» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2141720

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Zabránit invazi - část třetí ::

Arvinej	publikováno: 19.08.2007, 22:37

Třetí a poslední část SF povídky Zabránit invazi je zase o něčem jiném. Karin se probouzí v mučírně podzemního bunkru, všude je tma, zápach a tísnivé ticho. V ústech cítí pachuť krve. Co se s ní stane? Bude zachráněna? A pokud ano, kým?


	Odešel. Konečně odešel. Její paměti unikalo, kdy a proč se tak stalo, ale ani jedno z toho nebylo důležité. Důležité bylo, že to skončilo. Už žádné nástroje, které vyvolávají nesnesitelnou bolest, žádné řeči hodné zkušeného psychopata, žádné vracející se vzpomínky na krušné dětství. Bylo to pryč a ona si mohla oddechnout. Jakýmsi skrytým smyslem věděla, že už se nevrátí. Nebo v to alespoň doufala. Účinky drogy, kterou jí píchal jednou za pár hodin (mohla si tím časovým údajem být vůbec jistá?) pomalu vymizely. Adrenalin v krvi se vyplavil. Orientace v prostoru se ustálila. Mysl uklidnila. Vnímání už nebylo tak ostré, už neviděla na stěně před sebou všechny ty vady nátěru a zdiva, už necítila pach krve, moči a výkalů všude kolem sebe, bolest už nebyla tak mučivá. Po době, která se s jistotou vůbec nedala určit, upadla do spánku, který se víc než něčemu jinému podobal bezvědomí. Těsně předtím, než jí hlava spadla na zvratky potřísněná prsa, zaregistrovala, že malá, ale přesto oslňující lampa v rohu zhasla. Nastala tma. Pomalu otevřela oči a zvedla hlavu. Jako první, co udělala, nastražila všechny smysly. Moc se toho nedozvěděla, ale něco přece. Jako první se přihlásili společně zrak a sluch. Sdělili jí, že všude kolem je tma a absolutní ticho. Za nimi následovala chuť, která měla o něco lepší výsledky hledání. Na jazyku se jí přelévala nějaká tekutina, jež měla cosi společného se železem a trávícími šťávami. Nejvíce toho asi zjistil hmat. Když si chtěla osahat prostor před sebou, zda tam náhodou něco nenajde, ucítila na svém předloktí odporující tlakovou sílu. U druhé ruky to samé. Ani nohy se nechtěly hnout. Poslední příčku v rychlosti obsadil čich. Prozradil jí, že tu něco hnilobně zavání. A nejen hnilobně, byla to směsice různých pachů, z nichž všechny by malé děti označily jako ee. Suma sumárum: sedí, je přivázaná k tomu, na čem sedí (pravděpodobně židli), všude je ticho a tma, necítí žádnou bolest, přestože v ústech má pachuť krve, v nebližším prostoru něco hnije a budou tu také lidské (asi její) výkaly. A to nejhorší – nic si nepamatuje. Nevěděla, jak dlouho tam seděla. Stejně jako nevěděla, jak, kdy a proč se tam dostala. Neuměla měřit čas, snad jen tím kolikrát ztratila vědomí. A ani to se nedalo počítat. V jednu chvíli prostě seděla a koukala do temna, v druhé zjistila, že jí spadla hlava na prsa. Nebralo to konce. Byla jako prázdná dutá sklenice, kterou se nikdo neobtěžoval naplnit – čímkoliv. Pomalu už si myslela, že tohle bude celý její život. Že v tu chvíli, když se probudila poprvé, byla stvořena pouze pro tento účel. Pak její smysly, jež přivykly hledání těch nejtintěrnějších drobností, něco ucítily. Uslyšela hluk, hlasy, šumění, dunění, pípání. Uviděla, jak se kus napravo od ní rozzářil obdélníkový obrys čehosi. Okamžitě se probudila z letargie, jež jí zachvátila hned po prvním probuzení. Hluk sílil. Přibližoval se. Obdélník zářil jasněji; poznala, že jsou to dveře. Světlo odhalilo i některé hrubé detaily v prostoru, kde se nacházela. Skutečně seděla na židli, všude kolem ní byla jedna velká organická hromada svinstva. Na podobné průzkumy ovšem neměla čas. Za dveřmi šlo všechno ráz naráz a musela na sebe nějak upozornit. Bylo nemyslitelné, že ji celý ten humbuk mine a ona zůstane v osamění. Zakřičela z plna hrdla, z plných plic. Zkoušela to už dřív, hlavně po prvním probuzení, ale nešlo to. Vždycky jí z pusy vyletěl jen prázdný vzdech. Teď ovšem řvala o život a... Šlo to! Křičela, křičela, křičela na celé kolo… Ozvalo se strašně hlasité zabouchání na dveře a jakýsi hlas. Rozuměla mu. Říkal: „Otevřete dveře, nebo je budeme muset vyrazit.“ Pochopila tu otázku. Odpověděla by, ale nemohla. Mohla jen křičet, a tudíž tak dál činila. Kohosi venku napadlo, že by mohl vzít za kliku. Dveře se otevřely. Do očí ji plnou silou udeřilo umělé světlo z baterek a zaměřovačů. Odvrátila hlavu tak rychle, že se málem zřítila i s židlí na bok. „Identifikujte se!“ zařval na ni kdosi. Zavrtěla hlavou na znamení nemohoucnosti. Pochopili. Uviděla, jak se kužely světla rozptýlily po místnosti, a pokusila se otočit hlavu zpět ke dveřím. Uviděla malou skupinu lidí stojících přede dveřmi a nahlížejících dovnitř. „Panebože, to je humus!“ ozval se kdosi vzadu a následovaly zvuky překotného dávení. Jedna ze dvou nejbližších postav ignorovala zvuky za sebou a váhavě na ni ukázala. „Pane, vidíte taky to, co já?“ „Vidím,“ odpověděl muž po jeho boku a vytahoval ze své vesty vysílačku. „Doktore, jste tam?“ Po delší chvíli ticha se ozvalo z reproduktoru: „Co se děje, majore?“ „Budeme vás tu potřebovat, a rychle. Někoho jsme našli.“ „Koho? Někoho z nich? Vergina?“ „Kdyby to byl on, tak ho na místě rozstřílím a nevolám vás. Našli jsme někoho jiného,“ na chvíli se odmlčel a zadíval se na její obličej. Nevypadám asi nejlíp, pomyslela si. „Našli jsme ji,“ dokončil major. Probudila se. Jako mnohokrát předtím vyslala napřed smysly na obhlídku. Tentokrát to bylo ale jiné. Ležela na lůžku v docela velké místnosti. Smrdělo to tu jinak než předtím. Tady to byla desinfekce. V okolním příjemném přítmí pomalu rozeznávala nejbližší předměty. Posléze uviděla i otevřené dveře. Někdo v nich stál. A mluvil s někým venku. Neslyšela jejich rozhovor, hlasy se jí mísily. Pokusila se říct několik jednoduchých slov, aby na sebe upoutala pozornost. Ozvalo se pouze tichounké: „Haló?“ Bylo to ovšem asi dostatečně nahlas, aby to zády otočená postava ve dveřích slyšela. Poděšeně se otočila, popadla za ruku mluvčího z chodby a dotáhla ho k ní. Oba byli asi stejného věku, jeden v bílém plášti – usoudila, že by to mohl být doktor –, druhý v modré uniformě – asi někdo od armády. Od armády? podivila se svému zjištění. „Můžete mluvit?“ zeptal se lékař. „J-já…“ pokusila se zašeptat. „Nevadí, budu vám dávat jednoduché otázky, abyste mohla odpovídat i beze slov.“ Pokývala hlavou na srozuměnou. „Výborně. Pamatujete si něco?“ Zavrtěla. Ne. „Cokoliv? Vaše jméno, vaše rodina, práce, přátelé…“ Na všechno odpovídala záporně. „To nevadí, určitě se to spraví,“ utěšoval ji lékař. Pak se otočil k druhému muži: „Lebeční zranění jsou možná horší, než jsme čekali. Je také možné, že její mozek prostě určitá centra vypnul, aby se nepřetížil. Vůbec bych se tomu nedivil, dokonce si myslím, že by nebylo žádným překvapením, kdyby se naprosto zbláznila. Asi si budete muset najít někoho jiného.“ „Skutečně tu není žádná šance, jak ji z toho dostat?“ promluvil poprvé „voják“ hlubokým melodickým hlasem člověka, který byl po většinu života dobrosrdečným strýčkem odvedle. „Někdy se přece stává, že po nějakém klíčovém slově se všechno…“ „Ne, myslím, že tohle není ten případ. A i kdyby, kdo by mohl vědět nějaké takové slovo? Vždyť všichni její…“ nedokončil lékař. „Myslím, že možná něco znám,“ odporoval tajemný muž. „Nechte mně to zkusit.“ Lékař pokrčil rameny. Neznámý si sedl na lůžku vedle ní a vzal do svých dlaní její ruku. Mimovolně ucukla, ale nedokázala se vymanit z jeho uhrančivých očí, které na ni upřel. Dlouho ji tak hypnotizoval. „Kuřecí nářez,“ řekl pak a v ní se něco pohnulo. Při zvuku její dávné přezdívky se skryté a zamčené dveře otevřely. V setině sekundy drtila Karin oběma rukama mužova ramena a dýchala mu zblízka do obličeje. „Kde je ten bastard? Kde je Arthinin? Kde je?“ vrčela mu do obličeje jako vlk připravený kousnout při sebemenší provokaci. Muž nehnul ani brvou, jen se mírně usmál. „Je mrtvý. Naši vojáci ho zabili. Vítám vás zpátky, slečno.“ Karin se mírně uklidnila. Znovu si lehla na polštář a nechala své ruce klesnout. Armádní výcvik už ji zase plně ovládal. „Děkuji,“ řekla upjatě. „Zdá se, že toho o mně víte dost, když se k vám donesla i má stará přezdívka. Mohu i já vědět, kdo jste?“ Muž se podíval na lékaře s otázkou v obličeji. „Ale co,“ pokrčil ten rameny. „Všechna fyzická zranění se zahojila, když byla v umělém spánku. Psychicky se teď už zdá, koukám, taky v pořádku, takže s vámi asi nic nezmůžu. Navíc má právo to vědět. Nechám vás o samotě.“ „Děkuji,“ řekl muž a pozoroval lékaře, jak pomalu odchází. Pak se zvedl z její postele a začal přecházet kolem nohou lůžka. Armádní výcvik na něm byl také znát. Takže je skutečně někdo z našich, pomyslela si Karin. „Ne, tak docela,“ odpověděl. Když uviděl její tázavý pohled, omluvil se: „Promiňte, řekla jste to nahlas.“ Ještě chvíli vyčkával, jako by čekal, co mu odpoví, ale nakonec spustil sám od sebe. „Napřed vás musím upozornit, abyste po celou dobu zůstala klidná a v tichosti. Svým emocím můžete dát projev až pak. Tohle skutečně důležité, nejen pro vás.“ Opatrně kývla. „Jmenuji se Ernest Tau a jsem generálem invazní flotily Říše. Je to pět týdnů, co jsme dobyli váš domovský svět. Prosím, nepřerušujte mne,“ zvedl ruku, když už Karin chtěla protestovat. „Chtěla jste se jistě zeptat, jak je to možné, když jsme od vás byli vzdáleni více jak dva roky cesty. Našemu překvapivému útoku vděčíte hlavně za to, že jste byli infiltrováni našimi špehy. Ve vašem knížectví si dokázali vypracovat skutečně pozoruhodnou organizovanou síť, kterou nebylo možno dopadnout, nehledě na to, že jste to ani nepředpokládali. Tito lidé rozšířili různé informace, které nám nahrávaly do karet, mimo jiné i tu o více jak sedminásobně menším výkonu našich lodí. Rychlým výpočtem zjistíte, že po tom, co jste dorazili do vašeho prvního a jediného cíle, zbývalo světu za vámi kolem měsíce a půl. Sacrenu zbývalo ještě méně. Možná jste slyšela při příletu o jakési krizové situaci. To jsme byli my,“ odmlčel se. „Tady je třeba přestat s vyprávěním o vývoji války a je třeba začít mluvit o vaší osobě a hlavně vaší cestě. Vaši misi jsme plánovali už dlouho. Tušili jsme, že v tomto sektoru Periferie dojde ke vzniku nějaké aliance, která se nám postaví. Vy jste totiž už měli dost času něco vymyslet. Nechtěli jsme vám ovšem dát ani nejmenší šanci to zkusit. Infiltrovali jsme vás – jak už víte – našimi špiony. Jejich velitelem byl Cyril Vergina, známější pod přezdívkou Arth, ze které pak posléze vzniklo krycí jméno Petr Alexej Arthinin. Byl to on, kdo knížeti poradil tento alianční plán. Byl to on, kdo vybral vás jako nejlepšího kandidáta na misi. Zde se vám ovšem musím omluvit. Doopravdy omluvit. Neměli jsme naprosto žádné úmysly s ublížením vaší osobě. Nikdo netušil, že je Vergina něčeho takového schopen. Nikdo netušil ani netuší, z jakých důvodů udělal to, co udělal. Nevíme, co ho k tomu vedlo. Proto také zemřel naší rukou. Původní plán spočíval v tom, že budete zamčená v nějakém pokoji s vysokým komfortem, něco jako princezna ve věži, a budete hlídána do doby, než zničíme váš svět i Sacren. Pak jsme vás měli vytáhnout jako uprchlou diplomatku, která chtěla dát dohromady vesmír proti naší síle a odrazit nás. Nakonec jsme vás našli a počínaje touto chvílí se začínají po okolních planetách objevovat podobné zprávy. Vaším úkolem mělo být, a také s jistotou bude, domluvit kapitulaci všech okolních vyspělých světů. Naše podmínky nebudou moc silné. Nechtěli jsme zničit vaši civilizaci. Když jsme si uvědomili, jaká by to byla fatální chyba, zkonstruovali jsme tento plán, který měl oblbnout naprosto všechny. Zvrtl se na tom nejnepravděpodobnějším místě a za to se vám jménem celé Říše omlouvám. Na vás už teď zbývá, abyste přijala naši nabídku. Až to všechno skončí, dokážeme vám zajistit, co si jen budete přát. Jen když nám dohodnete tuto smlouvu,“ odmlčel se a chvíli se jakoby duchem mimo sebe díval z okna. Pak se otočil čelem k ní a znovu ji hypnotizoval svýma uhrančivýma očima. „Nakonec můžete zabránit invazi,“ řekl.


celkové hodnocení autora: 88.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	19.08.2007, 22:51:46

Dal jsem za Jedna! Máš tam nechutně podrobné podrobnosti a příběh je napínavý až do konce! Pravda není pravdou a lež není lží! Samé intriky a podlé plány... To je něco pro mne! Na druhé straně mi tam vadilo opakování slov a jak se zdá, systém opět zapracoval! (tágy) Ale za to patrně nemůžeš... ;-)


ze dne 20.08.2007, 10:15:23
Arvinej: opakování slov, ech... s tím už se prostě někdy nedá nic dělat, ale jinak díky ;)

Pavel D. F.	19.08.2007, 22:36:35

Zajímavý vývoj příběhu. Od uvolněného začátku až po zcela vážné řešení diplomatické krize. Nakonec ani ten Pan Tau ani celá Říše nebyli zase až tak špatní, jak to na první pohled vypadalo. Ta ruská přezdívka agenta Arthinina jakoby souzněla s nedávno vypuštěnými ruskými bombardéry. Jenomže my nevíme, která ta skutečná říše nakonec jakou invazi provede…