|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303552 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Darktaer - 16.kapitola ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer
 Aenica |
publikováno: 13.08.2007, 23:36
|
| Co se skrývá za prokletou hranicí? |
| |
|
|
Kapitola šestnáctá
Za hranicí minulosti
Laren ucítil tvrdý náraz na zem. Bolest ho vytrhla z říše temnoty, až sebou překvapeně trhl. Zaryl prsty do hlíny, jak se snažil rukama zapřít o zem. Pár kopyt s dusotem přistál přímo před jeho obličejem. Laren pomalu zvedl hlavu.
Nad ním se tyčil tvor, jehož spodní část ze všeho nejvíc připomínala koně s ořechově hnědou srstí, když však jeho pohled pokračoval výš, zjistil, že koňské tělo přechází v lidskou hruď, v pár silných paží svírajících kopí a nakonec v krk a hlavu, z níž spadala tvorovi na prsa záplava tmavě hnědých rovných vlasů.
Kentaur.
Laren se bleskově zvedl do pokleku a sáhl po svém meči. Nenahmatal však nic. Kentaur se po něm ohnal dřevěným konce kopí. Laren mu uhnul a zachytil jej ve vzduchu, jako by se o něj chtěl přetahovat.
Náhlý výkřik, znějící jako rozkaz, protrhl chladný vlhký vzduch. Kentaur mu kopí vytrhl z ruky a panovačně se o něj opřel.
Laren se rozhlédl. Před ním se rozprostírala hranice lesa, která mu byla tak důvěrně známá, až se musel rychle otočit, aby vyvrátil své oči z omylu. To, na co myslel, se však tyčilo několik metrů za jeho zády – Hadameth.
Zmateně se obrátil zpět ke kentaurovi a všiml si, že v dálce za ním stojí mnohem víc těchto tvorů, podobných zdálky koním s různě zbarvenou srstí. Nedokázal spočítat, kolik jich je; před hradbou lesa jich mohlo stát přibližně dvacet, zřetelně však viděl temné obrysy dalších kentaurů ve skrytu mezi stromy. Někteří z nich drželi za ohlávky koně, jiní spoutávali vojáky.
Náhle se Laren leknutím vypružil na nohy. Necelé dvě desítky metrů od něj stáli dva kentauři, podpírající mezi sebou Asigara, který teď nejevil žádné známky života. Plášť mu strhli z těla a zdálo se, že se jej snaží přehodit přes hřbet jednoho z nich.
Laren se rozběhl vstříc Asigarovi. Náhle jej něco tupého rázně udeřilo doprostřed zad, až se pod silnou ranou prohnul jako luk. Dopadl tváří do hlíny.
Rychle se obrátil na záda, čímž se vyhnul druhé ráně. Nad ním stál tentýž kentaur a snažil se ho zneškodnit tupým koncem kopí. Laren ho kopl do nohy. Tvorova noha překvapeně podjela. Laren se vztyčil, chytil jeho zbraň a trhl s ní. Kentaur však nechtěl boj jen tak vzdát a držel své kopí vší silou, až se mu svaly na pažích hrozivě napjaly.
Laren se soustředil a poručil veškeré své síle, aby do kopí vstoupila prostřednictvím žáru. Kentaur zděšeně pustil svou zbraň.
Laren si ji přehodil do obou rukou a varovně bodl nepřítelovým směrem. Kentaur poodstoupil dozadu. Jeho oči se náhle obrátily kamsi za Larenova záda. Ten jeho pohled zachytil. Bez dalšího riskování uskočil instinktivně stranou a obrátil se čelem vzad. Na místo, kde ještě před chvílí stál, dopadla síť.
Kentauři kolem něj utvořili kruh. Kopí se ježila proti Larenovi a každým okamžikem se přibližovala. Nebylo úniku.
Hlasitý výkřik náhle donutil všechny sklopit zbraně. Laren se otočil po zvuku.
Z temnoty lesa se k nim blížily tři postavy – dvě z nich byli temně hnědí, skoro až černí kentauři, kteří svým vzhledem vytvářeli naprostý kontrast ke třetímu, nacházejícímu se mezi nimi, jehož srst měla jasně bílou barvu s nádechem do stříbrné. Pomalým krokem se přibližovali k Hadameth, když tu se náhle zastavili v půli cesty. Kentaur uprostřed kývl na ostatní, kteří se spolu se zajatci, mezi nimiž byl i bezvládný Asigar, vnořili do útrob lesa.
Laren nemohl udělat nic, aby se k Asigarovi dostal. Bezmocně třímal v rukou kopí a upíral svůj zrak na blížící se trojici.
Bílý kentaur řekl něco ostatním. Laren mu nerozuměl, ale dokázal pochopit, co to asi znamenalo, když se v dalším okamžiku kruh nepřátel kolem něj rozšířil a vpustil do svého středu nově příchozí. Mlčky hleděl do temných očí bílého kentaura, který byl nejspíš jejich vůdce, jež mu tolik připomínaly Orimstachovi oči – černé, hluboké a bez bělma.
„Unthiliath?“ pronesl bílý tázavým tónem.
Laren sklonil své kopí, až se jeho tupá část dotkla země. Pomalu, mlčky přikývl.
Jejich vůdce něco řekl ke svým vojáků a ti mu stejnou řečí odpověděli. Laren jim nerozuměl ani slovo, neměl ani potuchy, co to mohlo být za řeč, protože až do tohoto dne žil v domnění, že kentauři mluví, stejně jako zbytek Starých národů, Dračím jazykem.
Bílý k němu mlčky vztáhl ruku. „Dej mi to kopí,“ řekl mu v Dračím jazyce, což stačilo Larena zmást opravdu dokonale. Rozhlédl se kolem sebe a když zjistil, že proti této přesile stejně nemá žádné šance, trochu zdráhavě jeho výzvu uposlechl.
Kentaur zbraň přijal. Pokývl na ostatní, dva z nich k Larenovi přikročili a začali mu poutat ruce. Nebránil se – nemělo to cenu. Jediné, v co doufal, bylo, že se co nejdřív dostane k Asigarovi a zjistí, v jakém je stavu. Pochyboval, že by mu tihle byli ochotní pomoct.
Do zad ho udeřila násada kopí a Laren po této výzvě podrážděně vykročil vpřed. Trojice šla o několik kroků před ním. Brzy je pohltilo šero lesa, bledé a mlžné, v němž šlo jen stěží dohlédnout dál než na několik metrů, jako by jej před očima vetřelců krylo nějaké kouzlo. Přesto Laren tušil kolem sebe hordy dalších kentaurů, jejichž přítomnost naznačoval klapot kopyt, který se kolem rozléhal. Co chvíli jej do zad šťouchnul jeho věznitel, což ho neskutečně popuzovalo. Chtěl vědět, kam se poděli ostatní a zda-li ho dovedou k nim.
Náhle se průvod zastavil. Jeden z kentaurů zvedl něco, co leželo na zemi a teď, když se na to Laren pozorněji soustředil, zjistil, že to něco připomíná svým vzhledem proutěný poklop. Znovu ucítil na svých zádech ránu kopím. Podrážděně se otočil. Tvor na něj posměšně vycenil zuby a další tvrdou ranou ho popohnal vpřed.
Laren se zastavil na okraji otvoru, širokého asi dva metry v průměru. Netušil, jak moc je jáma hluboká, neboť přes naprostou černotu nemohl prohlédnout až na její dno. Předpokládal, že právě toto má být jeho vězení. Neochotně popošel tak blízko, až už se špičky jeho bot téměř nedotýkaly země.
Vtom náhle ucítil další tvrdou ránu a překvapeně vykřikl, když jeho nohy podjely a on sklouznul přímo do jámy. Poklop se nad ním uzavřel.
Laren donutil své pochroumané tělo, aby se posadilo. Z úst se mu vydral bolestivý vzdech. Pohlédl nahoru, ale vrchem sem nepronikalo absolutně žádné sluneční světlo, z čehož usoudil, že cesta ven se pro něj uzavřela.
Letmo se dotkl svého krku a k vlastnímu překvapení zjistil, že má Kyrgyl stále u sebe. Kentauři zřejmě neznali jeho cenu nebo byl v bezvědomí jen na tak krátkou dobu, že jej nestačili důkladně prohledat – ať už to však bylo tak či tak, hlavně, že ho měl stále kolem krku.
Přemýšlel, co s ním asi udělají teď. Jeho myšlenku však přerušila jiná, mnohem naléhavější. A to: co je s Asigarem? A s Orfigonem? Jsou oba stále naživu? Bez Asigara jejich poslání zklame. Laren neznal jejich zvláštní jazyk a nezdálo se, že by moc ochotně používali Dračí řeč. Navíc ani neměl Asigarovi znalosti a jak svého druha znal, měl jistě v rukávu mnoho nabídek, které by kentauři nemohli odmítnout. A co bylo důležitější, neměl jeho řečnické schopnosti.
Bezmocně chytil svou hlavu do dlaní a čekal, až si pro něj přijdou.
* * *
Hodiny se v nekonečné temnotě táhly jako celé dny. Laren nedokázal odhadnout, jak dlouho ve vězení čekal a za jak dlouho se poklop konečně otevřel.
Náhlý proud slunečního světla se s nečekanou razancí prodral až na dno jámy a dopadl mu přímo do obličeje. Laren se zkroutil jako krtek, kterého se snaží vystrnadit z jeho podzemního tunelu. Držel si ruku na očích a snažil se pomalu přivykat náporu světla.
Náhle se nad ním ozval zvláštní zvuk. Přímo před jeho obličejem se rozvinul konec provazového žebříku, seshora se však neozvala žádná výzva. Přesto se chytil jeho konce a začal pomalu šplhat vzhůru. Čím výš se nacházel, tím horší pro něj bylo vydržet nápor oslnivého světla.
Vtom ho neznámý pár rukou popadl za ramena a surově ho vytáhl na zem, kde ho nechal dopadnout obličejem do měkké lesní půdy. Laren se rychle vyšvihl na nohy. Kolem něj stála skupina pěti kentaurů, mezi nimiž byl i onen jasně bílý, který ho doprovázel i na cestě do jeho cely.
„Shan ran-bral yeth?“ zeptal se ho bílý tvor ihned.
Pomalu zvedl hlavu. „Laren,“ odpověděl popravdě. Jejich původním posláním bylo najít mezi kentaury spojence, nebylo tedy dobré, aby se jim snažil něco zatajovat.
Kentaur pokývl hlavou. „Jsem Shab-narak. Náš náčelník chce s tebou mluvit. Následuj mě.“
Laren se vydal za Shab-narakovým ohonem. Nemohl věřit tomu, že ho nejdřív strčili sem do téhle díry a o chvíli později s ním chce mluvit jejich náčelník. Z neznámého důvodu se mu vybavil jeho příchod na Farvorth a první rozhovor se Strážcem pevnosti. Doufal, že toto je jen další podobná zkouška a nechystá se tu na něj něco nekalého. Bez Dyrlaenu se cítil opravdu zranitelný.
Ostatní tři kentauři kolem něj utvořili kruh, aby nemohl uprchnout. Popravdě teď ale skutečně necítil potřebu to udělat, protože ho setkání s jejich náčelníkem začínal zajímat. A navíc to je další možnost, jak zjistit, co se stalo s jeho přáteli.
Kráčeli lesem, aniž by mezi sebou zbytečně mluvili. Shab-narak šel hrdě a sebejistě a ze směru, který vybíral, bylo zřejmé, že se snaží Larena desorientovat. Vtom ale udělal základní chybu – ne nadarmo vyrůstal Laren deset let na Ervionu uprostřed lesa a i kdyby jej po něm vodili se zavázanýma očima, byl by ochotný se vsadit, že najde zpáteční cestu. Trikem bylo všímat si detailů a pamatovat si je, dívat se, kterým směrem dopadá na zem slunce a odhadnout čas, ale o tom by mohl povídat až do úmoru.
Sluneční paprsky tančily mezi stromy a dopadaly na hřbety kentaurů, kteří chodili všude kolem, většinou se ale mihli takovou rychlostí, že si je ani nebyl schopný lépe prohlédnout. Přesto se však nestačil divil, když si začal uvědomovat, jak byly jeho dosavadní představy o tomto národu zkreslené.
Za nějakou dobu Shab-narakovi marné snahy zmást jeho smysly se před nimi náhle vtyčila ohromná dřevěná stavba. Svým vzhledem připomínala jakýsi rozložitý chrám s rovnými střechami, pouze na bocích zešikmenými a dosahujícími až k zemi. Vchod do hlavní lodi se nacházel několik metrů nad zemí a stoupalo se k němu po nakloněné ploše, podpírané nízkými sloupy. Vedlejší křídla byla přitisknutá těsně na ni a po stranách vybíhala dopředu, kde se mírně kroutila jako ruce připravené k objetí. Celá stavba na něj působila jako ohromný koš spletený z proutí. Kolem postávali zdejší obyvatelé a hovořili mezi sebou svým zvláštním tvrdým jazykem.
Až teď si Laren všiml, že mezi stromy se nacházejí jakési zvláštní vysoké přístřešky vycpané mechem a pomazané hlínou, které nejspíš sloužily kentaurům za obydlí. Řady těchto příbytků lemovaly rozlehlou stavbu uprostřed a ke svému překvapení si Laren uvědomil, že se nachází ve skrytém městě. Dech se mu zatajil. Neměl potuchy, že by kentauři někdy něco takového vystavěli.
Důrazná pobídka násadou oštěpu ho donutila jít dál. Rozzlobeně se otočil na svého strážce. Pomalu si na to začínal zvykat.
Shab-narak začal stoupat po plošině ke vchodu do budovy. U něj stála stráž v zemitě hnědých pláštích přehozených přes šíji, a se štítem a oštěpem v rukou. Náhle vyšel ven malý hlouček postav.
Larenovy oči se rozšířily překvapením. „Irdenile!“ zvolal a zvedl ruku k muži, kterého kentauři vedli. Lučištník na něj stejně udiveně upřel zrak. Jejich družiny přistoupily k sobě a Shab-narak si začal povídat s kentaury, kteří se vraceli zevnitř.
„Viděl jsi Asigara? Jak je na tom?“ naléhal na Irdenila, když se zastavili téměř vedle sebe. Družiny jim nedovolily dostat se blíž, ale i tak spolu mohli rozmlouvat.
Irdenil zakroutil hlavou. „Nevím. Nevím, co s ním je, ale nedivím se tomu. Celá tahle výprava byla bláznivá už od začátku a tentokrát Asigara jeho štěstí opustilo.“
Laren nebyl s takovou odpovědí spokojený. „Mluvil jsi aspoň s někým jiným? Kdo všechno přežil?“
„Viděl jsem dva naše vojáky, ale víc ne. Nevím, co od nás chtějí; dovedli mě dovnitř a teď mě vedou ven, aniž bych se s kýmkoli setkal.“
„Ticho!“ vykřikl Shab-narak v Dračím jazyce. Oba muži zmlkli. Kentaur něco řekl ostatním a obě skupiny se vydaly ke vchodu. Irdenil hodil po Larenovi nechápavý pohled.
Laren se odvrátil. Chtěl vědět, co je čeká; čím dál setrvával na tomto místě, tím víc se mu všechno zdálo podivné a nelogické.
Skupina vešla do spoře osvětleného sálu, do nějž vnikalo světlo jen přes zacloněné otvory ve stěnách. Do země byl vydlážděn motiv soustředných kruhů a přímo z podlahy vystupovaly kameny lemující celý obrazec. Téměř nikdo uvnitř nebyl a šero tudíž působilo ponuře a nehybně.
Shab-narak kráčel dál přímo k opačnému konci sálu, kde na ně čekaly masivní dveře, hlídané z obou stran stráží. Přistoupil blíž, něco řekl a stráž na jeho slova zareagovala poslušným kývnutím. Rozestoupili se a jednomyslně zatáhli za úchopy na dveřích. Vchod se začal pomalu otevírat.
Laren pohlédl na Irdenila, lučištníkův zrak se ale v té chvíli ubíral úplně jiným směrem. Upřeně sledoval místnost, která se před nimi otevřela. Další popohnání kopím bylo naprosto zbytečné, neboť Laren kráčel dopředu sám, fascinován něčím zářivým, co pronikalo skrze rozevírající se křídla dveří.
Paprsky ostrého světla se divoce draly až k okrajům rozevírajících se křídel. Jejich zdroj se vznášel asi metr a půl vysoko nad podlahou, rotující kolem své osy s duhovými záblesky vlnícími se jako oceán. Skupina se pomalu blížila kroky omámeného, poslušného stáda. S každým dalším metrem světlo pomalu pohasínalo a bledlo.
Laren ucítil pálení na svém krku. Jeho ruka samovolně vystřelila vzhůru, nechtěně a neřiditelně. Jeho vůle však převládla. Jeho dlaň, třesoucí se a napjatá jako ruka pijana, klesla neochotně k boku. Cítil, že tohle není v pořádku. Larenovy oči uchváceně hltaly každý záblesk barvy, každý pohyb světelné koule, každé mimoděčné zachvění.
Sklonil svůj zrak na bok. Do jeho zad se opřela špička kopí. Uvědomil si, že zastavil. Udělal několik kroků vpřed, když tu byl zastaven rukou mířící na jeho hruď. Obrátil oči vzhůru.
Nacházel se v oválné prosvětlené místnosti, jejíž stěny byly pokryty zlatým povlakem tenkým jako blána. Blíže ke vchodu vyrůstal ze země podstavec, nad nímž se několik centimetrů ve vzduchu vznášela stříbřitá koule teď už jen mírně pableskující na všechny strany. Na opačné straně oddělovala zbytek místnosti bílá opona, před níž se nacházelo prostorné lehátko. Kolem stěn stály vysoké svícny a mezi lehátkem a podstavcem byla zvláštní váza, zúžená a roztažená na mnoha místech jako přesýpací hodiny. Její funkce se nedala odhadnout, stejně tak jako oné zvláštní koule, z níž se mnohým ježily chloupky v zátylku, zároveň však skýtala její přítomnost jakési uklidnění a bezstarostnost.
Laren si prohlížel kentaura, jemuž se Shab-narak právě klaněl. Jeho srst měla barvu medu, stejně jako hříva vlasů spadající mu na svalnatou hruď zpola zahalenou bílým rouchem. Laren se podivil, když viděl v místnosti i několik kentauřích žen. Byly krásné a ladné jako víly a okouzlující jako lidské dívky. Jejich šat byl krášlen mnoha ozdobami lesa, výjimečně se na něm objevila tepaná spona či jiný kovový šperk.
Shab-narak se obrátil k vězňům. „Poklekněte před náčelníkem She´tharského kmene, hvězdou Lesa – Ansheranem!“
Laren se obrátil k Irdenilovi a když věděl, že muž pomalu sklání hlavu, poklonil se také.
Ansheran pokývl hlavou ke svým vojákům. Ti se naklonili k oběma vězňům, přeřezali jim pouta a začali je prohledávat. Laren cítil, jak se prsty jednoho kentaura dotkly Kyrgylu. Ten cizí dotek ho přiváděl k zuřivosti.
Voják něco zvolal a zatáhl za Kyrgyl, aby na něj jeho pán dobře viděl. Ansheran znuděně pohodil rukou. Kentaur od Larena odstoupil a postavil se za jeho záda.
Náčelník k vězňům přikročil. Jeho světlé oči se náhle setkaly s Larenovými a vpily se do nich chladně a tvrdě, jako by do nich chtěl přenést svůj hněv. Pak náhle sám uhnul pohledem a luskl prsty na vojáka, který stál za Larenem a ten ho tvrdě popohnal vpřed.
Laren se ani nestačil ohlédnout k Irdenilovi. Popošel o kus blíže lehátku, na něž se Ansheran položil a netrpělivě vyčkával, co se bude dít. Každá vteřina v něm hlodala hlouběji a hlouběji. Cítil hněv a obavy, které se v něm stupňovaly. Čerstvý vzduch stál v místnosti jako zmrzlý sníh na horském štítu. A pak náhle jeho pocity propukly ven:
„Kde jsou ostatní?“ řekl rozhořčeně, ačkoli se snažil své napjetí skrýt. „Kdo všechno přežil?“
Ansheran hned neodpověděl. Opřel se rukou o svůj pomalu se vzdouvající bok a hleděl troufalci zpříma do očí. „Zemřeli všichni troufalí,“ odpověděl Dračím jazykem. „Přežili ti, kteří měli srdce dost tvrdá na to, aby překonali Hadameth.“
„Kdo přežil?“ opakoval Laren svou otázku, tentokrát však mnohem důrazněji.
Ansheran se chladně pousmál. „Našli jsme pět unthiliathů. Je mezi nimi i váš velitel – Asigar.“
Na Larena to jméno působilo jako přesně mířený úder. „Asigar je živý? Je v pořádku?“
„Stále je v bezvědomí. Ovšem vzpomínám si na něj docela dobře, když před deseti lety poprvé přešel Geldarovu linii a vetřel se do mé říše. Stejně jako teď.“ Ansheran se odmlčel. „Tentokrát však odtud neuteče tak lehce a ani jeho život nebude záviset na jeho rozhodnutí.“
Laren se zamračil. „Na kom tedy?“
Ansheran ukázal rukou k vysoké váze. V místnosti to zašumělo mnoha vzrušenými hlasy. Laren se k nádobě obrátil a znovu si ji pečlivě prohlédl. Měla skutečně zvláštní tvar a zdálo se, jako by byla sestavěna z mnoha menších kusů vypálených z hlíny a poskládaných na sebe.
„Mám rád hry,“ řekla Ansheran a tajuplně se pousmál. „Budeš mít možnost dát svým druhům život – pokud uspěješ. V opačném případě mi propadnou na milost i nemilost. Toť jsou má pravidla.“
Laren se k němu podezřívavě obrátil. Měl pocit, že se v této hře nebude hrát poctivě, už jen kvůli Ansheranovu nepříjemnému výrazu plnému sebevědomí. „A proč zrovna já?“ zeptal se nedůvěřivě.
Ansheran pohodil hustou hřívou vlasů. „Protože máš pevnější vůli než tvůj druh,“ naznačil pohledem k Irdenilovi. „Gan´shelat ví vše,“ řekl pomalu a tajemně, až se jeho slova rozplynula vzduchem jako pouhé stíny.
Laren se obrátil k pableskující kouli. Co všechno mohla ta zvláštní věc v sobě skrývat? Mohla jim vidět do jejich myšlenek? Dokázala posoudit jejich síly?
„A v čem tvá hra spočívá?“ obrátil se k Ansheranovi.
Náčelník opět pohlédl na hliněnou nádobu. „Tam uvnitř jsou dvě pergamenové karty. První se znakem jednorožce znamená život, druhá se znakem draka věští smrt. Je jen na tobě, kterou z nich si vytáhneš, věz ale, že karty nikdy nelžou a osud svedou na cestu, po které se má ubírat. Pokud tady mají tví přátelé zahynout, stejně tomu nezabráníš. Je to dáno osudem.“
Laren se odmlčel. Takže hazard, který nemůže ovlivnit? Bude život jeho přátel skutečně záviset jen na jeho štěstí? „A já?“ zeptal se náhle. „Budu hrát i o svůj život?“
Ansheran se chladně usmál. „Tebe nechám žít.“
Místnost se rozezněla překvapenými hlasy. Kentauři si mezi sebou rozrušeně šeptali a upírali svůj zrak střídavě na Larena a na Ansherana.
Laren nahlas zauvažoval: „Stačí tedy, když vytáhnu kartu s jednorožcem a můžeme odtud odejít?“
Ansheran se nahlas zasmál. „Ne. Tak lehké to nebude. Co takhle si to nejdřív vyzkoušet? Sázka bude zprvu nízká – vsaďme pouze životy dvou prostých vojáků z vaší družiny. Co ty na to?“
Larena se zhluboka nadechl. Jedno jeho rozhodnutí teď ovlivní životy mužů, které ani nezná – má snad na něco takového právo? Co by v této situaci udělal Asigar? Jenže Asigar tu nebyl a možná už se s ním nikdy nesetká, pokud povede svou ruku špatně.
„A když odmítnu?“ pokusil se Laren.
„Když odmítneš, potom budou životy všech ztraceny,“ řekl Ansheran klidně. „Zdá se mi, že na tom můžeš jen získat...“
Laren se v duchu hořce pousmál. Opravdu sis to skvěle vymyslel. Takže mě necháš riskovat životy mých přátel a přitom mě samotného necháš jít, abych se po zbytek života nechal sžírat svými výčitkami?
„Takže?“ vydechl Ansheran netrpělivě. „Jaké je tvé rozhodnutí?“
Vzduch v místnosti ustrnul v očekávání. Ústa všech přítomných zůstala mírně pootevřená v očekávání mladíkových slov, která měla rozhodnout o jeho osudu.
Laren sevřel čelist. Obrátil se k Irdenilovi, jako by se snažil z jeho obličeje vyčíst odpověď. Lučištníkův výraz byl však chladný a strnulý, zastřen maskou, která se snažila zakrýt jeho bezradnost.
Odvrátil se. Vleklými kroky, jimiž se snažil oddálit nevyhnutelné, přistupoval blíž k vysoké hliněné nádobě. Jako by slyšel bubny svého srdce bít přímo v uších. Rychlé tempo jeho dechu se snažilo zakrýt strach. Konečky prstů se dotkl vázy. Její povrch byl tak hladký, tak prostý, že si nedokázal představit, jak by v něco takového mohlo rozhodnout o životech jeho přátel.
Obrátil se k Ansheranovi. Kentaur na něj kývl. „Život nebo smrt.“
Laren sklonil hlavu k okraji nádoby. Život nebo smrt... Jeho prsty se dotkly hliněného hrdla. Nadechl se.
Ponořil ruku do temnoty. Jeho prsty téměř okamžitě nahmataly dno. Neměl čas se tomu podivit, neboť jeho myšlenky plně ovládlo soustředění. Ticho v místnosti bylo děsivé.
Laren náhle ucítil karty. Bloumal nad nimi prsty, jako by se nemohl rozhodnout. Studený pot mu polil čelo. Zavřel oči. Teď nebo nikdy...
Vytáhl ruku ven. Nechtěl vidět, co je na ní. Zvedl dlaň do vzduchu a obrátil ji k Ansheranovi.
„Drak.“ Kentaurova slova proťala vzduch jako rozžhavená čepel. Ústa všech přítomných se pohnula v rozrušeném šepotu.
Laren sklonil ruku a pohlédl na kartu. Rudé zvíře pohazovalo ocasem a rozevřenou tlamou plnou smrti věštilo zlý konec. Laren ji vhodil zpět do nádoby. Nebyl schopný slov.
„Tedy,“ začal Ansheran hlasem plným chladného zadostiučinění, „dva vojáci jsou mí. Dva ještě zbývají. Myslím si ale, že stále ještě není čas vsadit nejvyšší cenu, co říkáš? Asigar je pro nás oba příliš cenná trofej, než abychom jej promarnili tak rychle. Vsázím život toho muže za tebou. Přijímáš?“
Laren se otočil k Irdenilovi. Ústa mu vyprahla. Cítil lučištníkův pohled, jako by se ho téměř dotýkal. Irdenil stál oněmělý, s kamenným výrazem ve tváři.
„Pokud nechceš hrát, bude muset zemřít tak jako tak,“ nadhodil Ansheran. „Přijímáš tedy?“
Irdenil přivřel oči a přikývl.
Laren se od něj odvrátil. Cítil každý svůj nádech bolestivěji než bodnutí mečem. Jeho mysl se roztříštila do tisíců nesouvislých obrazů, do miliónů hlodajících pochybností a strachů, které mu bránily přemýšlet. Pohlédl na Ansherana a ten pouze přikývl. Chladně a cynicky.
Laren se dotkl dlaněmi okrajů nádoby. Bolestivě přivřel víčka. Teď, udělej to teď...
Ruka sáhla dovnitř. Dvě karty na dně v jeho zpocených prstech klouzaly jako dva úhoři. Musel si jednu vybrat.
A vybral si.
Larenova paže se zvolna zvedala. Cítil na sobě pohledy všech kentaurů a bránil se pomyšlení na Irdenila, jehož život právě držel ve svých prstech. Poodstoupil o krok dozadu. Obrátil kartu lícem k sobě. Vydechl.
„Drak,“ hlesl zlomeně.
Místnost ovládla nová vlna šepotu. Obrátil kartu k Ansheranovi a v tu ránu hlasy nabyly na síle.
„Osud promluvil. Jeho slova nemůžeme neuposlechnout,“ řekl náčelník a zkoumavě si prohlížel Larena od hlavy k patě. Z jeho úsměvu se dalo číst uspokojení.
Mladík zaťal zuby tak silně, až se jeho čelisti zmocnila křeč. Pohlédl na rudého draka plný hněvu a zoufalství. Chtěl kartu opět vhodit dovnitř, když vtom ho něco napadlo. Nenápadně ohnul pergamen uprostřed – ne moc, jen lehce a opatrně, aby tento zásah byl patrný pouze při pečlivém zkoumání. Potom vhodil kartu zpět dovnitř.
Ansheranovy oči se zableskly. „Nastal čas. Blížíme se k závěru a už nám zbývá jen poslední sázka – Asigar. Jsi schopný hru dokončit?“ poznamenal posměšně.
Laren hrdě zvedl hlavu. „Ano. Budu pokračovat.“
Ansherana jeho odhodlání zmátlo. Úsměv se mu na vteřinu vytratil z obličej, hned jej však rychle nasadil zpět. „Potom můžeš začít znovu losovat.“
Laren se obrátil čelem k nádobě. Tentokrát už si byl jistý. Všechen strach z něj rázem opadl. Má poslední šanci někoho zachránit a nehodlal ji jen tak promarnit. V duchu se modlil, aby jeho lest vyšla, aby jeho prsty nahmataly správnou kartu.
Vložil ruku dovnitř. Rázem ucítil první kus pergamenu. Zkoumal jej dlouho a pečlivě a zjistil, že na něm nejsou patrné žádné známky narušení. Sáhl na druhý a pokoušel se opět dobrat odpovědi.
Ano! Zajásal v duchu. Tahle nese znamení draka!
Odstrčil kartu stranou a sáhl po druhé. Asigar byl zachráněn. Zvedl svou ruku do vzduchu a vítězoslavně ukázala znamení Ansheranovi. Larenovy oči plály neskrývaným triumfem.
„Drak,“ odvětil Ansheran klidně.
Laren sebou škubl. Nechápavě obrátil kartu k sobě a pohlédl na ni. Rudý drak po něm šlehal svým pohledem, krutým a smrtícím.
„Ale, to přece...“ začal Laren, rychle se však zarazil. Teď mu to konečně došlo. V nádobě sice byly dvě karty, zato však každá stejná. Nemohl vyhrát ani jednou i kdyby se ulosoval. Ansheranovi šlo pouze o to, aby ho zlomil. Nemohl proti tomu vznést jedinou námitku, protože by musel přiznat, že podváděl a v takovém případě by je stejně všechny stihl trest smrti. Jakýkoli odpor byl marný. Přijal tuto hru a osud promluvil. Nedalo se s tím nic dělat.
„Asigar a tři tví společníci patří od této chvíle mně,“ pravil Ansheran tvrdě. Zvedl se z lehátka a postavil se vedle Larena. „Zavolám tě, až je dám popravit. Možná by ses s nimi chtěl... rozloučit.“ Pohodil hlavou a odkráčel ke dveřím.
„Chci hrát dál,“ zvolal Laren náhle.
V místnosti se rozhostilo udivené ticho.
Ansheran se obrátil. „Cože?“
„Chci hrát dál,“ opakoval. „Hra ještě neskončila.“
Ansheran se zasmál. „Dobrý pokus, ale hra už skončila. Tví přátelé jsou mí a ty už nemáš, co by jsi vsadil do hry. To je cena za překročení Geldarovy linie.“
„Chci hrát dál,“ trval si tvrdohlavě na svém. Pot mu stékal po čele a štípal jej v očích. „A pleteš se, že nemám co vsadit do hry. Můžu ještě vsadit sebe.“
Místností se rozezněly rozrušené hlasy. Laren nevěděl, co říkají, ale byl si jist, že pro něj nevěstí nic dobrého. Přesto to ale musel ještě zkusit.
Ansheran k němu přistoupil. „Chceš hrát dál i za cenu vlastního života? Copak jsi tak hloupý? Mohl bys dostat milost!“
Laren přikývl. „Nechci milost, když kvůli mě ostatní zemřou. Chci hrát dál.“
Ansheran zaváhal. Natáhl se k mladíkovi a vyrval mu kartu z ruky. Tvrdě s ní mrštil do nádoby. Potom se vrátil ke svému lehátku, zůstal však nad ním bez pohnutí stát. „Dobrá a pokud vyhraješ, co za to chceš?“
„Chci, abyste nás pustili všechny – Asigara, Irdenila, ty dva vojáky i mě.“
„To je trochu nevyrovnaná sázka, co ty na to?“ ušklíbl se kentaur. „Jeden život proti pěti... myslíš si, že na to přistoupím?“
„Vám se přece nic nestane,“ opáčil Laren chladně. „Ať už odsud odejdeme nebo ne, vy budete v bezpečí. Teď už si nikdo nebude dělat iluze o tom, že kentauři jsou naši přátelé. Přišli jsem k vám s poselstvím míru, s varování, které se na tuto zem snáší z Gydeonovy strany. Vy však slyšet nechcete. Unthiliathé o vás mluví pravdivě, i když jsem jim nechtěl uvěřit. Vy nejste naši přátelé a ani jimi nebudete.“
Ansheran se pobouřeně narovnal. „Přátelé? Vy, že jste naši přátelé? Proč nás potom Unthial vyhnal z našeho lesa, proč jsme museli opustit naše domovy? Lidé kolem nás postavili svou zeď a Vznešení přitom nehnuli ani prstem.“
„A kdo vám ten domov dal?“ bránil se Laren. „Kdo vás vyvedl z otroctví? To Erwyon, král Unthial vás osvobodil!“
„To bylo před tisíci let! A co se stalo dál? Vznešení svého krále popravili – jediného člena královské rodiny, v kterém koloval pravý Eslandirův odkaz! Po něm už nastal jen chaos.“ Ansheran umlkl. Zůstal pohledem viset na Larenovi a z jeho tváře čišela zlost a pohrdání. „Dobrá,“ řekl nakonec téměř šeptem. „Budeme hrát dál. Pokud vytáhneš znamení jednorožce, nechám žít tebe i tvé společníky. Pokud ale ne... zemřete všichni...“
Laren neodpovídal. Z jeho výrazu se nedalo nic číst – pouze snad slepé odevzdání se svému osudu. Bylo mu teď úplně jedno, jestli zemře.
Obrátil se k hliněné nádobě. V jeho očích se odráželo soustředění. Křečovitě zaťatá ruka sáhla dovnitř. Zavřel oči. Nezáleželo na tom, co si vytáhne, vše je teď jen v rukou osudu. Na ničem nezáleží.
Všechny oči sledovaly paži, jak se pomalu vynořuje z hrdla nádoby. Dech byl slyšet hlasitě jako bojový nápěv. Všichni mlčeli. Prsty se konečně objevily nad okrajem.
Náhle se v sevřené dlani zableskl plamen. Laren sebou cukl, jako by ucítil horkost vlastního plamene a rychle setřásal z prstů šedivý popel. Kentauři jej obklopili a namířili na něj svá kopí.
Laren rezignovaně pozvedl ruce do vzduchu. „Omlouvám se. Byl jsem rozrušený.“
Ansheran nevěřil svým vlastním očím. „Co se stalo? Jak jsi mohl... Co... ?“
„Nechtěl jsem... já...“ obhajoval se Laren rozrušeně.
Ansheran k němu přistoupil. „Jak chceš teď ukončit naši hru? Právě jsi všechno zkazil! Ale dobrá, aby sis o mně nemyslel, že jsem nespravedlivý, zruším naši poslední sázku a nechám tě žít.“
„Já s takovým rozsudkem nesouhlasím!“ zvolal Laren náhle. „Druhá karta ještě stále leží na dně, takže je samozřejmé, že jsem si musel vytáhnout opačné znamení, než to které tam najdeme.“
Ansheranova tvář se nevěřícně zkřivila. Jeho ústa se němě pohybovala, jako by se mu vytratil hlas.
„To je pravda, pane,“ přisvědčil Shab-narak a postavil se vedle něj. „Nemůžeme se vzpírat rozsudku osudu, i když si s ním ten mladík takovým způsobem zahrával. Má pravdu – tam na dně bude ležet druhá karta.“
Ansheranovy koňské boky se prudce zdvíhaly při každém nádechu. Nebyl schopný odpovědět.
Laren sáhl rukou dovnitř. Za okamžik už všichni s údivem hleděli na znamení draka, které vítězoslavně svíral v prstech.
Ansheran jej probodával očima. Bylo na něm vidět, že chce něco říct. Nemohl přiznat, že podváděl – zvláště ne tady, před tolika svými vojáky. Přemýšlel, čím by Larenovi jeho úskok oplatil, mnohem dříve se však místností začala šířit vřava jásajících hlasů, kentauři se začali shlukovat kolem mladíka, až ho to znepokojovalo – v jejich očích však začínal vidět radost, nikoli rozhořčení.
Laren podal kartu Ansheranovi. „Přesvědč se, pane,“ řekl a zdvořile se uklonil.
Náčelník mu vyrval kartu v prstů. V záchvatu vzteku ji roztrhl napůl a odhodil na zem. Rozčileně se obrátil a vypochodoval z místnosti, když ještě předtím stačil štěknout na své muže rozkaz.
Laren se obrátil k Irdenilovi. V jeho očích se zračil úžas, který nebyl schopen vyřknout. Když k němu mladík přistoupil, zmohl se jen na jediné: „Jak jsi to dokázal?“
Laren pokrčil rameny. „Záleží na tom?“
Lučištník úžasem otevřel ústa. „Nechápu to. Nic nechápu. Nic!“ Rozesmál se. „Takové bláznivé štěstí se nám může dostat jen pod Asigarovou hvězdou! Pojďme za ním – vždyť teď už jsme zase volní!“
Laren se obrátil na Shab-naraka. Dřív než však mohl cokoli říci, kentaur ho předstihl: „Zavedu vás k ostatním. Tento den musí být pro vás šťastný!“
Laren ke svému překvapení zjistil, že se kentaur usmívá. Na nic se ho nevyptával a následoval ho ven do lesa, kde prošli mezi dřevěnými příbytky a dostali se k otevřenému ležení daleko vzadu za hlavní stavbou. Bylo tvořeno vysokým přístřeškem z větví a látek, přes který se proháněl vítr. Kolem postávaly sudy s dešťovou vodou, jednoduché podstavce sloužící jako stolky, krabice s náčiním a jedno provizorní lůžko, na kterém odpočíval...
„Asigare!“ zvolal Laren a přiběhl blíž.
Asigar ležel přikryt dekou, měl bledé tváře a kruhy pod očima, zdálo se však, že přesto nabyl vědomí, neboť téměř neznatelně pootočil hlavu směrem k příchozímu.
Laren se nad ním sklonil. „Asigare! Jsme volní, slyšíš mě? Jsme volní!“
Asigar bolestivě vydechl. Náhle zvedl ruku, jako by chtěl něco naznačit, jeho dlaň se však zastavila těsně pod krkem. Laren pochopil. Sáhl si na stejné místo a přikývl.
Asigar se odvrátil a přivřel oči. Byl unavený. Chtěl spánkem překonat bolest, která ho tížila. Musel spát.
* * *
Nad Syderií se vznášela pochmurná mračna. Průzračné vody řeky Taren se zkalily bahnem a krví. Dým zakrýval slunce a jediný žár, který teď objímal lidská těla, byl oheň. Pod ohněm a mečem padala krajina na kolena, plakala a prosila, chvěla se strachem pod údery tisícové armády. Brány Ghaad Trillionu se otevřely, aby vypustily ven první vlnu zla, zachvacující zemi jako nemoc, na níž byl jediný lék: Boj.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
