» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141720

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29007 příspěvků, 4550 autorů a 303541 komentářů :: on-line: 2 ::

:: Darktaer - 17.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Darktaer

Aenica	publikováno: 19.08.2007, 21:35

Ještě tato a tři další kapitoly a příběh Larena se uzavře...


	Kapitola sedmnáctá Návrat k nepříteli Pět koní letělo po pláních jako přízraky. Pět jezdců se hnalo vstříc Iruvien, za níž se tyčilo srdce Olim Belu – Farvorth. K večeru začali zpomalovat, aby svá zvířata neuštvali. Nacházeli se teprve na úpatí Trisilských kopců, k němuž je vyprovodila skupina kentaurů vedená Shab-narakem, která měla za úkol převést je bezpečně přes Hadameth, aby bylo jisté, že se už nevrátí. Zastavili se ve stínu malého lesa. Laren seskočil z Orfigonova hřbetu a odpásal si meč od boku. Cítil úlevu, když už jim nehrozila pomsta od Ansherana, z jehož vězení unikli jen o vlásek. Roztáhl si deky na zem a ulehl vedle Asigara, který bez pohnutí seděl na svých přikrývkách, očividně zabraný do hluboké úvahy. Nechtěl ho teď rušit. „Tak. Tento kraj vypadá mnohem lépe z této strany, než když se na něj shlíží z Hadameth. Vskutku...“ Irdenil si sundal luk ze zad a obrátil se na Asigara. „Kdo si dnes má vzít hlídku?“ Asigar mlčel. Neodpovídal. „Pane?“ oslovil ho Irdenil udiveně a naklonil se k němu. Asigar tiše vydechl. „Zklamali jsem.“ Jeho slova zasáhla ostatní jako šíp. „A v čem?“ ohradil se lučištník. „Měli jsme se vydat do Yrizejského lesa a vyhledat tam kentaury. To jsme splnili dokonale. V čem je potom problém?“ Asigar zakroutil hlavou. „Copak to nikdo nechápete?“ zvolal. „Měli jsme přivést pomoc. Naším úkolem bylo zachránit Eslandirovy země a přivést kentaury na Farvorth, kde bychom se mohli bránit před nepřáteli. V tom nejdůležitějším jsme zklamali...“ „Kentauři...“ odplivl si jeden z vojáků. Stejně jako jeho druhý společník měl na sobě červený plášť Amun Noar. „Co jiného jsme od nich mohli čekat?“ Asigar se odmlčel. „Byl jsem bláhový. Věřil jsem, že si stále ještě pamatují časy, kdy Erwyon osvobodil jejich rod z otroctví. A i kdyby ne, proč se nepřidají k nám? Dřív nebo později je Hadarot stejně dostihne a kdyby se s námi spojili, měli bychom ještě šanci vytvořit armádu, která by se mohla postavit na odpor. Teď už není nikdo, kdo by pomohl.“ Laren zakroutil hlavou. „Nevěřím, že zradili všichni. A co zbytek lidí? Copak se všichni připojili k Hadarotu? Nezbyli ještě myrionští rytíři, kteří by nám pomohli?“ „Možná ano,“ řekl Asigar hořce. „Ale jsou od nás příliš daleko, než aby jsme se s nimi mohli spojit. A i kdyby, myslíš si, že by byl někdo z Unthial ochotný se k nim připojit? Pro všechny je přednější jejich sebeláska, které říkají čest. Kdyby se k nám lidé přidali, dřív nebo později by se naše národy začaly opět vraždit.“ Obrátil se na noarské vojáky. „Nebo snad ne?“ Nikdo mu neodpověděl. „Farvorth je silná pevnost,“ řekl Laren. „V ní může přežít i malá hrstka posádky, pokud bude dobře vycvičená a organizovaná. Dostav pevnost a vzdoruj Hadarotu za jejími zdmi.“ Asigar se odmlčel. Zapřel se rukama o zem za zády a zadíval se kamsi vzhůru. „Já už se tam nevrátím.“ Všichni čtyři se na něj nevěřícně obrátili. „Pojedu zpět na sever a udělám poslední věc, kterou je třeba udělat,“ pokračoval. „Zabiju Arkeath.“ Laren ho chytil za paži. „Pojedu s tebou.“ „Ne,“ zakroutil Asigar odmítavě hlavou. „Tohle musím udělat sám. Aspoň jednou v životě musím něco dovést do konce.“ „Každý z nás se vrátí do Farvorthu,“ odsekl Irdenil nesmlouvavě. „Nebudu nikomu vysvětlovat, proč jsi utekl.“ Asigar se pousmál. „Chceš mě zabít? Potom to udělej! Kvůli tomu jsi přece šel na tuto výpravu a kvůli tomu jsi na Farvorthu přepadl Larena.“ Irdenil na něj nevěřícně pohlédl. Byla tma, a proto Asigar nemohl zachytit jeho výraz, ale i jeho mlčení ho prozradilo. „Ještě jsme nedokončili náš úkol. Všichni se vrátíme na Farvorth a potom ať si jde každý svojí cestou.“ Asigar náhle tiše zaúpěl. Ztěžka se narovnal a chytil se za pravé rameno, které ho stále ještě po necelých třech týdnech odpočinku trápilo. Nepřiznával svou bolest před ostatními a tyto náhlé projevy velmi rozrušovaly Larena, protože věděl, že kdyby jim mohl muž odolat, nedával by je znát. Náhle se však stalo ještě něco podivnějšího. Skrze řídký porost stromů k jejich zádům dolehlo ostré světlo pochodní, pohybující se jim vstříc rychlostí, která napovídala, že jejich majitelé jedou na koních. Všech pět poutníků vyskočilo na nohy a sáhlo po svých zbraních. Světel nebylo mnoho – asi šest nebo sedm – ale i přesto jim mohla být taková skupina nebezpečná, kdyby na ně zaútočila nečekaně. Jezdci se přibližovali. Dusot kopyt už byl slyšet docela zřetelně. Irdenil náhle vyskočil zpoza stromu a namířil lukem před sebe. Druzí dva noarští se postavili po stranách a Laren se snažil držet se Asigara, který uzavřel jezdce zezadu. Koně vyděšeně řehtali. Ve světle pochodní bylo vidět, že neznámí jsou lidé nebo unthiliathé, avšak záře jim poskytla pohled ještě na něco jiného – na tasené meče a napínané luky, jimiž byla celé skupina více než dobře vyzbrojena. „Kdo jste?“ křikl na ně Irdenil ve své řeči. „Jste lidé nebo Vznešení?“ Jezdec vepředu si zjevně všiml lučištníkova pláště, protože odpověděl: „Pokud jsi z Amun Noar, jsi náš nepřítel. Toto je hlídka pana Arsivala vracející se ze severu.“ „Jsem Asigar,“ řekl a vykročil blíž k jezdcům. „My se vracíme na Farvorth. Pokud jsi vyslanec Pána Arsivala, máš jistě jeho glejt.“ Jezdec přikročil k Asigarovi blíž a prohlédl si jeho tvář ve světle pochodně. „Co dělá syn Pána Amun Sinthel s noarskou družinou na úpatí Trisilských kopců?“ „Plním poslání stejně jako ty,“ odpověděl prostě. „Jenže naše družina se vrací ze západu.“ Jezdec se narovnal. Bylo na něm vidět, že uvažuje. Nakonec se obrátil ke svým mužům, něco jim řekl a v dalším okamžiku už svíral srolovaný pergamen a podával ho Asigarovi. Muž listinu otevřel. Ve světle pochodně mohl zřetelně číst řádky, kterými poskytoval jeho otec ochranu družině po cestě přes Eslandirovy země. Dole pod textem se nacházel znak Amun Sinthelu – černý fénix na modrém poli. Asigar list sroloval a vrátil jej zpět jezdci. „Smím znát tvé jméno?“ „Urthen ze Sinuel,“ odpověděl muž. „Služebník Pána Amun Sinthelu.“ Asigar mírně pokývl hlavou. „Je mi ctí, Urthene ze Sinuel. Jméno tvého rodu je mi známé, stejně jako ostatním z našeho národa. Jaké zprávy přinášíš ze severu?“ Urthen zaváhal. Bylo na něm vidět, že si stále není jist Asigarovou totožností, zvláště pak posílen příběhy, které se o Arsivalovu synovi vyprávěly. Nakonec však nad ním přece jen zvítězila důvěra. „Vracíme se z měst na Iriis. Gydeon tam shromáždil armádu, kterou vyslal proti Eslandirovým zemím. Jsou za Trisilskými kopci a jejich zdolání jim zabere přes dva týdny – i přesto však musíme rychle zmobilizovat naše síly. Je jich bezmála šest tisíc, neodvažuji se odhadovat míň. Když jsme odjížděli se zprávou, vyjížděli z Ghaad Trillionu a neviděli jsme armádu celou.“ Asigar se zhrozil. Srdce jako by mu v té chvíli vynechalo několik tepů. „To je... hrozná zpráva,“ vydechl. „Potom ale... je pravda, co mi tu říkáš?“ pravil důrazně a položil svou ruku na bok jeho koně. „Přísahám u Artriye, pravda!“ přikývl Urthen. „Nemám důvod lhát. Vracíme se teď co nejrychleji k Farvorthu, abychom našeho Pána varovali.“ Asigar se odvrátil. „Otec tam není. Aspoň doufám. Ale máš pravdu, musíme jet na Farvorth.“ „Štveme koně už více než den,“ řekl Urthen a v jeho hlase zřetelně zaznívalo vyčerpání. „Musíme si odpočinout aspoň na chvíli. Vyjedeme potom.“ Asigar přikývl. „Zůstaňte s námi. Ráno vyrazíme.“ Za malou chvíli se nocí rozlehl hluk doprovázející ukládání nové skupiny ke spánku. Laren ležel nehnutě na svém místě a naslouchal. Naslouchal každému slovu, které muži pronesli – válka, boj... konec... Náhle se mu zatočila hlava. Celý prostor jako by se náhle vzedmul a dezorientoval jeho smysly natolik, až si nebyl na dlouhou chvíli jistý, kde se vůbec nachází. Barvy matněly. Světla začínala uhasínat a vířit ve fontáně obrazů a mlhavých pocitů. Věděl, co se bude dít. V jistém slova smyslu se mu to zdálo jako vysvobození. Dopad na kamennou podlahu jeskyně nebyl tak tvrdý. Cítil Kyrgyl, jak pulsuje na jeho hrudi a to ho uklidňovalo. Zvedl hlavu a pohlédl nad sebe. Světla kolem dokola se začala rozsvěcovat. „Sazaeli?“ vykřikl, až jeho hlas vyletěl s ozvěnou ke stropu. „Ano...“ odpověděl hřímavý hlas. Laren se postavil na nohy. Cítil se ještě trochu malátný, ale už si na to začínal zvykat. „Co se to děje?“ Sazael dlouho mlčel. „Už to začalo.“ „Co?“ vykřikl. „Co, Sazaeli?“ „To, k čemu jsi byl povolán. To, proč tě Arwian vyhledal, proč jsi se se mnou shledal, proč jsi potkal Asigara... To, k čemu jsi se narodil.“ „Nemluv v hádankách!“ zvolal rozčileným hlasem. Právě teď potřeboval odpovědi a nechtěl čekat, než se Sazaelovi uráčí mu je poskytnout. „Mluvím, jak mluvím...“ namítl pobouřeně. „Teď si to nemůžeme dovolit! Rozumíš mi? Gydeon útočí! Pokud jsi mi kdykoli něco zatajil, teď je pravý čas na to, aby jsi mi to řekl!“ Sazael zařval, až se skála rozčileně zachvěla. „Neříkej mi, chlapče, co mám nebo nemám dělat. Každé mé slovo má svůj důvod, a pokud ti něco zatajuji, je to jen pro dobro Syderie. Znám tvou hlavu líp, než si myslíš, Larene a vím, že některé věci by se v ní mohly začít odvíjet nechtěným směrem. Jsi příliš paličatý a nezkušený, než aby jsi mohl některé věci vědět. Myslíš si, že víš všechno o cti, o hrdinství, o odvaze... ale znáš sotva význam těch slov, natož abys jim porozuměl...“ Laren sklonil hlavu. Povzdechl si a snažil se uklidnit. „Co se tedy děje? Co máme dělat proto, abychom se ubránili?“ „Neptej se, co máme dělat – ale co máš...“ Laren vzhlédl vstříc krápníkové stěně. Její struktura jej přitahovala jako hada zaklínačova píšťala. „Asigar má vojsko, které by mohlo nějaký čas vzdorovat, nikdo za ním však nepůjde, pokud jeho lid nebude přesvědčen, že je skutečný vůdce Vznešeného národa a potomek Eslandirův nejen rodem, ale i činy. Potřebuje, aby se za něj postavil někdo, koho budou mít ostatní v úctě, koho se budou obávat a věřit mu, někoho, kdo odpřísáhne Asigarovi poslušnost a skloní se před ním jako před svým pánem. Potom už mu nic nebude stát v cestě.“ „Kdo je to Sazaeli?“ vyzvídal Laren dychtivě. „Kdo je ten člověk? Řekni mi jeho jméno a já slibuji, že ho přivedu!“ Sazael se na okamžik odmlčel. „Jsi to ty, Larene.“ Larenovým tělem proběhl pocit, jako by se do něj právě zabodly tisíce drobných jehel. „Já? Proč... já?“ Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ze mě nemají úctu, natož strach. Pokud se k Asigarovi přidám, spíš mu tím ublížím. Nevíš, co povídáš, Sazaeli!“ „Kdo jsi, Larene?“ vykřikl náhle Sazael, až to Larena vyděsilo. „Ptám se tě: Kdo jsi?“ „Nikdo... míšenec, a vyhnanec.“ „Jsi Strážce!“ zahřměl. „Neseš v sobě odkaz mnohem starší, než jsou všechny předsudky Vznešeného národa. Jsi oživlá vzpomínka samotného Erwyona Udatného! Copak jsi prožil téměř deset let svého života nadarmo?“ „Nejsem Strážce! Byl jsem jen učedník, který nesplnil svůj úkol, protože věřil víc sobě než těm, které měl doopravdy poslouchat. Měl jsi pravdu: jsem jen hlupáček, který právě přišel na svět. Nemám sílu hnout davy, sám neunesu tíhu rozhodnutí. To nejde.“ Sazael se na dlouhou dobu odmlčel. „Potom jsme ztraceni.“ * * * Slunce se vykutálelo nad horizont. Skupina jezdců se pomalu probouzela do začínajícího letního parna, které stejně jako každým rokem začalo přebírat své žezlo, pod jehož dotykem země prahla a pustla. Laren připevňoval Orfigonovi sedlo na hřbet. Nepřítomně hleděl kamsi do ztracena a prsty jen automaticky nahmatával známé řemeny a přezky. Sazaelova slova nemohl jen tak vypustit z hlavy. Je vůbec možné, aby to byla pravda? Je možné, aby osud Syderie závisel na něm? „Larene?“ Laren se otočil po hlase. Před ním stál Asigar. „Děje se něco?“ zeptal se ho muž a zvedl ze země svůj vak, oči z něj však téměř nespustil. Laren pohodil rukou k Arsivalovým poslům. „Může se dít ještě něco víc?“ Asigar trhnutím vak připevnil. Potom nechal své prsty klesnout a pomalu se otočil k Larenovi, jako by tím váhavým pohybem dával najevo své pocity. „Ještě mám čas zajet do Amun Sinthel. Nikomu z nich to ale neříkej,“ naklonil se k němu. „Musím všechno znovu promyslet. Nevím, jak se zachovají ostatní, až se tu zprávu dozvědí, a proto musím být opatrný. Levroth má uši všude.“ Laren se při těch slovech obrátil k Irdenilovi. Lučištník stál více než deset metrů od nich a byl příliš zabrán do balení na cestu, než aby je mohl poslouchat. Nebo to alespoň skvěle předstíral. „Myslíš si, že tě zradí?“ „Nemyslím si nic,“ řekl Asigar a významně pozvedl hlavu. „Nechci dělat ukvapené závěry. Zdá se mi ale, že se hodně změnil od té doby, co jsi mu v Yrizejském lese zachránil krk. Teď už mi dokonce říká pane.“ Laren se nemohl ubránit úsměvu. „Nebo spíš takové ponížení nemůže překousnout.“ * * * Koně letěli plání stejně rychle jako ubíhající dny. V dusivém horku bylo těžké postupovat kvapně, avšak obraz Olim Belu se jim každým okamžikem přibližoval před očima a dodával jim sil k dalšímu postupu. Zanedlouho se před nimi začala zrcadlit hladina řeky Iruvien. Slunce na ni vrhalo zlatavé odlesky, až připomínala jakýsi dlouhý sluneční paprsek objímající Farvorth – i ten už byl na dohled. Neuplynulo mnoho dní než konečně stanuli na břehu řeky, vyhlížeje vstříc stěnám pevnosti. Asigar přitáhl koni otěže. Jeho pohled upírající se vstříc Farvorthu měl v sobě zamlženost a bodavou bolest, jako když se člověk snaží spočinout zrakem na zářícím slunečním kotouči. Irdenil se toho všiml. „Děje se něco?“ Asigar se obrátil v sedle. Chvíli zůstal očima viset na Larenovi, jako by mu v myšlenkách sděloval, že teď nastala chvíle pro jeho plán. Potom se však odvrátil. „Nebudu se vracet na Farvorth,“ řekl náhle. „Pojedu s vámi dál na jih do Amun Sinthel. Pro armádu.“ Skupina poslů na sebe nejistě pohlédla. „Pro armádu? Kdo ji povede?“ zeptal se Urthen. „Kdokoli,“ odpověděl břitce, čímž odmítl jakékoli další dohady. „To je snad vaším poselstvím, nebo snad ne? Nemáte varovat naše země před nepřítelem? Nemáme se mu snad bránit?“ „To ano,“ odpověděl Urthen. „Ale...“ „Takže všechno necháme tak, jak to je?“ zvolal Asigar rozčileně. Oči mu plály hněvem. „Já vím, co chcete říct – protiútokem oslabíme sílu našeho města! Že ano? Je lepší nechat krvácet jiné, zatímco my se budeme chystat k útoku na náš vlastní národ! To si přece myslíte, nebo snad ne? Jenže vám něco nedochází – pokud budeme čekat, zničí nás Hadarot sám a potom už nebudeme mít šanci bojovat dál mezi sebou. A oni přijdou! Proč by jinak dali takovou sílu do pohybu, kdyby nechtěli útočit na Vznešený národ? A Amun Sinthel leží v jejich cestě jako první – hned po Farvorthu...“ Mezi muži se rozhostilo ticho. Věděli, že Asigar má pravdu, nikdo z nich si to ale nechtěl přiznat. Jako první promluvil Irdenil: „Vím, co chceš udělat. Přece ale musíme varovat pevnost dřív, než Amun Sinthel. Tady kladivo udeří nejdřív...“ „Já vím,“ přikývl Asigar. „To budeš mít na starosti ty s tvými muži.“ „To nejde...“ odporoval lučištník. „Vždyť... přece...“ Asigar se nepřítomně pousmál. „Budeš mě muset zabít jindy. Náš souboj se odehraje až po bitvě.“ Irdenil neochotně přikývl. „Dobrá tedy. Odejdu na Farvorth.“ „A já půjdu s tebou,“ ozval se Laren náhle. Asigar se k němu nevěřícně otočil. „Ty? Proč? Proč tak najednou? Budu tě potřebovat v Amun Sinthel a při bitvě po svém boku...“ „Neodejdu nadobro a ještě se shledáme, než bitvě nastane. Já teď musím za svými přáteli, které jsem na Farvorthu nechal. Nechci ani vědět, co mi Rael řekne, když se vrátím tak pozdě...“ Asigar popohnal koně až k němu. Naléhavě ztišil hlas. „Jsi si tím jistý? Víš vůbec, co děláš? Už nemám nad pevností žádnou moc a první, co Levroth udělá, když tě uvidí přijít, bude to, že tě nechá na místě popravit. Jdeš si pro smrt! Pro zbytečnou smrt...“ „Musím jít,“ zavrtěl Laren hlavou. „Je mi jedno, co se mnou kdo udělá. Umím se bránit i sám, bez pomoci ostatních.“ „O tom nepochybuju,“ přisvědčil Asigar tiše. „Ale to, co děláš, není rozumné. Bude po tobě dřív, než se stačím vrátit...“ „Co je dnes rozumné? Já musím jít. Nedonutíš mě to změnit.“ Asigar z něj nespouštěl zrak. Věděl, že ho nezlomí, ani kdyby chtěl. Přesto mu však něco říkalo, že ho tím pošle smrti přímo do náruče. „Běž si,“ řekl po dlouhé chvíli mlčení. Potom se obrátil k Irdenilovi a ke zbylým dvěma noarským vojákům. „I vy už jděte. Šťastnou cestu.“ „Paleas,“ řekl Irdenil, položil si ruku na srdce a sklonil hlavu na pozdrav. „Šťastnou cestu, Asigare – Pane Amun Sinthel. Nechť tvé jméno navždy nese vítr.“ Asigar se k němu překvapeně otočil, než mu však stačil odpovědět, lučištník, doprovázený dvěma vojáky, a Laren už otočil svého koně a mířili teď přes brod přímou cestou k Farvorthu. Asigar stál a čekal, dokud nepohnali koně do běhu a nezačali mu rychle mizet z očí. Vnímal ty dvě chladné figury strážící bránu pevnosti v dáli, stejně jako vnímal jejich gesto, které mělo poutníky varovat. Věděl, proč má o Larena strach. Ale už to nemohl změnit. * * * Laren se ohlédl. Za jeho zády se jezdci rozeběhli po břehu řeky a přes něj potom dál k pevnostem Vorth-Dur a Vorth-An tyčícími se kdesi v dáli, do níž nesahaly ani jeho myšlenky. Obrátil se vpřed. Teď už ho mohl zajímat jen jediný cíl – Farvorth. Nevěděl, co ho na něm čeká a ani se nepokoušel si to domýšlet. Cosi ho tam táhlo; možná Sazael, možná jen intuice, věděl však, že své pocity nemá nikdy brát na lehkou váhu. Co se má stát, stane se... Tíživé horko doléhalo na těla jezdců a skrápělo je potem, stejně jako svaly jejich koní, jež se unaveně leskly v záři slunce. Po několika hodinách zastavili k oddechu. Laren odvázal Dyrlaen od sedla a připevnil si jej kolem pasu. Stejně se vyzbrojil i lukem. Stačil ještě zachytit Irdenilův pohled, kterým ho zkoumavě pozoroval, nedokázal z něj však nic vyčíst. Znovu se vydali na cestu. Největší horko po poledni ustalo a pláněmi začal foukat příjemný vánek. Koně unaveně supěli a kolem uzdy se jim tvořily chomáče pěny. Farvorth byl na dohled. Firívion a Eslandir se už zdálky běleli naproti poutníkům a svým gestem je zdržovali od vstupu do pevnosti. Za několik hodin se už Farvorth tyčil přímo nad jejich hlavami. Brána byla stále ještě nedodělaná a místo ní zela v hradbě široká díra otevřená jako hladová tlama. A právě jí se v té chvíli nechali pohltit. Laren se rozhlížel. Práce neustávaly a kolem bylo stále vidět houfy unthiliathů pobíhající sem tam nebo opravujících hradby. Kolem se vznášela vůně připravovaného jídla, ale také pach potu a štiplavý kouř, který jim vtíravě vnikal do nosu. Námaha a bolest zkrápěly základy nové pevnosti, jež měla být brzy vystavena nejtěžší zkoušce. Laren si náhle všiml, že ho Irdenil ustavičně pozoruje. Nebyl si jistý, jak si má jeho pohled vyložit, cítil se však silně nesvůj a zranitelný v téhle divné směsici unthiliathů, z nichž k němu každý choval zášť. Z hradeb se rozezněl roh. Nově příchozí stanuli mlčky za branou Farvorthu. Stráže se začaly sbíhat a burcovaly přitom stále větší houfy zvědavých přihlížejících. Laren pevně stiskl Orfigonovu uzdu. Sledoval, jak se k nim sbíhají davy Vznešeného národa, až kolem nich utvořily těžce prostupný kruh. Když se však odhodlal zajít tak daleko, nemělo už smysl utíkat. Zvolil si. „Kapitán Irdenil!“ Jeden z vojáků se postavil před ně a lehce se uklonil na pozdrav. „Paleas,“ odpověděl lučištník a přikývl. Voják se nejistě rozhlédl. „Kde je pan Asigar? A zbytek vaší družiny? Padli snad?“ Při těch slovech se zmocnilo davu vzrušení. Unthiliathé si mezi sebou šeptali a ukazovali prsty na nově příchozí. „Pan Asigar se vrátil do Amun Sinthel, zbytek padl,“ odpověděl Irdenil stroze. Zavadil pohledem o Larena. „Jsou tu stále ještě přátelé toho chlapce?“ Voják se nervózně ošil, jako by si nebyl jist tím, co všechno mu smí sdělit. Larenem tato nejistota otřásla. Bylo mu jasné, že něco není v pořádku. Náhle se dav blíže k srdci pevnosti začal rozestupovat, aby mohl jejich středem někdo projít. Bylo vidět kopí vojáků ježící se k nebi, jak muži postupovali stále blíž a odstrkovali unthiliathy z úzké uličky. Těsně za jejich zády se tyčil kdosi, jehož tvář nebylo přes těla mužů snadné spatřit. Zanedlouho ho však Laren poznal. Byl to Levroth. Kráčel v těžkém kabátě spadajícím mu až na zem, jako by mu více záleželo na okázalosti, kterou kolem sebe šířil, než na vlastní pohodlí, neboť v té době panovalo takové horko, že se v něm musel doslova dusit. Dbal na svůj pevný krok, jímž dával jasně najevo svou nadřazenost a pohledem už zdálky probodával Larena, oplácejícího mu stejným výrazem. „Kde je Asigar?“ vyštěkl na své muže místo pozdravu. Irdenil seskočil z koně, položil si dlaň na srdce a uklonil se. „Paleas.“ „Kde je?“ opakoval Levroth svůj dotaz, tentokrát však mnohem důrazněji. „Odešel do Amun Sinthel, pane,“ odpovídal lučištník. „Nepodařilo se nám přesvědčit kentaury a v Yrizejském lese...“ „Jak to, že jste ho nechali odjet?“ zařval. Lučištník se znovu hluboce sklonil. „Odpusť, pane. Byl to jeho rozkaz. Odešel spolu s posly Pána Arsivala, kteří přinášeli zprávy o blížící se armádě.“ V davu to zašumělo. Levroth tázavě nakrčil čelo. „Říkal jsi, že jste kentaury nepřesvědčili.“ „Ne, pane. Blíží se k nám nepřítel. Gydeonova armáda vyrazila z Ghaad Trillion na severu a právě se chystá překonat Trisilské kopce. Pan Asigar jel pro své vojsko do Amun Sinthel, aby útok odrazil tady na Farvorthu.“ Ta zpráva tolik otřásla unthiliathy, že se odevšad začaly ozývat výkřiky a bědování, hlasy plné strachu a obav. „Skutečně?“ řekl Levroth o poznání tišeji. „Jsi si jistý, že se chtěl vrátil do Amun Sinthel pro armádu? Pro svou armádu?“ „Ano, pane.“ Levrothova tvář se rozjasnila. „To jsou ale skvělé zprávy!“ Obrátil se ke svým lidem. „Opouštíme Farvorth! Dejte vyhlásit, že odtud odjíždíme a to co nejrychleji to bude možné. Zanechte prací a chystejte se k odchodu!“ „Pane?“ Irdenilův obličej byl zastřen pochybností. „Nemyslím si, že je to moudré. Amun Sinthel bude potřebovat pomoc.“ Levroth se zasmál. „A proč taky? Vrátíme se do našeho města a počkáme, až všechna síla opustí Amun Sinthel a potom na něj zaútočíme! Konečně máme šanci dokázat, že Pánové z Amun Noar jsou skutečnými králi a následníky Eslandira!“ „To nemůžete!“ Všichni se obrátili k Larenovi. Nevěřícně si ho měřili jako červa, kterého se chystají rozšlápnout. „Co jsi říkal?“ zeptal se Levroth arogantním tónem. „Nemáte na to právo!“ opakoval Laren a z očí mu čišel hněv. „Musíte pomoct Amun Sinthel, musíte odrazit nepřítele! Jak dlouho si myslíte, že se před ním budete skrývat? Čím dřív se Hadarotu zbavíte, tím líp pro vás!“ Levroth se odpudivě odvrátil k Irdenilovi. „Ještě jsi ho nezabil?“ Irdenil mlčel. Laren chytil pevně Orfigonovu uzdu. Cítil, že kruh kolem něj je neprostupný a nemá tudíž šanci na únik. Kůň pofrkával a nervózně zvedal kopyta ze země. „Měl jsi ještě tolik drzosti, aby ses vrátil do pevnosti?“ pokračoval Levroth panovačně. „Copak si myslíš, že tady budu trpět míšence! Tohle je chlouba našeho národa, oživlý odkaz našich předků a ty chceš, abych ho pošpinil?“ „Farvorth přestal být chloubou Unthial jakmile z něj odešel Asigar!“ zvolal Laren pobouřeně. Okolo postávající na jeho slova reagovali vzrušenými výkřiky plnými hněvu. Levroth nakrčil koutek úst. „Co tu potom pohledáváš?“ „Hledám své přátele. Co jsi udělal s Orimstachem a Raelem?“ Levroth se pousmál. „Jsou bezpečně uzavřeni ve skále. Neboj se, ani Hadarot se k nim nedostane.“ Laren vytasil Dyrlaen tak prudce, až se jeho čepel zableskla v záři slunce a vrhla kolem sebe tak oslnivé světlo, že si někteří mysleli, že použil kouzlo. Vojáci se chopili svých zbraní a začali se stavět kolem něj. Zbylí unthiliathé začali prchat. Laren silně kopl Orfigona do slabin. Kůň se vzepjal a rozčileně srazil kopyty dva muže, kteří se nacházeli v jeho těsné blízkosti. Dav za jeho zády začal řídnout. Cesta pryč se začala uvolňovat. Má prchnout a zachránit se, nebo riskovat a pokusit se pomoct svým přátelům? Každou vteřinou se před jeho očima objevovaly nové a nové řady ozbrojenců. Viděl, jak se výhrůžně blíží. Laren Orfigona obrátil směrem z pevnosti. Koutkem oka zahlédl, jak Irdenil za ním napíná luk a míří jeho směrem. Tělem mu proběhla vlna rozrušení. Už jednou mu sice unikl, ale bylo to v noci a na nepřehledném místě. Věděl, jak je Irdenil skvělý lučištník a neměl proti němu žádné šance, pokud je rozhodnutý ho zabít tady a teď. Za jeho zády se ozývalo chřestění zbraní. Popohnal koně. Každou chvíli už musel cítit šíp, který se mu zaryje do zad. Už to muselo přijít... Vteřiny ubíhaly bolestivým tempem. Vojáci se mu stavěli do cesty, ale dřív, než stačili udeřit, Orfigon je smetl na stranu nebo před ním sami uhnuli. Čekal na Irdenilovu ránu. Z nepřehledného chumlu těl se odkudsi objevila ruka s mečem. Laren ji zahlédl, jak se přibližuje k Orfigonovu boku. Trhl s uzdou na stranu. Kůň sebou cukl. V další vteřině čepel hladce projela svalovinou na Orfigonově boku, až bolestivě zaržál. Obrátil se v půlkruhu, zmatený a rozčilený zběsilou vřavou. Laren teď přímo viděl Irdenila, jehož luk sledoval každý jeho pohyb. Skoro až k němu doléhaly rozčilené Levrothovy příkazy. Nebyl schopen vnímat nic jiného, než koňské tělo pod sebou a ten jediný šíp, který na něj mířil. Pal. Irdenilova pravá dlaň se rozevřela. Střela poháněna drnčící tětivou vylétla vpřed. Protínala vzduch jako dravec spouštějící se k zemi puzený hladem a zběsilostí. Larenovy oči sledovaly onen jediný bod přibližující se k jeho hlavě. Neměl čas uskočit, neměl šanci se tomu vyhnout. Bylo to neodvratné. Šíp prosvištěl kolem jeho ucha. Larenovi se zatočila hlava. Jeho tělo se zachvělo překvapením. Oči se střetly s Irdenilem. Viděl jeho tvář a chápal. Lučištníkova střela byla ďábelsky přesná. Laren trhl Orfigonem prudce v poslední myšlence na zoufalý únik. Kůň se vzepjal, až ho téměř vyhodil ze sedla. Bylo těžké udržet se jen jednou rukou, zatímco ve druhé svíral meč. Nic jiného mu však nezbývalo. Dostal šanci. Přes těla nepřátel, stále ještě zmatená a neorganizovaná, přebíhal stejně hladce jako před chvílí Irdenilova střela vzduchem. Nic mu nestálo v cestě. Nikdo ho nepronásledoval dál než sto metrů od brány. Několik šípů bezmocně dopadlo daleko za koňský zadek. Několik posledních výkřiků proťalo vzduch. Ale on už byl pryč.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	01.09.2007, 13:57:22

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar* ze dne 01.09.2007, 13:31:33* To si piš, že budu číst dál. dvě kapitoly před koncem to nezabalim

Kondrakar	01.09.2007, 13:31:33

Špica! Chvíli jsem myslel že Lučištník obrátil po tom co se stalo v lese kentaurů, ale zřejmě to byla přetvářka, když ke konci mířil na Larena. nebo se mýlím a bylo to jen varování?


ze dne 01.09.2007, 13:54:05
Aenica: Je tam psáno, že Laren: "Dostal šanci." Takže že by se Irdenil dal na stranu Asigara? Nebo stále zůstává v Levrothově poddanství? Čti rozhodně dál :))) A díky za trpělivost při příběhu ;)

sirraell	21.08.2007, 12:16:59

Pribeh se skvele vyviji, cetla jsem to jednim dechem. Jedina malickost (zase o konich): z toho jak popisujes Larena jsem usoudila ze je vynikajici jezdec, ze je schopen strilet z luku ve cvalu a provadet jine kousky z konskeho hrbetu. Z toho usuzuji, ze kdyz se mu kun postavi na zadni nepotrebuje k udrzeni se ruce. Na koni se clovek drzi nohama ne rukama. Pokud neumi clovek dobre jezdit obcas se stava, ze se chyti konskeho krku, to bych ale necekala od Larena. Jinak jak uz jsem napsala - genialni, vazne uvazuj o knizni podobe...


ze dne 21.08.2007, 13:50:17
Aenica: Už si nevzpomínám, v jaké souvislosti tam byla zase nějaká bota s koňmi, ale věřím ti, že máš opět pravdu... Pokud budu někdy dělat nějaké dodatečné úpravy, koně budou určitě první bod ;) Děkuji mnohokrát :)

Annún	19.08.2007, 22:47:48

Jo musím zkonstatovat, že Levroth je pořádnej vůl. Naprosto do sebe zahleděnej blbec, který namá ve svém mozku ani kapku logického uvažování. Chudák Laren a Asigar to si ještě užijou než bude všemu špatnému konec, ale budu jim držet palce, aby to pro ně dobře dopadlo. Dávám za jedna.


ze dne 20.08.2007, 9:21:56
Aenica: Děkuji Annún :) Na Levrotha máma totožný názor :)

Pavel D. F.	19.08.2007, 21:34:51

Strhující závěr. Už jsem čekal, že se Laren prohlásí Strážcem a unthiliaty zvládne, ale rozhodl se jinak. Koneckonců Asigar je pryč, takže kdo by měl být vládcem pevnosti? Motiv možné občanské války uprostřed boje proti mnohem horšímu nepříteli nesvědčí o příliš dobrém charakteru unthiliatů. Teď už opravdu může pomoci jen zázrak…


ze dne 20.08.2007, 9:21:05
Aenica: Zázrak snad brzy přijde v podobě další kapitoly :))) Děkuji mnohokrát za publikaci .)