obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389582 komentářů :: on-line: 3 ::
obr
:: Čtení diskuze ::
 
 
"Rychlovka"
Gandalf   
Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1594 St 14.2.2007 16:36
24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…
skoč dolů
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
ODPOVĚDI:
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Po 11.1.2010 18:30  
Oprava: ...kde skutečně toužíte být... (hihi)

Šotci jedni!
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Po 11.1.2010 18:28  
TRAMVAJOVÁ "RYCHLOVKA"!!!

Na refíži uprostřed silnice, která vedla oběma směry kamsi do mlhy a zamračeného večera stálo několik lidí. Každý z nich byl jiný. Někdo byl tlustý, jiný tenký, další ani takový ani makový. Vypadali jako stromy v lese, nebylo zde dvou lidí, kteří by byli stejně vysocí. Mlha obalovala nejen domy okolo, ale také i tyto čekající cestující. Kdo ví, kam měli vůbec namířeno, jisté bylo, že trpělivě postávali na malém nástupním ostrůvku a čekali, až přijede vůz, který je odveze o zastávku dál...

„Kde pak je?“ otázal se tlustý pán a otřel si čelo. Na nose mu seděly orosené brýle. „Už tu měla být!“

„Kdepak ta tramvaj jenom je? Ten řidič ani neví, kde jí má...“ zaúpěl pro změnu vysoký muž v kostkovaném obleku a šedém kabátě. V ruce držel černý tenký kufřík a čas od času jej přendával z jedné ruky do druhé, jako by vážil mnoho kilogramů.

„Co v tom máte?“ zeptal se jej tlustý muž. „Zlato?“

„To se ptáte mně?“ sehnul se k němu vysoký muž a dýchl mu na skla. „Co... je... vám... do... toho!“

Tlustý muž si dotčeně sundal brýle a otřel si je kapesníkem. Jako by nestačilo, že byla zima, sychravo a z nebe padal déšť se sněhem. Domy v okolí byly temné. V žádném okně se nesvítilo. Přilehlé bloky budov vypadaly neobydleně a neútulně, jako by všichni lidé kamsi odešli...

„Dneska je ale den!“ zakuckal se mladý student s taškou ledabyle přehozenou přes rameno.

„Jaký je vůbec den?“ zeptal se jej tlustý muž. „Čtvrtek?“

„Pátek!“ opravil je vysoký muž a uchichtl se.

„Támhle je!“ zakřičela dívka v krátké sukni a kabátku, který ji sahal sotva k pasu. Více nežli na školačku vypadala na prostitutku. Jenže zdání klame a opak byl pravdou. Nebyla lehkou děvou, ale prostě se jen oblékla trochu vyzývavěji. O to víc se teď třásla zimou a snad se těšila ze všech nejvíc na vyhřáté sedadlo tramvaje a nechá se odvést domů...

„Má pravdu!“ ukázal tlusťoch rukou. „Vidím její přední světlo... Je tady!“

„Pro pána krále!“ povzdechl si vysoký muž. „Těší se jako dítě na Ježíška!“

„Konečně!“ povzdechla si dívka v krátké sukni. Její projev se podobal oddychnutí, jako by konečně dostala první polibek od svého milého, který stále váhal, jako váhavý střelec.

Tramvaj zastavila u nástupiště a její dveře se otevřely. Dýchlo na nich teplo, které na ně dýchlo skrze staré dveře se špinavými skly. Všichni poznali, že nejde o docela obyčejnou tramvaj, stejně jako dneska nebyl zcela obyčejný den. Kromě mlhy, deště a studeného větru nad tím vším viselo ještě něco jiného. Možná nevyřčená otázka... Možná utajená odpověď na otázku, která vyřčena již byla.

Řidič trpělivě čekal, až si cestující nastoupí. Motor tramvaje si předl až s podivným klidem, jako by vůbec nešel na elektrický proud, ale pohánělo jej... Co vlastně? Dlouhán se podíval zvědavě k nebi, ale žádné troleje neviděl. Na co ta tramvaj vlastně jede? Nakoukl i pod ní, ale v té tmě pod vozem nic nenahlédl.

„Nechcete mi ještě zkontrolovat tlak v pneumatikách?“ zeptal se jej řidič a tiše si říhl.

„Vy nejezdíte po kolejích?“ zapochyboval dlouhán.

„Jezdím, co si myslíte, člověče? Že stojíte u vzducholodi?“ zakřenil se řidič. „Tak jedete, nebo ne? Nebudu tu stát celý večer, už tak mám zpoždění!“

„A...“ zamyslel se dlouhán. „Kde máte jízdní řád?“

„Ná co?“ podivil se řidič. „Až přijedu, tak přijedu!“

„A kam jedete?“

„Poslyšte!“ zabořil do něj řidič svá pichlavá černá očka. „Vy jste zvědavý, jako malé dítě...“

„Já jen, že...“ pokrčil dlouhán rameny a nastoupil.

„Postupujte dál do vozu!“ houkl na něj řidič. Zavřel dveře a pomalu vyjel ze zastávky.

„Kam to jede?“ zeptal se dlouhán jedné stařenky, která napůl bděla a napůl spala nad svým proutěným košíkem, jehož obsah mu byl skryt.

„Co... Co?“ probudila se. „Copak si přejete, mladý pane?“

„Kam má tahle tramvaj namířeno?“ zeptal se jí dlouhán znovu.

„Na konečnou určitě!“ řekla mu dívka s krátkou sukní, která více odhalovala, než zahalovala a ňadry vyzývavě vystouplými i skrze malý kabátek. Vypadala tak nevinně, ale v koutku duše cítil, že tohle děvčátko už mělo něco za sebou.

„Na konečnou?“ zamračil se dlouhán. „Ale já nejedu na konečnou... Ona nikde jinde nestaví?“

„Staví, ale nikdo nemůže vystoupit, jen nabere další cestující!“ řekla mu babka a odvrátila svou stářím poznamenanou tvář, jako by byla z pergamenu.

„Ale tahle šalina přeci není natahovací...“ podivil se dlouhán. „Kam se podějou všichni ti lidé?“

„Já jsem jen cestující!“ pokrčila babka rameny a začala hlasitě chrápat.

„Nechcete si se mnou dozadu sednout? Nesvítí tam světlo a budeme tam sami!“ bouchla do něj dívka rameny a odhopsala až na konec vozu, kde splynula s šerem. Cítil na sobě tázavý pohled. Pokrčil rameny a šel...

„A co bude teď?“ zeptal se jí dlouhán.

„Jasně, co bude teď?“ zeptal se tlustý muž s brýlemi na nose.

„Teď... Teď se projedeme a pak se uvidí!“ usmála se dívčina a přehodila si provokativně nohu přes nohu. „Není to sranda? Venku je zima, nevlídno, šero a mlha! A tady? Alespoň tu máme teploučko...“

„Teplo tu sice je, ale...“ zarazil se dlouhán a ucítil v ruce její ruku.

„Nechceš mi šáhnout na stehno?“ zeptala se dívka dlouhána.

„Já?“ zatajil dech.

„Ano ty!“ usmála se na něj a ihned se zamračila na tlustoprda s brýlemi. „Na co čumíš?“

„Na nic!“ zachrochtal tlustý muž a otočil se.

Už byli chvíli na cestě, když tramvaj znovu zastavila. Nastoupilo několik cestujících, ale nikdo nevystoupil. A totéž se opakovalo ještě nějakou dobu. Dlouhán myslel, že spí a sní... Že se mu to všechno zdá...

„Líbím se ti?“ zeptala se dívka dlouhána a vytáhla si z tašky velké lízátko. „Nechceš líznout?“

„Ne, děkuji!“ otřásl se a malinko si odsedl.

„Nebuď labuť!“ přisedla si k němu blíž. „Já nekoušu!“

„Co je to za tramvaj? Co je to za město?“ zeptal se jí dlouhán. „A kam to vůbec jedeme?“

„Na konečnou!“ zahřměl kontrolor s podivnými výrustky na hlavě a usmál se na dívku, která se tulila k dlouhánovi. „Kontrola jízdenek!“

„Ale já...“ zarazil se dlouhán.

„Copak? Jedete načerno?“ zamračil se revizor. „Tak to bude drahé...“

„Já mám režijku!“ řekl mu dlouhán. „Tady...“

„Tohle u nás neplatí...“ zamračil se revizor a vrátil mu průkazku zpět. „Co takhle duši, tu snad máte, ne?“

„Copak jedeme do samotného pekla?“ zasmál se dlouhán nejistě.

„Kdo ví, třeba ještě dál!“ zazubil se revizor a mrkl přitom na dívku.

„Třeba ještě v tramvaji nejel...“ řekla dívka kontrolórovi jízdenek. „Můžu mu dát svou?“

„Ty máš dvě?“ podivil se revizor.

„Jo, mám!“ souhlasila dívka a mile se na dlouhána usmála.

„Kdy dojedeme na konečnou?“ zeptal se jí dlouhán.

„Podle toho, jakou pojedeme trasou...“ řekla mu šibalsky dívka a sedla si dlouhánovi na klín. „Řekni mi něco hezkého...“

„Já spím?“

„Chtěl bys, aby tohle všechno byl sen, nebo skutečnost?“

„Já nevím...“ polkl dlouhán na sucho. Pohlédl na místo, kde před chvíli seděl tlusťoch, ale nebylo po něm ani památky. „Kdy vystoupil?“

„Kdo?“ zeptala se jej dívka a zavrtěla se mu na klíně. „Neznáš nějakou pohádku?“

„Ten tlusťoch!“

„Tlusťochy nemám ráda...“ řeklo děvče. „Nevím, nedívala jsem se... Tak znáš nějakou?“

„O čertu a Káči!“ řekl zamračeně.

„Tu ještě neznám, tak povídej!“ opřela se mu o hruď a dala si jeho ruce okolo útlého pasu.

Tramvaj pokračovala dál v jízdě. Počasí za okny bylo stále stejné. Zamračeno, mlha a déšť. Dokonce se zdálo, že je stále větší a větší tma. Dlouhán netušil, jak to vše funguje, ale na každé zastávce nastoupilo několik lidí, nikdo však očividně nevystoupil, nehledě na to, že míst v ní bylo stále stejně. Jako by byla tato tramvaj začarovaná...

Dlouhán udělal při nastupování jednu malou chybu, nepodíval se na tabulku s názvem konečné stanice, kam měla tramvaj namířeno. Stálo tam: Nebe, Peklo, Ráj. Která z těchto stanic byla konečnou? Pro koho? Pro tlusťocha? Pro dlouhána? Pro onu takřka hambatou dívku? Nebo snad pro tu babku s košíkem? Kdo ví... Až uvidíte v mlze podivně vyhlížející vůz s takřka neslyšným motorem, nenastupujte, kdo ví, kam vás tato obstarožní tramvaj zaveze. Možná do Nebe, možná do Pekla, nebo do Ráje. Ne každá vás totiž zaveze tam, kam skutečně toužíte být...

-- KONEC --



P.S. To mám z těch "šalin"... Tramvaj sem a tramvaj tam...
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Po 11.1.2010 12:54  
a proč ne třeba plot? mohlo by to vypadat zajímavě
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Po 11.1.2010 11:28  
Tož šípy? Mně napadl plot, asi nemám dneska moc bujnou fantazii...
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Po 11.1.2010 11:19  
aby si je nasadil na šípy třeba, to už nechám na fantazii čtenáře
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Po 11.1.2010 11:17  
Na co ty hroty potřeboval?
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Po 11.1.2010 11:00  
moc se omlouvám, vím, že je to pozdě, ale od včera od šesti do tedka jsem prostě neměla přístup k netu tak jsem posílám sloučené poslední dvě témata:

Proslulé město

V jednom malém městečku si lidé žijí poklidný život. A protože je městečko opravdu malé žijí si tu venkovským způsobem života. Toto městečko se jmenuje Vesel. Velmi dobře tu vzkvétá zemědělství. Chov dobytka a pěstování zemědělských rostlin. Na Veselské zemědělství navazují někteří malí soukromníci, jako například pekař Martin Burnaburianský, nebo mlékař Marek Mereninský. Též tu vzkvétá ovocný sad paní Jany Severinské či zahrádkářství její sestry Milady. Ovšem jsou tu i podnikatelé, kteří nevyužívají ničeho z bohatství Veselu. Musí tedy nakupovat suroviny odjinud. Vesel je vším tím co dělá po světě proslulí. Tudíž je to ve městě mnohdy velmi rušno. Nejvíce v létě kdy všechno kvete a uzrává. Ale i tak si dokáže zachovat klidnou tvář venkova. Do Veselu právě přichází zima. Tudíž období kdy do Veselu zavítá jen málokterý poutník či obchodník. Veselské louky a ulice se oblékají do bílého hábitu. Venku panuje nepřízeň počasí. Prudké vánice buší do oken. Všichni obyvatelé města sedí ve svých obydlích u plápolajícího ohně v krbu a někteří, zejména pánové vysedávají v hospodě u karet. Ani dobytek se nezdržuje venku a raději se navzájem zahřívají dechem na podestlané slámě v kravíně a ve stájích. Přestože je zvykem, že do Veselu nikdo neputuje, obzvláště ne v takové fujavici, přesto se jeden odvážlivec z daleka najde, který do Veselu zavítá. V té vánici se sotva drží na nohou a tápe jak je všude kolem bílo. Z roztržených mračen se sype sníh tak hustě, že to vypadá, jako by jejich zásoba sněhu byla nekonečná. Odvážlivý poutník se nakonec přece jen udrží na nohou a také se mu podaří najít hospodu, kam uteče před touto fujavicí. Když vstoupí, tak všichni přítomní najednou utichnou. Podívájí se směrem k zahalenému cizinci. Ten se u dveří oklepe. Porozhlédne se po místnosti, pak se vydá k poslednímu volnému stolu. Všichni přítomní z něj nespustí oči, sledují každičký jeho pohyb. Nikdo se neodváží promluvit a vyslovit tak několik otázek, které právě probíhají každému hlavou. Kdo to je? Kde se tu vzal? Co tu dělá? Ano Veselem pochází mnoho lidí, ale v zimě tu na poutníky nejsou zvyklí. Cizinec se rozhlíží po přítomných. To ticho a jejich pohled mu po čase začne být nepříjemné. Avšak s tím mu pomůže hospodská, která se odhodlá k němu přijít.
„Co si vážený cizinec bude přát?“ prolomí hospodská ticho.
„Nevím, jestli jsem zrovna vážený, ale uvítal bych nějaké teplé jídlo do žaludku a pěkně vychlazené pivo?“ odvětí cizinec.
„Pro nás je vážený každý cizinec, který má peníze nebo vypomůže tady chlapům se zemědělstvím,“ pokrčí rameny hospodská a odejde mu do kuchyně objednat teplou polívku a plněné knedlíky. Mezitím se s cizincem dají místní muži sedící v hospodě do hovoru. Ptají se ho na kde co, nejvíc je však zajímá zemědělství v ostatních krajích. Jelikož se poutník v tomto oboru moc nevyzná je jeho častou odpovědí slovíčko nevím. Když už má mluvit o zemědělství, tak se raději uchýlí jen k vypravování toho, co viděl, čehož není moc. Vypráví spíše o tom, jak viděl na svých cestách mládence hlídající na pastvinách povětšinou malinká stádečka koz či ovcí. Nebo jak viděl v některých krajích mlátit děti slámu, muže viděl na polích a ženy a dívky pracovaly s ostříhanou vlnou, nosily vodu, vařily, nebo něco uklízely či čistily. Většinu věcí, které jim převypráví, již znají, proto je hovor s ním brzo omrzí a vrátí se zpátky ke kartám. To už mu hospodská nese k tomu pivu i právě uvařené jídlo. Proto cizinci přijde vhod konec rozhovoru. A i přestože je jeho jídlo ještě horky, tak to do sebe naláduje, jako by mu to měl někdo sníst.
„Dáte si ještě něco?“ nadhodí hospodská.
„Rád bych někde přespal, umožňujete tu ubytování?“ složí ruce na prsa.
„Jistěže,“ odnese špinavé nádobí do kuchyně. Vrátí se i s klíčky od jednoho z pokojů. „Tady jsou klíčky. K pokojům se dostanete támhle po těch schodech,“ ukáže na schody naproti vchodu.

Ráno je hospodská zvědavá jak se mu spalo. Neodpoví jinak než, že se mu spalo výtečně a že hodlá tady nějaký čas zůstat.
„Toto město není moc rušný co?“ zeptá se jí, když vidí její výraz ve tváři.
„To byste koukal jaké je Vesel rušné město. Jenže to byste musel přijít nejlépe v létě, kdy je tu nejrůznějších obchodníků vrchovatě,“ řekne.
„Aha. Takže tohle je Vesel, nejproslulejší město široko daleko,“ brumlá si pro sebe.
„Ano to je,“ Přikývne hospodská.
Tak pokud je tohle město Vesel, pak tu je i kovárna, kterou hledám,“ ušklíbne se šibalsky.
„Myslíte tu kovárnu Pacova Páka? Ano ta tu je,“ položí mu na stůl talíř s párky a dvěma chleby. „Ta kovárna je na konci ulice, když se dáte do prava.“
„Děkuji,“ poděkuje a stejně jako večeři, do sebe nasouká i snídani. Do pokoje si dojde pro pár věcí a hned se vydá na cestu. Dnes není tak nepříznivé počasí jako včera, proto mu cesta netrvá tak dlouho.
„Je tohle kovárna Pacova páka?“ optá se když vstoupí.
„To jste tu správně, co potřebujete?“ uvítá ho kovář.
„Potřebuji opravit tento meč a také vyrobit několik takovýhle hrotů,“ podá kovářovy jeden hrot.
„Hm, do kdy to potřebujete?“ zajímá kováře.
„Jsem tu na několik dní. Počítám tak na týden, možná o něco déle,“ přemýšlí poutník. A těch hrotů potřebuji tak stovku.
„Myslím, že bych to stihnout mohl,“ zamručí kovář. „Ovšem nevím jak těžce půjdou ty hroty, takhle elegantní jsem ještě nedělal. Proto bych uvítal kdybyste se za týden zdržel křiku a nadávek.“
„Ano zajisté,“ kývne poutník
„Tak to jsme domluveni.Konečnou cenu vám řeknu až to bude hotové,“ podá poutníkovi ruku aby tím potvrdili dohodu.
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Ne 10.1.2010 20:20  
Eky: JO, JO... šotci jsou snad ještě rychlejší než já... (kapitáni a posádky seděly)
Nahoru
Ekyelka
(2714)
  
Ekyelka Uživatel má bodů celkem: 5976 Ne 10.1.2010 19:19  
Povedené! Sice plné chyb, ale na to se v rychlovkách - v prvních verzích, co jsou vydané zde - nehledí.
Ještě někdo se připojíte? Kde je SiLK? Tracy? Za týden bude nová várka témat!
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Ne 10.1.2010 18:50  
Zdravím všechny rychlovkáře! Chcete vidět, jak to vypadá, když na šímu kašlou múzy? Snad se z toho klišátkového textu neosypete!!!



Prokletí

-- Pacova páka --

Nad rozvlněnou vodní hladinou se proháněl studený vítr. Šedé a deštěm naplněné mraky mířily z volného moře nad pevninu, kterou zkrápěly vydatnými srážkami. V malém přístavu se kolébalo několik menších lodí. Jejich kapitáni i posádky nejspíš seděly v jedné z mnoha zdejších krčem. Co jiného se také dalo dělat v tomhle zatraceném nečase? Dokonce se i několikrát zablesklo, ale hřmělo jen velmi slabě, jako když si upšoukne pes.

Do jedné z krčem vešel vysoký námořník v dost omšelém oblečení. Nakonec by na něm nebylo nic zajímavého, kdyby neměl jednu nohou ze dřeva. Ano, měl ji dřevěnou a kdo ví, kde a kdy o ni vůbec přišel. Snad to bylo v nějaké námořní šarvátce ve zdejším ostrůvky posetém moři. Co ostrov to banda otrhaných pirátů, kteří se plavili pod svou větrem roztrhanou vlajkou. Bída si zde podávala ruku s chudobou a kdyby nebylo loupení, mnoho lidí by nejspíše zemřelo hladem. Běda lodi, která zabloudila do zdejších vod.

Vysoký muž si sedl za nejčistší stůl a třískl do něj vší silou, až to zadunělo. Všeobecný ruch v kouřem zaplněné místnosti rázem utichl. Nikdo se nepohnul, všichni zírali do rohu, kde náš hrdina s nohou provrtanou červotočem seděl. Nastala chvíle ticha. Čas se na malý okamžik zastavil a nebýt stále sem a tam komihajících očí všech v lokále, určitě by to tak vypadalo. Už se zdálo, že se vše vrátí do starých kolejí, když tu onen neznámý muž promluvil.

„Na co čumíte, vy suchozemský krysy!“ rozkřičel se. Námořníci u stolů se zpytavě na mluvčího podívali. Ano, ten muž neměl proti všem šanci. Byl sám v celé místnosti, proč si tedy tak vyskakoval.

„Krysy...“ opakoval znovu. „Kde je ten prďola, co tu čepuje pívo?“

„Račte si přát, vašnosto?“ zvedl se zpoza pultu hospodský. Mračil se na celé kolo, přestože nebyl z měkkého těsta a dobře věděl, co může způsobit hádka mezi námořníky. O poletující dýky a šavle pak není nouze.

„Dejte mi kus žvance a láhev vína...“ řekl mu cizinec se zarostlou tváří, ušpiněným a zaplátovaným oblečením a nohou, která již pamatovala kde co. Alespoň to prozrazoval její povrch, který se leskl ve světle svíček, když si jednonohý námořník vykasal nohavici. „Rum nechci, to je sprosté pití!“

„Nechci vám do ničeho mluvit, vašnosti, ale máte na zaplacení?“ zeptal se jej hostinský pomalu.

Cizinec se uchichtl a vytáhl z kapsy zlaťák, který hodil muži za pultem. Ten jej obratně chytil do dlaně a zakousl se do něj, zda nejde o nějakou faleš.

„Je pravý!“ řekl mu cizinec a uprdl si jako pes, kterého celý týden nadýmá.

„Do starých děravých necek!“ zanadával nejbliže sedící námořník a vzal prázdnou židli u své pravé ruky a prohodil ji zavřeným oknem, až se okenní tabule rozletěly na tisíce střípků. „To je smrad!“

„Za chvíli vám to přinesu!“ zakoulel hospodský očima a myslel si své. Popravdě myslel na to, kdo bude platit nové okno, nejspíš bude muset zase přisadit na ceně jídla a pití, aby se mu to celé vyplatilo. Hostit opilé a nevrlé námořníky nebylo jen tak. „A že jsem tak smělý, ke které lodi jako tento... Patříte?“

„Do toho ti nic není!“ houkl muž s jednou nohou a hodil hostinskému ještě jednu zlatku. „Přespím u tebe! Máš dobré pokoje?“

„Ty nejlepší!“ zazubil se muž s talířem uzeného masa, postarším chlebem a korbelem letošního vína. „Budete spát jako... Jako v ráji!“

„Tam se mi ještě nechce a jen bůh ví, zda nepůjdu někam jinam!“ uchechtl se muž a přidal hostinskému ještě jednu zlatku. Ten začínal být pomalu stále nervóznějším. Odkud ten trhan bral tolik zlata? A co když ten muž není tím, za koho se vydává.

„Neměl byste tu rozhazovat tolik peněz!“ sýkl mu do ucha.

„To je moje věc!“ zahučel cizinec a řekl na celý lokál. „Rundu pro každého a všechno na mně...“

Hospoda radostí zavýskala. Zdálo se, že kdyby mohla, otočila by se snad i v základech. Křik a halasení se nesl okolím ještě daleko do rána. A náš tajemný muž? Opíjel celý lokal a šklebil se na celé kolo. Šlo snad o bludného Holanďana, který si hledá novou posádku ztracených duší? Kam se poděla ta stará? S první zakokrháním zdejšího vypelichaného kohouta leželi všichni po stolech a na podlaze. Jen majitel hospody si spokojeně mnul ruce. Toho muže mu snad seslalo samo nebe, tolik by si nevydělal ani za půlrok...

-- Vesel --

„Pamatuj si, nikoho nesmíš pustit ven, ti všichni jsou teď mými dlužníky!“ řekl cizinec hostinskému a odešel poněkud vrávoravým krokem do svého pokoje v samém podkroví domu.

„A jak to mám asi udělat?“ zhrozil se muž se zástěrou a špinavou utěrkou v ruce.

„Očaroval jsem je,“ zasvítil neznámy očima. „Budou tě poslouchat na slovo!“

„Jasně,“ zamračil se hospodský. „Na slovo jako psi...“

Celým lokálem se nyní neslo hlasité chrápání. Nikdo se až do západu slunce neodvažoval vyjít ven, ani vejít dovnitř. Ti v hospodě spali jako zabití a lidé zvenčí měli možná pěkně nahnáno. K večeru sešel jednonohý muž zpět do lokálu a pohlédl na právě se probouzející muže.

„Vyvalte sud, zaplatím útratu za všechny!“ řekl zkoprněnému hostinskému. „Dneska si je všechny odvedu jako beránky na porážku!“

„Věřím vám...“ řekl hostinský pochybovačně.

„Než odejdeme, zaplatím ti jako bys tu hostil samotného krále!“ usmál se na něj cizinec kysele.

„A kde máte loď, pane, že potřebujete tolik mužů?“

„Připluje s večerním přílivem!“ zasmál se cizinec. „Nakonec... vám to může být jedno, vy o své peníze nepřijdete!“

„Já jen... Chtěl jsem... Měl jsme strach, aby má hospoda nebyla...“

„Prokletá?“ přerušil jej cizinec. „Hněte se, ať vám hosti neremcají. Napojte je a dejte jim nažrat!“

„Spolehněte se, pane!“ uklonil se hospodský až k zemi a tajemný cizinec prošel dveřmi jako pára nad hrncem. Tlustý muž v zástěře by nad svatou knihou mohl přísahat, že je ani neotevřel. K večeru přistála u nejvzdálenějšího mola středně velká loď se dvěma stěžni a zaplátovanými plachtami. Lanoví by zcela jistě již potřebovalo vyměnit, o ucpávkách paluby a trupu ani nemluvě. Snad jen ďábel sám věděl, jak bylo možné, že se tato loď ještě držela na hladině.

I tento celý den padaly z nebe proudy vody. Moře se vzdouvalo jako splašený kůň a nic nenasvědčovalo tomu, že se uklidní. Hostinský, který sledoval přístav i pobřeží ještě takovou loď neviděl a neměl zdání, jak by mohla vyplout proti vlnám a šílenému vichru na volnou vodu, aniž by se rozbila o okolní skaliska. Cizinec dodržel slovo, pozdě večer byla hospoda prázdná a čekala na další osamocené lidské duše. Ještě než padla tma, byla ona tajemná loď i s jednonohým cizincem pryč, jako by to celé byl jen špatný sen. Kdyby... Kdyby však neměl majitel hospody v rukou plný váček zlatých mincí a cedulku se jménem lodi: „Vesel!“

„Tohle mi byl čert dlužen!“ zabručel a odnesl si své zlaťáky do pokoje, aby je uložil k ostatním bratříčkům ze zlata a stříbra. „Jako bych se upsal snad samotnému čertu ďáblu!“

-- Obrať se k jihu --

Již celý týden se osamocený trojstěžník zmítal v divoké bouři. Zdálo se, že jí nikdy nebude konec, jako by snad posádka doplula i se svou lodí na samotný konec světa a čekali už jen na to, kdy přepadnou přes jeho okraj kamsi do nekonečných hloubek zoufalství a zatracení. Vlna střídala vlnu. Nikdy nekončící vodní tříšť neustále zalévala paluby lodi a vítr si s radostí sobě vlastní pohrával se zbytkem plachtoví, které ještě byly stěžně schopné unést.

„Tohle je ta oblast Souostroví? Místa, které je sice dobře popsáno, ale žádný námořník se zdravým rozumem se sem neodváží?“ zeptal se lodivoda jakýsi dobře oblečený muž s kapesníkem u nosu. Stáli v pohodlně zařízené kabině na zádi lodi a dívali se spolu s kapitánem a prvním důstojníkem na mapu zdejších končin.

„Dál snad ani už nic není!“ dušoval se kapitán. „Nic dobrého nás tu nečeká...“

„Kapitán má pravdu, milosti!“ řekl mu první důstojník. Nos měl červený jako bambulku a kdyby nestál pevně na zemi, určitě by šlechtic dal ruku do ohně za to, že je ožralý po celý boží den, jak zákon káže. „Tady... Tyhle ostrovy jsou zamořeny piráty a další pochybnou chamradí... Koho, nebo co tu vlastně hledáte?“

„Svého otce...“ řekl jim muž v krajkách tvrdě. „Zmizel tu i se svou lodí, jako by se za ním voda i samotná zem slehla. Musíme ho najít... Na zemi, nebo na moři!“

Vítr trhal zbylé plachty na ráhnech na cáry. Fičel a skučel okolo stěžňů a lanoví vrzalo, jako by hráli neboštíkovi na funus. Zdálo se, že se loď musí každou chvíli rozpadnout, ale zkušené ucho námořníka dovedlo v tom rámusu rozeznat běžné zvuky, které vydávalo namáhané dřevo a provazy od zvuku, které děsily každého – lámání se dřeva a praskání lan. Naštěstí se právě nacházeli na hluboké vodě kdesi mezi ostrovy Souostroví, které bylo tak nechvalně známé díky všudypřítomným pirátům a hrdlořezům. A zdejší moře jako by to tušilo. Jeho barva nebyla modrá, či snad nazelenalá... Zdejší voda měla barvu prolité krve...

„Budeme se muset obrátit!“ přiběhl bocman. „Kapitáne, posílá mě druhý důstojník... Loď prý už takové počasí dlouho nevydrží! Posádka je nevrlá a...“

„Tak posádka je nevrlá?“ zeptal se šlechtic bocmana a pohledem zavadil o kapitána. Všichni muži v kapitánově kajutě měli co dělat, aby se udrželi na kymácející se palubě. Do velkých oken na zádi bez přestání bičovaly masy vod a bylo snad jen otázkou času, kdy povolí, aby se do lodi nahrnuly masy vody. „A co mám říkat já? Že má kapitán neschopnou posádku? Copak nejste dost dobře placení? Bando jedna nenažraná, kéž by vás sežraly mořské obludy a chobotnice...“

„Ale pane...“ začal bocman.

Pak se ozvalo šílené praskání, které předcházelo švihnutí bičem. Patrně do zadního stěžně udeřil blesk a některé z horních ráhen padalo na palubu. A opravdu. Kus jej prorazil světlík zadní paluby a dopadl kus od překvapených mužů. Do kajuty vpadl ihned rachot bouře a vodní tříšť.

„Zajděte za tesařem, ať to opraví!“ houkl kapitán na bocmana. „A stočte loď k jihu!“

„Naši loď, pane?“ zapochyboval bocman.

„To vám to ráhno spadlo na hlavu, bocmane?“ zakřenil se kapitán, když chytal láhev s džinem. „Naši loď! Žádné jiné nevelím... A teď vypadněte!“

„Ano, pane!“ pozdravil bocman a odkráčel dveřmi ven. „Děkuji, pane!“

„Takže k jihu?“ zamyslel se šlechtic a podíval se na mapu. Jeho otec byl komodorem a proto něco o navigaci věděl, avšak ne dost, aby se mohl plavit na moři, či snad velet nějaké lodi. Nikdy si neudělal důstojnickou školu a nestal se kapitánem...

„Ano k jihu... A před námi je největší ostrov Souostroví!“ zachmuřil se velitel lodi. „Kdo ví, co nás tam čeká...“

„Nejspíš smrt a zapomnění!“ řekl jim první důstojník. „Jdu na palubu... Když dovolíte, kapitáne!“

„Ano, jděte!“ kývl kapitán hlavou a zamyšleně bouchl prstem do mapy. „Myslíte, že tu vážně váš otec někde je?“

-- Labutěnka --

V ten den zůstaly po bouři už jen středně vysoké vlny a zamračené nebe. Viditelnost byla mizerná. Obzor se ztrácel v mlze a svěží vítr hnal Labutěnku, loď která po dlouhých deset dní bojovala s bouři a přišla málem o všechny stěžně, k jihu. Zatím na žádnou pevninu nenarazili, ale bylo možné, že největší ostrov Souostroví již minuli a pluji vstříc neznámému moři, kam se neodvážil ani ten nejodvážnější pirát či dobrodruh.

„Jak to vypadá?“ zeptal se šlechtic, když vyšel na palubu a zvedl zrak k šedému nebi. Vítr napínal narychlo zalátané plachty. Přetržená lana byla také spojena jak se jen dalo. Zdálo se mu, že je loď vojákem, kterého neošetřil ranhojič, ale jen jeho učeň a to ještě velmi zbrkle a nazdařbůh.

„Myslíte, že to vydrží?“ otočil se ke kapitánovi, který stál na zadní palubě u kormidla a dalekohledem sledoval zamlžený obzor.

„Možná ano, možná ne!“ pokrčil rameny kapitán Labutěnky. „Můžeme se jen modlit k Poseidonovi!“

„Já se modlit neumím!“ řekl mu šlechtic.

„Tak byste měl začít!“ řekl mu první důstojník s mapami v ruce. „Buďto jsme zabloudili, nebo jsme jinde, kde bychom měli být!“

„Jaký je v tom rozdíl?“ nechápal muž, který byl jedinou suchozemskou krysou na palubě.

„Žádný, ale alespoň to vypadá, že máme na vybranou!“ zakřenil se první důstojník a zamířil ke kapitánovi.

„Tak to je hezké!“ zabručel šlechtic, promnul si bradu a otřásl se před ranním chladem. Pozoroval muže, jak pobíhají nejen po palubě, ale i šplhají po lanoví vstříc ráhnům a plachtám, které se nadouvaly podle větru, jak se do nich opíral a hnal loď vstříc neznámu.

„Jestli do dvou dnů na nic nenarazíme, budeme se muset obrátit!“ řekl mu kapitán, když přešel dolů na palubu ke svému mecenáši a změřil si jej pohledem. „Vážně hledáte svého otce? Není za tím něco jiného?“

„Loď na obzoru!“ zakřičel kdosi z vraního hnízda. „A vypadá to, že... Pluje naším kurzem...“

„Za jak dlouho nás dohoní?“ zamračil se šlechtic. „Znáte ji?“

„Na identifikaci je ještě daleko... dožene nás, je rychlejší!“ řekl mu kapitán. „Umíte alespoň bojovat?“

„Proč?“ nechápal jej muž v krajkách.

„Třeba to jsou piráti!“ pokrčil kapitán rameny. „Bocmane? Připravte posádku k boji!“

Čas ubíhal. Loď na obzoru se stále zvětšovala. Kapitán i první důstojník sledovali nejen onu loď i vzdálený obzor. Mohlo jít o léčku a nemusela zde být jen jedna loď. Bylo bláznovství sem vůbec vplout. Kapitán něco pošeptal prvnímu důstojníkovi a ten jen pokrčil rameny.

„Už víte, o koho jde?“ zeptal se po chvíli šlechtic kapitána.

„Ano... Vypadá to, že... Bude to nejspíš Vesel a jeho kapitánem je...“

„Vesel? Tak to může být jen...“ zarazil se a pohlédl na stále se přibližující loď, která začala pálit z děl na přídi. Naštěstí šlo o děla malé ráže s krátkým dostřelem. Možná šlo jen o varování. Ale kdo by zastavil, když jej dohání piráti a nikdo si nemůže být jistý životem?

„Kdo?“

„Můj otec!“ řekl šlechtic kapitánovi.

„Váš kdo?“ nechápal kapitán.

Do hodiny již dokázali rozeznat tváře lidí na cizí lodi. A ta se k nim stále blížila a střílela z příďových děl. Koule dopadaly stále blíž a blíž. Na stěžni Veselu však stále nevlála žádná vlajka, jako by ji řídil samotný duch. A pak... Až se obě lodi přiblížily na délku hlavního stěžně, narazil Vesel do Labutěnky a svou mědí pobitou přídí s nepřirozeně zdviženým čelenem, jako by šlo o ďáblův prst, do ní udělal v přední části ohromnou díru, kudy se začala okamžitě valit voda.

„Potápíme se...“ křičeli námořníci Labutěnky. Ačkoliv šlo o námořníky každým coulem, nebyli vycvičeni k boji s piráty. „Jsme napadeni...“

U kormidla Veselu stál onen cizinec, který si naverboval posádku v jedné z hospod na největším ostrově Souostroví. S tou dřevěnou nohou vypadal jako ďábel. Už si chtěl s posádkou Labutěnky vyřídit poslední účty, když dalekohledem zavadil o tvář šlechtice, který jej také sledoval skrze svůj dalekohled. Jako dávní soci stáli proti sobě a měřili se pohledem.

„Otče?“ šeptal šlechtic. „To jsi ty? Proč? Stal se z tebe pirát? Už nesloužíš králi?“

„Synu?“ řekl si jednonohý muž pro sebe. „Který vítr tě sem zavál, měl jsi raději zůstat doma...“

Labutěnka se rychle potápěla. Vesel nabral její posádku, která byla zavřena v podpalubí a pak i se skromným lupem zamířil k jednomu ze zapadnutých ostrovů Souostroví. Syn nalezl svého otce a otec syna, ačkoliv oba netušili, zda to vůbec chtějí... Mužům z posádky Labutěnky byla nabídnuta služba na Veselu, kdo odmítl, byl vysazen na ostrově a dvojstěžník pokračoval v cestě do neznáma. Vypadal jako loď duchů, která snad nikdy nenalezne pokoje. Z nebe se spustil drobný déšť. Ptáci létali nízko a vše nasvědčovalo tomu, že se strhne další bouře...



Doufám, že jste to přežili ve zdraví, jo, jo...
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Ne 10.1.2010 16:47  
mam tu další povídku, další dvě, respektivě jednu dodám zítra dopoledne, dnes už to nestihnu.
Tady je Labuťenka:

LABUTĚNKA

„Já snad nikam nedolezu!“ nadává malý šnek na svou rychlost na kraji lesa na ohromné louce.
Za celý de snažení se dostane jen do půlky louky. K večeru se na louce začnou scházet lidi a před půlnocí je na louce doslova rej. Celou dobu až do půlnoci je šneček jen pozorovatelem lidských radovánek. K půlnoci byli lidé stále více pod vlivem alkoholu, který si přinesli. Tudíž začal šneček cítit svojí příležitost. Ale přesto mu stále k tomu něco chybělo. A nepřijde na to, dokud neucítí ten známý pach. Ten velice známý, sladký a velice dlouho necítěný pach krve. Ach ano pach krve. Jeden z účastníků se nešťastnou náhodou pořeže o rozbitou skleničku. A jen malinká kapička krve stačí, aby ji náš malý šneček, známější spíše jako šnekoupír, ucítil přes celou louku.
To je jeho chvíle, jelikož nemá jen hlad po krvi, ale má na ní i chuť. Náš malí šneček sice cestuje hodně pomalu, ale jakmile jde o jídlo, dokáže se během chvíli ze šneka na upíra se šnečí podobou. Šnek se mění v upíra velmi potichu, proto si ho dav zpočátku nevšimne. Až teprve, když vyjde ze stínů stromů na světlo svíček a zaútočí na poraněného. Tím vznese paniku a strach mezi lidi. Ti začnou pobíhat sem a tam a vrážejí do sebe. Mnozí z nich upadnou na zem a jsou ostatními ušlapáni. Šmek Ňuník, jak se náš šnekoupír jmenuje, má doslova hody. Dosyta se nají na dvou poraněných lidech, kteří ho přitáhli svou krví. Než se však promění zpátky do šnečí podoby, rozhodne se jako upír dostat co nejdál na své bezcílné pouti. Urazí dlouhé míle, než je před úsvitem donucen vzít na sebe zpět podobu šneka a celý den zas nadával, jak mu cesta utíká velice pomalu. Za celou svou noční cestu nepotká téměř nikoho, jen pár nočních tvorů. Těch si však nevšímá. I když čas od času dostane chuť na krev, ta zvířecí ho nepřitahuje. Těsně před úsvitem se promění zpět na šneka a dál putuje v této podobě. Jako každé cestování za denního světla nadává na svou rychlost. Rád by cestoval mnohem rychleji, ale co může dělat, když mu denní světlo neumožňuje být v upíří podobě. Kolem poledne se schová v blízkém malém lesíku mezi kapradí a usne. Takhle klidně pochrupuje ve své ulitě mezi kapradím několik hodin a spal by ještě déle, kdyby ho neprobudil hluk škádlících se lesních zvířat. Vyleze z ulity, protáhne se a nezaujatě přihlíží zvířecím hrám. Sice je noc ještě daleko, ale Šmek Ňuník začíná přemýšlet, kde sežene večeři. To ještě neví, že tento lesík je poblíž jednoho menšího města. Moc dlouho nevydrží sledovat tu jejich hru, proto se vydá na průzkum pomenšího lesa. Les není tak velký, takže je během dvou hodin se po něm poohlédnout: Pro smůlu šneka má však uprostřed jezírko. Není velké, ale ne tak malé aby Šmekovi zabralo minimálně hodinu, než ho obejde. Zase začne prskat na svou pomalost. Jeho nespokojenosti si všimne jedna mladá labuť.
„Nebuď naštvaný šnečku. Je tu krásně a to jezero,“ rozplývá se nad krásou lesa.
„Tobě se to řekne, když neujdeš pár centimetrů za bůhví jak dlouho,“ prská.
„V tom není problém. Mohla bych tě vozit,“ nabídne se.
„To bys vážně udělala?“ podiví se Šmek.
„Ale jistě,“ přikývne. „Jinak já se jmenuji Eliška.
„Tak to je príma, moc děkuji Eliško. Já se zas jmenuji Šmek Ňuník. Těší mě,“ zaraduje se Šmek a hned se také představí. Eliška vezme Šmeka na záda a vypluje s ním doprostřed jezírka. Vypráví mu vše o tomto lese. Také mu řekne, že toto místo se jmenuje Labutěnka, podle jedné velmi mladé labutě, která byla krátce po narození zastřelna lidmi z blízkého města. Tím Šmekovi zajistí potravu. Z něho a z Elišky stanou přátelé. Šmek v tom lese zůstal a chránil hod pře lidmi z města.
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 So 9.1.2010 18:43  
když to čtu zpětně vidím tam hodně nedostatků za něž se omlouvám, jakmile to budu připravovat do normálního příspěvků tak kompletně všechny chyby opravím
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 So 9.1.2010 18:39  
Rozhodla jsem se to nebrat popořadě, ale tak jak mi budou přicházet múzy a tady mam první příspěvek:

Farmy

Dlouhé dny létá hladovějící nad krajinou a kde nic tu nic. Pokaždé, když na něco narazí je to malé a rychle to zmizí v noře. A Tifany nemá takovou trpělivost, aby čekala na tak maličkou oběť. Proto pokaždé raději letí dál, než aby hodiny čekala na tuto maličkatou oběť. Tifany, jako pravá ohnivá dračice, se nevzdává naděje na pořádnou potravu, než chytit po několikahodinovém čekání několik nebojácných myšiček a potkanů, které se odváží na denní světlo z podzemní tmy. Avšak těmito zbloudilkami se Tifany nemůže nasytit, proto putuje dál. Široko daleko není téměř žádného zvířete, kromě těch malých hlodavců.
Po dlouhých hladových dnech putování narazí Tifany na farmu. Z počátku se zdá, že je opuštěná. Ale je totiž podvečer obyvatelé farmy začínají ukládat ke spánku. Tifany se pokusí vplížit do farmy, ale je to dračice. Tudíž se jí to nepodaří a na farmě vyvolá rozruch. Kozy začnou zuřivě mečet, pobíhat strachy sem a tam ve snaze utéct a schovat se v blízkých lesích. Tifany přejde do útoku. Mezitím se všechny kozy dostanou ze stodoly. Hravě jednu kozu chytí a pustí se do jídla, ostatní kozy tak dostanou čas ukrýt se v lese. Avšak bylo by velice naivní myslet si, že při takovém hluku neprobudit vlkodlaka. Tomu se však podaří potichounku se přiblížit ze zadu k večeřící dračici. Avšak nenapadne ji. Pouze k ní proluví.
„Co tu děláš?!“ zavrčí na ni. „Cožpak nevíš, že tyto kozy se nežerou?“
„Nežerou? Je to přece potrava jako každá jiná,“ otočí se od již ohlodaných kostí kozy. „A promiň, nevěděla jsem o tobě. A také o tom, že je toto území zabrané. Mám obrovský hlad. Již několik dlouhých dní jsem nic nežrala.“
„Tak teď to víš. Odejdi,“ prohlíží si dračici nevraživě. „Pevně doufám, že odejdeš dobrovolně a obejde se to bez boje. Silou se ti nemohu rovnat. Jsi mnohem silnější a máš oheň.“
„Proč ta nevraživost? Mohli bychom být dobrými přáteli,“ navrhne mu. „A říkáš, mám oheň. Kdybych tu mohla zůstat, mohl by se hodit.“
„Už jen s tvým nynějším hladem, počítám s téměř celou ztrátou stáda a to nemůžu dopustit,“ nepřijme vlkodlak nabídku.
„Když nežereš své kozy, někde si potravu shánět musíš,“ nenechá se Tifany jen tak odbýt. Už jen kvůli hladu. „Když mi poradíš, kde si seženu potravu, nemusela bych si pochutnávat na kozách.
„Nech mě chvilku přemýšlet,“ požádá ji. „Dalších koz se však nedotýkej.“
Vlkodlak nechá své kozy poschovávané v lese, jehož okraj obchází. Každou chvilku se podívá směrem k Tifany Orchidej. Jeho přemýšlení mu zabere několik hodin, avšak rozhodl se ještě dříve, než padne půlnoc.
„Mohli bychom se stát přáteli,“ sdělí ji své rozhodnutí. „Když uvážím mnohé výhody tvého ohně. Ale mam podmínku.“
„Jakou?“ zajímá se Tif.
„Nebudeš hodovat na mých kozách,“ trvá na životě svého stáda.
„Přijímám podmínku,“pousměje se Tifany. „Ovšem potřebuju se nejenom teď, ale i v budoucnu někde nažrat.“
„Obrať se k jihu,“ řekne jí. Tifany se otočí k jihu. „Směrem na jih jsou tři farmy. Jejich majitelé jsou panovační, majetku a bohatství chtivý. Soupeří mezi sebou o nejlepší kousky krav a o počty stád. Dokonce si jeden čas dělali nároky na mé území.“
„Můžeš si však být jist, že se o to pokusí znovu,“ ušklíbne se Tifany.
„To vím i bez tebe!“ zavrčí na Tifany. „A bojím se, že se jim nebudu moct ubránit, proto mi přijde tvá pomoc vhod. Můžeme si pomáhat při lovu jejich krav a dělit o úlovek.“
„To e velmi dobrá nabídka,“ usměje se a zadívá se do dáli. A jelikož má hlad, rozhodne se pro jednu si doletět.
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 So 9.1.2010 00:02  
Nic neslibuju!!!
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 So 9.1.2010 00:00  
Tak tu máme konečně víkendový maraton, tady je první várka:

PACOVA PÁKA
VESEL
OBRAŤ SE K JIHU
LABUTĚNKA
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Pá 8.1.2010 20:33  
jupíííííííííííííííííííííííííííííííí
Nahoru
Tracy Harper
(758)
  
Tracy Harper Uživatel má bodů celkem: 1569 Pá 8.1.2010 19:15  
Eky rozjíždí další vražedný plán, bacha na ni!

(Kdy už si konečně přestanu dělat naděje, že se v ní přeci jen skrývá cítící lidská bytost?)
Nahoru
Ekyelka
(2714)
  
Ekyelka Uživatel má bodů celkem: 5976 Pá 8.1.2010 18:45  
Budou - když to Ami vyplázla takhle otevřeně, co jiného mi zbývá?
Oč jde: od páteční do nedělní půlnoci budete mít čas napsat buď čtyři rychlovky na čtyři témata (která se klasicky objeví ve Hvozdu, případně zde, pokud nebudu tou dobou někde pryč), nebo jednu rychlovku, která tato témata krásně propojí.
Kdo zvládne všechna čtyři témata, bude mít za daný víkend malé plus. Kdo vydrží měsíc, bude mít velké plus. A kdo vydrží, dokud mne to bude bavit, minimálně ale čtvrt roku, dostane ode mne lízátkový nášup.

Rozjíždím dnes v noci, tak se klidně přidejte.
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Pá 8.1.2010 13:07  
Budou ty víkendové rychlovky co Ekyelka slibovala? nemůžu se jich dočkat
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Čt 7.1.2010 12:17  
Sím, sím, já už jsem to dopracoval, teď už zbývá, aby měl někdo tolik odvahy, aby dotyčný text publikoval! HIhi... (nehledě na jeho délku, páč jsem to chtěl mít jaksi celé pohromadě)

Nahoru
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Psanec Paul „Ko...
Danny Jé
V jiném světě -...
Radmila Kalousková
Popáleniny...
Kordula
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr