"Rychlovka" | SASPI.cz - Literární server

» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2074331

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::

:: Čtení diskuze ::

"Rychlovka"

Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1594

St 14.2.2007 16:36

24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…

skoč dolů

[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23]

ODPOVĚDI:

(10355)

Šíma Pá 23.12.2011 17:40


VÁNOČNÍ RYCHLOVKOVÉ MARATHONY BYLY KDYSI PRÍMA! Ovšem... těžko říci, zda bych se letos zúčastnil... Ale už takové to pomyšlení a povzdechnutí je príma!!!

(756)

Tracy Harper Čt 22.12.2011 20:36


Tak si říkám, jestli bude zase povánoční maraton. Sama nevím, jestli bych měla síly a inspiraci, ale třeba by mě to nakoplo.

(10355)

Šíma St 14.9.2011 10:23


Námět by opět zadala naše milá Ekyelka... ;-) Občas se i marathon podaří... :-D

(10355)

Šíma Po 12.9.2011 13:13


Jeee, nápad je to zajímavý, bohužel jsem bez stálého připojení a času také nemám nazbyt! Ale jinak jsem pro, třeba se někdo chytí!!! Možná i šíma, jeden nikdy neví...

(4412)

čuk Po 12.9.2011 09:34


Já ne, už na to nemám sílu.

(2250)

Ekyelka Ne 11.9.2011 23:47


Otázka do pléna: budete si přát nový maraton? Všichni vytrvalci (účast minimálně v 80% témat) získají aspoň ono malé bezvýznamné zelené plus do svého profilu.

(10355)

Šíma Pá 21.1.2011 18:18


Aini: A víš, že netuším, jestli je to myšleno i s nadpisem?

(10355)

Šíma Pá 21.1.2011 17:50


Aini: Ale já ti věřím! (mrk)

(10355)

Šíma Pá 21.1.2011 16:55


Aini: "Žádné vyhazování!" Neboj... Rychlovka je rychlovka... Hihihi... Není v textu zakletý šíma, Aini a čuk? Děj, popisy i dialogy jsou zajímavě zmatené, až z toho jsu zmatený taky! Ale jestli ses trefila do těch 777 slov? Hůůů... Že zdravím Tvé múzy a taktně jim řekni, ať nepijí toliko nektaru, nebo té ambrosie!

(10355)

Šíma Út 18.1.2011 17:13


ČISTĚ SPONTÁNNÍ RYCHLOVCE ZDAR!

(10355)

Šíma Út 18.1.2011 17:12


R.E.: Sice nejde o žádnou novou myšlenku (viz život na zemi jako počítačová hra), ale líbilo! ;-))) Bavil jsem se, takhle se nechat přejet autem (copak ho maminka neučila, že se má ohlížet, když jde přes cestu)? ;-))) A ohodnotit náš život jen na 70 procent? No toto? Hihihi... Ten redaktor byl asi fakt magor! (mrk)

(1)

Rodriego Estavesz Út 18.1.2011 16:35


16:21 - 16:33 "Zatraceně." To bylo poslední slovo, které pronesl František Kropáček, když si uvědomil, že se měl podívat i na druhou stranu. Mercedes nemilosrdně vymrštil tělo do výšky, které bezvládně dopadlo na vozovku za autem. Brzdy zaskřípaly, ale to již bylo pozdě. Na monitoru zapípala červená kontrolka. "Zatraceně, pětka se probouzí," zaklel muž oblečený do šedivé přilnavé kombinézy. "Franta, tam měl být ještě tak čtyřicet minut." Ozval se druhý muž. "Co zase podělal tentokrát?" Kolem byly do půlkruhu seřazeny skleněné kóje, velké asi jako lidská rakev. Jedna z nich se otevřela a z ní vyklopýtal asi dvacetiletý muž. Zděšeně přitom těkal očima po místnosti. Pak se najednou zastavil, potřásl hlavou a zaostřil na zbylé dvě postavy v místnosti. "Tohle rozpomínání je vždycky nejhorší." Konstatoval. "Tak co se stalo tentokrát Franto?" "Asi mě přejelo auto. A nesuď mě, Karle, není to tam tak snadný jako tady." Bránil se Franta. Karel zakýval hlavou. "Chceš tam znova?" "Už ne, myslím, že to stačilo, stejně už není o co stát." "No dobrá, jestli už máš dost informací, můžeš jít a napsat pro ten váš časopis." "To taky udělám," a odešel z místnosti. Karel se otočil na svého společníka. "Pěknej mamlas, už jsme tady měli hodně recenzentů, ale nikoho, kdo by skončil skoro ani ne po třiceti minutách pětkrát za sebou." Úryvek z časopisu Gamefield ... a svět, do kterého je hra posazena, se našemu sice velice podobá, ale vývojáři do něj umístili jakousi nečistotu a nedokonalost. Na ulicích uvidíte odpadky, někteří lidé dokonce nemají svůj domov a žijí bez přátel a dokonce se můžete setkat s vraždami. Kvůli této skutečnosti možná titul nebude přístupný pro mladší hráče. Závěr: Modrá planeta je bezesporu dobrou hrou. Vývojáři se ale podle mého názoru sekli s přidáním nových emocí do hry. Jistě někdo ocení originalitu, ale cítit bolest a strach je z mé zkušenosti velice, velice nepříjemné. Ve hře se setkáte s nesmírnou brutalitou, která nemá obdoby. Mé hodnocení by bylo 65%, ale nakonec za geniální odkaz na naší zemi v tzv. náboženských vírách (v jedné se naše země podle hry jmenuje Ráj) zvyšuji na 70%. Hru si jistě pořiďte, protože se jedná o velmi netradiční zážitek. Hodnocení časopisu 70% -KONEC- To mě jenom tak narychlo napadlo :)

(10355)

Šíma Út 18.1.2011 14:10


Když už tu mluvíme o rychlovce, napsal jsem takovou "miniaturu" - rychlovku nejrychlovatější (psal jsem rychle a trvalo mi to snad jen pět minut)! Snad se bude líbit a čtěte ji pomalu! ;-))) -- VELMI NETRADIČNÍ RYCHLOVKA -- "Rychle!" řekl jeden druhému. "Jak rychle? Dělám co můžu!" "Rychle!" pobízí první dál svého kolegu. "Žádné rychle, pomalu, už nemůžu!" "Rychle, rychle, nezastavuj!" křičí na něj první stále. "Běž do háje, dech mi chybí..." "Pohni kostrou! Jde o čas!" snaží se první druhého přesvědčit. "No a? Sotva dýchám, asi padnu k zemi..." "Čas letí! Letí jako splašený! Tak se hni!" oponoval mu první. "A že nevstanu, to tě neděsí?" "Nesmíme se zpozdit! Čas jsou peníze! Proto musíme být rychlí..." "Ale já už nemůžu, nemůžu... Běž si!" "Jsi pomalý jako šnek! To jsi rek? Buď rychlý jako vítr!" konejšil první druhého. "Ne, jsem pomalejší než zácpa. Sednu si a už se nehnu!" "Tak a jsme v prdeli! Co teď? A co potom?" zamyslí se první a s lítostí hledí na druhého. "Vím já? Pospíchal jsem jako blázen! Hnal jsi mě jako o život a proč?" "Co proč? Copak nechceš být vždy první?" zeptal se jej první. "Ne... Už ne!" "Tak si tu seď, já jdu! Myšlenky musí být rychlejší než vítr! Nikdy se neunavit a stále jít vpřed!" nechal se první unést. "Tak si jdi!" mávl rukou druhý a dal se do usedavého pláče. Skončil na propadlišti dějin a nebylo z něj návratu. Jen ten, kdo je první vždy vyhrává? Myšlenka myšlenku míjí a kdo ví... Občas i ta pomalejší může změnit svět. A rychlost zde není důležitá, pokud neběžíte na toaletu jako o závod se smrtí v očích. Vždyť posrat se v půli cesty je nemyslitelné, pak nám už myšlení nepomůže... -- KONEC -- Hihihi...

(914)

Amemmaita So 15.1.2011 22:21


mrzí mě, že jsem se nakonec nepřipojila, ale tak snad příští rok Eky nezkolabuje počítač a maraton začne v řádném termínu

(10355)

Šíma St 5.1.2011 00:58


Tak... Napadla mě poslední rychlovka tohoto týdne, sice v trochu vážném "tónu", ale což! -- Poslední tanec -- V roce 2154 byla zřízena první stálá kolonie na Marsu. Lidstvo osídlilo nejen zemský Měsíc, ale i další planetu Sluneční soustavy. Měsíce Phobos a Deimos byly použity jako retranslační stanice pro přenos vysílání mezi Marsem, Zemí a měsíci Jupitera, kde byly zřízeny o deset let později doly a nápravná zařízení pro vězně, kteří byli vyvrheli společnosti. Na měsících Jupitera byly nalezeny nerostné suroviny vhodné nejen pro výrobu raketového paliva, ale také nových druhů slitin pro stavbu vesmírných lodí. Nastala nová éra automatických stanic i celých robotických osad, které byly nezávislé na člověku. Nehledě na to, že bylo v radiačních pásech Jupitera nemožné trvale žít, výjimkou se stal jen měsíc Io, kde byly postavena nápravná zařízení, ve kterých si museli vězni připadat jako v pekle. Na ostatní měsících vznikly automatické kolonie s těžebními stroji a rafineriemi. V roce 2174 došlo na Marsu k povstání a odtržení Marsu od Zemské unie. Stejně jako kdysi na Zemi 4. července 1776 vyhlásily Spojené státy jako kolonie Velké Británie nezávislost na anglické koruně, došlo 5. června 2174 k vyhlášení nezávislosti Marsu a odtržení této kolonie od Zemského unie, kterou do této chvíle tvořil Měsíc, Mars s jeho měsíci a měsíce Jupitera. Společenství se rozpadlo a nastal dlouhý čas bojů. Modří a rudí začali proti sobě bojovat nejen politicky, ale i vojensky. Do historie se tato válka zapsala pod jménem: Žabomyší válka o Mars. Země odmítala odtržení Marsu od unie, protože tuto planetu považovala za jeden z dalších možných domovů pro lidstvo. Země měla již vyčerpané zdroje a proto lidstvo své zraky opíralo k dalším místům, kde by se dalo žít. Mars byl jediným dalším místem ve Sluneční soustavě, kde by se mohla uchýlit takřka celá populace Země. Po jedenácti letech bojů bylo konečně sjednáno příměří a v roce 2185 byl Mars uznán jako samostatná planeta, nezávislá na koloniích Země. Na sklonku dalšího milénia došlo k exodu velkého počtu lidí na Mars. Země se z velké části vysídlila. Nastala nová doba. Avšak některé neuzavřené účty z války o nezávislost nenechávaly mnohé lidi spát. Přeci jen bylo třeba najít nejen hrdiny, ale i viníky. Na podzim roku 2201 byl prezident Republiky Mars odvolán z funkce a poslán do trestanecké kolonie na měsíci Io. Prožil peklo války za nezávislost, nového osídlování Marsu, aby nakonec musel hnít ve věznici s nejvyšší ostrahou, kde lidský život neměl žádnou cenu. Celý jeho svět se zcvrkl do malé cely, umělé atmosféry, která byla tak hustá, že by se dala krájet a všudypřítomné radiace. Nehledě na sopečné výpary z vulkánů na Io, které neustále pracovaly díky přitažlivosti Jupitera a dalších měsíců na plné obrátky. O rok později dostal prezident trest smrti. Způsob ještě nebyl určen, ale čas jeho odchodu z tohoto světa se nemilosrdně blížil. Obětní beránek byl určen a historie se znovu opakovala, jako již mnohokrát. Král je mrtev, ať žije král. Poslední hodiny svého života strávil v jedné z cel a čekal na to, až si pro něj přijdou. Jaké to bylo překvapení, když do jeho cely vstoupila žena oděná do krásných rudých večerních šatů. Ba co krásná, byla přímo nádherná a on, pokud měla mít smrt právě tuto podobu, její přítomnost jen uvítal. „Tak přeci...“ „Čekal jste někoho jiného?“ „Čekal jsem smrt oběšením, kulkou, či vyhození do vesmíru, ale toto?“ „I na pokraji svého života máte stále své přátele, pane prezidente...“ „Ale ani to mě nezachrání...“ „Ano, ani to vás nezachrání a smrt může být i krásná!“ „Jako vy? Jak se jmenujete?“ „Mám mnoho jmen...“ pokrčila žena rameny a sedla si na postel vedle něj. President pohlédl na ženu v rudém a na chvíli se zamyslel. Kdyby měl možnost znovu se narodit, zvolil by tentýž život. „Proč já?“ „Proč ne?“ pokrčila rameny. „Všichni velcí vůdcové jednou museli zemřít!“ „Kdo například?“ „Filip II. Makedonský, Julius Caesar, Caligula, Jindřich III., Abraham Lincoln, a další...“ „A co já mám s nimi společného?“ podivil se. „Chtěli změnit svět a založit nový řád věcí...“ řekla mu pobaveně. „I vy jste chtěl...“ „Pro blaho lidstva... Země... Země je již příliš stará a despotická... Potřebujeme nový vítr... Nemyslíte?“ zeptal se jí. Kdosi přinesl do cely tác s jídlem a nápojem. Žena se na něj usmála a pobídla jej, aby si sedl k malému stolku přišroubovanému ke stěně. Nenechal se pobízet a pustil se do jídla. „Vy nebudete?“ zeptal se jí. Zavrtěla hlavou. „Opravdu ne?“ znovu se zeptal. „Ne, díky, už jsem jedla...“ zalhala trochu. „Kdyby ne vás, kdo ví, jak by to s lidstvem dopadlo...“ „Ale já jsem jen figurka...“ pokrčil rameny. „A přesto musím zemřít...“ „Smiřte se s tím... Všichni jednou zemřou, dříve nebo později!“ řekla mu smutně. „Vy máte, pane prezidente, oproti nim jednu velkou výhodu!“ „A jakou?“ „Víte, kdy zemřete!“ „Teď? Nebo za hodinu?“ zeptal se jí, když dojedl. „Kdo bude katem? Vy, nebo někdo z dozorců?“ „Smrt!“ řekla mu tajemně, „nikdo jiný, než smrt!“ „Nikdy jsem nečekal, že skončím takhle!“ rozhodil ruce. „V téhle díře, po tom všem...“ „Takový je osud všech velikánů!“ usmála se. „Nechcete si zatančit?“ „Cože?“ nechápal ji. „Poslední tanec!“ pobídla jej. „Tak dobře, proč ne...“ souhlasil a oba se dali v malé cele do tance. Šlo spíše o přešlapování, než tanec, ale oba si představovali, že spolu plují po parketu ve velkém tanečním sále za zvuku hudby a okolo nich stojí mnoho tleskajících lidí ve svátečních úborech. Ženy v drahých róbách a muži v oblecích, které by si dovolil jen málokdo. Peklo měsíce Io bylo alespoň na chvíli to tam. A pak... Pak přestala hrát hudba. „Děkuji za tanec!“ usmála se a políbila jej na čelo. „Rádo se stalo,“ pousmál se také. „Potěšení bylo na mé straně...“ „Nepůjdeme?“ ukázala mu rukou na otevřené dveře cely. „A kam?“ zamračil se. „Co mě čeká?“ „Nový začátek v novém světě...“ usmála se, aby spolu oba vyšli skrze otevřený průlez z cely ven. O několik minut později odnesla služba mrtvé tělo bývalého prezidenta republiky Mars z cely. Na obrazovkách kamer, které jej neustále a bedlivě sledovaly, bylo v jednu dobu možné spatřit záběry muže, který tančí s imaginární osobou. Rozsudek byl vykonán prostřednictvím jedu v jídle, které dotyčná osoba dostala jako poslední večeři. Hudba a tanec byl jaksi navíc, mimo režii nápravného zařízení kdesi v pekle měsíce Io. A svět se točil dál. Přišla nová doba, která si žádala nové velikány a také nové porážky, aby se lidstvo dostalo zas o kus dál ve svém vývoji... „Konečně je mrtvý, hajzl!“ nechal se slyšet ředitel věznice. „Může mi někdo říct, co to tam ten ksindl vlastně tančil?“ „Myslím, pane,“ zadrhl se jeden z techniků ve sledovací místnosti. „Že to byl valčík, pane!“ „Poslední tanec na rozloučenou!“ rozesmál se ředitel věznice. „Tak to vážně sedí...“ -- Konec --

(2250)

Ekyelka Út 4.1.2011 22:29


Taky si říkám, že všichni měli dost nadšení a nakonec jste nezklamali jen vy dva... Nicméně do neděle si dáme oddech a pak zkusím nahodit pár dalších témat. Čistě jen tak a uvidíme, kdo se chytí, navíc tak, jak to čaroděj původně navrhoval, tedy 24 hodin a 777 slov. :)

(4412)

čuk Út 4.1.2011 21:54


Dpadl mě kámen ze srdce, že už Eky přestala s rychlovkami. Už mě mě to vycucává jako droga, nějak nemám síly na nic jiného a čekají mě doktoři a divadlo. Navíc: nikdo kromě nás dvou se nezapojil.

(4412)

čuk Út 4.1.2011 21:52


brokovnici se bere na dalekou cestu, kte to může být vošajstlich

(10355)

Šíma Út 4.1.2011 21:40


čuk: myslel jsem tu brokovnici!

(4412)

čuk Út 4.1.2011 17:48


Šimi, básník se vůbec příběhu nevyskytoval. O tom, zda se z revolveru střílelo nebo ne: taky se nic neříká

(10355)

Šíma Út 4.1.2011 15:51


čuk: Pěkné, řekl bych, že se na konci vraždilo! Kdo byl oběť? Princ, blondýnka, či bruneta? Ať už zde úřadovala "Popelka", nebo "kouzelná víla"! Vsadil bych se, že bruneta odjela s básníkem kamsi za devatero hory... Ale kdo ví! ;-)

(4412)

čuk Út 4.1.2011 13:34


Rychlovka na téma: "Zatančíte si se mnou, slečno? Omyl při výzvě k tanci Filmová antipohádka Scéna 1 Paprsky slunce pronikají chvějícím se listovím lískových keřů a vytvářejí ve smaragdové trávě světlé neklidné skvrny. Les zvučí létem. Ve větvích se letmo mihne hnědé veverčí tělo. Černovláska vystoupila z úkrytu za borovicí stojící na kraji lesa a drobnými krůčky vešla na cestičku. Nejistě se rozhlédla. Nikde nikdo. Popošla pár kroků. Polekala se, když žena v bílém ji poklepala zezadu na rameno. (Divák z ní vidí jen jemnou, téměř průsvitnou ruku).Tvář ženy v bílém zůstává ve stínu. Za ni plane sluneční kotouč. Černovláska se otočila a hlubokýma černýma uplakanýma očima pohlédla do kamery a zašeptala: „Kdo jste?“ „Hledáš mě? Nebo sis vyšla na oříšky do královského koláče?“ (ženu v bílém vidíme pouze zezadu. Její splývavý šat zahaluje celou postavu) „Ano, ale…“ „Čekalas veverku?“ „Na kouzelné veverky nevěřím, ledaže… Čekala jsem, já asi... nevím, jsem tak zmatená.“ „Dovedu si domyslet, proč jsi přišla právě sem. Čekala jsi na… Čekala jsi snad někoho jiného…?“ „Ne! Ano! Teď vím, že jsem čekala na vás…“ „Přála jsem si, abys přišla. Dostala jsi ode mne vzkaz, řečený však jen do poloviny, poslední věta ti měla napovědět.“ „Sama jsem si chtěla promluvit. I proto jsem přišla. Snad se vysvětlí…Byla bych ráda, kdybyste šla se mnou, tam…Promiňte, jsem tak popletená tím vším.“ „Tam, kde se cítíš doma, kde se ti bude líp hovořit. Chápu. A taky chápu, že se ostýcháš vykonat potřebu v panenské přírodě. Jsi opravdu urozená, v tom nemůže být mýlky.“ (Jak si černovláska bere z kabelky kapesníček, můžeme na jejím dně zahlédnou malý stříbrný revolver) Obě odcházejí, zády od kamery.Zatmí se. Scéna 2 Obě ženy procházejí kamennou chodbou, na jejichž stěnách visí starodávné portréty ve zlacených rámech. Postava černovlásky je blíže ke kameře, zastiňuje postavu ženy v bílém. V pozadí se míhají sloužící v livrejích. Jeden z nich vzadu zavírá dveře s nápisem „toileta“. Ženy vejdou do modrého salonku, usednou do bohatě vyřezávaných křesel. Lokajova ruka staví na taburet před každou z nich pohár. Kamera zabírá černovlásku. Je krásná, oblečená v nádherných vyšívaných šatech s límcem z hermelínu. Kamera sleduje tvář černovlásky, na níž se projevují zákmity pocitů. (Pozn.: musí ji hrát opravdu výborná herečka!). Ženě v bílém nevidíme do obličeje. Rozhovor začíná černovláska. „Proč jste to udělala?“ „K tvému dobru, holčičko. Byla to zkouška.“ „Proč? A koho jste zkoušela?“ „Proč? Sama uvidíš. Znala jsem tvého otce a když umíral, slíbila jsem mu, že tě budu chránit.“ „Přece mi nehrozí žádné nebezpečí. Je mi trpko, že jste mě vystavila takovému ponížení, přivodila mi lítost, která mi rve srdce.“ „Bolest přejde. Zachránila jsem tě před trvalým utrpením.“ „Dala jste jí takové dary. Růžové šaty s vlečkou a krajkami, střevíčky bělostnější než sníh. Diamantovou čelenku.“ „Pouhé triky. Bazar. Přesvědčila jsem se, že ty si zasloužíš víc. Opravdové štěstí.“ Zatmí se. Scéna 3. Následující retro záběry se střídají v rychlém sledu. Děvče se světlými vlasy a s tupým výrazem jde po pěšině na pokraji již zmíněného lesa. Před ní padají z lískového keře tři oříšky. Děvče je sbírá. Děvče vchází do měšťanského domu. V komůrce rozlouskne oříšky. Vyjme z nich růžové šaty s vlečkou a krajkami, střevíčky bělostnější než sníh, diamantovou čelenku. Když vyjde z komůrky, udělá za zády staršího muže neslušné gesto. V obraze se objeví hnědovláska velmi podobná blondýnce. Blondýnka čte na stole pohozenou pozvánku na královský ples. Pak se dá s nechutí do mytí nádobí. Velký taneční sál zámku, bohatě zdobený, jasně osvětlený, s velkým křišťálovým lustrem, na jeho třpytivých facetách se obráží dění v sále. V kruhu stojí dívky v plesových šatech. Naše černovláska v jednoduchých vkusných tanečních šatech stojí vedle naší blondýnky (v šatech, tanečních střevících a čelence vyjmutých z oříšků). Blondýnka se černovlásky nevšimne. Černovláska se tváří vážně, blondýnka kroutí očima. Za zvuků fanfár přichází princ - hejsek. Prohlíží si dívky. Zastaví se před blondýnkou, ukloní se a řekne familiárním tónem: „Zatančíte si se mnou, slečno?“ Blondýna afektovaně vycupitá k princi, tiskne se k němu, žmoulá mu ouško. Princ vypadá šťastně. V pozadí nenápadně odchází černovláska. Pryč ze sálu. Zatmí se. Scéna 4 Jsme opět v modrém salonku a hledíme do tváře černovlásky. Slyšíme monolog ženy v bílém (Pozn: hlasy obou hereček musí být rozdílné a dobře rozlišitelné: žena v bílém má laskavý hlas, černovláska ještě dětský, trochu ustrašený): „Princezno, byla jsi okouzlena láskou a neviděla jsi prince, jaký ve skutečnosti je. Obyčejný hejsek. Dal přednost vyzývavé blondýně před tvou smavou krásou. Nechal se zlákat pozlátkem druhořadého zboží. Urazil tě. Chtěl být extravagantní a zapůsobit na prostý lid. Znám ho, je to tupec a náfuka. K děvčeti, které umí přebírat pouze hrách od čočky a dělat grimasy se dokonale hodí. Vím, kam jejich sňatek povede. Ku prospěchu království rozhodně ne. Ale tebe čeká štěstí a důstojná láska, princ z království za devatero horami. Tam žije moudrý mladík. Neoplývá sice pohledností, ale je básníkem a má zlaté srdce.“ Kamera přejede na křeslo, kde seděla žena v bílém. Je prázdné. Černovláska odstrkuje poháry a bere do ruky knihu básní. Říká: „Nebudu holdovat alkoholu kvůli jednomu pyšnému hloupému kvítí. Prohlédla jsem. Je dobře, když zamilovanému někdo včas otevře oči. Musím jednat ve prospěch našeho království. Díky, vílo.“ Zatmí se. Scéna 5 Průčelí zámku s mnoha načinčanými ozdobami. Princ- hejsek nasazuje blondýně střevíček. Pasuje. Vcházejí dovnitř za potlesku dvořanů. Záběr tanečního sálu. Skončil tanec prince- hejska s blondýnou. Kamera si prohlíží přítomné. Černovláska tam není. Přítomní popíjejí. Zábava je notně hlučná a frivolní. Princ je stále víc opilý. Blondýna se ušklibuje a do hovorů se nezapojuje.Už se také nejistě kymácí. Zatmí se Scéna 6 Průčelí jiného zámku, s prostým portálem a rytířskými erby. Černovláska v cestovních šatech a loveckém kloboučku rázně vychází ze dveří zámku a nasedá do kočáru. Na sedadle vedle krabice na klobouky leží dvouhlavňová brokovnice. Na vedlejším sedadle je rozestřeno (pro oko objektivu kamery) několik svazků básní. (Poznámka: jsou na nich jména sponzorů filmu, dobře čitelná). Kočár se vzdaluje, odjíždí směrem k obzoru. Na obzoru je patrno devatero hor, mezi nimi jeden průsmyk. K O N E C

(2250)

Ekyelka Po 3.1.2011 18:34


Další téma: Zatančíte si se mnou, slečno?

(10355)

Šíma Po 3.1.2011 12:21


čuk: Pěkné, už chápu! Hihihi... Hezký příběh nejen se zvířátky! Jak se zdá, ne všichni tvorové jsou jedlí!

(10355)

Šíma Po 3.1.2011 12:16


čuk: Jaký?

(152)

Carolina Po 3.1.2011 11:45


Pánové, smekám:) pěkné příběhy, poutavě napsané. Já se zatím ke psaní nedostala, tak snad se to tento týden zlepší a též něčím přispěji. Dneska máme za sebou i první den školky, tak jsem zvědavá jak se tam tomu mému čertovi vůbec líbilo

(4412)

čuk Po 3.1.2011 09:55


Rychlovka na téma Lidožrout. Záchrana lidojedího rodu (minidrama). Na mítince uprostřed hlubokých severoamerických lesů seděl obrovský muž. Okolo něj v kruhu pak: medvěd, vlk a zajíc. O kus dál dohořívalo malé nákladní letadlo. MEDVĚD: Měl jste velké štěstí, pane MUŽ: Dopravovali mne jako nějaký dobytek, v zavazadlovém prostoru. Ten se utrhl a přistál na měkkým ZAJÍC: Štěstíčko. A kam vás vezli, smím-li se zeptat, brácho? MUŽ: Do San Quentinu. Dnes prý jsou pohřební služby velmi drahé, i elektřina a chemikálie VLK: To si vás měli víc vážit, když tolik funkcí obstaráte.Vr vr MEDVĚD: Hned převážím. Všechno dohromady. A nevrč, vlku, buď slušně vychovaný VLK: Nevrčím. To mi jen chrčí v krku a do lékárny daleko MUŽ: Opravdu všechno shořelo na troud? Ani něco po cikánsku? Škvareček? MEDVĚD: Všechno fuč a všichni na kostní uhlí, včetně kapitána, pane MUŽ: Taková škoda, taková škoda. Milíře nás nezachrání Chvíli je ticho. Pak medvěd přinese váhu. Váží muže MEDVĚD: Propáníčka! Za tři dny jste ztratil čtyři kila na váze, vážený pane. Hrůza. Já se tak stydím, že vám nemůžeme prokázat větší pohostinnost. Takový vzácný host! Až z pralesa. Cožpak vy nemáte hlad, pane? MUŽ: Mám MEDVĚD: Bude nám ctí nechat se od vás sníst, pane. Třeba zajíc na smetaně? MUŽ: Nemám chuť ZAJÍC. Nebo medvědí tlapky s medem, brácho? MUŽ: Nemám chuť VLK: Což takhle vlka pečeného na rožni? Jsem nachlazený, potřebuju se vyhřát. Vr vr MUŽ: Brbr! Nemám chuť MEDVĚD: Dovolte mi dotaz. Čím se vlastně u vás doma živíte, pane? MUŽ: Číhám u stezky, jestli nejde nějaký cestovatel nebo turista ZAJÍC: Chápu. Mají napakované batohy proviantem, že brácho MUŽ: Nezajímám se o batohy MEDVĚD: Velké sorry. Nemáme tady cestovatelské nebo turistické stezky, pane. Nejsme civilizovaná krajina Na mýtinku vyběhnou dva po zuby ozbrojení vojáci SERŽANT: Zabloudili jsme, my pakové. Jsme bohužel vycvičeni pouze pro poušť, boys VOJÁK: Tenhle superman by se nám hodil, hodil byste se nám, hochu SERŽANT: Hochu, zabíjíte rád, boy? MUŽ: Když mám hlad, ale pak SERŽANT: Pak budete zase zabíjet. Takové už je naše řemeslo, boy VOJÁK: U nás budete mít hlad pořád. Budete zabíjet pořád. Máme mizernou mináž, hochu SERŽANT: Bereme. Coo? Fakfak!Co na mě tak divně koukáte, boy? Jak se to sladce chtivě usmíváte, a jak to že slintáte? VOJÁK: Poběžme dál, seržo, Von je přihřátej nebo dokonce teplej, hošku, čo MUŽ: Kam běžíte! Já mám rád pány i paní, nejlíp kluky a holky. Brousím si na ně často zuby. Nemusí být teplí, stačí i studení SERŽANT: Úchyl, vole VOJÁK:. To by nás z army vylili a poslali na Guantanámo, vole MEDVĚD: Volove, pane! MUŽ: Volové taky nic pro mne. Už jsem si myslel, že… Pavlovův reflex dostal. Bída. Vojáci odběhnou. Zvířata se stranou radí. MEDVĚD: Teď mi to docvaklo. Náš vzácný host je lidojed, pánové ZAJÍC: Proto na nás, na naše maso a kosti, nemá chuť. Má daleko lepší povahové vlastnosti než mají lidi. Ti by nás baštili, až by jim za vlčíma ušima lupalo, lidi jsou svině, milí braši VLK: Neber si mne do čenichu, zajíci! Nebo řeknu: jen počkej! Měli bychom našemu hostovi chytit nějaký lidi. Nastražit oka, nalíčit pasti, zapytlačit si. Vrvr! MEDVĚD: Jako to dělají lidi nám, pánové ZAJÍC: Ale braši! Nejsme jako oni. Nebudeme se s nimi špinit MEDVĚD: Člověk člověku vlkem, pánové VLK: Ohražuji se proti této urážce! Homo homini homo! Tak je to správně. Vrvr MEDVĚD: Nechme latiny a přemýšlejme po našem, pánové Přiběhne malá snědá hnědá myška. MYŠKA: Pěstuju jogging, protože nikdo už nechce, abych mu vařila kašičku, mňau mňau MEDVĚD: Proč mluvíte cizí řečí, komolíte tu naší. Paní, mluvte pořádně světovým jazykem MUŽ: Je kašička z lidského masa? MYŠKA: Máte problém? Ne! Z krupičky, cukru, a, a…(z mléka ne)… z vody. Jsem totiž předsedkyně spolku vegetariánů, mňau mňau MEDVĚD: Nějaká imigrantka. Z Mexika asi! Uvařte mu kašičku na malinkým ren…na velikánským rendlu, paní MYŠKA: Nemám suroviny a rendl. Jinak ráda dám, tomu, tomu, tomu. I tomu. Všem. Jenom v pohádce nedám malýmu. Ale už mlčím. Vykecávám se pouze před tím. Mňau, mňau ZAJÍC: Rozdělme si úkoly. Medvěd vykrade vegetariánskou prodejnu, já iron shop, vlk bude třít svým ohonem dříví a tak rozdělá oheň a může si přitom vrčet do taktu, milí braši. Pak uvaříme a budeme prostírat. A dáme si. MUŽ: Musím vám všem vyslovit vřelé díky. Změnou potravinového řetězce jste zabránili vyhynutí lidojedího rodu. Naši muži si totiž nepoučitelně libují v orálním sexu se ženami - lidojedkami, navzdory tomu, že takovýto sex bývá jednorázovýíí a poslednííí. Ou! O, o, orální styk s vegetariánkami je pak až na malé výjimky zcela bezpečný Jak bylo řečeno, tak se i stalo. Vlk třel, až se z něho kouřilo, ačkoliv byl nekuřák. Myška uvařila a dávala. Yes! Muž se najedl, až se olizoval jako zajíc za ušima. A stal se z něj vegetarián. Farmářům v dalekém okolí se začalo ztrácet nejen maso, med a tráva, ale i obilí, zelenina a ovoce. Muž zůstal mezi zvířátky, neboť se navzájem neohrožovali. A na lidi se zvysoka vykašlal. Už dřív zjistil, že mají zkažené maso, že jsou celí zkažení, a nejen od kosti. A proto otevřeným dopisem vyzval k vegetariánství i své lidojedí soukmenovce. New York Times, January, 3, 2011: Prezident Států udělil medvědovi, zajíci, vlkovi a myšce čestnou státní award za záchranu lidských životů. Cenu spolu s velkým květinovým košem za vyznamenané převzala myška Mňau-Mňau. Komsomolskaja pravda,, 3go Janvarja x p.o. : Do postsovětské společnosti se díky výzkumům rusko-mexické vědkyně M.M. Myškinové podařilo zdárně integrovat i menšiny lidojedů. (pozn. překladatele: x p.o. znamená x let po opici).

(4412)

čuk Ne 2.1.2011 22:58


Píšeš jako R. Kipling. Lidožrout požírá lidožrouta, to je dobrý nápad. Vskutku nejlepší je jíst maso s podobnými gény. Jestlipak víš, jaký je nerizikovější sex?

(10355)

Šíma Ne 2.1.2011 22:23


-- Lidožrout -- Lidožrout – lidská bytost, nebo zvíře, které se živí lidským masem, ať už jde o lidojedy obývající pralesy Bornea, či dalších ostrovů Indického a Tichého oceánu, nebo tygry žijící na asijském kontinentu, či přilehlých ostrovech... Stmívalo se. Večer byl na spadnutí. Les byl tou dobou až podezřele klidný a tichý. Jindy všudypřítomný a všeobjímající křik, vřeštění a zpěv vystřídal hrobový klid. Denní živočichové se pomalu ukládali k nočnímu spánku a ti noční ještě nevstali ze svých nor a hnízd. Zapadající slunce prodlužovalo stíny pod korunami stromů. Přechod dne a noci je v tropech až nepříjemně rychlý. Denní horko vystřídá rázně noční chlad a neustále hladoví komáři a mušky (mnohdy poletující i ve dne) mívají v tento čas hotové hody. Nejsou však sami, kdo touží po teplé krvi svých oběti. Potemnělým pralesem tiše procházely ještě další šelmy. A bylo naprosto lhostejné, kolik měly nohou. Jen co sluneční kotouč zmizel kamsi za obzorem nedalekých kopců, padl na okolní krajinu soumrak. Hvězdy na bezmračném nebi blikavě zářily. Měsíc byl v novu a tak neosvětloval zemi pod sebou. Polétavý hmyz divoce rejdící mezi kmeny stromů, jejich korunami a všudypřítomnými liánami nedočkavě hledal svou další oběť. Chlupaté stonožky se buďto schoulily do klubíčka mezi zelením listím, nebo se vydaly v hustém podrostu na dalekou cestu za svou potravou. Dokonce i loupeživí mravenci využili nočního času, aby napadli sousední kolonie. Tma bývá nejlepším spojencem pro jakéhokoliv agresora. Vítr pod husté koruny stromů nezabloudí a tak se všude válí těžký vzduch tlejícího dřeva a listí. Není radno bez ochrany vstoupit do hustého křoví a vysoké trávy mezi stromy. V ten čas se lesem hnal temný stín. Snad temnější než samotná noc. Prodíral se křovím a liánami mezi stromy nehledě na všudypřítomné nebezpečí. Vždyť smrtelnými mohou být i ti nejmenší tvorové pralesa, jejichž jed je silnější než jed toho nejnebezpečnějšího hada. Tiše našlapuje v husté trávě a zrakem i čichem hledá svou budoucí oběť. Naslouchá křiku noční zvěře a občas kýchne, když se mu do nosu dostane poletující komár, nebo muška toužící po jeho krvi. Nezdálo se, že by byl v jeho nejbližším okolí teplokrevný živočich. Savci, kteří měli dostatek rozumu se raději uchýlili do bezpečí. Odněkud se ozval zvuk hromů. Blížila se bouře, avšak období dešťů ještě nenastalo. Déšť sice pěkně ochladí prales zvenčí i zevnitř, ale má jednu nepříjemnou vlastnost, dovede hezky zakrýt stopy všech živočichů, kteří nelétají, či neskákají od kmene ke kmeni. Znovu se ozval hrom a dokonce se i několikrát zablesklo. Bouře byla blíž, než si myslel. První velké a těžké dešťové kapky prorazily husté koruny a dopadly za hlasitého „čvacht“ na zem. Bylo jedno, zda padly na kámen, trouchnivějící kmeny stromů, či na hladinu malého jezírka. I holá zem se dokázala chovat jako buben a prales brzy naplnil zvuk lijáku. Dotyčný lovec se uchýlil do hustého křoví a trpělivě čekal, až přestane pršet. Bouře utichla stejně rychle, jak začala. Vichr sice trochu zatřásl s korunami stromů a ty více nahnilé kmeny se zřítily k zemi, avšak nešlo o nic nového. Nebezpečí pominulo a noční slota za občasného zahřmění zmizela bůh ví kam. Čas běžel. Půlnoc byla již ta tam a svítání se blížilo s neúprosnou rychlostí. Zdálo se, že tuto noc nebude z lovu nic. Temný stín se tiše odloupl ze zátiší křovisk, ze kterých ještě stále padaly k zemi kapky deště. I z korun stromů občas některá spadla na zem a jako bomba vybuchla v přízemí pralesa. Lovec se otřásl, když mu jedna z kapek dopadla za krk. Déšť se choval jako velká klimatizace a ochlazoval okolní prales, stejně jako noc, kdy z pralesa stoupalo horko k temné obloze poseté spoustou hvězd. Noční život se vracel do svých obvyklých kolejí. To, co nespláchla voda, se dalo znovu do pohybu jako nekonečný koloběh života a smrti. Smrt byla v pralese stejně všudypřítomná, jako život, jež jej oživoval. Lovec se znovu vydal za kořistí a smrt si vybírala svou další oběť. „Bouře je pryč!“ řekl v šeru na okraji malé vesnice jeden muž druhému. „Přiložíme do ohně... Ještě, že jsme si ukryli dřevo před deštěm...“ přikývl druhý. „Noční lovci budou netrpěliví, svítání se blíží...“ souhlasil první muž. „A smrt je všudypřítomná!“ usmál se druhý. Kdyby mu bylo vidět do tváře, mohl by případný pozorovatel – pokud by náhodou nebyl sněden – vidět řadu zbroušených zubu, aby mohly lépe trhat lidské maso. Ona víska patřila nevelké rodině lidožroutů, kteří byli na válečné stezce se sousedním rodem kanibalů. Oba rody věřily, že se smrtí protivníků a jejich snědení do nich vstoupí životní síla nepřátel. Být sněden až po smrti bylo mnohdy přepychem a případné oběti se mohly těšit na dlouhou a bolestivou agónii. Oba muži se vrátili doprostřed vesnice, kterou tvořilo několik chatrných chatrčí, které snad jen zázrakem vzdorovaly živlům i samotnému pralesu. Kdyby obyvatelé vesnice pravidelně neklestili prostor kolem své osady a nevztyčovali okolo ochranné ploty, brzy by se stali obětí lovné zvěře, znepřátelených kmenů, nebo samotného pralesa. Zdejší zeleň měla ohromnou regenerační schopnost a spolu s ní nastupoval i hmyz. A komáři a další polétavý hmyz byly jen malým zlem... A onen temný stín plížící se nocí věděl své. Do úsvitu zbývalo už jen několik málo hodin. Nebe se pomalu rozžínalo a hvězdy zvolna ztrácely svůj lesk. I náš lovec zvolna dorazil – snad jen náhodou – na okraj mýtiny, na které stála vesnice, v níž hořel oheň a osvětloval vše, co se mezi chatrčemi hnulo. Menší ohně na okraji vyhasly díky bouři a noční lovec toho hodlal plně využít. Vycenil zuby a na okamžik strnul. Jeho zrak zachytil siluety dvou lidí, jak přikládají do ohně. Všichni ostatní zřejmě spali. Tvor lehce překonal plot, který se povážlivě nakláněl k pralesu a tiše dopadl mezi chýšemi. Nikdo z mužů netušil, že se právě stali lovnou zvěří. Kolem ohně se cosi mihlo a tiše s sebou vzalo jednoho z mužů, který se nezmohl ani na výkřik. Druhý muž strnule hleděl na temný stín, jež zmizel v pralese a odnesl si svou kořist. Než mu stačil zmizet z očí, spustil druhý muž u ohně poplach, vesnice ožila, avšak svého příslušníka již na druhý den nenašli. A na nějakou záchrannou výpravu nebylo ani pomyšlení. Kam by se měli vydat, aniž by se nestali dalšími na seznamu? I po samotném lovci jakoby se země slehla. S úsvitem zmizely i všechny noční můry a život se vrátil do svých zajetých kolejí... Lidožrout byl sněden lidožroutem, jaká to ironie osudu. Není ten život tu a tam spravedlivý? Jak pro koho, dokud znovu nenastane noc. A svět se nebude zdát ještě temnější a nebezpečnější. Život v pralese je nelítostný. Lidé jsou stejně jako zvířata jen potravou a silnější zde pojídá slabšího. Ale povídejte to těm nelítostným komárům, kteří sají krev všem, ať už jsou na jakémkoliv stupni onoho potravního řetězce. A tito malí krvežízniví lovci létali ať už bylo světlo, nebo tma. Za deště, nebo za nikdy nekončícího vlhka, které dusilo všechny tvory dole na zemi, nebo vysoko v korunách stromů. A lovci stínů čekali na další soumrak, aby se tiše vydali za svou kořistí, aby si nikdo nebyl jistý svým životem. Ani lidé nezaháleli a zvuk bubnů se rozléhal pralesem. Začal nový lov, zdali na člověka, nebo zvíře je už jiný příběh...

(2250)

Ekyelka Ne 2.1.2011 18:39


Šíma to pěkně vystihnul! Pánové a dámy, já vím, že jen zadávám témata a sama nestíhám psát, protože pracuju na jiném textu (a už ho začínám mít plné zuby), nicméně opět jedno do foroty: LIDOŽROUT Nechala jsem se inspirovat jednou detektivkou Kapitána Kida, tak proto.

(10355)

Šíma Ne 2.1.2011 16:57


čuk: Smutný příběh vonící dálkami... Mládí je mnohdy nerozvážné a pak, když padne kosa na kámen, nejde jinak, než přijmout rány osudu.

(4412)

čuk Ne 2.1.2011 16:04


Na téma rychlovky: "něco starého a něco modrého." Roger. Roger Dupré se narodil v malé chaloupce stojící v rovinaté krajině s neúrodnou půdou, kterou od mořského pobřeží odděloval pás nevysokých skalnatých pahorků. Jeho rodiče dřeli na políčku do úmoru, aby uživili pětičlennou rodinu a přesto téměř vždy na talíři pár bramborů chybělo. Líp se Dupreovým začalo dařit, když se na počátku léta z moře vrátil Rogerův dědeček námořník Jeano. Za jeho zlaťáky si koupili kravku a párek koz. Tehdy táhlo Rogerovi na šestnáctý rok, vyrůstal z něho štíhlý a svalnatý jinoch s jemnými rysy. Starý Jeano Dupré se rázem stal Rogerovým idolem. Často si spolu povídali, k malé radosti jeho rodičů. Když zaopatřili dobytek, sedávali na kamenné zídce a bělovlasý pokulhávající námořník vyprávěl. Roger se toužebně díval na věnec skal, za kterým se rozkládalo bájné moře i na pěšinu šplhající vzhůru, po které dědeček přišel. Dědečkovým řečem Roger ne vždy rozuměl. „Víš, chlapče, v životě musíš vždycky něco starého obětovat, abys získal něco nového. Když chceš jít na moře, musíš se zříci staré pevné země. Vyměníš ji za pořádný flák modře, která nikdy nezestárne.“ „A co je na moři, dědečku, tak lákavého?“ „Ta průzračnost moře i oblohy. Otvírající se dálky. Šepot vln, který říká: pluj, námořníku, pluj, na obzoru se ti třeba objeví neznámá země, bílá skaliska, písečné pláže, zeleny porost, a tam někde, když se vynoříš z vody a odhrneš shluky zeleni, se ti nabídne vchod do jiného světa, snad do ráje.“ „Podařilo se ti ho najít?“ „Ne, synku.“ „Tak proč jsi odešel?“ „Moře musíš milovat. Když je blankytné a něžně tě kolébá, ale i když zuří, nenávidí tě, vrhá na tebe černé olejovité vlny a chce převrátit tvou loď. A kdesi v hloubce ti nadává zlý duch a z výšky se spouští šedivé lhostejné nebe a halí tě do zrádných mlh. Nejvíc však musíš moře milovat, když si tě nevšímá a nechá loď uváznout v bezvětří.“ „Tak proč jsi se, dědo, vracel?“ „Cítil jsem, že již nejsem moře hoden.“ „Začal jsi se bát.“ „Na moři se nikdy nepřestaneš bát a nikdy se nenabažíš lásky k němu. Stará země si mě přitáhla, nikdy k ní pupeční šňůru úplně nepřestřihneš. Pořád si natahuješ péro na hodinkách naděje, už už se stane zázrak. Ale místo toho se jednoho dne pérko unaví. Kompas se zblázní a jeho střelka ukazuje na pevninu.“ Rogerovi rodiče často brblávali: „Nevěř, hochu, tomu starému bláznu, stáří ho vyhnalo z lodě, třaslavé nohy z houpavé paluby. Teď jenom fantazíruje.“ Tehdy dědeček odkulhával na zápraží a chtěl být sám. Dlouho se díval přes pás skalisek a něco si povídal a prozpěvoval. Roger si sedl k oknu a prohlížel si pár ohmataných obrázků, které si děda přivezl, a které vnukovi půjčoval. Čichal k nim a cítil vůni moře. „Je po dědovi,“ tiše říkala matka a bylo jí do pláče. Jednoho pozdně letního dne, když rodiče byli na poli, zahlédl Roger zakrslého námořníka, který mířil k jejich chaloupce. Škvírou dveří slyšel jeho hlas: „Přicházím od kapitána Felliho ze Santa Marie. Kapitán potřebuje kormidelníka, Pierre onemocněl zlou nemocí. Jestli byste vy, bocmane…Vyplouváme zítra za rozbřesku.“ Dědeček pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Další slova již Roger neslyšel, rodiče se blížili a on musel odvést jejich pozornost. O návštěvě dědeček při večeři nemluvil. Než šel spát, sejmul si z krku stříbrný řetízek s kotvou, a položil ho na hrubě tesaný stůl. Tohle nikdy dřív nedělal. Roger se probudil o půlnoci, úplněk mu nedal spát. Zašel do kuchyně, v rohu neklidně oddechoval starý pán, kotva se leskla na desce stolu. Roger řetízek zvedl, pověsil si ho na krk, tiše otevřel dveře a vydal se do noci. Trojstěžník Santa Marie tonul v mlze časného jitra a vypadal jako přízrak. Roger maně udělal krok dozadu, pak stiskl pěsti a proplížil se kolem dřímajícího strážného na palubu, kde se schoval pod plachtou. Když ho objevili, změnila se již linie pobřeží v úzký proužek na obzoru za zádí plachetnice. Kapitán Felli hřímal: „Co děláš, ty darebáku, na mé lodi!“ „Dědeček pan Dupré nemohl přijít a já jsem za něho náhrada.“ Kapitán se rozesmál „Nevěřím, že by tě starý Dup poslal. Co s tebou? Vracet se kvůli tobě nemůžeme. Budeš mi dělat sluhu a umývat velící můstek.“ Druhý den přišel Roger s žádostí: „Pane, chci být plavčíkem.“ Kapitán Felli si vzpomněl na svá mladá léta a se rozesmál se „Ty, nedochůdče zelené?“ „Podívejte, pane, jaké mám svaly a mozoly na dlaních. A bystrý zrak. Spočítám vám tamhle ty racky v dáli.“ „Odřeš si dlaně o lanoví, mořská sůl tě bude pálit v oděrkách, před očima se ti budou dělat mžitky.“ „Nevadí. Jsem zvyklý na těžkou práci.. Zvyknu si i na plavčickou.“ „Ještě budeš prosit, abys mohl umývat podlahy a leštit mi bronz v kajutě.“ „Zkuste to se mnou, pane.“ Kapitán mávl rukou. A tak se stal Roger plavčíkem. S námahou a přesto s radostí vylézal na vrchol stěžně. Měl dost sil, moře mu ještě nezevšednělo a práce na lodi ještě nedosáhly jednotvárnosti, aby ho deptaly. Dlouhé plavé vlasy mu tančily ve větru. Z výšky se rozhlížel po té záplavě odstínů modře, zpíval si o dálkách, v intonacích dost podobných těm dědovým. Do přimhouřených očí chytal záblesky světla, odrážející se od vrcholků vln. Byl opravdu ještě příliš mladý. Toho dne si dodal odvahy, zaklesl se nohama o lana a rozpřáhl ruce jako pták, v blaženém opojení. Jen vzletět. Moře bylo blankytné, místy akvamarínové, nebe zářilo šmolkou, nebe a moře se navzájem v sobě odrážely jako dvě zrcadla. Nevšiml si lodi blížící se z jeho strany, možná že ji považoval za velkou rybářskou loď, vlajka s lebkou a hnáty byla stažena. První výstřel rozlomil stěžeň vejpůl. Roger letěl prosluněným prostorem, dopadl na brlení, zpola omráčené zraněné tělo se od něho odrazilo a padalo do vln. Modř v chlapcových očích se začala zmenšovat, už viděl jen její kousek, jak se pod víčky vytvořila červená stále se šířící mlha. Rudý odstín na povrchu víru v místě Rogerova dopadu se pomalu rozplýval a jeho tělo klesalo přes modrý závoj do černi, stále hloub a hloub. Roger na zlomek vteřiny zatoužil vrátit se domů, k matce a otci, vzpomněl si na dědečka, zalítostnil, že neprožil jedinou svou bouři. Ale mladistvá dychtivost a touha po neznámém převládla natolik, že jeho poslední myšlenka byla: stoupám vzhůru, veden stříbrnou kotvou na hrudi, jako racek, jako orel, v červáncích při východu slunce, pronikám do modravého nebe, to se mi rozevírá a já se blížím k bráně ráje… Když kapitán Felli s poškozenou Santa Marií přistál u břehu, poslal Jeano Duprému vzkaz. Sešli se v krčmě U bludného Holanďana. Jejich rozmluva nebyla veselá. K večeru se starý pán těžce vlekl domů, s pohledem upřeným k zemi. Staré dobré pevné zemi, nad sebou jen něco bledé oblohy, která ztratila svou modrou barvu a byla obklíčena šedými mraky. I když začalo hustě pršet a po tvářích mu stékaly velké kapky, nezrychlil krok.

(10355)

Šíma Ne 2.1.2011 14:47


P.S. Dohromady o ničom, možná má nejslabší práce na SASPI!

(10355)

Šíma So 1.1.2011 22:47


Tak! Podařilo se mi slepit jednu šílenou pohádku! No... Když byly ty Vánoce a Nový rok, že jo? Ještě je z toho cítit horká jehla, ale snad se bude líbit! ;-))) -- OLEPENÝ PRST -- Luciper Ohnise vletěl do své malé světničky jako namydlený blesk. Ono by to nebylo divné, kdyby se nebe nepyšnilo dokonalou modří. Ne nadarmo se říká, že modré z nebe je dokonalým důkazem lásky. Avšak kde jej měli chrabří milenci brát? Stalo se nedostatkovým zbožím. Avšak zpět k našemu Luciperovi, který nyní poskakoval na jedné noze jako splašený a shodil přitom na zem stůl i židle. Boží dopuštění bylo proti tomu procházkou růžovým sadem. Vířil okolo sebe prach a kýchal na všechny strany... „Do prkýnka... dubového!“ vykřikoval a snažil se olíznout si naběhlý a namodralý palec své levé nohy. Vždy chodil přes práh pravou, ale dneska mu to jaksi nevyšlo. Prostě vletěl do své pařezové chaloupky jako velká voda, ani za sebou nepřibouchl dveře. Vítr mu do světnice nafoukal nějaké to napadané listí. Podzim byl tady a zima se pomalu hlásila o svá práva. „Jů, já se na to... Levou nohou!“ brečel jako malý kluk. Nakonec si sedl na zem, kopl pravou nohou do nejbližší židle a kousl se do jazyka. Každý, kdo by jej viděl, by si jej spletl z vodníkem. Kabátek i kalhoty měl zelený, vestu hnědou, košili neurčité barvy a botky rudé. Vlastně ne, botky neměl, ty prošlapal a namísto nich měl bosé nohy a nakopnutý palec. Venku se slunce pomalu chýlilo k západu a nebe měnilo svou barvu. První hvězdy se nesměle objevovaly na obloze a náš Luciper se stále nehýbal. Zamračeně civěl do prázdna, jako by ustrnul v pohybu a stal se živou loutkou bez loutkovodiče. Nehledě na to, že si do prstů u pravé nohy vrazil nejednu třísku. Být trpaslíkem nebylo jednoduché! „Vidíš ho?“ ozvalo se kdesi v rohu. „Vidím!“ souhlasil druhý hlásek. „A zase sedí a čumí do blba!“ řekl první hlásek. „Jo, jo, sedí a nehýbe se...“ odpověděl druhý. „A neumřel?“ „Ne, sedí tam jako pecka, ale mrtvý, zdá se, není...“ řekl druhý hlásek a pak nastalo na chvilku ticho. Dvě malé myšky se odvážily popojít blíže. Nespouštěly z Lucipera oči a myslely na to, kde že je dneska jeho černý a lenivý kocour. Miska na mléko byla prázdná a po kocourovi jakoby se zem slehla. „Tak co? Žije?“ „Žije!“ ozvalo se znovu. Která z myšek to řekla, není důležité. „A kocour?“ „Není tady...“ „A kde je?“ „Nejspíš leží někde venku pod stromem nedaleko Luciperova domku!“ Dialog na chvíli ustal. Odněkud se ozvalo tiché našlapování kočičích tlapek. Černý Luciperův kocour, černější než nejtemnější noc, pomalu vkročil do místnosti rozhlédl se kolem. Zůstal překvapeně stát na prahu a mával ocasem ze strany na stranu. Vypadalo to, že se pěkně rozčílil. Luciper se stále nehýbal. Prsty u nohou měl slepené špínou a jeden z nich měl větší než nos mezi očima. O barvě ani nemluvě. „Co teď?“ zeptala se jedna myška druhé. „Počkáme!“ řekla druhá vystrašeně. „Třeba si nás ten kocour nevšimne.“ „To je fakt, ten nás leda tak ukecá k smrti!“ souhlasila druhá myš. „Kde jsou ty časy, kdy kočky lovily myši?“ -- HAD V POLÍVCE -- O několik stovek kroků hlouběji v temném lese, kam se neodvažovala ani černá zvěř, nebo životem opilý lesní tvor, seděla nad kotlíkem stará čarodějnice. Oheň v peci už dávno dohořel a její příbytek ukrytý v hluboké jeskyni znovu navštívila zima a vlezlý chlad. Jazykem si hladila v hubě jediný zub, který jí tam zůstal. Syčela na své okolí jako opilý had a myslela na to, který ďas jí poradil, aby svého jediného mluvícího hada zapomněla v kotli, ve kterém si uvařila svou sváteční polévku. Had byl sice chutný, což o to, jeho kůže se bude před jeskyní vyjímat jako pěkná trofej, ale má to i své nevýhody, zůstala sama a široko daleko nebyl nikdo, kdo by ji potěšil byť jen jediným slůvkem hřejivým. Ono ten had byl sice pěkné kvítko – věřte hadovi – ale kdo jiný by to po celé dny s tou starou čarodějnicí vydržel? „Já stará kráva plesnivá, co si teď počnu?“ mračila se jako nebe před bouřkou. Nevšimla si, že se pomalu smráká. Trochu se třásla zimou, ale to nebylo to nejhorší. Trápila ji vidina nekonečné samoty. „Uvařit si hada! Jediného kamaráda! Přítele věrného... Čert aby to...!“ Odplivla si, když tu se v jeskyni zablesklo, zaplnil ji smrad tak silný a hustý, že by se v něm i sekerka zasekla jako v dubovém špalku. Rozkašlala se a div nevyvrhla obsah svého žaludku na zem. Čertovský smrad není nic s medem. Přirovnat jej k ničemu nejde a kdo jej jednou okusí, či se jej nadechne, už nic mu na světě nebude vonět. Krásy světa se v hromadu zapáchajících lejn promění. A i ten nejlahodnější nektar v močůvku se promění. „Pro morové rány, co to zase provádíš, nezbednice jedna!“ zhrozil se čert Bert, když se v jeskyni trochu pročistil vzduch. „Už dávno jsem ti říkal, aby sis tady zavedla pořádné větrání... Tady je smrad, že by jeden pad!“ „Kdybys sem na svět chodil bez těch svých efektů, bylo by to o něčem jiném!“ zabručela čarodějnice. „Copak chceš?“ „Co by, sama jsi mne přivolala...“ ušklíbl se pekelník v hustém kožichu. Podrbal se na hlavě, uhladil si srst a poupravil rohy. „Copak máš v tom kotlíku?“ „Co by...“ mávla čarodějnice rukou. „Voní to hezky... Nový recept?“ nenechal se čert odbýt. Popošel nějaký ten krůček a natahoval ke kotlíku krk jako husa do flašky. „Ale... uvařila jsem hada!“ řekla baba Jaga naštvaně. „Hada?“ zašklebilo se čertisko. „Hady já rád... Na smetaně? S knedlíkem?“ „Ale houby, uvařila jsem svého jediného mluvícího hada v polívce...“ „Ajajajaj...“ zabědoval vyslanec Pekla. „Lucipera trefí šlak!“ „Toho trpaslíka, který bydlí kus odtud na palouku?“ zamyslela se. „Ale kdepak,“ protočily se čertovi panenky. „Našemu šéfovi... Dobře víš, že ti jej půjčil jen na chvíli a ty... Čert aby tě spral!“ „Už se stalo...“ zabručela. „Stejně byl ukecaný až to pěkné není... A co s tím Luciperem?“ „Luciper Ohnise! Tak se jmenuje!“ zašklebil se čert. „Kde máš kůži, čarodějko!?“ „Svou ti nedám!“ odbyla jej čarodějnice. „A ta hadí visí venku... Když tak si ji odnes zpátky do Pekla, ať si z ní udělá tvůj pán pásek od kalhot...“ „Ten si udělá ze mě, až mu to řeknu!“ pokrčil čert rameny a na okamžik zmizel v šeru rodící se noci. „Pěkná kůže... To bude pásek... Jedna radost!“ „Ty jsi taky pěkný pásek!“ řekla mu čarodějnice. „A poslyš, co s tím Luciperem?“ „V pekle?“ zamyslel se čert. „Ne, s tím na palouku... K čemu je dobrý?“ „K čemu? No, k čemu asi...“ zamyslel se rohatý. „Dělá horníka ve sluji pod Bláznovým kopcem... Prý tam narazil na zlato, stříbro a drahé kamení!“ „On, co se mi o něm řeči donesly, leda tak si narazil svou malou kebuli... A co ještě mi o něm povíš?“ zazubila se, až čertovi zatrnulo. „No, jinak nic. Má prý kocoura, který mluví. Je černý jako noc a jeho kožich se blyští jako nebe poseté hvězdami... Ale za nic na světě jej nechce prodat!“ „Pche,“ mávla čarodějnice rukou. Otočila se na rozvrzaném štokrleti a shodila přitom prázdný kotlík do ohniště. „Já jich měla pět! Nebo sedm?“ „Ten kocour totiž umí... Do psí prdele, musím do Pekla!“ zašklebil se čert a zmizel v oblacích černého dýmu. „Už zase!“ rozkašlala se stařena a pomalu tápala k východu z jeskyně. Ten Luciper jí nešel z hlavy. Tedy ne z Pekla, ale z palouku. Ohnise, takové jméno, řekla si a vydala se na cestu. V jeskyni byla nuda a trochu měla pořád špatnou náladu z toho hada... V žaludku ji sice netlačil, ale ta samota, ta samota tíží! -- JACK KETCH -- „A to je asi tak všechno...“ dokončil kocour své vyprávění. Obě myšky ležely uondaně v rohu zaprášené místnosti a hleděly na starého černého kocoura, který se mlsně oblizoval a myslel na smetanu ukrytou v malé spížce naproti vchodu do světnice. Luciper v ní ukrýval nejednu dobrotu a nejen myši mu tam chodily na sejra. „Chcete slyšet ještě něco nového?“ „Ne, už ne...“ řekla jedna z myší. „Už ne, díky...“ odpověděla druhá. „Jsem kdykoliv k dispozici!“ řekl kocour vznešeně a pomalu odkráčel k trpaslíkovi, jehož nářadí se válelo kdesi před domkem v trávě. „Stačí jen říct!“ „Co uděláme s ním?“ zeptaly se myši kocoura a čumáčky ukázaly na Lucipera. „To rozchodí...“ řekl kocour a obešel poražený stůl i židle. „Ráno nebude vědět, co se dneska dělo!“ „Jenom aby!“ vypískla jedna z myší, když se trpaslík pohnul. Nejprve otevřel jedno oko, aby se s ním rozhlédl po světnici. Pak druhé, aby hned na to obě zavřel, povzdechl si, hlasitě kýchl, utřel si nos do rukávu a pak otevřel znovu obě oči naráz. Chvíli nechápavě hleděl na ten nepořádek ve světnici... Ne však prach, ale poražený nábytek a pak mu to došlo. „Levou nohou!“ zaúpěl znovu a zamračil se. „Proč?“ „A hrome...“ ozval se kocour, když v šeru uzřel podivný objekt rychle se blížící k pařezové chaloupce. Čím blíž ona osůbka byla, tím více mu bylo jasné, o koho že to jde. „Jaga je tady... Kdy tu byla naposled?“ „Jaga?“ zavrčel trpaslík. „Ta Jaga? Švagrová? Co tu chce?“ „A vím já?“ pokrčil kocour rameny. „Já jsem jen kocour...“ „Vždyť ta už tu nebyla... Pěkně dlouho!“ povzdechl si trpaslík a pomalu vstal. Na levou nohu však našlapoval jen zlehounka, aby se náhodou do toho nakopnutého palce neuhodil ještě jednou. Nejprve postavil na nohy stůl, tedy stoleček a pak obě židle. „Baba jedna!“ „Lucipere Ohnise!“ volala na něj ježibaba z dálky. „Proč?“ zeptal se trpaslík sám sebe. „Pro co?“ „Ohnise!“ volala stará baba a na okamžik mu připomněla smrt, až se divoce otřásl. „Ještě ne!“ „Copak chceš, stará babo!“ zavolal na ni a sedl si na jednu ze židlí. „Který čert tě sem donesl?“ „Uvařila jsem si hada...“ řekla mu, když se zastavila v otevřených dveřích a snažila se vydýchat. „To už není pro mě...“ „Vařený had?“ pokusil se trpaslík o vtip. „Ne, běhat za trpaslíky jako mladá děva... Vždyť už mi je...“ „Dobrých sto padesát let, nemýlím-li se!“ pokrčil trpaslík rameny. „Co chceš?“ „Kde máš kocoura?“ zeptala se zostra. „Nedám!“ zavrtěl hlavou. „Ani neprodám... Je lepší než kniha pohádek a dá se s ním i obstojně hrát dáma!“ „Jen si ho půjčím...“ řekla mu Jaga. „V jeskyni je nuda!“ „A dopadne jako ten had!“ mávl trpaslík rukou. „Ne, má svůj rozum... Nepůjde!“ „Ani když mu přinesu Modré z nebe?“ „Pche, o to se už pokoušelo lidí...“ uchechtl se trpaslík. „Zkus to...“ „Dobře, zajdu do Pohádkových mlékáren a přinesu mu prvotřídní stoprocentní smetanu, měsíc bude dělat bílé kočičince!“ ušklíbla se. „Ale má to háček!“ „Jaký?“ zajímal se trpaslík. „Koště se mi pokazilo a v sudu nelétám...“ „A co já s tím?“ zašklebil se trpaslík. „Kocour není kůň... Nač jsou čáry?“ „No právě...“ zamyslela se baba, vytáhla hůlku a proměnila trpaslíka v poníka. Nestačil říci ani ň. Jen ve spíži se kocour tiše zachechtal. Smál se, dokud na něj nespadl hrníček se smetanou a on nezměnil barvu z černé na bílou. Ne nadarmo se jmenoval: Jack Ketch. -- NĚCO STARÉHO A NĚCO MODRÉHO -- Cestovat na trpaslíkovi, to není jen tak. Vlastně na poníkovi, který byl původně trpaslíkem. Ono by to vcelku i šlo, kdyby ten kůň pořád neodmlouval. To bylo řečí a nehledě na to, že ta stará rachejtle také něco vážila. „Už tam budem?“ zeptal se poník. „Za chvíli,“ řekla mu čarodějnice a pobídla jej do rychlejšího kroku. „Tohle si vypiješ!“ řekl jí poník. „Až budu trpaslíkem...“ „To se ještě uvidí...“ zamyslela se. „Ledaže bys toho kocoura přemluvil, aby šel se mnou, když mu přinesu Modré z nebe...“ „A když ne?“ „Tak zůstaneš poníkem nadosmrti!“ řekla temně, div nezakopl na nejbližším kameni. „Nadosmrti?“ zabrblal. „Ale trpaslíci se dožívají i pět set let?“ „Poníci ne!“ řekla mu čarodějnice. „A když nebudeš sloužit, uvařím si z tebe oběd!“ „Jako hada?“ „To byla nehoda...“ pokrčila rameny. Na místo dorazili až za svítání. Po cestě je nepřekvapila žádná nehoda. Naštěstí, nebo naneštěstí, přišli právě včas, ještě se nedělaly fronty. Jen co otevřeli, vtrhla baba do fabriky, tedy do podnikové prodejny a požádala o celý džbán Modrého z nebe. „Nemáme!“ řekla kráva za pultem. Ano, šlo o krávu, stračenu, se zvonkem pod krkem. „Nemáte?“ zeptala se Jaga zcela konsternována. Tedy docela překvapeně. „Jak nemáte?“ „Nemáme!“ pokrčila kráva. „Ledaže...“ „Ledaže co?“ zvýšila baba hlas. „Ledaže byste počkala!“ zamračila se kráva. „Máme jen starou smetanu... Modré z nebe došlo! Ale pracuje se na nové várce...“ „Jak dlouho?“ začala baba smlouvat jako starý obchodník. „Den, nebo dva?“ řekla jí kráva s otázkou v očích. Vlastně jí to bylo jedno. Kráva jedna... pomyslela si Jaga a zahleděla se té krávě do očí. „Den dva?“ zeptala se nahlas. „Ale já nemůžu tak dlouho čekat...“ „Tak si podejte objednávku a pošleme vám to... Máte vůbec čím platit?“ zamračila se stračena. „Co berete?“ „Zlato, stříbro, drahé kamení...“ pokrčila ta kráva rameny. „Tak to půjde, podědila jsem trochu po trpaslíkovi... O hotovost nemám nouze!“ „Kdybyste si připlatila...“ zamyslela se dojnice. „Cože?“ nechápala stará bába. „Za příplatek vám to doručíme do jednoho dne...“ „I Modré z nebe?“ „Zázraky do tří dnů a nemožné na počkání... Nebo je to naopak?“ zapochybovala ta kráva za pultem. „A pro koho to máte?“ „Pro kocoura!“ „Pro kocoura? Modré z nebe? A jak se jmenuje?“ „Jack Ketch!“ řekl poník, když vkročil do prodejny a rozhlédl se kolem. Tady ještě nebyl. Spojené mlékárny, tedy Pohádkové mlékárny nikdy v životě nenavštívil. Nebyl si jen jistý, co na to řekne kocour, pro smetanu by zradil i svého otce a matku. Ještě na staré kolena zůstane sám, buď jako trpaslík, nebo malý kůň. O dvě nohy navíc, nebo méně, co na tom záleží? Alespoň nebude muset uklízet... „Ten kůň mluví?“ podivila se stračena. „A vy jste taky pěkná kráva a mluvíte, no a co?“ urazil se poník a pohlédl prosebně na babu. „Tak co? Když přemluvím toho kocoura? Co bude?“ „A kdo myslíš, že mě ponese domů?“ zachechtala se baba s jedním zubem v hubě. „Takže domluveno?“ zeptala se jich stračena za pultem. „Domluveno!“ usmála se baba vítězně a zarazila se. „Platba je až po dodání?“ „Samozřejmě, za co nás máte?“ urazila se kráva. „Hotovo a pusťte sem další, přede dveřmi čeká fronta...“ „To je život,“ posteskl si trpaslík, když nesl babu domů do jeskyně. Cestou se stavili v pařezové chaloupce, ale po kocourovi nebylo ani stopa. Jen na podlaze byla rozlitá smetana, sice ne stoprocentní, ale smetana je smetana... „Tak a máme po pohádkách!“ řekla jedna myška druhé, když viděly, jak vylekaný kocour vyběhl ven. „On se vrátí!“ mávla druhá myška tlapkou. „Kdopak by chtěl mluvícího kocoura!“ „To je fakt!“ souhlasila první myš. „Ono to po čase stejně začne nudit...“ A pokud nezemřeli, čekají baba s trpaslíkem na kocoura dodnes. Smetana zkysla a o Modrém z nebe si oba mohli jen zdát. Toho hada stejně dostala Jaga od Lucipera pěkně vyžrat. Tedy ne toho Ohnise, ale přímo ze samotného Pekla. Opasek mu byl krátký, nehledě na to, že se děsně nudil. Mluvící kocour byl kdesi v trapu a náhrada v nedohlednu. Jakou barvu měl, to se neví, ale kdosi povídal, že měl kocour do smrti podivně našedlou barvu, jako by se na něj někdo vydělal. A taky smrděl, takže si ani nepomohl. A kdo by chtěl kocoura, který smrdí jako měsíc prošlé mléko? Zazvonil kravský zvonec a této pohádky je konec. Tedy... Dokud si Luciper Ohnise znovu nenakopne palec, když vletí do své chaloupky levou nohou! Ale to bude zase jiný příběh. Ono se taky neví, zda ten trpaslík nezůstal u Jagy, či se vrátil zpátky do své chaloupky. To víte, samota tíží a peníze taky nejsou k zahození. Tak proč nespojit příjemné s užitečným? A trpaslík byl už starým mládencem. Jen toho kocoura byla škoda... A toho hada taky!

(4412)

čuk So 1.1.2011 21:44


Děkuji Ekyelce i Šimimu, ale s tím novým tématem, nevím, nevím. Mějte se.

(10355)

Šíma So 1.1.2011 20:32


Eky: čuk nás všechny zahanbuje! Gratuluji nejen jemu, ale i jeho múzám!

(2250)

Ekyelka So 1.1.2011 19:56


Já jsem si říkala, že Jack byl pěkné kvítko, ale takhle podané to je přímo lahůdka, čuku! :) A popojedem. Je nový rok, tak proč nevytáhnout nové téma, že. NĚCO STARÉHO A NĚCO MODRÉHO

(10355)

Šíma So 1.1.2011 19:54


čuk: Pěkné, pokusím se nějak nakopnout své múzy a spojit již oba témata do jednoho...

(4412)

čuk So 1.1.2011 16:02


Experiment J.K. - rychlovka na téma Jack Ketch Škvírou v přivřených dveřích jsem nahlížel do vědcovy pracovny. Reportér pochybné pověsti pochybné instituce musí používat pochybné metody. Tělo vědce mohutné postavy sedělo v pohodlném křesle, šedivé vlasy rozčepýřené jako vrabčí hnízdo. Část jeho mozku odpočívala, část horečně pracovala. Vedle na stolku ležela otevřená kniha o katovi Johnu Ketchovi, častěji zvanému Jack Ketch. V koutě místnosti hlučel obrovský sterilizátor. Dveře do operačního sálu byly pootevřeny. Na složitě vyhlížejícím stole spočívala postava přikrytá bílým prostěradlem. K hlavě umístěné pod speciálním poklopem vedla soustava hadiček, kabelů a tenkých drátů. Vědec otevřel oči a začal své myšlenky šeptat do citlivého mikrofonu. „Možná že J.K. nebyl jen otrlý neúmětel svého řemesla a irský sadista libující si v umírání. Kdo ví, co se skrývalo v hlubině jeho podvědomí. Excitované polovědomí si kladlo otázky a hledalo na ně odpovědi. Krutým způsobem odvozeným od jeho povolání.“ Vědec začal přecházet po své pracovně, zkontroloval přístroje u člověka na operačním stole. Vše bylo v pořádku. Čas běžel, teď v něm vpřed postupovalo čekání. Vzal knihu do ruky a nahlas si diktoval poznámky, které vpisoval na zažloutlé okraje stránek. „Nikde se nepíše, zda kat dostal od popravovaných v okamžiku těsně před jejich smrtí sebenepatrnější odpověď. Možná byla tak tenounká, že ji neuslyšel, možná že byla vyslána na frekvenci lidským uchem nezachytitelné. Ale třeba se mýlím: kat otázku nevyslal a odpovědi nečekal. Zabíjel jen tak, jako nemyslící zvíře, jako živý robot naprogramovaný, třeba jen s vědomím své královské či společenské prospěšnosti a navíc motivovaný vyhlídkou odměny ve zlatě. Otázku života a smrti si nepokládal, byla pro něho příliš syrová a konkrétní, lépe je si umírání užít a pak zapomenout. Kdo ví, jaké měl představy o právu a spravedlnosti, o jednání a myšlení, které bylo třeba ukončit smrtí. Žádné. Nebo vsugerované. Nebo příliš zmatené.“ Vědec odložil knihu, vstal a pohlédl do nástěnného zrcadla, jako by v něm hledal odpovědi. Z plochy skla na něj vyhlížely šílené oči (asi si pomyslel: takoví mají blázni, ale i zasvěcenci vědy), namodralé rty však zřetelně artikulovaly: „Jsem humanistickým pokračovatelem kata Jacka Ketche. Jsem velkým altruistou! Jsem průkopníkem poznání!!“ Člověk na operačním stole se jmenoval John Ketch, známý to spisovatel, ležící již několik měsíců v umělém spánku po úrazu při autohavárii. Byl z ARA místní nemocnice převezen na vědcovu kliniku. (Vědec nechtěl být jmenován, používal důsledně pseudonym). Klinika nesla název Speciální resustitační klinika. Jen zasvěcenci věděli, čím se zabývá vědec profesor James B… pardon, málem bych prozradil jeho pravé jméno. Vědec si v duchu liboval, (podařilo se mi odezírat z jeho reflexivně se pohybujících rtů): „Zřejmě shoda jmen s katem ze 17. století, ale co když je přece jen jakási vzdálená spojitost, a gen táhnoucí se stoletími by bylo možno vyzpovídat?“ Já, kdo tento příběh zachycuji pro závěrečný report nadřízenému, mé jméno není třeba uvádět, jsem vědcovým asistentem. Vlastně jsem byl jediný, kdo se o práci na klinice opředené hororovými pověstmi ucházel. Přitom vědcovi - profesorovi J.B. nebylo možno nic vytýkat, období četných kontrol ustalo. Nenašly sebemenší prohřešek proti lékařské etice. Vědec nezpůsoboval svým pacientům jakoukoliv bolest, ti byli pod speciálními anestetiky, které byly jeho tajným vynálezem. Nikdo netušil, že tlumí jen fyzickou bolest, vlastně jakoukoliv bolest a nechávají ke zkoumání vše, co je pod jejím pláštíkem. J.B. těžkým krokem přistoupil k analyzátoru DNA. Tajně před týdnem provedl exhumaci zbytků těla královského kata a zázračným způsobem získal jeho genový materiál. Teď genová analýza prokázala, že muž na operačním stole je opravdu vzdáleným potomkem mistra cechu katovkého, pana J.K. Vědec vykřikl: „Mám neobyčejné štěstí.“ Slyšel jsem to až do vedlejší místnosti, neodpustil jsem si úšklebek. S frenetickým výrazem mě můj šéf zavolal: „Budeme pokračovat ve výzkumném procesu. Nyní se nám snad konečně podaří dojít k výsledku, katovský gen nám pomůže.“ Použili jsme známý postup, který lze shrnout následujícím způsobem. Muž v umělém spánku je zabíjen pomalým procesem. Všechny změny v jeho mozku jsou zaznamenávány. Studovali jsme proces umírání až na sám práh smrti, její vrátka již byly pootevřeny, jen vstoupit. Tento proces zachytíme a zkonfrontujeme s tím, co o svém umírání bude říkat posléze oživený pacient. Pak rozklíčujeme smysl těch plků o tunelu a světlu na jeho konci. Prozatím se nám vždy podařilo pacienta vrátit. Nikoliv však k vědomí, ale zase do předešlého umělého spánku. Naše experimenty byly opravdu neškodné: nikdo nám neumřel, ale také nikdo se neuzdravil. Jako by četl mé myšlenky, vědec, profesor, CSc., doktor věd J.B. mi řekl: „Dnes tomu bude jinak. Vidíte tady tu čáru, ten bod? V panu Ketchovi zesílila následkem zděděného genu činnost mozkové lokality toužící přežít jako důsledek podvědomého odporu ke smrti, kterou přinášel druhým.“ A dodal hlasem plným naděje: „Pacient se nám dnes po experimentu určitě probudí do plného vědomí a bude svědkům vypovídat. A jako spisovatel pouze pro nás přesně vypíše.“ Při slova „nás“ vědec poněkud zaváhal v intonaci. Přistoupili jsme k přístrojům. Nemohu ovšem popisovat k jakým, ani jaká tlačítka jsme s vědcem stiskali. Nelze zprostředkovat ani zvuky přístrojů a popisovat údaje naskakující na obrazovkách a jako had vylézající z tiskáren. Čas se vlekl, postupné kroky umírání spisovatele J.K. byly analyzovány, pečlivě, ale pomalu, proces se dosud nepodařilo urychlit. „Daří se,“ vykřikl vědec, vidíte tuto sestavu? Předpoklady se vyplnily! Znamená to, že se po experimentu pacient probudí a zcela při vědomí nám bude vyprávět. Vyhráli jsme. Za to dostanu nejméně Nobelovu cenu.“ Horečně jsem přemýšlel, jaký mozkový filtr bych mohl nasadit, aby vědomí propustilo do slov i analogových a digitálních údajů zkreslené nebo nerozšifrovatelné informace. Na nic jsem nepřišel. Proklínal jsem se, že jsem se lépe nepřipravil, tam, odkud jsem přišel, o tom jistě věděli. Nebo mi nechtěli říci? Vědce nepřesvědčím, aby experiment zastavil. Prát se s ním? To bylo pod mou úroveň a v tomhle smyslu jsem ani nebyl vybaven. Oslovil jsem ho pravým jménem. Když se otočil, dýchl jsem na něho. Kdo ví, co prožíval, takové napětí, že. Lekl se. Jeho srdce nevydrželo. Klesl k zemi zasažen okamžitým infarktem končícím neodvratnou smrtí. Přistoupil jsem k soustavě přístrojů. Ne o všem mě vědec informoval, ne o všem jsem byl informován. Pokoušel jsem se pacienta oživit a přitom mu vymazat paměť, aby zapomněl na vše, co se s ním při experimentu dělo a co podvědomě pociťoval. Aby nepromluvil. Aby skrývané zůstalo skryto. Podařilo se mi pana J.K. pouze přivést do umělého spánku, stejného, v jakém byl přivezen na naší kliniku. Zbytek algoritmu experimentu jsem vymazal nebo zašifroval. Kruhy na hladině vědy se uzavřou, vlastně se nic nestalo. Bylo mi líto šíleného vědce líto, tak blízko byl od poznání a vědění skrytého a skrývaného.I když ve svém povolání bych takové city neměl mít. Bylo mi líto i pacienta J.K., že nebyl vrácen bdělému životu. Uvědomil jsem si svou pošetilost. Nemám přece v náplni práce lidi oživovat. Jsem jen, to co jsem a na co jsem určen. Svlékl jsem si plášť i chirurgický oděv a… dál už nesmím říci ani slovo! V tom okamžiku mé tělo zmizelo. Pracovníci ve službách Smrti jsou neviditelní. Druhý den spustí uklízečka alarm. Tělo vědce J.B. bude odvezeno na patologii a tělo spisovatele J.K. na výchozí kliniku, odkud bylo přivezeno. Uklízečka pak uklidí, spis o Jacku Ketchovi dá zpátky do knihovny. Protože vypadal staře a nevábně, zarovná ho do zadní řady lékařských knih. A tak tajemství, které v nejhlubších záhybech mozku skrýval kat ze sedmnáctého století, pan Jack Ketch, nebude objeveno. A noviny napíší: „Vědcův asistent zmizel, byl zařazen mezi nezvěstné a nikdy nebude vypátrán.“ Což mohu s čistým svědomím potvrdit. I odtamtud, kde se teď nalézám. Kdo řídil černý automobil s černými skly a bez poznávací značky, který srazil spisovatele J.K.? Odpusťte: no comment.

(2250)

Ekyelka Pá 31.12.2010 22:06


Opožděně, ale přeci: další téma je tady - JACK KETCH

(10355)

Šíma Pá 31.12.2010 17:01


Co neudělá kus plechu... Z divokého zvířete se stane takřka "domácí mazlíček"! Pěkně jsem se pobavil...

(4412)

čuk Pá 31.12.2010 15:37


Rychlovka na téma Hada v polívce Had Ho-Hok. Při svých dobrodružných toulkách neprozkoumanými jihoamerickými pralesy jsem se setkal s mnoha zajímavostmi i s podivným chováním domorodců. Jako poměrně zkušený lékař a zoolog jsem dovedl vyprávět o mnoha zde žijících tvorech, a často jsem naučil primitivní indiány pro ně užitečným věcem, které dosud jejich přirozený instinkt neobjevil. Přestože jsem si s domorodci dost dobře rozuměl, pobýval jsem většinu času o samotě, vzdálen od jejich osad. Když na mne padl splín, deprese a touha po domově, nebyl na mne pěkný pohled. Ten den, bylo již k večeru, ležel jsem v lehátku z lián a četl knihu, kterou tady zanechal některý můj bílý předchůdce, jenž tajemně zmizel v bažinách. Zakrslého zkrouceného černého staříka s vydutým břichem jsem spatřil již na dálku a uslyšel jeho funění a vzdychání. K propadlé hrudi tiskl velký hrnec, asi dosti těžký. Z očí mu tekly slzy. Ze svých zásob jsem vzal několik středně velkých kořenů rostliny pau-pau, jejíž žvýkání zažene žal a vzbuzuje veselou náladu. S mírumilovným gestem jsem přistoupil ke staříkovi, věnoval mu jeden kořen a pokynul na jeden ze dvou pařezů. Mírně působící droga staříka příjemně naladila. Spřátelili jsme se, představil se mi, jmenuje se Gu-Gz, a slovo dalo slovu, začal mi vyprávět. Nejprve jsem mu položil pár otázek. „Pane Gu-Gz, můžete mi naznačit, co nesete v tom hrnci?“ „Pana Čuk-Čuk, vy dobrá muž, on řekne, kdo tam je. Had v polívce.“ „Jak se tam dostal?“ Stařec se pustil do žvýkání druhého pau-pau a trhaně se rozhovořil. Zprvu jsem mu hůře rozuměl, pak jsem si na jeho dialekt zvykl, ale do hlavy jsem si již vyprávění uložil v mé mateřštině. „Jednou, před několika léty, se naše svatá řeka rozbouřila, vlny vyhodily na břeh mnoho z toho, co řeka skrývala pod hladinou ve svých útrobách. Když řeka opadla, šel jsem opatrně po břehu, přeskakuje klacky a mrtvé ryby, dokonce pár dravorybáků a zubáčů. V jedné proláklině s trochu vody na dně jsem našel hada Ho-Hoka. Zřejmě se nějak zranil a nemohl se plazit, na kůži měl oděrky, pod sebou krev. Patřil mezi posvátné hady, ale tady mu jeho posvátnost nepomohla. Umíral na nedostatek potravy i vody. Zemře v okamžiku, kdy žhoucí kotouč slunce si k sobě povolá veškerou vodu z prohlubeniny, kde ležel. Hada mi bylo líto, tak smutně se na mně díval zelenýma vyvalenýma očima. Hodím-li ho do vody, stane se snadnou kořistí, krev přiláká bandu jeho nepřátel. Vzal jsem si Ho-Hoka k sobě. Vodní had ze zdejších kalných vod naplněných odpadky, živočišnou i rostlinou potravou, by v čisté vodě zahynul. Nezvykl by si na ni. A tak jsem ho dal do polévky, husté a neprůhledné, jako v divokém přítoku Amazonky. Uzdravil se tam. Zalíbilo se mu tam. Zelenina i maso z polévky mu zachutnaly. Díval se na mne zářícíma vděčnýma očima, byl to hodný had. Oblíbil si procházky do kruhu, podél stěn hrnce, naučil se vystrkovat hlavu nad hladinu, povyskočit si a se zálibou cáknout do zeleného povrchu a udělat na něm kruhy. Naučil jsem ho, aby mě poslouchal na slovo. Snadno chápal, nikdo se mu tak nikdy nevěnoval jako já jemu. Jeho skrytá inteligence vyplula na povrch.“ (Poznámka vědce: u mnoha zvířat, s kterými jsem experimentoval, se mi podařilo probudit a rozvinout inteligenci, ale v takovémhle rozsahu jako to dokázal domorodec u Ho-Hoka nikdy ne). „V druhém hrnci jsem měl čistou vodu od pramene. Tam se chodíval koupat, pořádně se vydrbal o kartáček, který jsem připevnil na dno. Nakonec v koutku vykonal malou i velkou potřebu, promáchal si řitní otvor, o štětiny si vyčistil zuby, zaslintal si a nakonec si vypláchl ústečka. Vodu jsem pak přecedil přes kapesník.“ (Poznámka vědce: bylo mi jasné, kde kapesník vzal: můj předchůdce se z průzkumu nevrátil). „Voda pak šla na odbyt v sousedních vesnicích pod názvem: Zázračná voda Ho-Hoka. U mne, pane Čuk-Čuku, žádnou změnu nevyvolala,“ zasmál se na mne stařík téměř bezzubými ústy. Pak pokračoval v řeči, zřejmě už se dávno nikomu nesvěřoval. „Přítomnost mého oblíbeného hada zcela změnila naše obvyklé stravovací návyky. Vrhli jsem se na polévky. Každý den jsem vařil husté a neprůhledné polévky, plné masa a zeleniny. V nich si had hověl. Večer přišel čas k jídlu, již ne zcela teplou polévku jsem mírně přihřál. A dali jsme se do jídla. Ho- Hok pojídal maso, zeleninu a popíjel vývar u dna, já jsem lžící nabíral zesvrchu. Když bylo polévky už málo, uvařil jsem novou, mého hada do ní přemístil, a zbytek staré polévky dojedl. Ho-Hok byl tak džentlmenský, že mi spousta dobrých soust nechal, zdálo se mi, že schválně žere ty horší, tak na mě, dobrák Ho-Hok, myslel. A tohle vám ještě povím. Když mě bolely zuby, předžvýkával pro mne kusy masa a decentně mi je na svém jazýčku vkládal do mých bolavých úst. Kupodivu: bolest zubů za pár dní přešla. Jednou mi dokonce zachránil život. Přepadl mě hromotlucký divoch a chtěl mě o všechno obrat. Nabídl jsem mu pro posilnění polévku, z níž jsem musel dvě lžíce sníst, abych ho přesvědčil, že v ní není nějaké závadné listí. Pak se do ní násilník pustil. Tu se z hrnce jako blesk vynořilo hadí tělo, mávalo mu před obličejem, syčelo a cenilo zuby. Já jsem také vydával podpůrné zvuky. Lupič vzal nohy na ramena, ruku si držel na kousnutí na tváří, z něhož crčela krev. Já a Ho-Hok jsme se tomu něco nasmáli. Ho-Hok se dokonce rozdivočel, potápěl se a vystřeloval na hladinu, obalen špagetami a výhonky zeleniny, s přivěšenými kusy masa, a smál se přitom vesele. Byl to pro mne šok. Rozchechtal jsem se. A snil: takto se rozesmějí i další diváci, až je na podívanou přizvu. S Ho-Hokem budeme cestovat od vesnice k vesnicí a od obecenstva dostaneme za náš tyátr do kokosové misky hrst jedlých ořechů a možná že i hlávku salátu. Krásný záměr to byl.“ A stařec se smutně odmlčel. Zeptal jsem se: „Co se stalo? Co se pokazilo?“ „Ho-Hok onemocněl a zemřel. Jdu mu vykopat hrob blízko řeky. Pohřbím ho v jeho nejoblíbenějším hrnci na polévku. Pokličku zaliji voskem, tak zůstane jeho tělo uchováno.“ „Mohl bych nebožtíka vidět?“ Gu-Gz odklopil poklici. Stočeno podél obvodu hrnce nehybně spočívalo čisté a modře zářící tělo hada dlouhého přes metr. Nehýbalo se. Vzal jsem ho do ruky. Prohlédl. „Srdce mu ještě bije. Je přechlazen. Asi jste ho zapomněl ve zcela již vystydlé polévce a tak přešel do stavu předsmrtné ztrnulosti. Gu-Gz se na znamení viny bil do hlavy maličkými pěstmi: „Noci byly párkrát tak chladné, že, ach, bože duchu, odpusť.“ Na tváři se mu však objevil dychtivý úsměv plný naděje. Mrkla jsem na starce: „Uzdraví se. Vpravíme mu do krku aspirin a pár loku třtinového rumu.“ Provedli jsme. Rozdělali jsme pod hrncem ohýnek, aby se hadovo prostředí zahřálo. Ho-Hok se zakuckal, zavrtěl, udělal na nás nejistou grimasu a pak se rošťácky rozrejdil po dně hrnce. Byli jsme šťastni. V euforii jsem staříkovi věnoval teploměr, aby již nikdy nenechal polévku s hadem vychladnout pod 10 stupňů Celsia. Gu-Gz se radoval, básnil o tom, jaké kousky ještě svého miláčka naučí.Ho-Hok bude hrát v hororu, ale vystoupí i jako klaun v estrádě. Rozloučili jsme se srdečně. Stařec věřil, že se ještě setkáme. Musíme se setkat! Pozval jsem ho na vystoupení do České republiky a získal jsem i sponzora (lživě jsem ho navnadil, že Ho-Hok smrtelně uštkne vybraného konkurenta určeného k likvidaci). A tak se těším na návštěvu. Doufám, že Ho-Hok se svým přítelem Gu-Gz navštíví se svým představením i sraz saspiáků. Já mezitím sepíšu pro odborný tisk senzační report o hadu, který dosud nebyl přede mnou objeven. Do rukou vědců však našeho umělce nevydáme. Gu-Gz by se nemohl odloučit od svého miláčka, vždyť jen on přesně ví, co potřebuje. A budou-li se vědci divit, jak to, že Ho-Hok byl tak klidný, nepovíme jim: poté co Ho-Hoka vypustila říční vlna, padl z výšky na kus v zemi zarytého plechu a při tom nárazu mu jeho ostrá hrana odřízla koule.

(2250)

Ekyelka Čt 30.12.2010 19:03


Ja, ja, defenestrace! I když občas jsem tak v ráži, že bych se spíš dopustila kastrace - ono to taky končí na "ce" Nicméně prozatím jsem hodná, milá a něžná Ekyelka, takže tady máme další téma: HADA V POLÍVCE A nemusí to být jen recept na vynikající polévku.

(10355)

Šíma Čt 30.12.2010 14:22


čuk: Hihihi... Politikům by nepomohlo, ani kdyby je povyhazovali z okna jako kdysi radní pány z radnice (neříká se tomu - defenestrace?)...

(914)

Amemmaita Čt 30.12.2010 13:26


No já už se asi nepřidám, škoda. Tak příští rok, třeba Eky pro jistotu naťuká témata radši dopředu, pro případ podobného problému

(4412)

čuk Čt 30.12.2010 11:06


Rychlovka rychlá, a rychlá v mé interpretaci znamená krátká.). Na téma "Olepený prst". (V poslední době mě politici dráždějí víc než obvykle). Hořký koloběh. Kouzelník na jevišti měl ulepený prst. Ukazoval jím do obecenstva. Jeho partnerka stála vedle něho s očima zavázanýma šátkem. Na mužově prstě visely na zlatých nitkách cedulky s nápisy: úplatky, intriky, krádeže. Na partnerčiných očích se skvěl nápis Spravedlnost. Část z přítomných byla slepá, část se přetvařovala. Lidé čekali, jaký trik jim muž předvede a co od něho uslyší. A ti zbylí? Ti spali a mluvili ze spaní. Nebo spaní předstírali. Všichni si šeptali: „To je velký kouzelník. Vskutku velký politik!“ Odvážnější tleskali. Muž přehlédl dav a promluvil sladkým hlasem: „Mí voliči.“ Pak si olízl prst, z něj spadlé cedulky zašlapal do podlahy, olízl se, labužnicky, a náhle byl čistý. Pročež, aby se neodlišoval od principálů v zákulisí, si strčil prst do senkrubny. A přivěsil si jiné cedulky. Kdyby náhodou někdo otevřel oči. Nikdo si toho však nevšiml a nevytáhl dezodorant nebo rozpouštědlo. Anebo pořádnou hůl či cep v duchu husitů.

(756)

Tracy Harper Čt 30.12.2010 11:00


Hm, něco mě i napadá a přiznám se, že jsem se na maraton docela těšila, ale za pár dní mám zkoušky a musím se učit, takže nevím, jestli mi zbyde čas.

(2250)

Ekyelka St 29.12.2010 19:02


Je 19:00 a nejvyšší čas rozjet rychlovku. Dnešní téma: Olepený prst Enjoy!

(10355)

Šíma Út 28.12.2010 18:02


Eky: Také se nebráním a snad se nebudou bránit ani mé múzy!

(2250)

Ekyelka Út 28.12.2010 17:40


Všem se vám omlouvám, zkolaboval mi počítač. Naštěstí bráškové jsou skvělí a zlatí, už zase funguju. Pokud si natruc chcete od zítřka dát maraton bez ohledu na zajímavé datum, nebráním se. :)

(914)

Amemmaita Ne 26.12.2010 11:51


hm přemýšlím, přemýšlím, tak z nabízených témat by pro mě zajímavé mohla být ta hospoda

(914)

Amemmaita Ne 26.12.2010 11:49


ten nový rok byc dala až na silvestra

(10355)

Šíma Ne 26.12.2010 11:29


Uf, ono u Eky vážně nic není... Co takhle: - Tajemství Štědrého večera - Hospoda u papa Santy - Dokonalá nedokonalost sněhové vločky - Na Nový rok o králičí skok

(284)

Irena Mayer Ne 26.12.2010 01:29

(10355)

Šíma Ne 26.12.2010 00:56


Huh, Eky možná zapomněla...

(914)

Amemmaita Ne 26.12.2010 00:02


Tak vážení, kdo se těšil na maraton, tak má alespon pro ted smůlu v Tyrkysovém hvozdě Ekyelky se téma rychlovky nenašlo

(10355)

Šíma Čt 16.12.2010 17:40


Carolina: Děkuji, to bylo jen takové... Políbení múzou!

(152)

Carolina Čt 16.12.2010 16:44


Šímo, pěkné:) ty vážně dokážeš vymyslet cokoli na jakékoli téma :))

(86)

Jujacek St 15.12.2010 19:29


No, co bych dala za takové jednohubky v mé hlavince

(10355)

Šíma St 15.12.2010 18:05


Jujacek: Jen taková jednohubka!

(86)

Jujacek St 15.12.2010 14:18


Tak to je dobré!

(10355)

Šíma Út 14.12.2010 22:22


*** Málo šťávy * Seděli na chodníku a kroutili hlavami. Kolem nich jezdila sem a tam auta. Oběma směry. Jen oni dva trčeli na místě a čuměli do blba. Vlastně ne! Do blba ne, nýbrž do plánku, který vytáhli z jisté příručky. Jaké? Jmenovala se: „Jak opravit automobil, snadno a rychle!“ Bohužel, ten kdo to psal, neměl o autech ani páru... „Tak co?“ „Tak nic!“ „Jak nic?“ „No nic, no... Vidíš to sám...“ „Vidím, nejede to! Kurva!“ „Jo, nejede a to jsme tu káru skoro celou rozebrali...“ „Jo, do posledního kousku a ještě...“ „Ještě na nás ostatní blbě čumí!“ „Se divím, že se tu nezastavili chlupatí... Kdyby viděli tu hromadu šrotu na krajnici?“ „To bylo moje auto, debile! Nač ti jsou tyhle blbé příručky?“ „Sbírám je a v téhle stojí...“ „Oprava automobilu snadno a rychle, bohužel leda tak šlapacího autíčka...“ „Tak to zase složíme nazpátek, ne?“ „Ses posral, ne? Jak asi?“ „Dobře, já budu skládat, ty mi budeš držet díly a podávat klíče, šroubováky a kladiva...“ Nastal čas horečného skládání. Jak se slunce chýlilo k západu, stálo na okraji vozovky už celé auto. Bohužel, nějaké ty šroubečky, nebo matičky zůstaly... Oba si však nad tím hlavy příliš nelámali, šroubek sem a šroubek tam? Otázkou však bylo: Co s tím krámem je, že nejede? „Tak a je to!“ „Jo, ale pojede to?“ „Pochybuješ? Koukej! Přejdu ke dveřím řidiče... Nasednu... Otočím klíčkem... A?“ „Nic!“ „Kurva, jak to? Vždyť jsme dali všechno tam, kam patří?!“ „A co ty nadbytečné šroubky?“ „Kvůli nim se to nerozpadne...“ „Jen aby... Hele, stmívá se a brzy bude zima!“ „Bude... Ty poslouchej a nechybí tomu autu něco?“ „A co jako?“ „No, něco?!“ „Nemocné není, nebo máme jít s ním k doktorovi?“ „Ale takhle jsem to nemyslel...“ „A jak jsi to myslel?“ „Na co to jezdí?“ „No, na vodu asi ne!“ „A?“ „Jaké a?“ „A?“ „Sakra...“ „Jak sakra?“ „Do prdele!“ „Čím dál lépe a jaká je pointa?“ „Už vím, proč to nejede!“ „Schválně...“ „Chybí tomu šťáva!“ „Debile!“ * Konec ***

(2250)

Ekyelka Po 13.12.2010 20:28


Šíma nadhodil skvělé téma na rychlovku! MÁLO ŠŤÁVY Vesele do toho, přátelé, trocha tréninku před maratonem rozhodně neuškodí.

(10355)

Šíma Po 13.12.2010 17:16


Carolína: "Málo šťávy?" Hm... Díky za názor!

(152)

Carolina Po 13.12.2010 14:17


no konec mohl být opravdu trošku víc děsivější, i když na druhou stranu... zažít to já, tak už to nerozdejchám:)))

(10355)

Šíma Ne 12.12.2010 23:31


čuk: To je ono? ... Z neznámého nezůstalo nic. ... Něco z něj zůstat muselo, že jo? Ke konci by to chtělo přitvrdit? Chtěl jsem šetřit slovy, jak to jen jde, protože mi už hodně čtenářů říkalo, že vše děsně okecávám (vysvětluju, občas to škodí atmosféře)... Díky za postřehy, čuku! Uvidíme, zda se ozvou další čtenáři... Šíma je také rád terčem kritiky!!!

(4412)

čuk Ne 12.12.2010 22:56


Dobře napsáno, pro mne neukecaně. Konec mohl být děsivější, trochu víc rozvedený (to "nic" je poněkud neutrální).

(10355)

Šíma Ne 12.12.2010 12:29


Mohu se zeptat? Jak moc "děsivé to je"? Přestože u ukecaného šímy není nic děsivé, protože vše zazdí svou ukecaností... ... Venku fičí meluzína. Mokrý sníh bubnuje do okenních tabulek. Světlo lampy u stolu poblikává v jeho rytmu. Zdá se, že se někde uvolnil drát elektrického vedení. Ještě vyhoříme, pomyslel si. Zapálil si další cigaretu, naklonil se nad svou prací a zamyslel se při pohledu na poslední řádek. Nelíbil se mu. Dneska se mu nevedlo a on si připadal jako v nějakém divném snu, kdy se realita mísí s něčím hodně ošklivým. Jako když se na vás mračí klaun, namísto aby se smál. Klaun s červeným nosem a rudými skvrnami na svém šaškovském ohozu. Něco s ním nebylo v pořádku. Odklepal popel z cigarety do již z poloviny plného popelníku z broušeného skla a pak... Pak se to stalo. Něco těžkého udeřilo do střechy jeho chaty. Stavba se otřásla a krovy zakvílely. Některé laťky zřejmě praskly a určitě popadaly i nějaké střešní tašky. Pak zhaslo světlo a zavrzaly vchodové dveře. Rozkašlal se... Co to, sakra? Začal prohledávat šuplíky u pracovního stolu, někde tu přeci nechal baterku. Když v tom uslyšel čísi kroky. Pomalé a rozvážné. Neznámý si byl jistý svou chůzí. Nenašlapoval tiše jako kočka, natož aby dupal jako slon. Prostě jen tak šel z kroku na krok onou ležérní chůzí, kdy o nic vlastně ani nejde. Prostě jen tak kráčel potemnělou chatou za zvuku přicházející bouře, aby... Aby otevřel dveře do jeho pracovny a podíval se na něj svým narudlým zrakem. Oči zazářily do temnoty... Kdo jsi? Ptal se v duchu. Kdesi ze stráně sjela menší lavina těžkého sněhu. Malé zemětřesení ustalo. Co po mně chceš? Natáhl ruku, aby se jej dotkl, zda je skutečný... Bělavý stín v temnotě pokoje. Neznámý se zakřenil a sundal si svůj šaškovský nos, aby pod ním nic neměl. Žádný další nos člověčí, jen dvě díry do lebky, kterými nasával vzduch jako ohař, který našel stopu. Pak si sundal paruku, obočí, kůži na krku i obě oči. Co to má znamenat? ptal se v duchu a neustále neznámého sledoval. Vypadalo to, jako by se rozebíral na náhradní díly. Co je to za hloupý vtip? Teď v noci? Za bouře... Pak si neznámý sundal i ušpiněný klaunovský oblek a vše mu hodil k nohám. Z neznámého nezůstalo nic. A on cítil, jak mu pot stéká po zádech a třesou se mu kolena. Kus ohořelé cigarety spadl na zem a jen těsně minul jeho bosá chodidla. Nebyla mu zima. Nebál se, cítil se jen jako loutka, která ztratí svého loutkaře. A neznámý, nebo alespoň to, co z něj zbylo, k němu přistoupil a za podivného zvuku, který se nepodobal snad ničemu známému, mu podal ruku... Baf!

(914)

Amemmaita St 8.12.2010 13:18


jé zas maraton jupí už ted se těším

(756)

Tracy Harper Ne 5.12.2010 00:35


"Drobnou" zběsilost :D Já vždycky hodiny přemýšlím, chodím i na procházky, zdá se mi o tom, a pak to píšu tak dvě hodiny před půlnocí :D

(2250)

Ekyelka So 4.12.2010 21:54


POkud si přejete maraton, mohu vše zase nachystat - klasicky rozjet 24.12. a ukončit 1.1.2011 Jako obvykle budou témata na www.ekyelka.blog.cz a tentokrát vše připravím a načasuju tak, aby vše fungovalo bez ohledu na mou přítomnost či nepřítomnost. :) Pro nováčky: většinou platí to, co je napsáno v záhlaví této místnosti, ovšem nemusíte se omezovat na oněch 777 slov, pokud se rozepíšete. Jde především o tu legraci a drobnou zběsilost. :)

(756)

Tracy Harper So 4.12.2010 21:06


Moje jsou tak nějak odvyklé na jakýkoliv proces, potřebovaly by nakopnout.

(4412)

čuk So 4.12.2010 19:34


ovšem lze to chápat i jako buzeraci mysli a fantazie, které jsou zvyklé na delší tvůrčí proces

(152)

Carolina So 4.12.2010 18:34


Šímo, díky za vysvětlení. Zní to zajímavě, jen nevím jak to bude s časem. Když to vyjde, tak bych do toho šla taky:)

(284)

Irena Mayer So 4.12.2010 18:12


Ano, ano, vánoční maraton ANO

(10355)

Šíma Pá 3.12.2010 21:56


Náhodou, takový rychlovkový maraton (nebo marathon) není k zahození a tuším, že za ty dva (nebo tři) poslední se mi podařilo i slepit docela zajímavé příběhy... Jak dobré, to už nechám na posouzení čtenářů... P.S. Rychlovkový maraton se dělá o "vánočních prázdninách", kdy Eky zadá (na každý den?) jedno téma, může se to psát každý den, nebo najednou a to do vlákna na Fóru s názvem "Rychlovka". Takováto dílka pak mohou být i normálně publikována jako regulérní texty na SASPI... Jde o docela zajímavou "líheň" nápadů a následných textů!

(152)

Carolina Pá 3.12.2010 20:47


noo, nevím o co přesně jde, ale zní to zajímavě:)

(756)

Tracy Harper Pá 3.12.2010 19:27


Jestlipak bude letos zase rychlovkový maraton?

(10355)

Šíma Po 30.8.2010 14:47


Copak si udělat rychlovku na téma: "Anděl a ďábel", popřípadě "Anděl s ďáblem v těle"? Jakkoli? Vše volné? Absurditám zdar, křídla, rohy a ocasy sem!!!

(10355)

Šíma Po 30.8.2010 14:46


To by mě taky zajímalo! Říci někomu: Ty jsi anděl s ďáblem v těle! Naopak by to asi nešlo... Hihihi!!!

(4412)

čuk Po 30.8.2010 14:21


Je to pro ďábly lichocení nebo urážka?

(922)

Cyrano Pá 27.8.2010 22:05


Hale ďábli jsou přeci taky andělé, jenže padlí!

(4412)

čuk St 11.8.2010 08:45


ve smrti by to bylo jednodušší, což není pravda, jen si připomeňmě kolik je andělů a kolik ďáblů

(86)

Jujacek Po 9.8.2010 19:15


Jojo, přidávám se, pěkné

(10355)

Šíma Ne 8.8.2010 22:05


Aneb, není pandůr jako pandůr, že ano? Pěkné a k věci je to!

(10355)

Šíma Ne 8.8.2010 21:22


Pěkné, čuku! Nasmál jsem se dost! Jo, jo, smekám svůj širák a odhazuji jej v dáli... Mé múzy zaspaly, wikipedie nic neukázala, tak z toho sešlo! Hm...

(4412)

čuk Ne 8.8.2010 18:07


Rychlovka na téma Krásná Pandurka, inspirováno denním tiskem. Byla neobyčejně hrdinná, svou odvahou se o blýskla v pandurském boji u Zárova. Byla i krásná, ráda se ověšovala vlastnoručně uloupeným klenoty nejraději tureckého rázu. Její půvab a proslulost jí záviděla i Marie Terezie. Stala se legendou známou pod jménem Krásná pandurka, legendou, která přetrvala věky. ------------------------ Ředitel: Jaký název jste pro náš obrněný transportér vymyslel? Expert: Krásná pandurka. Ředitel: Naše bojové vozidlo není nějaká ženská fiflena, navíc ještě v zdrobnělině, jen se pomazlit. Vy jste se zbláznil! Expert: Ale vojáci ji budou milovat. Pohladí ji, a až v ní pojedou, budou excitovaní přímo milostně. Vznikne v nich dojem, že si po vyhraném boji něco otočí pod rukou, že zbohatnou a tak. Ředitel: Nicméně oba postoje jsou nepřijatelné! Budou myslet na sex a lup a ne na střelbu z našich nejmodernějších zbraní. Expert: Dají si do štítu Pandurčinu bojovnost a budou se o krásku pečlivě starat. Ředitel: V rukou pošahaných vojáků se všechno zvrtne. Expert: Tak vidíte! Ředitel: Vadí mi ta zdrobnělina. Pandurka! Naopak jméno Bandur, to zní hrdě, už ten název nepřítele zastraší. Bandur, jak lákavé! A vojáci se nechají inspirovat Bandurovým hrdinstvím, budou se snažit hrdinovy kvality překonat. Vzpomenou si na hejtmana Bandura alias Banderu a jeho divoké hochy. Expert: Pokud nebudou obdivovat hejtmanovu krásu a nebudou při vyslovování jeho jména slintat. Ředitel: Hladovci. Samozřejmě že s transportérem budou jezdit pouze heterosexuální vojáci. Expert: Ale přesto, Krásná pandurka se mi líbí víc. Ředitel: Takže po lopatě, vy nedovtipo. Název Krásná pandurka budí nežádoucí dojem, že vozidlo je malé a proto i levné. Expert: Chápu. Což nesmí nastat, jinak by se nám ekonomika Ředitel: Žádné neslušné slovo, doktore! A nepřehánějte! Transportér vyrábíme neuvěřitelně levně, šetříme, kde se dá, pracujeme s vysokou pravděpodobností spolehlivosti funkce. Expert: Občas se něco Ředitel: Žádné neslušné slovo! Expert: Občas se musí záplatovat. Ředitel: Co je to za slovo? Expert: Od slovesa platit. Ředitel: Zaplatit. Samozřejmě zaplatí, máme informace. Konečně jste v obraze. Právě proto deklarujeme vysokou složitost stroje, sofistikovanost konstrukce. U takových modelů se mohou občas vyskytnout poruchy, kdežto u jednoduchých levných krámů ne. Expert: Ale dodávka se povleče. Ředitel: Správně. O to víc bude náš výrobek žádoucnější. Expert: O to delší bude příležitost na pobídky. Časem se nepozorovaně navýší suma tendru! Voni škrtilové finančních kohoutků jsou u nich jenom na papíru. Ředitel: Vy to tam nějak znáte, pane Jirži Prohasko. Bravo. Expert: (stranou): Kdyby četl pan ředitel noviny, věděl by, že jsem profláklej špion, takže kvůli utajení musím pracovat pod tímto pseudonymem pro nečeskou stranu. Ředitel: Co si to tam brumláte? Expert: Že jsme pozváni na dovolenou na jachtě, nesmíme meškat, abychom termín nezmeškali. Ředitel: Tenhle termín my štveráci nezmeškáme. Expert: A vezmu sebou Pandořinu skřínku, postrašíme tím, že ji otevřeme, kdyby oni… Ředitel: Ne. Nebudou. Expert: A vezmu sebou máslo na topinky. Abychom se neutopili, haha. Ředitel: Nemusíte. Přinesou si ho sami pod klobouky. Expert: Bandur se taky hodí pro výrobu mňam topinek. Má sakra útočnou sílu, že pane řediteli. Ředitel: Bez toho sakra, ano? Vidíte, jak se učíte, a zpočátku jste mi navrhoval Krásnou pandurku. Jo, a do té Pandurie si taky jachtou zajedeme. Anebo tryskáčem. Proč bychom nemohli nostalgicky milovat nějakou Panduřanku, luxusní inspiraci pro náš výrobek Bandur? Též pro boj o ekonomický vzestup. A o Pandura se postaráte vy, měkkotino. Expert: A co turečtí Řekové nebo řečtí Turkové? Nebudou od nás žádat kompenzace za minulé pandurské bezpráví? Ředitel: Poturčenci mají dost práce u nich v kotlině. Tam se napakují. Organizují upadající národní ekonomiku a hospodářství. Pod pojmem Bandur si budou představovat chutný křupavý pokrm a tudíž budou našemu kontraktu fandit.

(10355)

Šíma Ne 8.8.2010 15:28


Čuku, čteš mi myšlenky!

(4412)

čuk Ne 8.8.2010 14:58


Podívej se na Wikipedii.

(10355)

Šíma So 7.8.2010 22:03


Eky: Pandurka? Co si má pod tím hříbek šíma představit?

(2250)

Ekyelka So 7.8.2010 21:31


Hej hola, mám dobrou náladu! Chcete další téma? Krásná pandurka

(10355)

Šíma Čt 5.8.2010 13:57


Díky, Chrisi, potěšení na mé straně! Jinak... Pěkná povídka s ponaučením, že se lidé nemají vzdávat a vzepřít se Osudu!

(300)

chris ONNE Čt 5.8.2010 12:35


Takže, i má maličkost něco sesmolila, rychle vám to ještě naservíruji. Jak se tak dívám, je to na poslední chvíli VYŽLÁTKO Michal se opřel o opěrátko školní židle a zamyslel se. Vůbec netušil, co má dělat. Už byl z toho všeho unaven. Při tom nemohl za svojí postavu. Snažil se sebevíc přibrat, ale jeho postava zůstávala stejná. Nejvíc ho však srala ta přezdívka, kterou ho každý častoval, protože… „Vránová a Vyžlátko, k tabuli!“ Michal se trochu nechápavě rozhlédl po třídě, než si uvědomil, že ho volal kantor. Znechuceně se zvedl a zamířil k tabuli. Při tom mu samozřejmě neuniklo těch pár úšklebků, které mu věnovali jeho spolužáci. Nevěděl, proč zrovna on musí mít tak malou a štíhlou postavu. A ještě k tomu to debilní příjmení, které ho provázelo jako jakýsi stín posměchů. Nikdy si nebyl jistý, jestli se mu někdo posmívá, nebo ho jen nazývá jménem. Ani u učitelů či sousedů. „Takže si vás vyzkouším ze slovíček. Budu vám říkat český význam a vy je budete psát anglicky na tabuli, a pak je správně přečtete. Vránová, vy nehulákejte jak na lesy a Vyžlátko, vy mluvte prosím vás alespoň trochu nahlas!“ promluvil učitel angličtiny zvaný uspávač hadů. Michal ještě pevněji sevřel bílou křídu, div že ji nerozdrtil. Místo nějakých přiblblých slovíček mu hlavou vířila jiná myšlenka: Jak tohle všechno jednou provždy zarazit? Při tom pohlédl do usměvavé tváře spolužáka Karla, nejvytíženějšího provokatéra ve třídě. Velká přestávka Z tašky si vytáhl učebnice na následující hodinu, a taky svačinu. Již si ji chtěl rozbalit, když v tom přišel k lavici Karel. „Ale ale vyžlátko, není to pro tebe až moc velké sousto? Abys náhodou nepřibral a nevyrostl.“ Široce se usmál a sebral svačinu z lavice. A pak, bez jakéhokoli zaváhání ji hodil do odpadkového koše. V Michalovi se náhle něco zlomilo. Ani nevěděl jak, ale najednou sevřel pěst a o vteřinu později se rozmáchl a zasáhl zcela překvapeného spolužáka do levé tváře. Jen tak tak nevykřikl, když mu celou rukou projela bolest. Oproti tomu, Karlův výkřik byl slyšet široko daleko. Otočil se kolem své osy a následně se rozprskl na zem. Avšak o několik chvil později již znovu stál na svých a nenávistně hleděl na zaraženého spolužáka. Následně se rozpoutala bitka, která samozřejmě měla jasného vítěze. Ten den si oba dva odnesli ze školy napomenutí třídního učitele. Jenže Michal si z toho všeho odnesl ještě něco navíc. Malé ponaučení, či spíše poznání, kterého se držel v budoucnu. O pár let později Michal Vyžlátko se změnil a zároveň se nezměnil. Byl stále tak malého vzrůstu, ale jeho až vychrtlé tělíčko se drasticky proměnilo. Nyní to bylo tělo obalené svaly, ke kterým přišel ať už tou přirozenou cestou pevné vůle a píle, nebo s menší dopomocí lidské vynalézavosti. To mu ale bylo šumafuk. Hlavní totiž bylo, že se mu už nikdo neodvážil posmívat, protože ho nazývaly buď křestním jménem, nebo PANE Vyžlátko. Tu a tam si vzpomněl na střední školu a na ten den, kdy se poprvé vzepřel. Je pravda, že ho od té doby ještě víc šikanovali, ale úsměv z tváří se jim vytrácel. Místo něj tam měli nepatrné obavy a strach. A tohle Michala strašně moc překvapilo a zalíbilo se mu to. Teď, kdyby se mu doslat znovu Karlík do rukou, hmm…

(300)

chris ONNE Čt 5.8.2010 12:31


šímo, šímo... to se mi páčilo! Možná bych to jen malinko zkrátil, ale znáš mě, já si furt na něco stěžuji...

(10355)

Šíma St 4.8.2010 17:11


P.S. Za těch pár překlepů se omlouvám, jde přeci jen o Rychlovku!

(10355)

Šíma St 4.8.2010 17:09


-- VYŽLÁTKO -- Čekal na ni už od rána. Vlastně celé ráno. Když se probudil, začal myslet jen na ni. První slůvko, které jej napadlo bylo: vyžlátko. Miloval ho. Zkusil si jej několikrát v duchu vyslovit. Vyž-lát-ko! Znělo to tak krásně a ještě krásnější byla i nositelka toho jména, nebo spíše přezdívky. Protože... Protože její jméno bylo tak nevyslovitelné, skoro jako jazykolam. Nikdy nezkoušel vyslovit její pravé jméno, natož aby si jej zapamatoval. To vyžlátko bylo lepší, takové milé a něžné. Jenže... Ona už tak jemná a něžná nebyla. Byla spíše dračice, takový anděl s ďáblem v těle. Ale jemu se líbila. Žil by pro ni, dýchal by pro ni. A možná... Možná by pro ni i zemřel. „Tak tady jsi!“ řekla tajemně a přeměřila si jej pátravým pohledem. „Cože?“ nechápal ji. „Měli jsme se tu přece potkat, nebo ne?“ „Ano...“ pokrčila rameny. „Moje chyba... Ani já nejsem dokonalá, ale kdybys to lépe napsal a tohle místo více popsal, našla bych tě hned!“ „Jejda...“ řekl jen a také pokrčil rameny. „Zlobíš se?“ „Na tebe?“ zasmála se. „Ne, na tebe se zlobit nemohu, taky jsem se mohla více poptat, myslela jsem... Myslela jsem, že to bude snazší...“ „Nebylo!“ řekl jí věcně. „I to se stává!“ Stáli na jakémsi ostrohu nad krajem, který se pod nimi rýsoval jako na dlani. Okolo nich létali ptáci a oni si nechávali větrem roztřapatit vlasy. Bylo to... Bylo to božské! Připadali si, jako by spolu letěli bůh ví kam. Možná za dalším dobrodružstvím a všechny starosti všedního dne zůstaly kdesi za nimi. Bohužel, stáli jen na okraji propasti a hleděli na svět, který se jim ukazoval ve své nádheře. Zelený svět se spoustou jezer a hustých lesů. A kdesi v dálce se rýsovalo vysoké skalnaté pohoří. Jen okolo nich se tyčili nižší zelené kopce se smíšeným porostem a vysokou trávoul. Tu a tam se objevilo na zemi nějaké zvíře. Snad býložravec, možná i masožravec na lovu. Bez dalekohledu se to dalo jen velmi těžko zjistit. „Já vím, co mi chceš říci!“ řekla mu do ucha. „A copak to bude?“ „Že bych zabloudila i u sebe v bytě!“ zachichotala se. „No, na navigátora první třídy je to pěkná ostuda!“ zamračil se a jemně do ní šťouchl. Jen tak, aby se neřeklo. Nakonec i skála, na které oba stáli, nebyly zase tak široká, aby se z ní při troše neopatrnosti nezřítili... „Já naviguju ve vesmíru!“ řekla mu uraženě. „Nejsem zálesákem, nebo zeměměřičem, ani průzkumníkem...“ „Já vím, ty jsi... Ty jsi moje vyžlátko!“ zazubil se a přitáhl ji těsně k sobě. Na okamžik se jejich pohledy setkaly a nechybělo mnoho, aby se kolem nich nerozpoutala opravdouvá bouře s blesky a hromobitím. „Jsme jako voda a oheň...“ řekla mu. „Nikdy nemůžeme být spolu dlouho...“ „Já vím,“ řekl smutně. „Ale i tak tě miluju... Voda oheň uhasí, nebo oheň vodu promění na páru! Ale copak by to nešlo zařídit i jinak?“ „Založíme novou energetickou společnost? VYŽLÁTKO, s ručením omezeným?“ zasmála se. „Ano, i já tě miluji a nemohla bych bez tebe žít, jenže...“ „Každý máme svůj život a žijeme někde jinde...“ souhlasil. „Ty v chladném vesmíru a já na téhle planetě s tropickým klimatem. Ale možná odříkaná láska...“ „Zítra odlétám zpět na Zemi!“ řekla mu najednou. „Natrvalo?“ zděsil se. „Ne, ale bude to nějaký čas trvat a možná...“ zarazila se. „Ty budeš stále stejně krásná a mladá a já pomalu zestárnu!“ zamračil se. „Poletím s tebou, co říkáš? Určitě by se pro mne na lodi našlo nějaké místo, třeba v poloprázdném skladišti!“ „Dobře víš, že to nejde!“ řekla mu. „Máme plný stav a nikdo neonemocněl, ani nezemřel...“ „Škoda!“ řekl jí smutně. „Ale do zítřka máme ještě fůru času! A může se toho ještě hodně stát!“ „To jako že oba spadneme z útesu a zabijeme se!?“ zasmála se. „Ano, miluju tě až k smrti!“ řekl jí a pevně ji objal. „Ne, umírat se mi ještě nechce... Chci být jen s tebou, ty moje...“ „Já vím, ale výžlátko už dávno nejsem, trochu jsem zase přibrala!“ zapýřila se. „To ano,“ souhlasil a pohladil ji po zádech, po zadečku i po stehnech. „Ale pořád jsi stejně krásná!“ „A ty stejně nadržený!“ řekla mu a políbila jej na rty. „Dobře...“ „Co dobře?“ přitiskl se na její prsa ukrytá za kusem látky. „Dneska budu žít jen pro tebe a pak...“ „A pak?“ zeptal se ji. „Hele, počkej ještě chvilku, nebo oba opravdu sletíme dolů...“ řekla mu a plácla jej přes obě ruce. „Jestli toho nenecháš, tak ti už dneska uteču!“ „Když ty máš tak výstavní tělo a jsi tak...“ zarazil se. „Ohnivá?“ usmála se. „Pojď, kousek odtud jsem viděla pěknou mytinu s husou trávou. Postavíme si tam ležení a pak se nechám houpat ve tvé vášnivé náruči a možná ještě víc!“ „Podívej se...“ řekl jí. „Tam!“ Pohlédla směrem, kterým ukazoval. Něco vstupovalo do atmosféry planety. Na loď to bylo rychlé a nezpomalovalo to. Spíše naopak. Vše probíhalo v naprosté tichosti. Podle všeho šlo o asteroid, který se připletl do dráhy této planety. Otázkou bylo, jak moc byl velký a jaké škody dokáže napáchat. „Co budeme dělat?“ zeptala se jej. „Tohle vypadá blbě...“ „Míří k nám, nejspíš dopadne uprostřed té nádhery pod námi!“ řekl jí chladným hlasem. „Kolik času máme?“ otřásla se. „Možná ani ne minutu!“ přitiskl ji k sobě a vášnivě políbil. Jsme ve špatnou dobu na špatném místě, pomysleli si oba. Zůstali stát na ostrohu nad propastí a čekali, kdy asteroid dopadne a tlaková vlna spolu se vzedmutou zemí, troskami a různými úlomky spolu s přehřátým vzduchem je smete z povrchu planety. „Miluju tě!“ řekli oba naráz. Teprve nyní k nim dolehla zvuková vlna, kterou asteroid vytvořil po vstupu do atmosféry. Podivné dunění a šumění se stále prohlubovalo a sílilo. Cítili, jak kolem nich vibruje nejen vzduch, ale i celý kus tohoto světa. Každičký kámen, keř, nebo strom. I skála, na které stáli, se jemně chvěla. „Zdá se, že nikam nepoletíš!“ řekl jí mezi polibky. „Tak přeci...“ „Tu zemřeme?“ doplnila jej. „Skočíme, než to sem dopadne?“ „Vždycky jsem chtěl létat, ty mé vyžlátko!“ usmál se smutně. Připoutali se k sobě popruhy z batohů a skočil z ostrohu do hlubin pod ním. Letěli dlouho a jejich těla dopadla jen několik vteřin před asteroidem, který smetl z povrchu země celý kopec i se skálou na které On i Ona stáli. Vytvořil v půdě hluboký kráter. Tlaková vlna povalila většinu lesa v okruhu několika desítek kilometrů a vše co mohlo hořet, spálila na popel. O několik tisíc kilometrů dále v řídícím středisku hlavního města planety sedělo několik vědců a operátorů nad virtuální mapou planety. Jejich výpočty byly velmi přesné a určily s odchylkou několika desítek metrů dopadovou dráhu asteroidu, který nazvali Vyžlátko. Byl dost velký na to, aby dokázal proletět atmosférou a napáchat větší škody, ale malý na to, aby mohl způsobit nějakou katastrofu globálních rozměrů. „Nějaké ztráty na životech, nebo technice?“ zeptal se vedoucí směny. „Ne, pane. Před dopadem jsme zachytili dva tepelné odrazy, mohlo jít o lidi, ale také nemuselo. Tamní kus přírody je plný různorodé zvěře...“ řekl muž u holografického trojrozměrného obrazu, na kterém se rýsovalo místo dopadu asteroidu. „Dobře,“ souhlasil vedoucí směny. „Dám vědět šéfovi, že Vyžlátko dopadlo! Připravte tým, půjdeme si místo dopadu prohlédnout! Místní vědátoři budou mít radost!“ „Štěstí, že nedopadl někam do obydlené oblasti!“ vydechl si jeden z nižších techniků. „Štěstí s tím nemá co dělat!“ odbyl jej šéf směny. „Věděli jsme přesně kam spadne a na druhou stranu, proč myslíte, že bychom ten asteroid nezničili ještě před vstupem do atmosféry? Tak do práce! Čas letí a na nic nečeká!“ -- Konec --

(10355)

Šíma St 4.8.2010 16:30


VYŽLÁTKO - kurnik to je pěkné slovo, uvidím, co na to mé múzy!

(2250)

Ekyelka St 4.8.2010 12:49


Dlouho už nebyla žádná kladická rychlovka... Nuže nové téma: VYŽLÁTKO Termín: do zítřejších 13:00

(10355)

Šíma Ne 27.6.2010 22:34


Mohu jen potvrdit, že se "rychlovka" od Lištěte pěkně "zvrhla" a stojí za to! Dál nic neprozradím, hihihi!

(24)

Lišče Ne 27.6.2010 21:50


Tak nakonec to bude značně rozsáhlejší a z tohohle plus dalších desíti stran se stala první kapitolka. Takže uvidím co s tím, možná zde (na saspi) rozjedu seriál publikací, ale nejsem o tom zatím rozhodnutý. Každopádně dojmy z celé kompletní první části vám může sdělit Šíma, případně pokud by byl zájem vám to mohu poslat do pošty. Ať to nestraší tady. Teda zvrhlo se to nehorázně A to to bylo jen slovo "b a t e r i e"...