obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: Istrie - Začátek cesty ::

 autor Trenz publikováno: 19.08.2007, 22:11  
 

Začátek Cesty


Alan dorazil do Hyde Park ještě hodinu před soumrakem. Dělal to tak vždycky. Obhlížel terén. I na rande se svou budoucí manželkou a nyní dávno ex-manželkou přišel o hodinu dřív. Chtěl mít jistotu, že ho nic nepřekvapí. Postavil se ke zdi. To, aby měl jistotu, že ho nikdo zezadu nepřekvapí. Leckomu se mohl zdát paranoidní, ale byl prostě voják. Jeden z nejlepších a věděl, že Smrt je všude a může přijít odkudkoliv a kdykoliv.

Sean nepospíchal. Věděl, že si může dovolit přijít pozdě. Byl herec. Výborný herec a každý režisér se snažil o to, aby právě on účinkoval v jeho filmu. Nakonec se ale k fontáně dostal a to dokonce ještě tři čtvrtě hodiny před osmou. Ani si nevšiml muže stojícího u zdi. Opřel se o fontánu a zapálil si cigaretu. Takhle si vždycky zkracoval čekání.

Sonya se toho dne probudila v hotelu vedle ženy, jež včera večer svedla. Jejich milování bylo úžasné a Sonya si ho zařadila pod kategorii nezapomenutelné. Měla tři kategorie. První, ta nejlepší, byla právě Nezapomenutelné. Ať už do ní patřili muži nebo ženy, museli nabídnout hodně. Museli ji dovést k absolutnímu vyvrcholení, aniž by ona pro to musela hnout prstem a přitom být něžní a hraví. Druhá kategorie byla Celkem ucházející. Tam patřili ti, jež jim musela říct, kde se mají dotýkat, aby dosáhla svého a třetí byl obyčejný průměr, kde to víc obstarávala ona, než její partner či partnerka. Už několikrát se jí její přátelé ptali, jestli je víc na ženy nebo na muže, ale Sonya jim vždycky odpověděla, že záleží na tom, kdo nabídne víc nebo na koho má zrovna chuť.
Její noční přítelkyně se zavrtěla na lůžku, ale spala dál. Sonya zauvažovala, že zůstane dokud se neprobudí a nezopakují si noční siestu ve dne, ale pak si vzpomněla na vzkaz od svého ex-milence, a tak se trochu smutnící oblékla, zaplatila účet za pokoj a chytila si taxi na letiště. V Londýně přistála za necelou hodinu. Do soumraku jí ještě zbýval skoro celý půl den, a tak se rozhodla pokochat se krásou Londýna a možná zavítat do pár obchodů a vypůjčit si, ne ukrást, pár módních doplňků. Hrozně ráda nosila šály, rukavice a také náušnice a náhrdelníky a jiné drahocennosti, kterými ji její milenci zahrnovali jenom, aby si udrželi její pozornost, ale Sonya byla vskutku přelétavá. Možná to bylo její minulostí, možná jen tím, že se nechtěla vázat. To nevěděla ani ona. Avšak půl hodinu před soumrakem už vcházela do Hyde Parku. Okamžitě si všimla Seana. Od pohledu byl pěkný a měl v sobě něco, co by každou ženu přitahovalo nebýt jeho povýšeneckého pohledu. Byla si jistá, že už ho někde viděla, ale nemohla si vzpomenout, kde přesně to bylo. Přesto a nebo právě proto k němu šla. Nepromluvila na něj. Jen se vedle něj postavila a čekala, jestli udělá první krok, ale Sean si ji jen prohlédl od hlavy až k patě, a když podle oblečení usoudil, že nebude z jeho vrstvy, nechal ji být.

Čtvrt hodinu před soumrakem do Hyde Park vešel Andy. Viděl, jak si ho Sean změřil pohrdavým pohledem, ale na tom nebylo nic neobvyklého. Byl zvyklý, že s ním lidi buď pohrdají, nebo ho úplně ignorují. Posadil se na opačnou stranu fontány a čekal.

Isabel dorazila ve chvíli, kdy začala odbíjet osmá. Chtěla dřív, ale musela si sbalit veškeré věci na cestu. Věděla, že to bude dlouhá cesta. Jakmile se dostala na dohled, prohlédla si své společníky. Napadlo ji, že Osud vybral opravdu nesourodou společnost. Vojáka, herce, zlodějku, žebráka a kartářku. Věděla, že svůj úděl jen tak nepřijmou, že se budou bránit a vzpírat, ale nakonec ho přijmou. Snad. Nezbývalo jí nic jiného, než v to pevně věřit.

Na Londýn se snesl soumrak. V tu chvíli se tam zničehonic objevil muž. Kudrnaté měděné vlasy mu trčely do všech stran a jasně modré oči prozkoumávaly každého z nich. Nebyl vysoký, ale ani ne malý a jeho oblečení, které se rozhodně neslučovalo s jejich dobou, neboť na sobě měl hnědé kožené kalhoty a stejně barevnou halenu, skrývalo štíhlou postavu. Všichni, až na Isabel, se polekali. Alan dokonce položil ruku na zbraň. Isabel si toho všimla a promluvila:“Nechce vám ublížit, Alane.“
„Co…Jak jste to udělal? To je nějaký filmový trik?!“ zeptal se Sean ostře.
„Ne, není. Jsem z jiného světa.“
„Jste cvok!“ odsekl mu Sean.
„Ne, není,“ ozvala se Isabel.
„Že byste oba potřebovali psychiatra? Tedy charitu nedělám, ale mám jednoho známého, který vám určitě sezení poskytne v rámci státních služeb.“
„To nebude nutné,“ ozval se znovu muž.
„Že ne? Vypadáte jako ze středověku, myslíte si, že jste z jiného světa, takže buď moc koukáte na televizi, nebo nutně potřebujete sezení.“
„Byli jste vybráni.“
„K čemu?“ chtěl vědět Andy, ale Alana zajímalo úplně něco jiného.
„Kdo jste?“
Muž se usmál.
„Co je tu k smíchu?!“ zeptal se podrážděně Williams.
„Je jediný, kdo položil základní otázku. Jmenuju se Atlantis.“
„Atlantis? To tě pojmenovali podle té bájné země Atlantidy?“ vysmíval se mu Sean. Atlantis jeho otázku ignoroval. Místo toho odpověděl Andymu:“Byli jste vybráni k záchraně našeho světa.“
„To je směšné!“ usoudil Sean.
„Vašeho?“ ujišťovala se Sonya.
„Ano. Našemu světu vládne krutý muž jménem Argon.“
„A po nás chcete co? Abychom ho zabili?“ otázal se Alan, stále nechávajíc ruku položenou na zbrani. Vůbec se mu nelíbilo, co se to tu děje. Člověk se tu nemůže objevit jen tak a pak jim vyprávět takové pohádky. To nebylo racionální. Navíc on tu měl svůj úkol. Měl se tady sejít s jejich agentem a místo toho tu byli vesměs cizí lidé. Jen tu cikánku znal. Vždyť mu před třemi hodinami věštila z karet.
„Oni jsou ta společnost?“ otázku mířil na Isabel, ale odpověděl Atlantis:“Ano.“
„Co je to za hru?! Je tu snad nějaká skrytá kamera?! Nějaká další hloupá reality show?!“ dožadoval se odpovědi Sean. Nemohl uvěřit, že ti blázni na tu jeho hru přistupují a taky měl obrovský vztek na svého agenta. Čekal na něj celou tři čtvrtě hodinu a on se ani neobtěžoval přijít a místo toho se tady objevil tenhle pošuk a začal jim vykládat něco o jiném světě. Někteří lidi by se opravdu neměli koukat na televizi.
„Hej! Lidi! Proberte se! Tohle je jen nějaká maškaráda!“
„Ne, Seane. T o není,“ odpověděla Isabel.
„Kdo ti dovolil oslovit mě jménem, cikánko?!“
„Nebuď hrubý, nafoukanče!“ zchladila ho Sonya.
„Já si můžu být jaký chci. Jsem herec! Ten nejlepší!“
Sonya se ušklíbla.
„Dost! Hádat se můžete potom!“ uklidnil je Alan a obrátil se k Isabel.
„Oč tu jde? Je pravda, co ten muž říká, protože to opravdu zní šíleně a za jiných okolností by byl už na cestě do blázince, ale…“
„Ale co?! Neříkej, že té pohádce věříš?!“
„…ale řeklas, cos viděla a já ti věřím,“ dokončil větu Alan, aniž by nějak Seanovo přerušení zaregistroval.
Ten se ale nedal tak snadno odbýt.
„No jak chcete. Měl jsem se tady sejít se svým manažerem, ale asi je to pokus o vtip nebo co, takže já odcházím,“oznámil jim Sean a chtěl odejít, když Atlantis znovu promluvil:“Nemůžete odejít. Máte poslání.“
„Kašlu ti na poslání! Jdu domů!“
„To nedovolím,“zašeptal Atlantis a začal vytvářet mlhu.
„Co to má znamenat?!“ vztekal se Sean, protože se náhle nemohl ani hnout.
„Musíte náš svět zachránit. Spoléháme na vás!“slyšeli Atlantisův hlas jako by zdálky.
Když se pak mlha rozplynula, nestáli v Hyde Park, ale v hlubokém listnatém lese. Všichni se kolem rozhlíželi a Andy si dokonce protřel oči, jestli se mu to přece jen nezdá. Když spíte na ulici, zažíváte nejpodivnější sny. Isabel zavřela oči a chvíli jen dýchala. Vnímala vůni všeho. Každé věci, kolem ní. Cítila trávu, cítila květiny. Cítila i hlínu a kameny. Vše bylo kolem ní. Všechno jí prostupovalo. Byla doma.
„Kde to jsme? Jak jsme se sem dostali?“ vzpamatovala se nakonec Sonya jako první.
„Jste v zemi, která se kdysi nazývala Istrií.“
„Kdysi?“
„Než ji ovládl a zničil Argon.“
„Nevypadá moc zničeně,“ poznamenal Andy.
„Už je to 21 let. Za tu dobu se stihla příroda jakž takž vzpamatovat.“
„Blížit? Kdo říkal, že někam půjdeme?!“ otázal se panovačně Sean.
„Já vím, že to pro vás všechny musí být hrozně obtížné, ale snažte se mě prosím pochopit. Byli jste vybráni, abyste zachránili tenhle svět a já vás prosím. Zkuste to.“
„Proč bychom měli? A kdo vlastně prováděl výběr? Nevšiml jsem si, že bych prošel nějakým castingem.“
„Sean Williams, že ano?“ ozvala se Sonya, jako by si náhle vzpomněla, kdo to je.
„Sean Williams III.,“ opravil ji Sean.
„No jistě. Pak aristokrat. Já ale věděla, že tě odněkud znám.“
„Ale já neznám tebe.“
„Jsem Sonya.“
„Jen Sonya. Nic víc?“
„Ta proslulá zlodějka šperků a obrazů?“ zeptal se Andy. Sonya na něj uznale pohlédla a s pýchou v hlase řekla:“Ano. To jsem já. A ty jsi kdo?“
„Jmenuju se Andy Wilkinson a…“
„…a jsi žebrák. To nám nemusíš říkat. Je to na tobě vidět a taky mám dojem, že jsem tě párkrát zahlédl na Trafalgarském náměstí.“
„Buď slušný, Williamsi.“
„Já jsem, zlodějko. K těm, co si to zaslouží!“
„A jenom proto, že je žebrák, si to nezaslouží?!“
Sean se ušklíbl.
„No jistě. Jsi zlodějka. Ještě abys nechránila nižší sociální vrstvy.“
„Chráním je, protože mám srdce! To tys ho očividně někde už ztratil!“ hádala se Sonya dál, dokud je Alan tiše neokřikl:“Tiše! Někdo se blíží!“
„Jak to můžeš vědět? Já nic neslyším.“
Vzápětí z houštiny vyklusal nádherný kůň. Vlastně to nebyl ani kůň. Byla to bájná bytost s nádhernou bělostnou srstí a s rohem uprostřed čela.
„Jednorožec,“ zašeptala téměř s úctou v hlase Isabel.
„Cože to je?“ zeptal se Williams. Byl si téměř jistý, že se musel přeslechnout.
„Jednorožec. Jsi snad natvrdlej?!“ zeptala se ho Sonya, otrávená, že ji ruší od té krásy. Jednorožec se zastavil a chvíli tam stál. Jako by si každého z nich prohlížel. Pak se loudavým krokem vydal k Andymu a zastavil se až těsně u něj.
„Neublíží ti,“ ozval se z opačné strany místa, než odkud vyšel jednorožec, mužský hlas. Všichni se otočili, přičemž Alan znovu položil ruku na zbraň. Muž měl černé polodlouhé vlasy a šedé oči. Vysoká statná postava a černý plnovous zrovna nebudily pocity bezpečí, a proto muž řekl:
„A ani já vám neublížím, Alane.“
Alan se podíval na Isabel.
„Další, kdo na mě čekal?“
„Na vás na všechny,“ opravil ho muž.
„A že byste se představil, když jste nás čekal, nebo vám slušné vychování nic neříká?“zeptal se Sean.
„Jsem Cizinec.“
„Opravdu originální,“ neodpustil si Sean svoji poznámku.
„A co od nás chcete?“ zajímalo Sonyu.
„Jen vás tady přivítat.“
Sean protočil oči a pak se zeptal:“A východ odsud neznáš?“
„Ne.“
„Tak děkujeme za návštěvu a přijď tak za dalších sto let.“
Cizinec se otočil k Isabel.
„Oni to nechápou?“
„Co nechápeme?“
„Musíš jim dát čas. Není to pro ně lehké.“
„Když mluvíte o nás, mluvte s námi,“ dožadoval se pozornosti Williams.
Isabel a Cizinec se k němu otočili.
„Máte tu poslání. Nemůžete odejít.“
„A to řekl kdo?!“
„Vaše předurčení.“
Sean měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.
„To už vážně přeháníte, nemyslíte?“
Ale to už se do toho vložil i Alan.
„Jestli tomu dobře rozumím, byli jsme vzati bez našeho souhlasu sem, do tohohle světa, abychom ho zachránili před někým, koho absolutně neznáme. Dejme tomu, že nám to bylo předurčeno a že se nemůžeme vrátit, dokud Argon nezemře a vaše země nebude zase svobodná. Ale zajímalo by mě, jak to máme udělat, když ani nevíme, kdo vlastně ten Argon je.“
„Všechno vám řekne Isabel.“
„A Isabel je kdo?“
„Jediná právoplatná královna Istrie,“ potom odcházel. Zastavil se ještě u houští a řekl:“Hodně štěstí,“a ztratil se v houštinách.
Alan se trochu uvolnil a sjel rukou ze zbraně a Andy pozoroval, jak jednorožec mizí za Cizincem. Pak se všichni čtyři otočili na Isabel, která na něj chvíli jen hleděla a pak promluvila:“Jestli si dobře vzpomínám, nedaleko odsud by měl být hostinec. Ubytujeme se tam a taky vám tam všechno vysvětlím. Nebo alespoň to nejdůležitější, abychom mohli pokračovat v cestě.“
Všichni souhlasili. Dokonce ani Sean nic nenamítal. To všechno se mu zdálo absurdní, ale věděl, že nemá moc nevybranou, jestli tu nechce zůstat sám, protože ostatní byli zřejmě opravdu blázni a hodlali bojovat nebo to přinejmenším zkusit.
Cesta lesem probíhali v tichosti. Nikdo nepromluvil. Rozhlíželi se kolem a snažili sami sebe přesvědčit, že se nezbláznili. Tohle přece nemohla být skutečnost navzdory tomu, že všechno skutečně vypadalo. Stromy, ptáci i vzduch. Všechno kolem nich bylo živé. Tohle nemohl být výplod fantazie.
Netrvalo dlouho a dostali se ven z lesa. Isabel, která je vedla, šla vepředu a vedle ní Andy. Za nimi Sonya a Sean, kteří se zrovna nehádali, což bylo asi tím, že na sebe vůbec nepromluvili a skupinku uzavíral Alan, který se obezřetně rozhlížel kolem sebe, jako by každou chvilku očekával útok. Byl v cizím prostředí, neznal terén, neznal nepřátelé. Ať už byl Argon kdokoliv, nevěděl, co od něj má čekat. K tomu se musel ještě postarat o civilisty. O tu blondýnu se nebál. Vypadala, že se o sebe dokáže postarat, ale moc nevěřil schopnostem toho arogantního šaška, co si říkal herec. A u toho dalšího muže si taky nebyl příliš jistý, ale možná ho překvapí. Ať už ho dostalo na ulici cokoliv, dokázal přežít a to už něco znamenalo. A kartářka taky nebude úplně bezbranná. Podle Cizince byla jedinou právoplatnou královnou téhle země. Určitě má něco, co ji ochrání.
„K hostinci je to ještě půl míle,“ oznámila jim, aniž by se zastavila. Pak pohlédla na Andyho. Bylo na něm zřetelně vidět, že se chce na něco zeptat.
„Zeptej se.“
Andy sebou trhl, jak to nečekal, ale pak se zeptal:“Proč ten Jednorožec přišel právě ke mně?“
„Co víš o Jednorožcích?“
„Vím, že jsou to mytologická zvířata, která mají bělostnou srst a roh uprostřed čela a taky, že jsou symbolem čistoty.“
„Ano. To je myslím ten důvod proč si tě vybral.“
„Ale já rozhodně nejsem čistý. V mém srdci plane pomsta a…“ Andy se zarazil. Ani nevěděl proč jí to říká. Isabel se smutně pousmála.
„Ačkoliv v srdci pomstu nosíš, jsi čistší, než kdokoliv jiný z nás. Každý máme své hříchy, Andy, ale tvoje jsou nejmenší.“
Isabel se odmlčela, ale pak dodala:“Každý z nás tu zabil nebo zapříčinil něčí smrt. Jen ty ne.“
Isabel zastavila a všichni ostatní také.
„Tady to je,“ řekla a ukázala před sebe. Spatřili velký hostinec, tyčící se nad jezerem a dodávaje mu tak atmosféru temných hlubin. Otočila se k nim čelem.
„Připravte se, že tam uvidíte věci nebo oblečení, které už u vás vyšlo z módy, ale přesto bych byla ráda, kdybyste se zdrželi jakýchkoliv komentářů.“
Isabelin pohled utkvěl na Seanovi a pak pokračovala:“Taky vím, že to pro někoho z vás bude nepříjemné, ale v oblečení, které na sobě máte, sem nezapadnete a to je pro začátek jedna z nejdůležitějších věcí. Argon se určitě dřív nebo později dozví, že do Istrie dorazili cizinci a my mu to nemusíme ulehčovat svou nápaditostí. Já už jsem se převlékla a Andyho oblečení sem taky zapadne. I Alanovo. Vojáci tady nosí všelijaké oblečení, ale vaše, Sonyo a Seane, musí pryč.“
„Pryč? Zbláznila ses? Víš, kolik mě tenhle oblek stál?!“
„Nevím, ale za to vím, že ti určitě není milejší, než tvůj život, nemýlím-li se?“
„Ne, to fakt není,“ připustil nakonec Sean.
„Při troše štěstí bude v hostinci dost lidí na to, abyste se tam ztratili s tímhle oblečením a já vám mezitím najdu nové. Slibuju, Seane, že se pokusím najít, co nejčistší.“
„To bych ti byl vděčný,“ zabručel Sean a pak vešli do hostince.
Hostinec byl opravdu narvaný až k prasknutí, až se Isabel obávala, že nebudou mít volný pokoj, ale oddechla si, když zjistila, že jsou tu jen na zastavení. Zaplatila za pokoj i za jídlo, které jim nahoru měli donést. Pak je všechny vyzvala, aby ji následovali. Alan měl neodbytný pocit, že je někdo sleduje, ale ať se rozhlížel sebevíc, nikoho neviděl. Když pak Sean, Andy a Sonya zalezli do pokoje, odchytil si Isabel na chodbě a oznámil jí:“Někdo nás sleduje.“
„Víš kdo?“ zeptala se Isabel starostlivě.
„Neviděl jsem ho, ale moje instinkty bijou na poplach.“
„Dobře. Seženu oblečení a připojím se k vám.“
„Myslíš, že to byl někdo od Argona?“
„Nevím, ale ani mě nenapadá, kdo jiný by nás mohl sledovat.“
Alan přikývl, zašel do pokoje a zavřel dveře na petlici.
„Co se děje…, jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se ho Sean.
„Plukovník letectva Spojených států Alan Richard Iceman,“ představil se Alan celým svým titulem i jménem, jak ho to v armádě naučili.
„Tak plukovník. No hned se cítím bezpečněji.“
„Stačí, když mi budeš říkat Icemane, Williamsi.“
„Jistě, plukovníku.“
„Kde je Isabel?“zeptal se Andy.
„Šla pro oblečení.“
„A za tu závoru vděčíme tvé paranoie?“
„Někdo nás sleduje.“
„A víme taky kdo?“
„Nikoho jsem neviděl.“
„To muselo bolet,“ Seanův hlas přetékal sarkasmem. Neměl rád vojáky a už vůbec ne plukovníky. Jeho otec ho poslal na výcvik, ale plukovník, který ho měl na starost, nenáviděl aristokraty a taky mu to dával řádně najevo.
„Musíme být opatrní. Argonovi nohsledi už možná svého pána informují, že jsme tady,“ ozvalo se za nimi. Otočili se a spatřili tam stát Isabel s oblečením.
„Pěkný trik,“ pochválil ji Andy.
Dřív, než stihla Isabel něco říct, ozvalo se zaklepání a pak:“Večeře.“
Alan se podíval na Isabel, a když ta přikývla, otevřel dveře. Dovnitř vstoupily dvě služky. Položily jídlo a korbely vína na stůl, uklonily se a zase odešly. Alan za nimi zavřel a chvíli naslouchal a pak se k nim otočil a řekl:“Jsou pryč.“
Sean se jen ušklíbl, ale zakousl se do své porce kuřete.
Když se všichni najedli, Isabel vstala, přešla k ohni, prohrábla polena a otočila se k nim.
„Istrie byla nádherná země, kde téměř všichni žili v klidu a míru. Jednoho dne, nikdo už neví, kdy to bylo, se objevili tři bratři. Dva okamžitě začali útočit na Istrii a jeden si našel na jednou malém ostrůvku své místo, vybudoval si tam palác a od té doby ho nikdo neviděl a ani o něm neslyšel, ale jeho bratři, Argon a Arsen, plenili v Istrii jedno místo za druhým. Nakonec se i oni usadili, ale to už nebyla Istrie zemí, kterou bývala, než přišli. Vlastně se ani neví, odkud přišli, ale přišli a zničili téměř všechno krásné a pokojné. Arsen se usadil na západě a Argon na severu a zdálo se, že jejich útoky již skončili, ale ukázalo se, že Argon je mnohem ctižádostivější. Rozhodl se dobýt samotné centrum Istrie. Rozhodl se dobýt mou zemi, můj domov. Žili jsme samostatně, odděleni od ostatních na ostrově, kde jsme pěstovali jídlo, vyráběli látky a i kovářství jsme měli vlastní. Jednoho dne Argon a jeho ohromné vojsko přepluli moře a vyvraždili celé obyvatelstvo, nebo si to mnozí mysleli, ale mí rodiče věděli, že Argon přijde, a tak jim pomohli utéct do jeskyň, které pak zakryli kouzlem, které nemohl odhalit ani ten sebelepší čaroděj zla, protože bylo z čisté magie, bylo ze srdce. Jedno z nejsilnějších kouzel na světě. Mně tenkrát bylo osm a jediná možnost, jak mě ochránit, bylo poslat mě do vašeho světa. Chtěli, abych poznala vaši kulturu. Nevím proč a ani to asi nikdy nezjistím.“
„Jsou mrtví?“ zeptala se Sonya tiše. Věděla, jaké to je přijít o rodiče, i když v osmi přišla jen o otce, ale o osm let později ho následovala i matka.
„Určitě. Pochybuju, že je Argon nechal naživu. Potenciální nebezpečí se musí zásadně likvidovat. To je jeho životní krédo.“
„Co s tebou bylo potom?“
Isabel chtěla odpovědět, když Alan sykl:“Tiše!“
„Co je?“ zeptal se otráveně Sean.
„Někdo se blíží.“
„Už začínáš být otravný, víš?“
Pak uslyšeli dupot a rozkazy.
„Najděte je a zabijte! Všechny!“
Kdyby Alan nebyl profesionál, asi by se na Seana podíval s jistým zadostiučiněním, ale tohle Alan neudělal. Místo toho se rozhlédl po místnosti, vyhlédl z okna a podíval se dolů. Pak se narovnal, otočil se k nim a úplně klidně jim oznámil:“Musíme skočit.“
„A můžeš nám říct, kdy jsi zešílel?!“ zeptal se ho Sean.
„Buď skočíme nebo tady počkáme, než sem vtrhnou a všechny nás zabijou.“
Sean zaskřípal zuby, ale pak řekl:“Fajn, ale nejdřív ať skáče žebrák. Jestli tam dole něco je, sežere ho to a nás pak nechá.“
„Nebo jeho nechá a tebe si vychutná,“ neodpustila si Sonya. Sean se jen kysele zatvářil.
„Budu skákat první,“ ozval se Andy. Přešel k oknu, přelezl ho a ze římsy skočil. Padal několik vteřin a pak narazil na vodní hladinu a potopil se. Trvalo několik dalších vteřin, než se vynořil, ale pak na ně zamával, že je to v pořádku a ostatní tam naskákali. Sonya, Sean, i když z toho vůbec nebyl nadšený, a pak Isabel. Než ale skočila, pohlédla Alanovi do očí a tiše řekla:“Dnes večer ještě nebudeme bojovat.“
Alan přikývl na srozuměnou a Isabel skočila. Alan osaměl. Měl nutkání zůstat a bojovat s nimi, aby odhalil sílu protivníka, ale vzpomněl si na Isabelina slova a skočil do vody za nimi. Když se dveře v místnosti rozrazily a útočníci do ni vtrhli, byla už úplně prázdná a jediné, co svědčilo o tom, že v tomto pokoji někdo přebýval, byly zbytky jídla a prázdné korbely.

Všichni se dostali na opačnou stranu jezera a až na Alana se klepali zimou. Isabel z brašny vytáhla přikrývku a rozdala jim je. Jen Alan ji odmítl.
„Jak můžeš mít suché přikrývky, když jsme se teď tak krásně vykoupali?“ otázal se Sean sarkasticky. Isabel se jen tajemně usmála.
„Zůstaňte tady!“ rozkázal jim Alan a šel prozkoumat terén.
„Co si myslí, že je?! Mně nikdo nebude rozkazovat!“ drkotal Sean zuby a pečlivě se zachumlal do přikrývky. Pak zavrčel:“Až se mi ten, co vydal ten rozkaz, dostane do rukou…“
„Tohle byl jen začátek,“ přerušila ho Isabel.
„Začátek čeho?“ zeptal se Andy, který se zahříval rychleji, než ostatní, protože na to byl zvyklý z ulice.
„Začátek cesty.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Petr.6.Suchy 20.04.2008, 19:04:18 Odpovědět 
   Tak se vracím po svých stopách. Trochu jsem si připomněl začátek příběhu a mohl jsem tedy pokračovat. Musím říct, že i ny první díl jsem měl pár výhrad, a tento se mi zdál ještě o malé mínusko méně povedenější. Já bych bejvá lehce zpomalil, necítím z toho tu atmosféru...
 Kondrakar 24.08.2007, 9:15:07 Odpovědět 
   Příběh se docela rozjíždí, ale je stále čtivý. Pár chyb by se našlo a jednu bych chtěl zmínit: vedle ženy, jež včera večer svedla. spíš jíž nebo kterou, ale jen můj názor. možná se pletu.
 Šíma 19.08.2007, 22:35:47 Odpovědět 
   Docela jsem se těšil na nové pokračování Tvého příběhu! ;-)

Neříkám, že mě nic "nepřekvapí", ale to slovo 2x po sobě ve dvou větách mě jaksi překvapilo! ;-) První díl se mi zamlouval víc, ale naši hrdinové se nakonec nějak museli dostat do oné bájné říše, aby zachránili její svět...

Abych řekl pravdu, tento díl mě nechytl za pačesy, snad jsem čekal víc, možná jsi v prvním díle zvedla svou laťku poněkud vysoko a nyní jsi nedokázala udržet kvalitu díla na patřičné výši!

Není to špatné, ale zdá se mi to jakési "napůl syrové", jakobys to chtěla mít co nejdříve za sebou! Možná se mýlím... Dialogy postav také trochu pokulhávají. No, kdybych se z čista a jasna ocitl v nějaké zemi mimo svou realitu, také bych byl z toho patrně trochu vyšinutý...

Dám Dvojku! ;-)
 Pavel D. F. 19.08.2007, 22:10:18 Odpovědět 
   Začíná klasický fantasy příběh, pouze družina je poněkud neklasická, až nesourodá. Je ale dobře, že mají jednotliví hrdinové své charaktery, jinak by to byla nuda.
Po technické stránce se vyskytlo pár chyb pravopisu (hlavně interpunkce), trošku se mi zdálo, že by neškodilo text po napsání ještě přečíst a doladit. Místy totiž jakoby věty na sebe ani nenavazovaly, třeba za přímou řečí („Už je to 21 let. Za tu dobu se stihla příroda jakž takž vzpamatovat.“) následuje replika („Blížit? Kdo říkal, že někam půjdeme?!“ otázal se panovačně Sean.), která nenavazuje ani na zmíněnou přímou řeč ani na předchozí rozhovor. Taky se párkrát stalo, že nebylo jasné, kdo co říká, ale pokud rozhovor pokračoval plynule, tak to zase až tak nevadilo.
Ještě bych doporučil psát mezeru za dvojtečku před začátkem uvozené přímé řeči a už dám pro dnešek pokoj.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Smrt v objetí
Julia de Sena
Záležitost s du...
Maria M
ONKANÉ
Danny J
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr