obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389582 komentářů :: on-line: 3 ::
obr
:: Čtení diskuze ::
 
 
"Rychlovka"
Gandalf   
Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1594 St 14.2.2007 16:36
24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…
skoč dolů
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
ODPOVĚDI:
Tracy Harper
(758)
  
Tracy Harper Uživatel má bodů celkem: 1569 Út 29.12.2009 23:25  
Tak, zdá se, že mám štěstí. Sice je to trochu kratší než jindy, ale hlavní je, že to mám, že jsem to stihla a hlavně že momentálně funguje internet, takže vám to můžu předhodit.

Tadá:

Poslední pas de deux

Stála na uprostřed jeviště a koukala do prázdného, temného hlediště. Místo, kde ještě nedávno sedávaly stovky diváků, bylo teď tiché a opuštěné. V rukou držela své staré baletní střevíčky a vzpomínala.
Pamatovala si na svůj první den tady. Bylo jí tehdy čerstvě osmnáct. Začínala malými vedlejšími rolemi někde v pozadí, ale režisér i hlavní choreograf brzy rozpoznali její talent. Dostávala stále větší role a nakonec se stala primabalerínou.
Milovala balet. Když jí byli čtyři, viděla poprvé Labutí jezero. Od té doby poletovala po domě a snažila se napodobit ty paní v krásných šatech.
Rodiče si mysleli, že je to jen další její rozmar, ale když toho ani v pěti letech nenechala, zapsali ji na balet. Od té doby tvrdě dřela, trénovala každou volnou chvíli. A její píle se nakonec vyplatila.
Poznala tu i svého muže. Stal se ředitelem divadla, když jí bylo dvacet let. Přestože v té době už nevystupoval, stále balet miloval, stejně jako ona. Scházeli se teprve půl roku, když ji požádal o ruku. Letos oslavili třicáté výročí.
Strávila v tomhle divadle celý život. Nejdřív jako mladá baletka, potom jako hvězda a nakonec jako choreografka a učitelka v sousední baletní škole. A teď ho musela opustit.
„Sáro! Sáro, kde jsi?“
„Paule! Jsem tady.“
Její muž vyšel ze zákulisí a šel k ní. Zezadu ji objal, položil si hlavu na její rameno a zadíval se stejným směrem jako ona.
„Loučíš se?“
„Ano. Proč to tu museli prodat, Paule? Proč to museli zavřít?“
„Peníze, drahá, peníze. Umění už nikoho nezajímá. I mně je z toho smutno.“
Ukázala mu střevíčky, které držela v ruce. „V těchhle jsem tu začínala,“ řekla se smutným úsměvem. „Máma mi je koupila, když jsem dostala první roli. Stála jsem tenkrát úplně vzadu, skoro mě nebylo vidět, ale byla tolik hrdá.“
„Měla na co,“ usmál se Paul a políbil ji na tvář.
„Tohle místo mi bude chybět, Paule. Tady jsem dostala svou první velkou roli. Poprvé jsem vystupovala před velkým publikem…“
„Myslím, že poprvé se tady toho stalo víc,“ pošeptal jí šibalským tónem.
„Ale no tak.“
„Já vím, promiň. I mně to tu bude chybět. Oba jsme tu strávili kus života, a i když já budu zase ředitelem a ty budeš dál učit, už to nebude stejné.“
„Ne, to nebude. A kdoví, třeba tady už za měsíc bude luxusní obchoďák nebo něco horšího.“
„Nemysli na to, drahá. Tou dobou už budeme daleko. Raději si to tu uchovej v paměti tak, jak je to teď.“
„Dobře.“
„Nepůjdeme už? Všechny věci z kanceláře už mám v autě. A Katie s Jess dnes přijdou na večeři,“ řekl Paul a pomalu se otočil k odchodu.
„Počkej,“ chytila ho za ruku a zastavila ho. „Nezatančíme si ještě? Naposledy?“
„Labutí jezero?“
Přikývla.
„Tak dobře. Ale nemáme hudbu.“
„Nepotřebujeme ji.“
Měla pravdu. Oba měli stejnou oblíbenou pasáž, a tu znali nazpaměť.
Zaujali pózu, v mysli se jim rozezněla hudba a udělali první kroky. Nebyli už nejmladší ani nejpružnější a neměli na nohou piškoty, ale i přesto na ně byl úžasný pohled. Dávali do tance vše. Věnovali tohle pas de deux jako poslední rozloučení místu, které milovali.
Jak tančili, zdálo se, jako by divadlo znovu ožívalo. Jako by se ještě jednou nadechlo. Naposledy. Světla se rozsvítila, spustil orchestr, baletní sukně zašustila. Hlediště se naplnilo, slyšeli potlesk.
Ještě poslední pirueta, poslední póza, úklona. Orchestr utichl, světla až na jedno pohasla, potlesk se vytratil. Zase jen ticho a přítmí.
Naposledy přeletěli pohledem prázdný sál a v objetí zašli do zákulisí. Paul zhasl poslední světlo, které ozařovalo jeviště, Sára dala své baletní střevíčky do kabelky a pak ruku v ruce vyšli ven. Paul ještě zamkl zadní vchod, naposledy se otočili a nastoupili do auta.
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Út 29.12.2009 22:35  
Tak vám přináším dnešní rychlovku, opět se spoustou chyb, kterých si prosím nevšímejte.

POSLEDNÍ PAS DE DEUX – POSLEDNÍ TANEC

„Crrrrrrrrrrr,“ ozve se telefon.
„Achjo kdo zas otravuje,“ nakvašeně odložím vysavač. Na sestřinu poznámku se zatvářím nevraživě a odbudu ji s poznámkou, že by nemusela neustále sedět u té bedny, a také něco udělat. Ta na to jen zamumlá a dál si mě nevšímá.
„Ano?!“ zahuhlám nabroušeně do telefonu.
„Ahoj Kamilo. Tady Věra, neruším tě?“ ozve se o telefonu.
„Samozřejmě, že nerušíš. Ale vzhledem k tomu, že musím udělat generální úklid v baráku kompletně všeho, ségra nehne prstem, obzvláště když jí jen trochu někde píchne, do toho pořád někdo volá, zvoní na dveře, tak toho mam trochu pokrk,“ vysvětlím jí.
„Ani se ti nedivím. Tvá ségra se snaží vyhnout jakékoliv náročnější práci než je zvednout hadr a zase ho položit,“ asi jako jediná mě chápe.
„Neber to osobně, ale musím zas pokračovat, ať to mám co nejdřív dodělané. Co jsi potřebovala?“ přejdu s omluvou k věci.
„Víš o tom plesu, co je příští týden?“ zeptá se mě. „Od bráchy mam na něj několik lístků. Nechtěla by jsi náhodou jít? Alespoň by ses rozptýlila.“
„Ano, vím o něm. Původně jsem chtěla jít, ale když vidím, co toho máma se sestrou naložily za práci, tak jsem začala pochybovat, že se na něj vůbec dostanu,“ vzdychnu vyčerpaně do telefonu. Asi po minutě hovoru na mě zakřičí máma, jaktože se místo uklízení vybavuju. Něco na ní houknu zpátky, vrátím se k telefonímu hovoru. Snažím se od té doby hovor směrovat ke konci.
„Odpočinula by sis od práce a rozptýlila se,“ snaží se mě přesvědčit.
„Tak já půjdu,“ souhlasím. Uznám, že má Věrka pravdu.
„Jaktože neuklízíš a raději se vybavuješ?!“ spustí na mě zlostně máma.
„Tak hele!“ obořím se na ní vztekle i já. „Jestli jsi si nevšimla, tak ten bordel po baráku jsem z nejhoršího dostala já, zatímco ses ty flákala kdoví kde, ségra simuluje a čumí od rána na telku, táta sedí v hospodě a ke všemu tomu musím vyřizovat tvoje soukromé a služební hovory. Tak si laskavě nestěžuj na dvě minutky hovoru, po úmorné práci, s kamarádkou,“ Rozčílím se do ruda a téměř do slz. Vztekle popadnu vysavač a dovyluxuju zbylé dvě místnosti. Máti na mě opařeně s otevřenou pusou zůstane zírat, dokud jí nezmizím z dohledu. Do večera mám ještě práce nad hlavu. A to si vezmu na paškál už jen kuchyň s koupelnou. Další dny uklidím obývák, knihovnu a pokoje. Těsně před, jen vytřu.
„No moc se neflákej, ještě je potřeba uklidit prádelnu a celej sklep,“ upozorní mě máma.
„Co kdyby sis to uklidila sama?“ zavrčím.
„Moc si nevyskakuj. I ten tvůj proslov minulej tejden byl dost odvážnej,“ upozorní mě.
„A pravdivej. Tenhle barák neuklízí nikdo jinej než já. Ségra vymýšlí kde co aby se práci vyhla, táta vysedává v hospodě, ty jseš neustále někde pryč a na mě zbyde všechno. A jaksi je ti to málo a zapomínáš, že se také musím učit do školy,“ tentokrát mi do očí opravdu slzy vyhrknou.
„Promiň, mrzí mě to,“ zmůže se na tak chabou omluvu.
„Víš co? Nech mě nepokoji. Zítra se s těhuju s kamarádkou do podnájmu, abych měla klid na učení a mohla v klidu dodělat školu,“ vypálím jí do očí. Odběhnu do pokoje. Samozřejmě nezapomenu zamknout a nikoho nepustím dovnitř. Připravím si základní věci, které si vezmu sebou do podnájmu. Pak se připravím na dnešní ples. Vezmu si šaty ze svého maturitního plesu. Máma se snaží na mě dobouchat, ale marně nevyjdu z pokoje dřív, než přijde kamarádka. Mamka se, nejdřív s prosíkem pak výhružky, snaží přesvědčit, abych zůstala. Marně. Jsem definitivně rozhodnutá. Ještě cestou na ples se domluvím s Věrkou. Domluvím se s ní, jestli by ji nevadilo, kdybych se úplně přestěhovala k ní do podnájmu, když stále někoho hledá, alespoň do doby, než ukončím studium. Nadšeně s tím souhlasí.
Ke kulturnímu domu přijdeme akorát na čas. Kluci, co mají jít s námi, již čekají před vchodem.
Jako pravý gentlemani nám nejdříve otevřou dveře, následně nám pomohou z auta a pak odvedou dovnitř. Vyvedou nás na parket hned při první písničce. Až do půlnoci se dobře bavíme. Skupina úžasná, hraje moc dobře, organizátoři vybrali skvěle. Také připravili skvělé předtančení. Musím uznat, že tohle je jeden z mála těch nejlepších plesů, jež jsem měla tu čest navštívit. Ostatní na tom nebyly tak špatně, byly průměrný, a také se mi líbily, ale nemají na plesy, jako je tenhle. Počkáme si na tombolu, přestože stejně nic nevyhrajeme. K jedné hodině se to pomalu vyprazdňuje a mílovými kroky se to blíží ke konci. My si, ale užíváme až do konce. Najednou slyšíme rámus, cinkot rozbitého skla a křik. Houfy zvědavců se přemisťuje k východu. I my se jdeme kouknout. Před vchodem uvidíme dva opilé chlapy jak se navzájem uráží. Nemají daleko k tomu se poprat. Chvíli na ně zíráme, jak se někteří lidé oba muže snaží držet od sebe, aby se přeci jen nepoprali. Naši společníci na to nemůžou koukat a raději nás zavedou dovnitř. Skupina Apolo13 právě dohrává písničku.
„Jelikož se blíží konec, zahrajeme vám tedy poslední písničku. Jmenuje se Just one last dance od Sarah Conor,“ vyhlásí zpěvák poslední písničku. Michal, můj společník, mě požádá o poslední tanec. Ani Věrka nezůstane na ocet a též jde se svým společníkem dokola. Je to náš letošní poslední pas de deux. Poslední tanec.
Nahoru
SiLK
(126)
  
SiLK Uživatel má bodů celkem: 759 Út 29.12.2009 18:14  
Hned brzy po půlnoci sem vložím svou rychlovku za 30.12. od kamaráda, ale poté jedeme na chatu - slavit Silvestra, což znamená, že se omlouvám, ale vynechávám 31.12. s tím, že ji doplním okamžitě po příjezdu i s rychlovkou z 1.1. - snad tím neporuším pravidla hry, neboť o tématu nebudu vědět. :) Přeji bujaré oslavy Silvestra a příchodu Nového roku všem rychlovkářům i všem dalším přispěvatelům na Saspi. Jsem rád, že jsem se mohl stát jedním z vás.

Tonda
Nahoru
Tracy Harper
(758)
  
Tracy Harper Uživatel má bodů celkem: 1569 Út 29.12.2009 17:14  
Hurá, internet chvíli funguje. Ale nevím, na jak dlouho. Takže kdybych sem rychlovku nevložila dnes, tak to udělám zítra. Zatím.
Nahoru
SiLK
(126)
  
SiLK Uživatel má bodů celkem: 759 Út 29.12.2009 11:32  
Poslední pas de deux

Plout po Vltavě
před dvěma sty lety
na loďce ze dřeva
pas de deux.

Lehnout si do vany
před sto lety
těšit se do školy
pas de deux.

Plácat se v zákopech
devatenáct set šestnáct
v bazénech krve
pas de deux.

Mami! Studená sprcha
devatenáct set devatenáct
doma jen sám
pas de deux.

Hromadné koupání s přáteli
devatenáct set čtyřicet tři
poslední tanec
pas de deux.
Nahoru
Tracy Harper
(758)
  
Tracy Harper Uživatel má bodů celkem: 1569 Út 29.12.2009 00:28  
Vzkaz pro Eky: Nechceš třeba příští téma vyhlásit ve svahilštině? Ona nás chce vážně zabít lidičky. No, uvidíme, co zmůžeme.
Nahoru
Tracy Harper
(758)
  
Tracy Harper Uživatel má bodů celkem: 1569 Út 29.12.2009 00:23  
Uff, mám trochu zpoždění, ale ono se to nějak protáhl víc než jsem čekala. Navíc se mi tu kocour začal asi dusit chlupama a podle zákona schválnosti chvíli před vložením dvakrát vypadl internet. Ale mám to! Tak tady to je:

Smutek Chiméřin

„Ale no tak, Chiméro. Proč si ho nechceš vzít? Vždyť je to vynikající partie. Nic by ti nechybělo.“
„Vážně, otče? A co láska? Svoboda? Právo na vlastní názor? Mám se stát další z jeho manželek a sedět celý život zavřená v tom luxusním harému, kterému říká palác? Já si ho nevezmu, otče. Nikdy.“
„Ale dcero, je to významný panovník. Nemůžeš ho přece jen tak odmítnout. Alespoň o tom popřemýšlej. A navíc, zatím se o tebe ucházeli pouze dva nápadníci. A na vdávání už máš věk.“
„Neboj se, otče. Přijdou další. Ale jeho si nikdy nevezmu. A to je mé poslední slovo.“
Za jiných okolností by princezna měla pravdu. Byla mladá, krásná a jejich království bylo i poměrně bohaté. Nejeden mladý král či princ či král uvažoval o tom, že by se ucházel o její ruku. Chiméra ale netušila, že tím, že se nechtěla stát sultánovou osmou ženou, ho nesmírně rozčílila.
Během několika měsíců se několik nápadníků ze záhadných důvodů omluvilo a nabídku k sňatku stáhlo. Někteří tvrdili, že si již našli jinou nevěstu, přesto se zdálo, že se v žádném z okolních království svatba nechystá.
Jednoho dne za Chimérou přiběhla její služka Tanira celá rozčilená.
„Výsosti, výsosti!“
„Co se děje, Taniro?“
„Princezno, byla jsem právě s kuchařkou na trhu a zjistily jsme něco příšerného! Nechtěně jsme zaslechly, jak s někým mluví princ Ascalie a…“
„No tak už se vymáčkni, Taniro. Co se děje?“
„Tarquinský sultán byl nesmírně uražen tím, že jste se za něj odmítla provdat a všude o vás rozhlásil, že jste… no, že jste hrozně ošklivá, protivná a nevychovaná. Dokonce nechal namalovat a rozeslat tyhle obrázky.“
Tanira vytáhla ze skryté kapsy malý obdélník zabalený v plátně a podala ho Chiméře. Ta ho rychle rozbalila a oněměla. Osoba na obrázku byla opravdu nesmírně ošklivá, ale společného s ní neměla nic kromě barvy vlasů.
„Ten… parchant! Jak si to může dovolit?! Tohle mu nedaruju!“ Chiméra vyletěla z křesla, vyběhla z místnosti a vztekle za sebou práskla dveřmi.
Když ukázala obrázek svému otci a řekla mu, co se dozvěděla od Taniry, král se rozzuřil a okamžitě vyslal posly k tarquinskému sultánovi.

„Tak co? Odvolal ten… odvolal, co o mně řekl?“ zeptala se Chiméra otce, když se posel vrátil.
„Bohužel ne. Tvrdí, že s těmi pomluvami nemá nic společného.“
„Ale my přece víme, že to bylo on! Princezna Isadira, stejně jako několik dalších, mi potvrdila, že to její bratr slyšel od sultána osobně! Musíme mu to nějak dokázat! Musí se omluvit!“
„Je mi líto, Chiméro, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by byl ochotný potvrdit to před svědky. A do té doby mám svázané ruce. Nechal jsem namalovat tvůj skutečný portrét a vše uvedl na pravou míru, ale nic jiného dělat nemůžu. Otázkou je, jestli nám ostatní království uvěří. Naše slovo, bohužel, nemá o nic větší váhu než slovo sultána, snad jen u našich nejbližších sousedů. Ale všichni jejich synové se už stejně oženili. Nezbývá než čekat.“
Chiméra věděla, že je to pravda a tak nemohla dělat nic jiného než potlačit vztek a počkat, jak se věci vyvinou.
Minuly týdny a měsíce, ale žádný posel s nabídkou k sňatku nepřijel. Chiméra byla stále skleslejší. Rostl v ní nejen vztek na sultána, ale i hořkost. Bez ohledu na to, jak moc se její otec snažil, se pomluvy dál šířily. Začínala se bát, že teď už by si ji nevzal ani obyčejný sedlák.
Chiméra byla stále uzavřenější. Mluvila čím dál méně, téměř nevycházela z pokoje. Po několika dalších měsících přestala úplně.
Jednoho dne za ní přišla Tanira, aby ji požádala o volno. Na svatbu. Chiméra v sobě dusila žal i závist, ale nebyla zlá a volno jí dala. Sotva ale Tanira opustila místnost, dala se do pláče. Pláče plného zármutku, osamělosti, zoufalství a beznaděje.
Tak moc Taniře záviděla. I její služka se vdává, ale ona zůstane navždy sama.
Slzy, které byly spíš hořké než slané, stékaly dolů po její tváři a dopadaly do klína. Jakmile se ale dotkly látky, každá z nich se proměnila v perlu. Černou perlu.
Když si toho Chiméra všimla, prudce vstala, jako by se jich štítila, a všechny perly z jejího klína se rozkutálely po zemi.
Po chvíli už Chiméře došly slzy a dostavila se únava. Naprosto emocionálně vyčerpaná si lehla na postel a zírala jen tak do prázdna, dokud se jí nezmocnil spánek.
Druhý den, když do pokoje vešla služebná, aby Chiméru probudila, uklouzla po jedné z nich. Sehnula se, aby ji zvedla a mohla si ji prohlédnout. Černé perly byly široko daleko nesmírně vzácné. A nevzpomínala si, že by princezna nějaké měla. Sotva se ale bříškem prstu perly dotkla, vykřikla bolestí. Podívala se na prst a zjistila, že je popálený.
Okamžitě vyběhla z pokoje. Jakmile si ošetřila spáleninu, běžela to někomu říct. Tohle bylo opravdu podivné.
Když se to doneslo králi, okamžitě nechal poslat pro čarodějku Cineu. I on věděl, že s takovými věcmi by si člověk neměl zahrávat.
Jakmile Cinea vešla do princeznina pokoje a uviděla černé perly, sykla a zakroutila hlavou. Ani ona neměla odvahu se jich dotknout. To mohla jen Chiméra.
Cinea mávla rukou a perly se spojily v náhrdelník. Ze svícnu vzala jednu svíci a opatrně ho na ni navlékla, aby si perly mohla lépe prohlédnout. Tohle bylo zlé. O něčem takovém slyšela pouze jednou za celý svůj život.
Ještě chvíli si náhrdelník prohlížela, když si všimla, že se vosk taví. Svíce se přelomila a náhrdelník letěl k zemi.
Nedopadl. Na půl cesty se zastavil a pak zamířil směrem k Chiméře, aby se jí omotal kolem krku.
Princezna vyletěla z postele a nepříčetná vyběhla z místnosti. Seběhla několik pater dolů a ven z paláce. Přeběhla zámecké zahrady a minula hradby. Běžela dál městem a zastavila se až u řeky. Přeběhla zámecké zahrady a minula hradby. Běžela dál městem a zastavila se až u řeky.
Stoupla si doprostřed mostu a zoufale se snažila strhnou si náhrdelník z krku. Tahala za něj, škubala ze všech sil. Nakonec se jí to povedlo a ona s ním vztekle mrštila do vody. V tomhle místě byla řeka poměrně mohutná a tak místo, aby se náhrdelník potopil, odnášela ho pryč.
Když se ho Chiméra zbavila, vrátila se do paláce, znovu netečná.

„Cineo, co se to s ní děje? Co měly znamenat ty perly?“ ptal se zoufale král.
„To jsou slzy, Veličenstvo. Slzy nejhlubšího smutku. Zatím jsem slyšela jen o jednom takovém případu.“
„A jak to dopadlo? Uzdraví se moje dcera?“
„To nevím, Veličenstvo. V tomhle stavu už ji může zachránit jediné.“
„Co?“
„Láska. Podle toho, co jsem slyšela, si náhrdelník sám vybere, kdo ho najde. Ten pak bude posedlý touhou navrátit ho jeho majitelce. Pokud ji najde a setkají se, vše bude v pořádku. Náhrdelník najde jen ten pravý. Otázkou ale je, jestli ho najde včas. Takové emocionální vypětí už Chiméra dlouho nevydrží. Zblázní se nebo zemře.“
Král se vyděsil. Chiméra byla jeho jediné dítě. Miloval ji nade vše. Okamžitě dal vyhlásit, že hledá ztracený náhrdelník z černých perel a slíbil velkou odměnu. Minuly ale dny, týdny. Chiméřin stav se stále horšil. Král už se očekával nejhorší.
Uplynuly dva měsíce a stále se nikdo nepřihlásil. Pokaždé, když do hradu přišel někdo cizí, osobně se ho ptal, jestli nenašel perlový náhrdelník. Vždy dostal zápornou odpověď.
Jednoho dne, téměř tři měsíce po tom, co náhrdelník zmizel, přiběhl za králem sluha a už od dveří volal: „Veličenstvo, Veličenstvo! U brány je nějaký mladík, říká, že je princ z Itharu a trvá na tom, že chce vidět princeznu. Má prý její náhrdelník. Ale trvá na tom, že jí ho musí předat osobně.“
Král byl okamžitě na nohou. „Pusťte ho hned dovnitř! Ať se ničím nezdržuje! Zaveďte ho přímo do princeznina pokoje!“
„Jistě, Veličenstvo. Hned ho přivedu,“ řekl sluha a pospíchal k bráně.
Když konečně dovedl prince co Chiméřina pokoje, král už tam čekal. Podíval se na prince pohledem plným naděje, kterou už téměř ztratil. Pak sklouzl očima na černý perlový náhrdelník v jeho ruce.
„Kde jste ho našel?“ zeptal se místo pozdravu.
„Přecházel jsem řeku, když se mému koni o něco zahákla noha. Chtěl jsem ho vysvobodit a našel tohle. Jakmile jsem ho vzal do ruky, okamžitě jsem věděl, že ho musím vrátit. Sám mě vedl.“
Král jen pokýval hlavou a pak vrhl zoufalý pohled na svou dceru a prosebný na prince.
„Zachráníte ji?“
Princ se poprvé podíval na ženu ležící v posteli. Spala. Tvář měla strhanou a mrtvolně bledou, ale i přesto byla velmi krásná.
Přestože ji toho dne viděl poprvé, měl pocit, že ji dobře zná. Zdávalo se mu o ní každou noc od chvíle, když našel náhrdelník.
„Pokusím se,“ řekl a pomalu přešel k posteli. Pohladil Chiméru po vlasech a opatrně jí přes hlavu přetáhl náhrdelník.
Jakmile se první perla dotkla princezniny kůže, černá barva se okamžitě změnila v bílou. Jako by z náhrdelníku odcházel všechen splín, všechna bolest.
Během několika okamžiků byl náhrdelník celý bílý. I v místnosti jako by najednou bylo více světla.
Oči obou mužů byly upřeny na Chiméru. Několik vteřin ležela nehnutě jako předtím. Pak prudce otevřela oči a zhluboka se nadechla. Znovu po tolika měsících jakoby dýchala čerstvý vzduch a ne jedovatý plyn.
Trochu zmateně se rozhlédla po místnosti. Nejdřív naproti sobě uviděla tvář svého otce, který se v tu chvíli rozbrečel štěstím. A když otočila hlavu, pohlédla do očí princi z Itharu.
V tu chvíli zapomněla na svět kolem. Toužila jen po tom, utopit se v princových očích, které, přestože se neznali, odrážely všechnu lásku, kterou k ní cítil a kterou teď pocítila i ona.
Král se zvedl a potichu opustil místnost.
„Konečně jsem tě našel,“ zašeptal princ a sklonil se k Chiméře, aby konečně políbil tu dívku ze snů.
Nahoru
SiLK
(126)
  
SiLK Uživatel má bodů celkem: 759 Út 29.12.2009 00:12  
Dnešní téma :

POSLEDNÍ PAS DE DEUX

hodně štěstí
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Po 28.12.2009 22:18  
také to mám už konečně napsaný. Zas tam mam jistě plno chyb a překlepů, promiňte mi je, já totiž už jaksi nemam sílu opravovat.
Tak tady to máte:


Smutek Chiméřin

„Rudooo!!!“ zavolá Jarmila na svého manžela. Ten se pomalu zvedá z postele po dlouhé a namáhavé noční šichtě, zatímco jeho žena se na zemi v kuchyni svíjí v křečích, neschopná si zavolat záchranku. Jen stěží zavolá na svého muže.
„Jarmilo, copak se děje. Hoří?“ volá z chodby rozespale na svou ženu. Ale když se blíží ke kuchyni i přes svou ospalost slyší její bolestné sténání. Najednou v něm hrkne a jako z čistého nebe do něj uhodí blesk strachu. Již se necítí rozespale a unaveně. Přiběhne ke své ženě a hned se jí ptá s velkým strachem, cože se to děje, co má dělat.
„Zavolej sanitku,“ požádá ho ve chvilkách mezi kontrakcemi.
„Já tě odvezu do nemocnice,“ hned se Ruda nabízí.
„Já vím, si hodný, miluju tě. Ale jsi po noční měl by sis odpočinout. Zavo…ááááááá,“přeruší její prosbu další kontrakce. V další pauze mu řekne, až téměř rozkáže, aby zavolal sanitku. Rudo neodporuje a zavolá ji. Do telefonu rozčileně koktá. Sanitka dorazí rychle a odveze Jarmilu i Rudu do nejbližší nemocnice. Na porodním sále má službu porodní asistentka jménem Chiméra, známá jako vražedkyně novorozenců. Nikdo jí to sice doposud neprokázal, policie nikdy nenašla pádné důkazy. Žádná žena u ní nechce rodit, kvůli její pověsti, i když se jí nikdy nic neprokázalo. Je tím proslavená již několik let a stále je zaměstnávána v nemocnici kam vezou právě rodící Jarmilu. V nemocnici na porodnici jim oznámí, že Jarmilu bude rodit právě ona.
„Cože?“ vyjekne Ruda, už tak roztřesený strachem o svou ženu. „Tahle? Proč zrovna tahle? To tu není žádná jiná, která by odrodila mou ženu? Nebo lékař?“
„Ne. Bohužel nikdo pane Štránský,“ omluví se. Zavolá na sál Chiméře, aby ji upozornila na porod. Ta si jen promne ruce. Připraví porodní sál na porod, obleče se do zeleného, nasadí čapku, navleče roušku přes ústa, vezme si gumové jednorázové rukavice a za pomoci sloužící sestry na oddělení si Jarmilu vysvlékne do naha a uloží na porodnické lehátko. Rozkrok ji oholí, otře mokrým hadříkem a nastřihne hráz. Téměř vůbec nekomunikuje s rodičkou. Jen ji stručně oznámí, aby při kontrakcích tlačila. Porod na porodním sále trvá asi 12 hodin. Právě narozené miminko vůbec nebrečí, typický příznak, když je trochu přidušené. Chiméra klučinu odnese vedle do místnosti, kde jsou má o něj postarat dětská sestra a kde jsou příslušné přístroje pro dítě, jako je váha metr a další potřebné věci. Chiméra využije chvilky, kdy zde není dětská sestra a dítě nekřičí. Již z náročného porodu je přidušené, tudíž nemá Chiméra problém dítě dodusit osobně. Stačí jí na to pouhá látková plena. Do ní pak dítě zabalí. Když uslyší příchod dětské setry houkne na ní ať zavolá lékaře samotná se pak pustí do resuscitace dítěte, poplácá dítě přes zádíčka. To dělá až do příchodu lékaře, který si dítě převezme. Ten po čtvrt hodině prohlásí dít za mrtvé. Nepříjemnou zprávu nejdříve oznámí otci. Toho pak přenechá, ať tuto nemilou zprávu řekne i své manželce. Do porodní zprávy napíše, že se dítě udusilo při porodu. Než však dítě odnesou na patologii, chce si ho ještě prohlédnout. Všimne si jakýchsi rýh na jeho obličeji. Tyto rýhy už někde viděl a několikrát. Pak si vzpomene, kde je viděl. Viděl je téměř na všech zemřelých dětech za posledních deset let. A viděl je především a těch zesnulých novorozencích, kteří zemřeli především údajně při porodu udušením. A hlavně na těch, kteří takto zemřeli při službě Chiméry. Okamžitě zavolal svému bratrovi policistovi.
„Marku, vím, že jste Chiméru, zdejší porodní asistentku prověřovali už mnohokrát a bezvýsledně. Přesto bych rád, kdybys tu kauzu znovu otevřel,“ požádá svého bratra Lukáš.
„Sám si říkal, že to bylo bezvýsledné a také bylo. Co myslíš, že teď zjistím?“ zavrčí Marek, nejen kvůli takové přepadovce, jelikož dospával noční hlídku, ale také kvůli znovu otevření této kauzy.
„Ano, chtěl bych ti ale něco ukázat, pojď se mnou,“ vyzve ho. Dovede ho porodní sál do místnosti určené k vyšetření novorozence.
„Tady je vedro, proč tu máte tak vytopeno?“ otírá s Marek rašící pot na čele.
„Kvůli novorozencům.“ Z matčina těla jsou zvyklé na 36 stupňů a přechod do 20, by byl pro ně šokem,“ vysvětluje. „Ale jsme tu kvůli tomuto novorozenci. Narodil se před hodinou za pomoci Chiméry,“ odkryje novorozence.
„To ji chceš obvinit jen kvůli tomu, že se udusil novorozenec při porodu za její služby?“ nechápe Marek.
„Ne, to nechci. To je chabí důkaz. Ale podívej se tady,“ Ukáže na jeho drobnou tvářičku. „Novorozenecká tvář je velice foremná a tohle vypadá jako stopy po látkové pleně.“
„No dobře já to teda znovu otevřu, ale běda, jestli nakonec na tom ztroskotáme jako vždycky,“ vyhrozí Marek svému bratrovi. Po několika měsících se Markovi a jeho známým patologům podaří prokázat na tomto novorozenci Chiméřinu vinu. Soud ji odsoudí k 30 létům vězení a doživotní zákaz provozovat jakoukoliv práci související se zdravotnictvím a zdravím. Děti, které byly zavražděny její vinou, byly nazvány jako „Děti Chiméřiny“, jako „Smutek Chiméřin“.
Nahoru
SiLK
(126)
  
SiLK Uživatel má bodů celkem: 759 Po 28.12.2009 11:04  
smutek chiméřin

okvětní lístky z růže
padaly na krásné království
měli tam statečné muže
nebyla nouze o ženství

utopie sama bývala to
navzájem všichni se milovali
chiméře to bylo hrozně líto
přesto ji všichni uctívali

miliarda hodných lidí a zvířátek
a jediná zlá chiméra
maso jí museli nositi darem
i tak se cítila diskriminovaná

začaly padat slzy z očí
chiméry slečny nenažrané
nejdřív zatopily jeskyni
potom však království celé

skončil sen o jediném světě
kde nekvete zločin a nenávist
jediná mrcha co chtěla víc
ukončila život tolika lidí

planetu zaplavil oceán slz
přišel nový začátek
mikroorganismy rozmanité
lidské pokolení - chiméřin smutek
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Po 28.12.2009 00:12  
já jsem asi taky v koncích, ale jak řík silk ráno moudřejší večera snad mě behem rána či dopoledne něco napadne
Nahoru
SiLK
(126)
  
SiLK Uživatel má bodů celkem: 759 Po 28.12.2009 00:09  
Zdá se mi, že jsem ztracen, ale doufám, že ráno moudřejší večera....:) ach ten fantasy svět. :)
Nahoru
Tracy Harper
(758)
  
Tracy Harper Uživatel má bodů celkem: 1569 Po 28.12.2009 00:08  
Tak, milí spolupsavci, mám pocit, že se Ekyelka pokouší zabít naše šedé buňky mozkové, ale, přátelé, vrhněme se na to:

SMUTEK CHIMÉŘIN

Hodně štěstí.
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 Ne 27.12.2009 23:18  
Krokem k smrti

"Dědo, je ti dobře?" ustaraně se a něj zadívám. Jsme právě na procházce v přírodě a musí se každou chvilku zastavovat, aby se mohl pořádně nadechnout a vydechnout.
"Je mi dobře," odvětí. "Opravdu je mi dobře," ujišťuje mě, když vidí můj ustaraný pohled.
"Pojď, vrátíme se," zavelím. "uvařím ti čaj něco dobrého k jídlu. Máš jistě hlad."
"Hlad mám to máš pravdu, dal bych si i ten čaj," souhlasí. "Dal bych i sklenku vína."
"Tak jo já ti něco uvařím," usměju se na něj a vemu ho kolem pasu. "Ale nevím jak to uděláme s tou sklenkou, už si ji měl po obědě k televizi a víš co ti doktor řekl o alkoholu. Nedělá ti dobře sebemenší trocha alkoholu i když se to hned nepoznáš."
"Ale mě vážně nic není a malinká sklenička neuškodí nikomu, jakmile mi něco bude, řeknu," žadoní.
"Já ím dědo, ale doktor ti řekl, že jsi vážně nemocný," vymlouvám mu skleničku vína
"Já vím dědo," vymlouvám tu skleničku.
"Prosím, prosím," nenechá se přemluvit.
"No dobře, ale opravdu jen malinkatou skleničku," svolím. "Ale budu tě sledovat, jak ti je."
"Tak ti moc děkuji," dá mi pusu na tvář. Jakmile přijdeme domů sedne si děda k televizi a já se pustím do vaření. Za půl hodinky mam uvaříno a volám na dědu. Ten však neodpovídá. Zavolám na něj znovu, ale zase nic. Jdu se na něj kouknout a děla sedí nehnutě na gauči s hlavou položenou na stolku. Ani ji nemá podloženou rukama.
"Dědo!" zacloumám s ním. Nic. "Dědo!!!!!" zacloumám s ním znovu a zvýším k tomu i hlas. Nereaguje ani nepochrupuje, jako obvykle při spaní. Popadnu mobila a volám záchranku. Ta tu je během deseti minut. Naloží dědu a rychlostí blesku ho odvezou do krajské nemocnice. Jedu s ním. Během prvních několika hodin udělají ty nejzákladnjší vyšetření. Na ně mi oznámí, že zjistili nco na plicí. Také mi oznámili o jeho nutné hospitalizaci. Nepřekvapí mě ani ta hospitalizace ani to cosi na plicích. Již nějakou dobu jsem na dědovi pozorovala, jak se mu špatně dýchá. Také jsem se o tom lékařům zmínila. Sestrám jsem pak řekla vše, co ode mne potřebovali do jeho papírů, šla jsem se ještě na chvilku kouknout na dědu. Ten jen klidně spal. Aby ne když dostal infuzi s příslušnými léky. Nezůstanu dlouho, dám dědovi na tvář pusu a jdu. Jeden záchranář jménem Martin mě před areálem nemocnice zastaví. Martin byl jeden ze dvou záchranářů, ktěří si došli pro mého dědu až do baráku, aby ho společnýma silama dostali do sanitky.
"Máš odvoz?" vezme mě kolem ramen.
"Ne, nemam. Dokonce ani nemůžu autobusem, zjistila jsem, že jsem si nevzala peneženku. Dokonce ani klíče a mobila. Takže nemáme ani zamčenej byt a nemůžu ani nikomu zavolat," rozbračím se. Obejme mě.
"Půjčím ti svůj zavolej máme nebo tátovi do práce a já tě odvezu domů," nabídne se.
"Díky," podívám se na něj s uslzenýma očima, vezmu si nabízený mobil a zavolám mámě do práce.
"Ahoj mami, děda je v nemocnici," vychrlím na ní jakmile mi to vezme. " Volám z Martinova mobilu ten jsem si v tom šoku a zmatku nechala doma stejně jako klíče. Takže nemáme zamčený byt."
"Cože?! Děda je v nemocnici?" ptá se zda nepřeslechla. Bože a já ted nemůžu z práce odejít."
"Můžu si k tobě dojít alespoň pro klíče?" ptám se jí.
"Jistěže pojedeš busem?"
"Ne hodí mě tam Martin."
"Tak jo budu tě čekat. Až přijedeš oni už budou vědět," vzdychne. Vrátím Martinovi s díky mobil zpátky. Pak se ho zeptám, jestli by mě hodil k mámě do práce, protože nemůže z ní momentálně odejít.
"Jasně hodím tě tam hodím, neměj strach. Pojď," vyzve mě. "Nemam tay auto, tak tě tam hodím sanitkou. Nevadí?
"Ne rozhodně ne. Jsem ráda že mi helpneš."
Od mámi si vemu klíče. Doma pak nabídnu Martinovi něco k jídlu a k pití. Nejdřív odmlouvá, ale pak se nechá pozvat.
"Jarko, já tě nechci vyjídat a navíc jsem ve službě a řídím takže nemůžu pít," stále se ještě pokouší na něco vymluvit.
"Já vím proto ti nenabízím nějakej alkohol. Můžu ti nabídnout žlutou limču, colu, kafe, čaj, vodu a jídlo. Jídlo a nějaké pití si vemeš povině. Přijel si pro dědu, pak si mě hodil k mámě a nakonec si mě odvezl domů," nenechám se přemluvit. Dokonce už nebrečím.
"Dobře, tak si dám. Trochu," přece jen nakonec souhlasí. Naložím mu pořádnou porci na talíř. Chvilku kybicuje, že takovou porci nesní, že jsem mu měla dát menší, ale nakonec jí sní. Dokonce si i přidá.
Večer přijdou rodiče, utahaní z práce. Jelikož o dědově příhodě táta ještě nic neví, vyzvídá především máma. Vypovím jim všechno jak se to seběhlo, co si o tom myslím, prostě všechno. I lékařovo prozatimní rozhodnutí. Na druhý den se jdeme na dědu podíat. Nejdříve si popovídáme s dědou. te tvrdí, jak mu je dobře, že ho tu drží zbytečně a kdesi cosi. Stručně mu vypovím všechno, co se včerejší den dělo. Samozřejmě tomu nechce uvěřit. Neustále tvrdí, jak mu je bezvadně.
Omluvím se, že musím na záchod. Cestou potkám lékaře. Naštěstí toho samého co včera přijímal dědu. Hned se ho zeptám, jak na tom děda je. Také mu řeknu, že jsem ze zdravotní školy.
"Nebudu vám lhát ani jako zdravotní setře ani jako příbuzné, sice bych to tedy raději řekl vašim rodičům, ale když jste z té zdravotní školy. U vašeho dědy jsme toho zjistili hodně, je na tom hodně špatně. Energie má sice hodně, ale krevní a jiné testy naznačují brzkému úmrtí. Má zápal plic, tuberkulózu, vředy, záněty dýchacích cest, také jsme mu zjistili zhoubné rakovinné buňky. Stručněji řečeno se váš děda krokem blíží k smrti," pokrčí rameny. "Sice se to dělat nemá. Nebo to alespoň není zvykem, ale podívejte se do jeho záznamů," podá mi jeho záznamy. "Sestři, tady té dívce jsem půjčil záznamy pana Štěpána Šafaříka. Až si je projde, vrátí vám je," informuje právě procházející vrchní sestru. Ta se na mě koukne a jen řekne, abych si je nenechala moc dlouho a upozorní na to ostatní sestry. Z jeho záznamů vyčtu neuvěřitelné mnžství nemocí co mu zde zjistili, z toho minimálně půlka vypovídá o jeho krokem blížící se smrti.
"To opravdu nemysí vážně," pomyslím si. "Zrovna na vánoční svátky. To je pech," o všem vypovím mamče a tatíkovi, jakmile opustíme nemocnici.
Když jim to laicky vysvětlím, víme všichni, že se děda krokem blíží smrti.
Nahoru
SiLK
(126)
  
SiLK Uživatel má bodů celkem: 759 Ne 27.12.2009 22:22  
KROKEM

Požádám tě o ruku na autobusové zastávce,
z jediného důvodu,
chvíle krásné a bláznivé,
ze mě a z tebe udělaly dvojku.

Udělám to časem,
až ti bude osmnáct,
neřekneš mi ani ano, ani ne,
nemáš sílu ani na jedno.

Vznáším se z tvých rozpaků,
tolikrát jsem je nesnášel,
nyní stojím připravem,
se svatebním klenotem - prstýnkem.

Zase nebudeš vědět co říct,
zašeptám ti do ouška,
JDI DO PRDELE
a otočím se od tebe.

Všechny boje s tebou uvnitř mě,
jsem prohrál na sto procent,
teď jsem vyhrál, tomu věř.

Odcházím pomalým, rozevlátým,

jistým KROKEM,

pryč od TEBE.
Nahoru
Tracy Harper
(758)
  
Tracy Harper Uživatel má bodů celkem: 1569 Ne 27.12.2009 22:21  
Šímo, to mně taky Ale asi mám buňky odolnější, naštěstí jsem zase něco vyplodila. Ale po několika hodinách potu, dřiny a odříkání, takže už jsem neměla sílu to po sobě kontrolovat.

Here:

Dívka s krokem víly

Sněžilo a John se rozhodl, že si zkrátí cestu. Místo, aby šel přes park jako obvykle, zahnul na Jameson Street. Nejistým krokem smýkal po náledí spoře osvětlenou ulicí a přál si, aby byl co nejdříve doma.
Kromě hvizdu větru byla ulice tichá a mimo něj v ní nebylo ani živáčka. Pak ale zaslechl tichou hudbu. Zaposlouchal se a přemýšlel, odkud přichází. Jak postupoval dál, hudba sílila a z oken jednoho z domů vycházelo světlo.
Když k němu došel, všiml si vývěsního štítu, který se mu houpal nad hlavou. Stálo na něm: „Baletní škola slečny Darlingové“.
John si nevzpomínal, že by tu nějaká taková škola byla, ale také už tudy dlouho nešel. Rozhodl se, že nakoukne dovnitř. Stoupl si k jednomu z oken a odhrnul navátý sníh.
Uvnitř uviděl postarší dámu v tmavě modrých šatech, která dávala pokyny asi tuctu dívek v bílých trikotech.
Chvíli sledoval, jak kolem ní krouží, poskakují a dělají piruety. Pak jedna z nich zakopla a upadla. Dáma v modrém se k ní sehnula a pomohla jí vstát. Pak pokynula jiné dívce, aby šla k ní, něco jí řekla, a pak ukázala na místo vepředu.
Drobná tmavovláska došla ke gramofonu, vyměnila desku a stoupla si před ostatní. John si všiml, že je velice pohledná. Měla hezké, jemné rysy a i přes sklo viděl, že má krásné tmavé oči.
Z gramofonu se znovu začala linout tlumená hudba a dívka se dala do tance. Všechny ostatní studentky stály okolo ní a v jejich tvářích byl vidět obdiv. Ten pocítil i John. Sledoval ladné pohyby rukou a celého těla v dokonalém souladu s hudbou, její sebejistý, ale lehký krok, když stála na špičkách baletních střevíčků.
Pozoroval její tvář a neviděl v ní žádné napětí ani přehnané soustředění, ale uvolněnost a zanícení pro hudbu a pro tanec.
Úplně zapomněl, že chtěl být co nejdříve doma. Dokázal by tam stát snad celé hodiny. Po chvíli ale hudba utichla a dívka skončila svůj překrásný tanec. Kolem ní se rozezněl potlesk a ona se uklonila.
Dáma v modrém zatleskala a ohlásila konec hodiny. Dívky se pomalu začaly trousit k východu. Když se sál vylidnil, John se odlepil od okna a zamyšlený pokračoval v cestě. V hlavě se mu stále míhaly obrazy té tmavovlasé dívky a jejího dechberoucího tance. Usmyslel si, že ji musí znovu vidět.
Druhý den se nemohl dočkat, až skončí v práci a půjde zase kolem baletní školy. Znovu zahnul na Jameson Street a zrychlil krok. Když se ale přiblížil k budově, uviděl, že se v ní nesvítí. Opět odstranil z okna sníh. Uvnitř byla tma a ticho.
Zklamaný chtěl pokračovat v cestě, ale pak si všiml cedule na dveřích, na níž byly vypsány vyučovací hodiny. Posmutněl, když zjistil, že v pátek i o víkendu je škola zavřená. Nemohl se dočkat, až ji znovu uvidí. Nezbývalo ale než jít domů a počkat do pondělka.
John si navykl chodit kolem baletní školy každý den. Stával za oknem a s úžasem sledoval tu dívku s krásnýma očima, jak se téměř vznáší nad parketem. Připadala mu tak křehká a tančila tak lehce a elegantně, že kdyby ji potkal někde na louce, měl by ji za vílu.
Pokaždé, když hodina skončila, odhodlával se jít dovnitř nebo na ni počkat venku a někam ji pozvat, ale nakonec se vždy na poslední chvíli rozmyslel a utekl.
Jednoho dne konečně sebral odvahu a rozhodl se jít dovnitř. Sáhl po klice, ale někdo ji zmáčkl zevnitř a John se srazil s jinou baletkou.
„Omlouvám se, slečno.“
„Nic se neděje,“ usmála se. „Hledáte někoho?“ zeptala se, když viděla, že je nějak nervózní.
„No, vlastně… ne.“
„Tak nashledanou,“ řekla opět s úsměvem a chystala se odejít. John chvíli váhal, bylo mu to trapné, ale nakonec ji přece jen zastavil.
„Promiňte, slečno… ale… můžu se zeptat… jak se jmenuje ta dívka, která dnes tančila sólo?“
„Á, to je Isabella. Isabella Downingová. Tančí nádherně, viďte?“
„To ano. Děkuji.“
„Nemáte zač. Dobrou noc,“ rozloučila se dívka a odešla.
„Dobrou noc,“ zamumlal za ní ještě John. To už ale z budovy začaly vycházet další dívky a odvaha ho pomalu opouštěla. Nakonec se otočil a jako vždy zamířil domů.
Na Štedrý den šel opět po Jameson Street, ale byl svátek, věděl, že škola bude zavřená. Když se k ní ale blížil, zdálo se mu, že přece jen vidí světlo. Přidal do kroku, aby se přesvědčil. Zdálo se mu, že slyší dokonce i hudbu a ještě zrychlil.
Konečně se dostal k oknu a podíval se dovnitř. A zůstal stát s otevřenými ústy.
Uvnitř tančila jeho víla. Úplně sama. Měla lehce posmutnělý výraz, ale do tance dávala všechno. Zdálo se mu, že tančí lépe než kdy jindy, pokud to vůbec bylo možné.
Tentokrát už nemohl odolat. Otočil se a běžel kousek zpátky, přímo do květinářství, kde jako zázrakem ještě neměli zavřeno. Koupil několik růží a rozběhl se zase ke škole.
Ještě než vešel, znovu se podíval oknem. A střetl se s pohledem dvou nejkrásnějších čokoládových očí, které kdy viděl. Chvíli na sebe hleděli a pak se Isabella znovu dala do tance.
Tohle John nečekal. Naprosto ho to vyvedlo z míry. Chvíli tam jen tak stál a pak se zase, naštvaný sám na sebe, pustil dolů ulicí směrem k domovu. Nedíval se na cestu a o pár metrů dál vrazil do starší paní.
„Promiňte, omlouvám se,“ zamumlal.
„Nic se nestalo. Ale vy vypadáte nějak smutně, mladíku. Hlavu vzhůru, dnes je kouzelná noc. Budou se dít zázraky,“ usmála se paní a pokračovala dál.
John se zarazil. Co když má pravdu? Vždyť co může ztratit? Když to nevyjde, nemusí ji už nikdy vidět.
Už pevně rozhodnutý, ale stále nervózní, pomalu zamířil ke vchodu do baletní školy. Upravil si vlasy, zhluboka se nadechl a stiskl kliku…
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Ne 27.12.2009 20:00  
Omlouvám se všem, že jsem sem nedal ani čárku, ale stále čekám "až zahřmí"! Jo, asi se mi obalily závity (mozkové) těmi tuky a cukry (díky sváteční tabuli) a ne a ne zabrat!
Nahoru
Uživatel nemá nahraný obrázek
(1)
  
BERUNA Uživatel má bodů celkem: 7 Ne 27.12.2009 18:00  
RYCHLOVKA . Byl podzimní večer venku byla mlha a mrholilo.Počasí do kterého se nikomu nechce.Přesto se Pavel vydal ven do toho chmurného večera.Šel pomalým krokem krokem který snad už stěží mohl být pomalejší,kráčel k místu kde měl první rande se svojí láskou se svoji Klárou.K místu kde se udály první pusy k místu plného vzpomínek,snad proto že ty vzpomínky jsou jediné co mu zůstalo.V těch vzomínkách se vracel do míst,kde s Klárou prožívali štěstí,příjemné i méně příjemné chvíle.Kde měli jeden druhého,nechápal proč si osud tak krutě s Klárou pohrál. Přece byla tak mladá tak nevinná a přesto musela vést tak nerovný boj,který ji osud přichystal a který přesto že měla sílu bojovat nedokázala vyhrát.Ta nemoc ta zákeřná rakovina byla silnější.Dokola si kladl otázku,proč zrovna ona a stále víc si uvědomoval,že ač se člověk cítí silný a pánem tvorstva na zemi,tak je tak malý a tak bezmocný až jde z toho strach.Přesto že zítra bude kráčet pomalým krokem,krokem který bude doprovázet rakev a který budou smáčet slzy,tak v jeho srdci bude Klára vítěz a ve vzpomínkách živa
Nahoru
Tracy Harper
(758)
  
Tracy Harper Uživatel má bodů celkem: 1569 Ne 27.12.2009 00:07  
Tak, Eky zdá se, již prolehává oko, nicméně nové téma ve Hvozdu zanechala:

KROKEM

Tak, směle do toho. Snad naše hlavy něco stvoří.
Nahoru
Amemmaita
(914)
  
Amemmaita Uživatel má bodů celkem: 1020 So 26.12.2009 22:13  
Jupí stihla jsem to, sice tam budu mít hafo chyb, překlepů a opakující se některá slova, ale stihla. Tady to je:


Štědrovečerní večeře

Malý kapřík si jako obvykle hraje s ostatními v rákosí, když na něj i na ostatní zavolají rodiče.
"Proč si ještě nemůžeme hrát tatí? Nechte nás si ještě chvilku hrát," žadoní Jiřík.
"Nene musíme se už pomalu uložit k zimnímu spánku," nepovolí tatík. Jiřík se smutně zakouká někam do dálky za svého tátu. Najednou uvidí, že houf kaprů rychle někam utíká.
"Kam všichni utíkaí tati?" zeptá se ho nechápavě.
"Oni si hledají...RYBÁŘI...UTÍKEJ!!!!!" chce nejdřív vysvětlit Jiříkovi důvod jejich hromadného přesunu, když hned jakmile se otočí, zahlédne lehce rozmazané siluety rybářů.
"Rybáři? Kdo jsou ti rybáři?" nechápe Jiřík.
"Utíkej Jiříku, nebo tě chytí a zabijou tě. Jsou to lovci, kteří nás nemají rádi," vysvětluje Jiříkovi rychle a stručně na útěku. Rybáři však vědí že je pro ně rybník moc velký a hluboký, a že nedovedou tak dobře a rychle plavat ve vodě jako ryby. Obvzláště pak se sítěmi v rukou. Alespon částečné vypuštění rybníka by pro hrstku rybářů bylo náročné, namáhavé a nákladné. Proto si vzali na pomoc čluny. Rozhodili sítě, do kterých se pokoušeli pochytat pokud možno všechny kapry. To se jim sice nepovede, přesto jich pochytají mnoho.mezi nimi i náš nebohý velmi mladý Jiřík spolu se svým tátou.Když je vytáhnou nad hladinu plácají se a lapají po dechu, dusí se. Jelikož je v rybníce, vlastně bylo hodně kaprů a rybáři jich vylovili většinu, nevejdou se všichni do jedné káďi. Jsou tedy nuceni je rozdělit do několika kádí. Kapři jsou rádi a šťastní, jakmile se dostanou opět do vody. Když se však uklidní, uvědomí si, kde se ocitli. Již nejsou ve svém rybníku. Tudíž všichni starší kapři vědí, že je všechny brzo čeká smrt. Přesto se na oko chovají klidně, ale ve skutečnosti mají strach a při každém prudčím pohybu zvenčí se pokouší uplavat, i když marně. Mezitím pak těm mladším ve zkratce řeknou, co je čeká. Nechtějí jim lhát. Zatím každou káď dovezou na trhy, kde si je lidé s nadšením koupí.
"Tatí, já mam strach," svěří se tátovi Jiřík.
"Já vím synu. Mrzí mě, že jsem tě neuchránil před těma zloduchama," přitulí se blíž ke svému synovi. Jeho strach tím ovšem nezmírní. Mlčky každý z nich čeká na smrt. Z kádě kde je Jiřík s každou hodinou vybere prodejce nějakého kapra. Jejich počet se v kádi tenčí. A postupně Jiřík dostává čím dál větší strach. Nakonec tam zbyde Jiřík sám, ale i toho si koupí jeden starší muž. Doma s nadšením volá na manželku, že vánoce nebudou bez kapra.
"Ženo! Mam kapra!" volá na ni přes celý byt. "Je sice menší, ale to nevadí. Alespon bude krásně křehoučké a lahodné masíčko," jeho první kroky s kapříkem v náruči vedou do koupelny, kde ho vypustí do napuštěné vany.
"Na vánoce budeme mít u nás vnoučata, říkala jsem ti to?" zeptá se Jiřina manžela jakmile přijde do kuchyně.
"Ano, říkala. Už se na ně těším," dá ji velkou pusu na tvář, obejme ji a trochu se s ní pomazlí.
Vánoce se nezadržitelně blíží, stejně tak jako se blíží poprava Jiříka.
Konečně či bohužel nastane vánoční den. Jiřina se pustí do přípravy štědrovečerního salátu a zároveň uvaří něco málo k obědu. Její manžel Marek se mezitím pustí do Jiříka. V garáži ho zabije vyndá z něj vnitřnosti, které pak Jiřině přinese v kastrůlku. V kuchyni pak opláchne Jiříkovo vykuchané tělo a naporcuje. Jiřina kousky posolí a dá je do lednice. Pak si pkně pochutnají na obědě.
Po jídle Jiřina smyje nádobí, připraví stůl ke štědrovečerní večeři, zatímco Marek přinese stromek, který pak zasadí do stojanu a postaví ho do obýváku. Rovnou se pustí do zdobení. Jiřina mu přijde na pomoc, jakmile poklidí kuchyň a připraví navečer. Nakonec si sednou k televizi. U ní téměř usnou než jim jejich dcera přiveze vnoučata. S nimi i až do večera hrají. Těsně před večerem jde jejich babička usmažit kapra, kdežto Marek jejich děda si s nimi hraje dál. Hrál by si s nima dlouho do noci dokud by je babička Jiřina nezavolala k večeři.
"Jůůůůů, máme šupinatou beztlapku," zajásá nad kaprem. Babička s dědou se tomu názvu zasmějou a všichni se pustí do jídla.
Nahoru
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Psanec Paul „Ko...
Danny Jé
V jiném světě -...
Radmila Kalousková
Popáleniny...
Kordula
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr