|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: V ohrožení (8.část) ::
 alri |
publikováno: 16.08.2007, 23:21
|
| Výprava do jeskyně |
| |
|
|
22. Svědek
Byl jsem stále ještě v nemocnici, když mi přišlo hlášení, že se něco děje u Kláry Plaitové. Neváhal jsem ani vteřinu a okamžitě jsem se vypravil do jejího bytu.
„Co se tady stalo?“ ptal jsem se, když jsem dorazil na místo.
„Klára Plaitová byla zavražděna, pane,“ dostalo se mi odpovědi od policisty, kterého jsem pověřil jejím sledováním..
„Nepovídejte,“ zarazil jsem se. „Vy jste něco viděl? Jsou nějací svědci?“
„Viděl jsem jenom nějaké tři lidi, ale nedokázal bych je popsat, byla špatná viditelnost. Šli dovnitř, ale za několik minut vyběhli ven, nasedli do auta a rychle odtud odjeli.“
„A jinak jste nic podezřelého neviděl nebo neslyšel?“
„Viděl jsem jenom jednu starou paní, která vešla do domu krátce pře tím, než odtamtud ti tři vyběhli. To ona právě potom se vyřítila ven a volala, že se stala vražda a ať někdo zavolá policii.“
„Hmm, mohl bych si s ní promluvit?“
„Jistě, hned vás k ní odvedu. Támhle stojí.“
Přivedl mě k takové staré paní, která stála jen kousek od nás a něco vykládala policistovi.
„Dobrý den, vy jste paní Eaglová, sousedka slečny Kláry Plaitové?“ optal jsem se a ona zakývala hlavou. „Jsem inspektor Oscar Chive. Mohl bych se vás na něco zeptat?“
Znova pokývala hlavou.
„Byla to moc hodná holka, pane inspektore,“ začala a kapesníkem si otřela oči, „měla jsem ji opravdu moc ráda. Nikdy nikomu neublížila a…“
„Víte kdo ji to udělal?“ přerušil jsem ji.
„Jistě že vím! Byla tu sice tma, ale já je poznala! Musela jsem po schodech, protože nejel výtah. A oni právě utíkali po schodech dolů. Byli jako splašení. Jeden z nich do mě strčil. Sesmolil narychlo nějakou omluvu a hned zmizel. Poznala jsem ho podle výrazného přízvuku a ostrého r. něco nesl v náručí. Nejspíše – zcela určitě, protože jsem ho v bytě nenašla – malého psa. Také se mi zdálo, že jsem pak zezdola slyšela kňučení a štěkání…“
„A kdo byli tedy ti lidé?“ ptal jsem se netrpělivě, i když už jsem zcela dobře znal odpověď.
„Jsem si zcela jistá, že to byli ti její kamarádi. Jeden z nich je Francouz. Znám je moc dobře. Často je sem vodila. Pořádali tady docela hlučné večírky…“
„A jste si jistá, že ji zabili zrovna oni?“
„Určitě! Bylo mi divné, proč tak spěchají a co tady dělají tak pozdě v noci. Věděla jsem totiž, že slečna Plaitová nikam večer neodcházela a ani to neměla v plánu. Mluvila jsem s ní totiž večer než jsem šla na noční… Nikdy bych netušila, že je to naposled co ji vidím…“
„A co jste dělala po tom, co vás porazili?“
„Jak už jsem řekla, bylo mi divné, že tak spěchají, a tak jsem si pospíšila nahoru. Dveře slečny Plaitové byly otevřeny. Zaťukala jsem na ně a když se nikdo neozýval, vešla jsem dovnitř a našla to tady tak, jak to vidíte…“
„Hm, hm, hm,“ zamručel jsem. „To mi prozatím stačí. Děkuji vám.“
Když žena odešla, zamířil jsem přímo do bytu. Rozsvítil jsem si baterku a pomalu přejížděl po stěnách a podlaze místnosti. Všude bylo spousta krve a kousek ode mě leželo na podlaze tělo slečny Plaitové. To mě však v tu chvíli nezajímalo. Hodlal jsem se trochu porozhlédnout po bytě.
Ha, takže karta se obrátila, pomyslel jsem si, zatímco jsem šmejdil po kuchyni. Takže to vypadá, že Plaitová v tom prsty nemá! Očividně jsou do toho zamíchání ti tři – Fraise, Berry a Spannerová! Oni určitě mají na svědomí tu nehodu! A třeba za ten masakr v nemocnici můžou také oni. A na Plaitovou to jenom navlékli! Ale ne, to je přece nesmysl! Byli se mnou celou dobu v kanceláři! Třeba v tom jela Plaitová s nimi, ale teď si to třeba rozmyslela a chtěla od toho odstoupit a všechny prásknout. A tak ji zabili! Ano, to je nejlogičtější. Ale proč tak rychle utekli a nechali otevřené dveře? To přece hrozně bije do očí. Proč já neposlechl Edgara?! Nemusel bych teď mít takové starosti…
Ve svých myšlenkách jsem se dostal až do obývacího pokoje. Skříně byla otevřená a visely v ní cáry šatů. Ke zdi pod oknem bylo přiraženo velké křeslo. Šel jsem k němu blíže a zároveň si na něj svítil baterkou.
Najednou se mi zpod nohy ozvalo zašustění. Šlápl jsem na nějaký tvrdý papír. Zvedl jsem ho ze země a rozložil. Byla to mapa, která označovala nepříliš vzdálené okolí Londýna. Ve světle baterky jsem si všiml velkého rudého kroužku kolem značky označující jeskyni.
Neměl jsem tušení, co to znamená, ale věděl jsem, že se musím podívat, co je za tím křeslem.
23. V dešti
V příštím okamžiku jsem se vyřítil z obývacího pokoje ven. V ruce jsem stále svíral onu mapu. Neohlížel jsem se ani na překvapené pohledy mých kolegů a mlčky jsem vyběhl z hlavních dveří bytu a zamířil jsem po schodech dolů.
Naskočil jsem do svého auta a chvíli jen tak třeštil oči do padajícího deště. To přece není možné, blesklo mi hlavou, nemohli mít přece pravdu, to je velice nepravděpodobné!
Znovu jsem rozbalil tu mapu, kterou jsem našel v bytě slečny Plaitové. Pozorně jsem se zadíval na červený kroužek. Měl bych… nebo neměl…? Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl. Nastartoval jsem a rozjel se z města ven. Cestou jsem se občas podíval na mapu, jestli jedu správně.
Jel jsem už alespoň hodinu. Bylo něco po šesté, ale stále ještě byla tma jako v pytli. Z části proto, že už byla polovina listopadu, a z části proto, že zemi stále skrápěl prudký liják. Stěrače teď šly prakticky nepřetržitě. Každou chvíli jsem už musel být na místě.
Vjížděl jsem zrovna do jedné zatáčky, když najednou světla mého auta padla na nějakou hromadu plechu. Zastavil jsem a reflektory nechal svítit. Vystoupil jsem. I přes hustý déšť jsem ve světlech reflektorů rozeznal, že to není hromada nějakého šrotu, ale jen auto. Když jsem ho obešel, zjistil jsem, že tam nejspíše havarovalo. Celé bylo naprané v jednom tlustém stromu.
Zdálo se mi, že uvnitř někdo je. Vrhl jsem se tedy ke dveřím a mocným trhnutím je otevřel. Při tom jsem čenichal kolem, jestli necítím benzín. Naštěstí ne, alespoň jsem doufal. Dveře se otevřely a vypadl z nich nějaký muž.
Vytáhl jsem ho ven. Nevěděl jsem, jestli je naživu nebo není. Odtáhl jsem ho kousek stranou. Teprve když jsem mu chtěl změřit tep, zjistil jsem, že je to Erik Berry. Z čela mu zpod bílé náplasti vytékal pramínek rudé krve. Vypadalo to, že je v bezvědomí.
Trochu jsem ho poplácal po tváři. Byl jsem v tu chvíli docela rád, že prší, neboť trocha vody by Berrymu prospělo. Propleskl jsem ho jen jednou, ale to už pomalu otevíral oči.
„Vy?“ ptal se zmateně a pokusil se posadit. „Co tady děláte?“
„Dostal jsem hlášení, že slečna Plaitová byla zavražděná. Šel jsem tedy k ní do bytu a našel jsem tohle,“ ukázal jsem tu mapu, kterou jsem zmuchlanou vytáhl z kapsy.
„Mapa!“ zvolal šeptem Berry. „Museli jsme ji tam nechat, když jsme odtamtud utíkali. Myslím, že ji měl Michel nebo Fran, nejsem si zas až tak jistý….“ Snažil se vyždímat si vlasy, což bylo v tomto počasí zcela zbytečné. Poté se rozhlédl kolem sebe. „Kde jsou moji přátelé? Kde jsou?“
Než jsem stačil něco namítnout, Berry se vymrštil a vrhl se zpátky k automobilu. Otevřel všechny možné dveře a vlezl dovnitř.
„Co jste tady dělal?“ ptal jsem se. „Vypravil jste se za těmi příšerami?“
Berry se zarazil a vylezl z auta.
„Vy… vy nám věříte? Proč? Jak?“
„Jednu z nich jsem viděl. V bytě slečny Plaitové. Našel jsem ji přimáčklou na zdi za křeslem. Asi byla mrtvá… Opravdu to nevím jistě… Co se tam stalo, pane Berry?“
„Rád vám to povím,“ odpověděl a trochu se rozzářil. Hned se však zase zachmuřil: „Ale pouze v případě, že mi pomůžete najít mé přátele. Nepřijel jsem sem sám. Byli se mnou a teď jsou pryč! A Dyk také!“
24. Omráčení
Do šumění deště se najednou rozezněl můj telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy a sledoval, jak mi vibruje v ruce. Volali z policie.
„Vy to nezvednete?“ ptal se mě Berry a sledoval blikající mobil.
„Ne,“ odpověděl jsem rozhodně a rázně telefon zaklapl. Pro jistotu jsem ho i vypnul. „Tak, a můžeme jít,“ řekl jsem a rozbalil mapu.
Vypravili jsme tedy do lesa. Nad hlavami nám praskaly větve a všude kolem nás hučel déšť. Občas jsme se koukli i do mapy.
„Když jsme odešli z nemocnice, Klára odjela domů autem. Chovala se divně, což jsme nedokázali nijak vysvětlit…“ začal, aniž bych ho nějak vyzval a baterkou přejížděl přes kořeny stromů a zemi pokrytou mechem.
Myslím, že celý příběh už znáte od pan de Fraise, a tak se zmíním jen o tom, co nestačil dopovědět.
„...Najednou však Dyk vyskočil Michelovi z náručí, vrhl se na jednu skříň a zuřivě do ní začal škrábat a při tom štěkal a vrčel.
Všichni jsme se zarazili. Nikdo z nás jeho chování nechápal. Ještě před chvílí to bylo malé vystrašené štěně, a teď vypadal jako velký pes obranář. Podívali jsme se na sebe, jako bychom se rozhodovali, máme-li ty dveře otevřít nebo ne.
Dyk ještě jednou pronikavě vyštěkl a nepřestával drápy drásat dřevo. Najednou se zevnitř ozvalo skřípění a prskání. Dyk spustil packu na zem a zacouval několik kroků vzad. V očích měl rázem bojácný výraz. Okamžitě jsme věděli, s čím máme tu čest.
Klára ve snaze utéct a zachránit se svedla s tou příšerou nejspíše nějaký menší zápas a podařilo se jí obludu zavřít do skříně, což ale bylo zbytečné, neboť ji nezamkla. Sama se asi pak snažila dostat ke dveřím, ale nestihla víc, než jen stisknout kliku.
Najednou jsem zpozoroval, že se dveře pomalu otevírají. Na nic jsem proto nečekal a rychle přiskočil ke skříni, abych dveře přirazil. Pozdě. Než jsem vůbec stačil otočit klíčkem v zámku, ležel jsem na zádech na podlaze a snažil se popadnout dech.
Příšera byla rychlejší, i když podle všeho ještě před chvílí byla zamotána do Klářinýho oblečení, což dokazovaly cáry, které se houpaly na ramínkách. Dveře se rozrazily takovou silou, že mě odhodily stranou.
Ještě jsem stačil zpozorovat, jak Dyk taky odletěl. Sotva se otřepal, už skočil s kňučením Michelovi zpátky do náručí a schoulil se v něm.
Ze skříně vyskočila příšera. Vypadal dost rozčíleně, to nám dokazovalo i její zlostné prskání. Obluda zvedla pracky a výhružně zachrastila srpovitými drápy. Vycenila zuby a chystala se na nás vrhnout.
Nejvíce duchapřítomnosti v tu chvíli měla Fran. Rychle skočila za nejbližší křeslo, zatlačila do něj a zamířila přímo na příšeru. Během několika vteřin se nám podařilo bestii zlikvidovat. Ještě chvilku jsme čekali, jestli nevyleze, ale když se nic nedělo, rozhodli jsme se,ž e se radši hodně rychle vypaříme.
Venku jsme naskočili do auta a rozjeli se rovnou sem. Ani jsme se nestavěli u někoho z nás doma. Jenže v té zatáčce, kde jste mě našel, nás ty bestie napadly znovu. Z ničeho nic se – bylo jich alespoň deset – vyrojily na autě. Skákaly po kapotě a střeše. Než jsme se nadáli, zakryly nám veškerý výhled ven. Absolutně jsem nevěděl, kam jedu. Nestačil jsem ani zabrzdit jak to všechno bylo v několika vteřinách. Pak už si pamatuji jenom velkou ránu a vás, když jste mě probral…“ dokončil.
„Proč jste mě nezavolali, když jste to našli mrtvé?“ ptal jsem se. „Bylo by to jednodušší! Třeba by se nic dalšího z toho nemuselo stát!“
„A proč vy jste nepřijel s nějakou posilou?“ ohradil se.vypadal, že se ho moje výtka trošku dotkla.
„Nechtěl jsem do toho tahat další lidi…“ rozhodl jsem se mu radši odpovědět.
„My jsme zase věděli, že nám nikdo nevěří, a tak jsme se to rozhodli vzít do vlastních rukou. Teď vím, že to byla největší blbost…“ Najednou se zarazil. „Neslyšel jste něco?“
Zastavili jsme se. Za námi něco šustilo. Déšť to být rozhodně nemohl, tohle znělo spíše jako nějaké listí. Pomalu jsme se otočili a pozorovali chvějící se křoví nedaleko od nás. Poté se ozvalo ňaf! ňaf!, větve se rozevřely a vyřítil se z nich malý psík.
„Ale vždyť je to Dyk!“ zasmál se Berry. „Kde se tady bereš, hochu?“ zvedl ho ze země a podrbal za ušima. „Kde jsou Michel a Fran?“ ptal se a pustil štěně zpět na zem.
Haf, haf! štěkl ňuf a rozeběhl se mezi stromy. Následovali jsme ho.
Propletli jsme se mezi několika stromy a za pár vteřin už jsme se ocitli před vchodem do jeskyně.
„Řekl bych, že jsme tady,“ prohlásil jsem a zadíval se na Berryho.
„Také bych řekl.“
Najednou štěně pronikavě vyštěklo a pak už si pamatuji jen to, že jsem něčím dostal po hlavě a zhroutil se k zemi.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
