obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915267 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39354 příspěvků, 5725 autorů a 389644 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Lepší je být bohatý a zdravý ::

 autor Vlaďka publikováno: 21.08.2007, 21:18  
Přisypávám 28. kapitolu Vyprávění od domácího krbu. To byl zase víkend...:o)))
 

„Mami, mami, já nemůžu hýbat hlavou!“ uslyšela jsem uplakaný hlas své dcery, když jsem v práci zvedla zvonící mobil.
„Jak to? Co jsi, prosím tě, dělala?!“ narůstala ve mně panika. ( Zánět mozkových blan? Spadla ze schodů? Borelioza???)
„Mikeš, na mě zamňoukal, já se prudce otočila, něco se mi tam skříplo a strašně to bolí.“

Určitě to, rodičové, znáte. Jsou prázdniny, vy jste v práci, děti zrovna nemáte ani na táboře, ani u babičky, navíc už nejsou tak malé, aby to bylo nutné a najednou zazvoní telefon, že „ty záclony teda fakt dobře hoří“. Telefony od dětí beru za všech okolností, i kdybych zrovna jednala s prezidentem. Nikdy nevíte, kdo koho právě vraždí a jestli není třeba zavolat hasiče, aby otevřeli dveře se zalomeným klíčem.
Za pracovním stolem máte rozjednaného klienta:
„Samozřejmě, výše slevy, pane řediteli, je odvislá od předpokládaného počtu pokojonocí, které u nás v příštím roce využijete a standardně se odrážíme od deseti procent…Crrrrrr….Co???… Záclony? Hergot, co jste zase dělaly? Já vás zmaluju, že si na prdel týden nesednete!…Promiňte, to víte, děti… A přirozeně, pokud sjednaného počtu nedosáhnete, nebudeme vás žádným způsobem penalizovat, pouze zvážíme výši slevy pro příští období.“

Tentokrát to ale byla blokáda páteře. V necelých patnácti letech. No, to začíná brzo:
„Luci, už jedu, obleč se a počkej na mě na cestě.“
Když jsem dorazila k domu, dítě nikde. Vzala jsem mobil:
„Luci, už jsem dole, pojď za mnou.“
„Já nemůžu, nemůžu se obléct.“
Tak to vypadá blbě. Začala se mě chytat panika. Vyběhla jsem schody a naskytl se mi obrázek Lucky, s očima rozmazanýma pláčem, s rozpitou řasenkou (protože v patnácti si nemůžete dovolit, vyjít ven bez make - upu,) nehybně, s hlavou nakřivo, sedící na gauči. Svlíknout ji z noční košile byla marná snaha. Nakonec jsem vzala nůžky a z oblečení ji vystříhala. Navlékla jsem na ni košili na knoflíky a jelo se. Ten den měla mít na oběd pizzu z picerky s rozvážkou do domu. Jelikož lékařka, ke které jsme jely, byla ve stejné vesnici jako pizzerie, zrušila jsem dovoz domů a zavolala jim, že si ji na zpáteční cestě vyzvedneme osobně. To jsem si to ale malovala:
„Tak, na to já nesahám,“ prohlásila dětská lékařka, když viděla bolestí ztuhlou Lucku. (Nepřekvapilo mě to. V tomto případě totiž svou oblíbenou kombinaci „penicilin – paralen - ibalgin“ nemohla použít. A jak jsem za ty roky už věděla, jinou nezná.)
„Zkuste nemocnici Fifejdy.“
„Zkuste?! To mám s dítětem v bolestech zkusmo objíždět nemocnice, kde mi ji vezmou? Nemůžete to vytelefonovat?“
Tak tedy paní doktorka s přemáháním zvedla telefon a zjistila, že na Fifejdách mají „klinický den“. Což prý je jiný pojem pro páteční poledne na konci července, kdy jsou všichni doktoři na dovolené nebo mají volno.
„Jeďte na dětskou neurologii do Poruby,“ prohlásila nakonec.
Poděkovala jsem, naložila Lucku do auta a zavolala do pizzerie s dotazem, kde je najdu:
„No, to jeďte nahoru…na křižovatku…“
„Nahoru, odkud? Na kterou křižovatku?!“
„A pak kilometr rovně…lesem…a pak dlouho nic…“
„Prosím vás, máte nějaké cedulky na sloupech, navigaci, podle které trefím?“
„Ne. To musíte doleva…pak je tam takový hájek…“
„Nezlobte se, ale já teď nemůžu půl hodiny hledat pizzerii. Mám v autě dítě, které při sebemenším pohybu brečí bolestí a musím s ním do nemocnice. Můžete mi přece jen tu pizzu dovézt ve dvě hodiny domů?“
Načež nastalo pětiminutové dotazování:
„…a proč jste to nezrušila…a proč jste to nezměnila…vždyť to bude oschlé…a proč….?“
Do háje. Protože bagr! Asi jsem nevěděla, jak se to vyvine!

V nemocnici šlo všechno ráz naráz. Do hodiny se u nás vystřídaly tři příjemné doktorky a šest milých sester. Ulevilo se mi, že někdo ví co dělá, že tomu rozumí a ještě projevuje pochopení a usmívá se. Blahořečím personálu Fakultní nemocnice v Porubě, dětské neurologii. Lucka byla do hodiny na infuzi, měla fixační límec a ležela v posteli. O všechno bylo postaráno a mně spadl kámen ze srdce.

Díky bohu za lékaře
Co nejsou moc od rány
Se zručností opraváře
Spraví nejen orgány

Večer jsem se rozhodla zajít vyplavit stres se zádo - blokádové anabáze na spinning, který u mě funguje jako spolehlivý vymazávač mozku. Po hodině intenzivního šlapání na stacionárním kole vám už žádná energie na strach a přemýšlení nezbývá. Nastavila jsem si výši sedátka, upravila vzdálenost řidítek, zasunula nohy do klipsů a šlápla do toho. Velmi brzy jsem však zjistila, že něco je zásadně špatně. Ale do háje, tepláky! Nevšimla jsem si, že při posledním praní se mi vyvlékla šňůrka z volného pasu a celé sportovní kalhoty se mi zvolna sunou ke kolenům. Při každém „džampu“ neboli skoku ze sedátka do stoje mi spadly o deset centimetrů níže. Navíc jsem si vybrala kolo, umístěné v úhlu devadesáti stupňů k zrcadlům, takže nejen já, ale všichni ti, co šlapali naproti zrcadlům přesně věděli, pro jaké kalhotky jsem se dnes rozhodla a v jakém momentálním stadiu pádu jsou mé kalhoty. Kontrast bílého prádla a černých tepláků byl nepřehlédnutelný. Hodinu jsem tedy strávila popotahováním tepláků do pasu a snahou zafixovat je o gumu kalhotek. Ale už po deseti minutách pot z námahy učinil povytažení tepláků nemožné. Na mokré tělo prostě nic natahovacího jen tak jednoduše nenavlečete. Hodinu jsem ukončila šestiminutovým ostrým sprintem na hudbu z filmu Mission Impossible, s tepláky u kolen. Všichni na mě se zájmem koukali, jednoho klučinu jsem podezřívala z toho, že se mi snaží vsunout do ruky lístek s telefonním číslem a vzpomněla jsem si na historku ze spinningu, kterou zažil náš známý Honza.

Seděli jsme takhle jednou u táboráku ve dvě ráno a po dvou lahvích vína diskutovali nad tím, jestli se ženské ve sprše po cvičení okukujou a jestli je za tím něco sexuálního. Honza tak nějak silně tlačil na mé vyjádření, až jsem nechápala, proč na mé odpovědi tak bazíruje:

„Víš, já bych to neměl říkat, ale …já jsem byl po dlouhé době ve fitku…no a pak jsme se sprchovali…a já jsem si tam všimnul jednoho kluka, který měl husté dlouhé vlasy a vypadal spíš jak ženská …a tak nějak jsem sklouzl pohledem níž…a musím říct, že byl teda nadstandardně vybaven. Dívají se taky ženské po sobě ve sprše?“
„ No, tak neokukujeme se, ale určitě nám to nedá, abychom nezjistili, jak na tom jsme třeba s objemem hrudníku oproti jiným nebo jestli zrovna letí bobr nebo čárka. Člověk se vždycky snaží porovnat s ostatními a někam zařadit,“ snažila jsem se ho uklidnit.
„No jo, ale já, jak jsem se teda snažil zařadit a koukal na tu jeho výbavu, tak jsem si vůbec nevšiml, že ten kluk nemá levou nohu! Uvědomil jsem si to až v šatně, když si nasazoval protézu…“
Tak, na to už jsem neměla co říct. Hlavně by tuhle svou fascinaci neměl moc probírat s manželkou.
Spinningové lekce vítám
Nejsem žádná babka
Kolenama k bradě kmitám
Až mě bolí jabka

Včera se mě ale
Zeptal jeden z chlapů
Za kolik prý šlapu?

Po spinningu jsem vyčerpáním padla doma do kanafasu a unavenou myslí se mi v polospánku honily útržky scén a rozhovorů s lékaři. A že jich za ty roky při dvou dětech bylo požehnaně. Jako tehdy před lety, když jsme chtěli Lucce nechat spravit uši:
„Tak, to jí nařízneme ucho v zadní části, pak se ta chrupavka bude nařezávat a lámat, aby znovu srostla správně, pak to sešijeme…“, pravil mladý pan doktor, kterému ještě nezaschl inkoust na diplomu.
Koukla jsem na své zelenající dítě:
„ Pane doktore, dcera má devět let, nemůžete jí to podat nějak přiměřeně jejímu věku? Opravdu si musí přesně vyslechnout jak jí bude stříkat krev?“
„Tak, snad potřebuje vědět, co se s ní bude dělat!“ pravil dotčeně lékař.
„Co potřebuje vědět je, že ji píchnete do ucha anestezii, pak bude muset dvě hodiny nehybně ležet na břiše a přitom nic neucítí a pak bude muset nosit šest týdnů turban, který nesmí sundat a při změně teplot ji to bude bolet. To je zhruba všechno, co to dítě potřebuje vědět!“
Na uši tehdy opravdu nedošlo. Nebylo síly, která by Lucku přiměla tam jít ještě jednou. A to přitom žádost o operování uší vyšla z její strany! My bychom jí nikdy nenutili, ani jí nedělali mindrák.

Má poslední myšlenka v hluboké hladině alfa, těsně před usnutím byla o tom, že je to klasika. Předloni si Lucka zlomila zápěstí dva dny před dovolenou v Toskánsku u moře a letos si hnula krkem týden před odjezdem na koňský tábor, za který máme zaplacenou nevratnou zálohu. Výborně, musím se dobře vyspat. Zítra totiž budu z organizátorů tábora tahat zpátky dva tisíce korun. A obáváme, že co jednou peklo vezme, to už nevydá. Ještě, že nemáme odlétat třeba na Krétu, to bychom se při rušení dovolené prohnuli daleko více.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Anquetil 10.09.2007, 1:56:18 Odpovědět 
   Vlaďko, zase jsi mně dostala do kolen, jak ty to děláš? :o)))
 ze dne 10.09.2007, 15:28:27  
   Vlaďka: To píše život...byli jsme dva týdny na Djerbě, tak až chytnu slinu, začnu to sepisovat...Taky zajímavé zážitky:o)
 Svetla 02.09.2007, 22:03:13 Odpovědět 
   Pěkné! Vypadá to, že někteří lékaři se nenamáhají příliš s léčbou. U nás dětský lékař předepisuje: paralen, penicilin, antibiotika, a když je to zlé, říká: "S tím nechci nic mít, jeďte do nemocnice." Takže klasika.
 ze dne 10.09.2007, 15:29:17  
   Vlaďka: Já jsem byla ráda, že na ni nic nezkouší a raději nás posílá za odborníky. Je vidět, že má aspoň NĚJAKOU soudnost :o))
 amazonit 23.08.2007, 6:37:34 Odpovědět 
   tvůj život je opravdu ,,neklidný", někdy mi připadá, že až moc...
 ze dne 23.08.2007, 8:15:39  
   Vlaďka: To ti připadá správně...A to tady dávám jenom věci, kterým se dá za čas zasmát...
 Albireo 22.08.2007, 16:40:34 Odpovědět 
   Výborné jako vždy
 ze dne 22.08.2007, 17:01:57  
   Vlaďka: Díky, Albi :o)
 sirraell 22.08.2007, 12:54:03 Odpovědět 
   Libi se mi jak dokazes zpracovat kazdodenni zivot do usmevne ci tragikomicke povidky. Tvuj styl je uzasny, uz se nemuzu dockat zasilky :o)
za 1
PS doufam, ze se Lucka citi lip - a treba i na ten tabor bude moct?
 ze dne 22.08.2007, 13:02:50  
   Vlaďka: Tábor už má za sebou. Po třech dnech a šesti infuzích byla jako rybička...:o) V pátek by měl dorazit dotisk Pohádkových Fantasmagorií, takže hned pak ti to zašlu :o) Díky :o)
 Yfča 22.08.2007, 12:31:33 Odpovědět 
   :o)
Ty nabídky na prodloužení penisu, valium a viagru dostávám pravidelně mailem také. Můj manžel ne, což je krajně podezřelé... ;o))
 ze dne 22.08.2007, 12:38:12  
   Vlaďka: Možná, že on dostává nabídky na Herbust. Podívej se, jestli se mu nezvědčujou prsa...
 čuk 22.08.2007, 10:54:54 Odpovědět 
   Dovedeš psát čtivě i o věcech vážných či obyčejných. Tady jsi vytvořila mix témat, snad proto, aby doktorské útrapy byly poněkud zlehčeny. nejvíc se mi líbil telefón v práci a fitko. Rada: příště nos kšandy!
Co se týče výbavy: já ti dostávám tolik spamových majlů, které slibují veškeré délkové o objemové změny nemluvě o změnách tuhosti....a je to mnohdy absurdní poezie
 ze dne 22.08.2007, 12:21:31  
   Vlaďka: Tolik nabídek na viagru a valium, co mi mailem denně příjde...tím bych vyléčila celou naši dědinu ze všech potíží :o) Díky, Čuku.
 Dědek 21.08.2007, 22:48:14 Odpovědět 
   Žádné dlouhé komentování. Jako vždy dobré.
 ze dne 21.08.2007, 22:55:09  
   Vlaďka: Díky, Dědku :o)
 Šíma 21.08.2007, 21:56:15 Odpovědět 
   Vlastní děti nemám... Ale povídka je napsaná dobře, s nadhledem a se znalostí věci! ;-) Líbí se mi Tvůj vyprávěčský styl, proto jsem toto dílko přečetl na jeden zátah. Snad nebudu hrubý, když napíšu, že život tropí hlouposti. Děsím se toho, co všechno musí rodiče se svými ratolestmi prožít (nepočítám jen ty příjemné chvilky)... :-(
 ze dne 21.08.2007, 22:12:19  
   Vlaďka: Jo, nejhorší jsou chvilky, kdy nemůžeš dělat nic....všechno ostatní se přežít dá. Díky :o)
 Pavel D. F. 21.08.2007, 21:18:20 Odpovědět 
   Tentokrát to nebylo moc veselé, alespoň já jsem se nesmál. Po pár letech práce v nemocnici jsem viděl všelicos, ale přesto mě utrpení druhých lidí dost bere. Možná i proto jsem z práce zešílel. Trpět za vlastní děti, to je asi dost zlé.
 ze dne 21.08.2007, 22:11:05  
   Vlaďka: Obávám se, že koukat se na utrpení druhých je k zešílení. A u vlastních dětí je to nerozdýchatelné. Vím o čem mluvím, všechno do svých povídek nedávám. Jestli jednou napíšu román, bude to thriller. A taky si nebudu nic vymýšlet...Díky, Pavle.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Duše v cíli
lostsoul
Brána
An!tta
Pondělní ráno
Flambující lanýž
obr
obr obr obr
obr

Koloseum
Chimera
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr