|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Nina VII, III.série ::
 Arvinej |
publikováno: 18.08.2007, 21:00
|
| Cesta od začátku až sem byla dlouhá. Nina potkala mnoho různých osob a poznala nespočet podivuhodných míst; všechno se jí to v hlavě ukládalo, aby to mohla využít pro poslední souboj. A ta chvíle právě teď nastala. Nina kráčí trůnním sálem posledního z Autorů - Arvineje - a těší se na ten finální duel, ve kterém se rozhodne o její budoucnosti. Ve kterém už za nitky nebudou tahat Autoři, ale ona sama - jediná a pravá Autorka. |
| |
|
|
Nina VII, III. série
Naposledy a poprvé trochu jinak
Z toho, co nebylo a nikdy nebude, vytvoří zruční spisovatelé nejkrásnější romány o tom, co je.
Ivo Andrič
Spisovatel je někdo, jehož inteligence nedostačuje k tomu, aby přestal psát.
Grass Gütner
Pro spisovatele existuje jen jediná záchrana: psát.
Raymont Chandler
Nina čítá 55 301 slov, 331 308 znaků, 2 877 odstavců a 133 stránek. Ušla skutečně velký kus cesty.
Arvinej
Prolog – Porada
Rozlehlou místností ve tvaru osmistěnu se neslo klepání kladívka.
Hluk se pomalu utišoval, až se všichni přítomní posadili a ukončili své krátké rozhovory plné potlačovaných emocí. Teprve teď měli šanci prohlédnout si všechny svoje kolegy v reálném světle. Tedy samozřejmě metaforicky řečeno – pořád si mohli zvolit jakoukoliv podobu, kterou chtěli. Ale i tak to trochu vybarvilo obrázky těch lidí, se kterými se doposud znali pouze za pomoci internetu.
„Všechno jsme zpackali,“ prohlásil mladík v čele oválného stolu oblečený do podivného pláště, na němž se skvěly standarty rohlíce a růžové ponožky. Kaunaz Isa si povzdychl a zahleděl se na znak hada svírajícího v tlamě svůj vlastní ocas, někdy označovaného též jako osmičku, jenž byl umístěn přesně doprostřed stolu.
„Neměli jsme Ninu nechat, aby se dostala tak daleko. Od začátku jsme si přece říkali, že to dopadne úplně jinak! Kde se stala ta chyba?“ utrápeně se podíval na pološíleně vypadající osobu po své levici.
„Na mě se nedívej, já jenom navazoval na tebe,“ bránil se duddits, výhružně pohlížejíc na Katy Kvapilovou vedle sebe.
„Nedívej se tak na mě! Já jen posouvala příběh dál, přesně jak jsme se dohodli…“ sázelo děvče též na defensivu a poslalo nevyslovené výhružky dál proti směru hodinových ručiček.
„Já to jenom trochu zamotal,“ vzhlédl Arvinej od svého notebooku.
„No, já to taky nebyla,“ konstatovala estel.
„Co je špatného na tom, že jsem Nině místo bílého králíka poslala svá dvojčata?“ ušklíbla se nesouhlasně Anna.
„Já jsem tu kvůli něčemu jinému,“ ohradil se kocour v červeném svetru, nejnovější člen společenstva.
„Myslíte, že snad já?“ podivil se muž kolem třicítky, jediný celkem reálně vypadající člověk v místnosti. „Vždyť jsem to jenom obracel v dobré! De facto jsem celý příběh napravoval!“ začínal se rozvášňovat čuk.
„Ale no tak dobře, dobře. Uklidněte se, všichni. Možná si za to ta holka může sama, třeba nás přece jenom podvědomě ovládala,“ zachraňoval situaci Jodid. „Koneckonců, kvůli tomu tu ani nejsme. Co se týče Nininých osudů, musíme rozhodnout o tom, kdo se zhostí závěru. Konce jsou vždycky to nejnepředvídatelnější. Má někdo zájem?“
Všichni, kdo se dosud dívali někam jinam než do čela stolu, tam teď upírali oči. Zvláště nejmladší člen literárního ansámblu měl velice výmluvný pohled. Mladík v plášti se mu snažil vyhýbat a přejížděl očima spíše po lidech po své pravici. Nakonec mlčení prolomil čuk.
„Víš přece, komu jsi to sliboval,“ domlouval svému sousedovi. „Navíc je jediný, kdo si v tomhle kole ještě nic nenapsal. Dej mu šanci.“
Kaunaz Isa seděl jako pěna ještě hodnou chvíli. Vypadalo to, jako by jeho mysl ještě stále setrvávala na dovolené ve Skotsku, ze které se nedávno vrátil. Ve skutečnosti se však zabývala něčím úplně jiným. Nechtěl nechat svůj výtvor napospas tomu divokému koni. Vždyť přece…
„Ano, má na to právo. Souhlasím,“ těžce vydechl nejstarší člen Šílené Osmy. „Poslední díl Niny píše Arvinej.“
I. Zpátky do fantazie
„Jaký má být váš nebo lépe náš film,“ zeptala se černovláska a skryla již zardívající se tvář za oponu dlouhých vlasů.
Filmový šíbr Čuk si musel něco rychle vymyslet, ještě že si pamatoval pár motivů a některé povedené hlášky z významných opusů ještě významnějšího spisovatele, dnes už klasika, Ara Vineje. Nebo to byl Kaun Iszsa?
„Víte, slečno Nino, to bude tak, že…“ nedokončil.
V místnosti zablikaly žárovky, okno rozrazil vítr a venku zahřmělo. Těsně poté Ninou proběhla vlna podivné směsice pocitů, kterou tak dobře znala.
Přece jenom to ještě neskončilo, pomyslela si. Stále to pokračuje, zavřela na chvíli oči a snažila se uklidnit.
Když je otevřela, stále vedle ní někdo seděl. Už to ovšem nebyl usměvavý filmař Jirka Čuk (teď si náhle vzpomněla, že tak znělo i jméno jednoho z Autorů), ale byl to kdosi jiný. Pokud nic jiného, vypadal mnohem bizardněji. Šíleněji. A místo květiny jí přinesl kaktus.
Díky bohu, že není plyšový, proběhla jí hlavou zcela nesmyslná obava.
„Dlouho jsme se neviděli,“ prohlásil viditelně potěšený Arvinej.
„Co tu sakra děláš?!“ vyjela na něj černovláska na lůžku, která se už vůbec necítila tak slabá, jako před chvílí.
„Nemůžu tě přijít navštívit?“ podivil se, ale hned zvážněl. „Jsem tu kvůli něčemu jinému,“ objasňoval.
„No a co vás ke mně přivádí, vaše veličenstvo?“ prohlásila Nina ironicky.
Arvinej se v odpověď ušklíbl a zavrtěl hlavou nad tím, jak se vlastně vůbec nezměnila.
„Tohle, co jsi teď viděla – ta nabídka – to by mohlo být reálné. Takhle by mohl vypadat tvůj nový život,“ oznámil jí, zapadajíc do známého vysvětlovacího klišé.
„Ale…?“ zavrtěla prsty, aby ho popohnala. Na divadélko už byla zvyklá, ale zrovna teď se jí nechtělo poslouchat ty žvásty.
„No dobře. Vezmu to rychle, stejně to tak mělo původně být,“ postavil na noční stolek kaktus, jenž za tu chvíli, co tu s ním seděla, stačil nádherně rozkvést.
„Nakonec skutečně musíš vybojovat poslední souboj a pro něj jsem byl určen – no dobře, vyprosil jsem si to – já. Nechávám na tobě všechno, co lze. Vybereš čas, zbraně, způsob, místo, cokoliv co tě napadne. Vol správně, na konci se buď dostaneš do reality a o Autorech už uslyšíš, pouze pokud budeš chtít, nebo taky můžeš… Ne, to nemusíš vědět. Fandím ti, a to ti dává nade mnou strašnou moc. Vzchop se, Nino,“ mrknul na ni a přejel jí pravou rukou nad obličejem. V tu chvíli se už pokolikáté probudila zase někde jinde.
Tedy jinde… Popravdě řečeno, tuhle postel znala nazpaměť. Svého času – a nebylo to zas tak dávno – v ní proseděla a proležela měsíce. Byla to její postel v jejím městě. Ve městě kam ji od Autorky (Anny, opravila se) dovedly dvě rozverné sestřičky.
„Pane Earbane?“ zavolala na zkoušku a zapomněla, že v tomto světě má její hlas trochu větší decibely. Vlna zvuku jí téměř zalehla uši. Nepochybovala, že to slyšeli až na hradbách.
Nestačila ani najít své pantofle, když se dveře rozrazily a v nich stál unavený hodnostář.
„Vrátila jste se!“ užasl.
„Ano. Bohudík i bohužel,“ povzdechla si, ale honem změnila téma.
„Jak dlouho jsem byla pryč?“
„Pár dní. Mysleli jsme si, že jste se vydala za dvojčaty.“
Zatvářila se mírně kysele.
„Tak nějak.“
„A… Co se tedy bude dít teď, Vznešená? Zůstanete tu s námi už napořád?“ zračila se ve starcových oříškově hnědých očích prosba. Připomínaly ty psíčovy.
„Víte, naše město potřebuje vládkyni jako vy. Možná, že to nevíte, ale než jste se objevila poprvé, bylo tu celkem napilno. Musel jsem všechno zařizovat a pomalu jsem z toho začínal bláznit. Už na to sám nestačím. Když jste se objevila, tak jsem si myslel, že možná vy byste mohla…“ nechal zbytek věty viset ve vzduchu.
Nina se už už nadechovala k laskavé odpovědi, když se jí někde za očima ozvalo tiché lup!, a čas se začal odvíjet pozpátku jako videokazeta, která už diváka přestala bavit.
Pan Earbaen jí komicky zrychleně a obráceně vysvětloval své trápení, pak poklonkoval až na zem a ve finále opět zajel do dveří, které se za ním na zámek zavřely.
V tu chvíli zaslechla další lup! a všechno ustrnulo. Nalevo od postele se objevil portál ve tvaru dveří až bolestně připomínajících ty ekyelkovské a z něj vystoupila…
„Já?“ užasla Nina v županu.
„Ano ty,“ odpověděla jí o několik let starší Nina v sexy oblečku z lehké kůže.
„Ale c-co…“ koktala ta mladší.
„Není čas, všechno pochopíš sama, až přijde správný čas,“ zřejmě spěchala její dvojnice.
„Neboj se o své město, všechno zařídím. Ty teď půjdeš až k východní bráně, nikdo si tě nebude všímat a na oplátku ty se nebudeš nikdy zastavovat. A neohlížej se,“ poradila jí a na záda připevnila neuvěřitelně těžký batoh, který se objevil z ničeho nic.
Když se čas opět rozběhl, zmatená Nina uslyšela znovu svůj stonásobně zesílený výkřik, a na schodech se málem srazila se spěchajícím Earbanem. Jak jí bylo řečeno, nevěnoval jí ani jeden pohled a utíkal dál nahoru.
Trvalo to snad věky – ploužit se svým vlastním městem s přetěžkým batohem na zádech, s nikým nemluvit, nikde se nezastavovat. Pokud však někdy někdo někoho brala skutečně vážně, byla to ona sama. A tak poslušna příkazů, dorazila k bráně vycházejícího slunce a nevěděla si rady.
Stála tam osamocená mezi nevšímavým davem, jenž proudil po obchodní cestě ze sousední země, a bylo jí k pláči. Už je zase někde vyhozená, neví, co se děje, neví, co na ni Autor zase přichystá. A ke všemu se to stalo ve chvíli, kdy si byla sama sebou tolik jistá, kdy měla tak příjemné vyhlídky. Jak daleko je asi teď Holywood?
„Hej! Nino? Tady, Nino!“ volal na ni kdosi po pravé straně otevřené brány.
Vzhlédla a skrz masu těl uviděla jednoho z mála lidí, které skutečně nečekala.
„Kleone?“ užasla a zamávala mu v odpověď. Protlačila se davem a konečně stála tváří v tvář někomu, koho znala (i když ne moc dlouho) a kdo si jí všímal.
„Co tu děláš? Co se stalo? Co mám dělat? Jak jsi přežil? Poslala tě ona?“ vychrlila na něj příval otázek a napjatě čekala, než se rozmluví.
„Ano, poslala mně Vznešená,“ sdělil jí to, co očekávala nejvíc.
„Budeme trochu cestovat,“ usmál se.
„Ale, jak… Co…“ stále se domáhala svých odpovědí.
„Tady ne,“ zavrtěl hlavou, vzal ji za ruku a táhnul ji vstříc vycházejícímu slunci.
II. Cestování
Ten první večer u táboráku, hluboko v houštinách, daleko od rušného města jí zodpověděl všechny otázky, na které znal kloudnou odpověď. Kromě několika ujištění se však nedověděla nic nového, co by jí už od rána nedošlo.
Budeme prostě cestovat, dokud se neobjeví Arvinej a nevyzve mne na souboj. Nebo dokud mi nerupne v hlavě a nevyzvu já jeho, shrnula si informace dnešního dne a zachumlala se těsněji do kožešin.
Alespoň, že v tom nelítám sama, oddychla si potichu a zkontrolovala Kleona, zda se náhodou nesnaží pláchnout.
Cestovali dlouho a daleko. Ani jednomu to nevadilo – koneckonců nikdo neměl lepší nápad. Setkávali se s různými lidmi, různými místy i různými mravy. Časem se zocelili a mladičké Nině se začala zaoblovat dosud jako žehlicí prkno plochá hruď.
Bývalý bůh, jenž skončil jako obyčejný smrtelník, se postupem času ukázal jako nenahraditelný společník. Kvůli své mnohaleté minulosti měl prozkoumána všechna území, nad nimiž kdy jel ve svém ohnivém voze. Věděl také jak přesně reagovat na kterou náladu, neboť většina jeho nadřízených i podřízených trpěla mnoha druhy psychóz. A v neposlední řadě ji bavil svými historkami o božských svárech všelijakého charakteru.
Na oplátku Nina jemu zase každý večer u ohně vyprávěla o všech postavách a všech úžasných místech, které navštívila během svého napůl nedobrovolného putování pod taktovkou Autorů. Kleon její příběhy doslova hltal. Byl unaven svým vlastním světem a neustálým pohledem na všechno shora, nemohlo existovat nic lepšího než stále nová a nová území a příběhy, které nepoznal.
A tak zatímco míjeli různé krajiny, ze kterých on znal každý kousíček země, mohla si ona tiše i nahlas třídit myšlenky. Někdy s ním dlouhé hodiny diskutovala o různých událostech, jindy zase uprostřed něčeho naprosto odlišného nekontrolovatelně vykřikla Tak takhle to myslel!
Potřebovala čas na rozmyšlenou a přesně to jí nekončící cesta na východ poskytla. Původně chtěla čekat, až ji nějaký Arvinejův sluha ukáže cestu, ale teď po dnech, měsících, možná i letech cestování řekla Ne.
Jednoho večera uprostřed táhlého údolí zrovna když dojedli, se rozloučila s překvapivě klidným Kleonem a provedla něco, co se mělo v příštích dnech za její přítomnosti dít velice často.
Vytáhla papír, tužku, gumu a napsala: Nina zmizela svému společníku před očima a ocitla se v…
Nina zmizela svému společníku před očima a ten se pomalu postavil. Zkušeně udusil oheň a pod skrývajícím rouchem noci se proměnil zpět do své relativně původní podoby.
„Tak to by bylo,“ promnul si ruce Arvinej a pomyslel si, co téhle výpravě říkal Kleon, který ji měl šanci pozorovat z oblohy doslova od rána do večera.
Pořád nemohl uvěřit, že mu takhle naletěla. Na druhou stranu byl přesně to, co chtěla. Ach, jak jsou ti obyčejní lidé jednoduší!
Když se několikrát ujistil, že po tábořišti nezbyly žádné stopy, zmizel stejně jako černovlasá dívka před chvílí. Jenom s tím rozdílem, že v tom měl větší praxi.
Od tichého večera, posledního podobného v dlouhé řadě předchozích, Nina navštívila mnoho míst. Vůbec jí nevadilo, že dvojčata zavřela dveře přede vším, co navštívila dříve. Viděla to přece vlastníma očima, a tak si to mohla stvořit znovu. Více méně.
Nedokončená výprava do země neznámé jí totiž odhalila mnoho věcí, ale položila také nějaké otázky a rovněž stanovila některá rozhodnutí, jež bude muset učinit, než se definitivně střetne s posledním Autorem. Ano, zvolila si, že vyzyvatelem bude ona a ne on.
Mimo jiné navštívila prapůvodní palouk s jezírkem, kde stále panovalo ono ticho, jež jí teď už vůbec nevadilo. Projela znovu úžasnou ledovou dráhu a rampouchopád, prošla se stezičkami Autorčina lesa, aby dorazila na palouk, kde ji už čekal Ondráš připraven naučit ji umění meče. V soukromé místnosti, kam mohl jen on, zanechala dopis čukovi, za dobrosrdečnost, kterou ji třikrát prokázal. Přes všechny trable ve vlastní hlavě, které ji to stálo, se zúčastnila prvního a doposud jediného jednání Šílené Osmy, kde bylo rozhodnuto o Arvinejově závěrečném díle. Proletěla se s vypůjčenými mušími křídly nad královstvím Katy a labyrintem estel, aby mohla v případě potřeby použít nějaké z jejich triků. A v neposlední řadě vykoumala funkčnost dudditsových tabulí a adrasteiných teček.
Teď už zbýval jen jediný úkol, který si předsevzala.
Chtěla navštívit onoho Mlčenlivého, o kterém se zmiňoval Arvinej. Tehdy to bylo sice v souvislosti s něčím jiným, co dnes už (vzhledem k jejímu originálnímu způsobu dopravy) není zdaleka aktuální, ale stejně by ji zajímalo co je to za podivuhodnou entitu.
Napsala tedy na svůj již hustě zaplněný cár papíru jednu z nejvíce oblíbených vět: V závoji padajícího listí, který se kolem ní znenadání vytvořil, se Nina několikrát otočila na špičce a objevila se (tentokrát) v chrámu Mlčenlivého.
Musela mu přiznat, že jeho místo sestupu na zem se výjimečně podobá jeho jménu.
Byla v jakémsi dlouhém a vysokém kostele s pěti chrámovými loděmi, prostřední největší, dvě kolem nižší a následující dvě opět o něco menší. Všude vládla tma a ticho, kamenné stěny a sloupoví přímo vyzařovaly chlad. Kdesi v dáli vepředu svítil kruh oslnivého světla, ve kterém rozpoznala starodávný vytesávaný oltář, neznámou technikou přímo zapuštěný do jednolité kamenné podlahy.
Zatímco k němu kráčela a její kroky se rozléhaly majestátní stavbou, padl na ni silný pocit déja vu. Nemohla ho setřást a čím dál šla, tím silnější byl. Rozřešení našla až několik metrů od světelného kuželu.
Byl to ten chrám, ze kterého před tak dávnou dobou zachránila mouchu, když ji minule Arvinej proháněl po všech čertech.
Když jí to došlo, jakoby mimochodem si uvědomila jiné věci. Teď to do sebe konečně zapadalo. Vyprávěl jí o tom, že se buď stane Autorkou, nebo vyznavačem Mlčenlivého. Také jí jindy a jinde říkal, že jí fandí. A teď, když se chtěla setkat s tou bytostí, přeneslo ji to do tohohle pustého zapomenutého chrámu. Vzpomněla si, že ani nikde neviděla východ. Mlčenlivý tedy neexistuje a jediné co by jí zbývalo, by bylo dostat se ven pomocí psaní. Bylo to jasné jak facka – Arvinej chtěl, aby se stala Autorkou.
„Co tu děláš, ty červe?!“ ozval se směrem od oltáře dunivý hlas, jenž rozezněl snad i ten nejmenší kámen ve zdi.
Anebo ne? otočila se Nina pomalu zpět ke světlu.
V duchu očekávala, jak za oltářem bude stát mohutná postava v kožených hadrech, se sekerou na zádech a devadesáti procenty tváře rudých, ale naštěstí se spletla. Místo toho se na oltáři skvěla bílá lastura a z ní se nesl ten kovový rámus.
„Co tu chceš? Sem mají přístup pouze Vyvolení a Vznešení!“
Nina se kysele ušklíbla a ironicky si pomyslela, že Vznešenou ji titulovali dennodenně a s Vyvolenou to taky nebude moc velký problém. Tuto poznámku ale skousla a nahlas vyslovila raději něco jiného.
„Přišla jsem se s Vámi setkat,“ zvolila raději uctivý tón.
„Ach, tak. Jsi jedna z Nezkušených, koukám.“
Zatímco uvítání snášela poměrně dobře, zmínka o Nezkušených ji už dostala do varu.
„NEZKUŠENÝCH?!“ zvýšila hlas tak, že se v mnohém vyrovnala bytosti promlouvající pomocí lastury.
„Tak to je ovšem jiné kafe,“ reagoval hlas a zjevně se nechtěl nechat vyvést z míry.
„Ty tedy musíš být… Nina?“ podivil se.
„Přesně tak! A kdo jste vy, že se mě opovažujete nazývat Nezkušenou?“ houkla do vzduchu před sebou.
„Promiň, ale jestli jsi, kdo říkáš, pak nemám jinou možnost…,“ zazněly decibely překvapivě omluvně a tiše, aby v zápětí propukly v ohlušující rachot.
„VYPADNI Z MÉHO CHRÁMU, TY DVĚKO!!!“
Nina byla zvyklá na mnoho věcí – koneckonců zacházeli s ní (a to mnohdy ne zrovna v rukavičkách) Autoři Šílené Osmy. Tahle zkušenost ovšem byla nejhorší v jejím dosavadním životě. Měla pocit, že její hlava v návalu nekonečné bolesti praská jako přezrálá kulička hroznového vína.
Puk!
III. Mnohá setkání
Když se probudila, ležela, či se spíš vznášela v přechodné nicotě mezi světy. Během svého vlastního cestování ji nikdy nezahlédla, ale když byly ukazatelem její cesty dvojčata, měla dost možností si ji zblízka prohlédnout. I proto tu nechtěla zůstávat déle, než bude nezbytně nutné.
Jenže nemohla najít svůj papír ani tužku. Když chtěla prohledat své kapsy, zjistila, že s sebou nemá ani oblečení. Proboha, vždyť tam levitovala nahá!
Po dlouhé době se jí zase zmocnilo zoufalství. Tohle nezažila od té doby, co ji ovládali Autoři. A když jsme u toho…
„ARVINEJI?!“ zakřičela a dala do toho všechno.
Temná nicota jí zmateně vrátila ozvěnu.
Když se odvážila zakřičet ještě jednou, z hrdla jí vyšly jenom přiškrcené šepoty.
No bezva, teď jsem i přišla o hlas, zhodnotila výsledky svého pokusu.
Chvíli čekala a promýšlela, co dál.
Náhle uslyšela zvuky hovoru a kousek od ní se otevřely dveře. Prošel jimi starý známý v bílém plášti oděný čaroděj a zuřivě debatoval s… sluhou malého dítěte? Tím chlípníkem? Pane bože, vždyť ona tu stojí nahá a před ním… Teď si jí sice nevšímá, ale když na sebe upozorní… Na druhou stranu to může být její jediná šance.
„Hej? Vincente?“ zachraptěla tak nehlasitěji jak mohla.
Čaroděj se pomalu otočil, a když ji spatřil, sklapla mu čelist. Pomalu k ní doplul a nevěřil svým očím.
„Děvče, kde se tu bereš?“ pohlédl na svou bývalou chráněnku s údivem.
„To… je na dlouhé vysvětlování… Vezmeš mě někam, kde je alespoň pevná zem? A zvládneš udělat něco s mým hlasem?“
Zdráhal se, ale nakonec souhlasil.
„No tak holt jo, ale Autor se bude zlobit. Budu muset rychle zmizet.“
Když prošli portálem, alias dírou v zemi, Nina právě ve zkratce vysvětlovala (hlas už jí byl navrácen), jak se ocitla nahá uprostřed přechodné nicoty, doprovázena chtivými pohledy sluhy malého dítěte. Zatímco ratolest, již opatroval, nestárla, zmatená holčička se vyvinula v pohlednou děvčicu, se kterou by si dal říct hned. Potíž byla v tom, že ona by asi nebyla zrovna vilná k podobným věcem. Ach, kdyby tak…
„Takže ses nakonec stala tím, čeho jsem se celou tu dobu obával?“ hrklo v čaroději, jak uslyšel, že jeho dávná přítelkyně se dala na dráhu Autorství.
„Ale byla to přece…“ zmateně prohlásila Nina. Tento pocit už si dlouho nevyzkoušela. Že by jí přece jenom chyběl?
„Jistě, že to nebyla jediná cesta. Vždycky je tu víc možností, i když by možná narušovaly pravidla. Koneckonců od čeho jsou pravidla? Přece od porušování!“
„Hm…,“ nechala se slyšet dívka.
„Ale to už je teď jedno. Vybrala sis.“
„No, alespoň…“
„Tak to ne!“ obořil se na ni vetchý bělovlasý stařeček, který tak pravděpodobně pouze vypadal.
„To, že si s matérií světa umíš poradit pomocí papíru a tužky neznamená všechno! Pořád musíš být opatrná! Když ses ksakru dostala do té prázdné břečky, která obepíná všechny světy, mohla jsi tam taky na věky zůstat!“
„Ale vždyť…“
„Naštvala jsi mě, Nino! Jenom ze staré známosti ti dám tuhle radu. Tady,“ vytáhnul z kapsy špinavý a mastný cár čehosi, co snad bývala mapa, a tužku, jejíž špička měla zvláštní sklon implodovat, „máš papír a psadlo a piš, jak to říkám.“
Nina si oboje poslušně vzala a jako podložku si vyhlídla nedaleký kámen.
„A od té doby,“ pomalu a se zřetelem na každou hlásku nechával čaroděj splývat slova ze svých věčně okoralých rtů, „mohla používat svou tvůrčí sílu vždy, když na ni pouze pomyslela. Už nikdy nebude potřebovat psací potřeby.“
Nina všechno poslušně zapsala a pro jistotu orámovala a třikrát podtrhla. Když však chtěla čaroději poděkovat za tak geniální nápad, už tam nebyl.
Asi musel zmizet, jak říkal, pomyslela si.
Na druhou stranu už ji chtivě neolizovaly pohledy dětského sluhy.
Že si ten starý chlívák nedá pokoj. Vždyť si přece užil dost, když jsem byla tehdy sjetá tím proklatým lízátkem.
To ale teď už byla dávná minulost a jí se naskýtala mnohem lepší budoucnost. Konečně se totiž střetne s Arvinejem. A porazí ho, zcela určitě.
Na místě, kde stál sluha, se teď otvírala středověká městská brána, skoro navlas podobná té z jejího sídla, se dvěma snad ještě nadrženějšími strážci, než byl sluha. Nad hlavami se jim skvěl nápis Autorovo město.
Pokusila se použít svou staro-novou sílu, a světe div se, ono to fungovalo. Vzápětí měla na sobě praktický obleček z lehké kůže a pod pravou rukou se jí přímo vnucovala hlavice jednoručního meče. Na levém předloktí cítila pod rukávem skrytou dýku, jenž obsahovala několik ingrediencí z rampouchopádu – přece si tam nešla jenom zajezdit na ledu.
Tyhle zbraně měla nejradši. Už vlastně ani nevěděla proč, ale za ta léta cestování (znovu si musela připomenout, že pokud přechází z jednoho světa do druhého, čas je trochu vedlejší veličinou), si je prostě oblíbila, protože byly vždy po ruce a byly dostatečně účinné.
No nic, musíme do paláce, pomyslela si a zvedla zrak, aby si mohla prohlédnout věže sídla, které se zdálo neskutečně daleko. Hned vedle něj rozeznávala siluetu chrámu, který navštívila kdysi dávno.
Ignorovala lačné pohledy dvou zbrojnošů a vykročila do ulic bájného Autorova města.
Nebyla ani v polovině cesty, když se za ní ozval hluk. Město žilo samozřejmě vlastním životem, a tak bylo z každé uličky slyšet nějaký ten rámus, ale tohle připomínalo něco jiného, něco, co už někdy slyšela. Stádo býků. Obrovského medvěda. Smečku hyen. Zástupy saprofágů. Anebo…
„Rohlíc?“ užasla nad létajícím pečivem, které hrozilo v plné rychlosti narazit do jejího obličeje.
„Ach, tak tady jsi! Hledali jsme tě,“ prohlásil, zatímco setřepával uvolněné drobky a ustupoval tak v cestě jejímu pohledu, jenž mohl padnout na hotové shromáždění vzadu.
Byli tam všichni.
Dítě se sluhou i kočárem, nedovařené ukecané vajíčko, bělovlasý čaroděj Vincent, hravý duch ze Země nočních můr, mnich z chrámu Boha, rozkošný psíč Artur, smějící se stopy ve sněhu, chlípný crommyn Briagh, opilec z parku před nemocnicí, sestřička Anna i vlídní a nechápaví doktoři, houf vší, moucha Máňa i se svou matkou, pyšný filmředitel, zručný Ondráš, Zen, Kleon a celý božský panteon, krvavá Robova hlava v zapáchající nádržce, starý a úslužný Pan Earbaen, zbrojnoš Honoris, sen, který ji postavil na nohy v poušti, Ekyelka, Akleyké, Channi a všechny jejich sestry a bratři.
A tam vzadu v honosných kočárech rozličných barev s vozky a překrásnými koňmi se vezli Oni – Autoři a Autorky v pořadí v jakém se střídali, za nimi kráčeli externí Autoři a Autoři v pozadí, aby jim neunikl jediný její pohyb. Všichni na ni upírali své oči, někteří pyšně, někteří shovívavě, někteří vyzývavě a někteří prostě tajemně, tak, jak to uměli jen oni.
Jodid, duddits, Katy Kvapilová, estel, Anna, čuk, Vyvrhnutá kočka, Adrastea, Rozmarýna, Michaela Doubravová, Milan Březina a leafe.
Jen jeden tam chyběl.
„Čeká tě tam, vepředu, v paláci,“ ukázal rohlíc svým předním koncem, jako by jí četl myšlenky.
Černovláska pokývla hlavou a znovu vykročila.
„Půjdeme za tebou,“ zaslechla u levého ucha hlas dávného průvodce.
„Slečna Nina, Vznešená, paní města v jiném světě,“ vyhlásil podsaditý mužík a třikrát klepl bytelnou vyřezávanou holí o podlahu. Pak zmizel z cesty a nechal jí volný průchod. Když vešla, dveře se za ní neslyšně zavřely a upozornily na sebe pouze lehkým klapnutím.
Nacházela se v hlavním paláci Autorova města, v trůnním sálu. Byl překvapivě malý, ale doháněl to svou vybaveností a velkolepostí. V jistém smyslu to byla obdoba osmihranné místnosti, kde se setkala s Arvinejem naposled (nepočítáme-li krátkou rozmluvu v nemocnici).
Tato místnost měla také osm stěn. Na nich byly zavěšeny složité gobelíny s tematikou vzrostlých stromů, popínavých rostlin a kvetoucích kaktusů, všechny laděny do zlatavých a oranžových barev s kapkou krvavě rudé. Téměř u podlahy se krčily malé stolky, na nichž stály keramické podobizny sedících psů, různých tvarů a velikostí, samozřejmě ve stejných barvách jako ostatní výzdoba. Na nejvzdálenějších dvou stěnách se otvírala bytelná průzračná okna ze světlého dřeva, obě dokořán, aby jimi dovnitř vnikal svěží vzduch provoněný mnoha druhy bylin. A tam, uprostřed vší té slávy, obklopen prázdnými brněními, seděl na majestátním trůně…
„Další pes?“ obrátila oči v sloup Nina a poddala se mrákotám.
Nebylo jí to ovšem dovoleno. Krémová skvrna lehce překonala vzdálenost na druhou stranu sálu, porazila ji na měkký koberec a jala se olízávat jí obličej. Zaplavila ji vlna chlupů, masa, energie a šťastných slin, které se jen těžko vzdávaly. Pomalu odumírající rukou těžce luskla a vzápětí se objevila o kousek dál, znovu čistá, suchá a v relativním psychickém pořádku.
Zlatý retrívr, kterému bylo ve skutečnosti pět, ale stále se občas choval jako štěně, ji spatřil a vesele k ní přiběhl, zjišťujíc, že jí může znovu přivítat. Nina, zcela nepřipravená, mohla pouze sledovat, jak se jí opírá tlapami o ramena a pak jí hledí zpříma do očí, jako by ji ujišťoval, že tohle je jenom začátek. Neměla s takovými psy vůbec zkušenosti a to se jí mělo stát osudným…
„Ale, no tak, Jespi!“ ozval se směrem od trůnu důvěrně známý hlas.
Retrívr se s viditelnou nelibostí odebral svému pánu k noze, ale hned začal opět vrtět ocasem, když uviděl, jak se Nina blíží. Dívala se ovšem místo na něj na Arvineje.
Měl na sobě rezavý plášť, který však vůbec nepřekážel v pohybu, a po hustém koberci chodil bos. Na hlavě nic neměl, snad pouze vlasy, jež nebyly ani krátké ani dlouhé.
„Vítám tě,“ posadil se do svého křesla a jen silou vůle držel psa za obojek.
„Omlouvám se za ten mokrý začátek, ale on prostě rád vítá nové lidi. Buď ráda, že se ti nesnažil oplodnit nohu. Celkem při tom škrábe,“ usmál se na ni vlídně Arvinej.
Nina se nezmohla na slovo. Ten pes jí tak nějak sebral všechnu energii. Rozhodně ho nečekala, to nepochybně. Byla ráda, že tohle nevidí její snoví přátelé, kteří čekají před palácem.
„Ale ty jsi tu kvůli něčemu jinému než jen zdvořilostní návštěvě,“ nasměroval raději retrívra dozadu za závěs, který visel za křeslem a skrýval pravděpodobně více než jen holou zeď. Vzápětí se ozvalo otvírání dveří a šustění igelitového pytlíku. Pes byl uspokojen.
Mezitím Arvinej došel doprostřed sálu, těsně před Ninu, a jen tak mimochodem mávnul rukou. Objevil se mezi nimi malý stolek a na něm ležely tři chladné zbraně.
„Bohužel nebudeš bojovat se mnou, ale s mými výtvory. Promiň, to je moje jediná podmínka. Ti tři jsou každý jiný, vládnou odlišnými silami a mají odlišné slabiny. Pokud se to tak ale dá říct, všichni jsou obávanými bojovníky meče i magie. Vybírej pečlivě, máš tolik času, kolik potřebuješ,“ oznámil jí a posadil se zpět na trůn.
Nina pohlédla na výzbroj před sebou.
Vlevo ležel prostý a nepochybně lehký a vyvážený jednoruční meč. Neměl žádná přikrášlení, kovářova vylepšení či majitelovy, nedej bože, talismany. Jednoduchá smrtící zbraň.
Uprostřed se skvěl nepatřičně působící švýcarský nůž s mnoha krátkými a ostrými čepelemi. Pokud by hledala dlouho, našla by i otvírák na konzervy a jiná zařízení užitečná nejen v boji. Ten člověk musel být zajímavý. Místo magie asi používal techniku.
Napravo odpočívala učiněná pastva pro oči. Byl to speciálně dělaný obouručák s magickými runami na čepeli, silným vykládaným křížem a zvláštním kamenem zasazeným do hlavice. Nikdy takový neviděla. A nikdy už ani neuvidí. Nechtěla by se zrovna teď setkat s někým, kdo vládne takovému zabijáku, jakkoliv krásnému.
Letmo pohladila písmo na čepeli a zavrtěla hlavou.
„Tenhle ne.“
„Jak si přeješ,“ mávl Arvinej rukou a skvost zmizel. „Můj beatan by tě porazil, o tom není pochyb.“
Nina přešla poznámku, které stejně nerozuměla, a váhala nad dvěma možnostmi. Nechala svou mysl odplout jinam a hlavou jí procházely různé útržky rozhovorů.
Oba jsou obávanými bojovníky mače i magie…
Fandím ti…
Takhle by mohl vypadat tvůj život…
Dám ti radu…
Jsi jedna z Nezkušených…
Půjdeš k východní bráně…
A jak bude ten náš film vypadat…
Ty dveře už jsou zavřené…
Ticho. Nesnášela ho…
„Tenhle,“ vzala do ruky prostý jednoruční meč a Arvinej se opět usmál.
„Zajímavá volba,“ mávl rukou a stolek se švýcarákem i jílec v její ruce zmizely. „Bude to skvělá podívaná, tahle postava totiž je zatím pouze v mé hlavě. Nikdy jsem její příběh nehodil na papír, a tak může zklamat i překvapit jak tebe, tak mě. Pohleď na svou soupeřku, Nino,“ pozvedl ruku a zpoza jeho trůnu vyšla osmahlá bojovnice.
Měla na sobě kroužkovou zbroj, ale pohybovala se v ní mrštně a neslyšně jako kočka. V pochvě u pasu se jí houpal stejný meč, jako držela Nina před chvílí. V druhé ruce třímala štít a zakrývala si s ním levý bok – snad, aby neodhalila jiné skryté věcičky. Na hlavě měla čelenku a v ní vsazen neopracovaný malý kámen, černý, jako sama prapůvodní noc.
Už když scházela ze stupínků trůnu, pomalu si prohlížela svůj protějšek a pomalu vytahovala svůj meč. Na posledním schodu tasila a vrhla se přímo proti Nině. Ta neváhala a ve chvíli, kdy hrot byl vzdálen jen centimetry od její hrudi, odvrátila útok.
Oba jednoručáky se zkřížily a na koberec odletěly jiskry.
Čas jako by se zastavil a v této vypjaté chvíli si Nina plně uvědomila souznění své mysli s mladíkem usazeným v modré kancelářské židli, bušícím do černé klávesnice a upírajícím oči na tyrkysově zářící obrazovku z tekutých krystalů. Pocítila i své budoucí já, jak sedí u stolečku na židli kdesi jinde, možná ve vlastním městě, a na zažloutlý pergamen píše husím brkem táhlá písmena.
V tu chvíli, zcela odpoutána od víru souboje ve zlatavém trůnním sále, rozhodla poslední z nejdůležitějších voleb svého života.
Až přijde čas, skutečný závěr svého příběhu dopíše ona sama jako poslední z Autorů.
Epilog – Probuzení
„Nino?“ třásl kdosi jejím tělem. „Nino? Miláčku, vzbuď se,“ volal na ni mužský hlas odněkud zdálky.
„Co to…,“ pomalu a ospale otevřela oči.
„Ach, tak už jsi vzhůru,“ konstatoval tiše statný muž, ruku na jejím rameni.
Nina se rozhlédla a zjistila, že usnula za psacím stolem v pracovně, ve svém městě. Před sebou měla vyschlý brk a rozepsaný poslední díl vlastního příběhu. Otevřeným oknem sem doléhal čilý ruch ranních ulic.
„Nechám udělat snídani a pak zase přijdu,“ vtiskl ji na rty polibek její manžel a zavřel za sebou dveře.
Promnula si oči a zamžourala na místo, kde včera skončila. Uprostřed stránky byla dvě velká a tučná písmena: KO…
…NEC, chopila se svého psacího nástroje a doplnila. Pak všechny stránky pečlivě složila do připravené obálky a z klece vypustila poštovního holuba. Připevnila mu zásilku k noze a vypustila ho ven z okna.
„Leť, leť k Arvinejovi,“ doprovodila ho slovy a pak potichu pozorovala, jak se malé opeřené tělíčko ztrácí v oparu kolem vycházejícího slunce. Stála v otevřeném okně, vítr jí čechral vlasy a ona v srdci cítila podivnou nostalgickou prázdnotu. Právě skončila jedna dlouhá kapitola jejího života. A další bezpochyby vzápětí nastane.
Kdosi zaklepal a bez váhání vstoupil. Od dveří se ozval hlas starého pana Earbaena.
„Zde je vaše snídaně, Vznešená. A tady vám někdo posílá nějaký dopis…“
Řev budíku byl ten nejodpornější zvuk, jaký Nina během svého krátkého života poznala. Aby ho umlčela, využila veškerou sílu, kterou jí její rozespalé tělo propůjčilo. Budík ublíženě zavyl, ale vzápětí se ztišil a v pokoji se rozhostilo uklidňující ticho.
Teprve teď otevřela Nina oči, posadila se na posteli a mžourala do hustého šera, které ji obklopovalo. Věnovala jeden vyčítavý pohled velkému budíku s ciferníkem podobným trpasličí hlavě.
„Co mě budíš? Dneska mám přece prázdniny,“ obořila se na něj.
„Nemáš, musíš vstávat. Zapomněla jsi? Dnes přece odjíždíš!“ odpověděl jí miniaturní obličej.
Samozřejmě, že to neříkal nahlas a tou pusou také vůbec nehýbal. Nině se ale tak ráno zdálo vždy veselejší. Řekněte, co je to vstávat s příšerným řevem neživé mechanické věci, když můžete zahájit den s příjemným rozhovorem s vlídným trpaslíkem, který má pouze tu smůlu, že místo srdce mu tikají hodiny?
Vstala, vyhrabala zpod postele růžové pantoflíčky a zachumlala se do županu.
Uvařila sobě i své mladší sestřičce čaj, namazala si bez výčitek sójový rohlík, sourozenci pak krajíc chleba. Oběma udělala dvě vajíčka natvrdo a myslela při tom na dnešní den.
Znovu se setká s filmařem Jirkou Čukem, který jí nabídl hlavní roli ve filmu o jejích snech z doby po nehodě. Už teď si plánovala, jak mu oznámí, že se rozhodla, že pro takové množství materiálu by byl mnohem lepší seriál, jenž se ona sama chystá režírovat. Její sestřička už slíbila, že napíše podle jejího vyprávění scénář a posléze možná i nějakou tu knihu. Bude to trhák roku a filmové studio rozhodně prodělá, pokud nepřistoupí na její tvrdé, ale smysluplné podmínky.
Když bylo přesně 7.00, zašla k Rozmarýně do pokoje a probudila ji se slovy útěchy. Všechno už bylo přece za nimi a nemusely se ničeho obávat. Nina-Autorka už žila pouze ve vlastním snovém světě a tvořila další a další příběhy, které neměly s pravou Ninou Mertlovou nic společného.
Když se obě nasnídaly, umyly, vyčistily zuby a nalíčily, popadly své sbalené kufry a ruku v ruce vyšly na ulici, kde skrz veliké listy javorů prosvítalo teplé ranní slunce. Vydaly se na zastávku MHD a přitom si zpívaly nějakou veselou písničku. Všechno bylo přece tak krásné!
Se zavazadly jim do tramvaje pomohl jeden usměvavý pán a dvě dívky se pak vydaly směr Letiště Praha, Spojené státy, Hollywood, pravidelný odjezd jedenáct hodin, dvacet pět minut.
KONEC
… ANEBO NE?
Černovlasá dívka se pomalu pohnula a otevřela oči.
Ležela přikrytá tlustou dekou na nějakém pohodlném lůžku, všude kolem závěsy, jen strop a podlaha holý kámen. Protáhla ztuhlé končetiny a posadila se. Vedle postele byl malý noční stolek a na něm objevila dopis psaný (jak si stačila všimnout) vlastní rukou.
Hlava jí třeštila a vzpomínky, jako by se vypařily ve chvíli jejího procitnutí. Dkonce si nemohla vybavit ani vlastní jméno. Malá osvěžující dávka informací by vůbec nevadila. Zamžourala tedy v šeru na naškrábaný dopis a pomalu četla.
Jsem Nina. Jedna z patnácti Hledačů, kteří přežili dvacátou světovou válku na Henialu. Rozhodla jsem se obnovit tradici hledání osudu, která byla po dlouhá léta zapomenuta. Teď, když jsou následky války konečně odstraněny, se můžeme zase věnovat svému poslání. Už jsem skoro zapomněla, jaký je to pocit vstoupit do smyšleného světa a prožít předem naplánovaný život. Snad je rozhovor s bohem Osudu Soolem dostatečným přirovnáním.
Dlouho jsem přemýšlela, čím oficiálně otevřít brány chrámu. Chtěla bych navázat na tradici monumentálních průvodů od chrámu Soola k obětišti, kde je proveden Rituál. Jenomže současný panovník mi nedovolí víc než skromnou oslavu. Nedivím se. Vždyť Hledači stáli za pokusem o revoluci před deseti lety. Deset let nikdo z nás neopustil tento svět. Deset dlouhých roků bez vymyšleného života. Nakonec si zvyknete na každodenní šeď, na realitu. Ale nikdy nezapomenete na to, jak jste se obřadním způsobem podřezali a odevzdali své tělo jiné existenci. Tím víc první Rituál se každému vryje do mysli.
V době, kdy tento dopis píši, se mě pomalu zmocňuje přechodná temnota. Teď už chápu, že jsem příliš mladá a moje mysl touží něco změnit. Něco velkého. Není se čemu divit, že za chvíli, až se propadnu do vlastního světa, uchopí mě osud ocelovou rukou. Možná, že bylo skutečně špatné, zvolit něco tak… netradičního. Jediné, co vím určitě je to, že můj svět bude šíleně absurdní. I na tu dálku křičí svou originalitou, zakomponovaný do normálního, klasického světa – takového výchozího bodu všech Hledačů – Země. Zcela bez rozmyslu jsem oba tyto světy propletla tenkou nití iracionality, která mne zcela jistě bude zdravit na každém kroku při mé cestě smyšleným životem. A, ačkoliv jsem si koleje svého příběhu v té rovině existence naplánovala přímo a doslova podle pravítka, nebudu mít nouzi o překvapení, neboť každý Hledač po provedení Rituálu a několika posledních chvilkách v osamění ztratí své schopnosti a je odkázán pouze na možnosti těla, které si zvolil pro svůj pokus.
Je toho hodně, co mě tam čeká, v mém prvním životě mimo Henial, avšak obávám se, že až se probudím, nebudu schopna vzpomenout si na jedinou věc z tohoto reálného světa. I proto píši téměř nesmyslně tento dopis, sama sobě, v naději, že až si ho jednou přečtu, pochopím, co jsem udělala a co bude ještě třeba udělat.
Přeji ti hodně štěstí, černovlasé děvče, jež právě čteš tyto řádky. Máš před sebou ještě mnoho věcí, které musíš vykonat.
Navždy tvá,
Nina I.,
zakladatelka Druhého řádu Hledačů Osudu
Tak teď už se jí všechno vrátilo. Všechny ty vzpomínky na den, kdy provedla tu bláznivou věc. Jak ve spěchu, narychlo sehnaným perem, škrábala tuto zprávu. Všechna ta dobrodružství, která protrpěla pod taktovkou Autorů. A jak se pak nakonec stala jedním z nich. Hlava jí teď přímo překypovala informacemi.
Pro jistotu, aby náhodou nic neuniklo, si papír přečetla znovu a pak ho otočila. Úplně dole se kostrbatým maličkým písmem skvěla kratičká poznámka.
Až se vzbudíš, přijď ke mně.
Mlčenlivý
Cože? On přežil zátah vojáků? Jak je to možné? A proč mi tu nechal tu pozvánku? ptala se sama sebe, znenadání myslíc na úplně jiné věci. Mezinárodní politika, obavy, co se mohlo spát, když spala… A taky jedno podezření…
To setkání ve chrámu Mlčenlivého, tam ve snu. Bylo to něco víc, co prosáklo z reality do předem připraveného světa? Nepochybně. V plánech žádný Mlčenlivý nebyl, tím si byla jistá. Musí zjistit, co se stalo.
Rozhrnula závěsy a chvíli jí trvalo, než si zvykla na ostré rudé sluneční paprsky Henialské hvězdy. Když však pohlédla na to, co začínalo za hranicemi malé svatyně, přála si, aby raději oslepla a na místě zemřela. Nebo ještě lépe – její tělo, aby se zase stalo tělem Niny-Autorky či Niny Mertlové a ona mohla pokračovat v jejich dobrodružstvích.
Skutečnost ale byla, tak jak to bývá, neúprosná.
Tam, kde končila kamenná podlaha svatyně, měla začínat pěšina, která se po staletí táhla k nedalekému městu. Místo toho tam však byla jen nekonečná pláň kovové spoušti, jakou dokáže udělat pouze jediná bytost ve vesmíru.
„Co sakra Mlčenlivý udělal?“ vyslovila Nina nahlas své černé myšlenky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
