obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Mokrá děvka ::

 autor Stauffy publikováno: 26.08.2007, 0:58  
Jedna z mála mých povídek. Psal jsem ji v horečkách, takže mé smysly mohly být lehce pomatené ;)
 

Je temná hluboká noc. Hvězdy svítí a osvětlují tak klidnou hladinu jezera, na které se s dokonalou lehkostí pohupují vlnky. Měsíc je v úplňku, dodává celému výjevu magickou atmosféru. Nikdo tady není. Nikdy tady nikdo není. Jen stromy pochmurně natahují haluze, které se vzájemně proplétají a sklání nad jezero. Kdyby se někdo ukrýval v okolním lese, možná by měl strach. Strach z nejistoty, co bude dál. Bál by se o svůj život, aniž by věděl proč. Bál by se toho, co bude dál i přes poklidné šplouchání vody, omývající jehličím zapadaný břeh. Kdyby ten pozorovatel věděl, kde se nachází a znal by zvláštnosti tohoto kraje, byl by pohoršen tím, co mělo přijít. Kraj měl být znesvěcen.
V jediném okamžiku byla porušena posvátnost a čistota krajiny. Pozorovatel by náhle spatřil osobu, která tu v předchozím okamžiku ještě nebyla. Tou osobou je muž. Nahý. V pohledu jeho očí je možno zahlédnout prázdnotu a zmatek. Přesto jsou jeho pohyby ladné. Má světlé krátké vlasy, postavu štíhlou. Není moc vysoký. Když kráčí hrdě k jezeru, každým krokem špiní neposkvrněnou zem, ale neuvědomuje si to. Hlavu má vztyčenou a otočenou na pravou stranu. Jeho oči sledují něco, co by oči pozorovatele zatím nespatřily. Pravici má mírně pozvednutou před sebe, otočenou dlaní nahoru. Jako by vedl svou partnerku k tanci. Ta tam však není … a přece … na krátký okamžik by i očím pozorovatele bylo odhaleno strašlivé tajemství temné noci. Zahlédly by siluetu dívky – bílou jako zpěněné hřebínky vln, jak kráčí po pravici nahého muže, jehož ztopořený penis míří přímo na jezero. Dívka jde stejně ladně a měsíc na chvíli ozáří její překrásné alabastrové tělo, které je také bez ošacení. Dívá se na svého partnera. V bílých dlouhých vlasech se zablesknou perly a pak opět zmizí, když dvojice vejde do stínu posledního stromu před jezerem.
Čím blíž se oba přibližují ke klidné hladině, tím nabývá dívka stále zřetelnějších obrysů a její krása stále jasněji září do měsíčního svitu. Vypadá to, jako by se každá vlnka chtěla vyšplhat co nejdál na břeh a přiblížit tak chvíli, kdy křišťálová voda smáčí dva páry chodidel.

***

Před dvěma dny jsem přišel o přítele. Miloval jsem ho. Miloval jsem ho tak moc, jak jen mohl bratr milovat bratra. Byli jsme nevlastní bratři z rozvedených rodin a měli jsme společnou matku. V mých pěti letech se rodiče se rozvedli. Bylo to v době, kdy matka byla už několik měsíců těhotná. Nebylo sporu o tom, že dítě, které čeká, není mého otce, ale rodinného přítele Petra. Říkal jsem mu strýčku a vždy, když k nám přijel, mi dovezl cukroví. Měl jsem ho rád tak, jako vlastního otce, možná ještě víc. Můj táta totiž velmi často jezdil na dlouhé služební cesty do zahraničí. Když se jednoho dne vrátil – strýček Petr byl zrovna u nás – dostal amok a Petra zmlátil. Všechno jsem to viděl, ačkoli teď si to vybavuji už jen mlhavě.
Strýček ležel na zemi a měl přelomený nos, ze kterého mu tekla krev. Otec do něj kopal a křičel, že všechno ví, že mu je už všechno jasné, že nechápe, jak mohl být takový blbec. Pak vyhodil strýčka ven z domu a práskl za ním dveřmi. Šel k matce, uhodil ji tak silně, že spadla na zem. Sbalil si pár věcí a odešel z domu. Překročil Petra, který ležel před prahem v bezvědomí, sedl do služebního auta a odjel. Matka vstala, po tvářích jí stékaly slzy, a zamířila k telefonu, aby Petrovi zavolala sanitku.
Víc si z této scény nepamatuji. Myslím, že to byl nakonec otec, kdo podal žádost o rozvod. Matka souhlasila. K soudnímu řízení došlo o pár měsíců později. Soud však obral otce o všechno. Dům byl přiřknut matce, finance byly rozděleny mezi rodiče napůl a já jsem rovněž zůstal u matky, neboť ta u soudu vypověděla, co se vážně stalo. Otec dostal zákaz se k nám přiblížit.
Těsně před tím, než matka porodila syna, se do našeho domu nastěhovat Petr. Vzali se půl roku nato. Můj nevlastní bratr Filip byl asi o šest let mladší než já a když nikdo z rodičů neměl čas, staral jsem se o něj sám. Zprvu to nebylo moc jednoduché, ale po nějakém čase jsem si zvykl a dělal jsem to rád. Rodinnou idylku však pokazil můj vlastní otec. Asi se nevyrovnal s tím, o co všechno přišel. Jedné noci, když byl Filipovi necelý rok, zazvonil uprostřed noci domovní zvonek. Pak bylo chvíli ticho, dokud se neozval ode dveří matčin srdcervoucí výkřik. Vylezl jsem z postele a šel se podívat na to, co se dělo.
Dětský pokoj jsem měl v prvním patře a schody, které byly hned po pravé straně pokoje, vedly přímo k hlavnímu vchodu. Vyšel jsem z pokojíku a shora jsem pohlédl ke dveřím ven. Spatřil jsem něco strašného. Dveře byly dokořán, jak je otevřela matka. Na jejich klice byl na konopném provaze oběšen můj otec. Matka klečela vedle něj a měla v klíně položenu jeho hlavu. Petr tam přiběhl z ložnice téměř okamžitě. Uchopil svou ženu za ruce a zvedl ji. Pak ji odvedl do postele. Ani neprotestovala, jen tiše plakala. Můj nevlastní otec zavolal policii. Celou noc panoval v domě ruch, tak jsem se vrátil do postele, ale trvalo mi dlouho, než jsem usnul.
Matka se nervově zhroutila. V noci nemohla spát, budila se s křikem. Přes den někdy viděla svého mrtvého muže, jak se schovává, aby na ni mohl vzápětí vyskočit a ublížit jí. Začala docházet k psychiatrovi, který jí napsal nějaké prášky na uklidnění. O rok a půl později se těmito prášky předávkovala. O Filipa jsem se od té doby musel vytrvale starat já. Dopoledne jsem chodil do školy, odpoledne jsem vyzvedával bratra ze školky a celé odpoledne se mu věnoval. Petr na nás moc času neměl – byl podnikatel a téměř neustále pracoval. Když ale našel volnou chvilku, věnoval ji nám dvěma a já mu za to byl vždy velmi vděčný.
Můj nevlastní otec zemřel tři dny potom, co jsem dosáhl osmnácti let. Měli jsme dost peněz, a tak se Petr rozhodl, že mi v den narozenin koupí nové auto, ale neřekl mi to. Mělo to být překvapení. Cestou z obchodu řídil on sám. Chtěl mi udělat radost tím, že zatroubí na klakson před naším domem. Tam však nedojel. Na jedné křižovatce do něj vrazil autobus. Bylo to sice hned před nemocnicí, ale i tak to byl nepěkný střet a dovezli ho na operační sál na poslední chvíli. Operace proběhla úspěšně a když jsme ho ještě ten večer s bratrem navštívili, byl chvílemi při vědomí. Druhý den jsem tam byl sám a on mi vyprávěl to, co jsem vám nyní řekl a doplnil mi tak vše, co jsem ještě nevěděl nebo si nepamatoval. Ošetřující doktor mě ujistil, že bude určitě v pořádku.
Ráno třetího dne od nehody mě vzbudil telefon. Byl to hovor z nemocnice. Oznámili mi, že Petr zemřel ve tři hodiny v noci na vážné komplikace, se kterými nikdo nepočítal. Zůstali jsme s Filipem sami. Nezhroutil jsem se pouze proto, že jsem měl bratra, o kterého jsem se musel starat. Protože už jsem byl plnoletý, mohl u mě Filip zůstat. Ač jsem chtěl jít hned po maturitě na vysokou, musel jsem začít pracovat. Po Petrovi nám sice zůstaly peníze, ale s nimi bychom určitě nevystačili moc dlouho. Byl jsem zaměstnán jako údržbář. Vedlo se nám dobře. Po několika letech odmaturoval i Filip. Protože to byl bystrý mladík, šel na vysokou právnickou školu.
Přestože já jsem se i po tolika letech budil z nočních můr, ve kterých jsem viděl všechny mé blízké mrtvé, můj bratr zůstal nedotčen veškerým děním a svým životem proplouval zcela bezstarostně. Nakonec jsem přišel i o něho.

***

Začalo to letním pobytem na naší rodinné chatce. Jednoho dne jsem se mimo řeč zmínil o tom, že naše rodina vlastní malou pěknou chatu poblíž jezera necelých osmdesát kilometrů od našeho města. Filip už měl asi dost městského života a protože měl ve škole týdenní volno, navrhl, že bychom si mohli udělat výlet. Byl tím nápadem nadšen, v očích mu svítila malá světélka, která jsem tam dříve neviděl, ale já jsem si jich tenkrát nevšímal. Trochu jsem ho usadil. Sdělil jsem mu, že tam nikdo nebyl už roky, že ta chata je určitě téměř rozpadlá a že není dobrý nápad jezdit tak daleko jen proto, abychom tam našli polozbořenou ruinu a hned jeli domů. Filip však naléhal tak moc, až mě nakonec přesvědčil. Nasedli jsme do starého auta po Petrovi – to, které mi koupil nevlastní otec skončilo hned v den nákupu ve šrotu – a rozjeli se vstříc neurčité budoucnosti.
Na přesné umístění chaty jsme se museli párkrát zeptat, protože já jsem tam byl naposledy s rodiči, když mi byly tři roky. To bylo jednou v létě, když si na mě a na matku udělal můj otec čas a jeli jsme na třídenní výlet do přírody. Matka mi později vyprávěla, že jsem se tam málem utopil. Prý jsem si hrál na břehu jezera, když byl vítr a vlny byly dost vysoké. Byl jsem ještě malé dítě, takže když do mě narazila půlmetrová vlna, podrazila mi nohy a na chvíli se nade mnou zavřela hladina. Z vody mě vytáhl otec. Mezi mými nádechy mi huboval, pak mě postavil na zem, otočil se k jezeru a zvolal: „Ty hnusná mokrá děvko, vzala jsi mi bratra a teď bys mi chtěla sebrat i syna! Nikdy! Ani přes mou mrtvolu!“ Pak se otočil ke mně a odvedl mě do chaty. Zbytek pobytu jsem nesměl vyjít ven.
Zeptal jsem se matky, jak otec myslel to se svým bratrem. Matka mi jen řekla, že se jeho bratr utopil v tom samém jezeře, když mu bylo šest let. Víc už o tom nepromluvila.
Dojeli jsme na místo a pohled na chatu předčil všechna má očekávání. Byla úplně stejná, jak jsem si ji pamatoval z dětství, bez známek poškození nebo chátrání. Uvnitř byla čistě uklizena, žádný prach, žádné pavučiny, jako by se o ni někdo celou dobu staral. Vybalili jsme si věci a šli se projít po břehu jezera. Filip jím byl uchvácen. Chvíli jsme jen tak chodili a vychutnávali jsme chvíle klidu a krásu vodní hladiny pohupující se drobnými vlnkami. Znenadání se Filip svlékl a vběhl do jezera. Chvíli zápasil s vodou a nohama těžce prorážel hladinu. Pak, když byl ve větší hloubce, skočil šipku a zmizel pod vodou. Zpěněné vlnky se za ním zavřely a já měl na chvíli strašný pocit, že už se nevynoří.
Hlavou mi bleskl obraz dívky. Byla nebesky krásná. Kůži měla bílou jako sníh, ve vlasech perly a v očích malá světélka, která mi přišla velmi povědomá. Dívka byla nahá a měla otevřenou náruč. Vzývala mě k sobě. Už jsem chtěl vykročit, když jsem spatřil v jejím obětí svého bratra. Chtěl jsem ho od ní odtrhnout. Ne ze žárlivosti, ale proto, že jsem chtěl zachránit Filipa - vytrhnout ho z jejích spárů, aby mu neublížila, abych ho neztratil. Pak obraz zmizel.
Vrátil jsem se do reality. Mé představy přerušilo bratrovo volání, abych šel také do vody. S úsměvem na tváři jsem zavrtěl hlavou.

***

Zbytek pobytu proběhl v poklidu, až na jednu věc. Každé ráno byla Filipova postel mokrá. Když jsem se ho na to ptal, řekl mi, že si vždy v noci chodí zaplavat. Proč se potom nikdy neutře, jsem se ho neptal. Ještě jedna věc mě zneklidňovala. Všiml jsem si těch malých světélek v bratrových očích. Když se díval na jezero se zasněným pohledem, byla ta světélka výraznější. To ale mohlo být způsobeno jen odrazem hladiny. Filip trávil téměř všechen čas venku. Buď seděl na lavičce před chatou a pozoroval hladinu jezera, nebo seděl přímo na jeho břehu s nohama ponořenýma do vody, anebo se koupal. Měl jsem o něj trochu starosti, ale že by mohl být jezerem posedlý, mi tehdy vůbec nepřišlo na mysl.
Po návratu domů byl Filip úplně jiný, než jakého jsem ho znal. Dříve svěží mladík teď býval neustále unavený a chodil spát velmi brzy. Jednou v noci jsem se na něj šel podívat. Ležel ve své posteli na zádech, byl úplně mokrý – jako zpocený, ale pot to nebyl. Voda stékala po jeho těle na postel a tvořila pod ním vlhkou kaluž. Můj nevlastní bratr se toulal říšemi snů a z toho pohledu mi běhal mráz po zádech. I přes peřinu, kterou měl nataženou přes půl těla, bylo vidět, že má erekci.
Původně jsem chtěl zavolat do nemocnice, aby mi řekli, co s ním je, ale řekl jsem si, že to bude ráno dobré. Šel jsem si lehnout. Ráno, když jsem snídal, přišel do kuchyně Filip. Už byl suchý. Oči měl začervenalé a měl pod nimi kruhy z nedostatku spánku. Tomu jsem se divil, protože spal více než dvanáct hodin. Když se ptal, co je k snídani, měl hlas zastřený únavou. Znaveně se zhroutil na židli a já jsem nabral na talíř smažená vajíčka. Snědl je všechna. Zeptal jsem se ho, jestli chce přidat, ale neodpověděl. Na tváři se mu opět objevit ten zasněný výraz, s jakým se vždy díval na jezero. Po chvíli se zvedl, řekl, že si jde lehnout a zmizel na schodišti. Já jsem se za ním podíval s utrápeným obličejem a modlil jsem se k bohu, aby mi nevzal i toho posledního, kdo mi zbyl.
S Filipem to šlo čím dál tím hůř. Z postele už ani nevylézal a kdybych mu nenosil jídlo, byl by umřel hlady. Každou noc jsem si přistavil židli k jeho lůžku a dával na něj pozor, jako když byl ještě dítě a míval horečky. To vždy blouznil ze spaní a já jsem ho utěšoval. Že teď při spánku jen nehybně ležel, bylo ještě horší a nahánělo mi to strach.
Tak to pokračovalo dál. Přesně měsíc od našeho návratu od jezera to skončilo. Byla noc, hodiny na budíku u postele ukazovaly za pět minut dvanáct. Bál jsem se půlnoci. Bál jsem se jí jako ještě ničeho ve svém životě, protože jsem věděl, co přijde. V okamžiku, kdy se čísla na hodinách přeměnila na tři nuly, se Filip nadechl. Byl to mocný nádech, jako by se chtěl na dlouhou dobu potopit pod vodu a já jsem si jist, že přesně to chtěl udělat.
Chytil jsem ho za ruku a zkontroloval tep. Když jsem žádný nenahmatal, vykutálely se mi z očí slzy. Tak už ho dostala, stáhla ho k sobě pod hladinu. Nikdy ho nepustí, nikdy. Stejně jak nepustila bratra mého otce. Stejně, jak nepustila mnohé další. Ta mokrá děvka s promáčenými vlasy. Tak krásná, přívětivá a zrádná. Dostala mého bratra. Slzy se mi řinuly po tvářích, když jsem naposledy objal Filipa, svého nevlastního bratra, kterého jsem vždy bral jako vlastního. V okamžiku objetí vyšel z mrtvého těla poslední sten tvořený vzduchem, jež si Filip vzal s sebou na život pod hladinou.
Po nějaké chvíli jsem vstal a šel zavolat sanitu. Doktoři zabalili Filipa do černého pytle, naložili do sanity a odvezli pryč. Zůstal jsem sám. Nevím, proč na mě byl život tak krutý, proč mi musel vzít všechny blízké a příbuzné, ale i tak jsem to zvládl. Opět jsem to nevzdal tak jako se vzdala moje matka, když přišla o muže. Řekl jsem si, že můžu žít jenom proto, abych žil. Šel jsem spát a usnul jsem vzápětí.
Tři dny později mi zavolali z nemocnice. Hlas doktora byl zmatený a udivený. Zeptal se, zda jsem Filipův bratr. Když jsem řekl, že ano, sdělil mi doktor, že bylo nutné provést pitvu, aby se zjistila příčina smrti. Pak se chvíli odmlčel a pokračoval: „Váš bratr měl obě plíce plné vody, což by naznačovalo, že utonul. S čím jsem se ale ještě nikdy nesetkal je to, že neměl srdce.“ Řekl to, jako by tomu sám nevěřil. Mě to moc nepřekvapilo. Bratr vážně utonul. Utonul v jezeře a jeho chybou bylo, že se nechal svést mokrou děvkou, zamiloval se do ní a ona si jeho srdce urvala pro sebe. Rozloučil jsem se s doktorem, zavěsil sluchátko. Pak jsem se usmál – v říši snů je možné vše.

***

Večer jsem si šel lehnout do Filipovy postele. Vkládal jsem jen malé naděje do toho, že se stane něco nadpřirozeného. Spánek dlouho nepřicházel, pak však na mě dopadl jako kamenné kladivo.
Zprvu jsem se topil v průzračné vodě. Nikde jsem nemohl najít hladinu, nad kterou bych se vynořil a naplnil si plíce svěžím vzduchem. Když už jsem dál nemohl, instinktivně jsem zalapal po dechu. Podivil jsem se, když jsem se nadechl úplně normálně, jako by tu žádná voda nebyla. Něco mě stáhlo ještě hlouběji. Zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, ležel jsem na silnici. Přede mnou se rozkládalo naše město. Chtěl jsem jít domů, ale s každým krokem jako bych se od města vzdaloval. Rozběhl jsem se. Silnice sice ubíhala správným směrem, ale za chvíli město zmizelo a nahradila jej přírodní krajina. Zastavil jsem se, avšak na běh silnice to nemělo vliv. Stále mi ubíhala pod nohama, krajina kolem se měnila. Stromy se nakláněly přes cestu a natahovaly po mně své větve. Přerušované čáry se po chvíli proměnily v bílou přímku, dělící vozovku na dvě části. Po chvíli zmizela i bílá čára, pak se z asfaltové silnice stala jen hliněná pěšina. Ta se taky po chvíli ztratila a já jsem letěl pekelnou rychlostí nad člověkem nedotčenou krajinou. Tráva se mi otírala o bosá chodidla, ale spíš hladila, než řezala. Všude kolem jsem cítil přítomnost neskutečna.
Po chvíli se můj let začal zpomalovat, až nakonec přestal úplně. Zastavil jsem se na okraji lesa. Otočil jsem se a ještě než jsem to udělal, věděl jsem, co uvidím. Spatřil jsem jezero. Byla temná hluboká noc. Hvězdy svítily a osvětlovaly tak klidnou hladinu jezera, na které se s dokonalou lehkostí pohupovaly vlnky. Měsíc byl v úplňku, dodával celému výjevu magickou atmosféru. Ukrýval jsem se mezi stromy a viděl nahou dvojici, jak pomalu kráčí vstříc jezeru.
Čím blíž se oba přibližovali ke klidné hladině, tím nabývala dívka stále zřetelnějších obrysů a její krása stále jasněji zářila do měsíčního svitu. Vypadalo to, jako by se každá vlnka chtěla vyšplhat co nejdál na břeh a přiblížit tak chvíli, kdy křišťálová voda smáčí dva páry chodidel.
Ten muž byl Filip a ta dívka byla mokrá děvka, jak ji kdysi nazval můj otec. Ani jeden z nich mě neviděl, nebo si mě alespoň nevšímal. Když se však s tichým šplouchnutím jejich nohy dotkly jezera, oba se náhle zastavili. Dívka vytočila hlavu ještě více vlevo, tak, že se dívala na můj úkryt, a mrkla na mě. Filip na to vůbec nereagoval. Oba opět vykročili.
Já jsem chtěl vyskočit ze své skrýše a vrhnout se mezi ně, rozpojit jim ruce a odvést Filipa zpět domů. Nemohl jsem však. Nějaká mocná síla mě zadržela mezi stromy a ani zoufalý výkřik, který se mi dral hrdlem, neznesvětil okolní krajinu. Věděl jsem, že už je Filip mrtvý, že už ho nemůžu zachránit, ale stejně jsem to chtěl alespoň zkusit.
Teprve když byl nahý pár po pás ve vodě, povolilo sevření, které mě bránilo v pohybu a já se rozběhl za nimi. Běžel jsem pomalu, snovým způsobem a nemohl jsem je dostihnout. Jakmile se nad nimi zavřela voda, pocit neskutečna polevil. Skočil jsem do jezera a hledal svého milovaného bratra. Chtěl jsem se s ním ještě naposledy rozloučit. Nenašel jsem ho. Byl navždy ztracen v objetí mokré jezerní děvky.
Opět jsem se začal topit. Po nadechnutí jsem ležel ve Filipově posteli, byl jsem celý mokrý a ihned jsem začal vykašlávat vodu z plic. Pak jsem vstal, utřel se a šel spát do své postele. Ráno jsem nevěděl, zda se mi to jen zdálo, nebo jsem tam vážně byl. Mokrá postel mého bratra mi vše prozradila.
Filipův pohřeb se konal následující týden. Přišel jsem na něj jen já a ze srdce jsem si nad jeho hrobem pobrečel. Chatu jsem prodal. Nevím, proč jsem ji nechal stát a nezboural ji. Asi jsem nemohl. Stejně tak jsem nevaroval lidi, kterým jsem ji prodal. Asi mi to zakázala mokrá děvka, která je stále hladová a nenasytná.


 celkové hodnocení autora: 94.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 39 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tinka 28.08.2007, 8:49:11 Odpovědět 
   Promiň, ale tohle mě nezaujalo...Nicméně souhlasím s celkem dobrým zpracováním. Jen maličkost, pokud mají dva lidi stejnou matku jsou to sourozenci vlastní=) Bez ohledu na otce...
 Nikopol 27.08.2007, 16:41:36 Odpovědět 
   Motiv žena-kurva (nejlépe zvrácená, ta nejšpinavější, co jde s každým) je v literatuře využit mnohokrát a mnohokrát lépe než je tomu v tomto textu. Popis je ale strohý a věcný, což je dobře. Viděl bych to tak na 3.
 Šíma 26.08.2007, 15:44:43 Odpovědět 
   Hezký příběh! ;-) Takže "vodníci" jsou již dávno "pasé"? Dal jsem za Jedna, mělo to svou atmosféru a zdá se, že muži z té "mokré děvky" nebyli zrovna dvakrát chladní a ona je dokonale omámila! ;-) Ještě, že tu nemáme v okolí žádné jezero s podobnou vodní "paní", která by unášela do svých vln nahé a vzrušené muže! Nakonec, je to patrně pěkná "mrcha"... ;-)
 Alan de la Pont 26.08.2007, 13:02:24 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Alan de la Pont ze dne 26.08.2007, 11:37:54

   V tomhle případě to na mě skutečně zapůsobilo. Dobře napsáno, originální, dobře čtivé a fantazie pojatá tak, že by se tomu dalo i uvěřit. Hned jak budu moc hodnotit, tak dávám za 1.. Jestli by tohle nebylo za 1, tak už asi nic..
 Alan de la Pont 26.08.2007, 11:37:54 Odpovědět 
   Geniální... Ještě teď mám husí kůži..
 ze dne 26.08.2007, 12:46:50  
   Stauffy: Až tak? No teda... ;) To na tebe vážně muselo zapůsobit... :) Takhle silnou pochvalou mě ještě nikdo neobdaroval ... Díky moc :D
 duddits 26.08.2007, 0:58:06 Odpovědět 
   Musím říct, že mne příběh překvapil – příjemně :) Že se vyvrbí takhle, to jsem nečekal…
Styl máš dobrý a čtivý, jen některé zásadní momenty by si určitě zasloužily hlubší popis. Tak, abys ze čtenáře vyždímal co nejvíc emocí ;)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Ulica plná pláš...
J.U. Ray
Příteli
kamikadzzze
Bojkov
Intuista
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr