělat? Já: Nevím, ty snad víš? Ten: Nevím. Já: Nevíš? Máš 30 styků měsíčně a nevíš? Ten: 30 jich není a navíc já nejsem ty...(promiň) Já: To je jedno, ale snad musíš vědět jak zareagovat, když tě nějaká odmítne, ne? Ten: Asi bych zkusil nějak zapůsobit uměním, napsat báseň, povídku, nebo... Já: Jaký nebo? Ten: Natočit film! Já: Tohle už si děláš srandu! Ten: Ne, vidím to před očima...film, přesně o tom, cos mi řekl. Holka odmítne kluka, ale on se nehodlá vzdát...začne pro ni točit film, film ve filmu, to je bomba... Já: A ještě ten film ve filmu by mohl být o filmu ne? Ty snad chceš zakopat i poslední částečku mé cti nebo co! Ten: Musíš něco udělat! Musíš něco udělat! Nesmíš se vzdát po jednom odmítnutí. Já: Ale ona mi to řekla jasně: ,,mám kluka a nejsi můj typ,'' co víc slyšet, abych mohl mít jasno? Ten: Pamatuj si, vždy, když se holky zeptáš na takovou věc, projevíš jí tím neuvěřitelnou poklonu, ať jsi její typ, nebo ne, vždycky jí tím zalichotíš, což znamená, že tě bude mít stále v paměti, i když na okraji, ale nevypadneš z tama... Já: V paměti...proboha, stovky kluků za ní chodí, říkají to co já...tak proč by měla mít v paměti zrovna mě? Na co by si v souvislosti se mnou vzpomněla? Ten: Tak, nevím...třeba, třeba si představuje jak si ho honíš při myšlenkách na ni... Já: Ty jseš vážně mimozemskej kretén! Seru ti na nějakej film, jdu domů. Ten: Počkej proboha, dělám si jen srandu...ale ohledně toho filmu nežertuju, měli bychom to zkusit. Nic nezkazíš, kdyžtak tě odmítne podruhé, co na tom proděláš? Odpovím za tebe - vůbec nic. Tak co, jdeš do toho? No samozřejmě, že šel. Natáčení s mou kamerou, kterou jsem dostal od rodičů k Vánocům trvalo pouhých pět dnů, včetně počítačové úpravy. Jednalo se o velice jednoduchý příběh, takže jsem spoléhal spíše na emoce, jenž některé scény nepochybně vyvolávaly. Nechtěl jsem žádnou kopii, nic jiného. Potřeboval jsem pouze jedinou kazetu a to pro ni. 14.7.2007 v devět hodin ráno jsem se konečně odhodlal, hodil kazetu do její schránky a hned na to rychle utekl domů. Jak jsem již říkal, bylo mi jasné, že ve mně osvěžení této nešťastné části mého života vyvolá opakovanou tíseň, ale to nebylo nic proti okamžiku, kdy jsem vhodil svůj první delší film do schránky vysněné dívky. ,,Proč jsem radši nešel točit bublinu?'' To byla věčná otázka až do dalšího dne, kdy přišel dopis, od Terezy. Musel jsem zavolat Tomu ať přijede, neboť má psychická síla potřebná k otevření a následnému přečtení dopisu se pohybovala na bodě mrazu. Ten: Tak dej to sem - rychlým škubnutím se dostal do středu obálky. Viděla jsem ten film a teď už jsem opravdu stoprocentně přesvědčena, že mám co do činění s gigantickým debilem. Natočíš film, který mě má snad chytnout za slzu, dáš ho do schránky a doufáš, že změním názor nebo co? Doufám, alespoň za tu odvahu, že se tenhle idiotský nápad nezrodil v tvé hlavě. Víc ti k tomu nemám co říct, omlouvat se nebudu, to bys měl spíš ty...za čas, který jsem zabila u toho filmu. Měj se, nebo neměj, to je jedno, snad už se nikdy neuvidíme, Tereza. Ten: Eh, ten nápad no...byl i tvůj...no ne? Já: ...Já se zabiju, já se asi fakt zabiju. Ten: Jak to uděláš? Já: Nevím proboha jak to udělám...asi skokem, nevím. Ten: To nedělej, mohl bys to přežít a pak umírat pomalu. Já: Cože? Ten: Neskákej, za dvacet tisíc tě zastřelím. Já: Nemám dvacet tisíc... Ten: Kolik bys dal dohromady? Já: Mám ještě osm tisíc z brigády, víc nic. Ten: Jo, to by mohlo stačit. Já: A kde vezmeš bouchačku? Ten: Od otce. Já: Od otce...ale to na tebe potom přijdou...ta bouchačka je registrovaná, navíc policejní, což bude ještě jednodušší. Zabiješ mě, pak mě najdou a první po kom půjdou, jsi ty a otec... Ten: Mám to všechno promyšlené, podívej...Půjdem za město do lesa, tam ti dám do ruky bouchačku a začnu do tebe hustit ty nejméně povzbudivé věci, budu ti pořád připomínat Terku, ten dopis, to jak s tebou vymetla, až to nakonec neuneseš a zastřelíš se sám... Já: To zní logicky, ale určitě tě budou podezřívat i tak... Ten: Zajistím si alibi u známých. Já: Dobře, kdy to teda provedem? Ten: Zítra...ale kdy...počkej...v 5:30 mám styk, tak dejme tomu kolem osmé...platí? Já: Platí. Ten: Tak já se v osm stavím, zatím se měj. Já. Ahoj a snad to výjde... Vyšlo to do puntíku. A musím říct, lepší než styk...Asi se divíte, proč jsem ještě naživu? Ale není tomu tak, protože nejsem Já, ale Ten. A to mi přijde strašně vtipný, že jste si celou dobu mysleli, že jsem Já, ale přitom je vše úplně jinak. Jde o jednoduchou rovnici. Pokud totiž na začátku vystoupí hlavní hrdina ''patlanice'' jako vypravěč, dává jasné znamení, že nemůže zemřít. Což ovšem neplatí v tomto případě (pro jistotu vám to ještě jednou zopakuju), protože já nejsem Já, ale Ten...A zase to nejde, už i slzy mi stékají po tváři. A ještě poznámečka...jen blázen by na začátku očekával, že v ''patlanici'' půjde v samotném závěru o sebevraždu, že? Tím pádem je tento můj osobní dodatek úplně k ničemu...No, to nevadí, alespoň víte, s kým jste měli tu čest...


celkové hodnocení autora: 95.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 37		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	17.08.2007, 11:20:12

K smrti vypravěče také v literatuře dochází, spíš u ich formy, tady přehození osob vyvolalo dost zmatek tím "maskovaným" portrétem. Tedy ve skutečnosti Ten by se měl zastřelit. Pokud se tedy popisují navzájem, pak pocit autenticity mizí a čtenář sleduje jen obrazy. Tedy když Já( v textu) popisuju Toho (v textu ), pak ve skutečnosti Ten popisuje MneAle chován tomu neodpovídá a mně se zdá, že se vypovídací schopnost anuluje. Myšlenka je zajímavá, ale měla by se tedy prozkoumat a čtenáře na záměnu nějak připravit a vlastně trochu zafilozofovat o relativitě, Samotný příběh se mi zdá být banální, i dialogově, i mnohoslovně, pro mne nepřináší nic nového a přesahujícího. Pointa vlastně v příběhu není, pouze ta změna daná přehozením. Filmařina je tam dost odbytá a málo funkční (scény opět bez pointy)

Šíma	16.08.2007, 18:06:32

:-D Tak teď se ukaž, šímu, páč amputace čeká, co na to "řekneš"! Zvrhlý dáblík mi našeptává, že to bylo dobré a mohlo to být ještě šílenější! Líbila se mi (jak už načal duds) zásada pravidelnosti a technika dodržování... Že by tihle kluci také chytali své dívky na možnost zahrát si ve filmu? Kdoví, jak to dělají režiséři, produkční a další účastníci natáčení (myslím tím ty hlavouny)! :-) No, také jsem měl menší problém vyřešit (logicky), kdo zemřel a kdo ne! Ale jejich porada o sebevraždě mě vážně rozesmála... V půl šesté si půjde užít se slečnou a v osm se nechá zabít... Není to absurdní? ;-) Moje zvrhlé já se zase pěkně odreagovalo, ať si říká kdo chce, co chce... Co na to můj andělíček? Vzpíná své malé ručky a kroutí hlavou. První odstavec byl děsně dlouhý (ale má celkem dobrý obsah)! Rozhovory obou postav, včetně domluvě na novém filmu, se mi zdají dobré! Dialog o osvětlení jejich četnosti jistých styků mě také pobavil! Film byl natočen, ale slečna se jaksi nechytla, ale proč se kvůli tomu nechat zabít? Důvodem je patrně ona "patlanice"! Ano, nejspíš půjde o směsku komedie, parodie a absurdity, která se mi líbila a nebyla mi cizí! Proto možná naštvu mnoho "učených" kritiků a dám své zvrhlé "za Jedna"! Ať prasknou ti, kteří při tom nabubří svou spravedlivou zlobou a kdo je bez viny, ať první hodí kamenem! :-) Howg, dopsal jsem... Chvála Bohu!

amputace	16.08.2007, 18:04:13

njn, tak teď už si to nikdo nepřečte

John Pyro	16.08.2007, 15:35:54

- Hmm, no koment už jsem ti říkal, vyloženě mě nezaujal konec. + dialogy (i když by je to chtělo upravit, aby byli víc lidský) a filmařina použitá jako bokovka v příběhu.

duddits	16.08.2007, 15:26:47

Konec je opravdu povedený – smrt vypravěče by sotva někdo čekal. Jen si říkám, že bez té finty se záměnou Já/Ten by povídka získala správně absurdní podobu (Vyšlo to do puntíku. A tečka, konec, div se, čtenáři;)). Cesta k závěru je spletitá, ale často vyznívá dost hluše – až do chvíle, kdy se dozvídáme obsah dopisu od Terezy by text snesl více šťávy, vtipu, větší spád… Na druhou stranu, některé nápady (třeba zásada pravidelnosti a technika dodržování:)) mne vážně dostávaly. Taky pozor na chyby v interpunkci… Celkově tedy dvojka.