"Rychlovka" | SASPI.cz - Literární server

» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."

W. Shakespeare

počet přístupů: 1710116

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23766 příspěvků, 3742 autorů a 253062 komentářů :: on-line: 32 ::

:: Čtení diskuze ::

"Rychlovka"

Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1648

St 14.2.2007 16:36

24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…

skoč dolů

[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23]

ODPOVĚDI:

(707)

Tracy Harper So 22.5.2010 11:03


Co to? Žádné rychlovky? A já si říkala, že když už mám pokoj od školy, že bych mohla taky zkusit něco sesmolit.

(7109)

Šíma Ne 16.5.2010 21:08


Eky: Už jsem to mírně předělal a vychytal většinu zmatků (viz ty a vy) a tak podobně (chyby v ději)... Snad se bude výsledek líbit a ještě víc jsem to nepo... Hihihi... Jsem rád, že se líbilo! (mrk) P.S. V tom jednom videoklipu byly fakt sexy holčiny! No a šímovy múzy se chytly... Ono když je co poslouchat a je na co se dívat!

(1668)

Ekyelka Ne 16.5.2010 19:44


Šímo, to byla nálož! Ale když to dobře zpracuješ, bude to luxusní počteníčko!

(7109)

Šíma So 15.5.2010 23:07


Aini: Hm... Je to o lidech a strojích ve výjimečné situaci... Ano, možná se někdy i umělá inteligence může zachovat jako člověk, tedy... myslící bytost! Ale je to jen takový nápad - rychlovkový! I když, ne každý má asi rád "katastrofickou literaturu", nu což, pokusím se z textem ještě něco udělat, než ho sem dám... Hihi... šíma střelený, nebo přestřelený!

(704)

Aini So 15.5.2010 22:33


Ěíma: Hodně dlouhé pasáže popisující jednotlivé fáze kolem letu. Ale docela dobře vystižena umělá inteligence, kdy se naprogramovaná obětavost až do sebedestrukce dokáže sama (?) dovybavit citem.

(7109)

Šíma So 15.5.2010 21:28


Zdravím všechny rychlovkáře a přidávám svou "rychlovku", no je to sice trochu delší, ale snad se to bude líbit! Místy to bude možná malinko (ale opravdu malinko) chaotické, ale je to přeci rychlovka!!! -- Nebe, peklo, ráj -- /Povrch planety Eden, současnost./ Na pozvolném svahu nad Městem, které se zvolna topilo ve večerním šeru stála u prostého hrobu s obyčejnou kamennou deskou jakási žena. Spíše nežli ženě se podobala právě dospělé dívce, ale zdání mohlo klamat i v tomto případě, protože nyní lidé stárli velmi pomalu a přestože se lidský věk protáhl na trojnásobek původního věku, vybírala si smrt svou daň neustále. V rukou držela kytici jakýchsi bílých květin, kterou položila před náhrobek, na němž stálo: Harris M. 2235-2345, tragicky zemřel při leteckém neštěstí. „Je čas, měli bychom už jít, loď nepočká!“ řekl jí muž, který stál v pozadí u jediného stromu, jež se pyšně tyčil do výše několika desítek metrů. Svým vzrůstem a tvarem připomínal nejvíce jeden ze stromů v Africe, o kterém kdysi před staletími psal i Antoni de Saint-Exupéry – baobab, jenže tady na jedné z mnoha planet Trojhvězdí X-136 nebylo podobné ničemu na zemi. „Já vím,“ přikývla. „Tohle místo si Harris zamiloval... Snad tu najde věčné odpočinutí a pokoj!“ „Vznášedlo čeká!“ trval muž na svém. „O půlnoci odlétá mateřská loď zpět k Zemi a to s námi, nebo bez nás!“ „Sbohem...“ sklonila se nad pomníkem a pohladila holografickou fotografii v umně provedeném rámečku z uměleckého skla. „Tolik jsem ti toho chtěla říci...“ „Už jsme na cestě!“ řekl muž něco do přístroje podobného mobilnímu telefonu a zamával na pilota vznášedla, které stálo na malé rovince několik metrů od vysokého stromu. „Není to tvá vina!“ „Já vím,“ přikývla a se slzami v očích se oba vydali ke stroji, který byl připraven k odletu a jen jako nějaké zvíře tiše předl. „Nemělo se to stát...“ „Tady je Taxi 234-XL, volám základnu, jsem na cestě, pasažéři naloženi, přepínám!“ řekl pilot do mikrofonu se sluchátky, které byly napojeny na palubní desku. Stroj se takřka neslyšně vznesl několik desítek centimetrů nad zem a strom s hrobem u jeho úpatí zmizel v houstnoucím šeru. „Základna rozumí!“ ozvalo se v interkomu. „Volali z Letiště... O vaše pasažéry je velká sháňka!“ „Rozumím, čekejte nás do dvaceti minut, Taxi 234-XL končí!“ „Základna rozumí, konec!“ Ve zdejším světě měla noc jen krátké trvání. Na blankytném nebi neustále zářilo jedno ze tří sluncí. V soustavě modrého, žlutého a rudého slunce se nacházelo několik planet, které byly schopné udržet na svém povrchu život. Ať už se jednalo o pouštní planetu, kterou kdosi vtipně pojmenoval „Duna“, tak i planetu oceánů s jen několika většími ostrovy s přiléhavým názvem: „Oceánie“, či zeleným rájem obklopeným křišťálově průzračnými oceány, jež zdědila jméno: Eden. Ostatní planety tohoto systému byly buď příliš blízko, nebo daleko od Trojhvězdí a mimo měsíce s nerostnými surovinami nestály ani za zlámanou grešli. Muž v prostoru pro cestující chytil onu ženu za ruku a pohlédl svýma hnědýma očima do jejích modrých očí, které se stále utápěly v slzách. Chápal ji, ztráta Harrise všechny hluboce ranila. S jeho odchodem ztratila nadnárodní společnost Light, Inc., jednoho z nejlepších pilotů. Muž a žena sedící v taxíku byli bývali podřízení Harrisona, který jako kapitán Autobusu, jak se hanlivě říkalo dopravnímu prostředku, který převážel náklad a cestující mezi Mateřskou lodí a Edenem. Do setmění byli na letišti a raketoplán je vyvezl na oběžnou dráhu. Kdokoli by si chtěl přečíst jmenovky na jejich uniformách, spatřil by dvě jména: John H. Mullins, druhý pilot a Eky van Deck, první pilot, Light, Inc. Jejich loď – jedna z pěti Autobusů – ležela roztříštěna nedaleko přistávací dráhy na Letišti umístěného v severozápadním kvadrantu Města, které bylo největší aglomerací na Edenu, rajské planetě, které se Ráj nemohl rovnat... /Oběžná dráha planety Eden, den přistání o několik měsíců dříve/ „Pozor, hlášení!“ ozývalo se v reproduktorech na palubách ohromné lodi, která se jako by zázrakem náhle objevila na oběžné dráze Edenu. Planetě se třemi Slunci a tajemstvím ukrytým kdesi uvnitř rozsáhlého tropického pralesa. „Pozor, hlášení! Intergalaktický skok dokončen! Loď se přesouvá na oběžnou dráhu Edenu. Prosíme všechen technický personál, aby se připravil na výsadek lodí s nákladem a posádkou na povrch. Opakuji: skok ukončen, vše je v normálu! Za padesát minut jsme na orbitě! Konec...“ „Nikdy si na to nezvyknu!“ otřásla se Eky, aby se postavila na nohy, chytila se za břicho a předklonila se, jako by chtěla vyhodit ven obsah svého žaludku. „Kriste!“ „Tohle je skoro lepší, než sex!“ pousmál se Mullins, když pobaveně, avšak s mírnou účastí pohlédl na svou dlouhovlasou kolegyni se sexy postavou, jejíž hříva sahala až do půl zad. Kombinéza jí byla takřka těsná ve všech ženských partiích a jemu byla zase těsná na docela jiných místech. Byl mladý, inteligentní, úspěšný a nadějný, co víc si mohl přát. Ale Eky jako by to neviděla. Měla oči jen pro Harrise, stárnoucího elegána, kterému začaly pomalu šedivět vlasy a vousy. Mullins nechápal, co na něm Eky vidí. Pomalu začal připomínat pelichajícího starého kocoura, který si mohl o mladých kočkách jen nechat zdát. „Tak co mládeži?“ vyrušil je Harris, který se zarazil při pohledu na předkloněnou Eky a se zamračeným čelem pohlédl na šklebícího se Mullinse. „Vy z toho ještě máte radost, že není vašemu prvnímu důstojníkovi dobře?“ „Ne, pane!“ pokrčil rameny. „Promiňte, pane!“ „Je vám dobře? Nechcete zajít za doktorem?“ zeptal se jí Harris starostlivě. V jedné ruce držel jakýsi fascikl, zatímco druhou položil Eky na rameno. „Můžeme letět jako ostatní... Kapitán mi naznačil, že na pořadí v jakém budou jednotlivé Autobusy startovat nezáleží!“ „Ne, pane!“ zavrtěla hlavou. „Už je mi lépe! Já jen... Nesnáším to... je to jako!“ „By vám někdo kopl do břicha, že?“ pousmál se Harris a ukázal jí dvě řady bílých zubů. Mullins se v duchu zeptal, zda jsou pravé, nebo jde o protézy. „Přesný termín startu vám sdělím, technici se také pomalu vzpamatovávají ze skoku a chystají se prohlédnout jednotlivé transportní lodě! Až to propukne, dá nám Kapitán vědět...“ „A Sally?“ zeptala se Eky svého velitele. „Jak je na tom?“ „Kdo je Sally?“ podivil se Mullins, který vůbec netušil, že by byla v posádce ještě nějaká další mladá a pohledná žena. O cestující se starali stevardi. Jejich loď neměla jako jediná ženskou posádku v úseku pro pasažéry. „Kdo je Sally?“ „Uvidíte!“ zakřenil se Harris. „Uvidíte, že se vám bude líbit!“ „Je kouzelná?“ zeptal se Mullins nedůvěřivě. „Běžte se dát dohromady a najezte se!“ poplácal je oba Harris otcovsky po ramenou. „Mateřská loď brzy spočine na orbitě Edenu a my budeme mít nějakou práci...“ „Ano, pane!“ usmáli se oba, když tu se Eky otočila za Harrisem s nevyslovenou větou v očích. „Chceš mi něco, Eky?“ zarazil se Harris a zpytavě na ni pohlédl. „Jako bys mi něco chtěla?“ „Ne, nic... Pane!“ řekla váhavě. „Není to nic vážného!“ „Kdo je Sally?“ zeptal se Mullins Eky, když Harris odešel. Eky v již vzpřímené poloze několikrát zakašlala a pak řekla jen: „Uvidíš! Do prdele... Ty skoky mě jednou zabijí!“ „Nějak tě to vzalo!“ zamračil se druhý důstojník, když oba vyšli z úseku, ve kterém se nacházely boxy pro posádky při cestování v hyperprostoru a zamířili k jídelnám a oddělením, kde měli výstroj a výzbroj. „To vždycky tak vypadáš?“ „Tohle je tvá první cesta na Eden?“ zeptala se jej rozladěně, když jej náhle přimáčkla ke chladné kovové stěně a na udivené tváře kolemjdoucích vůbec nebrala zřetel. „A-ano!“ řekl. „Co to do tebe vjelo?“ „Promiň,“ pokrčila rameny. „Něco se mi zdálo!“ „Noční můra?“ zeptal se starostlivě, když si upravoval uniformu a pomalu a v uctivé vzdálenosti sledoval svého prvního důstojníka. „Ano, noční můra!“ souhlasila. „Při výkonu povolání...“ „To se jako má něco stát?“ nechápal ji, když ji doběhl v prostoru umýváren. „Hele, Mullinsi!“ řekla mu mateřsky. „Dej si studenou sprchu a... Najez se, čeká nás práce!“ „Ano, pane!“ řekl předpisově, zasalutoval a zmizel v mužských sprchách. „Harrisi? Do čeho se to ženeme?“ zeptala se polohlasně a vydala se na opačnou stranu do umýváren pro dámy. O několik hodin později již všichni tři seděli v kokpitu své lodi a čekali na pokyn k oddělení od Mateřské lodi...“ /Oběžná dráha Edenu, doba vypuštění transportních lodí/ „Autobus čtyři žádá o povolení k odletu!“ houkl Harris do vysílačky. Upravil si popruhy, které jej poutaly k pilotnímu křeslu a pohlédl na své dva důstojníky. Byli zabráni do předletové kontroly a Harris čekal jen na jejich verdikt. Ačkoliv byl velitelem přepravní lodi, nemohl odletět, pokud s tím nesouhlasili i ostatní důstojníci a také Sally. Hlavní počítač lodi. „Dobrý den, Harrisi, jak se dneska cítíte?“ zeptal se jej Sallin něžný hlas. Tak rád jej slýchával. Připomínal mu sice jeho matku, ale nakonec se svou matkou neměl nikdy žádné problémy, spíše naopak. On byl pyšný na ni a ona na něj. „Dobrý den, Sally. Jak to vypadá?“ zeptal se ji s úsměvem a na okamžik pohlédl předními skly na modrozelený povrch Edenu, nad kterým se spolu s Mateřskou lodí vznášeli. „Docela dobře... Jste připraven na let?“ nenechala se Sally odbýt a kdyby měla tvář, spiklenecky by mrkla. „Já ano a ty?“ zeptal se ji, jako by s ní hrál slovní fotbal, nebo jakési šachy na virtuálním hracím poli. „Tak co mládeži, jak jsme na tom?“ „Vypadá to dobře!“ řekl Mullins zabraný do přepínání vypínačů a sledování kontrolek a obrazovek. „U mě dobrý, pane!“ souhlasila Eky v křesle druhého pilota. „Jsme připraveni jako nikdy...“ „To rád slyším, takže?“ „Předletová kontrola ukončena! Vše je v pořádku...“ řekla Eky a podívala se pobaveně na Mullinse. „Už víš, kdo je Sally?“ „Má sexy hlas!“ souhlasil Mullins. „Má nějaký živý protějšek?“ „Bohužel ne,“ řekl Harris smutně. „Vlastně je jen duchem ve stroji...“ „Mateřská loď Autobusu čtyři, start povolen!“ ozvalo se v reproduktoru a na semaforu zasvítila zelená. „Opakuji, start povolen! Přejeme hodně štěstí a příjemný let!“ „Autobus čtyři rozumí!“ houkl Harris do mikrofonu. „A poletíme na výlet...“ „Hovoří první důstojník!“ pronesla Eky cestujícím na palubě. „Loď je připravena odstartovat k cestě na povrch Edenu. Přeji všem pěkný let a prosím, abyste se připoutali a naslouchali pokynům našich stevardů, děkuji!“ „Jste připraven na cestu, Mullinsi?“ zeptala se náhle Sally druhého důstojníka u panelu s měřícími přístroji a různobarevnými blikajícími kontrolkami se spoustou kláves. „J-já?“ zeptal se udiveně. Od stroje by čekal něco jiného, než lidský přístup. „Ano!“ zazněl v jejím hlasem jistý náznak ironie a sarkasmu. „Letíte dneska poprvé?“ „Na Eden?“ zamračil se Mullins. „Ano, Sally, dneska poprvé... Ale to už jsi druhá bytost, která se mě na to ptala...“ „Motory nažhaveny, všechny průchody uzavřeny, tlak atmosféry je v normě, teplota také. Čekám jen na pokyn k odblokování pojistných svorek a uvolnění od mateřské lodi...“ řekla Eky a rošťácky se na Mullinse podívala. „Jsem zvědavá, jestli se ti bude zvedat kufr, až přistaneme...“ „Turbulence,“ zamračil se druhý důstojník. „Jo, turbulence,“ pousmála se Eky a pohlédla na Harrise. „Pane?“ „Jeď, loď je tvoje!“ pousmál se Harris a dal naoko ruce od řízení. „Tady Autobus čtyři, volám Řídící věž! Opouštíme mateřskou loď, další vysílání na orbitě, konec!“ „Řídící věž rozumí, Autobuse čtyři, hodně štěstí!“ slyšeli slabý, ale čitelný signál. „Jedeme!“ zakřenila se Eky a loď podobná vzducholodi se v mrknutí oka odpoutala od Mateřské lodi a pomalým a plavným pohybem zamířila po předem propočítané dráze k povrchu planety. „Autobus čtyři věži, jsme na orbitě! Jsme připraveni na sestup do atmosféry!“ řekla Eky do mikrofonu a čekala na odpověď. „Slyšíte? Přepínám?“ „Jasně a zřetelně, připravte se na četné turbulence v horních vrstvách atmosféry! Dneska je počasí na draka, přepínám!“ hlasila jim Řídící věž. „Ve střední a nízké hladině je proudění vzduchu v normálu!“ „Autobus čtyři rozumí,“ přikývla Eky a podívala se na kapitána. Ten jen pokrčil rameny a otočil se k Mullinsovi. „Cos měl dneska k obědu?“ „Já?“ zamyslel se druhý důstojník. „Víte, že ani nevím, šéfe?“ /Planeta Eden – vstup do atmosféry/ „Jak jsme na tom?“ zeptal se Harris svých podřízených. „To se ptáte mě?“ ozval se palubní počítač. „Ne, Sally, zatím ne!“ řekl jí Harris. „Nejdřív posádka... Ale nechci, aby sis myslela, že...“ „Já vím, jsem nejdůležitějším prvkem lodi a hraju jen druhé housle...“ postěžovala si Sally. „Ale zvykla jsem si...“ „Křídla vysunuta!“ řekla Eky, když pohlédla skrze přední okna kokpitu na pomalu rozplývající se vesmírnou temnotu. Svit hvězd náhle pohasl a loď se ponořila do svrchní části atmosféry. Ještě byla příliš řídká na to, aby mohla nějak významně ovlivnit jejich let. „Stejně tak přední a zadní stabilizátory!“ „Mullinsi, co motory?“ otočil se Harris k druhému důstojníkovi. „Spalování dobré, tlak i teplota je v normě, zdá se, že všechno běží jak má!“ houkl na něj Mullins od přístrojů. Vlastně vykonával funkci palubního inženýra a technika v jedné osobě. Připadal si jako by letěl na pozemské lince v běžném letadle a ne ve vesmírné lodi někde nad cizí planetou v daleké sluneční soustavě, odkud nebylo Země ani Slunce možné zahlédnout... „Tak co, Sally?“ zeptal se Harris smířlivě hlavního počítače. „Jak jsme na tom s kurzem?“ „Jste půl stupně z kurzu, kapitáne!“ řekla mu Sally věcně. „Jak v horizontální, tak ve vertikální rovině, ale pořád jste v zeleném pásmu...“ „Úhel sestupu je dobrý!“ souhlasila Eky. „Zatím žádný náznak turbulencí...“ „Jsme ještě moc vysoko...“ řekl jí kapitán. „Mullinsi, co teplotní čidla?“ „Teplota trupu v normálu, žádné výkyvy, ale hlavní nápor patrně ještě přijde!“ pokrčil druhý důstojník rameny. „Jaké to je? Myslím letět na Eden, pane?“ „Je to jako...“ zamyslel se Harris. „Jako kdybys letěl z Nebe Peklem do Ráje!“ „A sakra!“ utrousil druhý důstojník. „Tak to se máme na co těšit...“ /Planeta Eden – průlet atmosférou/ „Máme tu menší poruchy v proudění vzduchu, kapitáne!“ ozvala se Sally. Lodí otřásaly vibrace. Všem se zdálo, že se natřásají jako při divoké jízdě na splašeném koni. Skrze skla nebylo díky hustým mračnům nic vidět. Sice měli to nejhorší za sebou a při průletu vrchní části atmosféry až do pásma turbulencí zbrzdili svůj let na polovinu, ale i tak je čekaly ještě perné chvilky. Loď sténala snad v každém spoji a motory neustále měnily tah, jak se loď propadala, či znovu stoupala v jednotlivých vzdušných proudech. „Jakou máme rychlost?“ otázal se Harris druhého pilota. „Držíme se na průměrné sestupové rychlosti pro dané pásmo, pane!“ zašklebila se Eky. „Tentokrát jsme vlítli do pěkného nadělení, kapitáne! Posledně to bylo lepší!“ „To je pravda!“ souhlasil Harris. „Mullinsi, co motory?“ „Drží se, pane! Letíme sice trochu bokem, ale... Co to bylo?“ zarazil se druhý důstojník. „Slyšeli jste to taky?“ „Sally?“ zeptal se Harris hlavního počítače, který chvíli neodpovídal. Loď sebou při tomto podivném a táhlém zaúpění podivně škubla, pak se ozvalo něco jako přidušený výbuch a účinek turbulencí na loď náhle zesílil. „Asi jsme ztratili nějaký kryt na levoboku, kapitáne!“ ozvala se Sally. „Mám tu podivné informace o tahu motorů na levoboku... Bojím se říci... Žádné informace, kapitáne!“ „Ty se bojíš, Sally?“ zeptal se jí kapitán. „Bát se začínám i já osobně! Eky?“ „Táhne nás to na levobok, pane! Ztrácíme rychlost!“ souhlasila dívka v křesle druhého pilota. „Mullinsi?“ otočil se Harris ke svému druhému důstojníkovi. „Nemám žádné údaje o motorech na levoboku, kapitáne! Systém hlásí poloviční úbytek energie, zapojil jsem sice záložní zdroje a pomocný generátor, ale nevím...“ řekl mu Mullins vystrašeným hlasem. „Mám se jít podívat, co se stalo s motory na levoboku?“ „Sally?“ houkl Harris na hlavní počítač. „Bohužel má váš druhý důstojník pravdu!“ řekl počítač náhle. „Došlo k explozi jednoho z motoru na levoboku. Následkem výbuchu byl zničen i zbývající motor a v činnosti jsou již jen motory na pravoboku! Doporučuji vyrovnat let směrovými stabilizátory a ohlásit vzniklou situaci Věži!“ „Souhlasím,“ přikývl Harris. „Co se stalo? Jak jsme mohli ztratit kryt na levoboku?“ „Mohla to být utržená brzdící nebo stabilizační klapka, pane!“ pokrčila Eky rameny. „Možná šlo o poruchu motoru, na kterou neměla závada na trupu žádný vliv...“ řekl druhý důstojník. „Zbývající motory pracují na plný výkon, měli bychom co nejdříve přistát!“ „Autobus čtyři volá věž! Přepínám...“ řekla Eky do mikrofonu. „Autobus čtyři volá věž!“ „Tady Věž, slyšíme vás jasně a zřetelně,“ ozvalo se v reproduktoru na hlasitý odposlech. „Jste mírně z kurzu, jaká je vaše situace?“ „Jsme bez motorů na levoboku, přepínám!“ řekla Eky krátce a věcně. „Chcete ohlásit stav nouze? Opakujte, prosím!“ „Jsme bez pohonu na levé straně lodi!“ přerušil Harris náhle rádiový přenos mezi lodí a Věží. „Loď je vážně poškozena, pokusíme se co nejdříve přistát... Zatím jsme proletěli silnými turbulencemi, padáme na levobok a snažíme se vyrovnat let i směrovými tryskami...“ „Věž rozumí... Můžeme vám nějak pomoci?“ „Až po přistání...“ řekl Harris a kývl na svého druhého pilota. „Pokud přistaneme.“ „Jsme z pásma turbulenci!“ ozvala se Sally. „Ale pořád se snášíme na levobok... Motory na pravoboku přetíženy!“ „Můžeme s tím něco udělat?“ zeptal se Harris svého druhého důstojníka. „Jen snížit výkon...“ pokrčil Mullins rameny. „Detektory v kabině hlásí výskyt ohně...“ „Cože?“ zhrozil se Harris. „Sally? Je na palubě požár?“ „Vyhodnocuji...“ pronesla Sally na počítač až příliš nervózním hlasem. „Zdá se, že výbuchem na levoboku došlo i k poškození některých senzorů, nemám dostatek informací. Doporučuji vizuální kontrolu!“ „Sakra!“ bouchl Harris do konzoly u sloupku řízení. „Jaké máme šance?“ „Integrita trupu klesla na sedmdesát procent. Výbuchem motorů na levoboku došlo patrně i k poškození trupu...“ řekl počítač. „Dekomprese?“ zhrozil se Harris. „Ne, k snížení tlaku v kabině ani v nákladovém prostoru zatím nedošlo... Ale mám tu náznaky zvýšení teploty v nákladovém prostoru!“ řekla Sally. „Ale já jsem jen počítač, pane...“ „Mám se zajít podívat do nákladového prostoru, pane?“ zeptal se jej Mullins. „Zajdu tam sám!“ řekl mu Harris. „Eky převezmi řízení...“ „Ano, pane!“ přikývla. Věděla, že se s Harrisem nemá cenu hádat. On byl pánem na lodi, dokud byla loď lodí a posádka naživu. „Přebírám řízení!“ „Integrita trupu na šedesáti procentech!“ pronesla Sally chladným hlasem. „Nemám dostatek informací pro graf poškození trupu, pane! Hladina nežádoucích zplodin v nákladovém prostoru je na stále stejné výši!“ „Jdu se tam podívat, tak se tu drže, mládeži!“ houkl Harris na své poddůstojníky a zmizel za průlezem pilotní kabiny. Eky s Mullinsem se na sebe tázavě podívali. Loď sebou začala divoce házet a stále se stáčela doleva. Padala v široké levotočivé spirále k zemi a nebylo síly, která by je mohla zadržet. /Planeta Eden – přiblížení na přistání/ „Integrita trupu na padesáti procentech!“ pronesla Sally své hlášení, aniž by se ji zatřásl hlas. „Blížíme se k hranici celistvosti trupu...“ „Zatraceně!“ sýkla Eky. „Můžeme to nějak ovlivnit, Sally?“ „Jsme moc těžcí...“ řekl náhle Mullins. „Že mě to nenapadlo!“ bouchla se Eky do čela. „Sally?“ „Ano, Eky?“ „Odhoď všechny nákladní kontejnery z lodi a nastav jejich přistávací zařízení, ať si letí na padáku!“ řekla Eky počítači. „Všechny kontejnery, Eky?“ ozval se počítač překvapeně. „I z nákladového prostoru, nejen na trupu lodi?“ „Všechny!“ souhlasila. „Ale dřív zavolej Harrise zpět, nemá kombinézu ani padák pro let atmosférou...“ „Rozumím!“ řekla Sally věcně. „Ale pohni sebou,“ řekl jí Mullins. „Vlastně... Promiň!“ „Vzhledem ke krizové situaci...“ pronesla Sally pomalu. „Se nemáte z čeho omlouvat...“ „V kabině pro posádku to vypadá zatím dobře!“ řekl jim Harris, když se vrátil do kokpitu. „Sally mě zavolala nutně zpět do velínu, co se děje?“ „Nechala jsem ji odhodit všechen náklad, pane!“ řekla mu Eky bez mrknutí oka a ukázala na nebe před skly kokpitu. „Zdá se, že odhozením všech kontejnerů se snížila naše pádová rychlost a loď je říditelnější, nehledě na to, že se snížilo namáhání trupu!“ „Tady Věž, jaká je situace, přepínám?“ ozvala se pozemní kontrola. Zdála se být daleko, jako by se vznášeli v nekonečném mléce husté oblačnosti, do které vlétli. Bouře sice nebyly na Edenu běžné, ale pokud se strhly, stály za to a v ničem si nezadaly s bouřemi na Zemi. „Tady Autobus čtyři,“ řekla Eky do mikrofonu. „Odhodili jsme náklad, nahlaste naši současnou polohu a předpokládaný dopad kontejnerů podle současného proudění vzduchu! Přepínám...“ „Věž rozumí, kontejnery máme na radaru...“ ohlásila se Věž. „Dáme vědět pozemnímu personálu, ať si tam zajedou s tahači...“ „Nespadnou do pralesa?“ zeptal se Mullins kapitána. „Ne, zatím nejsme nad pralesem...“ zavrtěl Harris hlavou. „Do atmosféry jsme vstoupili nad oceánem...“ „Sally, co se děje, mám potíže s řízením...“ zeptala se Eky hlavního počítače. Harris se zatím přesunul do svého křesla a připoutal se. „Senzory hlásí únik hydraulické kapaliny...“ ozval se počítač. „Integrita trupu čtyřicet pět procent...“ „To se dřív rozsypeme, než přistaneme!“ zabručel Mullins. „Můžu snížit tak motorů, pane?“ „Ano, nerad bych přišel o ten zbytek, který máme!“ souhlasil kapitán a přepnul se na palubní rozhlas. „Hovoří kapitán. Máme menší technické problémy. Prosím, zůstaňte na svých místech a připoutáni... Přistání bude patrně trochu tvrdší! Zatím máme vše pod kontrolou, před přistávacím manévrem se ještě ozvu! Kapitán končí...“ „Pěkně jste je povzbudil!“ řekla mu Eky. „Jsme z vysoké oblačnosti a prolétáváme střední hladinu... Vypadá to tu dobře!“ „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!“ zamračil se Harris. „Sally, jaký máme tlak v řídících systémech? Nějak se mi třese řízení a zdá se, že je naše přistávací rychlost poněkud větší, než obvykle!“ „Tlak v hydraulických systémech je na sedmdesáti procentech!“ ozvala se Sally. „Snažím se doplnit kapalinu ze zásobních zdrojů... Levá zadní vyrovnávací plocha je poškozena. Klapky na levém křídle nefungují...“ „Co požár na palubě?“ přerušil ji Harris. „Negativní... Odhozením kontejneru došlo patrně k odvětrání v nákladovém prostoru. V prostoru pro posádku jsem provedla sanaci atmosféry, další kouř nezachycen!“ „Hodná holka!“ řekl si Harris polohlasně. „Díky, kapitáne!“ řekla mu Sally. „Pokud to nepřežijeme, bylo mi ctí s vámi sloužit... Se všemi!“ „To neříkej!“ řekl jí kapitán. „Ještě nejsme na zemi!“ Jenže... země se blížila příliš rychle a přestože se snažili letět jako kluzák ve velkých kruzích s co nejmírnějším úhlem klesání, bylo všem v kokpitu jasné, že přistání nebude lehké, spíše naopak. „Tady Věž, provedli jsem výpočet vaší dráhy a vyšlo nám, že...“ „Na Letiště nedoletíme!“ souhlasil Harris. „Připravte záchranné týmy, ohlásíme polohu jen co budeme vědět, kam s tím našim krámem sedneme!“ „Ano, pane! Věž rozumí, zůstáváme na přijmu!“ dostalo se jim odpovědi z Řídící věže. „Kdy naposledy havarovala nějaká loď?“ zeptal se Mullins kapitána. „Nestává se to často!“ řekl mu Harris. „Je mi líto, že přišel onen pomyslný los právě na nás!“ „Integrita trupu čtyřicet procent, tlak v hydraulice na šedesáti procentech. Motory na pravoboku běží na devadesát procent...“ ozvala se Sally se svým hlášením. „Země se blíží příliš rychle. Bohužel, vektor rychlosti a dráhy nelze změnit, kapitáne. Poškození lodi je příliš velké...“ „Rozumím!“ přikývl Harris. „Díky, Sally!“ „Co myslíš, Eky?“ podíval se na svého kopilota. „Tohle asi neuřídíme!“ „Vypustíme palivo? Necháme si jen rezervu pro nejnutnější manévrování...“ řekla mu Eky. „Stejně s touhle prskavkou nemůžeme příliš hýbat, aby se nám nerozpadla pod nohama!“ „Sally?“ zeptal se jí Harris. „Já jsem pro, co ty?“ „Souhlasím, kapitáne!“ řekla Sally a zmlkla jako když utne. „Sally?“ zavolal na ní Harris. „Co se děje?“ „Ztrácíme výkon motorů na pravé straně trupu, pane!“ řekl mu druhý důstojník. „Budeme rádi, když udržíme letovou rychlost!“ „Přešla jsem na náhradní zdroj!“ ozval se hlavní počítač po chvilce mlčení. „Propočítala jsem naše šance a...“ „Neříkej to!“ odbyl ji kapitán lodi. „Za jak dlouho budeme na... Za jak dlouho ukončíme svůj let?“ „Za pět minut a padesát vteřin, kapitáne!“ řekla mu Sally. „Pokusíme se loď udržet v klouzavém letu!“ řekl všem kapitán. „Rozumíte?“ /Planeta Eden – dopad/ „Jde to rychle!“ vydechla Eky. Po čele jí stékal pot. Ruce měla položené na páce řízení a držela se jí tak křečovitě, až jí vyskakovaly žíly na rukou. Země se blížila a loď nabírala stále větší rychlost. Jakákoliv změna kurzu, nebo pokus o snížení rychlosti měla za následek další namáhání trupu a snížení jeho integrity. Sally pravidelně ohlašovala čas do nárazu, rychlost ledu a stav lodi. A ačkoliv se povrch planety neúprosně blížil, zdálo se všem v kokpitu, že se čas paradoxně zastavil. Situace v kabině pro pasažéry nebyla o nic lepší. Všichni čekali na nevyhnutelné... Smrt si již brousila svou kosu a počítala své nové přírůstky. „Sally?“ zavolal na ni kapitán minutu před dopadem. „Ano?“ „Pokus se snížit rychlost letu... Zapoj brzdící trysky a naveď loď to široké levotočivé zatáčky v co nejmenším úhlu! Rozuměla jsi?“ zeptal se ji a pohlédl na svého kopilota. „Eky, řízení převezme Sally, jestli ti to nevadí!“ „Ne, už mě stejně bolí ruce...“ řekla mu. „Zdá se, že je hydrauliky v systému tak málo, že řízení nereaguje adekvátně na naše povely z kokpitu...“ „Jaké to bude?“ zeptal se jich Mullins. „Jestli to napereme do země natvrdo,“ zamyslel se Harris. „Tak to ani neucítíme!“ „Ježíši!“ otřel si Mullins čelo. „Ale nevzdáme to, že ne?“ „Ne, mám ještě jedno eso v rukávu!“ pousmál se Harry a otočil se čelem k oknům kokpitu. „Sally?“ „Ano, kapitáne?“ „Můžeš před dopadem odhodit kabinu s cestujícími? Tak, aby to pokud možno všichni přežili?“ zeptal se Harris hlavního počítače. Do dopadu zbývalo několik desítek vteřin. „Potvrzuji, odhazuji cestující za dvacet vteřin... Pravděpodobnost přežití je...“ „Kašli na výpočty!“ přerušil ji Harris. „Souhlas!“ řekla Sally. „Zbývá půl minuty, kapitáne!“ „Tady Autobus čtyři, Věži slyšíte mě?“ zeptal se kapitán Řídící věže. „Tady Věž, mluvte!“ „Odhazujeme kabinu pro cestující, najdete je podle radiomajáků, přepínám!“ „Věž rozumím,“ ozvalo se v reproduktoru. „Takže přistání bude natvrdo?“ „Přesně tak...“ souhlasil Harris a vypnul spojení. „Kabina odhozena!“ řekla Sally. Loď letěla dál, nyní již ve vyrovnanějším letu, ale stále s velkou pádovou rychlostí. „Deset vteřin, pane!“ „Pokusíme se přistát, kdyby to nevyšlo...“ řekl Harris svým podřízeným. „Hodně štěstí!“ Povrch se blížil. Země byla poseta kusy skal i vysokými stromy. Široko daleko nebylo živé duše. V blízkosti dopadu nesídlila žádná osada. Loď kapitána Harrise se zřítila do lidmi neobydlené části planety Eden. „Teď!“ řekla Sally a navždy se odmlčela. Nastal příšerný chaos. Loď dopadla na povrch, chvíli klouzala po písčitém povrchu, aby si na kusech skal trhala pláty obložení trupu. Motory na pravoboku vybuchly asi pět vteřin po dopadu. Zadní část lodi se odlomila a skončila v jednom velkém ohnivém mraku. Přední polovina lodi se dál řítila vpřed a kývala se ze strany na stranu za nelidského rachotu trhání se plechů a nosné konstrukce lodi. Přepážky i jednotlivé paluby se trhaly a nervy drásající skřípot utichl až v momentě, kdy se zmuchlaný a potrhaný vrak lodi konečně zastavil v oblaku rozvířeného prachu. Bylo po všem. Loď byla mrtvá a život zbývajících členů posádky nejistý... /Planeta Eden – po nárazu/ První se probrala Eky. Pásy ji neuvěřitelně škrtily na prsou. Jen s vypětím všech sil je odemkla a padla hrudí a tváří na přístrojovou desku. Skla kokpitu zmizela. Zmizela i celá levá část trupu na straně kapitána lodi. Zmizela i sedačka kapitána Harrise. Loď ležela v nepřirozené poloze na levý bok s doslova ohoblovanou spodní částí. Všechny paluby po úroveň kokpitu zmizely. Kdyby Sally neodhodila kabinu pro cestující, nikdo z pasažérů by nepřežil. Za křeslem druhého pilota se cosi pohnulo. Mullins! „Žijeme?“ zeptal se. Z obličeje mu tekla krev a zdálo se, že má zlomenou ruku v zápěstí a nohu pod kolenem. „Harris je pryč!“ zavzlykala Eky a praštila zakrvácenýma rukama do zbytků konzole na své straně. „Sally je také mrtvá, zdá se!“ řekl druhý důstojník. „Musíme najít kapitána!“ řekla Eky odhodlaně, ale nemohla se postavit na nohy. Necítila bolest, ale tušila, že je má obě zlomené v kotnících. „Patrně jej to vymrštilo z lodi... Vidíš tu spoustu krve? Nemohl to přežít!“ zavrtěl Mullins hlavou. „Je mi to líto!“ „Musíme ho najít!“ zavzlykala. „Tolik jsem mu toho neřekla! Ani to, že jsem ho...“ „Milovala?“ zeptal se jí s účastí. „O Harrisovi jsem slyšel hodně věcí a vždy jen ty nejlepší!“ „Zapnu nouzové majáky, pokud fungují...“ řekla Eky. „Snad nás někdo brzo najde!“ „Všechny nás zachránil...“ řekl Mullins zbytečně. „Alespoň já mu budu za to vděčný...“ „Zachránil...“ řekla Eky unaveně a nevěřícně zírala na sotva svítící obrazovku hlavního počítače, na které stálo jediné slovo: „Sbohem!“ „Kurva!“ vykřikla, než se propadla do bezvědomí. Pomoc přišla naštěstí brzy a Eky ani netušila, že se ji pokusil Mullins i přes svá zranění ošetřit, jak jen to šlo. Zahříval ji ve své blízkosti a zpíval ji své tiché melodie. Prozpíval snad všechny písničky, které znal a trpělivě čekal na záchrannou skupinu. Tělo kapitána Harrise se nikdy nenašlo, ale i přesto mu byl vystrojen pohřeb se všemi poctami. O několik měsíců později se Eky Van Deck i John Mullins vrátili do služby. Jméno kapitána Harrise nebylo nikdy zapomenuto... /Konec/

(1668)

Ekyelka So 15.5.2010 17:52


Já věděla, že se někdo chytí a někoho to inspiruje! Pokud je to navíc i vtipné a dobře podané, myslímk že rychlovka splnila svůj účel vrchovatě a k plné spokojenosti všech okolo :) Páni, to mi zvedlo náladu!

(704)

Aini So 15.5.2010 17:19


Téda mistře čuku - Dekódování šifer se mi zde jeví být složité ve výsledku, ale ta výzva ze třiadvacátého století, ta je skvělá! Celkově silný potlesk netřeba kódovat. Perfektní.

(7109)

Šíma So 15.5.2010 17:06


Pěkné, čuku! Líbilo a dosti jsem se nařehnil, zejména při tom přijetí zprávy z Měsíce!

(2662)

čuk So 15.5.2010 16:57


Cry for the Moon jménem Eky. „Česká vědkyně– astronomka a kosmoložka – říkejme jí slečna E, byla světově proslulá, byť byla označována za podivínku, ne-li neškodnou šílenkyni. Nikdo ji však neupíral obrovskou fantazii a hloubavost. Patřila mezi celebrity jednadvacátého století, které sluly nezměrným bohatstvím. Snad i proto se pověst o ní propasírovala časem až do našeho třiadvacátého století, kdy my a Měsíc…, ale to bych příliš odbočoval. Slečna E byla největší kapacitou na problematiku Měsíce. Šmahem odmítala teorie i dosažené výzkumy o tomto zemském satelitu. ‚Kdepak, všichni se mýlíte. Nejsme schopni proniknout k jádru Měsíce. Pod slupkou jeho povrchu je skryt kdosi přemýšlivý, tvorové snad podivní, ale schopní vybudovat pečlivě maskovaná podzemní města a nepředstavitelné strukturované entity. Promluva našich výzkumů je příliš slabá, nepronikne k nim. A kdo ví, na jak vysoké úrovni se Měsíčňané nacházejí, zřejmě jsou povzneseni nad nás lidi.‘ Zprvu se slečna E pokoušela oslovit Měsíčňany meditativním tónem, s využitím všech poznatků esoteriky a holistické kosmogonie. Bezvýsledně. Zkoušela i hlasy netypické, ukryté ve zvířecích myslích. Ani příšerné vytí obrovského počtu shromážděných psů a vlků nevyvolalo odezvu. V zoufalství stávala vědkyně za měsíčních nocí na střeše své haciendy postavené uprostřed neobydlené pustiny a vyla na Měsíc. Ni hlásku nevydal, ni nezamrkal. Pak slečnu E napadla grandiózní myšlenka: zvuk vyslaný k Měsíci musí být extrémně intenzivní. Na mnoha hektarech u svého světu neznámého sídla nechala utajeně umístit nepředstavitelné množství vysílačů v široké škále kmitočtů a frekvencí, od tlampačů vysílajících lidský hlas až po sofistikované emitory. Vše bilionkrát zesílené nad dosud běžně dosahovanou účinnost tehdejších vědeckých zařízení. Součástí zařízení byly i štíty proti ohluchnutí nebo jinému ovlivnění vědkyně a obsluhujícího personálu. Později i superfiltry ochraňující obyvatelstvo Zeměkoule. Když po několika rocích bylo megazařízení spuštěno, v okruhu stovek kilometrů popraskaly všechny skály a všechno sklo. Filtry umožnily, že lidé vnímali vlnově kvantovou či kvantově vlnovou palbu na Měsíc jen jako vzdálený rachot kosmických bouří nebo zemských zemětřesení. Superfiltry ochránily veškeré objekty a subjekty na Zemi. Skály a sklo však bylo nutno oželet. O výsledku experimentu se nikdo nedověděl, jen naše časoprůzkumné sondy zjistily pravdu. Po několika vteřinách po vyslání signálu se vrátil od Měsíce hlas téměř podobný lidskému (anebo byla zachycena složitá šifra, kterou se podařilo dekódovat). Měsíční sdělení bylo následující: „Dejte mi pokoj a neserte mě. Jděte do prdele nebo tam pošlu vás!“ Další vývoj situace je zahalen mlhou i pro nás z třiadvacátého století. Slečna E poručila zařízení zničit, pro obslužný personál nechala vybudovat přepychový klášter, kde byli všichni izolováni. Nikdo na celém světě se nic nedověděl. Vědkyně sama nikomu nesdělila ani ň. Přestala se věnovat výzkumné činnosti, oddala se všem náboženstvím najednou. Jejím extatickým větám nebylo možno rozumět. Pak začala slečna E zkoumat měsíce v kalendáři. Který tak došel velké újmy. Ona však dožila se šťastného a požehnaného věku v blázinci. Navzdory všem opatřením se něco proláklo, třeba ve zkreslené formě. Jak tyto informace či pseudoinformace na pozemšťany zapůsobily, to také nevíme. Nepopiratelnou skutečností však je, že brzo po slečnině experimentu došlo k zrušení veškerých kosmických výzkumů a všechna náboženství zanikla. My si ovšem neseme důsledky, které…“ V tomto okamžiku spojení mezi jednadvacátým a třiadvacátým století zaniklo. Hlas z daleké budoucnosti se odmlčel.

(704)

Aini So 15.5.2010 15:43


Tak tahle parketa je pro mne naprosto neschůdná. Hodně zdaru schopnějším v chytání múz.

(7109)

Šíma So 15.5.2010 14:44


Jo, jo, Eky se nezdá!

(899)

Amemmaita So 15.5.2010 00:02


ááá a já jsem na to tak poctivě čekala, že to ostatním předám v domění že Ekyelka bude v peřinách a ona vám to sem hodí osobně

(1668)

Ekyelka So 15.5.2010 00:01


Vzhledem k tomu, že minulá témata nejspíš nebyla to pravé ořechové, tenhle víkend zkusíme něco jiného. Žádná témata, žádná slova na výběr. Jen čtyři melodie, snadno dohledatelné na youtube a notoricky známé. Možná, že vás některá z písní zavede tam, kde by se jinak slova hledala jen těžko. Nuže, do vyhledávače zadejte některou z těchto písní: Inama Nushif (She is eternal) Delerium: Terra Firma (třeba i v odkazu na Tomb Raider) Epica: Cry For The Moon Ennio Morricone: Ecstasy Of Gold (z filmu The Good, The Bad and The Ugly, 1966) A že si jsou něčím poodobné? Popravdě jsem je vybírala namátkově z playlistu. Sama jsem zvědavá, jestli vás něco napadne.

(704)

Aini Pá 14.5.2010 23:23


Vím, že netřeba, ale přesto se předem omlouvám, máme plánovaný pracovní víkend. :-) Múzáci proto utečou s předstihem.

(899)

Amemmaita Pá 14.5.2010 21:01


tak dneska o půlnoci další várka

(7109)

Šíma Út 11.5.2010 19:19


Ať dělám, co dělám, nic mě nenapadá!

(1668)

Ekyelka Po 10.5.2010 18:04


Tak co, plantážníci? Já jsem na dovolené a pelíškuju u přátel, takže doufám, že aspoň vy máte papíry a tužky po ruce a proháníte Múzy! Já proháním jedině klubíčka a korálky, dávám si od psaní i redaktoření až do středy dvacet!

(7109)

Šíma Ne 9.5.2010 14:02


Snad se nám povede něco slepit dohromady! Udělat Eky radost, když nám hodila svou rukavici a čeká, kdo ji zvedne a ukáže, jaký je a co v něm vůbec je?

(899)

Amemmaita So 8.5.2010 22:45


dneska jsem byla totálně mimo, i mimo domov a internet, takže až teď jsem se odvážila do hvozdu a ulovila pro vás rychlovky, tady jsou: NA CHLUP TU ČOČKU NE OTOČKA V PRESU KAČKA

(7109)

Šíma Ne 2.5.2010 21:56


Ano, ano, nemusí pršet, stačí když kape... (či jak to je)

(899)

Amemmaita Ne 2.5.2010 21:18


tak uvidíme, mam nápad na ten dráp, tak se uvidí

(7109)

Šíma So 1.5.2010 18:13


Ekyelka pro nás zase něco pěkného nachystala?! Hm... Hezký, uvidí se, bo není dost času, jak by bylo potřeba!

(899)

Amemmaita So 1.5.2010 16:16


Dneska bych na vás zapomněla já, pro ty, co se neodvážili do hvozdu pro témata, tak tady je máte: TANEC JISKER ZLATÝ DRÁP STUŽKA Z ORGANZY ZAPOMENUTÝ KLÍČEK

(7109)

Šíma St 28.4.2010 10:35


Mi také ne, někdy píšu ob rychlovku!

(899)

Amemmaita St 28.4.2010 10:26


tak mi to opět nevyšlo

(7109)

Šíma Po 26.4.2010 17:33


Aini: Ono Ekyelka zadá většinou čtyři témata a na každé je jeden den (jak kdo chce, může použít jen jedno téma, nebo více)! Takže jde vlastně o čtyři rychlovky v jedné (na sobotu, neděli, pondělí a úterý)! Aby se autoři nestrhali, protože ne každý je takový šíma, který je schopen v sobotu napsat text na všechna témata najednou!!! Můžeš mít 4x777 slov, nebo jak chceš (více, či méně)... Prostě invenci se zde meze nekladou, rychlovka nemá pevné mantinely, snad jen samotné zadání a pak už to záleží na autorovi!

(704)

Aini Po 26.4.2010 17:01


Šíma: no áále, tak to já se snažila o těch 777 a dodržovala to, až poslední jsem doupravila na publ, a tam možná bude nějaké to slovíčko přesahovat, ale zde je jich 777 já padám Takže i čas neplatí, čtyři dny, to jde... ono psát na povel a na čas, není jen tak

(7109)

Šíma Po 26.4.2010 16:46


Aini: Těch 777 slov není směrodatných, ale kdo je to schopen dodržet (jejich počet)... Má poklona! Jinak poslední rychlovky byly vždy od pátku večera do úterního večera (pokud dodá Ekyelka více témat). Ono taky ty "rychlovky" nejsou každý den!

(704)

Aini Po 26.4.2010 16:41


Šíma: jak je dáno shora, 777 slov, ale čas pro rychlovku je asi jiný oproti zadání tamtéž? (36?)

(7109)

Šíma Ne 25.4.2010 23:13


Aini: Pěkné! Na co člověk doma nenatrefí!

(704)

Aini Ne 25.4.2010 22:55


Ší: bylo to takové přepadení můzáky při procházce obývacím pokojem :-)))) díky moc

(7109)

Šíma Ne 25.4.2010 22:49


Aini: Pěkné je to! A hlavně, že Tě múzy a múzáci nenechali ve štychu!

(704)

Aini Ne 25.4.2010 21:35


Amemmaita, Ši - jako že jo? - díky -

(7109)

Šíma Ne 25.4.2010 21:18


Fííí-ha!

(899)

Amemmaita Ne 25.4.2010 17:15


snad do úterka taky něco dodám

(899)

Amemmaita Ne 25.4.2010 17:15


páni

(704)

Aini Ne 25.4.2010 15:58


Ahojte, tak to dnes na mě přece jen přišlo... Snad nepohorším špatnou volbou či popisem děje. :-))) Rychlovka a ze zadaných témat jedno jednoho, a sice: LŽIČKA. Název (s vysvětlivkou významu: "itadakimas" – výraz pro dík za jídlo, když Japonci nepronášejí přání dobrého chutnání): "ITADAKIMAS" Co vše je možné v životě zažít, převzít, předat dále či se naučit. A co se nestihne včas, musí se dohánět. Není nad takové celoživotní doučování se a přitom mít času habaděj… Takovéto úvahy kmitaly hlavou jedné čerstvé důchodkyně Daininy. Konečně si bude moci užít volného času, nespoléhat příliš na zdravotní hůlku, hezky ji odložit do kouta a vychutnat si neznámé nicnedělání. Zubila se na svého muže Nedaina, který seděl u televizní obrazovky a projížděl ovladačem menü teletextu. Nedain byl stále svižný chlapík, který v důsledku dodržování téměř vojenských pravidelností životního stylu kypěl zdravím. Štíhlý, střední výšky, růžových lící a velkou oblibou k vaření. Jeho přání stát se slavným kuchařem nevyšlo za mlada, a tak se doučoval doma. Možná to bylo zčásti i tím, že oproti naší „mladice“ byl již důchodcem zasloužilým. Rozumějte tomu tak, že dokázal žít v naprosté rovnováze s jemu vlastním a výrazným charakterem flegmatika a požadavky okolního světa. V neposlední řadě byl na důchodu již delší dobu a oplýval velkou dávkou volného času, méně penězi a přiměřeně věku i zdravím. Takže mu vlastně zbývala hlavně možnost rozdělit se s volným časem a velkým nadhledem k věcem daným. Dainina dobře zapadala mezi takový ten tuctový typ lidí, kteří se konečně dočkali vytouženého času, ale jejich představy o budoucnu byly malinko jiné. Vyšší váha, nižší vzrůst, zdraví nic moc. Často si v duchu opakovala, že si optimismus vzít nedá a bude méně jíst. Jen co ji Nedain přestane zamračeně pozorovat, zda se usmívá nad nedojedenými pokrmy, které byly podle jeho vkusu. Levné, rychlé a syté. A samozřejmě podle něho chutné a jedlé vždy… Byl na důchodu už déle a tak začal docela rád vařit a už mu to zůstalo... Z nouze ctnost. Koneckonců byla ráda, že již nemusí vařit tolik, jako kdysi. Ona si v duchu jen pomyslela, jak je to bezva, že se nemusí ploužit kolem plotny a kredence, nebo tahat nákupy a může se vzdělávat i bez toho, že by chodila do práce a mezi lidi. Počítač jí skýtal možnosti uniknout jeho zraku. Jídlo konzumovala u něj, mimo Nedainovu pozornost a občas neměla čas se zabývat myšlenkou na talíř před sebou. Navíc mohla být v obraze, hltala spíše nabídky a novinky z oblastí jazykových možností, cestovních i kulinářských. Vždy toužila zajít si na večeři do japonské restaurace. Když Nedain uléhal ke své pravidelné poobědové siestě, rychle se zbavila přebytků talíře, umyla nádobí a cestou zpět k počítači se žádostivě podívala směrem k sekretáři, kde se v proskleněné vitríně skvěly japonské hůlky. To je pořád samá lžíce, bez příboru, prostě jen LŽIČKA. Kdepak hůlky ke konzumaci pokrmu, to je něco jiného. A ty jejich zakoupila hodně dávno, a dosud je neodzkoušeli. Navíc ji vždy Nedain dosti zlobil, když neuznával rozdíl v názvu mezi lžičkou a lžící. Její přání sílilo. Dnes taková japonská restaurace není jen sen, byla by k mání. Nebýt těch cen ale. A navíc představa, jak by se asi klátila při pokusu usednout na rohož k nízkému stolu, anebo co hůř, klečet u jídla v duchu daných japonských tradic. Na to by její Nedain nepřistoupil. Ale poradí si i bez těch potřebných rekvizit. Prostě teď uvaří ona a bude se jíst hůlkami a hezky japonsky. Hlavním chodem toho dne byla tudíž večeře. Podsedáky ze židlí rozložila na koberci místo nedostupných rohoží. Dainina si vzpomněla na uříznutý plát oválného a vkusně opracovaného kusu z pařezu, který jim sloužil jako dekorace u jejich lovecké stěny. Nyní posloužil za nutný stůl chabudai. Sašimi – syrové kousky ryby, odmítla a tak krabí tyčinky rozprsklé při osmažení na oleji dávaly hezký tvar a měly barvu, která se docela hodila k rozvařené rýži a drobným kouskům ryby pangasiuse. Tu také nebylo nutno porcovat, vše zčásti obalila do listů ledového salátu a s různými druhy zakoupených omáček a drobných příloh naporcovala na malé suvenýrové misky, které byly celou dobu také nevyužity a skvěly se u oněch hůlek. Mezi tou vší přípravou nedbá pokyvování hlavy jejího Nedaina, zdůrazňuje zjištěnou nutnost zachovat japonskou etiketu při stolování a správného držení hůlek. Napadá ji, kdy už ji její drahoušek pošle do pryč, s omluvným úsměvem usedá, zatímco on padá na kolena naproti ní. „Tak a teď asi dojde na otázku, kde jsou lžičky. Asi proto má sešikmené oči, potlačovaným smíchem to nejspíše nebude, pravděpodobně hlady." Tak ne, přednáška o lžičkách se nekoná. Nedain spíná ruce a Dainina slyší: "itadakimas." Vyprskne a zavadí o podložku pro hůlky, jedna se vymrští a vyletí vzduchem, napíchne se do rozvařené rýže. Nedain na příští večeři zve svou Daininu do nedalekého McDonald´s na čerstvou novinku McWrap™. Na koberci jejich obývacího pokoje se smějí dva hladoví a připíjejí si pivem přesně podle japonského zvyku. Tohle se povedlo bez chybičky.

(7109)

Šíma So 24.4.2010 23:47


Chudák Fidel, za co všechno nemůže...

(707)

Tracy Harper So 24.4.2010 22:04


Sakra, takový krásný témata a já musím dodělávat pitomou seminárku. Navíc bylo dneska tak krásně a zítra bude asi taky. Tohle mi byl Fidel Castro dlužnej.

(899)

Amemmaita So 24.4.2010 20:45


Ainy nejsi sam koho nic nenapadá a moji múzáci stávkujou už docela dlouho

(7109)

Šíma So 24.4.2010 16:50


Aini: Bohužel... ši nemá nic! Múzy na mne udělaly dlouhý nos a vyplázly jazyk! Prý chtějí lepší témata, copak je Eky vytahuje z kapsy jen tak? Já jim to vrátím, až budou chtít, nebudu chtít já!

(704)

Aini So 24.4.2010 16:37


Ši: zase to budeš asi jistit, jsem zvědavá co předložíš, určitě už máš hotovo

(704)

Aini So 24.4.2010 16:36


Amemmaita: témata zní dobře. Jen tento víkend jako by nebyla příhodná doba ke psaní. Fakt mě nic nenapadá. :-(

(7109)

Šíma So 24.4.2010 10:13


No... Tak když uviděly mé rozmazlené múzy tohle zadání, tak udělaly: "Pfff!" a ohrnuly nosík! Co s nimi? Co s tím? Uvidí se... Ženský jedny rozmazlený, aspoň že Ekyelčino sedmero nezahálí!

(899)

Amemmaita So 24.4.2010 00:13


Tady máme další várku pro pár nadšenců: REQUIEM ZA RŮŽI LŽIČKA PODEJ PRST... PODZIMNÍ LESK PEREL

(7109)

Šíma So 17.4.2010 12:53


Ne, ne, šíma jako vždy nezklamal! I šímovi to občas "vypne"! Ale jsem rád, pokud se má rychlovka alespoň trošku (malinko) líbila! A co se týče mých šotků, asi s nimi uzavřu mír a uzavřu nějakou tu dohodu! Jinak buď to zešílí oni, nebo šíma! Rychlovce zdar!

(899)

Amemmaita So 17.4.2010 12:05


Šíma jako vždy nezklamal, no já jak budu mít čas a jak múzy budou makat

(704)

Aini So 17.4.2010 11:54


To: Šíma Tak jsem viděla a četla. Kdybych si mohla dovolit nabídnout název, tak by zněl takto: Za hranice všedních dnů... Jinak k rychlovce samotné. Ve městě se zabydlelo jasně že i pár šotků bez nich to prostě nejde. Jsou všudypřítomní... Pokud by měla být zadaná témata vypsána odděleně - jednotlivě, nepůsobilo by každé zvlášť dojmem, že je povídka poněkud delší (nad 777 slov), ale jak výstižně zaplnit obsah. Tolik na druhou stranu. A do třetice: toto vše namastit do pouhých 777-ti slov, zřejmě není možno. Co dodat? Líbilo by se mi kratší pojednání opakujících se popisů města kupříkladu. Ale jméno - pan Podivínek, to je perla! No to se mi to hodnotí, když sama nenapíši nic, prostě si v tomto případě netroufám. Proč? Inu, i kdybych chtěla, neumím tak jako umí Šíma. Celkový dojem: líbilo se mi, ač dlouhé povídky nemusím.

(704)

Aini So 17.4.2010 11:15


() automatickou ()

(704)

Aini So 17.4.2010 11:12


Rychlý start mistra Šímy mi atumatickou převodovkou zařadil zpátečku pro tento víkend, čímž mám přeřazeno možná na ten další; ale dílko nejrychlejší jdu číst hned bez odkladů

(7109)

Šíma So 17.4.2010 11:06


Tak tady to je! šímova nejrychlejší rychlovka! (název nemám, ale na tom houby záleží, zkuste jej vymyslet za mne) Nad městem se vznášela našedlá mlha. Spíš než jako rozpuštěné mléko připomínala malířovu barvu převalující se v křišťálově čisté vodě. Ve vlnách se hnala nad střechami domů a továrními komíny, jako by bájný obr nad hlavami všech čistil své umělecké nádobíčko. Jeho štětce však nikdo neviděl. Město to bylo prapodivné, pravidelné ulice nebyly lemovány jediným stromem, nebo okrasným keřem. Cihly těchto domů připomínaly spíše železo, než vypálenou hlínu. Občas projelo po ulici zašpiněné auto, autobus, nebo nákladní vůz. Žádného obyvatele nebyl v dohledu a nad tím vším čoudily vysoké a štíhlé komíny továren, které přidávaly do atmosféry svou porci špíny, která se mísila s tímto podivným smogem nad železným městem, jemuž dominovala obří socha jeho zakladatele: Ocelového krále. Železné město. Tak se jmenoval tento kout, kde lidé jako bájní permoníci, šotci, nebo skřeti neustále přeměňovali bohatství země v naběračky, lžíce a nože, ale také ve zbraně, které měly být použity k obraně města samotného. Vlaky do města neustále vozily uhlí, železnou rudu, vápno a další nerostné suroviny, aby byly v jeho fabrikách měněny na něco ušlechtilejšího, co navždy povznese onu Technickou revoluci do nových výšin. Co na tom, že se město samotné dusilo ve smogu a hlavu velikého zakladatele nebylo vidět? Byla tam! Tušili, že tam stále je a tiše hledí na výdobytky civilizace. Pan Podivínek byl jedním z úředníčků, který pracoval v jedné z mnoha zašpiněných kanceláří nacházejících se v jednom z mnoha podniků na území Železného města. Neustále vyplňoval žádanky na nové a nové zboží. Připadal si jako robot. Prováděl po celý den stále stejné úkony a vždy v polovině směny měl přestávku na oběd v podobě zaprášeného kusu chleba a kávy, která se tomuto nápoji podobala snad jen jménem. Po práci procházel sotva osvětlenými hlavními třídami, ze kterých vybíhaly mezi domy špinavé a zanedbané uličky se spoustou odpadků. Také on sám si začal připadat jako kus odpadu, který se převaloval sem a tam po ulicích tohoto města, které by potřebovalo pořádně vydrhnout a vysmejčit. V tomto městě, možná i v na celém světě, nebylo místo pro lásku a podobné city. Lidé, pokud si tak mohli obyvatelé Železného města říkat, byli příliš zaměstnáni prací a sami sebou, než aby viděli svět kolem sebe a uvědomili se, že již dávno překročili onu pomyslnou hranici, bod, ze kterého není návratu. Bary, restaurace a kavárny zely celý boží den i noc prázdnotou. Stejně tak knihovny, sportovní stadiony i svatostánky. Ačkoliv měli obyvatelé města možnost se kulturně a sportovně vyžít, ignorovali všechny možnosti, jak posílit své tělo i ducha a dát volno své mysli, která již tak tikala v oné prázdnotě, která si říkala rozum. Zvítězila snad hmota nad myslí? Toho večera, stejně šedého a plochého jako každý den, našel pode dveřmi zastrčený lístek. Byl našedlý a místy politý nějakou tekutinou. Snad onou kávou, kterou dostávali každodenně v práci. Abych nezapomněl, lístek byl v obálce, jež byla stejně zašlá, jako papír který ukrývala. Pan Podivínek si chvíli zadumaně prohlížel nenadepsanou obálku, aby se dal do čtení vlastního vzkazu. Stálo tam: „Najdi hlavu ocelového krále!“ Copak se ztratila? Copak není v mlze nad městem a nedohlíží na jeho každodenní klid? V ten den pocítil pan Podivínek poprvé strach, úzkost a ještě jiný pocit. Byla to snad touha? Nebo zvědavost? Od této chvíle se jeho nudný a všední život navždy změnil. Na druhý den nešel do práce. Věděl, že jej hledat nebudou. Namísto něj nastoupí na jeho místo nový pracovník, který bude stejně jako on také vykonávat tisíce nic neříkajících úkonů po celou směnu, jak by jej někdo naprogramoval. Město dál žilo svým osobitým životem a jeho obyvatelé přežívali buďto v práci, nebo v zaprášených domovech jen s minimem nábytku a malou černobílou televizí, ve které málokdy běžel nějaký program. I pan Podivínek jednu takovou měl, ale už si nevzpomínal, kdy v ní naposled něco kloudného běželo. „Najdi hlavu ocelového krále!“ tato věta jej strašila i ve snu. Co má dělat? Jak zjistit, zda tam ta hlava ještě je? Co když někdo ukradl zakladateli Železného města jeho moudrou a stále uvažující hlavu? Přinese to na město samotné nějaké prokletí? Zastaví se jeho továrny? Zemřou všichni jeho obyvatelé? Pan Podivínek posnídal užmoulanou housku se studenou kávou a vyrazil do špinavých ulic. Co hledal, netušil, ale bylo to pořád lepší, než se užírat doma v pokoji za mléčnými skly a civět do šedé zdi. Nohy jej donesly do hlavní knihovny ve městě. Nesla jméno jeho zakladatele Ocelového krále. Nikdo z obyvatel netušil, zda jejich vůdce ještě žije, nebo zda již odpočívá v pokoji. Město samo fungovalo jako kdyby bylo i ono dobře namazaný a seřízený stroj, bez ohledu na to, že se topilo ve špíně z domů a továren. Jako zázrakem však nikdo neonemocněl a pokud ano, ostatní o tom nevěděli. Nikdo z lidí si také nepamatoval, jaké město bylo na začátku své prosperity, zda bylo čisté a zářící, nebo stejně zašlé, jak tomu je dnes. Pan Podivínek vyšel po širokém schodišti hlavními dveřmi do knihovny, která zabírala celé spodní patro budovy. Ani on sám nevěděl, co se nacházelo v několika horních podlažích. Snad tam byly uskladněný knihy, které si nikdo nepůjčoval a nebyl o ně zájem. „Je tu někdo?“ zeptal se a na chvíli se odmlčel, jako by se lekl svého vlastního hlasu. Takto zní? To jsem já? Je to můj hlas? Nezdá se mi to. „Je tu někdo?“ V šeru mezi masivními regály bylo však dál ono tíživé ticho. Jak je možné, že je knihovna otevřená? Kde jsou zaměstnanci? Přešel k jakési recepci a na prachem zapadaném pultu našel další lístek. Bylo na něm napsáno: „Slečna knihovnice nemá čas!“ Zamračil se. Jak to? Co má tak důležitého na práci? Zmateně se rozhlédl po tom ohromném množství knih. Nyní, když tak přešlapoval u recepce, myslel na to, který ďas jej přivedl na toto místo. Měl snad dojem, že by zde nalezl nějaké informace o zakladateli samotného města? Vytáhl z kapsy lístek a chvíli na něj tiše hleděl. Kde najít hlavu Ocelového krále? Zeptal se v duchu. Chvílemi bloudil mezi knihami a rukou ohmatával jejich tvrdé desky, nebo jen přejížděl prsty po jejich hřbetech. Jména ani názvy knih mu nic neříkaly. Sám netušil, zda by v nich dovedl číst a pokud ano, co by si za jednotlivými slovy měl představit? Vždyť neznal nic jiného, než práci a spánek. Marně namáhal svou mysl, aby si vzpomněl, kdy naposledy četl noviny, nebo ještě lépe, kdy naposledy nějaké noviny viděl na vlastní oči. Kdesi za okny knihovny zahučela siréna. Aha, je přestávka! Řekl si a vytáhl z kapsy širokého kabátu malý kousek chleba a malou termosku s černou kávou. Pojedl a pak se dal znovu do procházení kolem jednotlivých regálů plných tlustých knih. Co je v nich? Nějaké příběhy, nebo jen fakta a čísla? Existuje ještě něco jiného, než Železné město? Něco jiného, než práce a spánek? Televize? Už dlouho v ní nic neběželo. Její temná obrazovka na něj každý večer zírala s otázkou v očích. A i kdyby ji zapnul, co by spatřil? Nejspíše jen jemné a nic neříkající zrnění. Možná se svět navždy změnil. Možná se změnilo jeho město. Možná se změnil on sám. K čemu pak tyto knihy? Mohly mu něco nabídnout? Snad naději, která umírá jako poslední? Naději pro koho? Pro něj? Pro hlavu Ocelového krále, která nejspíš dál sedí na rameni velké bysty, která město hlídá oním pověstným ostřížím zrakem. Co když je to vše jen čistá provokace? Zarazil se a na malou chvíli jej přepadl strach. Co dělat? Kdyby měl prohledat všechny knihy, musel by žít alespoň sto let. Neměl šanci nic zjistit, ne takovým způsobem. Pokud někdo vede jeho kroky, musí tu být nějaká další indície. Ale kde ji hledat? Tady dole v knihovně, nebo ve vyšších patrech? A co když je na nich vše pod zámkem? Copak je zámečníkem, aby překonal toto omezení? Po hodině bloudění našel malý stolek se dvěma křesly a na něm další lístek. Opatrně jej zvedl a přiložil k očím. „Svět nebyl vždy takový... Když selže technika, stejně musíš po svých! Železo a ocel neznamená vše... Hledej spásu za hranicemi města...“ Pan Podivínek se musel opřít o stolek, aby neupadl. Takže přeci je to pravda? Tovární haly a kanceláře fabrik nejsou všechno. Práce není jeho spásou? Pokud se nenarodil proto, aby pracoval do úmoru, proč tedy? Co by měl poznat? Co mohl ztratit? Otřásl se. V jednu chvíli se mu zdálo, že slyší nějaký tichý šramot, ale ať namáhal oči jak chtěl, nikoho neviděl. Co když je to všechno jenom sen? Noční můra? Ještě jednou si přečetl text ve vzkazu, aby jej spolu s ostatními vložil do kapsy. Co teď? Kam jít? Pryč z města? Jak projít jeho labyrintem? A nenechat se sežrat bájným Minotaurem? Když se vracel k recepci, div mu na hlavu nespadla jedna z knih. Když ji zvedl, aby ji vrátil na místo, vypadl z ní jakýsi složený arch papíru. Knihu položil zpět do police a se složeným listem se rozběhl ke dveřím, kde bylo více světla. Nervózně jej rozložil na pult Recepce a pak zůstal stát jako opařený. Byla to mapa a ne mapa ledajaká! Šlo o mapu Železného města. K jeho údivu na ní bystu zakladatele města nenašel. Copak se dá přehlédnout? Vždyť je velká jako činžovní dům? Nebo ještě větší? Každopádně nešlo o žádnou obyčejnou sochu na náměstí... Vrátil se domů, sbalil si své skromné zásoby a navždy opustil byt, ve kterém strávil celý svůj život. Kupodivu mu to nepřišlo vůbec líto, jako by odcházel z jednoho snu vstříc jinému. Prošel jemu dobře známými ulicemi a pomoci mapy se vydal vstříc neznámým čtvrtím. Cestou nepotkal ani živáčka. Jediným společníkem mu byl všudypřítomný nepořádek na ulicích i v temných zákoutích vedlejších uliček. Celé dny mu trvalo, než se dostal na hranice města, které se za ním tyčilo jako jedna veliká příšera s kouřícími komíny. Město tonulo v našedlé mlze a zvolna se mu ztrácelo před očima, či zase objevovalo podle toho, jak zrovna foukal vítr. Tady na periférii byl vzduch o mnohem čistší. Domů zde bylo méně. Dokonce mezi nimi byly i volné kusy země, které kdysi mohly být zahradami. Znovu pohlédl do mapy. Ona rudě nakreslená mapa v šedém plánu města končila na místě, na kterém zrovna stál. A co teď? Kam se vrtnout? Pan Podivínek poprvé za celou dobu začal litovat, že nešel do práce a vydal se na procházku městem. Co mu to přineslo? Je bez práce a bez domova. Z nebe se spustil drobný déšť. Jeho kapky byly špinavé a jejich nevzhledné cákance brzy zaplnily celý svět okolo. Několik jich spadlo i na rozloženou mapu. Než ji složil, stačil si všimnout křížku u jednoho z domů v této části periférie města. Tak přeci dorazil k cíli své cesty? Na začátek nového života? S kým, nebo čím? Opatrně se vydal k onomu domu a přitáhl si ke krku límec svého obnošeného pláště. Než se strhl pořádný liják vešel do domu, kde na něj čekalo další překvapení. Když za sebou zavřel vchodové dveře, šumění deště ustalo jako mávnutím kouzelného proutku. Dům byl uvnitř o poznání čistší, než jeho byt, jako by kdosi o něj celý život pečoval. Zůstal udiveně stát, aby pohlédl na své špinavé a zablácené boty. Pokrčil rameny, zul se a vydal se dál do domu. Ve velkém pokoji v přízemí našel prostřený stůl s chlebem a černou kávou. Dokonce našel mezi hrnky a talířky i sušené mléko v krabičce. Kdopak tu bydlí? Prošel celé přízemí, ale nikde nenašel ani živáčka. „Je tu někdo?“ zavolal, aby se znovu podivil svému vlastnímu hlasu. Jak dlouho jej už neslyšel? Kdy naposled byl nucen pronést jediné slovo? „Je tu někdo?“ „Dobrý den!“ uslyšel, aby málem padl leknutím k zemi. Kdo to byl? Mámení? Ženský hlas? Otočil se. Díval se na ní jako na zjevení. Kdo jste? Ptal se v duchu. Co tu děláte? Dívali se navzájem do očí a přeměřovali jeden druhého. Co teď? Co dělat? Už vím, řekl si. Natáhl pravou ruku před sebe a na chvíli počkal, dokud ji nevzala do své. „Podivínek jméno mé!“ řekl přiškrceným hlasem. „Lea!“ řekla medovým hlasem a usmála se. „Lea Kareninová!“ „Vy...“ zarazil se a rozhlédl se okolo. Stále se drželi za ruce a báli se pustit. „Vy tu žijete?“ „Celý svůj život!“ souhlasila. „Vy jste... Vy jste z města?“ „Ano,“ souhlasil. „Měl jsem najít hlavu Ocelového krále, ale našel jsem vás... Našel jsem... Plánek a ten mě dovedl k vám!“ „Já mám taky jeden!“ přitakala, aby pustila jeho ruku a na chvíli odešla do vedlejšího pokoje. „Plánek?“ podivil se, když se vrátila s podobným archem, jaký měl i on sám. „A co je na něm?“ „Svět!“ řekla mu. „Svět okolo Železného města!“ „Aha...“ zamračil se. „A... Jak je ten svět velký?“ „Nekonečný!“ řekla mu a on se nemohl vynadívat na rozzářené oči Ley Kareninové. Nekonečný svět? Zeptal se v duchu. S nekonečnými možnostmi? „A co bude teď?“ zeptal se. „Teď si dáme něco na zub a napijeme se kávy!“ řekla mu a nabídla mu místo u stolu. Nebyl zvyklý na ubrus a čisté šálky s podšálky bělostnými jako sníh. „A pak?“ „Pak je ještě daleko!“ řekla mu tajemně. „Ale pokud budete chtít...“ „Tak?“ otřásl se strachem i zvědavostí a sám si v duchu říkal, jak bylo možné, že celý svět prožil v tom špinavém městě a nemyslel na nic jiného, než na práci a spánek. „Tak co?“ „Ukážu vám svět, pane Podivínku!“ usmála se tajemně. Chvíli mlčeli a zamyšleně jedli černý chleba a zapíjeli jej kávou. „A nezdá se mi to všechno?“ zeptal se. „Možná!“ pokrčila rameny. „Možná je celý náš život jenom takový sen!“ Když pojedli, vyvedla jej zadními dveřmi z domu. Když vyšel na zahradu, div se jí nevytrhl z ruky a nezavřel oči před slunečním světlem. Jak je to možné? Copak jsem zemřel? Kde to jsem? Co je to za svět? Tolik barev a vůní? A co to světlo? „Zemřel jsem?“ zeptal se jí s děsem v očích. „Copak nemusíme zemřít, abychom se znovu probudili? V lepším světě?“ řekla mu. „Nebojte se, jen jsme prošli domem a slíbila jsem vám, že... Že vám ukážu svět okolo Železného města!“ „Ale... Každý, kdo tu byl...“ zarazil se. „Se už nebude chtít vrátit zpět!“ souhlasila a oba vyšli po štěrkem vysypané pěšině vstříc zahradě táhnoucí se do dáli. Kam jeho oko pohlédlo, viděl stromy, keře a okrasné květiny. Zelenou trávu podobající se sametu a na konec modrá očka jezírek, ve kterých plavaly ryby, které ještě nikdy v životě neviděl. „A můžu tu zůstat?“ zeptal se. „Je nás tu víc?“ „Ano, klidně tu zůstaňte, pane Podivínku!“ usmála se. „Tohle je váš svět a zasloužíte si ho!“ Pohlédl na čisté modré nebe s bílými obláčky a myslel na to, zda byl jeho předchozí život jenom snem, nebo zda je tento sen jen zákonitým pokračováním jeho šedého života. Na nebi se vznášelo několik ptáků s bělostnými křídly. Nebo to byli andělé? Vykročil dál po stezce vstříc neznámým krajům s onou tajemnou paní po svém boku. A na hlavu Ocelového krále i své Železné město navždy zapomněl... -- konec --

(7109)

Šíma So 17.4.2010 09:25


No! No? Nooooo! Hm...

(1668)

Ekyelka So 17.4.2010 02:38


Já věděla, proč vstávat... Nová témata na tento víkend: NAJDI HLAVU OCELOVÉHO KRÁLE SLEČNA KNIHOVNICE TEĎ NEMÁ ČAS KDYŽ SELŽE TECHNIKA, STEJNĚ MUSÍŠ PO SVÝCH ROZZÁŘENÉ OČI LEY KARENINOVÉ Jak jsem se k tématům dopracovala, je jako obvykle ve Hvozdu, pokud by měl někdo nutkání se ptát, pátrat, sytit zvědavost...

(899)

Amemmaita Čt 15.4.2010 15:47


díky Aino, snad se ten dobrý pocuit vyplní a ten zápočet mi dá, nerada bych sem do školy šla si ji udělat v červnu, bude mi bohatě stačit když si budu dělat anatomii

(704)

Aini Čt 15.4.2010 15:37


Amemmaita: no už vůbec nic z geometrického, ani optiku. Tu bych zvládla snad s přehledem, stačí se podívat na vlastní brýle a je to. Ale k dobrému poocitu ze zkoušky blahopřeji

(899)

Amemmaita Čt 15.4.2010 15:19


jinak anatomii moc nemusím a už vůbec ne s učitele, kterého na to máme

(899)

Amemmaita Čt 15.4.2010 15:19


no ale v úterý jsem také psala z brýlové optiky, na kterou jsem se mimochodem ani nekoukla, tu jsem dala taky a s přehledem, no a dneska mam za sebou zas geometrickou optiku, ta nevím jak dopadla, ale mam z ní celkem dobrej pocit tak snad jí mam taky

(704)

Aini Čt 15.4.2010 13:01

(7109)

Šíma Čt 15.4.2010 11:26


Anatomie!

(704)

Aini Čt 15.4.2010 10:42


Možná bude další zadání rychlovky obsahovat anatomii..., čímž předem vyhrává: nu kdo?

(7109)

Šíma St 14.4.2010 22:37


Ano, ano, šíma by také rád další Rychlovku... Ono dělat nějaké ty velké písemky (nebo prověrky) to musí být teda "peklo"!

(704)

Aini St 14.4.2010 21:57


Amemmaita : blahopřeji, to já bych raději další rychlovku než Anatomku...

(7109)

Šíma St 14.4.2010 21:44


Amemmaita: A to je hlavní! Rychlovka počká!

(899)

Amemmaita St 14.4.2010 10:42


tak jsem to opět nestihla napsat, i když už mám cca půlku, njn holt škola má přednost, naštěstí tu včerejší písemku z Anatomie jsem dala

(7109)

Šíma Po 12.4.2010 11:15


Na "Rychlovce" svět nestojí, přestože je splašený až běda!

(704)

Aini Po 12.4.2010 10:15


Amemmaita: hezky to vše zvládni a na publikovanou rychlovku se těším; písemky mají přednost, hlavně pozor na možnost záměny při rychlém odevzdávání určitě dobrých výsledků všech zadání. Pohodový týden přeji.

(899)

Amemmaita Po 12.4.2010 08:29


tak já jsem něco rozepsala, ale jelikož na tento týden máme naplánováno několik písemek, tak to vypadá, že to jako rychlovku nedopíšu a zařadí se to mezi texty čekající, až je hodím do publikace

(7109)

Šíma Ne 11.4.2010 20:55


Ano, šotkové i múzy opravdu existují!

(704)

Aini Ne 11.4.2010 19:38


To: Šíma věřím v existenci šotků i dobře míněných rad zatím nikdo další nepsal, je ještě čas...

(7109)

Šíma Ne 11.4.2010 18:09


Aini: Ano, je dobré míti se na pozoru, protože ne všechny rady mohou být (a zákonitě i musí být) právě dobře míněné! Jsem zvědavý, zda se ještě někdo přidá, protože zadání je príííma!

(704)

Aini So 10.4.2010 20:19


To: Šíma pokud by to takto mohlo býti bráno, tak bych to i nechala ve tvaru vloženém, ale dobře míněným radám se rozhodně nebráním a moc za ně díky!

(7109)

Šíma So 10.4.2010 20:15


Aini: Aha, no jo! To by taky šlo! V žádném případě Ti do toho nechcu "kecat"! Piš, jak to vidíš a cítíš! Na rady dát můžeš, ale i nemusíš!

(704)

Aini So 10.4.2010 20:09


To: Šíma my jsme dajní a rádi se o ty malé prevítky podělíme díky za přínosné rady a hodnocení úpravy měla jsem zato, že slovosled, cituji:"v prosluněném již poledni..." zdůrazní ono časové pásmo, tudíž poledne (vzhledem k době obědů a tak), pouvažuji o změně děkuji!

(7109)

Šíma So 10.4.2010 19:47


Při dalším pročtení jsem našel asi tři místa, kde se ti prevíti vyřádili, nakonec dováděli také v mém textu! Ale textík je to pěkný a úsměvný! -- v prosluněném již poledni -- v již prosluněném poledni -- v pološeru kolem osvětlených „kójích.“ -- v pološeru kolem osvětlených kójí. -- „Babi, to ti udělala ta opice“? -- "Babi, to ti udělala ta opice?" Jdu pochytat své šotky a dát je do nějaké krabice. Stejně je nepochytám všechny, oni se snad množí jako hlodavci! Pošlu zdarma, kdo chce šotky Překlepníčky? Nejlépe potrubní poštou...

(704)

Aini So 10.4.2010 19:17


Amemmaita, Šíma díky

(7109)

Šíma So 10.4.2010 18:51


Aini: Práci šotků jsem při prvním pročtení neviděl... Chlamal jsem se!

(899)

Amemmaita So 10.4.2010 17:53


teda Ainy se šímou jsou teda rychlíci

(704)

Aini So 10.4.2010 17:34


To: Šíma tedy to je nářez!!! Skvělé, pobavilo moc No kdo umí ten umí... a nepsal to nakonec sám život erotomana? (ne otomanu) :-)))))

(704)

Aini So 10.4.2010 17:07


K popisu mé druhé rychlovky, druhým odstavcem vezměte prosím náhledem popis cesty, ..."z časů plnějších tašek s nákupy před příchody domů z práce"... nechť je toto bráno jako dokreslení rychlovky, nikoliv spam Díky: http://nd03.jxs.cz/962/656/781761d878_63865355_o2.gif

(704)

Aini So 10.4.2010 16:50


Existenci šotků už také vážně nepopírám :-)) Zkouška mé druhé rychlovky... Za hodnocení díky. „Dámy se rvaly" – aneb Na výletě ---------------------------------------- Bylo krásné jarní dopoledne. Slunce lákalo do přírody. I ten její kousek za plotem vábil. Rozhodla se rychle. „Tak děti, obléct a jde se; oběd si dáme až tam někde. Bude nám chutnat lépe na čerstvém vzduchu, než v párou prosycené kuchyni. Dnešní domácí výtvor budeme mít k večeři.“ Venku se ocitli poměrně brzy. MHD majíc v dosahu, dosáhli po dvou hodinách vzdušnou čarou nedaleko vzdáleného cíle. Nabídka duševního odpočinku v prosluněném již poledni byla na dosah. A kdo že jsme „my“? Jsme jako jeden, tedy abych byla přesná, jedna plus dva. Takže silná trojka… Poměrně tuctový typ babičky už s volnýma rukama. Tyto však malinko vytahané z časů plnějších tašek s nákupy před příchody domů z práce. Dlaně rukou zakončeny jako ruce všech lidí, žádná výjimka. Prsty malinko objemnější, přiměřeně k šíři postavy. Jejich délka se také nijak nevymykala výšce postavy. Na hlavě slamáček v barvě slunce toho dne dokonale skryl nepružnost vlasů. Sportovní oděv a pohodlná obuv, a pravá ruka odmávla odchod z domu. Nebylo rozhodně potřeba žádného generálského vystupování. V obdobných situacích si však připadala jako vylepšené kružítko. Široký základ, bočnice oboustranně rozpaženy, zakončení rtuťové, a to vše pod stínítkem stříšky klobouku. Ale vnitřní přesvědčení o faktu, že každý nějak vypadá, ji posilovalo. Osůbka již popsaná dlaněmi zvládla cestou silně tisknout prsty dvou menších rukou. Po její levici patřila paže s prstíky jako jehličky drobounkému hyperaktivnímu děvčeti; tmavých vlasů, jiskrných očí a růžových lící. Po pravici svírala dlaň hbitého a vesele laděného klučiny, mahagonových vlasů, drobných pih ve tvářích a tmavohnědých očí s bystrým pohledem. Věkový rozdíl obou těchto milých rošťáků skýtal záruku případné výpomoci staršího pohotově zvládnout každou situaci. Točitou zábranou prochází s motolicí k nejbližší lavičce umístěné ve stínu. Nohy dětí mezitím neklidně kreslí botkami do prachu obrazce, jaké zvládá ve své přesnosti snad jen kružítko. Ale takhle se nechovají dámy, ani rytířové - zní výklad babičky. A že by stejně oba dlouho nevydrželi chodit dokola mezi železnými rameny zábrany a tak dále, čímž získává možnost malého oddychu. Posun v čase přivádí kružítkovou trojici až k budově, z níž vychází řev největší. Je doba krmení, ale oni v tom horku chuť na jídlo ani mít nemohou. Vstoupí odhodlaně do budovy, když za venkovním oplocením není živé duše. Ve vedru vážně nechutná. Budova to nízká, ve tvaru rondelu pro korzující v pološeru kolem osvětlených „kójích.“ Každá z nich skýtá za stejným oplocením jiný děj. Naše trojice nejdříve udělá společně jedno kolečko bez zastávky a odbočení. Až poté se na chvilku zdržuje u každé kóje zvlášť. Dlaně před oplocením tisknou všudypřítomné nosy. I v kójích se projevuje snaha o zrcadlení. Děvče se pitvoří, prý je dáma a chce, aby se tak chovali i v kóji. Jen aby poznala, kdo je on a kdo ona… Na babinu jdou mdloby. Vpravo od ní kmitne rychle paže chlapce. Od ní se svistem odletí červený kus mrkve a rovnou do kóje. Děti napětím ani nedutají. Očividně mají chuť na kousky ananasu, které tam leží stále bez povšimnutí. Zato o mrkev začal tuhý boj. Děvče rezolutně prohlašuje, že v této kóji jsou jen dámy. Babina se vrtí mezi levou a pravou paží. Klučisko se směje a říká děvčeti, že to nejsou žádné dámy. Navíc se perou o kousek mrkne a řvou a hážou po sobě klackama. A neumí ani ananasem hodit nazpátek. A nyní dochází k ději na tři doby. Babiny rychlý pohyb vlevo hleď, a část věty zní: „to je,“ následuje pohyb přímo hleď a pokračování mluvy ve vyšší tónině „ale,“ vpravo hleď je doprovázeno výdechem a nádechem. Myšlenkové pochody kde že je dlaň klučiny doprovází žduchnutí do klobouku a rychlé čelem vzad a věta končí již téměř v tónech árie: „opice jednáááá.“ Chvíli ticha pod kójemi rozřízne křik ve smyslu co si to dovolujete a tak… Babi nahmatá opět dlaně, trojice vytváří dojem kružítka a kmitá rondelem bez ukázání směru jízdy. Hlavně ven už. Na slunce a čerstvý vzduch, z dosahu dámy, která rudla a zatínání pěstí již zřejmě okoukala z oněch kójí. Řev za nimi postupně zaniká v dáli. Kopec babina našlápne vcelku svižně. V madlech se chvíli protáčí s dětmi a pak vyrazí s motolicí k zastávce MHD. Spěšný ústup vysvětlí dětem důvodem nutnosti jíst teplý oběd nikoliv jako večeři. Byť je již pozdní odpoledne. A navíc vyměřený čas k procházce již končí a je načase jet domů. Děvče se znovu ptá, proč má babi tak… Babi ji znovu neúnavně umlčuje s tím, že pohádku o Červené Karkulce jim bude vyprávět až večer před spaním. Dopravní prostředek tou dobou nabízí volné místo k sezení. Ve skle zahlédne svůj slamáček. Je natržený. „Babi, to ti udělala ta opice“? „Tady jsou jen dámy a pánové,“ zní odpověď.

(7109)

Šíma So 10.4.2010 16:20


Tak dobře (múzy mě ukecaly a šotci si mnuli radostí ručičky) textík je tady! Šotkům (i múzám) zdar! -- ŽIVOT PANA KRÁČMERY -- A bylo to tady! Pan Kráčmera byl... Ano, pan Kráčmera byl! Žil mezi námi a nebyl jen tak obyčejným člověkem, neřkuli občanem. Pan Kráčmera byl prostě nadsamec! Že vás to pobuřuje? Že vám to není milé? Ano, i to je možné, ale řekněte to stovkám spokojených zákaznic, které potěšil svým... Svým... No prostě to se ženskýma uměl, ale nenechte se zmást, nenarodil se jako alfa samec, kdepak! On se totiž vůbec nenarodil... Musím vám to říci, je mi to velmi nelibé, ale musí to ze mě ven! On byl totiž ze zkumavky. Ale nepředbíhejme událostem. Nasedněme do onoho pomyslného stroje času a vydejme se do doby, kdy to všechno začalo... -- Země, Česká Republika, 20. května 2134 -- „V případě, že daná situace nenastane, jste oprávněn zařídit, aby nastala, protože je pro naši záležitost velmi žádoucí, aby v posloupnosti na tuto nastalou situaci došlo k posunu událostí ve směru, který potřebujeme!“ toto sáhodlouhé kázání si pan Šourek přehrával v duchu stále dokola. Dalo by se říci, že jej znal již nazpaměť a kdybyste jej probudili v noci kýblem studené vody, dokázal by celý text odříkat i pozpátku a bez chyby. „Kurva, to je život!“ posteskl si Šourek, když se oblékl do kombinézy a na tvář si nasadil masku. Ano, byl to život pod psa, ale ještě chvíli, nějaký ten rok, a na Zemi nebude žádný inteligentní život, pomineme-li šimpanze, psy a delfíny. Lidstvo si totiž dlouho myslelo, že je jedinou entitou, která má právo osídlit Zemi, která obíhá okolo docela bezvýznamného žlutého slunce v dosti bezvýznamné části galaxie Mléčné dráhy. Lidstvo... No a co? Prosím vás, copak není ve Vesmíru dost jiných inteligentních tvorů? „A všechno to musím odřít já!“ postěžoval si, když vstoupil do chladící místnosti s nádržemi s kapalným dusíkem a pomoci umně udělaného vercajku vytáhl jakousi podivnou válcovitou nádobu, která v sobě skrývala ještě podivnější válcovité nádobky podobající se zkumavkám. Avšak zdání klame a v tomto případě klamalo, co mu síly stačilo. Šourek si připadal jako starobylý inseminátor od krav. Tady však nemusel žádné stračeně strkat ruku až po rameno do zapáchajícího zadku. Tady v ultramoderní laboratoři bylo vše naprosto sterilní. Ano, tady se dělala věda s velkým vé! „A doprdele!“ vykřikl, když málem upustil z držáku jednu ze zkumavek. Dnes měl za úkol vytvořit ve zkumavce „superjedince“, který dopomůže lidstvu k jeho zašlé slávě. Totiž, aby bylo vše uvedeno na pravou míru, když nás bylo deset miliard, našel se vir, který všechny muže dokonale sterilizoval, málem jako ty okurky v lahvi a bylo po legraci... A lidstvo vymíralo, jako by nestačily jiné nemoci, války a hladomory. Jo, mladí si užívali a sexovali stokrát za den, ale co z toho? Veškerá snaha o posunutí nové generace vpřed přišla vniveč. A jak čas utíkal, ubývalo i lidí a žádní vědátoři z celého světa si nevěděli rady. Zdálo se, že lidstvu zvoní hrana, když tu... Když tu se objevil pan Šourek s věhlasnou metodou, jak obejít ten zatracený virus a vykultivovat ve zkumavce nový život, jak s oblibou sám říkal. Ono v tom sice nebylo žádné to animální potěšení, ale dívat se v mikroskopu na pracovní pole, jak se lenivé a apatické buňky snaží dělit, to je zajímavější, než sledovat kopulační akt zelených žab. -- Země, Česká Republika, 30. května 2134 -- „Tak jak to dopadlo?“ zeptal se pana Šourka o několik dní později šéf Českého věděckého institutu pro povznesení vědy i lidstva. „Už?“ „Co už, šéfe?“ zamračil se pan Šourek. „To není jako: Zlato, půjdeme na to?“ „A jaký je v tom rozdíl?“ zamračil se jeho nadřízený. „Žádné směšné pohyby, jen věda! Čistá, chladná a vypočítavá věda...“ „A jak to dopadlo, Šourek? Celý svět se na nás dívá! Buď budeme slavní a nebo...“ zahrozil mu jeho šéf pěstí, div si nevylil kakao na svůj drahocenný ebenový stůl, který překypoval papíry a dalšími lejstry. „No... Sice se mi pětkrát povedla holka, ale...“ pokrčil Šourek rameny. „Šourek, to jste chlap?“ nadzvedl šéf institutu obočí, div mu nepraskly skla brýlí. „Ale nakonec se mi podařilo udělat chlapečka!“ usmál se pan Šourek od ucha k uchu. „Tak přece!“ zamnul si spokojeně ruce jeho nadřízený. „Budete slavný, Šourek, jestli se to podaří, máte zaručenou Nobelovu cenu!“ „Ale jak budeme vědět, že se pokus podařil?“ svěsil Šourek ramena. „Sám jste říkal, že na buněčné úrovni nemůže dojít k chybě...“ zamračil se muž za stolem, div venku nezačalo pršet. „Jestli to poserete... Do konce života budete na institutu dělat tu nejhorší práci a ke skutečné vědě si už ani nepřičichnete!“ „Musíme počkat...“ „Jak dlouho?“ „Devět měsíců a pak ještě alespoň... Alespoň patnáct let, možná i méně, abychom zjistili, zda náš jedinec má ty správné předpoklady k tomu, aby...“ řekl Šourek smutně. „Ale kdo ví, co bude za patnáct, nebo šestnáct let!“ „A co urychlený růst?“ posadil se jeho šéf zamyšleně do vypolstrovaného ředitelského křesla a dal si nohy na okraj svého stolu. „To právě nejde...“ řekl mu Šourek. „V zájmu zaručení kvality, musí náš jedinec růst přirozeným tempem...“ „Jinak?“ „Jinak bude mít v pytli vítr, stejně jako my ostatní!“ pokrčil Šourek rameny. „No, tak to vám pěkně děkuju!“ obrátil muž v křesle oči v sloup. „Snad se toho ještě dožijeme a nebudem v pytli se vší naší vědou i parádou... A už víte, jaké bude mít jméno?“ „Jasně!“ zazubil se pan Šourek. „Jan Kráčmera!“ -- Země, Česká Republika, 7. května 2151 -- „Mami?“ ozval se z obývacího pokoje kdesi v paneláku na okraji Prahy hlas sotva plnoletého chlapce. „Je to pravda?“ „A co jako?“ zeptala se jej jeho adoptivní matka z kuchyně, kde právě pekla buchty. „Že je lidstvo na vyhynutí?“ „Ale to jsou jenom takový ty politický kecy...“ mávla rukou, div z kuchyňské linky nesrazila dózu s mlékem. Navzdory všem automatům, ráda pekla postaru, jako kdysi ženské před sto a více lety. Není nad pomalý proces kynutí a pečení. Ono se ty rychlokvašky už stejně nedaly jíst. „Ale v televizi říkali, že?“ „Oni toho namluví!“ zamyslela se a v duchu se připravovala na to, jak svému synovi oznámí, že má jít na vyšetření, zda je opravdu mužem a ne jen chodící napodobeninou poloviny lidské populace, která si kdysi říkala: chlap. Ono se lidstvo díky čekání na pohlavní zralost Jana Kráčmery zase o něco zredukovalo a bylo jej sotva pět miliard a stále jeho počet neúprosně klesal, ale díky prodloužené životnosti každého lidského jedince stále existovala možnost, že se pokus pana Šourka skutečně podaří a náš milý hoch bude slavnější než kdejaký svatý muž, který hlásal všem spásu a vykoupení. Ano, náš Honza netušil, že bude nejslavnějším mužem planety a všichni rádoby muži mu budou závidět, protože se o něj budou ženský prát jako o... No řekněte, co s jalovým chlapem? -- Země, Česká Republika, 10. května 2152 -- „Měli bychom něco udělat pro bezpečnost pana Kráčmery!“ řekl v kulaté zasedací místnosti prezident České republiky a díky jedinému plodnému muži, který patřil docela čirou náhodou k obyvatelům jeho republiky se cítil jako prezident té nejmocnější země na světě. Kam se hrabali prezidenti Číny, Ruska a Spojených států? Panáci! Nebyli schopni naplnit jediné ženské očekávání! „Miláčku, udělej mi dítě!“ této věty se báli všichni zbývající muži na planetě Zemi, až na pana Kráčmeru, který sotva odrostl dětským plenkám, čekal jej život nadsamce, avšak ona rozkoš a pocit z dobře vykonané práce se v jeho případě smísí s tvrdým tréninkem, životosprávou a životem odříkání alkoholového a cigaretového opojení. Mezi námi, jste-li jen jeden z miliardy a čekají na vás dvě miliardy žen, jednoho z toho až zamrazí... „Ano,“ souhlasil policejní ředitel. „Pan Kráčmera si žije lépe, než-li prase v žitě. Je střežen dnes a denně nejlepšími muži, které máme k dispozici!“ „Bez našeho svolení k němu nepronikne ani myš!“ souhlasil náčelník BIS, který seděl zamyšleně na stole a dloubal se v nose. „Co tam hledáte, pane kolego?“ zeptal se jej náčelník generálního štábu. „Ale, prý mám dlouhé chloupky v nose, ale žádné jsem nenašel!“ pokrčil náčelník BIS rameny. „Co já bych za to dal?“ „Copak jste si ještě za svůj život ani neštrejchnul?“ zazubil se ministr obrany. „Víte vy, páni kolegové, v jakém jsme teď v postavení?“ „No, zatím je dobře postavený snad jen pan Kráčmera!“ uchechtl se policejní ředitel. „Ale tak jsem to... nemyslel!“ zlobil se ministr obrany. „Jako jediná země na světě se můžeme pochválit a disponovat jediným funkčním...“ „Chlapem na světě!“ souhlasil prezident. „A proto jej musíme hlídat jako oko v hlavě.“ „A co když ho to přestane bavit?“ zamyslel se náčelník BIS. „Vás by to přestalo bavit, kdyby k vám domů denně přicházely stovky krásných a chtivých žen a roztahovaly vám nohy? Tedy své nohy před vaším nosem...“ vyprskl ministr obrany smíchy. „Kde to žijete? Lidstvo je na pokraji vyhynutí! Jestli se nám nepovede, aby ženy, které pan Kráčmera oplodnil, rodily zdravé chlape, pak jsme nahraní! A místo nás tu budou třeba... Žáby!“ „A jak se vůbec našemu samci vede?“ zeptal se prezident znenadání šéfa lékařské sekce. „No... jak bych to... Dámy se o něj rvaly, až z nich lítaly chlupy! A toho křiku a vrčení!“ pokrčil šéflékař rameny. „Mám jen obavy, aby nám brzo... Víte co myslím? Nevíte? Mnoho vlků, zajícova smrt!“ „A co pan Šourek?“ změnil prezident náhle směr rozhovoru. „Jak si užívá Nobelovy ceny a možnosti vědeckého působení kdekoliv na planetě Zemi?“ „Bohužel!“ řekl ministr obrany smutně. „Měl nehodu a zemřel na následky zranění! Jeho vůz narazil ve velké rychlosti do stromu, když náš vědátor nezvládl prostou pravotočivou zatáčku...“ „Svatá pravda!“ souhlasil ředitel Policie. „A máme za něj náhradu? Kdyby nám pan Kračmera, nedej bože... Třeba natáhl brka?“ „Bohužel!“ pokrčil šéflékař rameny. „Se smrtí pana Šourka odešly i všechny informace o jeho projektu. On byl tak nedůvěřivý, že si nepořizoval žádné záznamy, vše měl uloženo v hlavě...“ „Což je nám momentálně k hovnu, pánové!“ řekl prezident smutně. „Když je zrovna u ledu...“ -- Země, Česká Republika, 11. května 2163 -- „Vážení a milí posluchači, diváci a pozůstalí! Dnes, ve dvanáct hodin a patnáct minut nás navždy opustil náš milovaný Jan Kráčmera, muž, který učinil šťastnými tisíce žen. Muž, který díky svému životu a poslání nejenže pomohl lidstvu vymanit se z útlaku nemoci, která muže proměnila v neschopné blbce, ale také založil svou vůlí k prosazování nového pohledu na život i nového náboženství, které hlásá lásku, mír a pokoru. Pronesme spolu se slovy: Milujte se a množte se, i tato slova: přestože i bohové nakonec zemřou, nemá-li je kdo uctívat, bude žít pan Kračmera navždy v naších myslích a srdcích...“ Prezident vypnul holovizi a pohlédl na své podřízené. Nebylo třeba slov. To, čeho se nejvíce báli se stalo skutečností. Pana Kračmery již nebylo a nebylo nikoho, kdo by jej zastoupil. Avšak v jejich srdcích žila nová naděje, že všichni muži s velkým em, kteří se narodili za devět měsíců na to, co do všech dětí chtivých žen zasel pan Kračmera život, budou pokračovat v tom, co on sám započal. On, muž narozený ze zkumavky. Muž, který se stal novým bohem a nechtě i zakladatelem nového náboženství, které díky naději a vyhlídkám na lepší život brzy zatlačilo do pozadí všechna starší vyznání. Není třeba vyjmenovat a popisovat život člověka, který celou svou existenci věnoval k posílení lidstva, aby již nikdy nestrádalo a neděsil jej strašák zániku v temnotě bez jediné jiskřičky světla. Prezident si otřel slzu a pronesl: „Pan Kráčmera je mrtev, pánové, ale jeho duch dál žije mezi námi!“ A to je vše. Pomineme-li bouřlivé orgie, které prožíval s tisíci ženami každý den od své biologické dospělosti až do absolutního vyčerpání a smrti, měl pan Kračmera život na hovno. Za několik generací po něm neštěkne ani pes! Ale takový je život a osud všech velikánů. Možná se o něm budou učit děti ve školách, možná po něm pojmenují divadla, školy, nebo instituty, ale víc od lidstva čekat nemůžete, protože kolo dějin zastavit nelze. Někdy stačí jediná lidská bytost a svět se navždy změní... Mimochodem, pan Šourek se nezabil v autě, ale dožívá svůj život v izolaci a maximální ochraně. Co kdyby bylo náhodou potřeba nového pana Kráčmery? Jeden nikdy neví... -- KONEC -- Ano, je to hrozně ukecané, ale co!

(899)

Amemmaita So 10.4.2010 16:12


no tak na to poslední téma koukám teda, to fakt netuším jestli na něj něco spáchám

(7109)

Šíma So 10.4.2010 12:52


Nic neslibuji, uvidí se co na to múzy a šotci řeknou!

(1668)

Ekyelka So 10.4.2010 11:00


Plus zbyla tři témata, která by se objevila až dnes o půlnoci (Channa zase zmatkovala a při přípravě témat vytvořila mírný chaos) PAN KRÁČMERA JE MRTEV, PÁNOVÉ. DÁMY SE RVALY, AŽ Z NICH LÍTALY CHLUPY - A TOHO KŘIKU A VRČENÍ! V PŘÍPADĚ, ŽE DANÁ SITUACE NENASTANE, JSTE OPRÁVNĚN ZAŘÍDIT, ABY NASTALA, PROTOŽE JE PRO NAŠI ZÁLEŽITOST VELMI ŽÁDOUCÍ, ABY V POSLOUPNOSTI NA TUTO NASTALOU SITUACI DOŠLO K POSUNU UDÁLOSTÍ VE SMĚRU, KTERÝ POTŘEBUJEME. A jsem zvědavá, jestli z toho něco spácháte.

(899)

Amemmaita So 10.4.2010 00:02


tak tu zas máme vzkaz od sedmera, které je už v dalekých končinách: I BOHOVÉ NAKONEC ZEMŘOU, NEMÁ-LI JE KDO UCTÍVAT.

(1668)

Ekyelka Út 6.4.2010 19:39


Není čas, Nikopole... A když je, tak se maká doma nebo na saspi.

(67)

Nikopol Út 6.4.2010 17:43


Ekyelko, pojď na rande. Dáme vínko a pak se pomilujeme. Pojď, nenech se prosit

(1668)

Ekyelka Út 6.4.2010 16:57


Zdravím a omlouvám se, tentokrát jsem skutečně zapomněla já a ne blog.cz Od pátku opět čtyři témata, mám nachystané nové sady na dva měsíce dopředu, takže by vše opět mělo běžet k vaší plné ne/spokojenosti.

(899)

Amemmaita Ne 4.4.2010 13:22


Šímo asi

(7109)

Šíma So 3.4.2010 23:21


Možná... Má... I... Ekyelka... Své... Dny... P.S. Ale to nevadí, třeba je to na naší Eky toho moc!

(899)

Amemmaita So 3.4.2010 19:30


Ekyelka na nás evidentně zapoměla

(899)

Amemmaita Pá 2.4.2010 17:54


jo tak snad dneska večer

(7109)

Šíma Čt 1.4.2010 20:11


Tak nic... Nevadí, snad příště bude lépe a múzy se slitují!

(899)

Amemmaita Po 29.3.2010 08:47


no nápad nějakej mam, jen ne začít jako vždy, ale nemam na to moc času tak snad alespon jako normoš příspěvek do publikace

(7109)

Šíma So 27.3.2010 22:46


Jo, jo, uvidí se! Mrkám na Eky a její "sedmero"! Holky jedny roštácké! Nebo rošťandy jedny? Čert ví!

(899)

Amemmaita So 27.3.2010 22:14


šíma: já též, témata jsou suprová, ale v příštím týdnu máme psát nějaký písemky tak netuším zda budu mít dost času na tohle

(7109)

Šíma So 27.3.2010 18:12


šíma: Pěkné, ale nic neslibuje (jako vždy)...

(707)

Tracy Harper So 27.3.2010 14:19


Ajaj, Múzy zase zdrhly a šestýho píšem maturitní slohovku : (

(899)

Amemmaita So 27.3.2010 00:01


tak a sedmero se údajně pokusilo o apríl, tak se kouknem jak se jim to povedlo, tady je další várka: ŠATY PRO MOU PANÍ POUŠTNÍ FLÉTNA JEHELNIČKA DOTKNI SE JEJÍ DUŠE