"Rychlovka" | SASPI.cz - Literární server

» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 1685438

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::

:: Čtení diskuze ::

"Rychlovka"

Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1648

St 14.2.2007 16:36

24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…

skoč dolů

[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22]

ODPOVĚDI:

(6961)

Šíma Ne 27.6.2010 22:34


Mohu jen potvrdit, že se "rychlovka" od Lištěte pěkně "zvrhla" a stojí za to! Dál nic neprozradím, hihihi!

(24)

Lišče Ne 27.6.2010 21:50


Tak nakonec to bude značně rozsáhlejší a z tohohle plus dalších desíti stran se stala první kapitolka. Takže uvidím co s tím, možná zde (na saspi) rozjedu seriál publikací, ale nejsem o tom zatím rozhodnutý. Každopádně dojmy z celé kompletní první části vám může sdělit Šíma, případně pokud by byl zájem vám to mohu poslat do pošty. Ať to nestraší tady. Teda zvrhlo se to nehorázně A to to bylo jen slovo "b a t e r i e"...

(6961)

Šíma So 26.6.2010 23:09


Lišče: Jsem zvědavý, jak to bude pokračovat!

(6961)

Šíma So 26.6.2010 22:59


čuk: Pěkné!!!

(24)

Lišče So 26.6.2010 20:01


Čuk - jako obvykle pěkně hravé, plné fantazie a skvělých výrazových prostředků

(24)

Lišče So 26.6.2010 19:56


Hm, tak já si nakonec převzal slovo Baterie, jako dělostřelecká baterie a ještě navíc jsem hodně ulétl mimo Zemi a současnost a vznikl z toho docela dlouhý příběh, který přesahuje formát rychlovky. Ještě jsem ho celý nedokončil, budu i nyní psát a pokračovat, abych to dopsal na jeden zátah dokud to mám v hlavě, ještě dnes. To co již mám dopsáno sem vložím, třeba to někoho zaujme, svého čtenáře i když to bude skryto v rychlovce si to najít může. Ale samozřejmě nikoho to nenutím číst Zatím jsem na plných osmi normostranách a netuším kde se zastavím, ale pokud se to bude líbit, můžu sem pak přidat i ten zbytek A bude to plné chyb, úpravy a opravy budou následovat až po dopsání, tohle je zatím prostě moje rychlovka Průzkumná mise na FKQ 253987 Jmenoval se Eddie Brown a byl členem 37. baterie výsadkářského sboru pro průzkum na nových planetách. Spadali pod oranžovou galaktickou flotilu, jejichž členové takřka nikomu nepodléhali, krom svého vlastního vedení. A tahle nedávno objevená planeta katalogovým číslem FKQ 253987 se stala jejich hrobem. Přitom úkol zněl jako jednoduše jako vždy. Provést výsadek na strategické místo. Zabezpečit okolí a rozmístit pulsní děla, tak aby bezpečně pokrývaly okolí. Pak vybudovat tábor, vztyč radiovou stanici spojit se s mateřskou lodí na oběžné dráze a následně začít po četách s průzkumnými výpravami do okolí a mapovat terén. Samozřejmě jako vždy první průzkum prováděly vypuštěné družice . Jenže krom bohaté fauny a zatím neprozkoumaného života ve zdejších oceánech se zdála pevnina opuštěná, jakoby zde zvířata, nebo jim něco podobného, či nějací obyvatelé vůbec neexistovali. Na první pohled dokonalá planeta pro kolonizaci. Jenže ještě bylo nutno prověřit její povrch přímo fyzickým průzkumem a tehdy nastupoval on a jeho jednotka s pulsními děly. Ne, že by šli na planetu s tím, ji rozstřílet na padrť, ale zkušenost z minulosti byla taková, že vždy bylo lepší mít se na pozoru. Jenže tentokrát to vše bylo k ničemu. Sotva se vylodili na předem vytipovaném místě nastalo peklo. Mezi vojáky něco vtrhlo a než se stihly vydat první rozkazy, byla většina mrtvá a roztrhaná na cucky. Pulsní děla z transportních lodí nestihly ani vyjet a bylo po všem. Eddie pochyboval, že někdo vůbec stihl poslat nahoru zprávu o útoku. Bylo to rychlé, strašně rychlé. On sám přežil spíše díky náhodě. Jeden z vojáků v nastalém zmatku vystřelil do barelů u nichž zrovna Eddie stál. Následoval výbuch, který jej vymrštil do vzduchu a jeho tělo se zachytilo vysoko ve větvích blízkého stromu. Jeho speciální kevlarová uniforma s kompozitním vláknem ho ochránila před střepinami i před tím, že by mu výbuch urval ruce, nohy nebo hlavu. Tak dokonalá technologie to byla. Byli vybaveni tím nejlepším pro ochranu těla. Špičkou ve vojenské výstroji. A proto i nyní stále nemohl uvěřit tomu co viděl dole pod sebou těsně před tím než milosrdně ztratil vědomí. Jeho kolegové se zmítali ve vzduchu a doslova se před ním trhali na kusy. Útočníky neviděl, ale něco tam dole bylo. Něco, co během chvíle roztrhalo jedna a padesát mužů a žen z jejich jednotky. Byl poslední. To byla jeho první myšlenka, když procitl a postupně si protahoval ochablé tělo. Vzhledem k nepřirozené pozici ve které strávil několik bezvědomých hodin v koruně stromu, cítil se jako polámaný, ale věděl že je to jen pocit. Potřeboval prokrvit tělo, rozhýbat se. Doufal, že ještě někoho přeživšího najde, ale rozum mu říkal, že je to bláhové přání. To peklo, co po přistání vypuklo, nemohl nikdo přežít. Nikdo. „Tak proč já? Jak to, že mě nenašli? Nebo nenašlo, to co tady udělalo ten masakr?“ přemítal zatímco se snažil pohledem proniknout noční tmou. V břiše mu zakručelo, potřeboval něco sníst jinak bude slabší. Potřeboval se sebrat, musel začít něco dělat, jinak se zblázní. „Jakoby na tom záleželo, už teď jsem vlastně živá mrtvola. Ale dokud dýchám tak žiju!“ zatnul zuby a opatrně se začal spouštět z větve na větev a sestupoval k zemi. Pohledem neustále těkal z místa na místo a snažil se být klidný, tak jak mu velel výcvik. Pomalu se mu dařilo přesvědčit sama sebe, že to dokáže. Přežije. Opatrně seskočil z posledních větví na zem a zalehl. Znovu pozoroval nejbližší okolí, ale nic nenasvědčoval přítomnosti čehokoliv. Slyšel jen svůj tichý dech, jinak zde bylo mrtvolné ticho. A pak tu byl ten pach. Pach smrti z rozervaných těl, vyvrhnutých vnitřností, rozcákané krve všude kolem a taky vůně po vystřelených nábojnicích. Tohle znal, už byl na nejednom bojišti, tohle bylo všude stejné. Smrt jako vždy hnusně páchla. Dal se do pohybu. Plazil se k jedné z transportních lodí a snažil se dávat si co největší pozor na cokoliv nepatřičného. Při výbuchu mu vypadla zbraň a při nárazu do větví se mu strhla z hlavy helma, kterou v tu chvíli neměl na pevno připnutou. Potřeboval se vybavit zbraní a multifunkční helmou. Ne, že by mu to pomohlo proti tomu co zde dole bylo, ale potřeboval mít ten pocit, že je připraven v plné zbroji. Pak ať si pro něj přijde klidně samo peklo. Doplazil se k otevřené zádi jedné z lodí. Nahlédl do transportního prostoru. Nic neviděl. V kapse vesty měl sice baterku, ale neodvažoval se ji použít. Světlo by ho mohlo prozradit. Ale takhle nic neviděl i kdyby tam na něj něco čekalo, tak by to nezjistil. Ne svým pohledem. Pomalu se postavil a vstoupil na spouštěcí rampu. Najednou ho zalil hřejivý pocit, tohle bylo jeho území. Tohle byl jeho domov. Vystoupal do trupu lodi a hned za dveřmi silně udeřil do ovládacího zařízení. Kovová rampa se zvedla jako štít a z vrchu se spustila vrata, která prostor neprodyšně uzavřela. Oddechl si a pronesl do tmy: „Kukla - Červéný kód.“ Ozvalo se několikeré automatické zasyčení a pak strojový hlas ovládacího počítače výsadkové lodi. „Č l u n b y l b e z p e č n ě u z a v ř e n.“ „Světlo.“ vydal další příkaz. A transportní prostor ozářilo žlutavé světlo. Zakryl si reflexivně oči rukou, přestože ještě rychleji je před náhlým světlem zavřel. Přiotevřel víčka a zvykal si na osvětlení. Podíval se na kóje sedadel po stranách a do jedné se posadil. Podíval se směrem k zavřeným dveřím do jídelny a sociálky. Za nimi se nacházely důstojnické ubikace člunu. Kdyby se tam dostal, mohl by se pokusit spojit s mateřskou lodí, jenže neměl oprávnění tam vstoupit. Automatický ochranný systém by ho na místě paralyzoval a kdyby se ho pokusil obejít, tak by ho na místě i zabil. Tudy cesta nevedla. Na druhou stranu, když zde vydrží dost dlouho, na hoře, si někdo musí všimnout, že se ve lhůtě dvanácti hodin po výsadku nikdo neozval. Budou muset něco podniknout. Přiletí a dostanou ho odsud. „Jasně, stačí tady zůstat zalezlý jako myš v díře a počkat na ty co přiletí.“ Začal se usmívat, nakonec to vypadá, že se odsud fakt dostane. Postavil se a popošel do středu místnosti, kde v řadě stály tři stříbrně se lesknoucí boxy. Ukrývaly v sobě složené pulsní děla v transportním stavu. Nostalgicky pohladil konečky prstů chladný kov. „Zde by jste nám holky nepomohly, ani kdyby jste byly venku. Buďte rády, že jste neviděly ten masakr.“ odmlčel se, jakoby zaváhal nad svým počínáním, ale pak pokračoval. „Ne, ne věřte mi. Tady by ani vaše síla nebyla nic platná, i vy musíte cíl zaměřit, aby jste jej mohly zničit. A to venku, to venku bylo něco, co zaměřit nešlo.“ Zarazil se. „Cože?! Vy jste viděly útočníky?“ rozbušilo se mu srdce. Narychlo vymačkal otevírací kód na bočním panelu. Kovová schrána, která kryla svůj náklad se po stranách srolovala do nosných panelů. Před ním se rozvířil pohyb kovových částí, které se přeskupovaly se strojovou přesností a zapadaly každá na své místo. Netrvalo dlouho a před ním stálo plně připravené pulsní dělo, ale se stále zataženým kanónem. Uvnitř člunu by nemělo moc smysl střílet. Eddie přistoupil k zadní části, kde se před ním otevřelo komunikační zařízení. Postavil se před skoro dva metry vysoký kovový válec a vstoupil do něj. Vstup se za ním uzavřel a on cítil jak se mu tělo zabořilo do měkké elastické hmoty. Hned na to, se mu k spánkům přisály dvě přísavky s čidly pro myšlenkovou komunikaci s Fählií. Neměl sice kvalifikaci pro danou činnost, ale každý z členů jejich sboru prošel kurzem, aby to v případě nutnosti zvládl. A Fählie, byly koneckonců živé bytosti uvnitř pulsních děl. Byly to výjimečně nadané dívky, které propůjčily svá těla armádním strojům. Protože dokázaly to co, roboti nikdy. Dokázaly myslet a v boji dosahovaly výborných výsledků. Proto ty nejlepší vraždící stroje současnosti byly z části biologického složení. Eddie nechápal co je vedlo k tomu, že se vzdaly své lidské existence a vstoupili do strojů jako duše, ale nyní se tím nehodlal zabývat. To co mu před chvíli tato Fählie sdělila ho dost rozrušilo. „Představ se, prosím.“ Na sucho polknul. Ačkoliv byla již dlouho strojem, pořád v ní bylo tolik lidského. „Jsem vojín Eddie Brown, člen 37. výsadkové baterie, dle všeho poslední přeživší.“ „Máš k tomu důkaz?“ „Důkaz?“ byl překvapený. „Ne, nemám. Ale to co nastalo po příletu nikdo nemohl přežít. Nikdo.“ „Tys to, ale přežil.“ Zazněl mu v mysli znovu ženský hlas. „To je náhoda, možná štěstí.“ „Takže může být na živu ještě někdo další?“ zeptala se ho znovu Fählie. Kousl se do spodního rtu a pak odpověděl: „Ano, může.“ „Jen jsem chtěla, aby sis to uvědomil. Nyní můžeme pokračovat v tom, cos měl v plánu.“ Byl zaskočený, tohle vážně nečekal. A než se odhodlal k další komunikaci spustila Fählie sama: „Když jsme přistávali, tak já i ostatní, jsme zachytily podivné shluky jakoby živé energie. Přeletěly jsme nad místem kde jich bylo velice mnoho a hned po tom přeletu se vydaly po zemi za námi. V první chvíli jsme jim nevěnovaly pozornost, předpokládaly jsme že ostatní automatické senzory na člunech je taky zaznamenávají. Jenže v momentě kdy jsme přistáli, se otevřely lodě a vykládací roboti začali vykládat první věci, tak se ty energie shlukly v okolí přistání. Lidé na ně přitom nereagovaly, uvědomily jsme si, že o nich neví. Ty podivné shluky energií se přestaly pohybovat a čekaly. V tu chvíli už bylo pozdě, naši návodčí byli spolu s ostatními venku a snažili se zabezpečit prostor. Pak nastal střet. Ono to zaútočilo na tvou vojenskou jednotku a během pár chvil ji zcela zdecimovalo. Nemohly jsme nic dělat, byly jsme a stále ještě jsme, zavřené tady uvnitř lodí.“ „Takto, že jste je viděly a nejmodernější pátrací systémy, snímací zařízení ani obyčejný zrak je nebyl schopen zaměřit?“ „Protože jsou jako my.“ „Jak to myslíš?“ nechápal Eddie stručnou odpověď, kterou mu Fählie podala s takovou samozřejmostí, jakoby to vše vysvětlovalo. „Kdysi to byla nějaká zdejší forma života. Řekněme jako lidé. I já jsem bývala člověkem a nyní jsem svou podstatou hodně blízko tomu, co zde způsobilo tu krvelačnou řež.“ „Ale, jak je to možné?“ „To nevím. Jen jsme z nich cítily obrovskou nenávist ke všemu živému.“ „Dobře, dobře. A teď jsou někde v okolí?“ „Ne, jsou mimo náš dosah. Momentálně zde nikdo z nich není.“ „A Oni o vás vědí?“ „To netuším, nijak na nás nereagovali.“ „Hm,“ zamyslel se. Tohle bylo něco s čím nevěděl jak se vypořádat. Natož, co by měl udělat. Něco zde na planetě žilo ve formě, kterou lidstvo dosud neznalo. Tedy rozhodně ne, jako volně žijící formu života. A určitě to nebylo naladěno přátelsky. Pak se zkusil zeptat: „Pokud by jste byly venku, byly by jste schopny je pulsními děly zasáhnout a zničit?“ „Ano.“ „Musím si to promyslet. Zpracovat co jsi mi sdělila. Děkuji ti. Teď si půjdu odpočinout a taky se najíst. Kdyby se náhodou opět blížily, dáš mi vědět?“ „Vem si z přihrádky na straně děla, čelenku návodčího. Tak tě budu moc kontaktovat i mimo komunikační válec.“ A v tom mu to došlo. „Počkat! Ale tys mě kontaktovala předtím a to jsi byla zavřená uvnitř a já venku!“ „To protože máš předpoklady být návodčím, jsi dostatečně senzitivní na podvědomé impulsy a stačil kontakt tvých prstů, abych mohla uskutečnit přenos.“ „Uh, brzdi. To zní dost šíleně.“ „Říkám ti, jen jak to je.“ „A ty jaké jsi měla jméno předtím než ses stala Fählie?“ „Amélie. Děkuji za optání, Eddie.“ „To já děkuji Tobě. Dala jsi mi naději.“ Udělal jakoby krok zpět a komunikační válec jej vypustil zpět do prostoru transportní části lodi. A opět ho bodlo do očí zdejší osvětlení, takže si zopakoval pomalé přivykání. Přešel na stranu a otevřel boční panel děla, pod kterým bylo několik přihrádek s věcmi. V té nahoře leželo několik čelenek návodčího pulsního děla. Jednu si vzal a zase tento prostor uzavřel. Čelenku si prozatím strčil do náprsní kapsy a šel k jídelně, která byla v meziprostoru mezi transportní místností a důstojnickými ubikacemi, za nimiž se nacházel pilotní můstek člunu. Všichni piloti byli odjakživa důstojníci. Odfrkl si při té myšlence. „Ale ve chvíli přistání, byli všichni venku, nebo ne? Piloti by přece během vykládky měly zůstat ve svých kabinách.“ Přistoupil k automatickému stroji na přípravu jídla a navolil si na displeji objednávku. Pak vytáhl čelenku a nasadil si ji na hlavu. „Amélie, slyšíš mě?“ zkusil se zeptat v myšlenkách. „Ano, ale slyším tě nejen já, slyšíme tě tady všechny.“ „Dobře, potřeboval bych vědět co se stalo s piloty transportních lodí?“ „Byli zabiti přímo v kabinách.“ „Jak? To přece není možné!“ „Kov není pro zdejší formu života překážkou. Kov a střely obecně jim ani neublíží, ale naše pulsní výboje by jim ublížit dokázaly.“ „Dobře a stihl někdo vyslat nouzový radiový signál směrem k mateřské lodi na oběžné dráze?“ „Ne, pokud víme.“ „A vy nejste schopny se spojit s někým tam nahoře?“ „Můžeme to zkusit.“ „A proč jste to už neudělaly?“ „Nemáme to v popisu práce, promiň Eddie. S takovouhle situací asi nikdo nepočítal. Ale už to zkoušíme.“ Ze stroje před Eddiem vyjel tác s miskou plnou jídla, ze kterého se ještě kouřilo a linula se z něj příjemná vůně. Popadl tác a posadil se k nejbližšímu stolu. „Ohledně těch venku. Žádná změna?“ „V okolí nezaznamenáváme žádný projev zdejších obyvatel.“ „Dobře, já jen, co kdyby jste to neměly v popisu práce.“ „To od tebe nebylo hezké, Eddie.“ „Omlouvám se, tahle situace mi dává zabrat.“ Omluvil se Eddie a slastně polykal teplé jídlo a přitom si říkal, jaké to má výhody. Může jíst a přitom se bavit. „Povedlo se nám spojit s jedním návodčím na orbitu planety. Předáváme mu veškeré dostupné informace.“ Málem mu zaskočilo. „Výborně.“ „Máme ti vyřídit, že nahoře se nyní budou radit o dalším postupu. Máš vydržet do rána a nevylézat z lodi.“ „Jasně, porady. To jim vždycky šlo. Sděl jim, že nemám v plánu nechat se venku roztrhat.“ „Odesláno.“ „Děkuji, Amélie. Teď, když musím stejně čekat, bych se asi měl prospat, člověk nikdy neví kdy bude mít znovu příležitost si odpočinout a nahoře mi asi dají pěkný kouř. Se na to natěším, ale pořád lepší než zhebnout na této planetě. A kdyby něco…“ „Neboj Eddie, kdyby se blížilo nebezpečí, nebo přišel nějaký další rozkaz z hora, dám ti vědět.“ „Fajn.“ Vstal a vyhodil příbor i s nádobím do recyklačního robota. Tác pak vrátil na stojan vedle stravovacího automatu. Rozhlédl se po jídelně. Na spaní tyhle čluny nebyly vybavené, tak co se dá dělat. Vyskočil na stůl a pohodlně se na něm natáhl. Zavřel oči a během chvilky usnul.

(2577)

čuk So 26.6.2010 19:52


Hoblinkaté sci-fi. (Tato zkrácená rychlovka může sloužit i jako hororový češtinářský diktát, nevylučuji, že tam mám chybu v y a i). Zástup Hoblinek a Hoblinků vystoupal z hloubi Měsíce na jeho povrch, naježil se, vytvořil palnou baterii a připravil se k odpálení se (my víme, že jich bylo pouze 10 dkg váhy, což na Měsíci s nízkou gravitační konstantou není zase až tak zanedbatelná hmotnost). Kam zamířila ta odpálená baterie? Na Zem! Proč na zeměkouli zvanou Zem zamířila mířidla a zamířila tam ve speciálních raketách? Protože Hoblinky obojího rodu považovaly Zem za oázu, ba přímo za zdroj oživení, vždyť na Měsíci Hoblinky i Hoblinkové umírali nudou. V co věřili? V to, že se jejich pozemský osud přetvoří v smysluplnou symbiózu s živými tvory. V kudrnatém stavu některé Hoblinky přistály v plzeňském kadeřnictví a vytvořily originální účesy místních exaltovaných krasavic. Hoblinkové mužského rodu, co se nechali vyžehlit a ztužit, pak oblékli zvířátka krysky do bodlinatého hávu a přeměnili tím velké množství krysek u kontajnerů na odpadky v ježky u kontajnerů na odpadky. Tím přispěli k snížení počtu krysek a zvýšení počtu ježků obecně. Stalo se tak v minulosti? Kdo ví? Já myslím, že ano. I když nevylučuji, že je lidé spálili v kamnech (platí pouze v případě dřevěných Hoblinek, ty měly holt smůlu. Hoblinkové se včas rozutekli do brdských lesů a časem zmutovali v třísky). I když je pravděpodobnější, že spáleni byli menší dřevění sourozenci Hoblinek – Pilinky – a to v tak zvaných piliňácích). Na Měsíci zůstal otec hoblinatých subjektů hoblík Hoblík zcela opuštěn svými dětmi.

(6961)

Šíma So 26.6.2010 19:31


Lišče: Šíma děkuje a klaní se!

(24)

Lišče So 26.6.2010 16:50


Šíma Nazval jsi to elektrickým nebem, ale ono to spíše vypadalo jako peklo pro baterie Žijí z posledních zbytku svých tzv. šťáv a postupně skomírají a sami sobě svými debatami ten konec strpčují. No možná si to nebe tak nějak vysnívají, kdo může vědět o čem sní baterie, že ano Tohle zpracování bylo jedno z prvních co mě napadlo, ale mám i jiné možnosti, uvidíme JInak je to pěkné, takové trochu milé, trochu smutné, ale hlavně hravé podstatou autora.

(6961)

Šíma So 26.6.2010 16:32


No, je to narychlo, ale snad se bude líbit! Hihi... -- Elektrické nebe -- Bylo po dešti. Na nebi znovu zasvítilo zvědavé slunce a jemný větřík rozfoukal zbytek temných a bachratých mračen. Po dešti... To je slabé slovo, lilo jako z konve, co z konve! Padaly trakaře! V podivném železném městě ještě stále stékala voda po různých kovových konstrukcích a v kapkách dopadala do louží na špinavé zemi, kterou jako sníh pokrývala rez. I kaluže tu měly podivný kovový nádech, jako by tomuto světu vládlo jen slunce, vítr, déšť a různé kovové harampádí... „Už je po všem? Už to přestalo?“ zeptala se hranatá devítivoltová baterie, která vzdáleně připomínala mimozemšťana se dvěma miskami na hlavě. Občas se ještě otřásla a s každým stále vzdálenějším hromobitím přivírala oči. „Fuj, to byla ale slota, ještě teď se třesu...“ „To byla bouřka, mami?“ ozvala se mikrotužková baterie typu „AAA“ své matky, která měla o jedno „A“ méně, ale vůbec jí to nevadilo. Byla větší a držela se tvrzení, že na velikosti mnohdy záleží. „Ano, broučku, už je po bouřce!“ usmála se tužkovka a její pohled spočinul na velké hromadě podobných baterií. Kam až její zrak dohlédl, trčely k nebi velké hromady baterií. Takové, nebo makové, bylo jich nepřeberné množství a všechny měly jedno společné: byly vybité! Čili... Došla jim šťáva, nebo v nich té energie již mnoho nezbývalo. „To je řečí pro trochu blesků!“ chvástala se čtyřapůlvoltovka. „To byste měli koukat, jak jsem jiskřila zamlada...“ „Jo, jo!“ mávla rukou hranatá devítivoltovka. „Na vás je radost pohledět... Zepředu deska a zezadu fořt... Jeden by zabrečel...“ „Pche,“ uraženě si odfrkla plochá baterie. „Nezáleží na vzhledu, ale na tom, co je uvnitř každého z nás!“ „No...“ zamyslela se hranatá baterie. „Když nad tím tak uvažuju, tak v nás všech je nespíš tak hovno...“ „Ale to snad ne?“ zamračila se tužkovka. „Jsou tu přeci děti!“ „Aha, no jasně!“ začervenala se devítivoltovka. „Pardon...“ „Ale že nás tu je!“ vyrušil je čísi hlas. „Tomu se říká síla...“ „Síla?“ ozvala se devítivoltovka, která letěla nedaleko kaluže. „Jaká síla, co vy o tom víte? Hrom do vás!“ „Ale strejdo...“ mávla rukou alkalická tužková baterie. Protože byla jiná, než ostatní, cítila se vůči těm obyčejným tužkovým malinko nadřazeně... „Když už tak... Teta!“ obořila se hranatá baterie se sotva viditelným nápisem: 9V. „Toho strejce si nechte od cesty!“ „Aby vám neukápla kyselina!“ dobírala si ji alkalická baterie. „Já jsem ještě při síle... A vůbec, kde to jsem a co tu dělám?“ „Kde to jste?“ zeptala se jí nevěřícně plochá čtyřapůlvoltová baterka. „Vy to nevidíte? To máte nos tak vysoko? Na...“ „Na smetišti...“ doplnila ji devítivoltovka. „Ale houby!“ řekla obyčejná tužkovka a mrkla na mikrotužku, aby se nebála. „Ve sběrně nebezpečných surovin!“ „A co je tu tak nebezpečného?“ rozesmála se alkalická baterie. „Snad ne vy okolo jako výkvět všech baterií?“ Najednou se všem zdálo, že se nebe trochu zatáhlo. Pak mezi ně dopadlo něco velmi velkého. Z jejich úhlu pohledu šlo minimálně o panelový dům, nebo něco podobného. Baterie se rozletěly na všechny strany, jen ta alkalická to schytala naplno. Byla rozmačkána, jako by ji přejel snad parní válec. „Kurva, co to bylo?“ zeptala se devítivoltovka roztřeseným hlasem. Lekla se tak silně, že jí už bylo všechno jedno. Div nevybuchla jako bomba... „Kroťte se! Jsou tu děti,“ řekla zbytečně obyčejná tužkovka. „Přišel ten konec světa, mami?“ ozvala se mikrotužka slabým hláskem. „Zemětřesení, sopečný výbuch, meteorit...?“ „Ale ne,“ mávla rukou tužkovka. „To jen mezi nás spadla, asi nedopatřením...“ „Pardon,“ ozvalo se shora. „Autobaterie jméno mé! Doufám, že jsem nikoho nerozmačkala...“ „Ani ne!“ pokrčila plochá baterie rameny. Tedy pokrčila by, kdyby nějaká ramena měla. Devítivoltovka mlčela a stále se snažila rozdýchat prožitý šok. V duchu si říkala: „Kterej kretén sem mezi nás hodil tuhle obludu?“ „Jsem tady správně?“ zeptala se autobaterie. Snad měla pocit sounáležitosti, nebo jen chtěla dodržet společenský bonton. „Těsně vedle!“ řekla tužkovka. „Ale to nevadí, vítejte mezi námi!“ „Můžete mě někdo z pod té hromady zkyslého elektrolytu dostat?“ huhňala pomačkaná alkalická tužková baterie. Byla v posledním tažení a takový konec si opravdu, ale opravdu nepředstavovala. „Víte, kdo já jsem? Já jsem... Alkalická...“ „Nemůžeme!“ řekli všichni svorně a pohlédli na všelijak se tvářící autobaterii. „Vy jste nám spadla snad z nebe!“ „No...“ zamyslela se autobaterie. „Moc nechybělo a byla to pravda, ale že skončím v důchodovém věku na tomhle místě, to jsem vážně netušila...“ „Ta namyšlená alkalička patrně také ne!“ rozesmála se plochá baterie, div neztratila rovnováhu. „Vítejte mezi námi, dlouho se tu nezdržíme, protože to s námi co nevidět skončí!“ „Eutanazie?“ vyděsila se autobaterie. „Ale vždyť já si takový konec nezasloužím? Celý život jsem rozsvěcela světla, troubila na klakson a roztáčela startér...“ „Takový je život,“ řekla devítivoltovka věcně a světaznale. „Ale řeknu vám, kdyby to šlo, právě bych se před chvíli posrala strachy! To byla ale řacha...“ „Svatá pravda,“ přikývla plochá baterie. „Taky jsem leknutím skoro vytekla...“ „Pochválen buď elektrolyt!“ souhlasily ostatní baterie a daly se do nábožného mlčení. Slunce do nich ještě nějaký čas pražilo o sto šest, než zapadlo za nedaleký kopec. Teplý sluneční den vystřídala chladná noc s nebem posetým spoustou hvězd. „U svatého kontaktu, to je ale krása!“ špitla autobaterie. „Skoro jako bych už byla v nebi... Jejda... Zdá se, že mi praskla voda!“ „Budete rodit?“ znejistěla plochá baterie. „Já?“ zarazila se autobaterie. „Ne, ale tím pádem jsem se asi pěkně poškodila...“ „Tady té škody už moc nenaděláte,“ řekla jí plochá baterie. „Mami?“ ozvala se mikrotužka. „Ano, zlatíčko?“ „Až budu velká, chtěla bych být bleskem!“ „Proč bleskem?“ zeptala se jí plochá baterie. „Protože nemá tělo a jiskří si jak chce...“ řekla mikrotužka vesele. „Hrom do police!“ zabručela devítivoltovka. „Bleskem, taková volovina...“ „Jen ji nechte...“ usmála se pomalu se roztékající autobaterie. „Život je tak krátký... A...“ „A je to!“ řekla smutně tužkovka. „Kdopak to bude příště?“ „Už je v nebi!“ souhlasila devítivoltovka. „Mami, co je nebe?“ „To je to místo nad námi, zlatíčko!“ zamyslela se tužkovka. „Tak já půjdu taky do nebe a budu bleskem...“ řekla si mikrotužka umíněně a navždy usnula. „Ano, jednou se tam sejdeme všichni!“ řekla smutně devítivoltovka a projevila tužkovce svou soustrast. „Jen doufám, že tam mezi námi nebude i ta alkalická mrcha, která nám dneska otravovala celé odpoledne!“ -- Konec --

(6961)

Šíma So 26.6.2010 15:09


Já taky, hlavně co napíšu sám... Ale ta BATERIE, třeba alkalická, tužková... Hm...

(1650)

Ekyelka So 26.6.2010 14:11


Šímo, díky, i když jsem v tom nevinně. Prostě mi jen padl zrak na to, co se poflakuje kolem počítače na stole, případně u mne v pracovně (třeba těch 10dkg bylo původně 10dkg třímilimetrových korálků se zlatým průtahem) Nicméně a jelikož ještě zkracuju jednu soutěžní povídku (musím jí ubrat téměř polovinu), netušímk zda se připojím i literárně, přestože teď už na to hypoteticky čas mám. Takže jsem stále zvědavá, co napíšete vy ostatní.

(6961)

Šíma So 26.6.2010 00:21


Pěkné! Líbí se mi: BATERIE, ale snad i šíma není na baterky, takže se uvidí! Poklona Ekyelce!!!

(896)

Amemmaita So 26.6.2010 00:07


tak jsem se opět odvážila do Ekyelčina Hvozdu a našla co hledala. Ekyelka nám ve svém Hvozdě i tentokrát zanechala naše rychlovky, tady jsou: BATERIE OÁZA ZEMĚ HOBLINKY 10dkg

(24)

Lišče St 23.6.2010 16:35


No, já to nakonec smazal. Když píšu tzv. real příběhy jsou téměř vždy dost smutné, tragické a nějak jsem na to nakonec neměl nervy... Ale ve zkratce, o co v tom příběhu šlo, aby jste mohli aspoň ochutnat něco z toho co jsem měl sepsáno: Jmenovalo se to stěhování Vinného sklípku. Jeden z dua se právě rozvedl se svou manželkou, která odjela na víkend ke své matce. On má tento víkend na vystěhování a to i svého vinného sklípku pod jejich domem, který připadl manželce. A tak si přizval na pomoc svého kamaráda, ale při balení vinných láhví do beden se slámou popíjejí a tak se dostali do fáze, kdy mají vše připraveno, naloženo, ale sami jsou pod obraz a jaksi potřebují někoho kdo by řídil. Tak se jeden z nich rozhodne zavolat dalšímu kamarádovi, aby je odvezl i s dodávkou, jenže v omamení smyslů zavolá své bývalé ženě... To je hlavní osa přívěhu. Možná to někdy sepíšu nanovo, ale jsem v situaci, kdy psaní takovýchto osudů mě asi více zasahuje, tak musím odložit.

(6961)

Šíma St 23.6.2010 15:20


Ano, mě už to napadlo, ale nenapadla mě pointa, tak je má poslední rychlovka bez pointy, ale i tak se prý může!

(896)

Amemmaita Po 21.6.2010 00:34


mě taky něco napadlo, ale mam jen rozepsáno, třeba do úterka stihnu

(6961)

Šíma Ne 20.6.2010 10:53


čuk: Ale i přesto je Tvůj styl stále dobrý!

(2577)

čuk Ne 20.6.2010 09:20


LIšče: suchost a suchý humor a víra v představivost čtenáře mě vede ke zkratkovým textům jako stylu (neb času mám již málo a detaily už mizí v zapomnění).

(24)

Lišče Ne 20.6.2010 00:05


Čuk - příjemná bajka, leč chybí mi v ní náboj, nebo poutavost, je to odvyprávěno hodně na sucho i když svlaženo ve víně Šíma - tys musel mít den Ale jo, je to vzato pěkně od podlahy A já mám rychlovku rozmyšlenou, ale během celého dne jsem pořád něco dělal a nyní do rána mám ještě stále co na práci... tak uvidí, ale snad se k jejímu sepsání dostanu zítra.

(618)

Aini So 19.6.2010 23:08


Šíma: Ty Ty Ty, Kuku, jednohlasně pro chobotnici poprvé

(896)

Amemmaita So 19.6.2010 22:25


no koukám, že se nelenilo a ani ne za 24 odin od nasypání témat se něco objevilo, no uvidím jak na tom budu já, jsem relativně po zkouškách, tak se házím do pohody

(6961)

Šíma So 19.6.2010 21:43


Tady je upravená a trochu kultivovaná verze napsaná na poslední téma... -- Opilá chobotnice (podruhé) -- Byl večer... Ne, byla již noc a ne mladá, nýbrž pokročilá. Nebe bylo zamračené a Měsíc... ten byl nejspíš někde na pivu. Z těžkých mračen padal drobný déšť a občas se zablesklo a hrom jen tak z plezíru otřásal nejen okenními tabulemi. Světla pouličního osvětlení vždy po každém zablesknutí poslušně zamrkala. Dva muži kráčeli šerou a vlhkou uličkou mezi domy a podepírali jeden druhého. Spíše než-li jako lidé, připomínali spíše čtyřokou opilou chobotnici. Nohy se jim pletly a rukama rozhazovali do výše. Jeden byl nižší a druhý vyšší. Prostě taková nesourodá dvojka, jako dvě postavičky z nějaké povídky, kterou napsal malinko alkoholem uondaný a na klávesnici šilhající autor. Jen jeden z nich (ten vyšší) měl v jedné ze svých pracek z poloviny vypitou láhev. Proč pracek? Ruce měl jako lopaty a byl to právě on, kdo podepíral při lopotné chůzi, která se podobala spíše pohybu jehly v šicím stroji – cyk cak – než chůzi v přímce z bodu „A“ do bodu „B“. Podle tvaru lahve a etikety šlo o víno. Tedy... Jeden by musel nejspíš hádat, protože v té uličce bylo světla poskrovnu a zdání může jako vždy klamat. Ono lidská představivost totiž mnohdy nezná mezí... „Ku- ku- ku-“ začal jeden z mužů. Ten druhý se překvapením zastavil, div sebe a svého přítele neporazil a neupustil onu láhev na zem. „Ty... Ty... Ty...“ zamračil se čahoun. „Co?“ zeptal se jeho opilý kolega. „Ty... Ty jsi...“ zamyslel se. „Ten pták?“ „Já? A pták?“ zeptal se jej menší muž bez lahve a hlasitě škytl. Chvíli balancoval okolo svého nejdražšího přítele jako nezkušená baletka, aby pak kolem něj chodil jako opilý Měsíc okolo planety Země. Kdesi zavřískala kočka. Zaštěkal pes a převrátila se poloprázdná popelnice. Pak vše rázem utichlo. Jen občas se zablesklo a zahřmělo. „Ku- Kukačka?“ „Jo... Kukačka...“ řekl mu čahoun s lahví a zhluboka se napil. „Chceš... ještě?“ „Já?“ zvedl ruce malý muž nad hlavu, div neztratil balanc. „Já?“ „Jo!“ škytl muž s lahví. „Ty pi-“ „Pi? Pi!? Nejsem píča!“ zamračil se opilec a chvíli si svého vysokého kamaráda prohlížel. Ale protože měl v lampce a v uličce bylo šero, mnoho toho z něj neviděl. „Co?“ „Ale...“ mávl rukou čahoun a zašplouchal alkoholem v lahvi. „Nejsi... Ale, škyt... Ale... Jsem... Chtěl... To... Aby ses... Napil!“ „Ne!“ zavrtěl prcek hlavou. „Moment, jdu se... Budu... Chcat!“ „Tady?“ zeptal se jej čahoun a znovu si přihnul. „Ty tu... Budeš... Močit?“ „Vždyť tu... Tu... Nikdo není!“ mávl rukou prcek a lekl se, když znovu zahřmělo. „Ku- Ku- Kurva! To jsem se... lekl! Skoro jsem se... Pochcal!“ „Tak...“ zarazil se čahoun. „Chčij na... zem a ne... Do gatí, vo- vole!“ „Ale...“ přehnul se muž s prázdnýma rukama tam i zpět. Vlastně už je prázdné neměl, protože v jedné z nich držel svého nejlepšího přítele a v druhé kus gatí. Mířil s ním jako s nějakou zbraní na zeď a vrtěl hlavou. „Tak... Tak... Kurva... Chčij už ko- ko- konečně!“ „Po- počkej!“ řekl mu čahoun. „Ty- Ty mi ho... chceš podržet?“ rozesmál se opileckým hlasem muž s rozepnutými kaťaty. „Ses asi... posral, ne? Si- Si- Si ho podržím... sám!“ „Vo-le!“ mávl čahoun rukou a dopil obsah lahve a pak se na ni díval jako husa do flašky. „Ty... Ty jo! Vo- Vono tam nic... To! Ne-ní!“ „A co?“ zeptal se jej močící muž. „Pra- pravda, vole!“ řekl čahoun překvapeně. „Kurva, kde je?“ „Pravda?“ zamyslel se prcek a podíval se na své ruce. „Vo- Vole, nevíš, kde je?“ „Ten... Ten to tak bude vědět, vo- vocas jeden!“ mávl rukou čahoun. „Myslel jsem... Pro- Promiň!“ „Co?“ řekl muž s vlastním přirozením v ruce. „Ko- Konečně!“ „Už?“ uchechtl se čahoun. „Už? Teče?“ „Jo,“ vydechl slastně muž u zdi. „Te- Teče, vole!“ A na chvíli bylo tiché a trapné ticho. Oba muži poslouchali, jak se moč rozstřikuje po omítce a mísí se z deštěm. Občasný blesk nakrátko osvětlil oba muže. Vypadali víc než pitoreskně. Kdyby nebyli tak nadraní, bylo by to i k smíchu. Dva muži v úzké uličce, vrávorající jako stromy klátící se ve větru. „U- Už?“ zeptal se čahoun a hned na to mrštil s prázdnou lahví do krátké pravoúhlé odbočky této úzké uličky, ve které stálo několik popelnic. Odněkud s vřískotem vyletěla kočka a zmizela v šeru na druhé straně uličky. Běžela, jako by jí za patami hořelo. „Ku- Kurva, co to bylo?“ otřásl se močící muž. „Skoro jsem se... Posral!“ „Ko- Kočka, vole!“ usmál se jeho kolega a na okamžik se musel opřít o mokrou zeď. „Ko- Kolik je hodin?“ „Vím já?“ uchichtl se prcek, když si schovával nádobíčko tam, kam patří. „Ty... Ty, vole!“ „Proč mi na- nadáváš?“ zeptal se jej o stěnu opřený čahoun. Nestál však u té, kterou prcek skrápěl, nýbrž naproti a to ještě dost daleko, aby se necítil trapně. Vždy se cítil nesvůj, když někdo v jeho blízkosti vykonával potřebu. Připadal si jako blbec, ale nemohl za to. O to však raději s ostatními pil, radoval se a hrál karty. Co pil, přímo nasával jako houba! „A ho- hotovo!“ řekl mu prcek. „Tak... Jdem?“ „Kam?“ „Do-“ zarazil se prcek. „Do prdele! Mám... Mám mokro v bo- botech!“ „Do prdele?“ zamyslel se čahoun. „Tak tam... Tam jsem ještě... nebyl...“ „Ne, vole, do- domů, asi!“ řekl mu prcek, nyní již s prázdným močovým měchýřem. „Si... Si ani nemůžu umýt ruce...“ „Se... Ser na to!“ mávl rukou čahoun. „Ser na hygi... hygi... hygienu! Jsme jako... Opice!“ „Jo a za vše... Za všechno může... To...“ promnul si prcek bradu a kýval se přitom na všechny strany jako stéblo trávy. „No...“ „Víno a chla- chlast!“ souhlasil čahoun uznale. „Ku- Ku-“ „To... To už jsou dvě?“ zamračil se prcek. „Fakt? To- To to letí...“ „Co já... Vím?“ pokrčil čahoun rameny. „Ne- Nemáme co pít a...“ „Jdeme... domů!“ navrhl mu prcek, přítel z mokré čtvrti a to doslova. Znovu se zablesklo a zdálo se, že déšť zhoustl. „Prší, vole! Leje...“ „Jo, chčije...“ souhlasil čahoun. „A co? Doma?“ „Mám tam... Mám tam... Mám... Tam...“ „Ještě nějakou... flašku?“ rozsvítily se čahounovi očička jako dva reflektory. „Fa- fakt?“ „Jo, ještě... Tři, tři flašky!“ řekl prcek tajemně. „Tři...“ „Tak... Tak na co... Čekáme?“ řekl mu čahoun a chytil jej kolem ramen. „Vy- Vykročme vstříc...“ „Novému... dobro- dobro- dobrodružství?“ pousmál se prcek bodře. Otřásl se v chladivém dešti a vydali se pomalu spolu jako jeden muž vrávoravým krokem skrze temnou uličku k ulici osvětlené pouličním osvětlením. Z dálky opravdu vypadali jako nějaká chobotnice, která se nedopatřením dostala k flašce alkoholu a nevěděla, co s ní a proto ji vypila... Z nebe nepřestával padat déšť. Ulička osaměla. Moč smyl déšť a do převrácené popelnice se nastěhoval osamělý pes. Byl rád, že na něj neprší a ta kočka? Kdo ví, kde jí byl zrovna konec. Celou noc se blýskalo a někomu by se mohlo zdát, že té bouřky nebude konec, nebo to byl přeci jenom sen? Kdo ví... -- KONEC -- Toť vše...

(6961)

Šíma So 19.6.2010 21:30


Doufám, že jsem tímto šíleným textem nikoho nepohoršil a pokud ano, jdu si sypat popel na hlavu! Že by byl i šíma... Tak trochu... Pod vlivem?

(6961)

Šíma So 19.6.2010 19:43


Vážení a milí čtenáři, tady to je! Copak? No přeci... Poslední hříbkova rychlovka a snad se vám bude líbit! Jmenuje se: -- Opilá chobotnice -- Byl večer... Ne, byla již noc a ne mladá, nýbrž pokročilá. Nebe bylo zamračené a Měsíc... Ten byl nejspíš někde na pivu. Z těžkých mračen padal drobný déšť a občas se zablesklo a hrom jen tak z plezíru otřásal nejen okenními tabulemi. Světla pouličního osvětlení vždy po každém zablesknutí poslušně zamrkala. Dva muži kráčeli šerou a vlhkou uličkou mezi domy a podepírali jeden druhého. Spíše než-li jako lidé, připomínali spíše čtyřokou opilou chobotnici. Nohy se jim pletly a rukama rozhazovali do výše. Jen jeden z nich měl v jedné ze svých pracek z poloviny vypitou láhev. Podle tvaru lahve a etikety šlo o víno. Tedy... Jeden by musel nejspíš hádat, protože v té uličce bylo světla poskrovnu a zdání může jako vždy klamat. „Ku- ku- ku-“ začal jeden z mužů. Ten druhý se překvapením zastavil, div sebe a svého přítele neporazil a neupustil svou láhev na zem. „Ty... Ty... Ty...“ zamračil se. „Co?“ zeptal se jeho opilý kolega. „Ty... Ty jsi...“ zamyslel se. „Ten pták?“ „Já? A pták?“ zeptal se muž bez lahve a hlasitě škytl. Chvíli balancoval okolo svého nejdražšího přítele a pak kolem něj chodil jako opilý Měsíc okolo planety Země. Kdesi zavřískala kočka. Zaštěkal pes a převrátila se poloprázdná popelnice. Pak vše utichlo. Jen občas zahřmělo. „Ku- Kukačka?“ „Jo... Kukačka...“ řekl muž s lahví a zhluboka se napil. „Chceš... ještě?“ „Já?“ zvedl ruce muž s prázdnýma rukama. „Já?“ „Jo!“ škytl muž s lahví. „Pi-“ „Pi? Nejsem píča!“ zamračil se opilec a chvíli si svého kamaráda prohlížel. Ale protože měl v lampce a v uličce šero, mnoho toho z něj neviděl. „Co?“ „Ale...“ mávl rukou muž s vinnou lahví. „Nejsi... Škyt... Ale... Jsem... Chtěl... To... Aby ses... Napil!“ „Ne!“ zavrtěl hlavou jeho přítel. „Moment, jdu se... Budu... Chcat!“ „Tady?“ zeptal se jej muž s lahví a znovu si přihnul. „Ty tu... Budeš... Močit?“ „Vždyť tu... Tu... Nikdo není!“ mávl rukou muž bez flašky a lekl se, když znovu zahřmělo. „Ku- Ku- Kurva! To jsem se... lekl! Skoro jsem se... Pochcal!“ „Tak...“ zarazil se muž s lahví. „Chčij na... Zem a ne... Do gatí, vo- vole!“ „Ale...“ přehnul se muž s prázdnýma rukama tam i zpět. Vlastně už je prázdné neměl, protože v jedné z nich držel svého nejlepšího přítele a v druhé kus gatí. S přítelem mířil jako se zbraní na zeď a vrtěl hlavou. „Tak... Tak... Kurva... Chčij už ko- ko- konečně!“ „Po- počkej!“ řekl mu jeho lidský přítel. „Ty- Ty mi ho... chceš podržet?“ rozesmál se opileckým hlasem muž s rozepnutými kaťaty. „Ses asi... posral, ne? Si- Si- Si ho podržím... sám!“ „Vo-le!“ mávl rukou druhý muž a dopil obsah lahve a pak se na ni díval jako husa do flašky. „Ty... Ty jo! Vo- Vono tam nic... To! Ne-ní!“ „A co?“ zeptal se jej močící muž. „Pra- pravda, vole!“ řekl opilec s lahví. „Kurva, kde je?“ „Pravda?“ zamyslel se jeho přítel a podíval se na svého ptáka. „Vo- Vole, nevíš, kde je?“ „Ten... Ten to tak bude vědět, vo- vocas jeden!“ mávl rukou muž s lahví. „Co?“ řekl muž s ptákem v ruce. „Ko- Konečně!“ „Už? Teče?“ „Jo,“ vydechl slastně muž u zdi. „Te- Teče, vole!“ A na chvíli bylo tiché a trapné opilecké ticho. Oba muži poslouchali, jak se moč rozstřikuje po omítce a mísí se z deštěm. Občasný blesk nakrátko osvětlil oba muže. Vypadali víc než pitoreskně. Kdyby nebyli tak nadraní, bylo by to i k smíchu. „U- Už?“ zeptal se muž s prázdnou lahví, se kterou mrštil do krátké odbočky této úzké uličky, ve které stálo několik popelnic. Odněkud s vřískotem vyletěla kočka a zmizela v šeru na druhé straně uličky. Běžela, jako by jí za patami hořelo. „Ku- Kurva, co to bylo?“ otřásl se močící muž. „Skoro jsem se... Posral!“ „Ko- Kočka, vole!“ usmál se jeho kolega a na okamžik se musel opřít o mokrou zeď. „Ko- Kolik je hodin?“ „Vím já?“ rozesmál se ten druhý, když si schovával nádobíčko tam, kam patří. „Ty... Ty, vole!“ „Proč mi na- nadáváš?“ zeptal se o stěnu opřený muž. Nebyl však opřený o tu, kterou jeho přítel omočil, ale naproti a to ještě dost daleko, aby se necítil trapně. Vždy se cítil trapně, když někdo v jeho blízkosti vykonával potřebu. Připadal si jako blbec, ale nemohl za to. O to však raději s ostatními pil. Co pil, nasával! „A ho- hotovo!“ řekl mu jeho přítel. „Tak... Jdem?“ „Kam?“ „Do-“ „Do prdele?“ „Ne, vole, do- domů, asi!“ řekl muž s prázdným močovým měchýřem. „Si... Si ani nemůžu umýt ruce...“ „Se... Ser na to!“ mávl rukou ten druhý. „Jsme jako... Opice!“ „Jo a za vše... Za všechno může... To...“ „Víno a chla- chlast!“ souhlasil druhý. „Ku- Ku-“ „To... To už jsou dvě?“ zamračil se ten druhý. „Fakt?“ „Co já? Vím?“ pokrčil rameny první muž. „Ne- Nemáme co pít a...“ „Jdeme... domů!“ navrhl mu přítel z mokré čtvrti a to doslova. Znovu se zablesklo a déšť zdálo se že zhoustl. „Prší, vole!“ „Jo, prší...“ souhlasil ten druhý. „A co? Doma?“ „Mám tam... Mám tam... Mám... Tam...“ „Ještě?“ „Jo, tři flašky!“ dostalo se mu odpovědi. Mluvili jeden přes druhého a zadrhávali se jako gramofon s tupou jehlou a bylo jedno, co kdo pronesl, protože byli oba dva nadraní jako zákon káže a i Dánové by se mohli při pohledu na ně stydět a tiše jim závidět... A tak se oba znovu objali jako dávní milenci, zpívali si pod vousy, hulákali a z dálky vypadali opravdu jako ta chobotnice, která se nedopatřením dostala k flašce alkoholu a nevěděla co s ní a proto ji vypila... Z nebe nepřestával padat déšť. Ona ulička osaměla. Moč smyl déšť a do převrácené popelnice se nastěhoval osamělý pes. Byl rád, že na něj neprší a ta kočka? Kdo ví, kde jí byl zrovna konec... -- Konec --

(6961)

Šíma So 19.6.2010 16:47


čuk: Pěkné... Zauzlovaní žížaláci! A dokonce má tento kratičký textík i jakousi "výchovnou pointu", byť je třeba i pravdivá, přestože mnohdy platí ono: "Kdo dřív přijde, ten dřív mele!" A také doufám, že se ona žížalice v tom značkovém víně neutopí!

(2577)

čuk So 19.6.2010 14:46


Nesplňuji podmínku rychlovky, neb šetřím čas čtenářů i síly své ochabující a redaktorstvím vysávané. V krizi šetřím i slova. Snad tím bude má miniatura lépe čitelná. Bajka o třech žížalách. Sklep měl hliněnou podlahu. Dva žížaláci se vplazili do dvou ne zcela prázdných lahví od vína, které jim byly nejblíž. Poněkud nekvalitní víno bylo vinno, že udělali ve vinném opojení chyby. Oba si chtěli i jinde užívat, oba chtěli vlézt i do třetí láhve se superznačkovou vinětou. Při opilecké pranici se zauzlovali, načež, znaveni pohybem a alkoholem, usnuli. Žížalice konečně žížaláky dohonila, s opovržením si odfrkla, spící opilce přelezla a usadila se ve třetí láhvi se slovy: „Když nedojde ke grupensexu, snad se alespoň potěší mé chuťové a čichové buňky. Bude to tady fajn, od žížaláků neoslintané. A taky: do láhve se ke mně žádný ptačí zobák ani nevhodný partner nedostane, takže mohu klidně spát a mít krásné vinné sny.“ Fanděme žížalici, aby se při tom ve víně neutopila. A poučme se, že vždy nevyhrává ten, kdo se příliš hrne dopředu.

(896)

Amemmaita So 19.6.2010 00:49


I pro tentokrát nebudeme ochuzeni o témata rychlovek, tady jsou: víno je vínno chyby opojení dva ve sklepě tři lahve

(698)

Tracy Harper Ne 13.6.2010 13:28


Ehm, Eky... ty někdy krotíš svou zákeřnost?

(6961)

Šíma Ne 13.6.2010 12:15


Lišče: Ano! Ale bez legrace, nic mě nenapadlo a času bylo taky málo... Tedy, do úterní půlnoci je ještě času dost, že ano? Takže... Uvidí se a nic neslibuji!

(24)

Lišče Ne 13.6.2010 11:53


Ekyelka - díky. Jen by to chtělo i další autory, autorky... aby to bylo pestřejší Šíma - i ty kulišáku, sám nic nenapíšeš a pak si nehtíkem ještě rýpneš Ale jo, mám rozmyšlenou i úpravu (nejen opravu) tohoto textu, uvidím.

(6961)

Šíma Ne 13.6.2010 11:45


Lišče: Tleskám hned natřikrát, protože se Ti (docela i) povedlo napsat pěknou a poutavou rychlovku! Že by šíma žárlil? Ani ne, protože jeho múzy si spokojeně dřímou a pochrupkávají a neprobudí je snad ani výstřel z děla! Máš ode mne "Rychlovkové plus"!!!

(1650)

Ekyelka Ne 13.6.2010 11:20


Ha! Megarychlé a krásně pospojované dohromady. Uff, tak se přeci jen nemořím s vymýšlením témat, prohledáváním archivů a krocením své zákeřnosti zbytečně.

(24)

Lišče Ne 13.6.2010 00:08


Tak je půlnoc, tedy cca 24 hodin od zveřejnění témat, tedy čas vložit sem to, co jsem stvořil tentokrát. Zatím to pokaždé bylo jiné žánrově. První byla pohádka s malýma myškama, pak smutná pocitovka z realného světa a dnes? Inu posuďte sami. Je to dopsáno a jednou narychlo přečteno a sem vloženo. Tedy chybky tam budou, ale bylo to docela rychle i když jsem to sepsal až teď v noci, přes den jsem jen přemýšlel jak to pojmout, prootže nápadů jsem měl několik a vybral si nakonec toto pojetí. A délu už nedržím, protože jsem chtěl mít raději obsah, než jen kostru Strážce konce a počátku Vetchý stařec klopýtal kamennou chodbou a pobrukoval si nějakou melodii. Byl oděn v slavnostní bílé říze, která byla zdobena mnoha zlatavými ornamenty v podobě ptačích reliéfů, které žily jakoby svým vlastním životem. Nahodile sem tam některý z ptáků vzplanul v zlatavých plamenech, aby se záhy rozsypal v trochu zlatého prachu. A než udělal stařík další dva tři kroky chodbou, z prachu vyšlehl opět plamínek a z něj vystoupil pták, který před chvíli shořel na popel. A tento koloběh se neustále opakoval v nahodilém pořadí u všech obrazů na rouše. Každý, každý z těch ptáků byl přitom trochu jiný. Jedni stáli na dlouhých štíhlých nohou, jiným byly sotva vidět drápy jejich spárů. Jedni měli zobáky dlouhé a rovné, jiní krátké a zahnuté. Byla to ptačí zahrada na jednom šatu, ptačí zahrada, která žila svým prapodivným životem i když nebyla skutečná. Ptáci kteří naplňovali svůj osud a nesli sebou své poselství. Byli jenom obrazy poslů. Dění na svém šatu stařec nevěnoval žádnou pozornost, dál se trmácel po kamenných kvádrech a pobrukoval si svou melodii. Nosil Řízu znovuzrození již po tisíce let. Byl zvyklý, že vyobrazení ptáci na jeho oděvu provádějí to k čemu byli stvořeni. Když se na jeho říze zrodil první a pak ještě několik dalších, tak je celé dny sledoval. Dnes už, ale ne, každé jejich vzplanutí pociťoval celým svým tělem, už se nepotřeboval dívat. On sám byl strážcem konce i počátku. Ano, v tomto pořadí. Protože, aby něco mohlo začít, musí něco jiného skončit. Příčina a následek. Jeden ze základních zákonů existence všech světů. I když tomuto starci bohatě stačil ten jeden svět, nad kterým bděl již celou věčnost. Nyní ho čekala práce, kterou jednou za dlouhý čas musel udělat. Musel na Zemi seslat nového ptáka znovuzrození. Takového, který opět přiměje ty pošetilé obyvatele tam dole, aby opět začali žít. Udělal to už mnohokrát, poslal ptačího posla do snad všech známých kultur, co se dole za ty věky vytvořily. Bylo zajímavé sledovat následné dění. Ačkoliv on dolů posílal pořád jednoho a toho samého ptačího vyslance, s jedním a tím samým úkolem. Tak tam dole si ho každý národ vždy pozměnil, upravil. Byla to obdivuhodná věc, hodně blízká magii. Ale tu pozemští smrtelníci nikdy neovládali, ne v její čisté podobě. Pokud by tomu tak bylo, jejich svět by už dávno zanikl, protože s mocí neumějí zacházet. Nyní se schylovalo k události, která by mohla svět zničit. Ne dnes, ne zítra, ale v blízké budoucnosti. Smrtelníci tam dole se nedokázali dívat dál, ale on strážce konce i počátku, dokázal vidět důsledky činů, které ti tzv. mocní tam dole vykonali. Jeho posláním bylo dbát o to, aby svět a jeho lidští obyvatelé existoval dokud to bude možné, protože přál si to sám jeho stvořitel. Jeho cílem mělo být zachování existence národů. Ne vždy se mu to podařilo. Sám by spíše řekl, že vícekrát zklamal než, že by uspěl. Přesto pokračoval v plnění svých povinností. Ale ani tak nemohl si odpustit své selhání v podobě zániku atlantíďanů. Jejich zkázu zjistil příliš pozdě, navzdory zkáze pokusil se s pomocí ptačího vyslance zachránit co se dalo. Leč, všechna snaha přišla vniveč. Přežilo pár jedinců, kteří se ztratili v čase a zachovaly se po nich jen pozemské legendy. Stařec měl jisté tušení, že pokud civilizace některého národa dosáhne svého maxima, tak prostě zanikne ať On udělá cokoliv. Na ty národy s nejvyšším stupněm civilizace, prostě jeho ptačí poslové již nefungovali. Tyto národy nikdy nezanikly, aby znovu povstaly. Vždy jen zanikly, ať už to byly indiánské kmeny v Jižní Americe, kterým seslal Avalerióna a posléze i Lenda da gralha Azul. Poslové byli neúspěšní, zůstalo po nich jen vyprávění, které se dochovalo díky svědkům, primitivnějších národů, kteří byli při zániku mocných. Pokaždé šli svou cestou, nikdy se nevydali po stopách těch, kteří na tom byli dříve lépe než oni. Jejich zánik jim byl asi dostatečným varováním. Přesto, a to stařec za celá tisíciletí nepochopil, i oni spějí zdárně ke svému konci. Jejich vývoj je svou podstatou sebezničující. Nedokáží tomu zabránit oni, ale ani sami Bohové a že jich za tu dobu bylo. Jenže i oni zanikají společně se svými uctívači v prachu zapomnění nekonečného času. Jen do Asie seslal za ty věky tolik ptačích poslů a kde jsou ony kultury. Leží pohřbeny pod zeminou a ti co po nich šlapou ani nevědí o jejich existenci. Jen některé se zachovaly, alespoň v mýtech. Tohle bylo jedno z poslání jeho ptačích poslů, uchovat něco aspoň v této podobě. Pro ty co se dokáží dívat, pro ty co dokáží poznat co skutečně před sebou zří, je to jeden z jeho odkazu lidstvu. Protože si myslí, že tohle může být cesta k tomu, aby se zastavilo neustálé zanikání, bez pokračování. Jenže jak se zdálo lidstvo bylo k jeho odkazu slepé a ti co prozřeli dosáhli osvícení, nic nezmohli. Lidí už je na tom světě příliš mnoho a jejich nový konec se opět blíží. A jako obvykle jsou ke všem úkazům opět slepí a přezíraví. Vybavil si ve vzpomínkách Fénixe. To byl vyslanec, který se dokázal vepsat do mysli lidstva asi nejvýrazněji ze všech jeho vyslanců. Jako jediný dokázal proniknout do základu pokročilé kultury starobylého Řecka a dokázal zabránit jejich zkáze. To Bennu ve starověkém Egyptě selhal, ale jen na půl. Nepovedlo se mu zachránit starobylou kulturu, která by i dnes převyšovala mnohé známé současným obyvatelům, ale dokázal z jejich zániku zrodit národ, který ač nedosahuje ani z části takových kvalit, přesto je nositelem zaniklé říše. Či trojice ptačích bratrů, které postupně vyslal do tak mocné a slavné perské říše. Ale ani jeden z ptačích bratrů Simurgh, Huma a Angha, nedokázali zabránit jejímu pádu. To tehdy strážce konce a počátku přimělo k myšlence, že nezáleží ani na počtu ptačích vyslanců. Jeli souzen zánik, tak on s tím už nic neudělá. Jeho snahou má být zániku předcházet dokud je to možné, ale jakmile ti dole přejdou určitou hranici, tak už jim není pomoci. Stařec staletí přemýšlel, jestli ho to má trápit, či ne. Protože to vypadalo, jako by jeho práce byla zcela zbytečná. Pak si vždy připomenul to krásné, co ve světě dole spatřil. Vždy když uspěl a oddálil zánik, tak tam dole se udály nádherné věci, kterého hřály u srdce. Ty špatné věci byly většinou předzvěstí konce, se kterým On ani jeho poslové už nic nezmohli. Naštěstí nikdy neztrácel víru,i přes mnohé pochyby, které ho za ty věky napadly. Stále věřil, že to co dělá je důležité, protože každá chvíle, každý uspořený čas, který poskytne těm dole, tím že jím sešle vyslance a s jehož pomocí zvrátí špatné dění a navrátí svět těch dole do roviny, ze které mohou jít dál a pokusit se žít, věřil že to má cenu. Protože vždy byla šance, že stvoří opět něco krásného, něco co opět potěší starého strážce na nebesích. Něco co si uchová sám v sobě. Aniž si toho byl vědom on sám díky tomuto byl, nositelem všech zaniklých národů, jejich vědomostí, jejich radostí i strastí. On byl jejich znovuzrozením. Sám toto netušil a lidstvo o jeho existenci taky nikdy nemělo ani ponětí. Stařec na chvíli přerušil své pobrukování a usmál se. Vzpomněl si na dalšího ze své nekonečné sbírky ptačích vyslanců. Toho vyslal ke Slovanům, ti mu dali jméno Zhar-Ptista a později z něj udělali pohádkovou bytost v podobě Ptáka Ohniváka. Tohle byl hodně úsměvný osud, který potkal jeho vyslance Ptáka Znovuzrození. Jiní vstoupili do legend, nebo nějak obohatili víru jako třeba Feng-Chuang ve staré Číně, jenž v sobě pro tehdejší národ spojil ženské a mužské principy. Stařec vystoupil z chodby a bez zaváhání kráčel po bílých oblacích na obloze. Svým vědoucím pohledem shlížel dolů na svět, který byl jeho osudem. Sám nemohl být zahlednut, přesto mohl vidět do všech koutů tam dole, ať už na této straně, nebo opačné. Bylo to jedno z jeho nadání. Mělo mu pomoci předcházet zánikům a koncům těch dole. Tentokrát, byl ale trochu ustaraný, to proto si broukal melodii štěstí, aby se uklidnil. S těmi dole, to vypadalo hodně zle. Nechápal jak se to mohlo vše tak rychle zvrátit, protože kontrolu prováděl pravidelně. Jednou za pět let. Jenže v posledním období ti mocní dole nastolili takovou cestu, která povede k zániku. Což by nebylo až tak hrozné s ohledem na to co Strážce za ty tisíciletí viděl. Jenže tentokrát to hrozilo tak velkolepým způsobem že by mohl zaniknout celý svět, celá planeta. A tím by on sám ztratil práci, pozbyl sám své existence. Počal se bát, že ti malicherní smrtelníci vezmou do času zapomnění nejen sebe, ale i celou planetu včetně jeho Strážce konce a počátku. Vůbec si nebyl jistý, že by znovu povstal u jiného světa. Jeho osud byl spojen s tímto. Celé věky dělal vše proto, aby koloběh žití, nikdy nepřestal. Jen nepočítal s tím, že ti dole dosáhnou takových možností, že mohou zničit úplně vše. A tak nyní stál na obloze nad širými oceány a zažehnul své tělo i s rouchem. Trvalo to jen kratičký zlomek chvilky, pak se stařec proměnil v obrovského hořícího ptáka, který se řítil z oblohy k hladině oceánu. Nevěděl zda to zvládne, ale neztrácel víru. Nyní byl opět ptačím poslem znovuzrození a lidstvo potřebovalo prozřít. Pokud má mít naději na přežití dnešních dní. A on společně s nimi Strážce konce a počátku, a bájný pták, který sestoupil mezi lidi v mnoha podobách, které mu sami lidé přidělili, jako již tolikrát.

(6961)

Šíma So 12.6.2010 17:17


Lišče: šíma se zase dozvěděl něco nového! Děkuji mockrát! Tak na tohle mě asi nic nenapadne... To by do mě musel asi uhodit blesk!

(24)

Lišče So 12.6.2010 15:52


Tak už mám i toho posledního, on má totiž i jiný název Takže to zkompletuju. BENNU - egyptský mytologický pták FENG-CHUANG - čínský mytologický pták LENDA DA LENOCH AZUL - brazilský mytologický pták HUMA - perský mytologický pták A další věc, hlavní pojítko mezi nimi, už si zkuste najít sami Mám už několik nápadů jak se tohoto menu zhostit, tak a co vy

(24)

Lišče So 12.6.2010 15:33


Hm pěkné :) Všechno to jsou mytologičtí ptáci a Šímo nejsou jen z Číny :) Bennu - je z Egypta Feng-Chuan - je z Číny Huma - je z Persie A toho z nejsložitějším názvem jsem jaksi zatím nedokázal dohledat.

(6961)

Šíma So 12.6.2010 13:24


Že by se dala Eky na asijské jazyky, nebo to bude tím horkem?

(698)

Tracy Harper So 12.6.2010 13:22


Dospěla jsem k závěru, že se nás Eky snaží zabít: BENNU FENG-CHUANG LENDA DA LENOCH AZUL HUMA

(6961)

Šíma So 5.6.2010 21:25


Lišče: Smutné, na rychlovku dobré! Atentáty jsou bohužel v Izraeli (pokud se nemýlím) běžné a vzájemná nevraživost Židů a Palestínců jen tak neskončí... Škoda jen, že za to trpí obyčejní lidé, kteří do "politiky" a "náboženství" nevidí a vůbec je nezajímá, jen chtěli pro někoho žít a být užiteční...

(896)

Amemmaita So 5.6.2010 20:13


Šímo, nic si z toho nedělej, moji múzáci jsou taky k ničemu

(24)

Lišče So 5.6.2010 18:26


Tahle čtveřice námětů na mě dýchla takovým způsobem, že jsem sepsal nasledující text. Jsou v něm obsažena všechna čtyři témata. Přesně nevím co mě to popadlo sepsat zrovna tohle, ale sepsal jsem to, a zde to máte k roztrhání. Kvůli délce jsem závěr asi příliš zrychlil, i tak jsem se nevešel do 777slov, ale zase to obsahuje všechna ta témata. Je to jen taková momentka, rychlovka. Rozloučení Tel Aviv – současnost Edward stoupal po schodech ke vstupu do svého domu. Celým tělem mu probíhal nekontrolovatelný třas a košile se mu potem nepříjemně lepila na záda. Zažíval to v posledních dvou týdnech každý den, ale dnes, dnes věděl, že po těchhle schodech stoupá naposled. Přesto, nebyl si jist, zda zvládne i cestu pryč. Došel ke dveřím a zašátral v kapsách. Ztratil jistotu, kterou dříve míval. Dal si klíče do levé, nebo do pravé kapsy? Nevěděl. Nahmatal kapesník, několik mincí a zavírací nůž. Klíče nikde. Bezmocně se ohlédl zpět na schodiště, jestli je náhodou cestou nevytrousil. Jeho ztrápený obličej osvítilo jasné slunce tak, že si musel oči zaclonit levou rukou. Klíče, ale na schodech neležely. Zkusil tedy prohmátnout zadní kapsu kalhot a zaslechl tichý šramot tření klíčů. Oddechl si a sáhl do kapsy. Odemknul dveře , vstoupil dovnitř a klíče zavěsil na háček nad botníkem. Náhle ho píchlo ho u srdce. Čelo se mu zkropilo potem a bolestně se opřel o skříň vedle dveří. Ztěžka dýchal a divil se sám sobě. Vycházely z něj sípavé zvuky. Musel to udělat, tady už nemohl zůstat. I kdyby si našel nový byt, nebo dům, nic by se nezměnilo. Tohle místo v něm už navždy bude vyvolávat ty nejhorší věci. A on chtěl žít. Byl si jistý, že Lisa by to tak chtěla. Lisa jeho životní láska, manželka. Žena jeho snů kvůli které odcestoval žít sem do Tel Avivu. Ona zde byla doma, pro něj toto místo bylo cizí. Za ty roky, co zde spolu žili si zvykl. Aspoň si to myslel, do té události. Lisa byla židovka toto místo, tento kraj, tato země ji naplňovala štěstím a zvláštní hrdostí. Byl šťastný, když ona byla šťastná. Díky Lisině rodině získali tento dům, on pak práci a nic jim nechybělo. Pak se jim narodila Eleanor. Jejich sladká holčička. Klesl na kolena a propukl v pláč. Nemohl si pomoct. Byly to už dva týdny a přesto to na něj stále tak silně doléhalo. Proto musel odejít. Pomalu se vysoukal na nohy a prošel předsíní do obývacího pokoje. Na stole uviděl noviny. Všechny měly na titulní straně informace o tom dni. O tom prokletém dni. Kdy Lisa s Eleanor šly na nákup nových šatů k narozeninám malé Eley. K narozeninám, kterých se nedožila. Měla slavit deváté narozeniny. Místo toho leží po boku své maminky na zdejším hřbitově. Vrhl se ke stolu a vzteky ho převrátil, tak že noviny popadaly na dřevěnou podlahu. „Proč?! Proč?! Co, proboha provedly, že musely zemřít?!“ zakřičel do pokoje. Odpovědi se mu nedostávalo. Všude bylo ticho, které narušovalo jen jeho sípavé dýchání. Vybavil si znovu nekonečné hodiny, které strávil na policejní stanici. Nic nevyřešili, nikoho dalšího neodhalili. Atentáty, zde byly skoro jako národní kolorit. Zabránit jim nedokázali a předcházet také ne. K čemu to všechno bylo? Mrtvým to život nevrátí. Toho si byl sám vědom a strašně jej to uvnitř bolelo. Chtěl jen dosáhnout spravedlnosti. Ale jaké spravedlnosti, když umřeli nevinní? Sám nevěděl, co si pod tím představit, jen se snažil něco dělat, naléhat. Všechno marno. Život v tomto městě se vrátil do starých kolejí. Tedy až na ten jeho, on už nemohl žít jako dříve. Ne v této zemi, ne bez Lisy a Eleanor. Přešel do kuchyně. Z lednice vytáhl rozpitou láhev zdejšího vína a nalil si plnou sklenici. Zavřel oči, zadržel dech a naráz ji vypil. Rozkašlal se a sklenici pohodil na kuchyňskou linku, kde se ještě několikrát přetočila a zastavila se o hrnec s nedojedeným jídlem, které již nevábně zapáchalo. Vyšel po schodech do prvního patra a vstoupil do dětského pokoje. Přistoupl k posteli a svalil se na ni. Už mu nevadilo, že ji předtím dennodenně znovu a znovu ustýlal, aby byla připravena… Připravena, takový nesmysl. Zasmál se sám sobě. Ležel a zíral na strop. Napřáhl k němu ruce a v tu chvíli se vrátil do doby kdy takhle na těchhle rukou držel rozesmátou Eleanor. Třásl s ní a dělal na ni šklebivé obličeje a poťouchlé zvuky. Tohle zbožňovala a on zase ten její zvonivý smích. Tehdy se ještě smáli oba dva a ve dveřích stála Lisa a smála se s nimi. Je to takový zlomek času a přesto je to tak daleko. Co všechno by dal za to, aby ta chvíle nikdy nepřestala. Obraz zmizel, vzpomínka byla přehlušena současností. Položil ruce podél těla a jen tak ležel dýchal a civěl do stropu. Všechno je pryč. Nenávratně. Byl si toho vědom a přesto si to odmítal připustit. Připadal si šílený, ale to že o tom dokázal přemýšlet, bylo známkou, že tomu tak ještě není. To si aspoň myslel. Jenže rozhodně tomu stavu nebyl daleko. Proto dnes odejde. Odejde, aby nezešílel. Odejde, aby mohl zase žít. Zde pro něj život skončil. Pro Lisu a Eleanor také, ale ony už nedostaly šanci. On musí žít i za ně. Pousmál se. Asi je doopravdy šílený. Vstal a přešel do vedlejšího pokoje. Do jejich ložnice. Nyní vlastně už jen do jeho ložnice, co se posledních týdnů týká. Před postelí stály dva objemné kufry a kožená brašna. Rozepnul si košili a prošel ke dveřím do koupelny. Shodil ze sebe všechno oblečení a dal si sprchu, aby se trochu opláchnul z potu a taky aby se probral. Pak se vrátil do ložnice a oblékl se do věcí, které si ráno narovnal na postel. Sáhl do pravé kapsy letní bundy a vytáhl letenku, aby ji zkontroloval. Letenku domů, do jeho země. Vrátil ji zpět do kapsy. Přehodil si popruh brašny přes rameno a do rukou vzal kufry. Snesl je dolů a smutným pohledem, s očima v nichž se zračily slzy a myslí, kterou trýznily vzpomínky, dával všemu tomu okolo sbohem. Domu se opět ujme rodina od Lisy. On odsud nic nechtěl, vzal si jen své osobní věci a fotoalbum s vybranými fotkami. Více se trápit nechtěl, potřeboval zapomenout, ač to bylo pro něj v tuto chvíli nepředstavitelné. Došel ke vchodovým dveřím, postavil kufry na podlahu a otočil se zpět do bytu. Sáhl si do náprsní kapsy a vytáhl stříbrný medailónek. Rozevřel jej a uviděl z malých fotek dvě usmívající se tváře. Jemně je pohladil špičkami prstů a pak každou z nich políbil. „Sbohem.“ Zaklapl medailónek a vrátil si ho do kapsy. Otočil se otevřel dveře, popadl kufry a podíval se na klíček na háčku. Pokynul mu hlavou a vyšel ven. Dveře se za ním zabouchnuly. Sem už se nevrátí.

(6961)

Šíma So 5.6.2010 16:47


Kdyby tak mé múzy fungovaly jako ty od Ekyelky! ;-)

(896)

Amemmaita So 5.6.2010 13:40


no tak na ty asi stopro nic nevymyslím

(698)

Tracy Harper So 5.6.2010 07:35


Tak, Ekyelka zanechala ve Hvozdu další témata. Některá jsou pěkná, ale tenhle víkend to moc nevidím. Ale třeba se někdo chytne. Tady to máte: OBRAT ÚKROKEM TEHDY JSME SE JEŠTĚ SMÁLI MELANCHOLICKÝ DRINK DLOUHÝ POHLED DO HLUBIN

(6961)

Šíma Út 1.6.2010 14:06


Alder: Aha, už mlčím!

(117)

alder Út 1.6.2010 13:40


šíma: ona to psala na chatu

(6961)

Šíma Po 31.5.2010 15:38


alder: Ty taky každého chytíš za slovo!

(117)

alder Po 31.5.2010 15:06


tracy: proč? a lžu snad? vždyt jsi to sama psala

(698)

Tracy Harper Ne 30.5.2010 12:56


Šímo, díky. Aldere: mlč! Medvěd prostě nemá rty, ale pysky. Kdoví, na co myslíte vy

(6961)

Šíma Ne 30.5.2010 12:46


alder: Raději nechcu nic vědět!

(117)

alder Ne 30.5.2010 01:18


šíma: kdybys tak věděl co ji zrovna hučelo v hlavě a kdoví kde ještě, tak by ti ta výraznější pointa nechyběla

(6961)

Šíma Ne 30.5.2010 00:17


Tracy: Pěkné! I když mi tam chybí výraznější pointa! Práce šotků jsem si nevšiml, ale to neznamená, že se ti neřádi nečinili... Napadlo mě... Pysky! Přiložil prst k pyskům... No, že jo? Ke rtům? K ústům? Bůh ví na cos myslela! Ale jinak pěkné, je v tom i zakletá pravda, že vždy je něco za něco a nic není v životě zadarmo!

(698)

Tracy Harper So 29.5.2010 23:54


Bouchněte šampáňo, Tracy po několika měsících nakopla múzy a přece jen něco vyplodila. Konečně! Podařilo se mi spojit všechna čtyři témata do jednoho útvaru. Budu ráda, když mi řeknete, jestli by se to dalo vložit i jako normální příspěvek. Radu potřebuju, neměla jsem už, vzhledem k pokročilé hodině, náladu to po sobě číst. Snad si šotci dali pohov. Tak, tady to máte: Na půdě Byl jednou jeden starý dům a v jeho podkroví velká půda. Byla plná krabic, zaprášeného nábytku, hraček, jimž jejich majitelé už odrostli, a spousty dalších zbytečností. Na první pohled to byla docela obyčejná půda, ale jak pro koho. Problém nás dospělých je, že se od jistého věku už neumíme správně dívat a naši fantazii zamykáme do skříňky s nápisem: „Přísně tajné!“. To, čemu jsme kdysi bezmezně věřili, už nemá v naší realitě místo. Ale děti, ty vidí všechno jinak. Jsou schopny vnímat to, co nám už uniká. A nejen, že tomu věří, ony vědí, že je to skutečné. Zkuste si tedy na chvíli nasadit dětské brýle a prohlédněte si tu půdu ještě jednou. Že už se vám nezdá tak obyčejná? „Kuku, kuku, kuku!“ zaznělo ztichlou půdou. „Psssssssst, vzbudíš lidi! Copak ti to musím pořád opakovat?“ ozvalo se odněkud z rohu. „Pardon. To víš, zvyk je železná košile.“ „No dobře, ale příště bys nemusela kukat tak hlasitě, jednomu z toho třeští hlava,“ řekl trochu rozmrzele vojáček, který se právě soukal zpod prostěradla. „Má pravdu,“ přitakala panenka, sedící na šicím stroji a zívla. „Lekla jsem se, až se mi zježily vlasy.“ „Ty aby sis pořád nestěžovala,“ ušklíbla se kukačka. „Stejně neděláš nic jiného, než že si je češeš nebo se prohlížíš v zrcadle.“ „To tedy ne! Jenom mi závidíš mé krásné lokny,“ odsekla panenka, ale sotva kukačka zmizela v hodinách, už sahala po hřebenu. „Pomoc, pomoc, nic nevidím!“ ozvalo se tlumeně z krabice vedle almary. „Počkej, já ti pomůžu.“ Vojáček položil na zem svůj bubínek a silně zatahal za látku přehozenou přes krabici. „Á, děkuju,“ řekl malý medvídek a škrábal se ven. Okraj krabice byl ale příliš vysoko, a tak z ní spíš vypadl, než vylezl. Narovnal se a oprášil si hnědý plyš. „Kde je Oskar?“ rozhlédl se po půdě. „Támhle,“ ukázal vojáček na velkého medvěda, který se opíral o nohy dětské stoličky. Medvídek došel ke stoličce a začal s medvědem třást. „Oskare, Oskare, vstávej, už je noc!“ „Přestaň, už jsem vzhůru,“ zamručel větší medvěd. „Oskare, pojď si hrát,“ zaprosil medvídek. „Na hraní už jsem moc starý, Tome. Najdi si někoho jiného.“ „Ale já si chci hrát s tebou, prosííím. Třeba na babu.“ „To asi nepůjde. Takhle přece běhat nemůžu,“ řekl Oskar, pootočil se a ukázal rozpáraný boční šev. „Co se ti to stalo?“ lekl se Tom. „Ále, když jsem šel včera spát, zachytil jsem se tady o ten hřebík, a už to bylo.“ „To máš pravdu, s tím běhat nemůžeš. Chtělo by to zašít. Ale kdo z nás tady umí šít?“ podrbal se ustaraně na bradě. „Přece já,“ ozvalo se jim nad hlavou. „Ty?“ podíval se vojáček udiveně na panenku. „Ano. Celé roky jsem sedávala na poličce naproti šicímu koutku, než mě strčili sem, na tohle špinavé a zaprášené místo,“ odpověděla panenka a smetla si neviditelné smítko ze sukýnky. „Výborně,“ zaradoval se Tom. „Zašila bys, prosím, Oskarovi bok?“ „No… dobře,“ naoko se rozmýšlela panenka, „ale mám podmínku. V žádné případě nebudu šít hnědou nití.“ „A proč?“ podivil se Tom. „Oskar je přece hnědý. Jiná barva by šla vidět.“ Panenka se odmlčela a zadívala se jakoby někam do dálky. Pak se zamračila a dupla. „Hnědou nit ne!“ „No dobře, dobře,“ řekl honem vojáček, když viděl, jak se panenka rozčiluje. „Můžeme použít třeba černou nebo tmavě oranžovou, ty nebudou tak výrazné. Ještě nějaké zvláštní podmínky?“ „Hmm,“ zamyslela se panenka. „Ano! Nedávno se mi utrhl krásný modrý korálek tadyhle ze sukně,“ ukázala na prázdné místo v radě korálků lemující spodní okraj. „Když ho najdete, zašiju Oskara.“ Tom a vojáček neváhali a začali hledat. Přidal se i Oskar a přidržoval si roztržený bok. Prošmejdili celou půdu, ale nic nenašli. Začínali si už myslet, že má panenka korálek stále u sebe a jen si z nich dělá legraci, až najednou Tom vítězoslavně vykřikl: „Mám ho! Je tadyhle, mezi prkny. Potřebuju něco tenkého, abych ho mohl dostat ven.“ Vojáček vytáhl svou šavli a podal ji medvídkovi. Ten s ní chvíli šťoural v mezeře, až se mu podařilo korálek osvobodit. Za pomoci vojáčka se pak vyšplhal na židli vedle šicího stroje a podal korálek panence. „No dobrá, zašiju Oskara, ale najděte nějakou nit,“ řekla panenka, aniž by poděkovala, a šla k jehelníčku, aby vybrala vhodnou jehlu. Tom pomohl vojáčkovi a Oskarovi vyšplhat na židli, odkud pak po opěradle vylezli na šicí stroj, aby se poohlédli po niti, která není hnědá. První, na kterou narazili, byla žlutá, další růžová a poslední zelená. Vypadalo to, že bude mít Oskar viditelnou jizvu. „Tady je černá,“ zajásal Tom a vytáhl špulku z úkrytu. Když ji zvedal, vypadla mu z pacek a rozkutálela se směrem k okraji šicího stroje. Rychle se po ní vrhl, ale stačil zachytit jen konec nitě a špulka se kutálela dál. Než se ale dostala k okraji, nit došla a na zem dopadla holá. Tom zvedl tlapku, ve které držel jeden konec nitě. „Je moc krátká,“ povzdechl si, a tak jim nezbylo než hledat dál. „Tady, tahle je skoro celá,“ zaradoval se vojáček a dovalil před ně další špulku černé nitě. „Teď ji musíme nějak ustřihnout. Ale kde jsou nůžky?“ rozhlédl se, ale nikde žádné neviděl. „Použijte žiletku,“ radila jim z druhého konce panenka, které stále vybírala jehlu. „Jsou v takové kulaté plechové krabičce.“ Znovu tedy začali chodit sem a tam po stroji a hledali krabičku. „Tady něco je!“ zavolal Tom. „Jsou tu dvě. Která to je?“ „Je to ta od pudru!“ zavolala panenka. „Pudr, pudr… ale která je z nich od pudru?“ brumlal si Tom pod vousy a sáhl po té, co byla blíž. „Počkej! Neotvírej to!“ zakřičel vojáček. „Nevidíš, co je tam napsáno? Je to střelný prach!“ „Co by tady dělal střelný prach?“ podivil se Tom. „A já číst neumím.“ „Nevím, ale půda je plná nepotřebného harampádí. Kdoví, co všechno lidi napadne sem dát. A měl by ses naučit číst. Pudr a střelný prach si nikdy nesmíš splést. Stačí jiskra a… no přece víš, co se stane, když se jiskra setká se střelným prachem, ne? Podej mi tu druhou.“ Tom, stále ještě trochu vylekaný, poslechl. Vojáček si ještě pro jistotu přečetl nápis na víčku, a pak krabičku opatrně otevřel. Oddechl si, když uvnitř opravdu uviděl žiletky. Velice opatrně jednu vzal, odměřil potřebnou délku nitě a odřízl ji. „Tak, hotovo. Panenko, tady je nit.“ „A já mám jehlu, tak se do toho dáme,“ řekla panenka a vzala si od vojáčka nit. Vyplázla špičku jazyka a jezdila s ní sem a tam, jak se soustředila na provlékání niti drobným ouškem jehly. Když se jí to konečně podařilo, mávla na Oskara a ukázala mu, kam si má sednout. „Tak, teď zvedni ruku a nehýbej se.“ Oskar poslechl a panenka zapíchla jehlu do jeho plyšové kůže. Dělala pečlivé stehy, tak jak to viděla dělat paní domu, když ještě sedávala na poličce mezi ostatními panenkami. Neuběhlo ani pět minut, a po díře nebyla ani stopa. „Hotovo,“ prohlásila, vzala žiletku a odřízla zbytek nitě. Pak poodstoupila, aby si prohlédla své mistrovské dílo. „Vypadá to dobře ne? Můžeš se podívat do mého zr…“ „Psssst, neslyšeli jste něco?“ přerušil ji Tom. Všichni ztichli a zaposlouchali se. „Schody! Někdo sem jde! Všichni na svá místa!“ zvolal potichu vojáček. Panenka schovala žiletky i nitě tam, kde byly a usadila se tak, jako předtím, než ji kukačka probudila. Medvědi a vojáček rychle sjeli po opěradle židle a pak po jejích nohách sešplhali na zem. Oskar se uvelebil na své místo u dětské sedačky, Tomovi vojáček pomohl dostat se zpátky do krabice, kterou opět zakryl látkou a sám zalezl zpět pod prostěradlo. Právě včas. Jakmile vklouzl na své místo, se zavrzáním se začaly otevírat dveře vedoucí na půdu. Pak něco zablikalo a udělalo se světlo. Vojáček malinko nadzvedl prostěradlo, přimhouřenýma očima se podíval ven a uviděl dva páry bačkor. „Tak už mi věříš?“ zazněl unavený ženský hlas. „Vidíš? Nic tu není. Žádná strašidla.“ „Ale mami, já jsem fakticky něco slyšel. Takový divný zvuky. Jako… kukání, a pak nějaký šoupání a…“ „No tak. Vidíš, že tu nic není, ne? Pojď spát, zítra vstáváš do školky.“ Velké bačkory se v tu chvíli vydaly směrem ke dveřím, ale malé zůstaly stát. Zrovna v tu chvíli to už Oskar nevydržel a podrbal se na právě zašitém místě, které ho hrozně svědilo. Malý chlapec se nadechl a začal: „Mamí…“ „Co je zas?“ zeptala se ho zoufale máma. Oskar se vyděsil a rychle si přiložil prst k pyskům, aby chlapci naznačil, že má být zticha. „Už nic,“ řekl chlapec, a zatímco ho máma za jednu ruku vedle pryč, zamával tou druhou méďovi. Pak se opět udělala tma a dveře na půdu se pomalu zavřely. „Tak vidíš, nic divného tam není,“ slyšeli ještě obyvatelé půdy vzdalující se hlas chlapcovy mámy, jak scházela dolů ze schodů.

(6961)

Šíma So 29.5.2010 14:48


Lišče: Povídky se zvířátky mám taky rád... Tohle vypadá na takové to čtení pro děti (na dobrou noc)! Hihihi... Snad po mně něčím nehodíš, pokusím se takticky uhýbat! Já zatím nemám ani čárku (natož tečku), uvidí se!

(618)

Aini So 29.5.2010 14:23


Lišče: tak tato rychlovka se četla vskutku moooc dobře, líbí se mi. Pár chybiček se dá odstranit a s pokračováním bych neváhala; vidím nového člena, tudíž vložit k publikaci doporučuji. Chybky typu dlouhé anebo krátké písmeno, čárky ve větách, případně rozdělit některá špatně napsaná slova, cituji..."jakobyto..." a jinak? - jooo, tleskám - já tentokrát "rychlovkovat" asi nebudu

(24)

Lišče So 29.5.2010 12:22


Uvidím, jestli budu mít čtyři dny po sobě čas, ale mohla by z toho být taková pohádková miniséreie ;) První díl, zde předkládám v této podobě. Pohádka z království Šedíkov Byla nebyla jedna vesnice a nad tou vesnicí stál na kopci opuštěný hospodářský statek a v tom statku na pokraji lesa chátrala dřevěná stodola a v ní se ukrývalo jedno myší království zvané Šedíkov. Inu a v tom myším království se nacházela vědecká myší univerzita ve které vyučoval profesor Packal. Ten měl na starosti řešení problémů, které se kdy v království objevily. Chtělo by to zašít Jednoho krásného dne, kdy se většina myšek potulovala po okolí, kde si užívali toho, že nemusí být zalezlí pod střechou se ozvalo zaťukání na dveře myší univerzity. Profesor Packal se tak lekl, že upustil sklíčko se zkoumaným vzorkem na podlahu pracovny. „Kruci, teď abych začal nanovo,“ postěžoval si. Postavil se na všechny čtyři nožky a proběhl všudepřítomným nepořádkem ke dveřím.¨ „Kdo je?“ zeptal se. „Pane profesore to jsem já, vaše studentka Fióna.“ „Dneska nemáme vyučování, přijď zítra!“ zavolal přes dveře a měl se k odchodu. „Potřebovala bych vaší pomoc,“ zkusila na něj naléhat. „Na tohle nemám čas, mám moc práce, je mi líto.“ A rozeběhl se zpátky ke svému stolku s dnešním experimentem. Postavil se před něj, urovnal si brýle na čenichu a položil před sebe nové čisté sklíčko. Znovu se ozvalo zaklepání. „U velkého kocoura!“ zaklel s rozhozenýma předníma nožkama ke stropu. „Co je zase?!“ křikl zpět ke dveřím. „Moc se omlouvám, to jsem já Fióna…“ „Ty jsi tady ještě?“ skočil ji do řeči. „Řekl jsem že na to dneska nemám čas!“ „Vždyť ani nevíte, proč jsem přišla.“ Žadonila znovu myška u dveří. „Co jsem komu udělal?“ zabědoval myší profesor, pak se otočil došel ke svému křeslu z molitanové vycpávky a uvelebil se na něj se slovy: „Tak pojď dál, je odemčeno.“ Otevřely se dvířka a dovnitř vstoupila mladá myší slečna. „Dobrý den.“ „U kocoura, nezdržuj pořád. Rovnou řekni proč jsi přišla, formality si nech na vyučování.“ Odbyl ji rozmrzele. „Omlouvám…“ „To si taky nech na zítra,“ znovu ji skočil do řeči. „Mám problém…“ „To je mi jasné, jinak bys tady doufám už nepostávala a nechala mě v klidu pracovat." Fióna se nadechla, aby zkusila pokračovat, ale nestihla tentokrát ani hlesnout a profesor už ji hnal zase ven: „No vidíš, nestojí to za to, tak už běž a nech mě na pokoji. Děkuji.“ Fióna se rozbrečela vyběhla z pracovny a ještě za sebou stihla prásknout dveřmi až v profesuru Packalovi hrklo. „Fióno?“ hleděl na zavřené dveře. „Holka bláznivá, teď abych šel já za ní. Tohle mi byl fakt dlužen pořádně zlý kocour. Grr.“ Seskočil z křesla oblékl si plášť na venek a vydal se hledat plačící studentku. Chvíli pobíhal sem a tam a nasával pachy, jenže v pachovém bludišti myšího království by zabloudil i věhlasný myší detektiv Shermaus Cats. V tom ji zahlédl jak šplhá po žebříku do horního patra stodoly. Rozeběhl se za ní. Našel ji schoulenou pod děravým pytlem na zrní, které již dávno bylo obyvateli Šedíkova snědeno. Opatrně našlapoval a poslouchal její nářek. „No ták, co se stalo. Že, kvůli tomu plýtváš tekutinama?“ zkusil nahodit opatrně řeč. „Vy jste mě našel?“ ozvalo se překvapeně zpod pytle. „Jsem přece profesor Packal,“ odvětil sebevědomě myší profesor, jakobyto všechno vysvětlovalo. „No právě.“ „Hm?“ podrbal se za uchem a odložil zkoumání této poznámky na později. „Tak, co potřebuješ vyřešit?“ „Dostala jsem od Louskáčka pozvánku na zítřejší noční ples…“ „No, to je dobrá zpráva ne?“ skočil ji zase do řeči. „V čem je problém?“ „Ona ta pozvánka zmizela. Včera jsem si ji položila na noční stolek a dnes ráno byla pryč. Hledala jsem úplně všude, ale nikde není.“ Znovu se hlasitě rozbrečela. „Uklidni se Fióno, určitě najdeme nějaké rozumné vysvětlení. Nemohla přece jenom tak zmizet. Nadpřirozeno neexistuje, to si pamatuj. Někde ji najdeme, pojď.“ Nadzvedl okraj pytle, aby mohla pohodlně vylézt ven. „Takže,“ začal, když spolu sestoupili dolů k myším norám, „kdo všechno včera byl u vás doma?“ „Všichni. Máma, táta, sestry i bráškové.“ „Kolik, že vás vlastně je, Fióno?“ „Devět.“ „Fíha,“ podrbal se packou za uchem a začal nahlas přemýšlet. „To znamená, že tu máme osm možných viníků.“ „Cože, co si to myslíte? Pane, profesore Packale, přece by mi vlastní rodina nevzala moji pozvánku na ples. Navíc brášků a sester jsem se hned ráno ptala a nikdo z nich o ničem neví. Nevěřím, že by byli tak škodolibí. Rodičové ráno doma nebyli, jsou v práci. Ti by to být nemohli.“ „Uklidni se děvče. Jak jsem řekl, určitě proto bude rozumné vysvětlení.“ „Jenže ten ples je už zítra.“ Začala myška znovu natahovat do pláče. Pohladil ji se slovy: „Nebreč pořád, budeš mít pak strašnou žízeň. To by tak hrálo, aby ses pak na tom plese zpila do němoty, protože jsi den předtím takhle brečela.“ Překvapeně se na něj podívala. „Myslím, že už vím, co se s tvou pozvánkou na ples stalo.“ „Ano?“ „Dívej ve dveřích na tebe čeká máma,“ ukázal směrem k jejich vstupu do nory. Podívala se tím směrem a stále se tvářila nechápavě. „Tohle je tvoje první pozvání na ples co jsi dostala, že ano?“ „Je to tak.“ „Tak nyní jsem už úplně v klidu. Nestalo se zde nic záhadného. Jen počkej.“ „Dobře.“ Souhlasila, i když pořád nevěděla co má čekat. „Dobrý den profesore Packale. Copak se stalo, že vedete Fiónu až k domu?“ uvítala ho paní Moučná. „Dobrý den, ale to nestojí za řeč. Myslím, že zde došlo k malému nedorozumění.“ pousmál se na ni myší vědec. Fióna se vrhla k mámě objala ji a znovu se rozbrečela. „Mami, v noci se mi ztratila pozvánka na ples.“ „Kočko skákavá, copak pláčeš ty moje srdíčko. Cožpak nevíš, co se dělá s první pozvánkou na ples?“ Myška se od mámy odtáhla a nechápavě na ni zírala. „Jemináčku, kvůli tomuhle jsi obtěžovala našeho pana profesora Packala?“ A podívala se omluvně na myšího vědce. Fióna se na něj taky otočila, jakoby čekala vysvětlení aspoň od něj. Ale ten se jen dále vědoucně usmíval a nic neříkal. Otočila se tedy zpátky a očka se ji rozšířila údivem. Její máma měla před sebou malý rámeček s vypnutou látkou a vněm všitá její pozvánka na ples. „Tohle je přece myší tradice, první pozvánku je třeba zašít do rámečku, abys ji měla na památku. To jsi na to zapomněla?“ „Já, já si myslela, že to udělám až po tom plese.“ soukala ze sebe zaskočená Fióna. „Ale, kdeže srdíčko. Tohle přece musela udělat tvoje máma.“ Usmála se na ni a podala ji rámeček s všitou pozvánkou na ples. „Jen, tady ten roh se mi moc nepovedl, trochu se páře. Chtělo by to zašít, co ty na to?“ „Moc, moc děkuji mami.“ vrhla se ji kolem krku.

(698)

Tracy Harper So 29.5.2010 10:00


Tak, Ekyelka nechala ve Hvozdu nová témata na víkendové rychlovky. Here: CHTĚLO BY TO ZAŠÍT KORÁLEK PUDR A STŘELNÝ PRACH ZVLÁŠTNÍ PODMÍNKY

(618)

Aini Pá 28.5.2010 20:33


jjj

(6961)

Šíma Pá 28.5.2010 20:28


Jo, ono: Hrají si na tátu mámu, hovoří za vše!

(618)

Aini Pá 28.5.2010 20:28


Šíma: a tak to jo, souhlasím oni jinak rodičové doma usměrní výrazově, což?

(6961)

Šíma Pá 28.5.2010 20:25


Já vím, milá Aini, trochu jsem to přehnal, ale třeba na to naše děcko přišlo ve školce... Ono toho děti ve školce a škole slyší, že se jeden doma potom nestačí ani divit!!!

(618)

Aini Pá 28.5.2010 20:22


Šíma: No dílko neskutečné, celou dobu mi nepřišlo, že se jedná o kartáčky za zuby. Až na to vyjádření dítěte na konci - dobrý (dalo by se napsat, že si oni šuškají...)

(6961)

Šíma Pá 28.5.2010 20:13


Trochu krátká, trhlá a sentimentální "Rychlovka"! Na její "literární hodnotu" pohlížet nelze, protože autor patrně nebyl při smyslech, když ji dával dohromady... -- bez nadpisu -- Ten den byl jako každý jiný a nezáleželo na tom, jaké bylo zrovna roční období, nebo zda byl den, či noc. Vlastně ano. Přes den bylo více práce, než-li v noci a každý normální tvor v noci spí, pokud není nočním lovcem a nežene se za kořistí. Avšak On a Ona nebyli dravci. Nebyli ani kořistí, prostě jen byli a existovali. Snažili se prožít své bídné životy na plný plyn, zkrátka co to dá, jako by každý jejich den měl být jejich posledním. „I love you!“ stálo napsáno nedaleko jejich bydliště. Na první pohled se v ničem nelišili od svých vrstevníků. Nebyli namyšlení, nenosili nos příliš vysoko na to, aby neviděli na cestu pod sebou. Vlastně toho moc nenajezdili a na dovolené nebyli už pěkně dlouho. Skoro si nepamatovali, kdy si posledně vyrazili na výlet. Jeden by řekl, že byl nejvyšší čas něco udělat se svým životem. A co na to oni? Zatím nic. Byla jen Ona a byl jen On. Byli dva a bylo jim dobře. Ne že by jeden bez druhého byli ničím a neznamenali by nic, ale bylo by jim smutno. Nakonec, každému je smutno, když je sám a ve dvou se to lépe táhne. Vraťme se však k onomu ránu. Jako každé ráno je čekala práce. Celou noc se k sobě něžně tulili a jejich rozpálená vlhká těla toužila po vzájemné lásce. Každou chvíli se ozývalo jejich sladké a něžné: „Ach!“ a „Och!“, které přehlušovalo tiché šustění. „Miluji tě! Jsi moje květinka! Chci tě... Toužím po tobě!“ říkal On mezi vášnivými polibky. „Rozdala bych se pro tebe. Dělej si se mnou co chceš, jsem jen tvou...“ něžně vrněla Ona, sotva popadala dech... Ale jak už to v životě bývá, není existence naplněna jen vášní a zálibami, ale je nutno také chodit do práce a být něčím živ. Jak už kdesi bylo napsáno: „Bez práce nejsou koláče!“ a tak se každý den vydávali oba na krátkou pouť k nebesům, kde si v bílé pěně plné bublinek vydělávali na chléb náš vezdejší. A přestože nebyla jejich práce zvláště namáhavá, pracovali na tři směny a to vždy v určitých intervalech: ráno, v poledne a večer. Občas sice přišel nějaký ten přesčas, ale dalo se to vydržet. To byste pak mohli po práci slyšet, když se vrátili domů: „Jak ses měl?“ a „Jak bylo?“ Čas ubíhal se železnou pravidelností. A s časem i jim přibývalo let. Nejprve pozvolna a neznatelně, ale čím víc se nakláněla doba jejich životů na tomto světě, tím více bylo na nich znát, jak na ně dolehlo kolo Osudu. Oba ztratili svůj lesk. Jejich těla už nebyla tak stepilá a propracovaná jako zamlada. Roky dříny se na nich podepsaly a bylo jedno, zda šlo o Něj, nebo o Ni. Žár v jejich srdcích zvolna pohasínal a noční milostné hrátky vystřídala moudrá láska duchovní, protože ta tělesná časem vyšuměla a oni už neměli tu sílu se oddávat vzájemnému pokušení svých těl. O co však přišli na těle, to si vynahradili ve své duši. Myslí byli stále mladí, ačkoliv jim táhlo na pěknou řádku let. Sice nevychovali žádné potomstvo a neměl kdo nést jejich jméno do dalších generací, ale to jim nevadilo. Byli tu jeden pro druhého. Mohli se radovat ze své neustálé blízkosti, avšak pak přišel čas jejich rozloučení. Vždyť také u svatebního obřadu si slíbili svou lásku, dokud je smrt nerozdělí. Nejdříve odešla Ona a pak On. A domeček s názvem: „I love you!“ osiřel. Ne však na dlouho. Přišli noví nájemníci plní životního elánu, předsevzetí a plánů do života. Nové zubní kartáčky s nápisy: Ona a On ve sklenici, která byla jejich novým domovem. Také je čekal nový život plný lásky, vzájemné úcty a pracovního nasazení. A dny ubíhaly se železnou pravidelností. Až jednou, když se do koupelny tiše přikradlo dítě, které si chtělo vypláchnout pusu, zůstalo v úžasu stát nad sklenicí, ve které ležely dva zubní kartáčky. Chvíli se nehýbalo a s otevřenou pusou sledovalo, jak se v šeru noční lampičky oddávají své vzájemné náklonnosti, aby se pak rozběhlo do ložnice svých rodičů se slovy: „Mámí, oni se šukají! Vaše zubní kartáčky si hrají na mámu a tátu...“ Věřili byste tomu?

(6961)

Šíma Po 24.5.2010 20:22


čuk: Tož já to tedy zkusím a zavzpomínám, na co jsem myslel! ;-)))

(2577)

čuk Po 24.5.2010 19:04


To jsi nemusel balit, erotiky není nikdy dost, Šimy.

(6961)

Šíma Po 24.5.2010 17:11


čuk: Měli jsme podobné myšlenky, taky jsem chtěl napsat krátký příběh o panu kartáčkovi a paní kartáčkové (lehce erotický) v jedné skleněné sklenici na polici v koupelně, ale protože jsi mne předběhl, tak jsem to zabalil, aby to nebylo, že od Tebe opisuju! Hihihi...

(618)

Aini Ne 23.5.2010 21:17


Hezký večer čuku, - tak závěr čtenáře zní: „málo šílené!" – Na odvolání z funkce bych to viděla zatím jako předčasné provokování ze strany samotného redaktora. V onom „tém" století může být již kupříkladu otvor pro zubní kartáčky zakrnělý natolik, že budou kartáčci z rodu Kartáčkovců velmi strádat. Jíst se bude výživně čistá voda kapaná do nosních otvorů, a tak... Žádám zdvořile o přesné dopracování ještě před vyhazovem mé osoby ze saspi; s díky Aini.

(6961)

Šíma Ne 23.5.2010 20:10


Ahoj, čuku! Pěkné, avšak netuším, zda dostatečně šílené, či snad zda jsi dostatečně šílený i ty! Líbilo!

(2577)

čuk Ne 23.5.2010 19:40


Nápad na tuto povídku vznikl poté, co jsem vyhlásil téma Kartáček na zuby. Dokazuje, jak dlouhodobé čtení příspěvků na Saspi a především jejich redaktorování vede na pokraj šílenství. Doufám, že bude dostatečným důvodem pro mé odvolání z funkce redaktora. Zákaz čtení nezletilým a předčítání před dvaadvacátou hodinou! Nedoporučuje se, aby tento text četli lidé slušní a citliví. Zubní kartáček a věda. Tento příspěvek jsem objevil ve sborníku z konference Genetického fóra konaného v dvaadvacátém století. Distancuji se od textu, jen jej přetiskuji jako důkaz mravního úpadku našich potomků. Text byl psán anglicky, chyby v y a i vznikly při překladu do češtiny. Extrémně rozvinutá věda překročila všechny meze. Náš varovný příběh začal implantováním genových řetězců nejen do živých buněk, ale i do neživých předmětů. Jaké byly důsledky a co vše tento experiment způsobil, to si osvětlíme na příkladu kartáčku na zuby. Vědec pan P byl sběratelem kartáčků na zuby, navštěvoval prestižní celostátní burzy, kde kartáčky prodával, nakupoval a vyměňoval. Stále jich neměl dost. Ve své laboratoři přemýšlel a přemýšlel. Až vymyslel nejen život, ale i pohlavní geny pro kartáčky na zuby. Tak vznikli páni Kartáčci a paní Kartáčkové, tedy biologický druh Kartáčkovci zubní. Vědec přemýšlel ještě víc a víc, až vymyslel pohlavní libido pro Kartáčkovce. Páni Kartáčci kopulovali s paními Kartáčkovými. Vědec přemýšlel ještě víc a víc a víc, až vymyslel gen plodnosti. Kartáčkovci se začali množit, vznikaly malá kartáčkozubní děcka, která byla schopna růst do velikosti svých rodičů. Načež pan P zahrnul burzy velkým množstvím zubních kartáčků na prodej, (jen my víme, že to byli Kartáčkovci). Samozřejmě že před jejich vstupem na trh prošli sterilizací, neboť by nebylo pro našeho sběratele výhodné, aby se kartáčky na zuby začaly množit i u konkurentů. Činnost pana P způsobila velký převis nabídky nad poptávkou. Akcie kartáčkoven klesaly, krachovaly kartáčkovské burzy. Tohle však nebyl jediný neblahý důsledek činnosti pana P. Stalo se něco strašlivého, neboť v každém systému vždy někdy dojde k selhání, každý vynález se tu a tam zvrtne. Vědec pan P se dopustil následující chyby: jednu paní Kartáčkovou jménem K zapomněl sterilizovat. Koupila ji slečna Z, jejímž milencem byl pan X. Slečně Z se koupený kartáček na zuby zalíbil a začala si s ním čistit zuby, nevědouc o problematice genových úprav zhola nic, tím méně, že její kartáček na zuby je vlastně paní Kartáčková. Čištění kartáčkem provedla i po O - sexu. Později byla hrůzou jata, jak se její kartáček na zuby stojící ve skleničce v koupelně začal časem měnit. Sklenička už mu brzy nestačila, kartáček bylo nutno ukládat do obřího hrnce (my víme, co se dělo s plodnou paní Kartáčkovou, která nepoužívala antikoncepci). Když kartáček (my víme paní Kartáčková) za noci tajně porodil, ach bože, jaký zvláštní tvor se na tomto světě objevil! Rozkošné lidské děťátko po otci, po matce pak na celém těle opatřené malými kartáčky na zuby. Nazvěme tvora jménem kopulant KX. Slečna Z nevěděla, jak se zachovat k divnému děcku, které se objevilo v koupelně. Podobalo se jejímu milenci, avšak proč tak podivně chlupatému? V hlubokém šoku nebyla schopna pochopit, kdo jsou rodiče tohoto tvorečka. Odložila ho tudíž do baby boxu. Sama pak emigrovala spolu se svým kartáčkem na zuby (my víme: paní Kartáčkovou K, která po cestě plakala). Instinkt velel slečně Z , aby si už zuby nikdy nečistila. Podivuhodné dítě, stvořeno rozmarným zázrakem přírody (my víme kým), bylo ve zvláštní péči výzkumného oddělení Kojeneckého ústavu. Mužský gen převládl, děcko dorostlo v muže podobného panu X. Minikartáčky pokrývající kopulantovo tělo se pak zvětšily do velikosti a tvaru jeho biologické matky – rodičky. My si ovšem dovedeme představit muže, jehož celé tělo bez výjimky je namísto ochlupení opatřeno kartáčky na zuby. Když pan X zjistil, jak se mu podivný tvor, který byl jeho synem, podobá, emigroval. Tvor byl nazván Superkartáčkem zubním (my víme, že se jmenoval kopulant KX). Výborně se uplatnil v čistírně zubů, pročež majitel čistírny zbohatl. Nejenom pro zvýšenou návštěvnost milovníky kuriozit, ale i pro horentní zisky dosažené fantastickou produktivitou zubočistírny. Na tomto Superkartáčku si mohlo čistit zuby až 30 lidí současně, cena za čištění byla odstupňována dle lokality na těle Superkartáčku. Superkartáček zubní byl nesmírně šťasten: miloval doteky lidských zubů (zřejmě dědičnost po otci – milovníku O - sexu). Na určitých místech pak dosáhl náš kopulant dosud nevídaného sexuálního uspokojení. Povahou altruista, byl dokonale šťasten i tím, kolik dobrých důvěrných známých získal! Kdo jednou si na něm vyčistil zuby, přišel i příště, zkusit třeba i jiné polohy. Vědec pan P o svém podílu na výše uvedené kuriozitě mlčel. Radoval se potaji a byl spokojen: kopulace paní Kartáčkové mohla dopadnout mnohem hůř. Třeba kdyby kartáčky na těle Superkartáčku byli kartáčci ženského plodného rodu a zubočistírnu navštěvovali členové i členky podniku Červená lucerna, který stál v budově vedle. A jak by pak pan Superkartáček vypadal v jiném stavu, třeba i mnohonásobném! A ta zděšení po porodech!! Poučení: i při čištění zubů si v určitých případech, (my víme jakých), musíme dávat pozor. Nevíme totiž, co si šílení vědci na nás vymysleli. Třeba kartáček, který by nás kousal do dásní na oplátku za to, že koušeme my do něho.

(618)

Aini So 22.5.2010 23:07

(6961)

Šíma So 22.5.2010 22:56


Otec má horní zuby úplně umělé a občas si je hodí do skleničky s vodou a nějakou tou tabletou... Zda je myje krouživými pohyby a masíruje falešné dásně, to netuším... Ty své patrně určitě, bo je má mnohdy otlačené... Zuby jsou furt stejné, ale ústa uvnitř furt nějak pracují...

(618)

Aini So 22.5.2010 21:59


Jooo, tak o tom napiš, bude sranda ono se dá kousnout vlastníma zubama do zadnice, fakt jo a mýt se myjí asi stejně, až na to kroužkování asi, po jednom a masírovat dásně, chi

(6961)

Šíma So 22.5.2010 21:52


Aini: Napadlo mě, tedy, ne že bych chtěl urazit, ale... Můj otec má jiš skoro komplet státní chrup a mamka ještě nějaké své má... Naše suseda má zuby komplet státní, a ty se určitě čistí jinak, než-li vlastní a také když Ti někdo řekne, aby ses kousla do zadku, v případě protéz to docela jde! ;-))) Pěkné, úsměvné, líbilo!

(618)

Aini So 22.5.2010 20:03


Dodatek k zadání: počet slov 777 jsem tentokrát poprvé překročila o 76 prý i takto lze... děkuji a přeji hezký večer

(618)

Aini So 22.5.2010 19:57


Pěkný večer přeji. Zkusila jsem vyhlášený námět rychle, snad bude děj stravitelný. Byť naprosto vymyšlený... Název nese: ANKETA. - hezké počtení přeje s díky Aini - ANKETA Stále ještě zamyšlená a docela s údivem jsem odtrhla zrak sledující vlastní nohy, protože jsem obvykle chodívala s hlavou sklopenou zemi. Čistě z praktických důvodů, abych s sebou neplácla na zem jako posledně, když jsem uklouzla na slupce od banánu. Švihem jsem se tehdy vyválela v kaluži chodníku. Kolem mých nohou jsem v tuto chvíli ale nezahlédla ani špičku od bot. Zaslechla jsem však dotaz, který byl nejspíš vznesena k mé osobě. Někdo asi něco potřebuje, blesklo mi hlavou. Ten den jsem neměla zase moc štěstí. Dobře si na to pamatuji. Bylo jaro, já se plahočila po šichtě s nákupem a těšila se domů. Zánovní kalhotový kostýmek byl pohodlný, obuv na nízkém podpatku také, takže se má tehdy plnoštíhlá postava sunula úspěšně směrem k autobusu. A sklopená hlava při pomalejší chůzi se dala chápat jako úhybný manévr očí ostřejšímu sluníčku ten den. Co odhozených odpadků se zase na chodnících válelo. Někdo kolem mne přešel a já nevěnovala pozornost ani silnějšímu drcnutí. Uhnula jsem a neupadla. „Dobrý den, měla byste chvíli čas?“ „O co jde?“ „Děláme anketu o spokojenosti spotřebitelů s nabídkou oplatků.“ Po mé levici jsem nejdříve uviděla nataženou ruku mým směrem. Patřila mladé ženě, která však nevypadala, že by žebrala. Přesto jsem rychlým pohybem sáhla do kapsy svého kabátku a vylovila tam předem připravené drobné. Byl to rychlý a podvědomý pohyb. Občas jsem totiž cestou z práce míjela pána, který srdceryvně prohlašoval, že celý týden neměl co jíst. Sice vypadal docela živelně až zdravě, ale když se mi nepodařilo rychle přejít na druhou stranu chodníku, vydolovala jsem namísto peněženky právě toto nutné „všimné.“ Mladá žena na mne tak nějak útrpně pohlédla a místo aby si vzala moje peníze, odtáhla ruku s připraveným blokem a tužkou, a natáhla ke mně svou druhou ruku. Do dlaně mi vtiskla kovovou minci. Jsem se hrozně v duchu naštvala. Zabořila jsem zrak směrem k ní a nefalšovaně dala příkaz mozku k úkonu mračení. Povedlo se. Alespoň se mi v ten moment hned zdálo, že se slečna téměř ulekla. Rukou však neucukla a k mincím mi nutila oplatky pro lidi, kteří byli po anketách obdarováváni drobnými dárky. „Dovoltéééé.“ Zaznělo dvojhlasně. „Promiňtééé.“ Dvojhlasná odpověď a následně jen jeden hlas vysvětloval. Prý držím v ruce jen uši kabelky a nějaký motouz. Rychle jsem zjistila,, že spolu s tímto ještě svírám tašku s pečivem. Vrátila jsem slečně její mince a ona mi nechala mé. Oplatky jsem zahodila do nejbližšího odpadkového koše. Jako zázrakem jsem ho našla hned. Ten den jsem měla navíc o starost méně. Nemusela jsem již přemýšlet, kam schovám dárek pro manžela, aby ho nevyčmuchal před narozeninami. Slečna dovysvětlila, že možná nastřihnutá část ozdobné patky na kapse mého saka dá nahradit podobnou látkou a přišít. Byla jsem docela ráda, že nebyla zrovna výplata. Začala jsem podobné ankety bezdůvodně odmítat, včetně důvěry v to, kdo kdy jedl či nejedl. Čas se přehoupl rychle. Stala se ze mě důchodkyně, bez tašek a nákupů, bez velkých obnosů u sebe. Jen tak jsem se občas prošla ulicemi města bez doprovodu. Ten den bylo příjemně, počasí přiměřené, snaha poznat nové věci za dobu, co jsem už nechodila do práce, docela silná. Také tak má postava. Ale asi jsem zářila spokojeností. I když jsem na chodníku míjela tři středně staré muže se dvěma velkými psy. U nohou měli klobouky a o ně opřená cedule hlásala nápisem, že nemají prostředky pro obživu psů. Neměla jsem naštěstí co nabídnout. Přešla jsem však raději na druhý chodník. A tam, ejhle. Dvě slečny zastavují kolemjdoucí. Určitě anketa a po odpovědích asi zase drobný dárek. Pocítila jsem slabý hlad. A zatoužila být oslovena. S úsměvem jsem přistoupila blíže. Nic. Tak jsem vznesla dotaz, zda dělají anketu. Prý ano. V duchu jsem se zaradovala a nefalšovaně usmála. Žaludek se také samou radostí stáhl a přestal kvílet. Se smíchem jsem řekla, že už mám hlad a nemám co na zub a odpovědí mi bylo sdělení s přídavkem úšklebků, že dělají anketu s dotazem k tématu: Kartáček na zuby. V ten moment jsem se chtěla propadnout hanbou sklerotického cukrovkáře, ale neučinila tak. Zatvrdila jsem se a sebejistě začala anketně odpovídat. A hezky zvesela. Dotazy a odpovědi: „Čistíte si správně zuby?“ „Jako porcelán.“ „Dodržujete techniku kroužkových pohybů při čištění?” „Přirozeně, i s kruhy pod očima.” „Masírujete okraje dásní?“ „Ovšem že ano, mikrokoužky obdaruji každý zub zvlášť.“ „Pohybujete kartáčkem nahoru a dolů anebo do stran?“ „Do stran šoupu leda botama, když do něčeho šlápnu.“ „Používáte dentální nitě?“ „Pracuji s voskovanými nitěmi, občas s nimi i šiju.” „Používáte kvalitní Kartáček na zuby?“ „Ano, žádné kančí štětiny, ale stříbrný, elektrickým jsem si málem vypíchla oko.“ Zde již obě slečny anketářky vycenily zuby a začaly se hlasitě smát. Já se také smála, a můj žaludek? Dostala jsem kartáček na zuby… Však v mém věku své zuby ještě mám a co jíst taky. A vážím si každé nylonové štětiny, ze které jsou i zubní kartáčky vyrobené. Moc jsem toho sice v životě nenasyslila, ale také nic nehromadím a jídlo už nevyhazuji. Ale také mi nikdo nic dnes navíc nedá. A důvod se smát? Najde se vždy. A jen proto ještě nemusí mít někteří důchodci občas pocit, že jsou ostrakizováni… -------------------------------------------------------------------------------------------------------- (A já též víc nabídnout nemohu, než tuto povídku a zvonec, protože pohádky je KONEC. ) --------------------------------------------------------------------------------------------------------

(6961)

Šíma So 22.5.2010 13:50


čuk: Jednou jsem viděl klip s oživlými kartáčky na zuby, zpíval tam nějaký náš, nebo slovenský zpěvák (čili interpret), to by stálo za hřích, tedy za rychlovku! Kartáčku zdar!

(2577)

čuk So 22.5.2010 13:08


Já jako redaktor si dovolím publikovat námět rychlovky (do konce neděle), který zní KARTÁČEK NA ZUBY

(698)

Tracy Harper So 22.5.2010 11:03


Co to? Žádné rychlovky? A já si říkala, že když už mám pokoj od školy, že bych mohla taky zkusit něco sesmolit.

(6961)

Šíma Ne 16.5.2010 21:08


Eky: Už jsem to mírně předělal a vychytal většinu zmatků (viz ty a vy) a tak podobně (chyby v ději)... Snad se bude výsledek líbit a ještě víc jsem to nepo... Hihihi... Jsem rád, že se líbilo! (mrk) P.S. V tom jednom videoklipu byly fakt sexy holčiny! No a šímovy múzy se chytly... Ono když je co poslouchat a je na co se dívat!

(1650)

Ekyelka Ne 16.5.2010 19:44


Šímo, to byla nálož! Ale když to dobře zpracuješ, bude to luxusní počteníčko!

(6961)

Šíma So 15.5.2010 23:07


Aini: Hm... Je to o lidech a strojích ve výjimečné situaci... Ano, možná se někdy i umělá inteligence může zachovat jako člověk, tedy... myslící bytost! Ale je to jen takový nápad - rychlovkový! I když, ne každý má asi rád "katastrofickou literaturu", nu což, pokusím se z textem ještě něco udělat, než ho sem dám... Hihi... šíma střelený, nebo přestřelený!

(618)

Aini So 15.5.2010 22:33


Ěíma: Hodně dlouhé pasáže popisující jednotlivé fáze kolem letu. Ale docela dobře vystižena umělá inteligence, kdy se naprogramovaná obětavost až do sebedestrukce dokáže sama (?) dovybavit citem.

(6961)

Šíma So 15.5.2010 21:28


Zdravím všechny rychlovkáře a přidávám svou "rychlovku", no je to sice trochu delší, ale snad se to bude líbit! Místy to bude možná malinko (ale opravdu malinko) chaotické, ale je to přeci rychlovka!!! -- Nebe, peklo, ráj -- /Povrch planety Eden, současnost./ Na pozvolném svahu nad Městem, které se zvolna topilo ve večerním šeru stála u prostého hrobu s obyčejnou kamennou deskou jakási žena. Spíše nežli ženě se podobala právě dospělé dívce, ale zdání mohlo klamat i v tomto případě, protože nyní lidé stárli velmi pomalu a přestože se lidský věk protáhl na trojnásobek původního věku, vybírala si smrt svou daň neustále. V rukou držela kytici jakýchsi bílých květin, kterou položila před náhrobek, na němž stálo: Harris M. 2235-2345, tragicky zemřel při leteckém neštěstí. „Je čas, měli bychom už jít, loď nepočká!“ řekl jí muž, který stál v pozadí u jediného stromu, jež se pyšně tyčil do výše několika desítek metrů. Svým vzrůstem a tvarem připomínal nejvíce jeden ze stromů v Africe, o kterém kdysi před staletími psal i Antoni de Saint-Exupéry – baobab, jenže tady na jedné z mnoha planet Trojhvězdí X-136 nebylo podobné ničemu na zemi. „Já vím,“ přikývla. „Tohle místo si Harris zamiloval... Snad tu najde věčné odpočinutí a pokoj!“ „Vznášedlo čeká!“ trval muž na svém. „O půlnoci odlétá mateřská loď zpět k Zemi a to s námi, nebo bez nás!“ „Sbohem...“ sklonila se nad pomníkem a pohladila holografickou fotografii v umně provedeném rámečku z uměleckého skla. „Tolik jsem ti toho chtěla říci...“ „Už jsme na cestě!“ řekl muž něco do přístroje podobného mobilnímu telefonu a zamával na pilota vznášedla, které stálo na malé rovince několik metrů od vysokého stromu. „Není to tvá vina!“ „Já vím,“ přikývla a se slzami v očích se oba vydali ke stroji, který byl připraven k odletu a jen jako nějaké zvíře tiše předl. „Nemělo se to stát...“ „Tady je Taxi 234-XL, volám základnu, jsem na cestě, pasažéři naloženi, přepínám!“ řekl pilot do mikrofonu se sluchátky, které byly napojeny na palubní desku. Stroj se takřka neslyšně vznesl několik desítek centimetrů nad zem a strom s hrobem u jeho úpatí zmizel v houstnoucím šeru. „Základna rozumí!“ ozvalo se v interkomu. „Volali z Letiště... O vaše pasažéry je velká sháňka!“ „Rozumím, čekejte nás do dvaceti minut, Taxi 234-XL končí!“ „Základna rozumí, konec!“ Ve zdejším světě měla noc jen krátké trvání. Na blankytném nebi neustále zářilo jedno ze tří sluncí. V soustavě modrého, žlutého a rudého slunce se nacházelo několik planet, které byly schopné udržet na svém povrchu život. Ať už se jednalo o pouštní planetu, kterou kdosi vtipně pojmenoval „Duna“, tak i planetu oceánů s jen několika většími ostrovy s přiléhavým názvem: „Oceánie“, či zeleným rájem obklopeným křišťálově průzračnými oceány, jež zdědila jméno: Eden. Ostatní planety tohoto systému byly buď příliš blízko, nebo daleko od Trojhvězdí a mimo měsíce s nerostnými surovinami nestály ani za zlámanou grešli. Muž v prostoru pro cestující chytil onu ženu za ruku a pohlédl svýma hnědýma očima do jejích modrých očí, které se stále utápěly v slzách. Chápal ji, ztráta Harrise všechny hluboce ranila. S jeho odchodem ztratila nadnárodní společnost Light, Inc., jednoho z nejlepších pilotů. Muž a žena sedící v taxíku byli bývali podřízení Harrisona, který jako kapitán Autobusu, jak se hanlivě říkalo dopravnímu prostředku, který převážel náklad a cestující mezi Mateřskou lodí a Edenem. Do setmění byli na letišti a raketoplán je vyvezl na oběžnou dráhu. Kdokoli by si chtěl přečíst jmenovky na jejich uniformách, spatřil by dvě jména: John H. Mullins, druhý pilot a Eky van Deck, první pilot, Light, Inc. Jejich loď – jedna z pěti Autobusů – ležela roztříštěna nedaleko přistávací dráhy na Letišti umístěného v severozápadním kvadrantu Města, které bylo největší aglomerací na Edenu, rajské planetě, které se Ráj nemohl rovnat... /Oběžná dráha planety Eden, den přistání o několik měsíců dříve/ „Pozor, hlášení!“ ozývalo se v reproduktorech na palubách ohromné lodi, která se jako by zázrakem náhle objevila na oběžné dráze Edenu. Planetě se třemi Slunci a tajemstvím ukrytým kdesi uvnitř rozsáhlého tropického pralesa. „Pozor, hlášení! Intergalaktický skok dokončen! Loď se přesouvá na oběžnou dráhu Edenu. Prosíme všechen technický personál, aby se připravil na výsadek lodí s nákladem a posádkou na povrch. Opakuji: skok ukončen, vše je v normálu! Za padesát minut jsme na orbitě! Konec...“ „Nikdy si na to nezvyknu!“ otřásla se Eky, aby se postavila na nohy, chytila se za břicho a předklonila se, jako by chtěla vyhodit ven obsah svého žaludku. „Kriste!“ „Tohle je skoro lepší, než sex!“ pousmál se Mullins, když pobaveně, avšak s mírnou účastí pohlédl na svou dlouhovlasou kolegyni se sexy postavou, jejíž hříva sahala až do půl zad. Kombinéza jí byla takřka těsná ve všech ženských partiích a jemu byla zase těsná na docela jiných místech. Byl mladý, inteligentní, úspěšný a nadějný, co víc si mohl přát. Ale Eky jako by to neviděla. Měla oči jen pro Harrise, stárnoucího elegána, kterému začaly pomalu šedivět vlasy a vousy. Mullins nechápal, co na něm Eky vidí. Pomalu začal připomínat pelichajícího starého kocoura, který si mohl o mladých kočkách jen nechat zdát. „Tak co mládeži?“ vyrušil je Harris, který se zarazil při pohledu na předkloněnou Eky a se zamračeným čelem pohlédl na šklebícího se Mullinse. „Vy z toho ještě máte radost, že není vašemu prvnímu důstojníkovi dobře?“ „Ne, pane!“ pokrčil rameny. „Promiňte, pane!“ „Je vám dobře? Nechcete zajít za doktorem?“ zeptal se jí Harris starostlivě. V jedné ruce držel jakýsi fascikl, zatímco druhou položil Eky na rameno. „Můžeme letět jako ostatní... Kapitán mi naznačil, že na pořadí v jakém budou jednotlivé Autobusy startovat nezáleží!“ „Ne, pane!“ zavrtěla hlavou. „Už je mi lépe! Já jen... Nesnáším to... je to jako!“ „By vám někdo kopl do břicha, že?“ pousmál se Harris a ukázal jí dvě řady bílých zubů. Mullins se v duchu zeptal, zda jsou pravé, nebo jde o protézy. „Přesný termín startu vám sdělím, technici se také pomalu vzpamatovávají ze skoku a chystají se prohlédnout jednotlivé transportní lodě! Až to propukne, dá nám Kapitán vědět...“ „A Sally?“ zeptala se Eky svého velitele. „Jak je na tom?“ „Kdo je Sally?“ podivil se Mullins, který vůbec netušil, že by byla v posádce ještě nějaká další mladá a pohledná žena. O cestující se starali stevardi. Jejich loď neměla jako jediná ženskou posádku v úseku pro pasažéry. „Kdo je Sally?“ „Uvidíte!“ zakřenil se Harris. „Uvidíte, že se vám bude líbit!“ „Je kouzelná?“ zeptal se Mullins nedůvěřivě. „Běžte se dát dohromady a najezte se!“ poplácal je oba Harris otcovsky po ramenou. „Mateřská loď brzy spočine na orbitě Edenu a my budeme mít nějakou práci...“ „Ano, pane!“ usmáli se oba, když tu se Eky otočila za Harrisem s nevyslovenou větou v očích. „Chceš mi něco, Eky?“ zarazil se Harris a zpytavě na ni pohlédl. „Jako bys mi něco chtěla?“ „Ne, nic... Pane!“ řekla váhavě. „Není to nic vážného!“ „Kdo je Sally?“ zeptal se Mullins Eky, když Harris odešel. Eky v již vzpřímené poloze několikrát zakašlala a pak řekla jen: „Uvidíš! Do prdele... Ty skoky mě jednou zabijí!“ „Nějak tě to vzalo!“ zamračil se druhý důstojník, když oba vyšli z úseku, ve kterém se nacházely boxy pro posádky při cestování v hyperprostoru a zamířili k jídelnám a oddělením, kde měli výstroj a výzbroj. „To vždycky tak vypadáš?“ „Tohle je tvá první cesta na Eden?“ zeptala se jej rozladěně, když jej náhle přimáčkla ke chladné kovové stěně a na udivené tváře kolemjdoucích vůbec nebrala zřetel. „A-ano!“ řekl. „Co to do tebe vjelo?“ „Promiň,“ pokrčila rameny. „Něco se mi zdálo!“ „Noční můra?“ zeptal se starostlivě, když si upravoval uniformu a pomalu a v uctivé vzdálenosti sledoval svého prvního důstojníka. „Ano, noční můra!“ souhlasila. „Při výkonu povolání...“ „To se jako má něco stát?“ nechápal ji, když ji doběhl v prostoru umýváren. „Hele, Mullinsi!“ řekla mu mateřsky. „Dej si studenou sprchu a... Najez se, čeká nás práce!“ „Ano, pane!“ řekl předpisově, zasalutoval a zmizel v mužských sprchách. „Harrisi? Do čeho se to ženeme?“ zeptala se polohlasně a vydala se na opačnou stranu do umýváren pro dámy. O několik hodin později již všichni tři seděli v kokpitu své lodi a čekali na pokyn k oddělení od Mateřské lodi...“ /Oběžná dráha Edenu, doba vypuštění transportních lodí/ „Autobus čtyři žádá o povolení k odletu!“ houkl Harris do vysílačky. Upravil si popruhy, které jej poutaly k pilotnímu křeslu a pohlédl na své dva důstojníky. Byli zabráni do předletové kontroly a Harris čekal jen na jejich verdikt. Ačkoliv byl velitelem přepravní lodi, nemohl odletět, pokud s tím nesouhlasili i ostatní důstojníci a také Sally. Hlavní počítač lodi. „Dobrý den, Harrisi, jak se dneska cítíte?“ zeptal se jej Sallin něžný hlas. Tak rád jej slýchával. Připomínal mu sice jeho matku, ale nakonec se svou matkou neměl nikdy žádné problémy, spíše naopak. On byl pyšný na ni a ona na něj. „Dobrý den, Sally. Jak to vypadá?“ zeptal se ji s úsměvem a na okamžik pohlédl předními skly na modrozelený povrch Edenu, nad kterým se spolu s Mateřskou lodí vznášeli. „Docela dobře... Jste připraven na let?“ nenechala se Sally odbýt a kdyby měla tvář, spiklenecky by mrkla. „Já ano a ty?“ zeptal se ji, jako by s ní hrál slovní fotbal, nebo jakési šachy na virtuálním hracím poli. „Tak co mládeži, jak jsme na tom?“ „Vypadá to dobře!“ řekl Mullins zabraný do přepínání vypínačů a sledování kontrolek a obrazovek. „U mě dobrý, pane!“ souhlasila Eky v křesle druhého pilota. „Jsme připraveni jako nikdy...“ „To rád slyším, takže?“ „Předletová kontrola ukončena! Vše je v pořádku...“ řekla Eky a podívala se pobaveně na Mullinse. „Už víš, kdo je Sally?“ „Má sexy hlas!“ souhlasil Mullins. „Má nějaký živý protějšek?“ „Bohužel ne,“ řekl Harris smutně. „Vlastně je jen duchem ve stroji...“ „Mateřská loď Autobusu čtyři, start povolen!“ ozvalo se v reproduktoru a na semaforu zasvítila zelená. „Opakuji, start povolen! Přejeme hodně štěstí a příjemný let!“ „Autobus čtyři rozumí!“ houkl Harris do mikrofonu. „A poletíme na výlet...“ „Hovoří první důstojník!“ pronesla Eky cestujícím na palubě. „Loď je připravena odstartovat k cestě na povrch Edenu. Přeji všem pěkný let a prosím, abyste se připoutali a naslouchali pokynům našich stevardů, děkuji!“ „Jste připraven na cestu, Mullinsi?“ zeptala se náhle Sally druhého důstojníka u panelu s měřícími přístroji a různobarevnými blikajícími kontrolkami se spoustou kláves. „J-já?“ zeptal se udiveně. Od stroje by čekal něco jiného, než lidský přístup. „Ano!“ zazněl v jejím hlasem jistý náznak ironie a sarkasmu. „Letíte dneska poprvé?“ „Na Eden?“ zamračil se Mullins. „Ano, Sally, dneska poprvé... Ale to už jsi druhá bytost, která se mě na to ptala...“ „Motory nažhaveny, všechny průchody uzavřeny, tlak atmosféry je v normě, teplota také. Čekám jen na pokyn k odblokování pojistných svorek a uvolnění od mateřské lodi...“ řekla Eky a rošťácky se na Mullinse podívala. „Jsem zvědavá, jestli se ti bude zvedat kufr, až přistaneme...“ „Turbulence,“ zamračil se druhý důstojník. „Jo, turbulence,“ pousmála se Eky a pohlédla na Harrise. „Pane?“ „Jeď, loď je tvoje!“ pousmál se Harris a dal naoko ruce od řízení. „Tady Autobus čtyři, volám Řídící věž! Opouštíme mateřskou loď, další vysílání na orbitě, konec!“ „Řídící věž rozumí, Autobuse čtyři, hodně štěstí!“ slyšeli slabý, ale čitelný signál. „Jedeme!“ zakřenila se Eky a loď podobná vzducholodi se v mrknutí oka odpoutala od Mateřské lodi a pomalým a plavným pohybem zamířila po předem propočítané dráze k povrchu planety. „Autobus čtyři věži, jsme na orbitě! Jsme připraveni na sestup do atmosféry!“ řekla Eky do mikrofonu a čekala na odpověď. „Slyšíte? Přepínám?“ „Jasně a zřetelně, připravte se na četné turbulence v horních vrstvách atmosféry! Dneska je počasí na draka, přepínám!“ hlasila jim Řídící věž. „Ve střední a nízké hladině je proudění vzduchu v normálu!“ „Autobus čtyři rozumí,“ přikývla Eky a podívala se na kapitána. Ten jen pokrčil rameny a otočil se k Mullinsovi. „Cos měl dneska k obědu?“ „Já?“ zamyslel se druhý důstojník. „Víte, že ani nevím, šéfe?“ /Planeta Eden – vstup do atmosféry/ „Jak jsme na tom?“ zeptal se Harris svých podřízených. „To se ptáte mě?“ ozval se palubní počítač. „Ne, Sally, zatím ne!“ řekl jí Harris. „Nejdřív posádka... Ale nechci, aby sis myslela, že...“ „Já vím, jsem nejdůležitějším prvkem lodi a hraju jen druhé housle...“ postěžovala si Sally. „Ale zvykla jsem si...“ „Křídla vysunuta!“ řekla Eky, když pohlédla skrze přední okna kokpitu na pomalu rozplývající se vesmírnou temnotu. Svit hvězd náhle pohasl a loď se ponořila do svrchní části atmosféry. Ještě byla příliš řídká na to, aby mohla nějak významně ovlivnit jejich let. „Stejně tak přední a zadní stabilizátory!“ „Mullinsi, co motory?“ otočil se Harris k druhému důstojníkovi. „Spalování dobré, tlak i teplota je v normě, zdá se, že všechno běží jak má!“ houkl na něj Mullins od přístrojů. Vlastně vykonával funkci palubního inženýra a technika v jedné osobě. Připadal si jako by letěl na pozemské lince v běžném letadle a ne ve vesmírné lodi někde nad cizí planetou v daleké sluneční soustavě, odkud nebylo Země ani Slunce možné zahlédnout... „Tak co, Sally?“ zeptal se Harris smířlivě hlavního počítače. „Jak jsme na tom s kurzem?“ „Jste půl stupně z kurzu, kapitáne!“ řekla mu Sally věcně. „Jak v horizontální, tak ve vertikální rovině, ale pořád jste v zeleném pásmu...“ „Úhel sestupu je dobrý!“ souhlasila Eky. „Zatím žádný náznak turbulencí...“ „Jsme ještě moc vysoko...“ řekl jí kapitán. „Mullinsi, co teplotní čidla?“ „Teplota trupu v normálu, žádné výkyvy, ale hlavní nápor patrně ještě přijde!“ pokrčil druhý důstojník rameny. „Jaké to je? Myslím letět na Eden, pane?“ „Je to jako...“ zamyslel se Harris. „Jako kdybys letěl z Nebe Peklem do Ráje!“ „A sakra!“ utrousil druhý důstojník. „Tak to se máme na co těšit...“ /Planeta Eden – průlet atmosférou/ „Máme tu menší poruchy v proudění vzduchu, kapitáne!“ ozvala se Sally. Lodí otřásaly vibrace. Všem se zdálo, že se natřásají jako při divoké jízdě na splašeném koni. Skrze skla nebylo díky hustým mračnům nic vidět. Sice měli to nejhorší za sebou a při průletu vrchní části atmosféry až do pásma turbulencí zbrzdili svůj let na polovinu, ale i tak je čekaly ještě perné chvilky. Loď sténala snad v každém spoji a motory neustále měnily tah, jak se loď propadala, či znovu stoupala v jednotlivých vzdušných proudech. „Jakou máme rychlost?“ otázal se Harris druhého pilota. „Držíme se na průměrné sestupové rychlosti pro dané pásmo, pane!“ zašklebila se Eky. „Tentokrát jsme vlítli do pěkného nadělení, kapitáne! Posledně to bylo lepší!“ „To je pravda!“ souhlasil Harris. „Mullinsi, co motory?“ „Drží se, pane! Letíme sice trochu bokem, ale... Co to bylo?“ zarazil se druhý důstojník. „Slyšeli jste to taky?“ „Sally?“ zeptal se Harris hlavního počítače, který chvíli neodpovídal. Loď sebou při tomto podivném a táhlém zaúpění podivně škubla, pak se ozvalo něco jako přidušený výbuch a účinek turbulencí na loď náhle zesílil. „Asi jsme ztratili nějaký kryt na levoboku, kapitáne!“ ozvala se Sally. „Mám tu podivné informace o tahu motorů na levoboku... Bojím se říci... Žádné informace, kapitáne!“ „Ty se bojíš, Sally?“ zeptal se jí kapitán. „Bát se začínám i já osobně! Eky?“ „Táhne nás to na levobok, pane! Ztrácíme rychlost!“ souhlasila dívka v křesle druhého pilota. „Mullinsi?“ otočil se Harris ke svému druhému důstojníkovi. „Nemám žádné údaje o motorech na levoboku, kapitáne! Systém hlásí poloviční úbytek energie, zapojil jsem sice záložní zdroje a pomocný generátor, ale nevím...“ řekl mu Mullins vystrašeným hlasem. „Mám se jít podívat, co se stalo s motory na levoboku?“ „Sally?“ houkl Harris na hlavní počítač. „Bohužel má váš druhý důstojník pravdu!“ řekl počítač náhle. „Došlo k explozi jednoho z motoru na levoboku. Následkem výbuchu byl zničen i zbývající motor a v činnosti jsou již jen motory na pravoboku! Doporučuji vyrovnat let směrovými stabilizátory a ohlásit vzniklou situaci Věži!“ „Souhlasím,“ přikývl Harris. „Co se stalo? Jak jsme mohli ztratit kryt na levoboku?“ „Mohla to být utržená brzdící nebo stabilizační klapka, pane!“ pokrčila Eky rameny. „Možná šlo o poruchu motoru, na kterou neměla závada na trupu žádný vliv...“ řekl druhý důstojník. „Zbývající motory pracují na plný výkon, měli bychom co nejdříve přistát!“ „Autobus čtyři volá věž! Přepínám...“ řekla Eky do mikrofonu. „Autobus čtyři volá věž!“ „Tady Věž, slyšíme vás jasně a zřetelně,“ ozvalo se v reproduktoru na hlasitý odposlech. „Jste mírně z kurzu, jaká je vaše situace?“ „Jsme bez motorů na levoboku, přepínám!“ řekla Eky krátce a věcně. „Chcete ohlásit stav nouze? Opakujte, prosím!“ „Jsme bez pohonu na levé straně lodi!“ přerušil Harris náhle rádiový přenos mezi lodí a Věží. „Loď je vážně poškozena, pokusíme se co nejdříve přistát... Zatím jsme proletěli silnými turbulencemi, padáme na levobok a snažíme se vyrovnat let i směrovými tryskami...“ „Věž rozumí... Můžeme vám nějak pomoci?“ „Až po přistání...“ řekl Harris a kývl na svého druhého pilota. „Pokud přistaneme.“ „Jsme z pásma turbulenci!“ ozvala se Sally. „Ale pořád se snášíme na levobok... Motory na pravoboku přetíženy!“ „Můžeme s tím něco udělat?“ zeptal se Harris svého druhého důstojníka. „Jen snížit výkon...“ pokrčil Mullins rameny. „Detektory v kabině hlásí výskyt ohně...“ „Cože?“ zhrozil se Harris. „Sally? Je na palubě požár?“ „Vyhodnocuji...“ pronesla Sally na počítač až příliš nervózním hlasem. „Zdá se, že výbuchem na levoboku došlo i k poškození některých senzorů, nemám dostatek informací. Doporučuji vizuální kontrolu!“ „Sakra!“ bouchl Harris do konzoly u sloupku řízení. „Jaké máme šance?“ „Integrita trupu klesla na sedmdesát procent. Výbuchem motorů na levoboku došlo patrně i k poškození trupu...“ řekl počítač. „Dekomprese?“ zhrozil se Harris. „Ne, k snížení tlaku v kabině ani v nákladovém prostoru zatím nedošlo... Ale mám tu náznaky zvýšení teploty v nákladovém prostoru!“ řekla Sally. „Ale já jsem jen počítač, pane...“ „Mám se zajít podívat do nákladového prostoru, pane?“ zeptal se jej Mullins. „Zajdu tam sám!“ řekl mu Harris. „Eky převezmi řízení...“ „Ano, pane!“ přikývla. Věděla, že se s Harrisem nemá cenu hádat. On byl pánem na lodi, dokud byla loď lodí a posádka naživu. „Přebírám řízení!“ „Integrita trupu na šedesáti procentech!“ pronesla Sally chladným hlasem. „Nemám dostatek informací pro graf poškození trupu, pane! Hladina nežádoucích zplodin v nákladovém prostoru je na stále stejné výši!“ „Jdu se tam podívat, tak se tu drže, mládeži!“ houkl Harris na své poddůstojníky a zmizel za průlezem pilotní kabiny. Eky s Mullinsem se na sebe tázavě podívali. Loď sebou začala divoce házet a stále se stáčela doleva. Padala v široké levotočivé spirále k zemi a nebylo síly, která by je mohla zadržet. /Planeta Eden – přiblížení na přistání/ „Integrita trupu na padesáti procentech!“ pronesla Sally své hlášení, aniž by se ji zatřásl hlas. „Blížíme se k hranici celistvosti trupu...“ „Zatraceně!“ sýkla Eky. „Můžeme to nějak ovlivnit, Sally?“ „Jsme moc těžcí...“ řekl náhle Mullins. „Že mě to nenapadlo!“ bouchla se Eky do čela. „Sally?“ „Ano, Eky?“ „Odhoď všechny nákladní kontejnery z lodi a nastav jejich přistávací zařízení, ať si letí na padáku!“ řekla Eky počítači. „Všechny kontejnery, Eky?“ ozval se počítač překvapeně. „I z nákladového prostoru, nejen na trupu lodi?“ „Všechny!“ souhlasila. „Ale dřív zavolej Harrise zpět, nemá kombinézu ani padák pro let atmosférou...“ „Rozumím!“ řekla Sally věcně. „Ale pohni sebou,“ řekl jí Mullins. „Vlastně... Promiň!“ „Vzhledem ke krizové situaci...“ pronesla Sally pomalu. „Se nemáte z čeho omlouvat...“ „V kabině pro posádku to vypadá zatím dobře!“ řekl jim Harris, když se vrátil do kokpitu. „Sally mě zavolala nutně zpět do velínu, co se děje?“ „Nechala jsem ji odhodit všechen náklad, pane!“ řekla mu Eky bez mrknutí oka a ukázala na nebe před skly kokpitu. „Zdá se, že odhozením všech kontejnerů se snížila naše pádová rychlost a loď je říditelnější, nehledě na to, že se snížilo namáhání trupu!“ „Tady Věž, jaká je situace, přepínám?“ ozvala se pozemní kontrola. Zdála se být daleko, jako by se vznášeli v nekonečném mléce husté oblačnosti, do které vlétli. Bouře sice nebyly na Edenu běžné, ale pokud se strhly, stály za to a v ničem si nezadaly s bouřemi na Zemi. „Tady Autobus čtyři,“ řekla Eky do mikrofonu. „Odhodili jsme náklad, nahlaste naši současnou polohu a předpokládaný dopad kontejnerů podle současného proudění vzduchu! Přepínám...“ „Věž rozumí, kontejnery máme na radaru...“ ohlásila se Věž. „Dáme vědět pozemnímu personálu, ať si tam zajedou s tahači...“ „Nespadnou do pralesa?“ zeptal se Mullins kapitána. „Ne, zatím nejsme nad pralesem...“ zavrtěl Harris hlavou. „Do atmosféry jsme vstoupili nad oceánem...“ „Sally, co se děje, mám potíže s řízením...“ zeptala se Eky hlavního počítače. Harris se zatím přesunul do svého křesla a připoutal se. „Senzory hlásí únik hydraulické kapaliny...“ ozval se počítač. „Integrita trupu čtyřicet pět procent...“ „To se dřív rozsypeme, než přistaneme!“ zabručel Mullins. „Můžu snížit tak motorů, pane?“ „Ano, nerad bych přišel o ten zbytek, který máme!“ souhlasil kapitán a přepnul se na palubní rozhlas. „Hovoří kapitán. Máme menší technické problémy. Prosím, zůstaňte na svých místech a připoutáni... Přistání bude patrně trochu tvrdší! Zatím máme vše pod kontrolou, před přistávacím manévrem se ještě ozvu! Kapitán končí...“ „Pěkně jste je povzbudil!“ řekla mu Eky. „Jsme z vysoké oblačnosti a prolétáváme střední hladinu... Vypadá to tu dobře!“ „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!“ zamračil se Harris. „Sally, jaký máme tlak v řídících systémech? Nějak se mi třese řízení a zdá se, že je naše přistávací rychlost poněkud větší, než obvykle!“ „Tlak v hydraulických systémech je na sedmdesáti procentech!“ ozvala se Sally. „Snažím se doplnit kapalinu ze zásobních zdrojů... Levá zadní vyrovnávací plocha je poškozena. Klapky na levém křídle nefungují...“ „Co požár na palubě?“ přerušil ji Harris. „Negativní... Odhozením kontejneru došlo patrně k odvětrání v nákladovém prostoru. V prostoru pro posádku jsem provedla sanaci atmosféry, další kouř nezachycen!“ „Hodná holka!“ řekl si Harris polohlasně. „Díky, kapitáne!“ řekla mu Sally. „Pokud to nepřežijeme, bylo mi ctí s vámi sloužit... Se všemi!“ „To neříkej!“ řekl jí kapitán. „Ještě nejsme na zemi!“ Jenže... země se blížila příliš rychle a přestože se snažili letět jako kluzák ve velkých kruzích s co nejmírnějším úhlem klesání, bylo všem v kokpitu jasné, že přistání nebude lehké, spíše naopak. „Tady Věž, provedli jsem výpočet vaší dráhy a vyšlo nám, že...“ „Na Letiště nedoletíme!“ souhlasil Harris. „Připravte záchranné týmy, ohlásíme polohu jen co budeme vědět, kam s tím našim krámem sedneme!“ „Ano, pane! Věž rozumí, zůstáváme na přijmu!“ dostalo se jim odpovědi z Řídící věže. „Kdy naposledy havarovala nějaká loď?“ zeptal se Mullins kapitána. „Nestává se to často!“ řekl mu Harris. „Je mi líto, že přišel onen pomyslný los právě na nás!“ „Integrita trupu čtyřicet procent, tlak v hydraulice na šedesáti procentech. Motory na pravoboku běží na devadesát procent...“ ozvala se Sally se svým hlášením. „Země se blíží příliš rychle. Bohužel, vektor rychlosti a dráhy nelze změnit, kapitáne. Poškození lodi je příliš velké...“ „Rozumím!“ přikývl Harris. „Díky, Sally!“ „Co myslíš, Eky?“ podíval se na svého kopilota. „Tohle asi neuřídíme!“ „Vypustíme palivo? Necháme si jen rezervu pro nejnutnější manévrování...“ řekla mu Eky. „Stejně s touhle prskavkou nemůžeme příliš hýbat, aby se nám nerozpadla pod nohama!“ „Sally?“ zeptal se jí Harris. „Já jsem pro, co ty?“ „Souhlasím, kapitáne!“ řekla Sally a zmlkla jako když utne. „Sally?“ zavolal na ní Harris. „Co se děje?“ „Ztrácíme výkon motorů na pravé straně trupu, pane!“ řekl mu druhý důstojník. „Budeme rádi, když udržíme letovou rychlost!“ „Přešla jsem na náhradní zdroj!“ ozval se hlavní počítač po chvilce mlčení. „Propočítala jsem naše šance a...“ „Neříkej to!“ odbyl ji kapitán lodi. „Za jak dlouho budeme na... Za jak dlouho ukončíme svůj let?“ „Za pět minut a padesát vteřin, kapitáne!“ řekla mu Sally. „Pokusíme se loď udržet v klouzavém letu!“ řekl všem kapitán. „Rozumíte?“ /Planeta Eden – dopad/ „Jde to rychle!“ vydechla Eky. Po čele jí stékal pot. Ruce měla položené na páce řízení a držela se jí tak křečovitě, až jí vyskakovaly žíly na rukou. Země se blížila a loď nabírala stále větší rychlost. Jakákoliv změna kurzu, nebo pokus o snížení rychlosti měla za následek další namáhání trupu a snížení jeho integrity. Sally pravidelně ohlašovala čas do nárazu, rychlost ledu a stav lodi. A ačkoliv se povrch planety neúprosně blížil, zdálo se všem v kokpitu, že se čas paradoxně zastavil. Situace v kabině pro pasažéry nebyla o nic lepší. Všichni čekali na nevyhnutelné... Smrt si již brousila svou kosu a počítala své nové přírůstky. „Sally?“ zavolal na ni kapitán minutu před dopadem. „Ano?“ „Pokus se snížit rychlost letu... Zapoj brzdící trysky a naveď loď to široké levotočivé zatáčky v co nejmenším úhlu! Rozuměla jsi?“ zeptal se ji a pohlédl na svého kopilota. „Eky, řízení převezme Sally, jestli ti to nevadí!“ „Ne, už mě stejně bolí ruce...“ řekla mu. „Zdá se, že je hydrauliky v systému tak málo, že řízení nereaguje adekvátně na naše povely z kokpitu...“ „Jaké to bude?“ zeptal se jich Mullins. „Jestli to napereme do země natvrdo,“ zamyslel se Harris. „Tak to ani neucítíme!“ „Ježíši!“ otřel si Mullins čelo. „Ale nevzdáme to, že ne?“ „Ne, mám ještě jedno eso v rukávu!“ pousmál se Harry a otočil se čelem k oknům kokpitu. „Sally?“ „Ano, kapitáne?“ „Můžeš před dopadem odhodit kabinu s cestujícími? Tak, aby to pokud možno všichni přežili?“ zeptal se Harris hlavního počítače. Do dopadu zbývalo několik desítek vteřin. „Potvrzuji, odhazuji cestující za dvacet vteřin... Pravděpodobnost přežití je...“ „Kašli na výpočty!“ přerušil ji Harris. „Souhlas!“ řekla Sally. „Zbývá půl minuty, kapitáne!“ „Tady Autobus čtyři, Věži slyšíte mě?“ zeptal se kapitán Řídící věže. „Tady Věž, mluvte!“ „Odhazujeme kabinu pro cestující, najdete je podle radiomajáků, přepínám!“ „Věž rozumím,“ ozvalo se v reproduktoru. „Takže přistání bude natvrdo?“ „Přesně tak...“ souhlasil Harris a vypnul spojení. „Kabina odhozena!“ řekla Sally. Loď letěla dál, nyní již ve vyrovnanějším letu, ale stále s velkou pádovou rychlostí. „Deset vteřin, pane!“ „Pokusíme se přistát, kdyby to nevyšlo...“ řekl Harris svým podřízeným. „Hodně štěstí!“ Povrch se blížil. Země byla poseta kusy skal i vysokými stromy. Široko daleko nebylo živé duše. V blízkosti dopadu nesídlila žádná osada. Loď kapitána Harrise se zřítila do lidmi neobydlené části planety Eden. „Teď!“ řekla Sally a navždy se odmlčela. Nastal příšerný chaos. Loď dopadla na povrch, chvíli klouzala po písčitém povrchu, aby si na kusech skal trhala pláty obložení trupu. Motory na pravoboku vybuchly asi pět vteřin po dopadu. Zadní část lodi se odlomila a skončila v jednom velkém ohnivém mraku. Přední polovina lodi se dál řítila vpřed a kývala se ze strany na stranu za nelidského rachotu trhání se plechů a nosné konstrukce lodi. Přepážky i jednotlivé paluby se trhaly a nervy drásající skřípot utichl až v momentě, kdy se zmuchlaný a potrhaný vrak lodi konečně zastavil v oblaku rozvířeného prachu. Bylo po všem. Loď byla mrtvá a život zbývajících členů posádky nejistý... /Planeta Eden – po nárazu/ První se probrala Eky. Pásy ji neuvěřitelně škrtily na prsou. Jen s vypětím všech sil je odemkla a padla hrudí a tváří na přístrojovou desku. Skla kokpitu zmizela. Zmizela i celá levá část trupu na straně kapitána lodi. Zmizela i sedačka kapitána Harrise. Loď ležela v nepřirozené poloze na levý bok s doslova ohoblovanou spodní částí. Všechny paluby po úroveň kokpitu zmizely. Kdyby Sally neodhodila kabinu pro cestující, nikdo z pasažérů by nepřežil. Za křeslem druhého pilota se cosi pohnulo. Mullins! „Žijeme?“ zeptal se. Z obličeje mu tekla krev a zdálo se, že má zlomenou ruku v zápěstí a nohu pod kolenem. „Harris je pryč!“ zavzlykala Eky a praštila zakrvácenýma rukama do zbytků konzole na své straně. „Sally je také mrtvá, zdá se!“ řekl druhý důstojník. „Musíme najít kapitána!“ řekla Eky odhodlaně, ale nemohla se postavit na nohy. Necítila bolest, ale tušila, že je má obě zlomené v kotnících. „Patrně jej to vymrštilo z lodi... Vidíš tu spoustu krve? Nemohl to přežít!“ zavrtěl Mullins hlavou. „Je mi to líto!“ „Musíme ho najít!“ zavzlykala. „Tolik jsem mu toho neřekla! Ani to, že jsem ho...“ „Milovala?“ zeptal se jí s účastí. „O Harrisovi jsem slyšel hodně věcí a vždy jen ty nejlepší!“ „Zapnu nouzové majáky, pokud fungují...“ řekla Eky. „Snad nás někdo brzo najde!“ „Všechny nás zachránil...“ řekl Mullins zbytečně. „Alespoň já mu budu za to vděčný...“ „Zachránil...“ řekla Eky unaveně a nevěřícně zírala na sotva svítící obrazovku hlavního počítače, na které stálo jediné slovo: „Sbohem!“ „Kurva!“ vykřikla, než se propadla do bezvědomí. Pomoc přišla naštěstí brzy a Eky ani netušila, že se ji pokusil Mullins i přes svá zranění ošetřit, jak jen to šlo. Zahříval ji ve své blízkosti a zpíval ji své tiché melodie. Prozpíval snad všechny písničky, které znal a trpělivě čekal na záchrannou skupinu. Tělo kapitána Harrise se nikdy nenašlo, ale i přesto mu byl vystrojen pohřeb se všemi poctami. O několik měsíců později se Eky Van Deck i John Mullins vrátili do služby. Jméno kapitána Harrise nebylo nikdy zapomenuto... /Konec/

(1650)

Ekyelka So 15.5.2010 17:52


Já věděla, že se někdo chytí a někoho to inspiruje! Pokud je to navíc i vtipné a dobře podané, myslímk že rychlovka splnila svůj účel vrchovatě a k plné spokojenosti všech okolo :) Páni, to mi zvedlo náladu!

(618)

Aini So 15.5.2010 17:19


Téda mistře čuku - Dekódování šifer se mi zde jeví být složité ve výsledku, ale ta výzva ze třiadvacátého století, ta je skvělá! Celkově silný potlesk netřeba kódovat. Perfektní.

(6961)

Šíma So 15.5.2010 17:06


Pěkné, čuku! Líbilo a dosti jsem se nařehnil, zejména při tom přijetí zprávy z Měsíce!

(2577)

čuk So 15.5.2010 16:57


Cry for the Moon jménem Eky. „Česká vědkyně– astronomka a kosmoložka – říkejme jí slečna E, byla světově proslulá, byť byla označována za podivínku, ne-li neškodnou šílenkyni. Nikdo ji však neupíral obrovskou fantazii a hloubavost. Patřila mezi celebrity jednadvacátého století, které sluly nezměrným bohatstvím. Snad i proto se pověst o ní propasírovala časem až do našeho třiadvacátého století, kdy my a Měsíc…, ale to bych příliš odbočoval. Slečna E byla největší kapacitou na problematiku Měsíce. Šmahem odmítala teorie i dosažené výzkumy o tomto zemském satelitu. ‚Kdepak, všichni se mýlíte. Nejsme schopni proniknout k jádru Měsíce. Pod slupkou jeho povrchu je skryt kdosi přemýšlivý, tvorové snad podivní, ale schopní vybudovat pečlivě maskovaná podzemní města a nepředstavitelné strukturované entity. Promluva našich výzkumů je příliš slabá, nepronikne k nim. A kdo ví, na jak vysoké úrovni se Měsíčňané nacházejí, zřejmě jsou povzneseni nad nás lidi.‘ Zprvu se slečna E pokoušela oslovit Měsíčňany meditativním tónem, s využitím všech poznatků esoteriky a holistické kosmogonie. Bezvýsledně. Zkoušela i hlasy netypické, ukryté ve zvířecích myslích. Ani příšerné vytí obrovského počtu shromážděných psů a vlků nevyvolalo odezvu. V zoufalství stávala vědkyně za měsíčních nocí na střeše své haciendy postavené uprostřed neobydlené pustiny a vyla na Měsíc. Ni hlásku nevydal, ni nezamrkal. Pak slečnu E napadla grandiózní myšlenka: zvuk vyslaný k Měsíci musí být extrémně intenzivní. Na mnoha hektarech u svého světu neznámého sídla nechala utajeně umístit nepředstavitelné množství vysílačů v široké škále kmitočtů a frekvencí, od tlampačů vysílajících lidský hlas až po sofistikované emitory. Vše bilionkrát zesílené nad dosud běžně dosahovanou účinnost tehdejších vědeckých zařízení. Součástí zařízení byly i štíty proti ohluchnutí nebo jinému ovlivnění vědkyně a obsluhujícího personálu. Později i superfiltry ochraňující obyvatelstvo Zeměkoule. Když po několika rocích bylo megazařízení spuštěno, v okruhu stovek kilometrů popraskaly všechny skály a všechno sklo. Filtry umožnily, že lidé vnímali vlnově kvantovou či kvantově vlnovou palbu na Měsíc jen jako vzdálený rachot kosmických bouří nebo zemských zemětřesení. Superfiltry ochránily veškeré objekty a subjekty na Zemi. Skály a sklo však bylo nutno oželet. O výsledku experimentu se nikdo nedověděl, jen naše časoprůzkumné sondy zjistily pravdu. Po několika vteřinách po vyslání signálu se vrátil od Měsíce hlas téměř podobný lidskému (anebo byla zachycena složitá šifra, kterou se podařilo dekódovat). Měsíční sdělení bylo následující: „Dejte mi pokoj a neserte mě. Jděte do prdele nebo tam pošlu vás!“ Další vývoj situace je zahalen mlhou i pro nás z třiadvacátého století. Slečna E poručila zařízení zničit, pro obslužný personál nechala vybudovat přepychový klášter, kde byli všichni izolováni. Nikdo na celém světě se nic nedověděl. Vědkyně sama nikomu nesdělila ani ň. Přestala se věnovat výzkumné činnosti, oddala se všem náboženstvím najednou. Jejím extatickým větám nebylo možno rozumět. Pak začala slečna E zkoumat měsíce v kalendáři. Který tak došel velké újmy. Ona však dožila se šťastného a požehnaného věku v blázinci. Navzdory všem opatřením se něco proláklo, třeba ve zkreslené formě. Jak tyto informace či pseudoinformace na pozemšťany zapůsobily, to také nevíme. Nepopiratelnou skutečností však je, že brzo po slečnině experimentu došlo k zrušení veškerých kosmických výzkumů a všechna náboženství zanikla. My si ovšem neseme důsledky, které…“ V tomto okamžiku spojení mezi jednadvacátým a třiadvacátým století zaniklo. Hlas z daleké budoucnosti se odmlčel.

(618)

Aini So 15.5.2010 15:43


Tak tahle parketa je pro mne naprosto neschůdná. Hodně zdaru schopnějším v chytání múz.

(6961)

Šíma So 15.5.2010 14:44


Jo, jo, Eky se nezdá!

(896)

Amemmaita So 15.5.2010 00:02


ááá a já jsem na to tak poctivě čekala, že to ostatním předám v domění že Ekyelka bude v peřinách a ona vám to sem hodí osobně

(1650)

Ekyelka So 15.5.2010 00:01


Vzhledem k tomu, že minulá témata nejspíš nebyla to pravé ořechové, tenhle víkend zkusíme něco jiného. Žádná témata, žádná slova na výběr. Jen čtyři melodie, snadno dohledatelné na youtube a notoricky známé. Možná, že vás některá z písní zavede tam, kde by se jinak slova hledala jen těžko. Nuže, do vyhledávače zadejte některou z těchto písní: Inama Nushif (She is eternal) Delerium: Terra Firma (třeba i v odkazu na Tomb Raider) Epica: Cry For The Moon Ennio Morricone: Ecstasy Of Gold (z filmu The Good, The Bad and The Ugly, 1966) A že si jsou něčím poodobné? Popravdě jsem je vybírala namátkově z playlistu. Sama jsem zvědavá, jestli vás něco napadne.

(618)

Aini Pá 14.5.2010 23:23


Vím, že netřeba, ale přesto se předem omlouvám, máme plánovaný pracovní víkend. :-) Múzáci proto utečou s předstihem.

(896)

Amemmaita Pá 14.5.2010 21:01


tak dneska o půlnoci další várka

(6961)

Šíma Út 11.5.2010 19:19


Ať dělám, co dělám, nic mě nenapadá!

(1650)

Ekyelka Po 10.5.2010 18:04


Tak co, plantážníci? Já jsem na dovolené a pelíškuju u přátel, takže doufám, že aspoň vy máte papíry a tužky po ruce a proháníte Múzy! Já proháním jedině klubíčka a korálky, dávám si od psaní i redaktoření až do středy dvacet!

(6961)

Šíma Ne 9.5.2010 14:02


Snad se nám povede něco slepit dohromady! Udělat Eky radost, když nám hodila svou rukavici a čeká, kdo ji zvedne a ukáže, jaký je a co v něm vůbec je?

(896)

Amemmaita So 8.5.2010 22:45


dneska jsem byla totálně mimo, i mimo domov a internet, takže až teď jsem se odvážila do hvozdu a ulovila pro vás rychlovky, tady jsou: NA CHLUP TU ČOČKU NE OTOČKA V PRESU KAČKA