obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 2 ::
obr
:: Čtení diskuze ::
 
 
"Rychlovka"
Gandalf   
Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1594 St 14.2.2007 16:36
24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…
skoč dolů
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
ODPOVĚDI:
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 Ne 11.12.2016 19:58  
phaint: Byla to jen taková rychlovka... s čerty!
Nahoru
phaint
(269)
  
phaint Uživatel má bodů celkem: 754 Ne 11.12.2016 14:46  
Šímo, ty ďáble, takhle v neděli odpoledne zjistím, žes rozjel rychlovku? A hezkou! Pekelnou. Jak lehce se podlehne našeptávání čerta,zvlášť, když dotyčný nám vidí do šišky a vyhmátne naše nejtajnější pekelné sklony.... Vlastně děláme to, co sami chceme a svádíme to na čerty.
Nahoru
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 Pá 9.12.2016 21:55  
MEZI NEBEM A ZEMÍ (šotkům zdar)

Venku lilo. Déšť bubnoval na plechovou střechu a smáčel okenní tabulky. Jemu to však nevadilo, byl v docela jiném světě, který se sestával z jedniček a nul. Kdysi pracoval pro jednu programátorskou firmu, ale vyhodili jej, že se zabývá spíše svými projekty než zadanými úkoly. Pomstil se jim tak dobře, že půl roku hledali mouchy na serverech a v počítačích. On, levá i pravá ruka ďábla a dostal vyhazov.

Přišel o stálý zdroj příjmů a tak se z něj stal programátor na volné noze. Tu pomáhal při vývoji nějaké té hry, tu se zabýval prací na nějakém tom programu. Peníze dostával buďto na ruku nebo na účet. Byl andělem s ďáblem v těle. Specializoval se na práci, která sypala více a tak časem přestal vyrábět software sloužící lidem a dal se sestavování různých virů, které měly škodit druhým uživatelům. Dostal se na šikmou plochu, bylo jen otázkou času k si jej všimne ruka zákona se slepou spravedlností.

Poslední zakázka byla pastí. Už od začátku se mu nelíbilo zadání. Ale peníze potřeboval stůj co stůj a proto si pospíšil a příslušný program odevzdal na flashce kurýrovi. Past sklapla a za několik hodin si pro něj přišla policie. Jeho dva životní styly splynuly v jeden, to zlé i to dobré se smíchalo dohromady, ale nebylo mu to nic platné, znovu sekat dobrotu nemohl, dostal podmínku a zákaz činnosti na internetu a práci s počítačem. Připadal si jako školáček.

„Bylo ti to potřeba?“ ozval se hlas po měsíci běhání po policii, soudech a bůh ví čím ještě. Dokonce mu zabavili počítač a zrušili internetové připojení. Co na tom, že musel platit paušál za net, přestože jej nemohl používat.

„Cože?“ otočil se na posteli. Měl domácí vězení, jediné co mohl, bylo sledování televize, četba knih, nebo zírání z okna. A ještě dorozumívání se s ostatními obyvateli domu skrze vnitřní telefonní linku.

„Připadal sis jako king, že ano?“

„Cože, kdo jsi?“ otočil se za hlasem, ale nikoho neviděl. „Kdo jsi a co po mně chceš!“

„Mohl bych ti zařídit odklad trestu, stačilo by udělat pro mne jednu malou službičku...“ řekl úlysně hlas odnikud. Byl to snad sám ďábel?

„Ukaž se, chci vědět, zda jsi skutečný a ne jen výplod mé fantazie!“ řekl do ticha.

„Tady jsem,“ uklonil se před ním ďábel. „Vypadal úplně jako z pohádky!“

„Co to máš na sobě?“ zeptal se jej. „Vypadáš jako hastroš.“

„Prej jsi jako dítě byl na pohádky, proto jsem vybral tento oblek...“ zasmál se ďábel. „Myslel jsem, že se ti budu v tomhle převleku více líbit.“

„Ty a ďábel, nevyšli již čerti z módy? Kdo dneska věří na ďábly a na peklo?“

„To je naše největší vítězství, že na nás nikdo nevěří,“ zachechtal se.

„Mám se ti upsat na sedm let a pak šupky dupky do peklíčka?“ zasmál se. „Kdepak, na to ti neskočí ani pětileté dítě.

„Žádné takové, nemusíš se bát, stačí otisk tvého palce. Krví samozřejmě, dneska kráčíme z dobou, podpis umí napodobit kde kdo, ale otisk palce je otisk palce, jen sepíšeme malou smlouvičku...“
Jak ti mám věřit? Zeptal se v duchu. Co když je to jen obyčejný podvod. Další hra jak mě dostat do báně.

„Žádný podvod!“ zakřenil se čert.

„Ty umíš číst myšlenky?“

„Kdyby jenom to...“ zachechtal se ďábel a vytáhl z kufříku list papíru a husí brk.

„Na co ten brk?“ podivil se.

„Jen to trošku píchne a bude to. Stačí otisk palce!“ řekl ďábel.

„A o dostanu jako protihodnotu? To chcete mou duši, co s ní budete dělat?“

„Na duše už dneska nehrajeme!“ mávl ďábel rukou. „Dneska jde o něco jiného, specializujeme se o to, kdo bude spasen a kdo odejde do pekla k věčnému utrpení!“

„Nemusím věřit na peklo?“ zeptal se.

„Proč jinak bys to podepisoval, kdybys nevěřil na Peklo?“ podivil se ďábel. „Tak co, jdeš do toho?“

„Co mám teda udělat?“

„Nejdříve ten otisk palce a pak se uvidí...“

„Dobře, nechal se píchnout do prstu a pak jej otisknul na patřičném místě.

„Ještě tvé jméno a přijimení, aby nedošlo k mýlce!“ zakřenil se.

„Petr Novák...“ řekl a čekal co se bude dále dít.

„Teď ten kšeftíček… uděláš banku, ne s pistolkou a punčochou na hlavě, uděláš ji přes počítač. Napíšu ti čísla účtu, kam převedeš nepozorovaně peníze, neboj, nikdo se nic nedozví, pokud svou práci odvedeš dokonale!“

„Copak na to nemáte dost svých lidí a co když na to nejsem dostatečně dobrý?“ zapochyboval mladý muž.

„Proč jinak bychom si tě vybrali?“ povzdech si ďábel. „Peněz je tam jako šlupek, neboj se, část z nich dostaneš i ty jako protiváhu za vykonanou práci...“

„Jestli mne chytnou, půjdu do vězení.“ řekl Petr.

„Nechytnou, od toho máš smlouvu s Peklem.

A tak se stalo, že se z několika velkých bank potichu přesunula část peněz na účty v cizině. Nikdo si nevšiml, že z některých účtů mizí drobné částky finančních prostředků. Petr dostával jako protihodnotu vyprané peníze, ne málo, ale také ne moc. Jen tolik, kolik potřeboval, aby se neprozradil. Pořád mu však vrtalo hlavou, kdy smlouva skončí a zdali půjde opravdu do Pekla, nebo co se s ním vůbec bude dít.

Čas utíkal a on svou práci odvedl na jedničku. Neptal se ďábla proč to či ono, prostě jej slepě poslouchal. Policie, ani další složky si jej nevšímaly. Byl pro všechny neviditelný. A až splnil svůj úkol a majitelé účtu schudli o několik tisíc korun, změnil svůj zevnějšek, jméno i bydliště a mohl si žít jako král, protože těch hříšníků, kteří také sjednali účet s Peklem neplnili své úkoly včas a důsledně. Petr se tak vlastně stal nástrojem pekelné spravedlnosti. A potom že čerti nikdy nespí…

Smlouva byla vystavena na neurčito, kdykoliv chtělo peklo Petrovy speciální služby, vždy byl k dispozici. Vlastně měl s Peklem pracovní poměr na dobu neurčitou a jen on věděl, jaké to je spolčit se s ďáblem. Žil dlouhý život, jen po jeho smrti jeho tělo kamsi zmizelo a nebylo po něm vidu ani slechu.

A co vy? Nechcete také sjednat smlouvu s ďáblem? Stačí jen vyjednat podmínky a otisk prstu, podpis vlastní krví se již nenosí… Je to jen na vás...
Nahoru
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 Pá 18.11.2016 18:13  
phaint:

Pěkné. Dcerka se rodičům povedla!
Nahoru
phaint
(269)
  
phaint Uživatel má bodů celkem: 754 Pá 18.11.2016 17:40  
Tak jsem dnes našla tu Šímovo rychlovku a hned mi naskočilo "cosi", tak to tu rovnou píšu. Čímž se omlouvám za případné chyby a překlepy!

O komunikaci

Při tom zvuku jsme nadskočili oba, Igor i já. Já teda podstatně míň, protože Igor ležel na mně a intenzivně se zabýval praktickým cvičením k látce právě probírané v biologii. Což bylo pohlavní ústrojí a rozmnožování. Šlo nám to dost dobře a já už si v duchu malovala, jak se nechám zítra v biole vyvolat a shrábnu parádní jedničku. Igor vydával dost srandovní zvuky a mně se chtělo smát, tak jsem raději myslela na to, že přijít takhle při úterku o panenství je k té budoucí jednotce jeden přítomný bonus. To budou ve třídě lidi zírat!

Jenže se ozval ten zvuk. Zvuk klíče v zámku.
"Do prdele!" zamumlala jsem přes Igorův jazyk v krku a odstrčila jsem ho. Ve vteřině zvadl a já v duchu - panice navzdory - vyslala malou děkovnou modlitbičku, že s tím panenstvím to už máme vyřízený. "Fotr!"
Igorovi visela jeho blonďatá patka bezmocně přes levé oko a zjevně byl vyvedený z míry. Ono ho vlastně z míry vyvedlo cokoli kdykoli. To, že se ocitl místo odpadnuvší fyziky v mé posteli, byl takový malý zázrak a důkaz mých nadstandardně dobrých nabalovacích technik.
"Šmarjá, já zapomněla," vykvikla jsem. "Táta dnes nešel z práce rovnou na pivo. Včera ho prý braly ledviny."

Igor v černých ponožkách s proužky poskakoval po jedné noze ve snaze natáhnout si boxerky a vypadal, že začne bulit. Mrskla jsem sebou na opačnou stranou postele a zašmátrala v aktovce. V boční kapsičce jsem neomylně nahmátla kamelky a zapalovač. Ne že by mi kouření chutnalo, ale bez cigára bych byla ve škole prostě trapná. Do vzdáleného tátova sakrování, s nímž se rozkoukával v hale a s nímž mu postupně docházelo, že jsou tam jedny polobotky navíc, jsem už táhla první dlouhý dým do plic a báňala o sto šest. Nezaměnitelný cigaretový puch naplnil tu malinkou místnost v oka mžiku. Chodbou se blížilo dusání otcových tlap a vzápětí se rozlétly dveře.

Fotřík se už už nadechoval k otázce, ale namísto toho jen beze slov zasípěl. Igor, zabořený v křesle pode mnou, se nervózně ošil a já se na něm vyzývavě zavrtěla holým zadečkem a vyndala cígo z pusy.
"No co je?!" vřískla jsem na otce v tónině, kterou v podobných situacích používala máti. Měla jsem dobrý hudební sluch a napodobit ji nebylo tak těžké. "Řek´ jsi, že v posteli se nemá kouřit. A my v posteli nekouříme. Takže dodržujeme pravidla. O tom, že by se v tý posteli nemělo dělat ani nic jinýho, se ani nepíplo. Takže příště formuluj pravidla přesně, všechno je to jenom o koumunikaci!"

Dveře se potichounku zavřely s konsternovaným otcem na opačné straně. Pyšně jsem se postavila a pohodila pocuchanými vlasy. Igor měl v očích úlevu a taky obdiv, jak jsem to dokázala zvládnout. Nicméně vypadal na omdlení a na rychlý ústup. Blábolil něco v tom smyslu, že má moc úkolů. Nechala jsem ho jít. Biologii se ale bude propříště učit jenom se mnou, to teda jo.
Nahoru
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 Pá 18.11.2016 14:44  
Malá kuřácká rychlovka
===============

Ležela v posteli pod peřinou a byla úplně nahá. Nebyla zvyklá spávat v pyžamu nebo noční košili. Prostě tam ležela jen tak jak ji pánbůh stvořil. Prý je to zdravé, ale kdo ví. Ovšem zničeho nic dostala chuť na cigaretu. Natáhla se pro popelník, který měla položený na nočním stolku vedle a také pro krabičku cigaret a zapalovač. Kouřila krátké cigarety s filtrem. Vkládala si ji do takové té lulky, vypadalo to hezky snobsky, ovšem zde nebyl mimo ni nikdo, kdo by to ocenil. Zapálila si a zhluboka do sebe natáhla cigaretový kouř.

„To je lahoda, taková cigareta je lepší než sex,“ řekla si nahlas. Sice nemůžu otěhotnět, ale můžu dostat rakovinu, říkala si v duchu. Třeba jednou ze sebe vykašlu obě plíce zanesené dehtem a bůh ví čím? Ono kouřit není jen tak… Znovu mocně potáhla, až se konec cigarety zabarvil do červena. Zkušeně odklepala prstem popílek z cigarety do popelníku a zamyslela si.

Škoda, že tu není on. Vždy s ním ráda kouřila a povídala si. Je to už měsíc, co umřel na rakovinu. Také kouřil, čtyři krabičky denně. Oplakala jej. Jednou se možná setkají na druhé straně. Znovu mocně potáhla a spustila ruku s cigaretou níže. Kolik lidí uhořelo při kouření? Za několik vteřin dokouřila a nedopalek s filtrem zatlačila na popelník. Když tu jej spatřila…

Stál tam on, nahý jako tehdy. Usmíval se. Něco jí chtěl říci, ale nerozuměla mu. Zapálila si další cigaretu a zamyšleně se na něj podívala. Zdálo se jí to, nebo ji opravu přišel navštívit? Rozloučit se? Láska prý neumírá, mráz ji nespálí a nezreziví. Láska… Bylo to pro ní jen slovo. Co z toho, cokoliv, kohokoliv milovat bylo pro ní přítěží, protože věděla, že stejně o všechno přijde. Nakonec zůstane člověk sám a ztratí vše co kdy miloval. Znovu potáhla a odklepala horký popel. Tentokrát ne do popelníku, ale do peřin.

„Sakra!“ řekla si.

Ještě chvíli viděla jeho pomalu se rozpouštějící siluetu a pak zmizel docela. Co když se jí to zdálo? Cigarety nekupovala, ale balila si je sama. Třeba se jí do tabáku dostala i nějaká ta tráva, kterou občas kouřila pro potěšení a povzbuzení myslí. Jednou to přehnala a cítila se jako pavouk, lezla po stěně, po stropě a okně, dělala pavučiny a čekala na mouchy. Trvalo dlouho než se znovu stala člověkem. Od té doby kouřila trávu jen výjimečně. Cigarety s trávou si označila zeleně, aby si je nespletla s obyčejnými tabákovými. Nebyla normální. Holka a balí si cigarety.

Zapálila si další a najednou cítila, jak ji těžknou ruce. Znovu mocně potáhla a slastně se otřásla. Kdepak, není nad míchaný tabáček. Přepadla ji únava a začaly se jí klížit oči. Popelník jí spadl na zem a vysypal se. No co, zítra to vyluxuje. Troška popela ještě nikoho nezabila. Ruka s cigaretou přistála na peřině, na které se udělal hnědý flíček, který se začal zvětšovat, pak zčernal a objevil se na něm nejasný plamínek, živený peřinou se začal pomalu zvětšovat.

Chtěla zvednout ruku, ale neměla dost sil. Měla pocit, jakoby se někde něco pálilo. Odhodila cigaretu na zem a pokusila se nesmělý ohýnek likvidovat rukou. Trochu se popálila, ale oheň uhasila. Bylo to přeci jen mládě. To neuhašená cigareta zapadla pod postel na koberec. Byl silonový s vlasatým běhounem. Netušila přesně, z čeho ten tepich byl, ale rozhořel se pod postelí. Netrvalo dlouho a chytla i dřevěná postel. Omámená dýmem si říkala, že už nebude kouřit v posteli… Trvalo několik minut, než se oheň dostal až k ní. Kolik lidí uhoří při kouření v posteli? Z posledních sil se překulila na druhou stranu a spadla na zem. Pod postelí spatřila několik plamínků. Připadala si, že se stala mohou, která seděla na hořící cigaretě. Moucha která kouří, usmála se. Jsem moucha na hořící cigaretě. Tiše zabzučela a odletěla pootevřeným oknem ven...
Nahoru
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 Pá 18.11.2016 14:12  
Co takhle námět: "V posteli se nekouří..."
Nahoru
Cyrano
(1762)
  
Cyrano Uživatel má bodů celkem: 5951 Ne 30.10.2016 19:32  
Při některých meloddiích se můžeš uvést do autohypnotického stavu za pomoci kouzelných formulací. Já už si dlouho plánuji namluvení textu, tuším z knihy Život po životě. Ťukal jsem to na psacím stroji s perličkou, cca 4 stránky A4. Víš, namluvil bych si to na mobil a měl puštěné nahrávání na noťasu, abych zachytil, co pak budu říkat...
Nahoru
phaint
(269)
  
phaint Uživatel má bodů celkem: 754 Ne 30.10.2016 14:43  
Gingko koupím v krámu. Hypnotizérů tam moc nemají .... I když je fakt, že když občas natrefím na nějakou politickou debatu a nestihnu dost rychle přepnout, tak zírám jak zhypnotizovaná a stále dokola mi v hlavě hučí "Je tohle možný?!"

Takže mi nezbývá, než si s Edmondem Dantesem přát "Bože, zachovej mi paměť!!"
Nahoru
Cyrano
(1762)
  
Cyrano Uživatel má bodů celkem: 5951 So 29.10.2016 19:16  
K čemu ginko biloba, když stačí pouhí hypnosa a vzpomeneš si i na to, o čem nevíš?
Nahoru
phaint
(269)
  
phaint Uživatel má bodů celkem: 754 Čt 27.10.2016 18:23  
Pánové, nejvyšší čas začít s Gingko bilobou - protože já si na tu povídku dote%d nevzpomněla! A to jsem ji v tom polospánku několikrát přepracovala a vylepšila!
No a k těm skříňovým bokům - aspoň mám tolika sebeúcty, že povzoru mnoha jiných almarovitých typů nepovažuju za únosný oděv upnuté leginy ke kotníkům a k nim kraťoučké "trýčo". uším že Ellery Queen to glosoval jako oděv "pod nímž by nepropašovala poštovní známku". Já si některé detaily ráda nechávám pro sebe a špeky jsou jedním z nich!
Nahoru
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 St 26.10.2016 21:57  
Nezpívala Ewa Farná, že má boky jako skříň (či jak to bylo)... Když jeden má príma námět (sen) a zapomene jej, co se dá dělat?
Nahoru
Cyrano
(1762)
  
Cyrano Uživatel má bodů celkem: 5951 St 26.10.2016 21:22  
Jenže když jsi jako kredenc, jak s tebou pohneme? Kulagina už umřela...
Nahoru
phaint
(269)
  
phaint Uživatel má bodů celkem: 754 Ne 23.10.2016 20:30  
No, kdyby na to došlo, tak jsem taky takový slovanský typ, baba jak kredenc ;)) Ale momentálně bych podobně jako Lojzík potřebovala popostrčit.... Nad ránem jsem se probudila ze sna, kde se mi zdál dokonale promyšlený námět na povídku (bylo to z války) - a když jsem se probudila o dvě hodiny později, už to v té hlavě nebylo!!!!
Nahoru
Cyrano
(1762)
  
Cyrano Uživatel má bodů celkem: 5951 Ne 23.10.2016 17:47  
Přilétla músa k nám,
po jménem phaint ji znám...
Nahoru
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 Ne 16.10.2016 19:05  
phaint: pěkné
Nahoru
phaint
(269)
  
phaint Uživatel má bodů celkem: 754 Ne 16.10.2016 15:09  
Šíma, moje věčná inspirace! Čekala jsem, zda se nám Elvis vrátí a bude zase King! Asi by se chudák divil...
Dala jsem se hecnout a zde je příspěvek na mnou zvolené téma autorské krize, mně tak dobře známé.

LOJZÍKOVA MÚZA

Jedenáct v noci a ten můj porád rázuje po cimře tam a zpátky, ruce za zádama, hlavu skloněnou. Něco si mumlá, ale tak nějak to ani nevnímám. Vržou prkna v podlaze i jeho střevíce, do toho ty jeho řečičky, furt dokola, až jsem z toho celá zpitomělá.

„Lojzíku, zvolni trochu,“ volám na něj, ale neslyší, nevidí. Vlastně by mě neviděl, ani kdyby mě vidět moh´. Jsem totiž jeho múza.

Lojzík dobře ví, že existuju. Kolikrát já už ho viděla rvát si vlasy a dramaticky řvát „Kde jsi, má múzo?!“. Taky už se mu začíná dělat pleš, a to ještě není tak starej. On nikdy nebyl žádný krasavec, upřímně, zamlada bych se za ním ani nevohlídla, ale takovej solidní, spolehlivej. Na můj vkus až moc vážnej. Kolikrát mu říkám „Lojzíku, trochu života do toho psaní“, ale on to furt vede po svým. Hrdinný čin, bratrství, sem tam nešťastná láska, okecávačky, řečičky. Na druhou stranu, psát on ale umí. Kolik on toho nadělá s nějakým východem slunka! Já kouknu a jediný, co řeknu je „vyšlo“. Nebo „zašlo“. Podle situace. Lojzík toho má na deset řádků. Což mi přijde trošičku přehnaný, ale lidem se to holt líbí.

Stejně je to divné, že já, Julča Mlejnkovic, tu dělám dnes múzu, když jsem zaživa ani nevěděla, co to je. Pak ale člověk jednoho krásného dne slítne při ukládání sena z půdy a bác ho. Jak jsem přišla k sobě, už mě čapli a přidělili mě do oddělení nebeské kultury. „Naučíš se,“ řekl přednosta, když jsem mu tam brečela, že neumím ani pořádně číst, tak jak můžu dělat nějakou lůzu. „Múzu,“ opravil mě trpělivě a zařadil mě z oddělení mladých nadějí do kurzu začínajících. Dnes už ledasco vím a znám, taky latinu a tak, ale hlavně Lojzíkovi můžu pomoct s věcma takříkajíc z praktického života. Protože on je takovej… prostě umělec. Sekeru neumí vzít do ruky, koně neuvede, s motykou jsem ho viděla jednou a smíchy jsem málem umřela podruhé. Řeknu vám, ještě že se dal na to spisovatelování, jinak by pošel hlady.

A tak on sní ty svý moderní nesmysly o hrdinech a já ho tak trošku šteluju, aby to nebylo až tak úplně blbý. Držím ho při zemi, což je od nebešťanky nějaká práce! On si mě představuje jako éterickou průsvitnou bytost, vyzáblinu s plochým hrudníkem oděnou v řecké říze, nejlíp tak ještě s harfou. Ten by zíral, kdyby mě viděl s vidlema na seníku! Nebyla jsem marná, to teda opravdu ne. Holka krev a mlíko, silná jako bejk, prej slovanský typ či co. Často si říkám, jestli to náhodou nebyl ten důvod, proč mě dali do služby právě sem .

Nestěžuju si, chraň pánbůh. Vím, že jiný holky se do těch svejch umělců musí něco nahučet, aby z nich vykřesaly nápadíček. Některý už ani nehučí, protože je to prostě marný. Mně stačí do Lojzíka ťuknou a jede. Nasadím mu do hlavy klučičí pranici dole u rybníka a mu z toho vyleze osmistránková bitva, kde se šikují vojska a ryk znepřátelených stran je slyšet na míle daleko. Připomenu mu, že ta jeho potřebuju natáhnout novou šňůru na prádlo, a už je tu plavovlasá krasavice prchající pod rouškou temnoty ze zajetí zlého vladyky po provaze, jenž spustila z okna své komůrky. Dobře nám to jde.

Teda většinou. Dneska Lojzík ne a ne zabrat. Tolika témat, co já jsem už nadhodila. Jakoby si dal závazek, že na žádné z nich nepřistoupí. Nic mu není echt. Všechno je málo. Všechno už tu bylo. Tohle taky ne, dyť by se mu všichni smáli. A on potřebuje všem ukázat, že nepatří do starého železa, že psát umí, a hned jak ho něco napadne, tak seřízne brk, zasedne ke stolu a nepovolí, dokud knížka nebude na světě.

Už jsem utahaná a on furt štráduje po pokoji a špekuluje. Marjánka i děti dávno spí, nebo by spíš spát chtěli, kdyby jim táta nechodil nad hlavama a nedělal takový kravál.

„Tak a dost!“ seskočím z okenního parapetu, kde jsem si doposud hověla. „Lojzíku, neser mě.“

Zlehounka jsem tleskla a v duchu se omluvila za zneužití jednoho z nejsilnějších kouzel, které my múzy máme k dispozici. Můj spisovatel se zarazil a v očích se mu objevil ten jedinečný lesk, který přichází jen tehdy, když mozek vydá myšlenku, z níž by se mohlo i něco vylíhnout. Letí ke stolu a jedním šmahem shrne stranou stohy lejster a poznámek. Vezme kus čistého papíru, namočí pero a jistými tahy krouží svá pedantsky přesná písmenka. Koukám mu přes rameno a hladím ho po té jeho pleši. Pašák, došlo mu to.

Uprostřed stránky se skví nadpis „Proti všem“.

Nahoru
Cyrano
(1762)
  
Cyrano Uživatel má bodů celkem: 5951 Pá 14.10.2016 22:21  
A hele! Šíma chytil druhej dech a jede!
Nahoru
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 Čt 13.10.2016 22:51  
Trochu delší text, pardon...
Nahoru
Šíma
(15157)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36315 Čt 13.10.2016 22:48  
Jen medvědi spí v zimě - pokračování
=======================
(system mi usekl text)

„Který?“ sklonil se k ní blíže šerif.
„Ten co vyhořel před rokem...“
„Ale tam jsem včera byl a málem mě tam někdo sejmul!“ zamračil se šerif. „Co když to byl právě Elton? Nebyl jsem tam sám, byl jsem tam se svým pomocníkem, byli jsme dva... A přesto nám unikl!“
„On by vám neublížil, šerife, to musela být mejlka!“ popotáhla Susan. Div se nerozbrečela. „On takový není!“
„Vy ho skutečně milujete?“ podivil se šerif. „Proč potom chodíte do postele i s jinými?“
„Jsem prostě nymfomanka, no,“ zasyčela Susan. Agnes si poposedla a pohlédla na šerifa.
„Není to nemoc?“ zeptal se jí šerif.
„Ne, není,“ řekla mu. „To je, jako kdybyste řekl, že jsou buzeranti taky nemocní!“
„Nechtěl jsem vás urazit, promiňte...“ zamyslel se šerif. „Mi nejde o to, jakou máte orientaci, zda jste na chlapy či na holky, nebo jestli musíte šoustat dnes a denně... Já chci jen vědět, kde je Elton!“
„V ubytovně nedaleko severní výpadovky z města, je tam pod falešným jménem,“ řekla a utřela si oči. „Promiňte, musím makat! Vybral si jméno toho známého zpěváka... Znáte ho, už umřel, ale byl King!“
„Elis?“ podivila se Agnes. „Zlatý Elvis? Kristova noho...“
Susan odešla od stolu, nasadila svůj profesionální úsměv a již to byla ona stará Susan, která má srdce na rozdávání. Šerif chvíli nehnutě seděl a nad něčím přemýšlel. Agnes si zatím prohlížela opilé mladíky a chlapy, kteří žili nebo pracovali ve městě a trochu při tom špulila rty.
„Tak co, krasotinko, nechceš si hupsnout?“ zeptal se jí jeden přiopilý postarší muž.
„Trhni si,“ řekla mu a usmála se na něj. „Jsem ve službě!“
„Agnes, víte jaký mám pocit?“ zeptal se jí znenadání šerif.
„Že tu sedíme na sucho jako teplý páreček?“ zamyslela se.
„Ne, to ani ne,“ řekl jí šerif. „Nezdá se vám celý ten případ tak trochu absurdní?“
„V jakém smyslu?“ nechápala jej jeho zástupkyně.
„Co když je v tom pro tentokrát Susan nevinně?“
„Fakt?“ zamračila se. „Kdo vám dal vůbec ten tip?“
„Ten chlap, který mne včera praštil po hlavě,“ řekl šerif své podřízené.
„No, tak to mě potěš,“ přikývla. „Asi budem potřebovat posily, ne? Co říkáte?“
„Ne, když na to půjdeme chytře!“ pousmál se.
„Vy jste tu šéf,“ přikývla a nechala se odvést z hostince.

Sedmnáct

Když šerif s Agnes dorazili do zmíněné ubytovny, stálo na parkovišti sotva pět vozů. Dva měli jinou státní poznávací značku, jeden patřil do jiného okresu a jen dva poslední z nich patřily trvalejším obyvatelům městečka. Šerif žil v naději, že právě jeden z automobilů patří Elvisovi, tedy vlastně Eltonovi. Sám si od dětství nebyl jistý, zda Elvis skutečně zemřel, nebo teď někde žije v poklidu a lebedí si ve vatě.
„Jsme tady,“ řekla mu Agnes. „Jak si to představujete, šéfe?“
„Nemáte tu něco civilnějšího?“ zeptal se jí šerif.
„No,“ zamyslela se Agnes. „Ani ne, ale v kufru mám kozačky, staré džíny a koženou bundu!“
„To by mělo stačit,“ přikývl šerif. „Co kdybyste se převlíkla u záchodků?“
„Bože, a pak?“ zamračila se.
„Zjistíte mi, ve kterém pokoji pan Elvis právě bydlí,“ pousmál se šerif.
„Od recepčního?“ souhlasila zástupkyně šerifa. „Bohužel jsem pětky kozy nechala doma!“
„Cože?“
„Podprdu s vycpávkama!“ zakřenila se Agnes. „Snad mé trojky budou stačit!“
„Uvidíme,“ zakuckal se šerif. „Počkám tady a pak budeme pokračovat v našem plánu!“
„O kterém nic moc zatím nevím...“ souhlasila Agnes. „Nemám tomu Elvisovi vlézt rovnou do postele, že ne?“
„A vy byste toho byla schopna?“ podivil se šerif.
„Pro služební postup cokoliv!“ zasalutovala a šla se převlíknout. Když se vrátila, hodila služební uniformu ležérně do kufru, jako kdyby šlo o estrádní převlek a šla si popovídat s recepčním. Vůz, ve kterém přijeli byl civilní, služební káru nechali na ústředí, aby nebudili přílišnou pozornost.
„Dvaadvacítka,“ řekla šerifovi, když přišla zpět k vozu, točila s klíčem jako lehká děva a mrkala přitom, jako kdyby jí něco spadlo do oka. „Jak mi to jde?“
„Ještě chvíli a vlítnu na vás rovnou na zadním sedadle!“
„Tak to by šlo,“ urovnala si bundu a obešla vůz, aby si sedla za volant. „Co teď?“
„Otevřete dvaadvacítku tímhle klíčem a vejdete tam, jako kdyby to byl váš pokoj,“ řekl jí šerif. „Klidně ze sebe i něco shoďte, Elvis bude určitě překvapený, pak tam vlítnu já!“
„A když se zdržíte, mám mu vyhonit ptáka?“ zamračila se. „To že nemám chlapa neznamená, že budu vždy hrát couru!“
„Ale, no tak?“ zazubil se šerif. „Nikdo po vás nechce, abyste mu ho vykouřila!“
„Když vy hrajete tak krásně na rovinu,“ pohladila jej Agnes po hlavě. „Jak to ta vaše s váma může tak dlouho vydržet!“
„Zkuste se jí zeptat...“ řekl jí šerif s úsměvem.
„Pche,“ odsekla mu a vyšla z vozu, aby se pomalou a houpavou chůzí vydala ke dveřím číslo dvacet dva.
Sam myslel jen na jedno, co když tam Elton není? Co když je tam někdo jiný? Vytáhl z pouzdra svou zbraň, zkontroloval ji a vložil zpátky. Pak jako by nic vystoupil z vozu a tiše za sebou zavřel dveře. Pohlédl na Agnes a kývl hlavou, ať jde do akce, sám ji pomalu následoval ve stínů, kam nedosáhly lampy pouličního osvětlení.

Osmnáct

Když Agnes tiše vešla do pokoje, zjistila, že je prázdný. Postel byla sice rozestlaná a v koupelně vedle tekla voda, ale po Elvisovi nebylo ani památky. Elvis nebo Elton, všechno jedno, říkala si v duchu. Ano, byl tady, ale kde je teď? Odhodila svou bundu a pomalu otevřela dveře do koupelny. Zástěna z umělé hmoty byla zatažená a z páry z horké vody vykukovala mužská silueta. Agnes na nic nečekala, přistoupila k zástěně a odsunula ji se slovy: „Brouku, tak jsem doma, můžeš mě mít celou!“
Následovalo překvapení. Ve sprše byl skutečně Elvis, tedy nejspíš jeho dvojník a nevypadal na to, že by byl z její přítomnosti nadšený, protože ji odbyl se slovy: „Kdo - kurva - jste?“
„Zástupkyně šerifa a vy?“ odpověděla mu vzápětí.
„Vydělávám si tu po městě jako falešný Elvis, je na tom něco trestného?“ zeptal se jí.
„Ani ne,“ řekla mu a podívala se na jeho ochablé přirození. „Myslela jsem, že jsi King!“
„Jsem na chlapečky,“ zazubil se. „Nemáš tu nějakého s sebou?“
„Mám, ale je starý a ženatý!“ souhlasila.
„Se šerify nechodím...“ řekl jí a zatáhl zástěnu. „A pokud můžete, vypadněte, zamkněte a ten rezervní klíč vraťte recepčnímu!“
„Jasně, brouku!“ řekla Agnes a vrátila se do pokoje, kde se takřka srazila se šerifem.
„Takže?“ zeptal se jí.
„Koupe se, má malého ptáka a je na chlapečky...“
„Cože?“
„Není to Elton, je to skutečný Elvis!“ řekla šerifovi a naznačila mu, aby vyšel ven na ulici.
„Ale ten přeci zemřel, nebo ne?“ nechápal ji šerif.
„Jo, tenhle jej imituje!“ souhlasila. „Susan nelhala, jen nechápu, proč pořád kryje Eltona!“
„Kurva,“ řekl šerif tiše. „Co budeme dělat? Ten chlap může být dávno za horama!“
„To může,“ souhlasila Agnes. „Ale vy jste tu šéf!“

Devatenáct

„Myslela jsem, že se ti něco stalo...“ řekla mu jeho žena, když dorazil domů.
„Není to nic vážného,“ usmál se na ni šerif, když se díval, jak Agnes pomalu odjíždí domů. Dnes mu velmi pomohla, přestože jejich snažení přišlo vniveč. Na Susan si budou muset lépe posvítit, ale i tak je možné, že Elton neopustil městečko.
„Stalo se něco?“ zeptala se jej.
„Potkal jsem Elvise,“ řekl jí šerif zamyšleně.
„Pravého Elvise?“ změřila si jej jeho žena. „Prý tě někdo uhodil do hlavy, je to pravda? Už nejsi nejmladší!“
„Jo, ve starém hotelu, v tom co vyhořel,“ souhlasil. „Byl jsem tam s Tomem...“
„A kdo to byl, to netušíš?“
„Ne, viděli jsme oba jen siluetu jeho postavy...“ zavrtěl hlavou. „Bylo to jak z hororu!“
„To mě mrzí a dá se s tím něco dělat?“ zamračila se pro změnu ona.
„Jo, dát celý případ k ledu, označit jej za skutečnou nehodu a jít do důchodu!“ zavrčel.
„Nemusíš být na mne hned zlý,“ řekla mu. „Jdu si lehnout, pokud nic nepotřebuješ!“
„Ne, díky, omlouvám se!“ dal jí pusu na čelo. „Sladké sny!“
„Tobě taky a nepij!“ řekla mu. „Alespoň ne moc! A co ti říkal doktor?“
„Že mám tvrdou hlavu!“
„Ale to vím už dávno, že jsi tvrdohlavý,“ mávla rukou. „A víc nic?“
„Ani ne...“ zavrtěl hlavou. „Běž spát, přijdu za chvilku!“
„Dobře,“ souhlasila, ale to znamenalo, že bude zase dřímat v křesle u krbu v obývacím pokoji a popíjet kořalku. Ne moc, ale jen tolik, aby mu to lépe myslelo. „Co by se stalo, kdybys na to nepřišel? Jak vyřešit tento případ?“
„Nejspíš nic,“ řekl jí, „starosta a jeho brácha by byli v sedmém nebi!“
„Tak proč jim neudělat radost,“ zeptala se jej. „Co ti pomůže víc? Vyřešit ten případ nebo jej nevyřešit? Nakonec, ten chlap, dej mu pánbůh věčné nebe, prý byl pěkný hajzl, zasloužil si to...“
„Dík, že se staráš,“ usmál se na ní. „Ale musím si to sám srovnat v hlavě!“
„Já vím...“ řekla mu a zmizela v ložnici.
Sedl si ke krbu, ve kterém hořelo už jen jedno polínko, aby hned na to vstal a přiložil do ohně. Pak si otevřel lahev skotské, nalil si pořádného panáka a sedl si do svého oblíbeného křesla. Cestou pozhasínal všechna světla. Nejraději jen tak zíral do plamenů a nechal myšlenky ve své hlavě volně proudit.
„Co říkala Susan?“ zeptal se jej náhle přízrak, který se znenadání objevil v šerifově domě.
„Cože?“ otočil se k siluetě neznámého muže. „Co tu děláte?“
„Jen jsem se přišel zeptat... Co vám řekla Susan?“
„Dohromady nic,“ zamračil se. „Navedla nás na falešnou stopu!“
„Hodná holka,“ přikývla postava.
„A co z toho?“ zeptal se jej šerif.
„Chcete tu věc objasnit, nebo nechcete?“ zeptal se přízrak znovu.
„Měl bych?“ přimhouřil šerif oči. Neměl strach, spíše byl zvědavý, jak se ten muž dostal do jeho domu. „Co mi nabízíte, mimo rány do hlavy?“
„Omlouvám se, myslel jsem, že jste někdo jiný...“ rozhodil přízrak ruce. „Proti vám nic nemám!“
„Tak to se mi ulevilo!“ přikývl šerif. „A jaká je pointa?“
„Viděl jste Elvise?“ zeptal se jej přízrak.
„Kterého?“ zamračil se. „Elvis je přeci po smrti!“
„A ten Elvis, kterého vám předhodila Susan?“
„Hraje... Imituje... Nepracuje na Pile, nebo snad ano?“ zarazil se šerif.
„Viděl jste krále a nenapadlo vás to?“ zapochyboval přízrak.
„Co mne mělo napadnout?“ nechápal jej šerif.
„Myslel jsem, že jste chytřejší,“ řekl přízrak smutně. „Ale možná za to můžu sám! Když dovolíte, tak tiše zmizím... A nemluvte nahlas, vaše žena by si mohla myslet, že vám přeskočilo!“
„Tak to jste mi vážně pomohl,“ zasyčel na něj šerif. „A co chcete na oplátku?“
„Já?“ zarazil se přízrak u dveří do zahrady. „Vlastně... nechci nic! Třeba se ještě potkáme!“
A byl ten tam.
„Doprdele práce!“ rozčílil se šerif, div nehodil sklenku alkoholu do krbu. Dopil její obsah a položil ji na stolek vedle křesla, aby se znovu zahleděl do ohnivých jazyků, které olizovaly polena v krbu. Elvis, co s tím vším má společného Elvis? Proč jej Susan poslala právě za ním?
„Král je mrtev, ať žije král,“ problesklo mu hlavou.
No a? Co s tím má společného jedna servírka a chlap zavalený hromadou kmenů ze vzrostlých stromů? Imitace. Všechno je jen imitace... Ale čeho? O co tu, sakra, jde? ptal se sám sebe. Nemohl na to přijít, co má se vším společného jeden přihřátý imitátor velkého zpěváka a umělce, který nechtěl nic jiného, než si žít, užívat, mít hromadu žen a být v balíku...
Když se probudil, byl krb již dávno vyhaslý. Venku foukal studený vítr. Nebe bylo jasné, svítily na něm hvězdy a nad horizontem se skláněl srpek měsíce. Jak zemřel Elvis? Upil se? Předávkoval? Byly v tom drogy? Ale co by dělaly drogy v našem městečku? Až do této chvíle si myslel, že se jim to svinstvo obloukem vyhnulo. Co když měl ten přízrak pravdu? Co když měla pravdu i Susan? Ale proč to všechno? A co s tím má společného ten mrtvý chlap?
Bože, ta rána do hlavy...
Až bude ráno, musím se vrátit do toho hotelu, řekl si v duchu. Tam je nejspíš zakopaný pes, ale ne sám. Se mnou přijde i zákon.

Dvacet

Poslední, co by chtěl, bylo, aby se do celé věci zapletli federálové nebo státní policie. Stůj co stůj chtěl celou věc udržet pod pokličkou. Co se doma uvaří, to se doma sní! Když přijel služebním vozem s náhonem na všechny čtyři kola před opuštěný hotel, nebylo nikde ani památky po jakékoliv nelegální činnosti. Dokonce ani tehdy před bouří si ničeho nevšiml. Dnes tu však s sebou měl ještě tři kolegy a psa. Víc než doufal, že tu něco najde a že konečně všemu přijde na kloub.
„Kde začneme, šéfe?“ zeptal se jej psovod.
„Vezmeme to od suterénu po střechu, ale půjdu vždy první, nechci, abychom se někam propadli, nebo na nás něco spadlo!“ řekl mu šerif. „Budeme potřebovat posily, další vůz je na cestě?“
„Jasně, šéfe!“ přikývl řidič, který následně vylezl z automobilu a zabouchl za sebou dveře. Chvíli se díval nejistě na to, co zůstalo z kdysi honosné stavby a zeptal se: „Vážně si myslíte, šerife, že tu něco najdeme?“
„Možná ano,“ přikývl. „Ten chlap v márnici, ten mrtvý chlap byl buď to ožralý nebo sjetý!“
„No potěš,“ zamračil se řidič, „to zase bude den!“
Venku zůstal před vozem jen jeden z šerifových pomocníků, který čekal na další posily. Všichni byli spolu spojení nejen vysílačkou, ale i pomoci mobilů. S sebou měli také brokovnice a silné svítilny, které byly schopné osvítit byť ten nejskrytější roh. Nebyl čas na kompromisy, natož na další selhání. Král byl mrtev, ať žije král. Jen na jedno šerif nepřestával myslet, co se stane, až se znovu setká s přízrakem.

Dvacet jedna

„On všechno ví,“ řekl starostovi jeho bratr. „A když neví, tak na to přijde!“
„Ale to je nesmysl,“ zavrtěl starosta hlavou. „Nedáš si něco ostřejšího? To tě uklidní!“
„Vydal se se dvěma vozy do toho hotelu...“ zamračil se vlastník Pily. „A měli s sebou i psa!“
„No a?“ rozhodil starosta ruce. „Co najdou? Nenajdou nic!“
„Někdo musel žvanit...“ řekl majitel Pily. „Ta ženská... Určitě to byla ta děvka z toho hostince u jezera, nebo jak se to tam jmenuje! Vychrápala se snad z každým chlapem ve městě!“
„Jen s tebou ne!“ pousmál se starosta.
„Tohle je vážné, co když zavolají federály?“
„Nezavolají,“ zavrtěl starosta hlavou. „Protože nic nemají... Nemají ani ň!“
„Kde bereš tu jistotu?“ zeptal se jej bratr. „Ve všem jedeme spolu? Máš... Máme pod palcem celé město... Co když to všechno krachne?“
„Uklidni se,“ řekl mu starosta bodře. „Uklidni se, nebo to začnu řešit jinak...“
„Ty mi vyhrožuješ?“ zamračil se vlastník Pily. „Vlastnímu bratrovi?“
„Ano, jsem tvůj brácha, no a co?“ zeptal se jej starosta. „Jestli nás ohrozíš, budu se muset podle toho zařídit!“
„Ty ses dočista zbláznil? To ti je už všechno jedno? Máš všechno u prdele?“
„Já ne, a ty?“ zeptal se jej starosta. „Tak se raději dej dohromady!“
„Nebo co?“
„Nebo si najdu někoho jiného a tobě se stane nějaká nehoda, dřeva máš ve fabrice ještě dost, nebo ne?“
„Tak dobře,“ souhlasil bratr starosty. „Dobře, ať je po tvém... Ale kdyby něco prasklo, neznáme se!“
„To je pravda,“ souhlasil starosta. „Když něco praskne, neznáme se, na to se můžeš spolehnout!“

Dvacet dva

Hotel byl prázdný. Ne že by byl prázdný, ale opravdu v něm nic nebylo. Žádné drogy, prostě nic. Když skončili s prohlídkou, blížil se večer. Všichni nasedli do vozů a vydali se zpátky do města. Nikdo se neodvážil říci jediné slovo. Šerifovi podřízení jen čekali, co na to řekne jejich nadřízený, ten však zarytě mlčel. Co když jej i přízrak chtěl zavést na falešnou stopu?
„Jedeme na Pilu!“ řekl šerif náhle. „Rozumíte?“
„Rozkaz,“ řekl řidič prostě a na další křižovatce odbočil doprava. Namísto do centra zamířili k periferii. „Co bude tam?“
„Bratr starosty bude vědět víc...“ zamračil se šerif.
„A co když opět šlápneme vedle?“ zeptal se jej Tom.
„Koroner si stál za svým...“ opáčil šerif. „Ten mrtvý chlap byl ožrala nebo byl na fetu...“
„Naše malé městečko někdo zásobuje drogama?“ zděsil se Edgar.
„Patrně ano,“ souhlasil šerif.
„Ale odkud máte ten tip?“ zeptal se jej Tom.
„Ten přízrak byl u mne v domě,“ zamračil se šerif. „Mluvil se mnou a pak se rozplynul jako pára nad hrncem!“
„A nebyl to jen sen, nebo halucinace?“ nenechal se Tom odbýt.
„Halucinace?“ nechápal jej šerif. „Ten chlap byl z masa a kostí... Věděl víc, než mi řekl!“
„Bojím se pomyslet, co najdeme na Pile!“ zamyslel se Edgar.
Našli.
V kanceláři na podlaze ležela mrtvola starostova bratra. Na první pohled nenesla na sobě žádné stopy zápasu. Jako kdyby zemřel na infarkt... V ruce svíral kousek poskládaného dopisního papíru. Stálo v něm doslovné přiznání. Něco tu však nehrálo...
„Kam pojedeme teď?“ zeptal se jeden ze šerifových pomocníků, když řádně zajistili všechny stopy.
„Za starostou...“ řekl mu šerif. „Doufám, že až se to dozví, že jej také netrefí šlak!“

Dvacet tři

Když vtrhli do starostovy kanceláře, našli jej s pistolí v ruce. Šerif si říkal, že celý konec je až pateticky laděný. Jedno klišé vedle druhého. Čekal, kdy si starosta prostřelí hlavu, ale neudělal to.
„Bratr je mrtvý?“ zeptal se šerifa.
„Je po smrti,“ souhlasil. „Našli jsme jej v jeho kanceláři na Pile...“
„Škoda ho...“ zamračil se starosta. „Takhle to nemělo skončit!“
„Co ten člověk bez obličeje, kdo je to?“ zeptal se jej šerif.
„Obyčejný pěšák, který si usmyslel, že se stane králem!“ mávl starosta rukou. „Obyčejná figurka, která se rozhodla, že bude hrát jinou roli!“
„Elvis?“
„Říkejte si mu, jak chcete...“
„A jakou roli v tom hraje Susan?“ nechápal jej šerif. „A jak se vám podařilo vytvořit v tak malém městě síť prodejců drogy?“
„Pila byla jen zástěrkou,“ řekl mu starosta. „Stejně tak všechny kšefty okolo... Kdyby můj bratr nezačal zmatkovat, nic by se nestalo a vše by šlo ve starých kolejích!“
„Takže za všechno můžete vy, starosto?“ zeptal se jej šerif a stále se díval na zbraň ve starostově ruce. Namíří ji na sebe, nebo na něj? Co udělá?
„Já?“ zasmál se tázaný. „Ne! Ale teď, když je bratr mrtvý, je mi už stejně všechno jedno!“
„Takže?“
„Já jsem také jen šachová figurka, šerife!“ řekl mu starosta. „Ta pravá osoba, která vše řídí, tu najdete v hostinci u jezera!“
„Susan?“ zhrozil se šerif.
Než se nadál, zazněl výstřel. Starosta padl mrtvý k zemi s prostřelenou hlavou. Mohl něco udělat? Vytrhnout mu zbraň? Mohl postřelit jej nebo sebe. Co kdyby se pak nic nedozvěděl?
„Susan?“ nechápal Edgar a pohlédl na zaskočeného Toma.
„Spala s půlkou města...“ souhlasil Tom.
„Právě proto,“ řekl jim šerif. „Pod svícnem bývá obvykle tma... Teď mne více zajímá, kdo další zemře... Nemáte pocit, že se nám to začíná vymykat z rukou? Nezavoláme raději federály?“
Když pohlédli z okna, začalo znovu sněžit...
Nahoru
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Motýlek - pro d...
Majas
TROJITÝ NELSON ...
olda
Zpět v čase
Govrid
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr