obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2916010 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39817 příspěvků, 5843 autorů a 393388 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: We are the greatest, kap. 20 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: We are the greatest
 autor Nancy Lottinger publikováno: 16.08.2007, 23:51  
KAPITOLA 20. Znásilněné duše

V příběhu se dostáváme hlouběji do myšlenek hlavních hrdinů. Jana už si konečně uvědomuje, co dělá špatně, a najednou je překvapena novými možnostmi - je schopna nahlédnout sama do sebe. Snaží se vyrovnat s ne příliš povedenou minulostí a vybírá si, jakou cestou se vydá. K tomu jí dopomáhají skryté pravdy, které jí náhle připadají tak dětinsky jednoduché...
 

„Ještě spí,“ zašeptal Retger na nově příchozího. Už bylo na čase. Oči mu klimbaly. Čtyřicet hodin bez spánku bylo znát, ale jeho práce stejně ještě neskončila. Bude si muset alespoň na několik hodin odpočinout a potom se zregenerovat, pokud-li se chtěli podílet na nastávající bitvě.
Tmavě osvětlená místnost ho svou vůní uspávala. Už nevěděl, jak si sednout, aby ho netlačila dřevěná židle. Vstal z ní a kývl na stejně unaveného člena.
„V pořádku,“ odpověděl mu a rozpustil si culík.
Retger se ještě otočil a prohlédl si andělskou tvář Carmen; možná ji vidí naposledy.
„Díky, že jsi to vzal zpět,“ podotkl Nick a zaujal po něm místo. Odcházející se neotočil, pouze se zastavil a chvíli přemýšlel.
„Po tom incidentu… Nemůžeme si teď vzít náhradu. Stále jsi lepší, než kdokoliv z nich a my budeme potřebovat veškerou sílu.“
„Promluvíme si o tom později. Jdi se prospat. Potřebuješ to jako všichni ostatní.“
Dveře klaply a místnost upadla do ticha. Retger složil hlavu do dlaní a potichu si povzdechl; snad se bál, že ho někdo uslyší. Nepřál si, aby ostatní věděli, jaké si dělal starosti. Pamatoval si přesně na loňský rok, kdy pořádali nábory. Už tenkrát věděl, že z ní někdo bude. Měla talent i potenciál.
Nesměl se teď utápět v myšlenkách. Musel si pročistit hlavu.
Uběhlo několik nekonečných hodin, než se probrala.
„Jak ti je?“ oslovil ji. Chvíli mžourala, než odpověděla.
„Trošku mě bolí hlava.“
„Takže jsi v pořádku.“
Jana pomalu přikývla. Stále se jí v hlavě míhaly obrázky jako zpomalený film se špatným zvukem. Snažila se na nic nemyslet. Bez výsledků.
„Chtěla jsem vidět Evu,“ vzpomněla si konečně na něco konkrétního.
„Není to hezký pohled,“ ujistil ji Nick a soucitně ji pohladil po vlasech. Nebránila se. Začala se rozvzpomínat.
„Já… jsem… Nechtěla jsem zklamat,“ zamumlala. „Já ji de facto zabila.“
„Ale no tak, vzpamatuj se, za to ty nemůžeš… Sice jste tu sázku uzavírat neměly-“
„Co to má co společnýho s naší sázkou?“
„Když se nad tím zamyslíš, tak přece všechno,“ zjemnil hlas ještě víc. „Kdybys po ní nechtěla, aby porušila slib, nebyla by teď v komatu.“
„Ale ona není v komatu…“
„Co ti o ní řekli, když ji přinesli?“ zeptal se. „Nebo spíš když ses probrala?“ upřesnil.
Jana se snažila utřídit myšlenky. Všechno měla rozmazané. Určitě se tu neprobudila poprvé. Mluvila také s jedním ze členů. S Retgerem…? Prioritou bylo vidět, v jakém stavu je Eva. Než tam ovšem došli, něco se stalo a ona se ocitla zpátky v téhle studené místnosti. Naháněla jí husí kůži.
Ale co bylo předtím? Jak se vůbec dostala na základnu? Nepamatovala se, že by sem došla. Na paměti jí tanuly obrazy bytovek. Stála před nimi a s někým mluvila. Arogantní hlas plný nenávisti. Její bratr? Ne, spolu vycházeli v posledních dnech dobře. Tak… Petr? Pustili ho už z nemocnice? Asi ano, ale ona stejně mluvila s někým jiným. S jeho partou. Vyhlásili jí válku. Bude ji moct vůbec vést? Nevěděla, co bude za pár minut natož za týden.
Chtěla jít na základnu hledat Evu. Oni ji ale předběhli. Omdlela? Nepamatovala si skoro nic. Jenže ještě předtím se probudila u sebe v posteli s domněním, že zmizení Evy zapříčinil Lukáš. Ale Lukáš se uhájil. Měla pochopení pro někoho, kdo se svými schopnostmi nebyl vychováván. Jak dlouho byla v bezvědomí, než se probrala? Měla nepříjemný pocit, že se jí něco zdálo. Bylo to tak živé, až tomu nechtěla věřit.
„Myslíš, že ti členové nelžou?“ vyrušil ji z dumání Nick.
„Ale vy jste jeden z nich…“ oponovala.
„To jsem,“ přikývl, „ ale také mi záleží na lidech v řádu. Nejsou pro mě jen nástrojem. Jejich život je mnohdy víc než oběť, kterou přinášejí.“
„Proč mi to říkáte?“ podívala se mu do očí. Utápěla se v jejich modři. Postupně získala nepříjemný pocit, že tenhle dar má každý ze členů.
„Protože mě už nebaví sledovat, jak lžou.“
„V čem?“ zajímala se, ale nebyla si jistá, zda chce opravdu slyšet odpověď.
„Podívej, jedna z hlavních a nejdůležitějších schopností u členů je umět lhát a nepustit si nikoho do hlavy. Když to praktikujeme na vás, nemáme s tím problémy. Ale jakmile jde o něco důležitého, smíš říct pouze své jméno…“
„Tohle… Taky Eva poslouchala?“ zeptala se bez opravdového zájmu.
„Já tu nemluvím jen o ní. Mluvím všeobecně. Takhle to funguje už po generace. Jedna tu nevydrží dlouho, jen pár let. Tady v řádu každý stárne mnohonásobně rychleji.“
„Bolest zlomí každýho,“ vrátila se k původnímu tématu. „Pokud má někdo informaci, informaci, která je důležitější než jeden pouhý život… To je to vaše jméno, který jako jediný můžete prozradit.“ Dělalo jí nesmírné potíže to vyslovit nahlas. Souhlasila tak totiž s tím, co Eva řekla, respektive co neřekla. Tehdy v koupelně nemohla přenést přes srdce její zmučené tělo.
„Někdo jí dokáže oponovat dýl a třeba si i zvykne, ale vždycky se najde něco, co ho zlomí. Když ukážete, co všechno můžete… Jakou máte nad onou osobou moc… Pokud vás nikdo nehledá, ztrácíte naději. Víte, že tak jako tak umřete, ale taky víte, že když podlehnete a prozradíte onu informaci, tak zemře mnohem víc lidí. Nebo se stane něco horšího. Ale stejně jednou podlehnete. Pokud... pokud pro vás někdo nepřijde. Jako pro Evu. Jenže … Jsem to celý posrala a ona teď odnáší něco, z čeho jste ji dostali.“ Nastala chvíle ticha, než vyhrkla: „Co měla Eva za úkol, než za mnou chtěla přijít?“
Nick to přešel s úšklebkem. „Některá tajemství si odnášíme do hrobu. Ačkoliv tohle byl jeden z těch jednodušších… Ale v jednom s tebou souhlasím. Nepovedlo se vám tu přísahu složit tak, jak jste měly, protože jinak by tu nebyla už ani hrstka naděje na její záchranu.“
„Co tím chcete říct?“
„Existuje způsob, jak ji zachránit.“
„Zachránit?“ vyhrkla, ale o vteřinu později se opět uklidnila. Za ten rok se naučila zbytečně nevzrušovat. Nechtěla si dávat marné naděje.
„Jak ji… dostat zpátky,“ upřesnil a sklonil hlavu.
Jana zúžila oči do štěrbin a zvědavě si ho prohlédla. Netvářil se podezřele, přesto brala gesto odvrácení přímého očního kontaktu jako náznak lži. „Jak?“
„Jak jsem mluvil o té oběti…“
„Tak?“
„Co je pro tebe důležitější, oběť či Evin život?“
„To… to je přece relativní,“ přemýšlela nahlas. „Já… Strašně mi na Evě záleží, strašně moc… Udělala bych pro ni všechno…“ chtěla ještě něco dodat, ale nakonec větu spolknula.
„V tom případě mám pro tebe řešení.“
„Jaký řešení?“ zeptala se nedůvěřivě. Prahnula po tom, aby znovu mohla vidět Evu, jak se usmívá. Kde jsou ty staré časy, kdy spolu dělaly všechno a neměly před sebou jediné tajemství? A několik posledních týdnů? Stěží Janě řekla, co měla k večeři. Aby se náhodou nepodřekla, ušklíbla se ironicky, ale nedokázala se na Evu zlobit dlouho. Pak si vzpomněla na své ne příliš uklidňující zjištění ohledně Evina daru. Možná za tu změnu svého chování nenesla stoprocentní zodpovědnost. Musela být v šoku z náhlého zájmu z jádra řádu. Jana si nejdřív namlouvala, že se o ní jen bála, když se pohádaly ohledně jejich tajemství. Sobecky chtěla získat to její, ale byla to čistě jen zvědavost. Ale když si přiznala vůči Evě jistou dávku žárlivosti, ulevilo se jí. A to vše během jejich divokých snů, ze kterých si pamatovala stejně jen útržky.
„Zkus jim navrhnout výměnu,“ vyrušil ji z bloumání.
„Komu? Jakou výměnu?“ nechápala.
„Vyměnit sebe za ni. Ten, kdo jí způsobil tenhle stav, ho může odvrátit. Nikdo jiný. Jen on sám. Když ty přijdeš na to, kdo to udělal, můžeš ho přesvědčit, aby výměnou za tebe uzdravili ji.“
„Jen na to pomyslet a členové mě zabijou,“ zavrtěla hlavou.
„Nezapomínej, že jsem jeden z nich.“ Pozvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Co chtěl? Co potřeboval, že jí navrhoval něco tak nereálného? O co mu šlo?
„Vy… vy mi chcete říct, že mám přejít k nim? Ale… vždyť je to střílení naslepo, neznáme polohu jejich základny, nevíme, kdo za tím stojí…“
„Všechno se dá zjistit. Beeku i Dendru jsme našli, když je mučili. Nechám tě tu chvíli samotnou… Nechám tě tu přemýšlet.“
Jana sledovala, jak se zvedl ze židle a přešel ke dveřím. Bez jediného slova je otevřel.
„Počkejte!“ vyhrkla.
Nick se zastavil. „Ano?“
„Já… já ji musím nejdřív vidět.“
Nick kývl.

Zasmušile si prohlížela její bezduché tělo. Ležela na dřevěném, zato bohatě zdobeném stole. S trochou fantazie v něm viděla napodobeninu rakve. Polekala se vlastní představivosti.
Přes téměř neviditelně se pohybující hruď měla přehozený průsvitný šál. Jak si brzy uvědomila, nic pod ním neměla. Krásné tělo, probliklo jí hlavou. Tak krásné, že ani jizvy ho nemohly zhyzdit.
Natáhla ruku a jemně ji pohladila po rtech. Tvář měla pobledlou, ani její skvostné pihy, které sama nesnášela, nevynikaly a nedodávaly jí osobitý šmrnc. Jana jí ráda připomínala, že je nádherná holka. Janiny dlouhé plavé vlasy a šedomodré oči se nemohly vyrovnat jejím ladným křivkám a sympatickému obličeji. Ona sama působila na svět spíš studeně, než teple jako Eva.
Vzpomněla si na jejich společné začátky. Do výcviku nastupovaly stejně a první úkoly na praxi dostávaly společně. Pamatovala si všechny, ale nejvíc se jí do paměti vryl jeden z těch pro začátečníky. Tenkrát se smály, zdál se jim primitivní, ale brzy zjistily, že to vyžadovalo jistou dávku sebevědomí, osobního kouzla a schopnosti manipulace. Měly si v restauraci objednat drink a přesvědčit číšníka, aby vzal placení na sebe. Velmi rychle pochopily přísloví „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp“, přesto svůj úkol splnily. Po této praxi jim trénink s jejich nejtvrdším trenérem Pavlem připadal jako procházka růžovým sadem. Alespoň do doby, než usoudil, že je načase přestat si hrát. To bylo zhruba dva tréninky poté. Ještě teď se otřásala při vzpomínce na bolest ze všech pohmožděnin, které ten den utržila.
A jak čas utíkal, práce přibývalo. Jak se nadřela, když od trenérů dostali pěknou várku knih na čtení. Opět se smála při slovním spojení „doporučená literatura“. Ze začátku zvládala, ale když se začala rozjíždět škola, tréninky byly stále hrubější, úkoly se stěžovaly a knížek přibývalo, odpočinek se stával pouze představou. Navíc musela zdokonalovat své vlastní schopnosti, které jí braly už tak nedostatek energie a když se k tomu všemu přidala autoškola na motorku, kterou si už jako dítě zamilovala, vážně uvažovala o návštěvě své matky. Ne jako výpomoc, ale jako pacient.
Rada přišla vzápětí sama. Ať si háčkuje nebo plete, prý to uklidňuje.
Z neexistujícího volna si tedy ukrojila ještě kousek pro pletení, u něhož zůstala až do dnešních dnů. Nakonec to byla zábava. Trvalo jí dlouho, než našla způsob, jak se přizpůsobit.
Přišlo jí, že Eva sama ten nátlak zvládala lépe. Pořád vypadala perfektně a vždycky si našla čas na nějaký úlet. Na vztahy nebyla – v tomhle jediném bodě se řídila radami vlastní matky – na chození s kluky bude mít ještě spoustu času.
Neměla. Teď tu leželo její polomrtvé tělo, které se pravděpodobně už k životu nikdy neprobudí. Ještě spoustu toho měla zažít. Chtěla se dostat na vrchol řádu a pak s ním skončit, třeba se konečně doopravdy zamilovat a poklidně dožít svůj už tak nevšední život.
Ne, tak naivní Jana nebyla, ale přece se svědomí bolestně ozývalo. Stejně se ale musela pousmát při pomyšlení na jejího šeptálka. Vždyť se ještě nenaučila používat i ostatní štíty, nejen ochranný. Tlakovou vlnu také neměla možnost procvičit. Zato Kristýna už ji zvládala dokonale.
Týnka.
To byla také kapitola sama pro sebe. Za každé situace optimistka. Ta se prostě musela zamilovat, měla velké srdce, povzdechla si. Ale s Pavlem by jí to doopravdy mohlo klapat, nebýt těch předsudků ohledně vztahů lidí ve výcviku. To jejich průhledné rande…
A co její rande s Martinem? Podezíral ji někdo? Mohla se svěřit?
Nemohla. Ani své nejlepší přítelkyni. Informace je moc a ona o svou jedinou lásku nechtěla přijít. Pouze představa, že by ho využili jako zbraň proti ní, ji ničila.
Tak jak potom mohla Evičce vyčítat, že jí toho také spoustu zatajovala? Vzpomněla si na její slova: „Nesmíme milovat. Nemůžeme. A ani bychom toho nebyly schopné. Protože když někoho milujeme, neohrožujeme ho, a to bychom dělaly v našem případě každý den.“
Pak si ji vybavila mučenou v povědomé místnosti. Ještě nevymyslela, co vyvolávalo ten pocit deja vu, ale teď si tím nehodlala lámat hlavu. Takových místností ještě bude… Zatuchlina, žádná okna, jediné dveře, deprimující žárovka a několik lidí, kteří z ní budou násilím získávat informace.
Chtěla ještě jednou Evě říct, že ji má ráda. Doopravdy ráda. Chtěla se jí omluvit, říct jí promiň, byla jsem sobecká, ale na to už bylo pozdě, Nemohla. Slovo promiň bylo tak ponižující. Vymyšleno jen proto, aby lidé mohli dělat podrazy a pak se očistit lítostí.
Na tom, co jí řekl Lukáš, něco bylo: „Jenže pokud uděláš chybu, tak se musíš omluvit, a jestli čekáš odpuštění, sama musíš odpustit.“
Opravdu si stála za vším, co kdy udělala?
„Promiň, Evi. Prosím, jestli můžeš, odpust mi to, nesnáším se za to, co jsem udělala. Napravím to. Přísahám. Udělám to, co by sis přála.“
Nevšimla si dalšího Nickova úšklebku. Doprovodil ji zpátky.

Svezla se na postel. Chtěla svýma drobnýma pěstičkami bušit do dřevěného těla postele, ale držela se. Cítila neukojitelnou touhu vstát, projít zdí a splynout s ní. Zmizet někam, kde by mohla strávit zbytek svého života. Na svůj věk si připadala až příliš stará. Jakoby poslední rok bylo několik desetiletí. Všechno, co prožila, se jí neustále míhalo před očima a ať chtěla nebo ne, nedokázala se zbavit starých vzpomínek, které znovu vyplavaly na povrch.
Přála si nemuset se alespoň jednou rozhodovat mezi tím, co je správné a co nezbytné. Byla tohle svobodná vůle, když věděla, co musí, ale přesto chtěla přesný opak? Byla to vůbec stále ona, když musela dělat, co se jí řeklo? Zajímalo ještě někoho, zda ji práce pořád baví?
Kdyby se za tu dobu, co ve výcviku byla, někdo zeptal, aspoň jednou! Možná by si jí vážila víc. Netrápila by se, jestli bude dělat zkoušky na vyšší post za měsíc, za rok nebo za deset let, ale dávala by do toho všechno.
Samozřejmě, že ji stále bavila. Milovala ten pocit, kdy se mohla někomu podívat do očí a beze slova odejít. Jak ji hřálo u srdce, když jí někdo děkoval pohledem. Ten příslib tajemství. To její ji tížilo i přesto, že se o něj mohla podělit s tolika lidmi. Své schopnosti mohla používat po libosti, ačkoliv byly v praktickém životě celkem k ničemu. Pokud měla jasnozřivý sen, musela zachovávat kauzalitu. Většina z nich představovala přítomnost. Existovala malá hrstka těch o budoucnosti, tudíž malá pravděpodobnost, že by ji mohla nějak ovlivnit.
Telekineze? Už dávno ji přestalo bavit nechávat předměty levitovat jen tak, pro zábavu. Navíc si musela dávat velký pozor, aby ji někdo nezahlédl. Zakázané ovoce chutná nejlépe, ale tohle tam spadalo pouze v případě, že by ohrožovalo prozrazení.
Jestli dokázala odhadnout lidi, to přece nebylo nic nadpřirozeného. Vlastně všechny schopnosti, které ovládala, nebyly nadlidským výkonem. Snad kromě těch, které se musela naučit. Nejrůznější štíty a aktivní útoky. Ty by bez odborného dohledu sama nezvládla.
Možná Eva ovládala něco, co pro ostatní byla záhada. Dokonale chápala psychiku druhých. Ne empatie, umění vcítit se do druhých, ale doslova splynutí. Nebylo to tak dávno, co ji sama viděla při akci. Dokonalá transformace do myšlení druhého. Ovlivnění všeho, na co dotyčný pomyslel. Ta byla jedna z mála zakázaných. Mohla ji využívat pouze v případě ohrožení. Jak dlouho trvalo, než se ji naučila perfektně využívat? Byla vzácná, proto si ji všichni tak opatrovali.
Ona si zase opatrovala něco jiného. Uměla lidi omámit tak, že zapomněli, co se stalo. Přesto by si do konce života pamatovali ten pocit ochrany, že nad nimi někdo stál, snad strážný anděl. Dokázala zachránit lidský život a to jí bylo odměnou za tvrdou a nebezpečnou práci. Jsem jiná, jsem výjimečná, pomáhám lidem. Ano, tuhle práci jsem milovala, zašeptala.
Milovala osoba, která pro ni tolik znamenala, tuhle práci? Ptali se snad jí?
Možná, že kdyby se zeptali, možná, že kdyby se víc zajímali, nemusela teď balancovat mezi životem a smrtí. A Retger by neřekl, že na ní mu tolik nezáleží.
Ale Nick byl jiný. Zajímal se o její pocity. Nejspíš mu samotnému na někom záleželo, jinak by jí nedal tu možnost. Možnost vybrat si. Konečně jí někdo ukázal, co je to svobodná vůle. On za ní přišel sám! Nebyl jako ostatní. On nebyl jen vůdcem bitvy, on sám bojoval a držel řady vojáků.
Připadala si bezbranně. Položila svůj obličej do dlaní a schoulila se do klubíčka. Kamenné stěny už jí lezly na nervy. Ze stropu visela jediná žárovka, která byla rozsvícená po celý den; proto nepoznala, jestli je tma nebo světlo.
„Neserte mě!“ zakřičela, vyšvihla se pro židli a mrskla s ní ve snaze roztříštit žárovku a splynout s tmou. Těsně minula. Hezké vzpomínky se vytrácely.
„Já se chci rozhodnout sama!“ křičela dál, i když nepředpokládala, že ji někdo slyší. „Chápete to? Sama! Co to bylo za kecy, hm? Co jste to na začátku tohohle všeho slibovali? Že je všechno na nás!“ Hlas přibýval na síle. „Jste ti největší lháři! Ale to vám jistě jde, vy musíte umět lhát! Lžete svým nejbližším, abyste utajili tohle zkurvený tajemství!“
Rezignovaně se rozbrečela. Stékající slzy se neobtěžovala otřít; stěží vnímala sebe samotnou. A já jim musím lhát taky.
Nemohla se zbavit obrazu Evy stojící v chodbě. Možná bylo něco na tom, když mluvila o chodících strojích bez citů a bez emocí. Pokud by ona sama k nikomu city nechovala, mohla povýšit. Ale proč je v tom případě v nejlepší desítce Retger? Nebo jich je dvanáct?
Cítila mezi členy hluboké vazby, ale proč byly tak nespecifické? Tak neobvykle silné. Tehdy, když procházela náborem… Zavázali jí oči a posadili na židli doprostřed místnosti. Tušila, že by se měla bát, ale strach jako by nechala někde dole v tělocvičně na proslovu… Cítila v té místnosti tolik silných emocí, silná přátelská pouta… Seděla tam dlouho, nevěděla jak dlouho, ale byla to nekonečnost. Možná až teď jí začal docházet smysl.
„Všichni jste tak dokonalí…“ zašeptala spíš pro sebe a spolkla další vzlyk. Měla napuchlé oči a už se je nesnažila chránit před ostrým světlem. Chtěla pryč. Sebrat se a zmizet. Rozplynout se.
„Je to v tobě.“
„Cože?“ pozvedla hlavu. V místnosti ale byla sama. Ještě chvíli napínala uši, ale už se nic neozvalo. „Je to ve mně…? Co je ve mně?“
Zavřela oči.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 13 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 36 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 60 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ronkar 14.10.2012, 13:05:54 Odpovědět 
   Drobnosti, které mě napadli při čtení:
1.) "Bude si muset alespoň na několik hodin odpočinout a potom se zregenerovat, pokud-li se chtěli podílet na stávající bitvě." - pokud-li? To fakt nevím, navrhuji věty prohodit: Pokud se chtěli podílet na stávající bitvě, bude si muset na několik hodin odpočinout a zregenerovat se.

2.) Nejsem si jist, zda jsem to pochopil, ale v této části mluvíš o Martinovi jako o jediné Janině lásce...? Nějak si opomněla to připomenut napříč příběhem. Jak to že je to její láska, když na něj ani nevzpomíná a nemyslí na něj? Pokud řekneš, že nemá v ději úlohu a Jana řeší jiné problémy, tak ho z děje vynech. Nebo tam dej jiného kluka, kterého bude mít ráda a bude v interakci s postavami.

Nachází se zde velmi pěkná retrospektiva propojená vztahem obou dívek (Jany, Evy). Je škoda, že se ti takové scény a zamyšlení mezi postavami nepodařilo ztvárnit už dříve. Tato část totiž na mě působí mnohem uvěřitelněji a živěji. Krom toho by bylo fajn, aby obdobným způsobem přemýšlela o svém okolí po celý příběh a ne až na konci – postavy (hlavně ty vedlejší by se pak lépe pamatovali).

S pozdravem

R.
 ze dne 06.11.2014, 22:45:07  
   Nancy Lottinger: Ahoj Ronkare,

jak jsem mohla opomenout tak přínosný komentář? Dovolím si tedy alespoň stručnou reakci.

Díky za podněty! Odpověď je jednoduchá - vypisovala jsem se, učila jsem se pracovat s textem a postupně se vyvíjela. Až to budu upravovat a zdokonalovat (před vydáním), plánuju přesně to, co ty doporučuješ - podobné interakce atd. vpisovat od samého začátku...

Nancy
 m2m 22.07.2010, 23:18:16 Odpovědět 
   Hojda.
¤ Koukám, že to nikdo nezmínil, takže rozhodně ne "pokud-li se chtěli", je to kravina ve své podstatě logická, pokud vyjadřuje podmínku dost samo za sebe a -li je zde prostě a jednoduše zbytečné.
¤ čárky před než jsou svinstvo a i když se říká, že záleží na citu autora, zde bych si dovolil poznamenat, že ve větě "jsi lepší, než kdokoliv z nich" je prostě čárka před než zbytečná; neodděluje vedlejší větu a ani při čtení nedává v této větě případnou odmlku
¤ svýma drobnýma pěstičkami = svými


Eh. A další jsem nakonec smazal.
Každopádně souhlasím s tím, že je vidět jasnej pokrok.
A proto to znovu zkrátím a jen řeknu, že ve svý podstatě už jsem všechno předtím řekl. Příběh má jistý dávky mystiky a tajemna, ale přesto se ti daří ho nenápadně odkrývat tak, aby čtenář jen tušil a čekal na další díl.

Nevýhodou takovývo psaní je, že po určitý době se takováhle literatura obrousí a už tolik nebaví, proto ostatně jsi tehdy zapojila ten "flashbackovej" díl, ale já bych se nebál ještě víc rozházet scény do stran, což ti bohužel budu muset vysvětlit až někdy na tom kafi. Každopádně mi pak připomeň, abych si ten díl připravil, až půjdem na toho kofeina.


Tož tak.
·.)
 ze dne 23.07.2010, 17:46:00  
   Nancy Lottinger: Ahoj chemiku, vidíš, toho jsem si ani nevšimla. Zní to fakt divně. V čárkách už chyby nedělám, občas se stane jen chyba v matrixu. Další zmiňovaná chyba mě bije jako pěst do oka.. No, stane se.

Nenápadné odkrývání je fajn, pokud se z toho nestane (ne)úmyslné zamlčování informací, které jsou podstatné pro děj. V další řadě jsem s odbočkama začala vyvádět až moc =o) .. chce to učesat, a práce s tím ještě bude.

Další proberem v kafeterii:-) velké Ď opět
 MC_Kejml 24.05.2009, 14:45:15 Odpovědět 
   Jo. Opět bych tuhle kapitolu vytyčil mezi ty lepší části z celého prvního WTG, protože jsou v ní dobře - a hutně - popisovány nejrůznější pocity, které Jana chovala jak k Evě, tak k její "práci v Řádu". Rozepsaná minulost a určitá nostalgie tomu nechybí, ale to ani poodhalení nových skutečností čtenáři.

Návrh mám tentokrát jen jeden, a to

- Ano, tuhle práci jsem milovala, zašeptala.

Protože zašeptala se mi v tu chvíli zdálo jako uvozovací věta, určitě by pomohly uvozovky. Nebo, pokud to chceme udělat jako monolog s důrazem na tu myšlenku, dal bych kurzivou "Ano, tuhle práci jsem milovala", a zašeptala psal zase normálně.

"Boží hlas", či co to bylo na konci opět navnadilo. A řekl bych, že i vím, co za tím bude. Nechám se překvapit.
 ze dne 24.05.2009, 15:13:55  
   Nancy Lottinger: OK, poznamenám si to :-)
 Endy 09.04.2009, 22:29:31 Odpovědět 
   Vypsala ses, hodně. Děj je také zajímavý, ale vlastně občas nevím o čem. Líbí se mi, jak je to napsané, líbí se mi, jak to končí a navnazuje na přečtení další kapitoly, ale chtěl bych vědět víc, víc o členech, víc o řádu, víc o té dokonlosti. Pak bych byl spokojen úplně maximálně.
 ze dne 11.04.2009, 15:54:14  
   Nancy Lottinger: Budu si to pamatovat :-)
 Black Cherie 14.08.2008, 11:54:26 Odpovědět 
   Je fakt, že konec mě totálně zamotal. I v náznacích, kde jsem si myslela, že chápu, najednou nechápu vůbec nic. Řekla bych ale, že chyba není na vysílači, ale na přijímači :-)
 ze dne 14.08.2008, 15:07:34  
   Nancy Lottinger: Náznaky jsou potvory, některé se vjasní až mnohem později, jde o detaily, které nejsou mnohdy hned čitelné :-) Ale obdivuji trpělivost, i když nechápeš, vážím si jí :-)
 Amanda Teil 16.03.2008, 21:25:18 Odpovědět 
   Další zajímavý a napínavý díl a já už jsem zvědavá, jak to všechno dopadne!!!
 ze dne 16.03.2008, 21:43:55  
   Nancy Lottinger: Děkuju! Vážně moc.
 Charlotte Cole 05.03.2008, 15:08:38 Odpovědět 
   To mi tak napadá, že z tebe by byl dost dobrej scénárista. V tvym věku mít všechno takle promyšlený - třeba i ty flashbacky - to fakt zaslouží obdiv! Když na sobě budeš pracovat, tak jednou o tobě určitě uslyšíme! ;-)

Když o tom tak přemejšlim, tak mi to připomíná sérii Prison Break... ty scénáristi to taky mají všechno tak pěkně promyšlený až někdy člověk fakt zírá...
 ze dne 05.03.2008, 15:12:45  
   Nancy Lottinger: O:-) Vážím si tvého ocenění a vůbec, je to taková motivace pro psaní... Můj dětský sen, který přetrvává ;-)
 Charlotte Cole 05.03.2008, 14:29:09 Odpovědět 
   *potlesk* Vždycky jsem měla ráda, když se rozebíraly pocity hlavního hrdiny... no ta psychická stránka obecně... a tady se rozebíralo hodně... =)

Jinak přeju rychlý (a hlavně bezbolestný =D ) uzdravení. ;-)
 ze dne 05.03.2008, 14:32:03  
   Nancy Lottinger: Tak to si ulibuješ v další řadě :-D Tedy - pokud se k ní dostaneš.

Snad jen tichý příslib, že se bezbolestně uzdravím, abych mohla zapojit své mozkové buňky a rychle napsat další kapitolku...
 Svetla 07.01.2008, 19:04:29 Odpovědět 
   Další díly přečtu zítra.
 ze dne 07.01.2008, 19:05:06  
   Nancy Lottinger: To je strašidelný :-)

Děkuju ;-)
 Imperial Angel 12.12.2007, 22:36:37 Odpovědět 
   Takže takové malé hrabání se v lidské mysli :)...
Chyby jsem nenašla, takže buď tam nejsou a nebo jsem slepá :)...
 ze dne 13.12.2007, 15:43:02  
   Nancy Lottinger: To jsem ráda, že jsi žádné nenašla, třeba tam fakticky nejsou :-)

Děkuju
 jackiesparrow 04.12.2007, 20:12:33 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: jackiesparrow ze dne 04.12.2007, 19:36:45

   No jasný, že popravdě! :)
Proč bych měla lhát? ;)
 jackiesparrow 04.12.2007, 19:36:45 Odpovědět 
   Tak jsem se rozhodla, že si tu poslední kapitolu nechám na zítra a budu se napínat a napínat... :D
 ze dne 04.12.2007, 20:09:47  
   Nancy Lottinger: Popravdě? Já bych to tak udělala asi taky :-)
 jackiesparrow 04.12.2007, 18:09:30 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: jackiesparrow ze dne 04.12.2007, 17:40:12

   Jasně, že ti rozumím, já jsem taky ráda, když si přečte někdo něco mého :)
 jackiesparrow 04.12.2007, 17:40:12 Odpovědět 
   Ty jo, poslední kapitola mě čeká...
Jsem fakt napnutá, jak to dopadne :)
 ze dne 04.12.2007, 18:05:47  
   Nancy Lottinger: Jedna kapitolka a ještě epilog :-D

A já ještě jednou poděkuju, protože si toho fakt vážím, tohle se nedá jen tak vysvětlit, ale asi mi rozumíš :-)
 Šíma 12.09.2007, 21:10:16 Odpovědět 
   Nakonec všechno nedopadlo až tak zle, přestože je Eva na pokraji smrti, tak nějak se mi zdá, že to byl její osud, ale možná se mýlím! To jsou nervy, no, konec se blíží a máme tu krizovku jako hrom, snad se Jana zmátoří... ;-)

P.S. Co je v ní? Aha, další díl...
 ze dne 12.09.2007, 21:29:01  
   Nancy Lottinger: Ten konec už je asi fakt vysloveně psychologickej... Takže díky :-)
 BaD 07.09.2007, 7:18:39 Odpovědět 
   Tak už i já...
Konečně už se blíží vyvrcholení. Ale není to cítit... Stále je tady spousta neodhalených tajemství, tak sem zvědav jestli už je odhalíš:)
 ze dne 07.09.2007, 19:12:51  
   Nancy Lottinger: Tak snad jsem je doodhalila, když už je vše dopsáno ;-)
 sirraell 21.08.2007, 16:14:18 Odpovědět 
   Tak uz se to blizi ke konci, tak jsem zvedava jak to nakonec vsechno skonci - doufam, ze dobre....
 ze dne 30.08.2007, 13:37:12  
   Nancy Lottinger: Ahojky :-) Dobře je relativní pojem, ne? Takže děkuju za koment i za přečtení :-))
 amazonit 18.08.2007, 6:13:14 Odpovědět 
   no a já jen přidám, dobrý, možná trochu lepší než dobrý:o))))
 ze dne 18.08.2007, 12:39:00  
   Nancy Lottinger: Víš co, viď :-) nakonec jsem to na ty dvě rozdělila a něco málo přidala :-)
 Pavel D. F. 16.08.2007, 23:51:25 Odpovědět 
   Tato kapitola je více zaměřena na Janinu psychiku, ze začátku je cítit její zmatek, postupně se vzpamatovává. Asi jsem s tím už trapný, ale opravdu je škoda, že jsou mezi jednotlivými kapitolami tak dlouhé prodlevy. Sice si pamatuji základní osu příběhu, ale kdyby Jana teď tak usilovně nepřemýšlela o věcech minulých, mnoho bych pominul.
Tak se budu těšit na brzké rozuzlení příběhu.
 ze dne 17.08.2007, 13:05:21  
   Nancy Lottinger: Už jen posledná kapitolka, je napsaná, stačí ji už jen publikovat... :-) Tak do konce prázdnin by to mohloí být :-) Díky za publikaci a koment
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Čas od času mož...
Radher
1. - Poslední p...
Rozálie Krutibrková
Zakázaná láska ...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr