|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 12 ::
 Annún |
publikováno: 18.08.2007, 5:55
|
| Najde si mezi dívkami ze školy kamarádku? Čeká na ni dobrodružství? Naše Jenny ta má pro strach uděláno. Však sami uvidíte. |
| |
|
|
Část 12. - Školní léta
Když se sestrou Reginou prošla celou školu, hned věděla, kde co je. Byl to obrovský prostorný areál. Všude se potkávala s malými i velkými dívkami a se sestrami. Byla z toho trochu nervózní, nikdy předtím nebyla mezi tolika ženami stejného, ale i jiného věku. Musela si na to všechno zvyknout. Jak se blížil večer začalo se ochlazovat, přece jen bylo jaro. Ve dne slunce hřálo, ale k večeru přicházel vtíravý chlad. Jenny zašla ještě před večeří do stáje a pomazlila se s Démonem. To byl jediný tvor, kterého znala. Sice ho vlastnila pouze krátkou chvíli, vždyť ho dostala nedávno k narozeninám, ale i tak se dokázali velice rychle spřátelit. Když koně vyhřebelcovala a postarala se, aby dostal najíst, odešla na večeři.
*
Všechny dívky se sešly v jídelně. Dlouhé stoly byly prostřené bílými ubrusy a v celé místnosti plály svíce na velkých mnohoramenných svícnech. Po večeři si všechna děvčata užívala osobní volno. Mladší dívenky měly večerku v osm a ty nejstarší v deset. Jenny se po jídle odebrala do čítárny, která navazovala na jednu menší knihovnu, do které byl dívkám umožněn přístup bez omezení a kde se nacházely umístěné knihy pro volný čas. V čítárně se kromě ní nacházely ještě další čtyři dívky, ale těch si nevšímala. Posadila se k velkému krbu, ve kterém plál oheň. Z kapsy vytáhla rozvrh hodin a začala si ho podrobně prohlížet. Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla, že se k ní zezadu přiblížila Cora. Nahlédla jí přes rameno a řekla:
"Mae Jenny!" oslovila ji ztišeným hlasem, aby ji nevylekala.
Přesto se Jenny leknutím cukla a nechápavě se na stejně starou dívku podívala.
"Cože? Co znamená to, co si řekla?"
Cory se vřele usmála.
"Vítej Jenny," řekla a podal jí ruku na znamení přátelství. "Jak už víš, já jsem Cora," představila se jí ještě jednou.
Její hlas byl velmi přívětivý, takový táhlý a měl zvláštní cizokrajný přízvuk.
"Já jsem Jenny, ale to už je ti známo," odpověděla a přijala nabízenou ruku.
Cora se posadila vedle ní.
"Ty nejsi zdejší, že? Odkud si?" dotázala se Jenny, protože jí přemohla zvědavost.
Černovláska se krásně usmála a mezi rty se zableskly bělostné zuby.
"Neměla bych to nikomu říkat,” naklonila se blíž k Jenny. “Máš pravdu nejsem odtud. Pocházím z Calmárie jsem tamní princezna," pronesla šeptavě, aby ji krom Jenny nikdo neslyšel. "Ale pro všechny ostatní dívky, co jsou tady, jsem jen dcera obyčejného šlechtice z jihu," svěřila se jí Cora.
"Když to nemá nikdo vědět, proč mi to tedy říkáš?" zeptala se rozpačitě šeptem Jenny.
"Protože zde nemám žádné přítelkyně, kterým bych se mohla svěřit. Cítím, že u tebe bude moje tajemství v bezpečí," odpověděla důvěřivě.
"Jak si tím můžeš být tak jistá?" dotázala se trochu zmateně Jenny.
Dívka se opět vědoucně usmála. Její oči Jenny fascinovaly, takovou barvu ještě neviděla, zdálo se jí, že Cořynin zrak jí vidí až do duše.
"Dejme tomu, že mám jistí dar rozpoznat dobré lidi od těch špatných a vím, komu důvěřovat a komu ne. Tuším, že i ty skrýváš něco, co nechceš, aby věděli ostatní," podotkla Cora.
"Co tě k takovému závěru vede?"
"Všimla jsem si, že máš pěkně nabitý rozvrh.” Poukázala prstem na list v jejích rukách. “A jsou v něm hodiny, které zrovna nepatří do místních školních osnov. Každý den hodina jezdectví, čtyři hodiny šermu týdně, to je dost podivné. Chodím do této školy už čtyři roky, ale zatím jsem si nevšimla, že by některá z dívek měla podobné hodiny." Řekla Cora a upřeně se dívala na Jenny.
"To se dá snadno vysvětlit. V mé provincii řádí velké banda lupičů a já jako jediná dědička naší tvrze se musím naučit ohánět mečem, abych mohla bránit svůj domov před napadením. To je jedna věc a druhá - byla jsem svědkem toho, když banditi vyvraždili mou rodinu. Nehodlám jim být vydána na milost a nemilost." Odpověděla částečně popravdě Jenny.
"To naprosto chápu," přikývla Cora. "Ale taky vím, že to není všechno, co trápí tvé srdce. Kdyby sis o tom někdy chtěla popovídat, ráda si tě vyslechnu. Věř mi, že tajemství umím udržet." Ujistila ji. "A z těch dvou holek si nic nedělej. Morgana a Lavern jsou nepříjemně jízlivé zřejmě už od narození," pronesla Cora. "Ale přesto si na Morganu dej pozor, je nevypočitatelná a myslí si, že když je z královského rodu, tak si může všechno dovolit." Upozornila ji na možné potíže.
"Děkuju za nabídku a za varování, Cory."
"Nemáš zač," a dívka se začala zvedat k odchodu. "Přeju ti hezký večer a dobrou noc," pronesla Cora a odešla pryč z čítárny.
Byl to zvláštní rozhovor, ale Jenny měla pocit, že přece jen našla mezi všemi těmi namyšlenými slečinkami z bohatých a urozených rodin, jednu spřízněnou duši.
* * * * * *
O tři roky později - zima - měsíc Zimen 1463 třetí epochy.
Bílo a zas bílo, všude kam pohlédla byla příroda i vše ostatní pokryto velkou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. Přitáhla si kapuci svého pláště a pak popleskala Démona po ztepilé šíji. Zima vrcholila, blížily se svátky zimní rovnodennosti a Jenny teď měla čtyři týdny školního volna. Ten den měly pouze tři učební hodiny a jen co skončilo vyučování, začaly se všechny dívky se svými garde dámami rozjíždět do svých domovů po celé zemi. I ona si sbalila pár věcí do sedlových brašen, vzala svůj meč z truhly a připevnila si ho ke koženému pásku u šatů. Ve stáji osedlala svého koně a těsně po poledni vyrazila směrem do Lirie. Matka příroda si dopřávala pořádnou nadílku sněhu, až se kolem vyježděných cest vršily závěje. Stromy i keře se pyšnily bílým třpytivým oděvem. Slunce se odráželo a jiskřilo v drobných sněhových krystalkách. Foukal studený vítr a sem tam v něm poletovaly velké nadýchané vločky. Dneska si připadala svobodně, protože jela úplně sama bez jakéhokoliv doprovodu. Ano, dokud jí nebylo osmnáct strýc pro ni posílal Cedrika jako patrona a ochránce. Letos na jaře však oslavila své osmnácté narozeniny, a proto už ji nikdo nemusel hlídat. Uměla se o sebe dost dobře postarat sama. Cesta zasněženou krajinou ubíhala vcelku rychle a docela poklidně. Zatím potkala jen dva vysloužilé vojáky, kteří se vraceli zpět domů z armády a jeden kupecký povoz. Před hodinou překročila pomezí Západní a Jižní provincie. Myslela si, že se na chvíli zastaví v zájezdním hostinci ' U tří vran', ale Démonovi se odpočívat nechtělo. Byl nabitý přemírou energie a potřeboval ji ze sebe dostat. Tak zastávku vypustila z hlavy, bez povšimnutí minula s koněm hostinec a jela dál. Kůň si veselým krokem cválal po udusané cestě a radostně si zaržál. Jenny se už těšila na domov a na svého strýce. Rytíř Marcus se za ní během uplynulého roku přijel jednou podívat, neboť musel něco vyřídit na jihu ve Freelingtonu a její škola byla při cestě. I když to na sobě nedávala znát, hodně se jí stýskalo.
"Už se nemohu dočkat, Démone, až konečně uvidím hradby Lirijské tvrze," svěřila se svému oři. Démon zafrkal, jako by jí naprosto dokonale rozuměl a ve všem s ní souhlasil.
*
Tu ji najednou z přemítání o domově vyrušilo hlasité drnčení a zběsilý dusot koňských kopyt, jenž se ozývalo za ní na cestě. Ohlédla se přes rameno. Spatřila, jak se k ní zběsilou rychlostí blíží vůz, který nekontrolovatelně poskakoval z jedné strany na druhou. Jenny ho ihned poznala.
"To je přece kočár krále Kornela a je bez kočího," uvědomila si náhle na hlas.
Honem škubla opratěmi a strhla koně bokem, aby uhnula z cesty tomu vozu. Kočár ji minul doslova o vlas a řítil se dál. Když se kolem ní vůz prohnal, zaslechla zoufalý křik.
"Pomóóóc!!!" ta prosba jí zněla v uších.
Poznala ten vyděšený dívčí hlas.
"Cora," vydechla Jenny.
Víc již nemeškala, musela ty splašené koně zastavit stůj, co stůj. Přikrčila se a pobídla svého černého oře ve chvatný běh.
"Rychle, Démone, rychle. Běž jako o život," vyzvala ho jeho paní.
Kůň zafrkal, přijal její pobídku a vystřelil kupředu, jako šíp vypuštěný z kuše, přímo závratnou rychlostí. Nabrali takový trysk, až vítr fičící proti nim se opřel do kapuce pláště, jenž měla Jenny dosud na hlavě a shodil jí ji. Neztrácela čas s opětovným natahováním kapuce. Teď musela pomoci své přítelkyni. Trvalo to jen pár minut než dohnala zmítající se kočár, ze kterého byl stále slyšet úpěnlivý hlas, jak volá: "Pomóóóc, prosííím, pomóóc!"
Splašení koně se hnali po cestě, až jim od kopyt odletovaly kusy zdusaného sněhu. Jenny se potřebovala dostat před vůz, aby mohla chytit a zadržet vedoucího koně. Pokusila se kočár předjet zleva. V tomtéž okamžiku vůz nadskočil na, ze země vyčnívajícím, kamenu a hodilo jím to doleva. Jenny to postřehla, přitáhla uzdu a ztrhla Démona zpět, aby je vůz nesrazil. Udělalo se volno zprava. Chvatně popohnala koně do mezery, která se nyní vytvořila mezi kočárem a závějí na kraji cesty. Věděla, že musí kočár co nejdřív zastavit, protože ani ne míli před nimi zela v zemi hluboká strž, přes kterou vedl starý dřevěný most. Řízený povoz by jej přejel bez potíží, ale vůz bez kočího by mohli splašeně koně strhnout a ten by se i s Corou zřítil do čtyřiceti metrové hloubky. Pobídnutím do slabin popohnala koně. Démon proběhl mezerou, předstihl kočár a dostal se na úroveň vedoucího páru koní ze čtyřspřeží. Jenny se naklonila k Démonově hlavě. "Drž se u nich co nejblíže, chlapče," zašeptala.
Démon se přiblížil ke koním tak blízko, jak jen to šlo. Jenny pustila uzdu, vytáhla jednu nohu ze třmenu a připravila se ke skoku. Když přišla příhodná chvíle, odrazila se a v té zběsilé rychlosti přeskočila na hřbet jednoho z vedoucích koní.
Grošákovi se nečekaná zátěž na zádech nelíbila, tak protestně zaržál a pokusil se jezdce shodit dolů. Jenny se pevně chytla postroje tak, že neměl šanci ji sundat. Natáhla se pro uzdu, popadla ji, začala mírním hlasem uklidňovat koně a přibrzďovat jejich šílené tempo.
"Klid, chlapci, klid. Hou, hou, pomalu moji milí, jen pomalu. Hou, hou."
I ostatní koně, stejně jako jejich vůdce, reagovali na její hlas a začali zpomalovat. Lehce přitáhla opratě a po několika desítkách metrů se koně zastavili úplně. Byli splavení a uřícení, ale naštěstí to skončilo bez větší újmy na zdraví, jak koní, tak lidí. Jenny si zhluboka oddychla, protože když se podíval před sebe, zjistila, že most už byl na dohled. Pak seskočila dolů ze hřbetu koně a šla ke kočáru. Otevřela dveře a z nich se na ni Cora doslova vrhla. Byla naprosto vyděšená, roztřesená strachy a překotně jí děkovala.
"Díky bohu, že mi tě seslal," vydechla si ulehčeně. "Moc, moc a moc ti děkuji za pomoc," vyřkla své díky. "Tolik jsem se bála," přiznala Cora. "Zachránila si mi život, Jenny. Na to nadosmrti nezapomenu, jsem tvou velkou dlužnicí." Řekla ještě pořád roztřeseným hlasem.
Jenny ji přátelsky objala.
"To je v pořádku, Cory, už je to za tebou. Všechno dobře dopadlo," konejšila dívku.
Chvíli tam stály a Jenny Coru pevně objímala, aby jí dodala pocit bezpečí. Náhle ji něco šťouchlo do ramena. Ohlédla se za sebe. Byl to Démon, který se domáhal pozornosti a pochvaly. Jenny Coru jednou rukou pustila a pohladila svého věrného oře. I Cora natáhla svou paži ke koni a poplácala ho něžně po statné šíji.
"Tobě taky moc děkuji, Démone. Nebýt tebe, těžko by mi mohla Jenny pomoci," řekla Cory Démonovi a podrbala ho na čumáku.
Kůň souhlasně pokýval hlavou a zaržál. Jenny se usmála. Dívala se, jak se Cory mazlí s jejím koněm a děkuje mu též za záchranu. Démon k sobě moc lidí nepouštěl, ale Cory byla jedna z mála, která se k měnu mohla beze strachu přiblížit.
*
Cory se pomalu dostávala z prožitého šoku.
"Tak co, jak se cítíš?" zeptala se jí po chvíli Jenny.
"Mnohem lépe," odvětila Cora.
"To jsem ráda. Ale myslela jsem si, že jste už mnohem dál, vždyť jste odjížděli dvě hodiny přede mnou. Kde jste se zdrželi?" zeptala se jí zvědavě.
"Otci se udělalo nevolno, zřejmě snědl něco špatného, tak jsme dělali častější zastávky. Naposledy jsme zastavili v hostinci 'U tří vran.' Otec si odskočil do krčmy a kočí chtěl napojit koně. Zůstala jsem sedět ve voze, nevím, co přesně se stalo, ale najednou se ozvala strašná rána. Koně se lekli a splašili se. Vozka se je pokusil chytit, ale to už bylo pozdě, stěží se uhnul, aby ho nepodupali. Řítili se vpřed, já volala o pomoc a modlila se." Vysvětlila jí Cory co se vlastně stalo. "Bylo to hrozné, Jenny, měla jsem příšerný strach."
"Teď už je to dobré, jsi v bezpečí," ujistila ji Jenny.
Když to dořekla, zaslechly obě zvuky kol a dusot kopyt. Otočily se a podívaly na cestu za kočárem.
*
Blížila se k nim drožka a dva jezdci na koních. Když byli téměř u nich, jeden z jezdců hbitě seskočil z koně a běžel k dívce. Cory se mu vrhla do náruče.
"Cory!" oslovil ji s viditelnou úlevou v hlase a sevřel ji ve svých pažích.
“Ata! ( Otče! )" vyhrkla v rodném jazyce a přitiskla se k němu.
"Mea Ainos, vendë cara deonen? ( Můj bože, holčičko, jsi v pořádku?)" zeptal se jí calmárijsky vysoký snědý muž, který měl stejně černé vlasy a zlatavě hnědé oči jako Cora. Pečlivě si ji prohlížel, aby zjistil, zda není zraněná.
"Ae," přikývla. "Ano, nic mi není," ujistila svého otce a přešla zpět do řeči, které rozuměla i Jenny.
"Kdo ti pomohl?" zeptal se.
"Jenny z Lirie. Nebýt jí, tak nevím, co by se se mnou stalo." Odpověděla mu na jeho otázku.
Muž se podíval na dívku zahalenou v dlouhém tmavém plášti stojící za Cořinými zády. Hnědé krátké vlasy měla rozcuchané od větru. Pustil svou dceru z obětí a přistoupil k Jenny.
"Jsem král Kornel, vládce Calmárie," představil se.
"Výsosti." Jenny udělala drobnou úklonu takovou, jaká se patří v přítomnosti krále či někoho z vládnoucího rodu.
Král Kornel pokynul rukou, aby povstala.
"Děkuji vám, slečno Jenny z Lirie, za to, že jste zachránila mou dceru, mé jediné dítě a zároveň i korunní princeznu Calmárie," poděkoval jí vznešený muž. "Jsem vaším dlužníkem až do smrti. Žádejte cokoliv jako odměnu, dám vám úplně vše. Život mé dcery má větší cenu než všechno bohatství světa," řekl král Kornel.
"Nechci vůbec nic, veličenstvo," pronesla skromně Jenny.
"Vždyť jste riskovala svůj život při její záchraně," namítl udiveně král.
"Cory je má přítelkyně a i kdyby nebyla, udělala bych to samé pro každého, kdo by byl v nouzi," odpověděla mu.
"To je opravdu obdivuhodné. Musím říci, že jste zvláštní," podotkl, "pomalu začínám chápat, proč si má dcera vybrala zrovna vás za svou důvěrnici," pronesl. "Vím, že po mně nic nežádáte, přesto vám za vaši obětavost věnuji něco velmi cenného." Řekl Cořin otec a šel ke kočáru. Otevřel dveře vozu, nahlédl dovnitř, nadzvedl sedák lavice a vytáhl z tajného úkrytu malou dřevěnou, okovanou truhličku. Odklopil víko, rozhalil sametovou látku a vyjmul z ní nádherný broušený modrý kámen. Zavřel truhličku a uložil ji zpět do jejího úkrytu. Pak přistoupil k Jenny.
"Podej mi svou ruku, dítě!" vyzval ji.
Jenny k němu natáhla svou dlaň a král jí do ní vtiskl svůj dar.
"Zde máš odměnu za svůj chrabrý čin. Je to velká vzácnost," upozornil ji.
Myslela si, že kámen bude studit, ale místo toho na dlani ucítila zvláštní hřejivé teplo. Drahokam byl vybroušen do krásné pravidelné šesticípé hvězdy. Blyštěl se ve slunečních paprscích a jeho vybroušené plošky od sebe odrážely duhové odlesky.
"Je tak krásný," doslova jí svou nádherou vyrazil dech.
"Mohu být tak smělá, výsosti a zeptat se, co je to za kámen?" otázala se když pohlédla na modrý skvost.
"Je to jeden ze tří nesmírně drahocenných velkých Modrých diamantů - nazýváme je Calmárijské hvězdy. Patří naší rodině již po mnoho generací. Daruji ti ho na důkaz mé vděčnosti."
"To nemusíte, výsosti. Něco takového nemohu přijmout, " namítla. "Klidně si jej ponechte, výsosti."
"Ne, to nepřipadá v úvahu. Urazila bys mě, pokud bys ho nepřijala." Pronesl rozhodně král.
" Když jinak nedáte, veličenstvo, dobrá," přikývla souhlasně. "Ponechám si váš dar a budu ho mít v patřičné úctě. Děkuji, výsosti," projevila mu svůj dík nad jeho štědrým darem.
Král pokývnul hlavou na znamení, že její poděkování přijímá. Jenny zabalila diamant do čistého bílého kapesníku a uložila ho do sedlové brašny na Démonově hřbetě.
*
Mezitím kočí krále Kornela zkontroloval stav kočáru a koní, aby měl představu, jak na tom jsou. Jenny viděla, že je pečlivě prohlíží.
"Jsou relativně v pořádku, nic se jim nestalo, naštěstí se při té zběsilé jízdě nijak nezranily(i)," zkonstatovala. "Myslím, že koně zvládnou ještě jet několik málo hodin. Asi tak třicet pět mil jihovýchodním směrem odtud je nejbližší místo pro zastavení. Na křižovatce hlavních cest je malé městečko Alberis. Tam najdete hned několik zájezdních hostinců, kde si můžete odpočinout vy i vaši koně." Poradila jim Jenny a pomalu se chystala nasednout na svého oře.
"Vy s námi nepojedete?" podivil se král. "Měl jsem dojem, že máme stejnou cestu," dodal.
"To sice máme, ale já znám zkratku schůdnou pouze pro koně a zdatné jezdce. Víte, již velice se těším na návrat domů," vysvětlila mu.
"Zdá se, že máte opravdu na spěch. Nebudeme vás zbytečně zdržovat, zřejmě tam na vás čeká melen," řekl král.
"Melen? Co to znamená?" otázala se udiveně Jenny, protože tomu poslednímu slovu vůbec nerozuměla.
Cora, která stála vedle svého otce, si vzala slovo a přeložila jí to.
"Otec tím myslel, že na tebe čeká tvůj milý - chlapec."
"Ach tak?" teď už jí to došlo. "Ne, žádný přítel, pouze má rodina - strýc který mě vychoval," odpověděla.
"Tak tohoto muže bych moc rád poznal," poznamenal Kornel. "Vadilo by vám, slečno, kdybychom vás s Corou doprovodili až do vašeho sídla?" otázal se.
"Ne, samozřejmě, že mi to nevadí. Naopak budu velice postěna vaší návštěvou, veličenstvo," odpověděla.
Tohle prostě odmítnout nemohla a nesměla. Nepřijmout krále ve svém domě by bylo do nebe volající bláznovství a vrchol nevychovanosti. Je to sice panovník z jiné země, ale přesto pořád vládce i když zde se vydává za obyčejného řadového šlechtice.
"Jsem opravdu hodně zvědav na člověka, jenž vychoval tak zvláštní a odvážnou dívku.”
Jenny se při jeho slovech lehounce zarděla, protože tolik chvály ji přivádělo do rozpaků.
"Musím mu za to osobně poděkovat." Dodal ještě král.
*
Kočí zatímco král Kornel rozmlouval s Jenny, předal koně, na kterých přijeli jejich majiteli, jenž je v bryčce následoval až sem. Přivázal je zezadu k vozu a zaplatil muži za ochotu, se kterou jim zapůjčil své oře. Vesničan poděkoval, nasedl na svůj vozík, pobídnul zapřaženého ryzáka a vydal se na zpáteční cestu do vsi, kde stál i hostinec ' U tří vran.'
Vozka úslužně přistoupil ke králi.
"Mai arquen hiru, ( můj šlechetný pane), váš kočár být připraven," oznámil kočí svému chlebodárci.
Kornel se hezky usmál.
"Tak mé milé dívky nasedat, ať můžeme vyrazit na cestu," pobídnul je.
Cora hned nastoupila. Jenny nejdřív uvázala Démona k zadní okované části kočáru, přestože by raději na něm jela, a pak též nastoupila. Usadila se na sedadle v protisměru jízdy proti králi a Coře. Cořin otec nasedl, zavřel dveře, naklonil se z okýnka a zavelel.
"Práskni do koní, Ernesto."
"Ae, hiru, ( ano, pane)" odvětil vozka.
Pak se ozvalo šlehnutí biče ve vzduchu a kočár se rozjel po cestě s udusaným sněhem. Zaslechli klapaní kol a vrzání prken, když vůz přejížděl starý dřevěný most. Jízda probíhala bez sebemenších potíží. Celou dobu si povídali o všem možném a čas jim docela rychle utíkal. Rozlehlou zasněženou pláň vystřídaly listnaté a posléze jehličnaté lesy. Sníh vše zdobil svým bílým krajkovím a bylo zvláštní zimní ticho. Ptáčci odletěli za teplem na jih a jejich hlasy již necvrlikaly. Začalo se smrákat a na krajinu dopadaly šeravé stíny. K večeru dorazili do městečka Alberis a na nocleh se ubytovali v malém hostinci na okraji. Všichni se pořadně najedli, dobře vyspali a koně si ve stáji dostatečně odpočali, aby měli dost sil na druhý den.
* * * * * *
Ráno vše jiskřilo, jak se vycházející slunce odráželo od krystalek bílé pokrývky. V noci zas sněžilo a napadlo asi deset centimetrů nového prašného sněhu, jenž byl lehký jako peříčko. Rampouchy na okraji střech v mrazu zvonily, když se do nich opřel vítr, znělo to jako větrná zvonkohra. Nastalo krásné mrazivé jitro. Vozka byl vzhůru jako první. Zašel do stáje u hostince, nakrmil a napojil koně. Poté očistil vůz od napadlého sněhu a připravil ho. O půl hodiny později do kočáru zapřáhl odpočaté koně. Jenny se také postarala o Démona a ráno ho vyvedla ze stáje a připoutala jej ke kočáru. Pak s králem Kornelem a Cory nasedla do vozu. Kočár se rozjel a vydal se dál na cestu směrem do Lirie.
*
Několik mil před Lirijským panstvím nechala Jenny zastavit kočár, vystoupila z něj a přesedla na Démona. Chtěla jet před kočárem, aby byla první, kdo vjede do tvrze. Démon si radostně poskočil a vedl kočár k domovu. Jenny se rozhlížela kolem sebe. Když projížděli skrze vsi, dýchala na ni sváteční atmosféra. Každý dům měl nade dveřmi zavěšený svazeček zeleného jmelí s bílými kuličkami a převázaný červenou stužkou. Byl to starý zvyk. Tím, že se jmelí zavěsilo nad vchod, mělo chránit příchozí a i obyvatele domu před neštěstím a zlem. A též se říkalo, že když se zamilovaní pod ním políbí, tak jejich láska bude trvat navěky. Ve všech staveních, vždy v jednom okně, plála zapálená svíčka pro pocestné a zbloudilé duše, které nemohli najít cestu, to aby jim na ní posvítila a ukázala správný směr. Tyhle staré zvyky měly své kouzlo a Jenny je měla moc ráda. Pomalu se blížila k domovu, představovala si vůni Meryeniných medových koláčků, chuť Rolandovi medoviny z lučních květů a těšila se, až strýci předá svůj dárek. Protože když byla naposledy s mistrem šermu v Losarnu, zahlédla v jednom stánku na tržišti překrásně vyřezávanou dýmku. Musela ji koupit. Věděla, že strýc téměř nekouří, ale o svátcích zimní rovnodennosti si pokaždé rád zapálil a trochu si zabafal z dýmky. Minula první domy v Lirijské vesnici a jakmile vyjela na rovný úsek silnice spatřila kamennou hradbu s bránou, jež vedla na nádvoří Lirijské tvrze. Klenutá brána byla taktéž ozdobena girlandou z chvojí s červenými stuhami spletenými do mašlí a ve středu této parády visel zavěšený velký trs svěže zeleného jmelí. Projeli pod ním a ocitli se na dvoře. Ze dveří stájí vykoukl šedovlasý stájník Roland, aby zjistil, kdo ruší zdejší klid svým příjezdem. Přívětivě se usmál, když zjistil, že návštěvníky vede Jenny. Pak se otevřely dveře hlavní budovy a v nich se objevil vysoký muž s již téměř prošedivělými vlasy. Oděný byl do tmavých kalhot, modrého brokátového kabátce a zahalen do teplého pláště lemovaného kožešinou z lišky. Sešel po několika žulových schodech, jež vedly od dveří na dvůr. Jenny zastavila Démona a hbitě seskočila z jeho hřbetu. Kočár, který ji následoval také zabrzdil. S veselým úsměvem doběhla k muži, vřele ho objala a políbila na vousatou tvář.
"Přeji ti krásný den, strýčku."
"Já tobě též, holčičko. Vítej doma," odpověděl Marcus a opětoval její obětí, přitom však bedlivě sledoval cizí vůz stojící na nádvoří.
Jenny se od strýce odtáhla a podívala se na něj.
"Přivedla jsem s sebou hosty, strýčku. Nevadí ti to?" zeptala se.
"Ne, pokud přicházejí v dobrém," odpověděl a zahleděl se na muže s dívkou, kteří vystoupili z kočáru. "Kdo to vlastně je?" otázal se pro změnu rytíř.
"To je má přítelkyně ze školy, Cora se svým otcem." Pak se Jenny naklonila do předu a zašeptala mu do ucha. "Cořin otec je král Calmárie, ale v naší zemi se vydává za obyčejného šlechtice. Nechce na sebe poutat přílišnou pozornost." Vysvětlila strýci šeptem a odtáhla se.
"Och, tak to jsem rád, že jsi mi to řekla. Zařídím se podle toho." Pak společně šli vstříc králi Kornelovi a Coře.
Marcus oba srdečně přivítal tak, jak se sluší a patří na šlechtice. Když pak Jenny se strýcem a hosty vešla do tvrze, do nosu jí vnikla vůně zázvorového a skořicového pečiva. Celá tvrz voněla svátečními pokrmy a vonnými bylinkami, které navozovaly příjemnou atmosféru. Ve vstupní hale k nim hned přispěchal jinoch a pomohl svému pánu a hostím z teplých zimních kabátů. Rytíř Marcus poté návštěvu zavedl skrze dvoukřídlé dveře do velké místnosti. Byla jí jídelna.
V jídelním sále hned kousek od velkého kamenného krbu s vyřezávanou dřevěnou římsou stál krásný rozložitý asi dvoumetrový smrk. Byl ozdobený červenými pentličkami, řetězem z pražené kukuřice a jeřabin. Měl na sobě rozvěšené ozdobičky ze slámy, sušené půlměsíčky z jablíček, oříšky, malé perníčky a na špičce se skvěla ze slámy vyrobená hvězda s červenou mašlí a větvičkou jmelí. Nazývali ho strom štědrosti - ( něco jako vánoční stromek u nás ). Na svátečně prostřeném stole s bílým ubrusem, svícny a větvičkami chvojí, se vyjímaly mísy s různými druhy cukroví. Nacházely se tam skořicová srdíčka, zázvorové rohlíčky, medové koláčky, ořechové placičky, hrozinky a oříšky v karamelu, marcipánové čtyřlístky a další cukrovinky. Dokonalá hostina pro potěchu oka, nosu i žaludku. Marcus hostům nabídl, aby se posadili a optal se, zda jim může nabídnout něco k pití. Za chvíli přišla hospodyně Meryen a přinesla na podnosu čtyři poháry s teplým punčem na zahřátí. Všichni si je vzali a připili si na zdraví. Pak začali rozmlouvat a bavit se o tom, co se jim po cestě přihodilo a že nebýt Jenny, tak mohla Cory přijít o život. Tato chvála rytíře velmi těšila. Vždy věděl, že může být na svou chráněnku pyšný, ale potom, co mu řekl král Kornel, byl ještě pyšnější. Jenny, Marcus, Cory a Kornel povečeřeli výtečnou pečeni a v rozhovoru poté pokračovali skoro až do půlnoci, pak požádal hospodyni, aby hosty zavedla do připravených hostinských pokojů a popřáli jim krásnou dobrou noc.
*
Druhý den ráno po snídani se s nimi král Kornel a Cory rozloučili, poděkovali za milé přijetí a pozvali Rytíře Marcuse s Jenny na návštěvu k nim, do jejich vlasti. Rytíř nejprve váhal, ale pak souhlasil, že jakmile to půjde, a Jenny bude mít ve škole volno, že přijedou. Král souhlasně přikývnul popřál jim příjemné prožití zimních svátků a vydali se na cestu do Calmárie.
* * * * * *
O několik měsíců později.
Měsíc Rosen (červen) 1463
"Morgano, Morgano!" volala dívka vbíhající do společenské místnosti, ve které se denně scházely všechny dívky ze třetího stupně.
"Co se děje, Lavern?" otázala se nevrle zrzka.
"Už jsi slyšela tu novinu?" lapala po dechu od toho, jak rychle utíkala po chodbě, aby své přítelkyni mohla říci to, co se právě dověděla.
"Jakou novinu? Jestli myslíš to, že sestra Margareta vyhodila tu protivnou a nešikovnou kuchařku, tak to už vím," namítla Morgana.
Tmavovlasá dívka zavrtěla hlavo, až se jí uvolnil pramínek vlasů z účesu.
"Ne, to jsem na mysli neměla. Ale chtěla jsem ti oznámit, že se bude konat slavnost s hudbou a tancem," vyhrkla Lavern.
"Cože?" vypustila udiveně z úst Morgana. "Kdy a proč?" zeptala se zvědavě.
"Za měsíc sem přijede sir Nathaniel McClaud se svým synem Williamem a v jejich doprovodu budou i jeho dva synovci Owen a Dezmond McBraidovi."
Když tohle zaznělo, téměř všechna děvčata v místnosti zpozorněla. Jen málokdy sem, do klášterní školy, zavítali mladí muži a pokud ano, tak to mělo jen jediný důvod. Jeli si sem vybrat budoucí nevěstu. Taková návštěva byla prostě, jako stvořená pro slavnostní příležitost.
"Mladý McClaud sem prý jede studovat na čtrnáct dní knihy a spisy do místní knihovny," dodala ještě Lavern.
Dívky se přišouraly blíž ke stolu, kde seděla Morgan se svou přisluhovačkou a shlukly se kolen ní.
"Takový zámožný šlechtic s dobrým zázemím a rodokmenem," poznamenala jedna ze spolužaček. "To by v tom byl čert, aby ho některá z nás neklofla," prohodila blonďatá dívka sedící naproti Morganě.
"Uklidni se, Elvíro, ty to jistě nebudeš," usadila ji uštěpačnou poznámkou Morgana a vrhla na ni pohled, který říkal. ' Jestli se opovážíš na něho jen usmát, tak si to vypiješ.'
Elvíra sklopila zrak, protože jí nehodlala odporovat. Málokterá dívka se opovážila s Morganou přít nebo ji neposlouchat.
"Williama získám já," pronesla rozhodně hlasem, jenž dával jasně najevo, že nechce slyšet žádné námitky. "Ano, Elvíra má pravdu. Je milý, hezký a především je to výhodná partie. My dva se k sobě dokonale hodíme," zhodnotila Morgana.
"Jak ho chceš získat?" zeptala se Lavern.
"Jednoduše. Budu mu nenápadně nadbíhat, házet po něm svůdné pohledy, něžné úsměvy a na slavnostní večer si vezmu na sebe ty nejlepší šaty a šperky, které zde mám. Budu zářit jako hvězda a William mnou bude okouzlen. Než odjede domů, tak mě požádá o ruku a já se s radostí stanu jeho ženou."
Rozplývala se Morgana se zasněným úsměvem nad svým jedinečným plánem.
"Měla by ses přestat uculovat, Morgano, aby ti ten připitomělý úsměv nezůstal na věky," zaznělo místností.
Děvčata se ohlédla, aby zjistila, která z nich měla tu odvahu promluvil.
"To, co si teď vymyslíš ještě nemusí být pravda." Dodal dívčí hlas.
"Óóoo hó. Která z vás to řekla?" zeptala se naštvaně Morgana.
"Já."
Dívky postávající kolem Morgany se pohnuly a rozestoupily se. Za nimi se objevila Jenny ve svých prostých hnědých šatech.
"To jsem si mohla myslet, že jsi to ty," řekla pohrdavě zrzka. "Kdo jiný by měl tu drzost, mě přede všemi osočovat."
"Já zapomněla, že tebe nesmí napomenout ani tvůj otec, natož obyčejná šlechtična.” Odpověděla jí ironicky Jenny.
Pomalu procházela uvolněnou mezerou mezi spolužačkami. Krok za krokem se blížila ke stolu, u něhož seděla Morgana.
"Do našeho hovoru se nepleť, Jenny. Věnuj se svým hloupým knihám tak, jak to děláš vždycky. Tohle se týká jenom nás vznešených a urozených mladých dam. Ne tebe," změřila si Jenny hodnotícím pohledem a dodala. "Jen se na sebe podívej, ty osiřelá chuděrko, jak vypadáš. I ta nejposlednější děvečka má hezčí vlasy něž ty a o šatech nemluvě. Snad si nemyslíš, že by si tě některý z těch bohatých šlechticů všiml." Pohrdavě se zasmála a pokračovala dál. "Ne, tak nanejvýš by o tebe zakopl strašák stojící na poli."
Morgan se jí pokoušela svým popichování naštvat a vytočit, ale zatím se jí to nedařilo.
"Mně by to nevadilo, protože i ten strašák je užitečnější a chytřejší než ty, Morgan," poznamenala na oplátku Jenny. "Copak si neuvědomuješ, že jsou i muži, kteří nechtějí jen nastrojenou panu ověšenou cingerlátkama? Taková žena je pár let po svatbě přestane bavit a pak si najdou živější milenku. Víš, oni občas chtějí i inteligenci a nejen bezduchou loutku, která jim všechno odkývá."
"Co ty o tom můžeš vědět," namítla Morgana nabroušeně.
"Víc, než tušíš ty."
"Hloupost," odsekla zrzka.
Ostatní dívky mlčely a jen sledovaly rozhovor mezi Jenny a Morganou. Ty na sebe upřeně hleděly a měřily se pohledy. Morgana byla ve tváři lehce brunátná z rozčílení, až jí naskákaly pihy na nosu, kdežto Jenny se zdála být úplně klidná.
"Muži touží po krásných, zdravých ženách, aby se jimi mohli chlubit a také proto, aby jim daly zdravé a krásné děti. Ženám je přílišná inteligence na nic. Naším údělem je být dobrými manželkami a matkami. Ne stát v čele armády a bojovat. To je práce pro muže." Ukončila Morgana svůj proslov.
"A co když tvůj muž padne v boji či zemře na nějakou nemoc? Co budeš dělat? Hmm? Jak budeš vést své poddané?" zeptala se Jenny.
"To není má starost." Odsekla. "Prostě bych se znovu vdala a přenechala vládu svému novému muži," odpověděla Morgana na otázku.
"Vysvětli mi tedy, proč ztrácíš čas zde, když tě vzdělání nezajímá?"
"Proč asi?" rozhodila teatrálně rukama Morgana. "Je to lepší, než se nudit na zámku mého otce," řekla a prohlížela si se zájmem své pěstěné nehty na levé ruce.
"Jsi hloupá," podotkla s povzdechem Jenny.
"Co jsi to řekla?" zeptala se namíchnutě Morgan.
"Že jsi hloupá."
"To si necháš líbit, Mograno?" dotázala se Lavern.
"Odvolej to, co jsi řekla a omluv se mi," přikázala jí Morgana.
"Nebudu brát zpět něco, co je pravda. A nehodlám se ti za to ani omlouvat," Jenny si pevně stála za svým názorem.
"Koukej se mi ihned omluvit, ty mrcho jedna," pronesla nabroušeně. "Ty jsi hloupá husa a slepice k tomu," rozčilovala se Morgana a Jenny se jen lehce usmívala, když viděla, jak zrzka začíná čím dál víc brunátnět vzteky.
"Tím mě nevytočíš," upozornila ji Jenny. "Neurážej zbytečně domácí zvířata, nezaslouží si, abys o nich tak ošklivě mluvila protože jsou inteligentnější než ty," dodala jemně.
"Co si to ke mně dovoluješ?" otázala se a vstala se ze svého místa. "Jsi jen ubohá cuchta."
"Vážně? To je všechno, co mi řekneš?" zeptala se s ležérním nádechem v hlase.
"Čubko jedna, bastarde rytířská," vykřikla rozčíleně Morgana.
"Slyším dobře? Taková silná slova z úst mladé šlechtičny. Že se nestydíš, Morgano. Ale co bych mohla čekat od někoho tak vzdělaného, jako jsi ty," podotkla ironicky Jenny. "Nevědomost zabalená v krásném obalu."
"O čem to zatraceně mluvíš?" vyprskla vztekle Morgana.
"Ó, já zapomněla, že ty tomu nerozumíš. Tak ti to vysvětlím polopatě. Jsi hezká, ale v hlavě máš prázdno, proto si zbytečně nenamáhej svůj nebohý mozeček přemýšlením, ještě by ses tím mohla moc unavit."
Morgana na ni hleděla s údivem pootevřenou pusou. Nějak nevěděla, co jí má na to odpovědět.
"Teď mě omluvte, jdu se vrátit ke studiu," řekla Jenny a když míjela Morganu, poznamenala: "Zavři pusu, Morgan, nebo ti do ní vletí moucha."
Vyšla z místnosti na chodbu a zamířila do svého pokoje.
"Jak já ji nesnáším!" zasyčela vztekle Morgana a praštila rukou do stolu, až se zachvělo vše, co na něm stálo.
*
Jenny vstoupila na chodbu a o chvilku později se za ní ozvaly tiché kroky.
"Ty musíš Morganu pořád provokovat?" zeptal se jí sladký dívčí hlas.
"Jo, ale ona si začala," oponovala Jenny. "Víš, Cory, líbí se mi, když vidím, jak se snaží mě urazit, ale nejde jí to. Protože taková namyšlená hlupačka jako je ona, mě prostě urazit nemůže," poznamenala Jenny.
"Ty se opravdu nezměníš. Musím ale přiznat, že sledovat to, jak Morgana rudne vzteky, je opravdu zážitek," řekla Cory a rozesmála se nad představou brunátné zrzky.
I Jenny se k ní přidala a společně se smály, když procházely dlouhou chodbou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
