obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915353 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39481 příspěvků, 5738 autorů a 390289 komentářů :: on-line: 3 ::
obr
:: Čtení diskuze ::
 
 
"Rychlovka"
Gandalf   
Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1594 St 14.2.2007 16:36
24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…
skoč dolů
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
ODPOVĚDI:
Šíma
(15159)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36520 Ne 7.3.2010 10:26  
Karel: Nehází se (obvykle) perly sviním? Jo, tvůj textík je jen takový náčrt... "Sakra, ta kometa se chová nějak podivně... A ta její dráha... Už někdo spočítal trajektorii? Neprotne oběžnou dráhu Země kolem Slunce? Že je ta zpráva stará dva roky? Že je kometa už na orbitě a žene se k nám na povrch? Do prdele, proč o tom vím tak pozdě? Tak málo času..." Bum! Finito! Možná do nás jednou něco práskne a doufám, že už tu na světě nebudu!
Nahoru
Karel Čížek
(247)
  
Karel Čížek Uživatel má bodů celkem: 469 Ne 7.3.2010 04:40  
Plus vyhlašuji Ryze Speciální Cenu pro ty, kterým se podaří všechna klíčová slova použít v první větě rychlovky.
Nahoru
Karel Čížek
(247)
  
Karel Čížek Uživatel má bodů celkem: 469 Ne 7.3.2010 04:38  
Předhodím tady ty svoje svině perlám:

---

Byla to malá hvězdárna kousek cesty za matičkou Metropolis a v ní jsem byl já a dva další spící zmetci ze spektroskopie. Nikdo z astronomů neměl spektroskopickou smečku v lásce. Vždyť oni žádnou hvězdu nikdy neviděli vlastníma očima, nikdy jim to světlo, které letělo vesmírem miliardy let nedopadlo na sítnice. Oni se jenom podívali do grafů a řekli: "Je to hvězda, kolem které obíhá planeta s velkým podílem lithia." A jejich spektrální čáry nikdy nelhaly. Proto je nikdo neměl rád. Ale na tom vůbec nezáleželo. Seděli v rohu a zívali, zatímco já jsem zíral do hledáčku astronomického dalekohledu.

"Nějak se mi nezdá kometa C 2010/124," řekl jsem pořád s okem přitisknutým k okuláru teleskopu.

"Přes čtyřicet kilometrů bělosněžného ledu, který letí vesmírem," odpověděl znuděně jeden z nich. "Voda, oxid uhelnatý, dueterium a nějaké to smetí. Podle spektra je naprosto v pořádku."

"To jo, ale její dráha je nějak odkloněná. Podle katalogu mi nesedí její poloha."

"Je na kolizním kurzu se zemí?" zeptal se naprosto nevzrušeně zmetek ze spektroskopie.

"Do teď nebyla."

atd.

atd.

atd.
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 So 6.3.2010 18:14  
no tak mam nějaké nápady mlhavé, tak doufám, že se včas rozjedou a něco napíšu
Nahoru
Šíma
(15159)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36520 So 6.3.2010 09:38  
Jo, jo...
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 So 6.3.2010 00:02  
Eky mě předběhla
Nahoru
Ekyelka
(2714)
  
Ekyelka Uživatel má bodů celkem: 5976 Pá 5.3.2010 23:41  
A proč to zdržovat, když jsme předběhlé o celé hodiny...

KAPKA NA ŠPICČE (kapka už coby téma byla, dokonce jsem ji zadávala já, proto tahle verze)
BĚLOSNĚŽNÝ LEDU LET
VYDRŽAŤ!
TO MI CHCETE TVRDIT, ŽE TA ŽÁROVKA SVÍTÍ?

Múzám, inspiraci a lovu zdar!
A ještě jednou se omlouvám za včerejšek - i když ono to mělo zdárný impuls aspoň pro Šímu. ;)
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Pá 5.3.2010 21:25  
snad jo
Nahoru
Šíma
(15159)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36520 Pá 5.3.2010 18:43  
Třeba ti dojdou, než začne další rychlovka! Do úterka času dost!
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Pá 5.3.2010 15:33  
no doufám že vyfásnu konečně nějaké pořádné
Nahoru
Šíma
(15159)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36520 Pá 5.3.2010 14:41  
Ammemaita: To je ale "bordel"! Snad se k Tobě múzy vrátí...
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Pá 5.3.2010 13:36  
se máš Šímo já ještě nedostala náhradu za propuštěné neschopné múzy
Nahoru
Šíma
(15159)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36520 Pá 5.3.2010 12:31  
Snad vás práce šotků neodradí... Tak a je to, po dvou rychlovkách, kdy mé múzy spaly, jsem slepil alespoň toto...
Nahoru
Šíma
(15159)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36520 Pá 5.3.2010 12:15  
P.S. Nebylo to: KAPKA NA ŠPIČCE? Hihi, šotci jedni!
Nahoru
Šíma
(15159)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36520 Pá 5.3.2010 12:14  
Zdravím nejen naši milou Ekyelku! A já se divil, kam najednou zmizelo zadání další rychlovky! Takže je to tady a tady je výplod našeptávání mých pošetilých a potřeštěných múz!

ŽIVOT ZAKLETÝ VE SNĚHOVÉ VLOČCE

*** Kapitola první: KAPKA NA ŠPICČE ***

Z nebe padal bez přestání sníh. Nešlo o osamocené sněhové vločky, bylo jej tolik, že nebylo takřka vidět ani na krok. Patrně jediné slovo, které by vystihlo současný stav bylo: vánice. Jakýsi vysoký muž se pomalým krokem dokolébal k roubené chatě a zabouchal na dveře. Nikdo se neozval a proto zabouchal ještě silněji. Když se chystal udeřit do dveří potřetí, otevřely se a z chaty vykoukly dvě hlavy. Jedna patřila muži a druhá ženě.

„Pro Krista, Steve, ty si nedáš pokoj ani v tomhle nečase!“ řekl muž a udělal mu místo. „Pojď rychle dovnitř, já a moje žena jsme v podvlíkačkách a nerad bych, aby mi namrzly koule a pojí staré pipka! Tak co mi neseš?“

Nové příchozí neřekl zprvu nic, jen vyvrátil oči v sloup a zabouchl za sebou dveře. Sundal si rukavice, shodil ze sebe kožich a několikrát s ním zatřásl. Muž a žena si sedli blíž k plápolajícímu krbu. Byli v nočním úboru, ale vůbec je nenapadlo se obléci. Proč taky? Znali se až moc dobře.

„Tak co se děje, Steve?“ zeptal se muž s kučeravými vlasy, malého vzrůstu a pomalu se zakulacujícím bříškem. Jejich přítel se jen pousmál a myslel na to, že zakulacovat by se měla nejspíš žena jeho bratra a ne jeho bratr samotný. „Co se stalo?“

„Našli jsme to!“ řekl vysoký muž. Sedl si na nahrubo udělaný stůl a otřel si nos hřbetem pravé ruky.

„Co jste našli?“ zeptal se jeho bratr a přitulil k sobě svou ženu.

„Tu loď...“ napínal jej muž sedící na stole a levačkou si prohraboval vousy, na kterých měl ještě zvolna tající vločky sněhu.

„Jakou loď?“

„Tu loď, Richarde!“ usmál se a plácl se do stehen. „Naši loď!“

„A dá se s ní... odletět?“ zamračil se jeho bratr.

„Vy jste našli loď?“ ozvala se paní domu. „Vy jste našli Ledovou kapku?“

„Našli, ale bohužel je na vrcholku ledovce v průsmyku u Tří štítů a nedá se s tím nic dělat...“ řekl. Trochu se mračil, zatím co se jeho oči smály.

„Ale?“ přivřel malý muž víčka jako šelma připravená ke skoku. „Nemá dost energie, aby se vymanila z ledového sevření?“

„Bohužel nemá... Našli jsme však v jejím nitru dva funkční výsadkové čluny...“ řekl mu jeho bratr.

„Ale Steve, s nima se vesmírem letět nedá... Neumí skákat, natož letět rychlostí světla...“

„To vím!“ souhlasil vysoký muž. „Ale můžeme konečně opravit maják na oběžné dráze a dát o sobě vědět.... Třeba nás někdo objeví a také...“

„Vy jste to našli?“ vybuchl malý muž radostí. „Vy jste v té kurevské zimě našli to, pro co jsme sem letěli?“

„Našli, ale to je zatím vše, co o tom můžu říci!“ řekl vysoký muž a pohlédl na svého bratra a jeho ženu. „Jak dlouho tu už jsme? Na téhle ledové planetě, kde je zima dvakrát tak delší než léto?“

„Pět zdejších let?“ zamračila se žena v noční košili.

„Sedm?“ zapochyboval její muž.

„Devět zdejších let...“ usmál se vysoký muž a pohlédl na svou rodinu. „Možná se na nás konečně usmálo štěstí...“

„Co na to stařešina?“ zeptala se jej paní domu, která mezitím přešla k posteli a sedla si do rozestlaných peřin.

„Dohodli jsme se, že až skončí zima...“

„Ale to bude trvat ještě alespoň dva měsíce!“ zamračil se Richard a zamyšleně pohlédl na svého bratra.

„A chybí nám tu něco?“ rozhodil vysoký muž ruce. „Ne, nic nám tu nehrozí! Máme jídlo, střechu nad hlavou? Jediný problém do této chvíle byl v tom, že jsme tu byli na povrchu uvězněni...“

„Jak je ta loď velká?“ přerušila žena svého muže. „Je to přeci už nějaký čas a zdejší rok je...“

„Má délku pěti pozemských, já vím!“ souhlasil vysoký muž, ale zato tu stárneme pomaleji.

„Takže?“ nenechala se odbýt.

„Je dlouhá dobrých pět set metrů, vysoká padesát a široká dvě stě...“ řekl jí a sesedl ze stolu. „A co je hlavní, není v zas tak špatném stavu...“

„Ale co dělá na ledovci u průsmyku?“ zamyslela se a pohlédla zmateně do plamenů v krbu, které ji až tajemně ozářily zamyšlenou tvář.

„Po posledním zemětřesení se patrně něco stalo a loď to vyzdvihlo nahoru na planinu nad průsmykem! Skalnaté hory nebyly nikdy dost bezpečným místem, proto jsme od nich tak daleko...“ řekl vysoký muž a naposledy si přejel již pomalu suché vousy. „Tahle planety je poslední dobou poněkud tektonicky a seismicky neklidná, ale my se nacházíme na bezpečném místě...“

„Nebýt zima, šel bych se tam podívat...“ řekl mu Richard a zamyšleně přešel ke krbu, aby do něj přiložil. „Nehledě na to, že cesta tam a zpět zabere celý jeden zdejší měsíc... Co když ta loď zase zmizí?“

„Ty čluny jsou už ve vesnici i s většinou zásob z lodi...“ rozesmál se vysoký muž jako sluníčko.

„Tak proto to hřmění!“ řekla paní domu. „Myslela jsem, že je to bouřka... Vy jste létali i v zimě a kdo tam vůbec šel v tomhle počasí a nevlídné roční době?“

„Bylo to tajné!“ řekl dlouhán. „A dokud se to nepovede, museli všichni mlčet, pro případ nezdaru!“

„A co bude teď?“ zamyslel se malý muž.

„Teď na to ještě po ránu můžete skočit!“ zakřenil se dlouhán. „A omlouvám se, že jsem vám do toho skočil!“

„Láry fáry!“ mávla žena rukou. Trochu se na bratra svého muže zlobila, ale dobře věděla, že tu v zimě není kromě návštěv a vysedávání u ohně co dělat, když jsou všechny povinnosti hotovy. Dny i noci jsou zde dlouhé, tak proč si pod peřinou nepovyrazit, je-li s kým?

„Tak já půjdu, zdá se, že přestalo sněžit!“ kývl dlouhán na pozdrav, oblékl si zimní ošacení a protáhl se napůl otevřenými dveřmi, aby jim nevynesl všechno teplo. „Mějte se!“

„Ty taky!“ zamával mu jeho bratr na rozloučenou a pohlédl na svou ženu. „Nechceš si ještě skočit?“

„Třeba přijdu na jiné myšlenky...“ přikývla. „Miluješ mě ještě? Po těch letech nejistého života?“

„A kdy byl život vůbec jistý?“ zeptal se a zvedl ji ze země a odnesl do postele pod peřiny. „Kdo ví, co bude zítra!“

„Ano, kdo vím...“ řekla a nechala jej, ať si s ní dělá co chce.

Oheň v krbu vesele praskal. Stopy vysokého muže dávno zavál vítr sněhem a na zvolna se vyjasňujícím nebi zářily tři měsíce pod paprsky dvou sluncí. Jedno bylo nažloutlé a druhé do červena...

*** Kapitola druhá: BĚLOSNĚŽNÝ LEDU LET ***

Uplynulo několik týdnů. Zima polevila a čas oblevy se zvolna blížil. Několik můžu se psy a saněmi mířilo k Skalnatým horám. Byl klid, země se netřásla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo stát. Čas ubíhal a hory jim rostly před očima. Zvolna stoupali do vyšších poloh a míjeli stále řídnoucí smíšený les. Zdejší stromy se v ničem nepodobaly těm pozemským, ale i tak měly něco do sebe. I psi byli jiní, měli dvě hlavy a šest nohou. Sice si na to nikdy nemohli dost dobře zvyknout, ale brzy lidé přišli na to, že je tento druh savců přítulný a věrný, nehledě na to, že šlo původně o šelmu, kterou se jim podařilo domestikovat. Ano, není nad nejlepšího přítele člověka a kolik má hlav a nohou, na tom nakonec nezáleží...

Neuplynul ani týden a skupina mužů se saněmi zastavila v průsmyku u Tří štítů. Loď tam stále byla a prosvítala ledem jako kus pohozené hračky. Co na tom, že vážila bez mála půl miliónu tun? Nyní seděla bez hlesu uvězněná v ledu. Její motory byly snad studenější, než zdejší zamrzly svět a nehledě na to, že pomocné generátory již mlely z posledního. Proč se vydali pěšky a ne v jednom ze dvou výsadkových člunů? Šlo o jistou romantiku, nebo v tom bylo také něco jiného? Jeden z mužů, patrně vůdce se opatrně vydal ke sněžnému mostu, který tvořil led s napadaným sněhem. Zastavil se několik kroků od asi sto metrů široké trhliny v zemi, která se táhla od svahu vedoucího k průsmyku až kamsi do dálav po jeho pravé ruce. Muž u okraje propasti vzal zamyšleně do rukou kus ledu a hodil jej do temného a bezedného chřtánu. Rotující předmět se naposledy zaleskl v zamračeném nebi a pak zmizel neslyšně v temnotě.

Na druhé straně průrvy ležela v ledu na šikmém svahu jejich loď. Podobala se zploštělé kapce, která však nekončila oním charakteristickým ostrým zalomením. Trup kosmické lodi se od široké a zaoblené přídě zvolna zužoval skrze ubikace posádky a sklady k hangárům a motorovým sekcím, aby na samotném nejužším konci vyústil v podlouhlý a široký válec motorových trysek, které byly dost daleko od části pro posádku. Trup lodi se i přes tvrdé přistání zdál být nepoškozený. Ale onen muž dobře věděl, že svou loď již nikdy nedostanou na oběžnou dráhu, natož do hlubokého vesmíru. Stala se mrtvým pomníkem lidské touhy po poznání. Zakletá do ledu a sněhu měla navždy lidem připomínat, kam až sahají jejich nebetyčné touhy.

Muž se otočil k ostatním a chystal se vydat po mostě k lodi. Když tu náhle se mu otřásla zem pod nohama. Že by další zemětřesení? Planeta přeci byla již několik týdnů v relativním klidu, jak jinak by se mohli odvážit vydat k lodi a pomoci člunů vynést zbytek zásob z jejího trupu? Malé zemětřesení ustalo stejně rychle, jak začalo. Na nebi zakroužil polekaný pták, který velmi vzdáleně připomínal pozemského orla. Tady byl dvakrát větší, ale lidé brzy zjistili, že tento tvor o ně nejeví sebemenší zájem, jako by jimi pohrdal už od samotného začátku, co je spatřil.

„Co to bylo?“ zavolal vysoký muž na vůdce skupiny. „Další zemětřesení? Nebo to něco jiného?“

„Neměl byste tam chodit!“ houkl na muže u průrvy postarší muž, který vypadal tak trochu jako kulička a ačkoliv mohlo zdání klamat, v ničem si nezadal s ostatními hubenými spoluosadníky. Psi se začali nejistě a poplašeně škubat. Otáčeli svými hlavami jako dvouhlaví draci a ňafali po všem ve svém dosahu. Vůdce skupiny na chvíli zaváhal u sněžného mostu, jehož spodní okraje se začaly pozvolna odlamovat a padat do propasti. Něco se chystalo. Ježící se chloupky na jeho krku toho byly jasným důkazem. Ještě nikdy se nemýlil, ne nadarmo se stal vůdcem osadníků, jakýmsi stařešinou.

„Půjdeme dál k průsmyku!“ mávl rukou a ostatní muži popohnali své psy.

Nebylo bezpečné se pohybovat v okolí lodi, přestože její trup vězel takřka celý ve sněhu a ledu, a zdálo se, že s ním nepohnou ani všichni bohové tohoto světa. Pak přišel další otřes a z nedalekých svahů přiléhající k průsmyku se k nim sesulo několik větších kamení a ledu se sněhem. Muži přidali do kroku. Byli takřka u průsmyku, když se na okamžik zastavili, aby snad ze zvědavosti pohlédli na svah, na němž ležela jejich loď. Led v jejím okolí praskal jako mořský příkrov na Zemi po čas oblevy a jednotlivé ledové kry se o sebe třely v divokém rytmu. Zvedaly se a zase padaly. Lámaly se na menší kusy a do svého okolí rozhazovaly sníh a ledovou tříšť. A pak se to stalo...

Všichni muži zkameněli při pohledu na loď, která klouzala po svahu směrem k propasti. Strhávala sebou nejen sníh a led, ale také kamennou suť i celé části svahu, jehož kamenné bloky padaly za burácivého rachotu do propasti. Pohyb kosmického plavidla na jeho poslední cestě se stále zrychloval. Příď lodi přejela propast a zabořila se do svahu na její druhé straně. Ten však její tíhu nemohl unést a tak se jeho část, o kterou se loď opírala, ulomila a zřítila se v moři kamenného prachu a suti smíšeného se sněhem do bezedného chřtánu, aby se za ním vydal i půl kilometru dlouhý trup lodi.

Otřesy země způsobené pohybem lodi, je málem porazily k zemi. Nikdo se ani nepohnul, bez ohledu na to, že toto umělé zemětřesení mohlo na jejich hlavu kdykoliv spustit lavinu kamení a ledu. Loď se natočila bokem k průrvě a její padesát metrů vysoký trup se snadno vešel do stometrové trhliny. Zdálo se, že se loď rozlomí na několik kusů, avšak kosmické plavidlo si zachovalo svou důstojnost a její trup tento tlak vydržel, protože se pod ním utrhl celý svah, na kterém ležela. V mračnech prachu a sutě viděli, jak se jejich vesmírný domov noří pozvolna do propasti. Nakonec spatřili už jen motorovou sekci a pak už pouze slyšeli, jak se trup lodi odírá o stěny průrvy a padá kamsi do hlubin zapomnění. Nikdy se jim nepodařilo zjistit, jak hluboká je průrva, do které se zřítila jejich loď. Když dopadla, porazil je zpětný náraz na zem. Psi se jim div nevytrhli a nezmizeli kamsi mezi ledovci a skalními štíty.

Pak vše ustalo a hluboký lomoz vystřídal jen šumící vítr. Obloha se zvolna zatahovala. Po lodi ani ledovém mostě nebylo památky. Svah na kterém loď ležela se změnil. Z plošiny se stala asi pětačtyřicet stupňů se svažující kamenná stráň, která bez jakéhokoliv náznaku mizela v propasti. Muži se postavili na nohy a snažili se uklidnit své psy. Saně byly srovnány a skupina se mohla vydat znovu na cestu.

„Je pryč!“ řekl tlusťoch. „Zmizela...“

„To asi ten led nevydržel její tíhu...“ řekl mu dlouhán. Ostatní muži jen přikyvovali. Pod trupem lodi se patrně díky velkému tlaku na skalní plošinu vytvořila vrstva vody a loď po ní prostě začala klouzat. A nebylo síly, která by ji zadržela. Gravitace pak již všechno zařídila tak, aby se loď zřítila do průrvy. Z osadníků a cestovatelů vesmírem se rázem stali kolonisté a nebýt oněch dvou výsadkových člunů, nebylo žádného důkazu, že jde o obyvatele jiných světů.

„Musíme jít dál!“ mávl rukou jejich vůdce. „Otřesy mohly uvolnit svahy nad průsmykem a dokud nebudeme za ním, může se stát cokoliv...“

Než muži překročili průsmyk u Tří štítů, sesunula se jen kus od nich velká lavina suti a sněhu. Proletěla asi sto metrů od nich a div je také neporazila. Tlaková vlna jim shodila čapky z hlav a málem odnesla i jejich naložené saně. Muži se drželi sehnutí skal a ledu, aby je neodnesl proud vzduchu. Psy leželi na zemi ve sněhu jako přikovaní. Pak se sníh s prachem usadil a oni mohli znovu pokračovat v cestě za svým cílem, o kterém věděl jen jejich vůdce a několik vyvolených...

*** Kapitola třetí: VYDRŽAŤ! ***

Už dva zdejší dny se vyhýbali trhlinám v ledovci a kličkovali mezi menšími štíty, které čouhaly z jeho ledového zajetí. Svah za průsmykem se zvolna svažoval k hlavnímu ledovcovému splazu, který se táhl od nejvyšších štítů zdejšího pohoří až k hranici věčného sněhu. Nebetyčné velikány se tyčily nad jejich hlavami ze všech směrů. Byly o mnohem vyšší než Himálaj na Zemi. Jejich vodou, ledem a sněhem vydrolené svahy na ně tiše hleděly s němou otázkou, na kterou nikdy nedostanou odpověď. Také lidem se v hlavách rojilo stále více a více otázek. A jen čas a jejich trpělivost jim možná dokáže odpovědět. Putovali pomalu k hlavnímu ledovci, do kterého se z mnoha ramen vlévaly menší ledovce z okolních štítů, které byly menší, než onen největší masiv, který lidé pojmenovali Sněžným obrem. Připomínal sedícího obra s velkou hlavou a mohutnými rameny, jehož trup se vypínal nad okolní hory. Strašil je v jejich nejtemnějších myšlenkách a bloudil v jejich myslích jako malá jiskřička čekající na to, až bude moci vzplanout mocným ohněm... Poznání? Strachu? Bůh ví...

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se kdosi ze skupiny. „Viděli jste to? Od západu se blíží velká bouře a zdejší bouře mohou trvat i několik dní...“

„Než se přižene, budeme pod hranicí věčného sněhu!“ houkl na něj vůdce skupiny.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se tlusťoch dlouhána, z nichž se vyklubali oni bratři, kteří před časem spolu hovořili v chatě na okraji vesnice.

„Nevím...“ pokrčil dlouhán rameny. „Co chceš slyšet?“

„Kde jste to našli?“ vyzvídal dál tlouštík. „Slyšíš, Steve? Co jste tam našli? Teď už mi to můžeš říci?“

Dlouhán chvíli mlčel, jako zvažoval všechna pro a proti. Má to říct, nebo počkat, dokud nedorazí k cíli. Bylo to už opravdu jedno? Co když to uslyší i ostatní členové skupiny, kteří mlčky kráčeli za svým vůdcem vstříc ledovému nebezpečí v podobě zasněžených děr? Co když se někdo z nich, nebo i všichni propadnou do některé z nich? Kdo jim pak pomůže? Kdo je vysvobodí z náruče ledové smrtí?

„Proč jsme tam neletěli ve výsadkových lodích?“ šťouchl tlouštík do svého bratra.

„Nemáme tolik paliva, jak se zdá...“ řekl dlouhán zamračeně. „Tak akorát na cestu na oběžnou dráhu k majáku a pak zpět...“

„A pak?“ zamračil se tlouštík, aniž by zvolnil krok.

„Pak budou dobré tak nanejvýš k tomu, aby nám rozsvítily světla ve vesnici...“ řekl dlouhán svému bratrovi.

„Ty mi něco tajíš!“ mračil se tlouštík.

Jeho bratr však až do večera nic neřekl. Ani když se utábořili pod jedním z převisů, který je alespoň trochu chránil před větrem a případnou lavinou. Psi se zahrabali do sněhu. Saně byly ukotveny u kamenné stěny na okraji ledovcového splazu a muži se dali do pojídání studené večeře. Rozdělali jen jeden oheň na kterém si ohřáli vodu na čaj. Kávu už neviděli od ztroskotání a přestože byla na palubě, nikdy se jim ji nepodařilo najít.

„V noci bude zima!“ zabručel vůdce skupiny.

Muži postavili jeden větší stan a všichni se do něj natlačili. Kdesi zavyl divoký pes. Co dělal tak vysoko v horách sám, to netušili ani jeden z nich. Do rána všichni jen podřimovali a čekali na svítání. V duchu se modlili, aby bouře změnila směr a nezasáhla je plnou silou. Kdo ví, snad je zdejší bůh, nebo bohové, vyslyšel a bouře je zasáhla jen svým okrajem. Celou noc se k nim neslo skrze tenkou látku stanu hučení vichru a občasné zaskučení jejich psů, kterým odpovídalo jiné psí volání. Co když utečou a podlehnou zvířecím pudům. Pokud by museli táhnout saně sami, stala by se jejich cesta nekonečnou a kdo ví, za by ji všichni ve zdraví přežili a kolik by jich zemřelo.

Ráno bylo studené a krušné. Nikdo nezemřel na podchlazení. Stan byl napůl zasypán čerstvým sněhem a všichni se tlačili na jedné hromadě. Ve stanu bylo tak nadýcháno, že kdyby někdo do vzduchu vyhodil nůž, zůstal by viset v povětří. Ale i tak byli rádi, že jim teplo jejich těl neuteklo ven a oni měli alespoň trochu možnost se vzájemně zahřát. Nakonec kdosi otevřel průchod, do kterého se ihned nahrnul sníh a jako tuleň se dral nahoru, aby ostatním udělal místo. Muži lačně dýchali čerstvý studený vzduch, nehledě na to že jim vousy takřka ihned zamrzaly, jako by je strčili do mrazáku.

„To bylo o chlup!“ řekl dlouhán tlouštíkovi. „Slyšíš Richarde, nebo jsi zmrzl zimou?“

„Slyším tě!“ prskal jeho bratr jako křeček. „To byla noc...“

Muži posnídali, vyhrabali saně a psy a strhli stan. Čekal je ještě kus cesty a přechod zasněženým hlavním ledovcem bude hodně zrádný a nebezpečný. Naneštěstí jiná cesta k místu, kam mířili, neexistovala. Mimo zvědavost je stále pronásledoval ještě jeden pocit, byl to strach, že bude zpáteční cesta průsmykem neprůchodná a oni tu uváznou do konce svého života. Ledaže by lidé obětovali palivo u jednoho z člunů a vydali se je hledat. Jenže rozkazy byly jasné, šetřit palivem, ať se děje cokoliv. Než padla další noc, byli již v korytu hlavního ledovce a mířili po směru jeho toku k moréně na jeho dolním konci. Mělo tam být i malé jezírko s čerstvou vodou, pokud nebylo celé zamrzlé, ale muži měli ve výbavě i sekery, kterými se mohou v případě nutnosti k čerstvé vodě prosekat.

Co bude tam? Ptali se muži v duchu. Nač ta daleká cesta? Muselo jít o něco opravdu důležitého... Že by to lidé nalezli při cestě člunů sem a tam, když kolovaly mezi lodí a vesnicí, dokud nebylo vše vyloženo a paliva jen tak tak na cestu k hranicím vesmíru? Co když se jim nepodaří opravit radiomaják na oběžné dráze? Zůstanou tu navždy? Co měl stařešina v rukávu? Zvědavost byla silnější, než strach ze smrti, nebo pomalého umírání... Může skupina lidí přežít v tomto světě? Nejspíš ano, pokud k tomu budou vhodné podmínky, ale na dlouhodobé osídlení bylo lidí málo. Budou postupně umírat, až tu nezbude nikdo, kdo by mohl náhodným návštěvníkům říci, jak a proč se tu ocitli. Otázka jejich přežití se scvrkla do několika málo úkonů, na jejich zdárném provedení závisely životy všech osadníků tohoto tajemného a cizího světa, který teprve začali pomalu poznávat...

*** Kapitola čtvrtá: TO MI CHCETE TVRDIT, ŽE TA ŽÁROVKA SVÍTÍ?***

Nikdo z nich netušil, jak bylo možné, že všichni prošli ledovci, aniž by některý z nich spadl do nějaké trhliny pod sněhem. Možná byli jejich psi vybavení i jinými smysly, než byl zrak, čích a sluch. Právě jim vděčili za svou záchranu a bezproblémovou cestu ledovým minovým polem. Každý jejich krok se mohl stát osudným. Každé zaváhání mohlo skončit smrtí. Nestalo se tak, snad jim budou bohové i nadále nakloněni.

Zima stále ztrácela na síle. Sněhové bouře byly čím dál slabší a slabší. Ty větší se jim obloukem vyhýbaly a ty menší je jen zasypaly několika centimetry nového sněhu. Jezero pod morénou bylo zamrzlé, ale muži si v ledu vysekali díry a naplnili své čutory chladnou, avšak čerstvou vodou. Sníh byl i tady pod hranicí věčného sněhu a ledu. Přechod mezi zimou a létem byl na této planetě pozvolný, avšak ne tak dlouhý, aby vydal za celé jedno roční období. Tady nebylo jaro, léto, podzim a zima. Tady panovala jen dvě roční období: léto a zima a nic mezi tím.

„Půjdeme dál, dokud je sníh, lépe se nám pak půjde nahoru až k ledovci a pak směrem k průsmyku!“ řekl jim jejich vůdce.

„Opravdu neexistuje jiná cesta z tohoto kotle?“ zeptal se jej kdosi z mužů. Oba bratři spolu s ostatními muži netrpělivě vyčkávali. Jejich vůdce si chvíli prohlížel hory okolo a pak se k nim otočil s těmito slovy: „Letecký průzkum sice vyvrátil možnost jiného přechodu těchto hor, ale kdo ví, možná je v nich nějaký skrytý tunel... Kdo z vás chce jít pod zem a bloudit v temném a chladném labyrintu, pokud nějaký průchod tam dole skutečně najdeme?“

Nikdo se ani neozval.

„Tak jdeme dál, už to není daleko!“ řekl jim vůdce a jako první vyrazil okolo jezera k jeho spodní hrází a pak po mírném svahu pokračoval dál až k údolí, ve kterém se sníh již začínal zvolna topit a skrze který tu a tam vyčuhovala temně zelená zem, porostlá lišejníky a nízkými keři.

„Co ty na to?“ zeptal se tlouštík dlouhána.

„Já?“ pokrčil dlouhán rameny. „Nic, já na rozdíl od tebe vím, pro co tam jdeme!“

„A to tě to nechává stále tak chladným?“ otřásl se tlouštík.

„A co mám dělat?“ otočil k němu jeho bratr hlavu. „Zešílet? Pomůže mi to?“

„Proč tam jdeme?“ naléhal tlouštík.

„Za chvíli to uvidíš sám... Za půl dne budeme tam!“ usmál se a pak mlčel až do cíle jejich cesty.

Než se den přehoupl přes svou polovinu, byli na místě. Údolím protékala říčka a mizela v jakémsi tunelu na jeho jižní straně. Voda zurčela mezi ledy a bublala jako v hrnci na ohni. Tu a tam v ní bylo možné spatřit Sněžnou rybu. Jak bylo možné, že se v tomto údolí tak podobném kotli začínalo tvořit léto, zatímco v okolních horách byla ještě zima?

„Tam je to!“ ukázal vedoucí skupiny na podivný stožár, který se trochu nakřivo vysmíval nebesům. Muži chvíli nechápavě civěli na tento podivný objekt, který určitě nepatřil do tohoto světa. Co se nachází pod tou hromadou sutě, sněhu a větších kamenů?

„Není to?“ zamyslel se tlouštík a jako první se rozběhl na kopec, ze kterého trčel k nebi osamocený prst, jako by mu hrozil. „Není to... loď?“

„Je to loď!“ souhlasil dlouhán.

„Není však pozemská!“ řekl vůdce skupiny a zavolal na tlouštíka, aby počkal na ostatní.

„Je v ní někdo naživu?“ otočil se tlouštík k vůdci.

„Ne, není tam živé duše!“ řekl mu tázaný muž a mávl rukou na ostatní. „A vemte si pochodně... Baterie budeme šetřit na čas, kdy se dostaneme do stísněných prostor...“

„Co je to za loď?“ nechápal tlouštík.

„Zdá se,“ řekl mu dlouhán. „Že je tato planeta často navštěvována z různých koutů vesmíru!“

„To jako, že sem tu a tam přiletí nějaké lodě?“ zarazil se tlouštík. „Tobě přeskočilo, Steve!“

„Kdepak, Richarde,“ zavrtěl dlouhán hlavou. „Tahle loď je toho důkazem!“

„A co v ní najdeme?“

„Možná svou budoucnost... Možná svou smrt... Kdo ví?“ řekl mu dlouhán s úsměvem a jako první se vydal za vůdcem skupiny do šera lodi, která tu vězela snad celé věky a k nebi trčela jen její nejsvrchnější část.

Na vrcholku stěžně svítilo jakési světlo. Podobalo se zašpiněné žárovce, kterou již dlouho nikdo neotřel. Bylo jasné, že má loď ještě energii a že naše průzkumníky může v jejím nitru potkat cokoliv. Co najdou lidé uvnitř? Byli tu již někdy? Jak bylo možné, že věděli o tomto místě? Co když při svých cestách výsadkovými čluny nevykládali jen jejich vlastní loď? Čas běžel, než lidé znovu vyšli z cizí lodi, přehnalo se nad údolím ještě několik bouří. Léto však stále sílilo a sníh musel ustoupit ledu a sněhu. Se sluncem a teplem přišla i naděje na lepší život a možnost útěku z této planety, která pro ně byla stejně cizí jako tehdy, když na jejím povrchu snad vinou navigační chyby ztroskotali. Přestože tu vždy existovala možnost, že lidé na této planetě již alespoň jednou byli a jen čirou náhodou našli to, co se současné skupině podařilo znovu objevit. Byť jen důkaz, že lidé přeci jen nejsou ve vesmíru sami...

*** KONEC ***

A to je vše, snad se líbilo!

Nahoru
Ekyelka
(2714)
  
Ekyelka Uživatel má bodů celkem: 5976 Pá 5.3.2010 10:31  
Tak vidíte, co tropí ekuše s bolavými zuby... Kdo jste viděli zadání, klidně pokračujte v práci, ten zbytek se dočká dnes večer.
Omlouvám se, ovšem skutečně žiju v několika rovinách (nejen časových), proto to malé předběhnutí...
Nahoru
Šíma
(15159)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36520 Po 1.3.2010 11:20  
Mé múzy šly na pivo... Asi z toho nic nebude... Škoda!
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Po 1.3.2010 08:38  
já se opět asi zas nepřidám, ach ty múzy
Nahoru
Karel Čížek
(247)
  
Karel Čížek Uživatel má bodů celkem: 469 Po 1.3.2010 05:20  
Eky, však já jsme tady býval štamgast. Ale to bylo před tím, než mě chytly spisovatelské křečové žíly atd atd. Ještě někdo?
Nahoru
Ekyelka
(2714)
  
Ekyelka Uživatel má bodů celkem: 5976 Ne 28.2.2010 12:29  
Dobře, ty!
Jsem ráda, že témata občas inspirují i někoho jiného mimo okruh obvyklých podezřelých.
Nahoru
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Iluze
Teku
Cesta na dlouho...
Chci jen něco sdělit
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Trpět za ni
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr