|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Nejdelších šedesát vteřin ::
 čuk |
publikováno: 17.08.2007, 16:52
|
| Zadání WS "Nejdelší minuta"jsem pochopil maximalisticky: děj se musí odehrát během 60 vteřin, před jsou jen příčiny a po důsledky. Děj se musí vztahovat k tématu čas, počítání času musí být přesné ve vztahu k hodinám. Mnou vymyšlená představa děje mě strašila v hlavě, nakonec vznikl trochu nereálný fantaskní příběh s prvky detektivky |
| |
|
|
Josef Andres čekal na číslo dvacet devět. Kolem byla naprostá pustota a tma, jen směrem dolů vedl žebřík, který končil na ochozu věže. A ještě hlouběji ve vysoké trávě na úpatí zůstal stát jeho kolega z fakulty.
Josef si ve vteřině uvědomil pošetilost svého zamýšleného jednání. V jednatřiceti létech byl vynikajícím fyzikem specializujícím se na problémy časoprostoru, právě se chystal uveřejnit převratnou vědeckou práci. To, že měl hlavu plnou nových koncepcí pojetí času, jen je hodit na papír, by nemělo způsobit, aby se choval jako nezodpovědný kluk. I když pro ověření svých hypotéz byl schopen udělat cokoliv. Anebo se potřeboval odreagovat, byť zcela nepatřičně? To sotva. Že by ho poháněla jakási neznámá síla, podivné zkraty v mozku třeba vyvolané přepracovaností? Především: neměl v povaze ustupovat od jakýchkoliv svých impulzivních rozhodnutí, a vlastně ani teď už nebyl čas odvolat bobtnající záměr a vrátit se zpět.
Josef vztáhl ruce vzhůru a chopil se konce zprava se přibližující kovové tyče, těsně nad její špičkou.
Byl pozdvižen a unášen tyčí mírně k západu a mírně vzhůru. Visel jen na napjatých pažích. Svaly úpěly námahou, nohy marně lovily ve vzduchu, komíhaly se skoro žabími pohyby. S potížemi se mu podařilo najít pravým kolenem plochu opory, byla však hladká a nedalo se na ní zachytit. Musel tedy spoléhat pouze na sílu rukou. Do vodorovné polohy směřující tyč ho nutila přehmatávat a hledat lepší způsoby stisku. Zvládal to. Měl tedy čas na letmé přemýšlení, dá-li se změť rychle mizejících nejasných obrazů a útržků představ považovat za uvědomělou činnost mozku. Místo nich se jako dar odkudsi z tmavé výšky objevovaly veličiny matematických symbolů. Trochu se podobaly padajícím hvězdám.
Vlastně mnohé z toho s kolegou Františkem Proprem předpokládali, když házeli v hospodě kostkou o to, kdo pokus provede. Zvítězil on, Josef. Anebo to byla prohra? Pošetilé poznání za cenu risku? František si s Josefem zřejmě zažertoval a v případě, že by rozhodnutí vylézt vysoko na věž padlo na něho, jistě by od celé ztřeštěnosti ustoupil.
Jak plynule se ustavila vodorovná poloha tyče, tak plynule se následně měnila. Tyč se napřimovala, její konec se pohyboval vzhůru a směrem k východu. S ní v souladu probíhá základní pohyb Josefova těla, přesně naprogramován a nyní taktéž bezchybně prováděn, veškeré změny polohy jsou předem dány, těsně souvisejí s časovým údajem. A tak tomu bude po dobu šedesáti vteřin. Poté však se už bude rotace dít bez Josefovy přítomnosti. Stále opakované kroužení, dokud se kruhový pohyb samotné tyče nezastaví, třeba až za mnoho měsíců.
Šedesát vteřin pozemského času. Je to i šedesát vteřin času člověka? Lidská minuta je tak překvapivě relativní, podobá se natahujícímu se nebo se smršťujícímu gumovému vláknu. Nejdelší minuta je ta, v které začínáš tušit, že sis smrt sám zcela zbytečně přivolal a sjezd po šikmé ploše už nejsi schopen zastavit.
Josef měl zcela přesný pojem o uplynulém času a mohl jím měřit sám sebe. Teď si dokazuje podivuhodným způsobem zcela zvláštní souvislost času s prostorem a následně i se svým tělem a myšlením. Některé body jeho fantastických předpokladů se ukazují správnými, parametrický fyzikální vzorec se vynořuje z mlhy.
Tyč po uplynulých třiceti sekundách trčí kolmo vzhůru, Josef přemístí své ruce a nohama ji může obejmout a ulevit tak prstům.
Podobá se pirátu na stožáru lodi, vedle vlajky s lebkou a zkříženými hnáty, jeho kostnatá tvář vyhlíží na obzoru svou kořist. Směšný nápad! Josefova chvíle je tak krátká a stále se zkracuje, temnota je zcela neproniknutelná. Ani hvězda se už nemihne.
A zde, v tomto místě nejvyššího bodu dráhy, měl někoho potkat, dva pomalé poutníky.
A je-li tyč stožárem, teď se naklání, nikoliv houpavě jako na vlnách, ale stále víc a víc špičkou dolů, ano, blíží se východnímu směru.
Ticho. Je schopen zaslechnout jen jakýsi skřípot lomící se ozvěnou času.
Byl-li by kde jaký nezávislý pozorovatel, zřejmě by ho napadlo, že Josef Andres je zdrojem dodatkového pohybu nepředvídaně oživujícího nelítostný strojový pohyb, probíhající po vytčené jednoduché dráze. Bez mužova úsilí je překonáván gravitační zákon, silou zakletou ve složitém soukolí. A k němu je povlávajícím mužem cosi přidáváno. Svoboda a nutnost v neviditelné kombinaci. Avšak pro přesnost: Josef není zcela svobodný, pouze částečně, v úhrnu svého těla je vlečen. Představme si piráty hrající v kostky. Jsou oni svobodní nebo se podřizují skryté předurčenosti?
On, Josef, teď vykonává něco, co nikoho před ním nenapadlo. Bude Františkova infrakamera schopna zachytit trajektorii jeho pohybů?
Přichází okamžik směšných nápadů a otázek, prochází jich Josefovou hlavou povícero. Třeba proč se pohybuje v rovině západ- východ? Jak byla vybrána tato alternativa z tolika možných směrů daných kompasovou růžicí? Nepamatuje se, zda k tomu něco říkalo náboženství, které se kdysi učil. Možná, že by ho pan katecheta označil za rouhače, jenž je schopen znesvětit všechno. Ale Bůh přece odpočítává z času jen dny, nanejvýš hodiny. Ale vteřiny a dokonce infinitesimální časové výmysly pomatených fyziků? Ty ne.
A téměř současně ztrácí Josefova hypotetická konstrukce nejasné rysy, prosvětluje se, poznání přichází nečekaně a z neurčitelné oblasti vědecké imaginace, jen je třeba ještě zkontrolovat výsledný tvar vzniklého algoritmu.
Josefovi brní ruce a vzpomíná si jak se tehdy v dávné noci vzpíral na větev sousedovy hrušky, která vrzala v poryvech větru. Teď si Josef uvědomuje, že žádný vítr nevane. Třeba se nachází ve výškové oblasti, v níž se ustavuje vrstva bezvětří. Slabý skřípot, který je jeho společníkem, se spíše podobá naříkání přetěžované osy.
Josefova cesta se chýlí ke svému konci. Josef je náhle velice klidný. Kdyby tušil nějaké smrtelné nebezpečí, jistě by mu, jak se má všeobecně za to, hlavou probíhaly útržky a cáry vzpomínek, srdce by sládlo i trpklo. Dostavuje se jen pocit, že ten tuhý sval podobný sevřené pěsti pluje nezávisle prostorem. Jeho mysl je především zcela zahlcena euforii novosti, předtuchou úspěšného konce experimentu. Ještě dvakrát podtrhnout výsledný vzorec a není co dodat!
Teď se dostavuje bolest, náznak křeči a úporných špendlíků v pažích. Zcela potlačují mužovy duševní procesy. Výsledky výpočtu však nejsou schopny zvrátit.
Ruce má Josef ztuhlé, necitelné, svaly jako kus hadru. Tyč se stává kluzkou, vždycky se mu potily dlaně. Ale musí vydržet ještě patnáct vteřin.
Špička tyče se odpoutává z nejzazší východní polohy a směřuje dolů, postupně, pravidelně po kružnici, ostatně jako při celém předchozím pohybu.
Josefova kolena sklouzávají z tyče, musí se jimi pustit, i proto, že při poloze špičky tyče v šedesáté vteřině by visel hlavou dolů a nemohl by pak sestoupit. Na žebřík. Kam jinam?
V záblesku kolovrátku vědomí Josefa napadá, že časoprostor je překvapivě jiný než si před výstupem vzhůru k nebi myslel a propočítával. Ano, plynutí času je takové jak předpokládali, do určité míry správně odhadovali i měnící se rozdílnost Josefových subjektivních pocitů. Ve výšce se objevivší vzorec jim byl ovšem neznám. Teď je ale pouze Josefovým vlastnictvím. Josef ví něco navíc, co nikdo před ním. A to poznání stojí za to.
Náhle ho napadá myšlenka z jiného soudku: proč dlouhá tyč otáčející se kolem osy přesahuje obvod kruhu?
Josef s hrůzou tuší, že víc než dvě vteřiny se už na tyči neudrží.
Opět je na devětadvacítce. Minuta uplynula, Josef se snaží nahmatat nohama žebřík. Není tam. Stala se někde nějaké chyba. A ne první.Tenké fyzikovy nohy se kývají v prázdnu, ztrnulé ruce ochabují. Jedna z posledních Josefových myšlenek je: jak je možné, že mě šedesát vteřin tak zničilo? Měl jsem víc cvičit. Ale pravda, kterou jsem objevil, zůstává pravdou, nezávisle na mně, mém vychrtlém tělu a celém mém ztrácejícím se životu. Prozatím je objev jen matematickou pravdou, později pak… Co na tom, že mé poznání rychle vyprchává z lebečního prostoru, vždyť se vrací do neznámého časoprostoru. Třeba už ne tak neznámého. Možná, že se tam setkám se svou nyní už ověřenou hypotézou, v novém nepředvídatelném způsobu existence mého vědomí.
Josefovi je zcela jasné, že bude padat volným pádem z výšky padesáti metrů, se zrychlením podle gravitačního zákona. Čas a prostorová změna se už nebudou odvíjet lineárně.
A ráno nikdo nenajde ani žebřík ani velkou vteřinovou ručičku. Vlastně už není velká, když z ní zmizel nástavec v podobě masivní kovové tyče. Z určité vzdálenosti a při určitém úhlu pohledu by bylo možno vidět už jen její pohybující se pahýl bez návleku.
Ale na opuštěném orloji čekajícím na svého návštěvníka se ukazatelka vteřin nacházela v celé své síle a odolnosti tyče z nejpevnější slitiny. A snad i dvě ručičky ukazující minuty a hodiny se tam zdály být. František Proper se při západu slunce díval, a říkal… Měl tmavé brýle, Josefovi se vrcholek věže s orlojem jevil jako zářící rozplývající se kruhový terč.
Kolega František Proper. Kolega? Vždyť k nim na katedru přišel před třemi dny, za onu krátkou dobu hodně od Josefa pochytil. Jako pravý zrádný pošetilec si pan Proper ( jmenuje-li se tak ve skutečnosti) myslí, že se naučil vše. Jen nejdůležitější poznání skryté v Josefově hlavě, to magické kouzlo na okamžik vyvolané ke zřetelnému tvaru ve volném prostoru tak blízko ke spícím hvězdám, ten zásadní matematický vzorec, se bohužel ( či bohudík?) nemohl dovědět a už se nedoví. Tohle se už (nebo ještě ne?) nikdo nedoví…
Tma se uzavřela, na obrovském hodinovém orloji ve výšce běžel čas zcela lhostejně k lidskému myšlení a snažení, necitelně ke krvavé postavě skryté ve svěží zelené trávě. Jsou zcela opuštěni. Ležící tělo i tyčící se věž. Podivná minuta uplynula a hodinový stroj hovoří svými pahýly o vteřinách, od jedné do šedesáti a pak znovu dokola, dokud se až nepozemsky silné soustrojí neunaví a nevyčerpá svou vloženou délku času.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 101 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
