obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389582 komentářů :: on-line: 2 ::
obr
:: Čtení diskuze ::
 
 
"Rychlovka"
Gandalf   
Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1594 St 14.2.2007 16:36
24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…
skoč dolů
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
ODPOVĚDI:
čuk
(6840)
  
čuk Uživatel má bodů celkem: 29544 Ne 14.10.2007 13:12  
Moderní křižáci.

„Teda vymyslel si pro mne obzvlášť nepříjemné ošacení, ten pan Vládce hmyzí říše. Tehdy bylo asi ve fóru: svislice přeťatá vodorovnou čárkou. Ale pak tuhle mou ozdobu lidi zprofanovali. Krví: nejprve jednoho a potom mnohých, s meči, za nimiž zůstávala válečná pole posetá mrtvými. Prý je to symbol víry, jaksi posvátné. Ale pro mne nic neznamená, ten jejich pán pro mne ničehož neudělal, musím se postarat o sebe sám.
Měl bych se nějak modernizovat, říkám si už několik dní. V souvislosti s údržbou mého kabátce? Ne, očištění či převlečení kabátu ještě neznamená nějaký pokrok nebo zmodernění. No co, s tímhle znamením nic nenadělám, musím ho nosit na břiše, jak mi bylo uloženo. A zajímavé je: když můj symbol vidí lidi na zdech kostela, tak se uklánějí, když ho zahlédnou na mně, dost se vystraší, především ženy. No co, nemůže se každý líbit každému. Zato jméno mám libě znějící, vzácné a vznešené: Araneus Diadematus. Jenže mi nikdo takhle neříká, jmenujou mě po těch fanatických ranařských rytířích a já jsem přece naopak velice mírumilovný. Cože? Ale prosím vás: nějak se živit musím, ale nezabíjím pro nějakou ideu nebo z potěšení. Z nutnosti, abych přežil.
A taky si neodpustím pochlubit se: jsem vynikající architekt, a nepotřebuju žádné stavebniny, všechen potřebný materiál si vyrábím sám. Mé stavby jsou tak vzdušné, tak pravidelné! Vzhledem k tomu, jaké tenké profily u stavebních výztuh používám, je jejich pevnost prostě úžasná, mnohem vyšší než té nejpevnější slitiny vykoumané lidmi.
Ale já tady povídám a povídám, vytahuju se jako kšandy a támhle, hele, máme návštěvu. A safra: není to žádná lehká váha, tady se musí velice opatrně, je vidět, že ovládá bojové umění. Zřejmě byla námořníkem nebo že by to pruhované tričko někde koupila ve frcu? Ale sluší jí.
Dobrého dne přeji. Jmenuji se Araneus Diadematus, zkráceně Aran Dia.“
„Vespula vulgaris.“
„Neposlouchala jste za dveřmi? Tak trochu jsem přeháněl. Moment, prosím vás, pohybujte se decentně, mohla byste se zamotat. Nebo je lepší výraz zakotvit? Smím se zeptat, čemu vděčím za vaši návštěvu?“
„Tak si tak letím, a najednou bác. Měl byste mít barák nějak výrazně označený. Barevně, nebo červenou stopkou. Nebo se snad vyžíváte radostí, když se vám někdo nabourá do kvartýru?“
„Nevyžívám, prostě se pomocí mé stavby vyživuju. Mé povolání je jaksi nutné k životu.“
„Ták, nosí vám ti chycenci žrádlo, co? Ti nebozí poutníci vzduchem, kteří potřebujou speciální brejle, aby se vám vyhnuli.“
„Paní Vespulo!“
„Slečno, a říkejte mi Ve, pane Arane.“
„Fajn a prosím, bez toho pane, já nejsem taky zadán, milá Ve.“
„Výborně. To falešné slůvko milá si můžete nechat od cesty. Svoboden jste, říkáte. Svoboda přináší své výhody. Alespoň nikdo nebude ovlivňovat vaši odpověď na můj návrh.“
„Chcete mi hodit rukavici, jako že souboj a měření sil?“
„Špatně jste mi rozuměl. Nikoliv tříštění, ale spojení sil. Sofistikovaný silový pakt, oboustranně prospěšný.“
„Přiznám se, že nic nechápu.“
„Vy máte zbraň, já mám zbraň. Vy dovedete klást léčky, já dovedu létat.“
„To je sice pravda, ale...“
„Kombinací jedu z vašich klepítek a jedu z mého žihadla vznikne multijed, širokospektrový nástroj zabíjení. Jednoduché jak facka: spojíme své ničivé schopnosti v jeden celek, budeme jedno tělo a jedna duše. Společně se budeme věnovat zabíjení.“
„Jakého zabíjení?“
„Nedělejte se nechápavým, pane Arane. Dobře víte, o co kráčí. O nástroj moderního zabíjení. Chcete-li: prostředek likvidace, pacifikace, nastolování pořádku či prevence. Vlastnili bychom ještě účinnější zbraň, ještě snadněji zabíjející než si nějaký tupý zelený mozek dovede vymyslet. Po takové věcičce, jakou bychom měli, je na trhu se zbraněmi velká poptávka. Mohli bychom získat fůru peněz. Znám zdroj, odkud by nám přitekly.“
„A také mi není jasné, co by bylo naším přínosem oproti současnému stavu vojenské techniky.“
„Vy máte ale dlouhé vedení, pane Arane. Nebo mě zkoušíte nebo dokonce hodláte vydráždit? Klídek, poslouchejte! Vytvořili bychom bombardér s dvěma palubními zbraněmi. S letmým přistáním. Já bych tedy pilotovala, a vy byste po přistání vybudoval bojové pozice, pro umístění našich zbraní, v místech takticky i strategicky nejpříznivějších.“
„Myslíte: mnohem účinnější než použít parašutisty ověšené lany? Nebo že by v kluzáku?“
„Ano, ale kluzák nemá žádnou operační schopnost. My bychom měli neomezenou. Já jsem letec dříč, obsáhnu široký akční rádius.“
„Vše co říkáte, slečno Ve, je velice zajímavé. Ale my bychom byli útočná zbraň.“
„Ty jsou nejžádanější. A nemyslete na nějaké globální válčení. Nalezli bychom uplatnění a lukrativní finanční ohodnocení především při lokálních bitvičkách. Tam to víc a snadněji sype.“
„Já se nechci do ničeho zaplést!“
„Vy, Arane? Vy, výrobce a uživatel smrtících sítí? Vy pletec a pletichář? Neříkejte, že jste snovač snů, vy liško ryšavá! Vy textiláku děravejch štofů! Že byste hodlal vyvolat dojem mírotvorce? Směšné!“
„Mé sítě a jed slouží jenom k obranným účelům, k likvidaci polétavých agresorů.“
„Rozšíříte pole své působnosti. Agrese a okupace, to dnes letí, to je in a moderní. Většinou se vyplatí být agresorem. Každý není takový fík a filuta podšívka alibistická, jako vy, pane Arane.“
„S kým jste se to zapletla, vy nešťastná Slečno Ve? Vždyť mluvíte jako z cesty. Páchne vám z pusy. Asi máte horečku.“
„Spíš, kde jsem se zapletla. S vámi. Vy pomlouvači, vy zabíječi nevinného hmyzu. Ve vašem teritoriu jsem trochu uvízla. Pokud nebudete souhlasit s mým návrhem, obviním vás ze sexuálního harašení a znásilnění a pěkně vám zavařím, to si pište
„Mám pro strach uděláno.“
„Rozmlátím vám vaši síť a pak přijdete na řadu vy!“
„Silný svaly v pruhovaným tričku po dědečkovi. A v hlavě duto. Pche!“

A tak se zprvu mírumilovný rozhovor zvrtl. Což se obvykle děje vždycky, když se za zády haraší zbraněmi ( a slečna Ve je opravdu měla za zády). Zvrtl se v bitku Aranea s Vespulou. Neštěstím pro hmyzí říši by bylo, kdyby se ti dva spolu pomilovali a zplodili potomky se zvýšenou zabíjecí schopností.
Zápas to byl lítý, a skončil smrtí obou. Bohudík, či bohužel?
Bohudík, řekla si moucha, která pavučinu pavouka křižáka ostražitě pozorovala, neboť se jí postavila do cesty a na ni unavenou čekala. Moucha věděla, že neunikne přitažlivosti křižákovy sítě a pak injekci ochrnujícího jedu. Načež bude za velkého mlaskání rozkousána a pozřena. Po smrti křižáka už se to nestane.
Jaký postoj zaujmeme my? Ti dva: pavouk a vosa za ten střet a vzájemné zabití vlastně nemohli. Chudák vosa, podlehla lákání moderní doby, slovům o osvobozeneckém boji, o lenosti a bezcharakternosti napadených, porušujících základní lidská práva a nastolujících fašismus. Jak činí mnoho lidí i politiků. Důsledky ekonomizace konzumní společnosti, skrytý strach sytých, všude se šířící pocit bezvýchodnosti spolu s touhou krvavě se bavit, tenhle dost nevábný chumel produkovaný lidmi napadl i živočišnou říši. V našem případě to odnesl životem pavouk. Křižák, který se nechtěl modernizovat.
Kdyby se tento příběh odehrál v lidské říši (děje se však nespočet podobných) stály by kdesi vznešeně oba dva pomníčky padlých hrdinů, ve dvou znepřátelených zemích. Nosili by k nim květiny, staré babičky by se v kleče modlily.V den vítězství by na jejich úpatích hrála svižná muzika. Na jednom pomníčku by byl zlatým písmem vyveden jiný nápis než Araneus Diadematus, náš hrdina, a na druhém pak jiný nápis než hrdinka naše, Vespula Vulgaris.
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 So 13.10.2007 19:07  
Já Ti věřím, čuku! Líbilo se mi to! Opět dobrá "rychlovka" ve Tvém podání!

Chudák Pán, nebo Paní?
Nahoru
čuk
(6840)
  
čuk Uživatel má bodů celkem: 29544 So 13.10.2007 17:55  
Paní.
Jsou sny, po jejichž uskutečnění toužíme a jsou sny, k nimž se modlíme, aby se nesplnily.
Řecký bůh Pan si nějak vyšemelouchoval a zařídil, že měl sen, který ukazoval, jak bude vypadat on Pan po mnoha stoletích. Ve školních učebnicích bude popsán jako téměř směšná figurka s kopytem a ochlupeným tělem, který hraje dementní melodie na píšťalu, vyžívá se v stupidních techtlích-mechtlích s Nymfami, dělá bububu, jako že je nespoutaný a primitivní, šklebí se rádoby vtipně a je trapně pokušitelský. Prý někdy ovládá temné sily (což se neprokázalo) a navíc je nositelem výstřelků a buzerací, které si vymýšlí příroda. Najdou se mnozí studenti, kteří boha Pana nazvou debilem, předpotopním muzikantem a nechutným sexistou. Kolegovi Faunovi nesahá ani po kolena, to mi věřte!

Pan se cítil znechucen tím obrazem. Byl postarší, práce v živočišné výrobě ho unavovala, krávy a kozy ho štvaly, pořád vymýšlet šprťouchlata už taky mrzelo. A Nymfy? Stále stejná těla, kroutící se v bocích pod vlajícími průsvitnými hadříky, vířící a bzučící jako komáři. Nabízející se k laciným radovánkách, které se už pro něho stávaly nezábavnou dřinou. Kromě šišlání milostných slůvek vylezlo z nich inteligentních řečí co by se za nehet vešlo a k práci v domácnosti měly ty povětrnice obě ruce levé. Nymfy byly přímými potomky jeho stádních chovankyň, jen trochu se ve vývoji posunuly vpřed a oděly se lidskými tvářemi a rádoby lepými těly. Huh!

I navštívil bůh Pan božího lékaře a chtěl, aby mu nebeský felčar dal nějaké prášky na růžové vidění, viagrický účinek a vytvoření Megadicku.
Přehmatem lékárníkovým absolvoval Pan hormonální kůru pro ženy. Ochlupení Panovi slezlo, vyrostla prsa, po Magadickovi ani stopy, Minidick se propadl do jakési štěrbiny. Šklebící se ústa zpívala pisklavým vysokým hlasem a růžový trup pohupoval mohutným pozadím.
Rozhodl se bůh Pan: takhle ne! Musí vstoupit do ilegality. Především si změnil jméno. Uvažoval logicky: pod svícnem je tma, skryju se za jméno Paní ( jménem Pani mu šeptala ústa nymf v roztoužení), Pánové by znělo velikášsky, Panna potupně nebo dětinsky, Pana gramaticky nesprávně.

Nymfy byly změnou jejich miláčka desorientovány, většinou uraženě a neukojeně poplakávaly neb lesbická lásky byla tehdy neznáma, a i kdyby byla známa, byla by zakázána. A sexšopy ještě nebyly zavedeny.
V duchu si však děvy upřímně přiznávaly: už se nás něco navotravoval ten chlupatej dědula, na nervy drnká jeho uslintané dvoření a vábení, stejné fousaté vtipy, funění při milostných hrách, kdy se snaží být drsný, což často končilo buď ejakuláciem praecox nebo stařeckým usnutím vprostřed nejlepšího. Nemluvě už o tom, že jeho chlupy dřely nymfí jemnou pokožku především na intimních místech.
A teď v důsledku sexuální transformace se chová jako panovačná ženská, po pořádném sexu ani stopy ani touhy, buzeruje s hygienou a čištěním zubů a říká mentorsky: na ty hadry si přišijte neprůhlednou podšívku a vlasy noste pod šátkem! Copak má lubem? Co když plánuje stát se křiklavou hrabivou Madam a zařídit si nymfí bordel? To Nymfy odmítaly z morálních důvodů. Při organizované prostituci vydělají podstatně méně než když budou podnikat na volné noze,

A tak Nymfy milou Paní šikovně podněcovaly, aby co nejčastěji z jejich teritorií vypadávala a šla prudit někam jinak. Paní se opakovaně dívávala do zrcadla ve vodní tůni, spokojeně pomlaskávala, připadala si jako pohledná ženská. Dřív na mladíky zatoulavší se do lesa muž Pan žárlil, nyní žena Paní po nich toužila. Pročež vydávala se číhat na dřevorubce a odvažovala se i na poutě ve vesničkách. Když se nekonaly, chodívala si zajuchat v hospodách plných rozjařených mužských, kteří rádi zmalovanou vábničku doprovázeli a dál činili všechno, co k úspěšnému svedení patří. Aby se pravda zde řekla a nezamlčela, mnoho vnadných mladíků na svých výpravách nenašla. Co naplat, nebyla už nejmladší a věkový přechod jí dýchal za krk. Nelitovala však Paní, že už není Panem.
Nymfy si radostně zpívaly: „Když Paní není doma, budeme mít lébe, lalala a místo chlupáče si najdeme pohledné samečky hups-hups-hups. Změna je život.“
Začaly líčit na pocestné, převlečeny za světýlka, bludičky, lesní víly či rusalky.
Pár jich používalo masku draka požírajícího šmakovného rytíře, který vždy před soubojem plnil mnoho opakovaných přání těchto vilných víl nebo jak se všelijak jmenovaly. Není pak divu, že v bojových soubojích drak podléhal.
Nejodvážnější z nich se odvažovaly až k lidským obydlím. Vybudovaly si cestovní kancelář nabízející zájezdy do neznáma: „Poznejte krásy přírody s krásnými ženami.“ Nymfí děvčata spolu s nymfími dívkami vymýtily les pro parkování autokarů, vyznačily naučné stesky, připravily tancplacy na odlehlejších mýtinách a šmajchl pelíšky v křovinách.To je blaho, pořád noví a noví muži. A přitom: až je omrzí, nebo kdyby se na povel nechtěli vrátit ke svým autobusům, není problémem utopit je v močálu nebo utancovat k smrti. Pokud při aktu vyhánění postižení sexisti remcali, jako že si budou stěžovat u lesní správy, nebylo nic lehčího než připravit dopravní nehodu. Žádné umění. Řidič autobusu většinou neodolal lahodnému lihovému nektaru z lesních plodů.
Nebyly však Nymfy všechny stejné.
Ty pedofilnějšího zaměření vymyslely instituci perníkové chaloupky, kteroužto pak vystavěly na odlehlých místech, na konci cesty opatřené jahodovými lákadly a orientačními stromy vhodnými k lezení.
Jen malá část nafrněných Nymf odešla na ostrov Lesbos.

Zdá se, že realizovaná úprava sexuálního života oběma stranám vyhovovala. Nebude tedy překvapením, že Paní i Nymfy nové poměry a změnu životního stylu ututlaly, historikům nasypaly písek do očí a umělcům předhodily film natočený obrazově a tanečně nadanými Nymfami. Bůh Pan tam hraje roli neurvalého dementa - buď ledového frajírka nebo divokého sexuálního maniaka, Nymfy pak přesvědčivě ztvárnily zhrzené i nadržené krásky svíjející v mukách lásky.
Tak vznikl vůbec první romantický film, z kterého se vyvinuly na příklad argentínské telenovely a dojímavé kusaštyky podle Pilcherové.
Nuže, pravda o historii a mýtech bývá zcela jiná, než by si kdokoliv myslel a než panuje ve všeobecném mínění a školních osnovách.

Tento text prosím, považujte za výmysl, neboť výuka o minulosti nesmí se narušit a není rovněž pedagogické, aby studenti byli osvobozeni od tradiční manipulace s myšlením.
„Lepší je bičem práskající nepravda než v chaos vedoucí stezka svobodné fantazie.“
Tato slova pronesl na uzavřeném jednání historiků a učitelů nositel světové ceny Sedmilhářů, jinak ředitel Mezinárodního výzkumného ústavu pro studium mýtických bohů. (Ach, kdybyste věděli, jaké prasečinky a pornoobrázky vzaté z dávné historie tam slintavě studují!).
A pak něčemu na tomto světě věřte!
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Pá 12.10.2007 23:27  
Tak jo, ať na to nemusím myslet, vybral jsem si téma: "Kanál!"

*****

V ten den, kdy byla na jednom z hlavních kanalizačních řádů ohlášena porucha bylo zamračeno, ale nepršelo. Tlak vzduchu byl dost nízký na to, aby se smrad z kanálu prodral na ulici. K jednomu z poklopů na rušné a frekventované třídě zastavilo auto Městských služeb a z něj vystoupilo několik mužů. Nejdříve vytáhli z dodávky zábrany a krátké stojany se žlutými majáčky. Obestavěli poklop a hned na to jej dva muži vytáhli pomoci háků ven na asfaltovou silnici.

"Kurva, to je smrad!" řekl jeden z mužů, oblečených do žlutých kombinéz. "Je to opravdu tady?"

"Jo, je to tady!" souhlasil jejich předák. "Za chvíli přijede cisterna s horkou vodou a hadicemi! Bude to děsná fuška, prošťouchnout to tam dole! Ale nejdříve bychom se tam měli jít podívat, abychom věděli, jak to tam dole vypadá a na čem jsem!"

"Jo, to je fakt!" souhlasil jeden z mužů, kteří stále postávali u otevřeného kanálu a snažili se nevnímat onen odporně zavánějící odér. Kolem nich projel lidmi naplněný autobus. Jeho cestující na ně nezúčastněně civěli, jako by se jich tento problém ani zdaleka netýkal. A také že ne! Bylo jim to očividně jedno.

„Tak kdo tam dolů poleze?“ zeptal se jich jejich předák. „Třeba Petr s Allanem?“

„Třeba jo!“ mávl Petr rukou. „Dneska mám den na hovno, další hovna mě vytočit nemůžou...“

„Vezměte si sebou přilby, baterky, dýchací masky a měřiče plynů! Jestli tam bude hodně metanu, tak odtamtud vypadněte! Dobře víte, že když se kanál ucpe, mohou se v místě této uzávěry hromadit nebezpečné plyny vznikající rozkladem fekálií a různých odpadků, organických či neorganických...“

„Organických, šéfe!“ řekl mu Allan. „Kousky zvířecích těl a lidských exkrementů se rozkládají lépe, než-li kusy skla, kovů a plastů!“

„To je fakt!“ řekl jim předák a naznačil pohybem ruky, aby se dali do díla. „A nezapomeňte na lano! Jestli vás strhne proud vody, budeme vás hledat utopené až u čističky! Pak z váš budou pěkné nafouklé mrtvoly!“

„Hezká vyhlídka!“ řekl mu Petr a zakřenil se. Kolem projela osmitunka a pěkně s nimi zatřásla.

„Kde jsou policajti, aby omezili dopravu? Co když budeme potřebovat posily?“ houkl předák na řidiče vozu, který byl neustále spojen s dispečinkem Městských služeb. „Zatracené kanály!“

„Už jsou na cestě, šéfe!“ houkl na něj řidič. „Všude je zácpa! Buďme rádi, že nepraží Slunce, to by bylo teprve něco...“

„To by bylo!“ souhlasil předák. „Omrkněte to, Petře a Allane, a nahlaste nám situaci vysílačkou! Kdyby byla situace kritická, okamžitě vylezte ven!“

„Takový výbuch metanu není žádná sranda!“ řekl všem nejmladší člen družstva.

„Aligátoři ve stokách také ne!“ zakřenil se Allan. „Příště půjdeš ty, mladej, když jsi tak moudrej!“

„Nech ho na pokoji!“ zamračil se Petr. „Když jsi začínal, taky z tebe byl pěkný zelenáč!“

„No jo, no!“ pokrčil Allan rameny. Oba muži zmizeli v zejícím otvoru. Bylo slyšet jen jejich nadávání skrze masky, které měli na obličeji. Lano se poslušně odvíjelo a všichni muži nahoře čekali u předáka s krátkovlnnou vysílačkou v ruce.

„Hele mladej!“ řekl mu předák. „Vem si tuhle vysílačku a sejdi dolů! Myslím, že skruže potrubí budou dělat něco jako stínění a my brzy oba muže ztratíme z doslechu! Ber to jako svou první velkou akci!“

„Jasně šéfe!“ přikývl mladík a vzal si od předáka vysílačku.

„A pozor na aligátory!“ zachechtal se kdosi.

„Ještě slovo a naženu vás tam všechny!“ rozčílil se předák. „Tak co je?“

Začalo pršet. Lidé chodili po chodnících na obou stranách ulice, jako by byli z jiného světa a problémy lidí u otevřeného kanálu byly daleko, jako lunární modul lodi Apollo, která kdysi přistála na povrchu Měsíce. Kdyby tento výjev viděli v televizi, nejspíš by se zamysleli nad tím, co zase ti lidi hodili do odpadu, či spláchli do záchodu, nic více a nic méně! Koho zajímá, co teče potrubím, ukrytém několik metrů pod povrchem země?

„Kurva, to je smrad!“ řekl Petr svému kolegovi.

„Nějak se tu hromadí voda!“ kývl hlavou Allan k místu, kde se vytvořil umělý zával v podobě různých zbytků oblečení, staré matrace a kdoví čeho. „Co to je? Jak se to sem dostalo? Není to železná konstrukce postele? Vždyť je to širší, než průměr kanalizačního vstupu!“

„Je to pokroucené, proto to sem vlezlo! Copak to nemohli hodit na skládku? Jak to teď vytáhneme ven? Budeme potřebovat nejspíše autogen, nebo úhlovou brusku, abychom ten krám rozřezali! Nejspíše se zaklínil do obvodu kanalizační skruže... Vidíš to? Voda sice protéká, ale nedostatečně! Na té rezivé posteli se hromadí různé trosky a zbytky, které by jinak doplavaly až k čističce!“

„Chceš nás vyhodit do povětří?“ podivil se Allan a baterkou si posvítil na indikátor metanu a jiných výbušných plynů. „No, ještě chvíli a bude to tu zajímavé!“

„Vyhodíme půlku města do vzduchu?“ zakřenil se v masce Petr. „Starosta se z toho pěkně posere! To mi můžeš věřit!“

„Nejspíš jo!“ souhlasil Allan. „Slyšel jsi to?“

„Co jako?“ zeptal se jej Petr vážně.

„Jako by tu brečelo dítě!“ řekl jeho parťák a rukou naznačil, aby byl zticha. Oba muži pozorně naslouchali šplouchání odpadní vody, zda-li neuslyší nějaké podezřelé zvuky.

„To se ti muselo zdát!“

„Ale hovno!“ řekl Allan. „Poslouchej...“

Nyní to slyšeli oba. Tiché a táhlé volání. Nebo to byl snad výkřik do tmy? Oba muži věděli, že v kanalizačním systému mohou žít různá zvířata, včetně krys, jejichž velikost bývá často úctyhodná. Ale že by ve stoce žilo také dítě? Nesmysl!

„Odkud to jde?“ zeptal se Petr.

„Od tamté přípojky, je hned před tím zátarasem...“ mávl Allan baterkou, jejíž světlo na okamžik ozářilo poněkud užší průřez vedlejšího řádu, který navazoval na hlavní sběrnou část této kanalizační větve. Petr na okamžik zaváhal.

„Já vím, jestli se zvedne voda a přinese sebou další smetí, celý světlý průměr tunelu se uzavře a my se tu můžeme utopit!“ řekl Allan. „Ale dispečink přece měl uzavřít všechny větší kanalizační vtoky, nebo jejich obsah odchýlit jinam!“

„Měl, nebo neměl...“ pokrčil Petr rameny. „Jdu se tam podívat!“

„Kdoví, jak daleko budeš muset jít... Lano nebude dost dlouhé!“

„Odvážu se!“ řekl mu Petr suše.

„To není dobrý nápad! Co když spadneš do nějaké vodní kapsy, nebo zabloudíš, tenhle systém je něco jako jedno veliké mraveniště...“ řekl mu Allan. „Škoda, že sebou nemáme ještě jedno lano!“

Oba muži zůstali na okamžik nerozhodně stát. Voda stále stoupala, přestože se její přítok snížil na minimum. Za nějaký čas bude její hladina nebezpečně vysoko. Žádné podezřelé zvuky se již neozvaly a oba muži bojovali s myšlenkou, že se stali pouze obětmi jakési podzemní kanalizační halucinace. Nakonec, tady dole v temnotě potrubí byl jakýkoliv sluchový či zrakový podnět samotným mozkem zvětšen do absurdních rozměrů.

„Třeba to šlo shora!“ řekl Petr svému kolegovi. „Budeme tu také potřebovat nějaké pořádné světlo! To znamená, natáhnout sem vedení a zavěsit žárovky!“

„To je práce!“ zamyslel se Allan.

„Jak jste na tom?“ zarachotila vysílačka u jednoho z mužů.

„Obhlížíme situaci!“ řekl Allan suše do přístroje. „Budeme potřebovat světlo, rozbrušovačku a pořádné větrání! Dokud se to tu neprofoukne, nemůžeme tu zatracenou postel rozřezat!“

„Jakou postel?“ zeptal se mladík nechápavě, jeho hlas v přístroji byl podivně zabarvený. „Neděláte si zase srandu?“

„Ne!“ řekl Petr a vzal si od Allana vysílačku. „Je tu železná postel, stará matrace, nějaké hadry a kusy kdoví čeho! Prostě hotovej zlatej důl!“

„Šéf bude mít radost!“ uslyšeli mladíka v přístroji.

„Šťastné a veselé Vánoce!“ uchechtl se Allan.

„Zase...“ řekl Petr a bouchl Allana do ramene. „Vážně tam něco je!“

„Dokud to tu pořádně neosvětlíme, neměli bychom jít někam, kde to neznáme...“

„Za chvíli jsem zpátky!“ řekl Petr a odvázal se.

„Ty si děláš prdel!“ zděsil se Allan. „Něco se ti stane a já to pak odseru!“

„Budu zpátky na to šup!“ řekl mu Petr a pomalým krokem mizel v temnotě kanalizačního potrubí. Allan na něj svítil svou baterkou, dokud Petr nevystoupil z jejího dosahu. Pak bylo ticho. Šplouchání jeho nohou ustalo a Allan osaměl několik metrů před umělou zátkou z lidské nedbalosti. Kdo by tomu kdy uvěřil? Co všechno jeden nenajde v kanále? Čas běžel a Petr se stále nevracel. Voda pozvolna stoupala a ručička měřícího přístroje se stále posouvala do červeného pole.

„Petře!“ zakřičel Allan na svého kolegu. „Kde, kurva, jsi?“

„Co se tam děje?“ ozval se mladý zelenáč ve vysílačce, kterou měl Allan v třesoucí se ruce. Měl sto chutí ji hodit do špinavé a husté břečky, která mu již sahala do výše pasu. Za jak dlouho mu bude po prsa? Už by tu měl být! Říkal si Allan v duchu. Kde jsou posily? Takhle se tu utopíme dříve, než-li sem dorazí muži se světlem a nářadím!

„Šéf říkal, že k vám posílá dalšího muže! Chce znát podrobnosti!“ slyšel mladíkův hlas. „Prý vám prožene pérka, až se vrátíte! Nechtějte, abych vám překládal všechny jeho postřehy, kterými komentoval vaší práci!“

„Ať sebou chlapi hodí, stoupá tu voda a tu postel bude nutno rozřezat a odtáhnout na laně!“ zasyčel Allan na mladého muže, který stál pod otevřeným vstupem do kanálu na poslední příčli, aby se nemusel brodit v kanalizačních splašcích. Kde ten Petr je?

„Pane?“ zatáhlo Allana něco za rukáv jeho kombinézy.

„Cože?“ vyděsil se a takřka pustil vysílačku do sraček plovoucích po hladině.

„Pane, můžete mi pomoct?“ řekl znovu dětský hlas. Allan si na něj posvítil baterkou. Na úzké římse , která se táhla po jedné straně potrubí, ani ne dvacet centimetrů nad smradlavou vodní hladinou, čupělo jakési dítě. Allan na něj nevěřícně zíral.

„Tos bylo ty? Tys tu křičelo?“ zeptal se jej Allan udiveně. Nemohl tomu uvěřit. Co tu to dítě dělalo?

„Ano, pane!“ přikývlo dítě v roztrhaných šatičkách. „Už jsem tu hodně dlouho...“

„A jak to, že tě nikdo nehledá?“

„Nevím, pane!“ řeklo dítě smutně.

„Jak dlouho tu jsi?“ zeptal se jej Allan.

„Hodně dlouho, už ani nevím...“ pokrčilo dítě rameny. „Ten druhý pán je tu s vámi?“

„Ano, co se mu stalo?“

„Za chvíli tu bude! Měli byste odtud vypadnout!“ řeklo jim dítě dospělým hlasem.

„Vypadnout?“ nechápal jej Allan.

„Jít pryč!“ souhlasilo dítě. „Hned, jen co váš kamarád přijde k vám...“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Allan dítěte.

„Ann, Ann Howardová, pane! Odejdete?“ zeptalo se jej dítě.

Voda stále stoupala a Allanovi začalo dělat potíže stát na místě. Zdálo se, že voda přinášela další tuhý odpad, který neustále zanášel volná místa mezi postelí a stěnami potrubí hlavního kanalizačního řádu. Měřič plynu tiše zapípal.

„Prosím!“ řeklo dítě a rozplynulo se.

„S kým tu mluvíš?“ zeptal se další muž, který se k nim došoural jako posila. Divoce mával rukama a snažil se nespadnout pod hladinu. „Je tu ještě někdo?“

„Petr šel kousek odtud do jednoho vedlejšího potrubí! Slyšeli jsme tu dětský hlas...“ řekl mu Allan.

„Ty ses snad posral!“ řekl mu příchozí muž naježeně. „Co když tam zůstane? Musíme odtud! Prý budou rozbíjet vozovku nad námi a projdou skrz potrubím, aby celý ten bordel vytáhli sem! To zase bude práce...“

„Tamhle je!“ posvítil si Allan na svého kolegu, který se jen stěží probíjel stoupající vodou až k nim.

„Řekni jim, ať začnou tahat za lano, sami se proti proudu neprobijeme! Voda stoupá moc rychle!“ řekl Petr Allanovi. „Co koncentrace plynů!“

„Vypadá to špatně!“ řekl mu Allan a zavolal mladíkovi, ať ostatní začnou tahat za záchranné lano. Po několika minutách již všichni stáli u onoho zelenáče pod otevřeným poklopem, skrze který k nim doléhal ruch ulice a z nebe padal drobný déšť. Konečně trocha čerstvého vzduchu.

„Musíme ven!“ řekl Petr všem a jako první začal šplhat po jednotlivých železných příčlích na povrch.

„Co se tam, kurva, děje!“ zeptal se jej předák. „Všichni z toho začínají šílet! Dítě? Jaké dítě tam bylo? Našli jste něco?“

„Byla tam nějaká Ann...“ řekl mu Allan, když se také vynořil jako zašpiněná a zapáchající figurína nad asfaltovou vozovkou. „Ann Howardová, nebo tak něco!“

„Ale ta je přeci dávno mrtvá!“ ozval se řidič zepředu dodávky. Otočil se k nim a zamyslel se. „Prý spadla do otevřeného kanálu, ale nikdo ji už nikdy neviděl...“

„Tak to jsme viděli jejího ducha!“ zamyslel se bledý Allan. „To je dneska den!“

„Jsem poslední!“ řekl mladík, když se také vydrápal nahoru na světlo boží. V tu ránu došlo k tlumené explozi a vozovka v místě výbuchu znatelně popraskala a nejbližší poklopy kryjící vstupy do stoky vylétly nejméně metr vysoko, aby se rozkutálely po cestě mezi jedoucími automobily.

„A policajti jsou zase v prachu!“ zabručel předák. „Vy jste měli dneska zatracené štěstí!“

„Měli!“ zamračil se Allan a pohlédl na dým stoupající ze vstupu do hlavního kanalizačního řádu.

„To nám nikdo neuvěří...“ zakřenil se Petr. Začalo hustěji pršet. Vedle chodníku na jejich straně zastavila požární stříkačka s horkou vodou. Muži vyskákali z vozidla a nevěřícně hleděli na tu spoušť, kterou po sobě zanechala ona exploze.

„Kurva, co se tu stalo?“ otřel si čelo velitel požárního vozu. „Co to tu bouchlo? Metan?“

„Jo, kanalizační sračky!“ souhlasil předák výjezdové skupiny Městských služeb. „Někteří se dneska znovu narodili...“

„To je ale smrad!“ řekl nejmladší z požárníků a popotáhl nosem. „Nechtěl bych jít tam dolů...“

*****

Dál už nic, odmítám pokračovat ve psaní této rychlovky! Konec si domyslete jaký chcete! Kanálům zdar!

P.S. S onou pověstnou Rourou nemá tato rychlovka nic společného!
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Pá 12.10.2007 22:16  
Arvi: No toto? Není v této "rychlovce" všechno tak nějak opačně? Ale je to velice zajímavé dílko! Ne, že ne! Až šíma přestane být "ukecaný", pak se možná ze špagety stane žížala! Někdy se jeden diví, jaká dílka z něj mohou vypadnout!
Nahoru
Arvinej
(2946)
  
Arvinej Uživatel má bodů celkem: 3666 Pá 12.10.2007 21:13  
to se týče víkendových témat, láká mě to první, mírně inspiruje to druhé a vyzývavě mrká to třetí, tudíž mě nechte přemýšlet, co ztvárním a raději si přečtěte můj dnešní výtvor. bohužel se mi dnes nepodařilo dokopat k ničemu jinému než ke sledu volných asociací, ale i snaha se počítá, že? :-) špagetám zdar!

Když krajinář zapomněl udělat tečku.
Když z hory spadl sníh.
Když želva učinila první krůček.
Když opadaly čtyřlístky z dubu.
Když světýlka spadla ze stolu.
Když přezka scvakla složku.
Když kaktus vykvetl růžově.
Když děcka hrála si v listí.
Když třešeň shodila své větve.
Když tráva opustila svou zelenou.
Když myslivci postříleli všechny bažanty.
Když kůra snědla všechny parazity.
Když výtah uvěznil cestující.
Když brouka dostihla dětská sanitka.
Když kříž vlál nad městem.
Když citadela plála.
Když Arabové písku láli.
Když Muad-dib bránil džihádu.
Když Buddha navštívil Mekku.
Když kopule pohřbila kočku.
Když pila křísla o kámen.
Když žula žhnula lomem.
Když ryba plácla o zem.
Když podlahu nakazila houba.
Když žampionem otrávila se rodina.
Když svícnem stavěla se pyramida.
Když řeka uvěznila aristokrata.
Když vozem otřásla přetržená osa.
Když cestě vzepřela se kláda.
Když v troubě zalkla se šelma.
Když v mříži otloukala se ruka.
Když strouhanku pohltila stružka.
Když mlýnek rozlomila voda.

Tehdy zvadla špageta.
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Pá 12.10.2007 13:51  
No, hm, ehm... Snad si vyberu jen ten "Kanál!"
Nahoru
Alexandr Trej
(17)
  
Alexandr Trej Uživatel má bodů celkem: 30 Pá 12.10.2007 13:34  
Takže mám tu čest vyhlásit vám další témata rychlovek. Jelikož ale také odjíždím stejně jako už učinila slovutná Eky, tak na další dny vyhlásím double-rychlovku a jako experiment i triple rychlovku.

Páteční téma (předurčeno Ekyelkou): Když Paní není doma...
Sobotní téma - double-rychlovka: Moderní křižáci
Nedělní téma - triple-rychlovka: Kanál

Jakékoli výhrady k tématům budou ignorovány a ihned zapomenuty, takže raději rovnou pište

Hodně inspirace a tvurčích sil do víkendového finiše tohoto maratonu

P.S.: Upozorňuji na velké "P" ve slově Paní u pátečního tematu

A jak říkám já: "Mlčeti zlato, ale psáti platina."
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Pá 12.10.2007 12:21  
čuk: Orgie v talíři se špagetami? Na co ten šíma nemyslí... Dobré to bylo...
Nahoru
čuk
(6840)
  
čuk Uživatel má bodů celkem: 29544 Pá 12.10.2007 09:07  
Možnosti činů na základě nezvyklého objevení.

Rovná hladina, o jednom z odstínů červeni.
Je to Rudé moře! Anebo ne?
Od hladiny vzhůru pravidelně stoupají pevné plochy.
Jsou to pláže z bělostného písku! Křídové útesy! Anebo ne?
V jednom místě z hladiny vystupuje jakýsi nevýrazně barevný útvar.
Je to opuštěný ostrov bez vegetace! Anebo ne?
Pod hladinu nelze nahlédnout a něco zahlédnout.
Mořská voda je zakalena železitou příměsí! Anebo ne?
Pod hladinou spočívají tenké a dlouhé objekty. Při pohybu hladiny pohnou se také.
Uvolněné korály! Mořští tvorové! Anebo ne? Máte další možnosti? Prosím!
Dlouzí vodní plazi! Ulomené bičíky bičíkovců či obrovských spermií! Anebo ne?
Skrz podvodní potápěčské brýle se vidí: jedna z dlouhých bledých nedutých trubiček se má mile k podvodnímu - nadvodnímu útvaru.
Objímá tenký vodní plaz ostrov a hladivě se pohybuje kolem něho! Anebo ne?
Scéna je vášnivá a plná kouzla i za klidné hladiny.
Velká láska, zvláštní parasexuální rituál tak rozdílných subjektů! Anebo ne?
Hladina se rozvlní a cosi se do ní ponoří.
Bouře a ztroskotaná loď! Anebo ne?
To cosi se opět vynoří s ulpělou všeobjímající pružnou vlnící se nedutou trubičkou.
Vodní plaz se vyškrábal na lodní vrak! Anebo ne?
Velká převrácená kupole s terčem uvnitř pozoruje vynořence .
V nebeské báni je vytvořen božský průzor! Anebo ne?
Soubor zvuků o různých délkách a výškách v proměnlivé kadenci roztíná vzduch.
Neznámý pozorovatel z Vesmíru se zlobí! Anebo ne?

Dost už, konec tvrzení, dosti bylo zpochybňujících otázek. Anebo ne? Ano, ano!
Co to je to výše popsané? Co to sakru je? Jak se to vlastně díváme? Umíme se dívat jinak?
No tak, kdo uhodne? Poznání chce víc snahy! Ještě se ve velíně nebo myslivně nerozsvítilo?
Nezlobte se, prosím, na pošetilého autora předchozího textu! V dalším přinese teoretické i aplikační poučení
Dáváte se podat? Slyšte, slyšte! Čtěte, čtěte!

V talíři je vodnozahuštěná rajská omáčka a z ní vystupuje kus masa. Lžíce vyloví ulisnou kroutící se špagetu, kterou pozoruje lidské oko a lidský hlas říká:
„Je tohle normální?“
Odpovídám za vás: není! A proč není?
Nuže nuže!
Ta špageta se chce milovat s kusem masa! Je to sexuální úchylačka!! A přitom je tak porušitelně měkká!
Jistě, vážený čtenáři! Poklepej si na čelo: jasně! Ta špageta je vadná!

Ovšem zcela jinak je vadná než ostatní vadné špagety červotěstovinové, broukotěstovinové, plísńotěstovinové či jinak zkaženotěstovinové. Ale svou distancí od ostatních kolegyň je vadností nenakazila. Naše vadná špageta je totiž exkluzivně se vyskytující charakterní maskovanou žížalou!! Anebo je tomu naopak? Vadná špageta se maskuje za žížalu?

Lidský hlas však krásné lidské společnici po svém boku neřekne: hledíš na špagetu maskovanou za žížalu či žížalu maskovanou za špagetu. Nepozorovaně vymění talíře, nechť má ona dáma o trochu víc masa k obědu. A vyžaduje-li její zažívací i jiné ústrojí jeho péči, stane se dáminým rytířem, bokem pak pošle výrobci špaget děkovný dopis.
Je-li však odchytil této vadné špagety rybářem, lebedí si a schovává maskovanou žížalu do krabičky. Vadná špageta tohoto typu splete ryby a ty za své gurmánství zaplatí ztrátou svobody. A rybář píše děkovný dopis v řídkých chvílích, kdy nehledí na vodní hladinu
Pokud by ovšem byl v omáčce místo žížaly provázek, byla by jeho přítomnost bezohledná, na dobré špagety i vadnou špagetu by to byl podraz . V důsledcích objevení byl by znectěn kuchař nebo kuchařka, v restauraci dokonce i číšník. Pokud by však byl provázek již rajskoomáčkomilovníkem pozřen, s projevem zneuctění by se váhalo.

Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Pá 12.10.2007 00:54  
Hm, šíma přemýšlí! Že by? Takže špagetová minirychlovka?

*****

Sedí tak oba v nóbl restauraci. Na zemi drahé koberce, na stěnách obrazy, stoly z mahagonu přikryté drahými ubrusy, nádobí z porcelánu a příbor ze stříbra. K tomu všemu hraje tichá a nevtíravá živá hudba, jak jinak.

Ona: "Miláčku, dneska je překrásný večer!"

On: "Ano, miláčku! Co si dáš k večeři?"

Ona: "Mám chuť na špagety..."

On: "Špagety? To jsme mohli jít k našim do jejich restaurace a ne sem! Dej si něco extra, víš, že na to mám!"

Ona: "Vím, že máš na hodně věcí! Néjen na tohle!"

Usmála se a bosou nohou jej pohladila pod stolem na rozkroku. Cítila, že se tam něco pohnulo. Usmál se také a lehce se zpotil.

On: "Tak co?"

Ona: "Špagety!"

On: "Hm, nerozmyslíš si to, miláčku?"

Ona: "Prosím, určitě tu budou mít nějaký skvělý recept, jak je udělat! A k nim nějaké dobré a drahé víno!"

On: "Jistě!"

Luskl prsty na vrchního a objednal jídlo pro oba. Usmívali se na sebe. Jemu stále nešlo do hlavy, co mělo znamenat její chodidlo v jeho rozkroku. Takhle se ještě nechovala, že by za vším byla tahle restaurace?

Ona: "Na co myslíš?"

On: "Na špagety!"

Ona: "Vážně? Ale na to, že přemýšlíš nad těstovinami máš moc červené uši!"

On: "Vážně?"

Přinesli jim jídlo na velikých talířích. Špagety s oblohou a omáčkou na sto způsobů. Blaženě se pustili do jídla. Museli se přemáhat, aby hlasitě nemlaskali. Lahodný pokrm zapíjeli malými doušky vína. Hudba stále hrála, zdálo se, že večer nic nepokazí, když tu...

Ona: "Co to je?"

On: "Co se stalo? Není to dobré?"

Ona: "Ale ano, jen mám takový pocit, jako by v těch špagetách něco bylo!"

On: "Cože? Uvnitř špaget? A co? Mám zavolat kuchaře?"

Ona: "Já nevím... Nemáš lupu? Co to je? Nějaký hmyz? To snad ne, jak mohl přežít ve vařící vodě!"

On: "Nesmysl, co by tam dělal!"

Ona: "Počkej, mám v kabelce cestovní lupu!"

On: "Nepřeháněj, lidé si budou myslet, že jsme blázni!"

Ona: "No tohle? Už jsi to někdy viděl?"

On: "Co jako?"

Ona: "Vypadá to jako vlak... Copak uvnitř špaget jezdí Metro? A jsou tam i lidi! Mávají na mě a ječí, jen je neslyším!"

On: "Metro ve špagetách? Podzemní dráha?"

Ona: "Patrně ano, ty špagety jsou vadné, miláčku! Patrně jsme se stali nevědomky kanibaly!"

On: "To je hrozné, co budeme dělat?"

Ona: "Nedojíme to? Byla by hrozná škoda to jídlo nechat tak..."

A hudba stále tiše hrála, jako by se nic nestalo. Jen jedna věc jí stále bloumala hlavou, který kretén by špagetami vedl podzemku? Není to všechno jenom sen? A pokud ano, proč se neprobudí, když je vše takřka ztraceno? Ty špagety jsou vážně vadné!

*****

Tak, zazvonil zvonec a této rychlovce je konec! Dobrou noc!
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Čt 11.10.2007 22:18  
Arvi: Zajímavé! Mám otázku, kdo je Darmoděj? Už jsem to jméno v rychlovce slyšel, je od Tebe?
Nahoru
Arvinej
(2946)
  
Arvinej Uživatel má bodů celkem: 3666 Čt 11.10.2007 21:43  
obětoval jsem své dnešní studium zeměpisu a fyziky a místo toho se pustil do krátké rychlovky o ellis. zde je, jako další pokračování příběhů z Města. vzhledem k dnešnímu/zítřejšímu tématu se obávám že Město nadále asi opustím a budu se věnovat korekturám (tedy vlastně kompletnímu přepisu svého druhého dílu Niny). bůhví kam se mi ta vadná špageta bude hodit... :-P

Zatracenci - část x-tá (mám v tom číslování teď trochu bordel)
Na zapomenuté zastávce metra zablikají všechny zářivky naplno svým neosobním bílým jasem a po chvíli se jejich ospalé mžourání promění ve stálé světlo. Všude se válí trosky lidské přítomnosti, která se s tímto místem rozloučila snad už před tisíci lety. Stále tu vládne jakýsi duch veřejnosti, která tudy denně proudila za svými povinnostmi, v zimě i horku. Hlavně v zimě.
Chvíli je ticho, pak se skřípavě otevřou dveře z dávného elektrikářova brlohu. Vykráčí odtud štíhlá a vysoká ženská postava oblečená do černých plesových šatů, zkrášlená nenadálou smrtí, jež nastala teprve před několika vteřinami. Dojde doprostřed opuštěné stanice a rozhlédne se. Všechno zůstalo po celé časy stejné. Koneckonců, kdo by sem chodil? A kudy? Pohlédne na zatarasenou šachtu s eskalátorem a s úšklebkem zavrtí hlavou. Tudy by se dovnitř nikdo nedostal. Jediná cesta tak zůstává po kolejích, kde možná stále ještě přeskakují jiskřičky elektřiny.
Žena přejde na okraj nástupní plošiny a nepatrně se zachvěje. Stanice jí kontruje hned několikerým zachvěním jejích stínů. Vypadá to, jako kdyby se po vodní hladině rozběhly vlnky. To je ale jenom klam, ve skutečnosti je tohle jen betonová podlaha. I když pro postavu v černém je to – bylo to – něco jako domov. Teď už ne, bude se muset rozhýbat a vydat za svými novými povinnostmi…
Zvrátí hlavu do nepřirozeného úhlu, s potěšením se zaposlouchá do křupání obratlů, a pak se zase srovná do výchozí polohy. Totéž provede s pažemi, dlaněmi, kyčli, koleny i kotníky. Musí celý proces zopakovat několikrát, než se cítí dostatečně protažená pro nastávající cestu. Pak se pohodlně opře o nedaleký sloup a nechá na svých zádech zhmotnit křišťálově lesklá a sametově černá křídla. Křídla můry, noční můry.
Vyzkouší odpor vzduchu, několikrát cvičně mávne a pak se opatrně vznese nad podlahu. Otřese se, jak znovu pocítí vzdušnou volnost dušenou kilometry ruin nad sebou, a nechá čas proud kolem sebe. Pak pomalu oblétne těch několik metrů stěn, jež ohraničují stanici, nespěchá, ví, že než se vrátí, její zdánlivý obraz bude stále stát na stejném místě. Může si s časem dělat, co chce. Podle prastaré dohody, kterou učinila její prabába, jí čas slouží jako nikomu jinému. I když slouží je možná špatný výraz, ona si mnohem výstižněji křiví čas do svých vlastních úhlů, které jí nejvíc vyhovují.
Nechá se znovu uchvátit hmotnou přítomností a naposledy se dotkne svou hebkou rukou sloupu, jednoho z těch několika málo, které jí dělaly svou mlčenlivou společnost na tomto podivném místě. Její zbloudilá slza ukápne na betonovou podlahu a utvoří ve zdánlivě neviditelné prohlubni malé jezírko se svrasklou šedomodrou hladinou. O několik sekund později se ze zasaženého místa začne kouřit, zanedlouho tam bude hluboká díra vyžraná čímsi mnohem silnějším, než jsou obyčejné kyseliny.
Mlčenlivá královna nočních můr se jedním mávnutím křídel odloučí od zapomenuté stanice metra a nechá se klidně přijmout nikdy neporušenou temnotou dlouhých podzemních tunelů, kde kdysi dávno jezdily vlaky metra. Čas i prostor kolem ní krouží ve znetvořeném tanci a nabízejí jí místa, kde může zakotvit svou osobu do nové skutečnosti. Ona však odmítá a spoléhá pouze na své křídla, která ji neomezenou rychlostí odnesou o tisíce kilometrů jinam, jen několik ulic od centra dávno mrtvého města. Jen několik stovek metrů od pomníku jejího syna, kde se mrtvě choulí její nová oběť.
Než však udělá, co jí bylo přisouzeno – co si sama vybrala za osud –, musí najít jedinou bytost ve vesmíru, která jí něco dluží. Která ji zdánlivě vymazala z existence. Která naposledy okusila chuť jejích rtů. Která dodnes netušila jaká je cena pro zapomenutí na Ellis.
Darmoděj tu cenu dnes zaplatí.
Nahoru
Ekyelka
(2714)
  
Ekyelka Uživatel má bodů celkem: 5976 Čt 11.10.2007 21:34  
ještě PS: jelikož zítra dopoledne odjíždíme oslavovat své narozeniny, další témata do rychlovkového maratonu bude vkládat už Alexandr Trej. :)

zatím se tu mějte všichni tvořivě a těším se, že po návratu najdu samé perly, jako dosud!!! A hlavně, že jich najdu o mnoho víc!
Nahoru
Ekyelka
(2714)
  
Ekyelka Uživatel má bodů celkem: 5976 Čt 11.10.2007 21:16  
usp, tady se někdo toulal po nocích...

nicméně: děkuji za další kolo rychlovek!!! Pánové, oběma

a abyste se nenudili, hned přihazuji další téma:

TA ŠPAGETA JE VADNÁ!




ehm... no jo, ano, jistě, byla jsem na večeři. Podrobnosti někdy jindy...
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 Čt 11.10.2007 18:03  
čuk: To není "Rychlovka"! To je takřka "regulérní" dílo! No toto? Hezká detektivka s hororovým koncem!
Nahoru
čuk
(6840)
  
čuk Uživatel má bodů celkem: 29544 Čt 11.10.2007 15:38  
ALIBI.
Seděl na pryčně a prohlížel si prsty. Byly dlouhé a štíhlé s pěstěnými nehty. Na levém prsteníku nosil prsten s velkým kamenem, dar od Elišky. Otáčel jím a měl pocit jakoby objímal její štíhlé poddajné tělo. Pak mnul dlaň o dlaň, proplétal prsty, napodoboval pohyby správného mytí rukou, které doporučovala v televizi jakási lékařka. Spolupráce rukou byla trochu křečovitá, částečně z nudy a nervozity. V cele bylo chladno, hlava Michala Holera však jako by hořela, a proto si chladil vypouklé čelo o betonovou stěnu. Ne, tlouci hlavou o zeď nebude! Občas vstal a několikrát prošel čtverec třikrát tři metry. Vtírající deprese a strach se střídaly s nadějí.
„Už mě tady drží čtvrtý den, zítra mě už musejí propustit, z dovolené se vrátí doktor Urban, nejlepší právník v městě, pro něho to bude hračka dostat mě ven.“
Pak se v předběžně zadrženém Michalu Holerovi otvírala ještě větší prázdnota: jak bude žít, s cejchem a bez Elišky. Se vzpomínkami. Ne, nechce na to myslet. A má ještě celý život před sebou.
Raději si opakuje některé pasáže výslechu. Vyšetřovatel poručík Machovec vypadal rozvážně, otázky kladl klidně, Michalovy odpovědí neironizoval. Tvářil se zcela neproniknutelně, nedal najevo své stanovisko, a to bylo to nejhorší. Ale Michal je natolik inteligentní, jinak by se v oboru přece tak dobře neuchytil, natolik pohotový, aby se nenechal vyvést z míry a zmátnout se v odpovědích.

„Slečnu Elišku Roubínovou jste dobře znal, že? Jak dobře?“
„No. Dobře. Byli jsme milenci, pane inspektore.“
„Poručíku, prosím. Věděl jste, že je v jiném stavu?“
„Řekla mi to. Nejdřív mě to poněkud zaskočilo, ale pak jsem měl radost.“
„Byl jste si tedy jist, že je to vaše dítě.“
„Samozřejmě. Eliška byla čestná a věrná, měla mě opravdu ráda.“
„Pracovala jako barmanka, takže...“
„Jaké takže? Já posuzuji lidi podle toho, jací jsou a ne podle toho, jakou práci dělají.“
„Vy zastáváte postavení dost důležité, náročné, zodpovědné, nemám pravdu?“
„Ano. Mám svou práci rád, jsem cílevědomý, propracoval jsem se, i když mi ještě není třicet. Mám hodně vlivných známých. Ale, probůh, nechci se chválit.“
„To je v pořádku, velice v pořádku. Pane Holere, řekněte mi, co jste dělal v to úterý, co byla slečna Roubínová zabita? Prosím, hodinu po hodině.“
„Vstal jsem po osmé, trochu jsem cvičil, nasnídal se, ten den jsem měl volno, dost mě bolela hlava. Od deseti do jedenácti jsem se díval v televizi na Poštu pro tebe. Okolo dvanácté jsem obědval v restauraci u Altmanů, asi dvacet minut se procházel na sluníčku, pak koupil kytici pro Elišku. V jednu jsme měli dohodnutu schůzku v jejím bytě.“
Michal si popotahoval černou kštici, poručík Makovec k němu přisunul šálek kávy. Byla horká, Michalovi se třásly ruce, ale nevybryndal.
„Vzal jsem na vědomí, pane Holere. Co se dělo dál?
„Zazvonil jsem, nepřišla mi otevřít, všiml jsem si škvíry pode dveřmi, nebylo dovřeno, trochu ve mně hrklo a opatrně jsem vstoupil.“
„Jako v detektivce, že.“
„Ležela na gauči v obýváku. Byla mrtvá. Okolo ní nepořádek, jako kdyby se s někým prala. Byla tak pečlivá a pořádná. Měl jsem pocit, že mi ledová ruka sáhla na srdce, nemohl jsem se pohnout. Upustil jsem kytici růží, už si k ní nepřivoní. Zpotil jsem se, pokoušela se o mne zimnice, nebyl jsem schopen jediné myšlenky. Hrůza, zoufalství, smutek. Prosím vás, nechte mě být!“
„A tak jste po pár minutách utekl.“
„Ano. Nevěděl jsem, co dělám. Porazil jsem kyblík s vodou na mytí schodů. Paní správcová vyběhla ze svého bytu. Může mi dosvědčit, kdy jsem vstoupil do domu, zrovna přicházela s nákupem. Chvíli před tím, nevím jak dlouho, ztratil jsem pojem času.
„To bylo v kolik hodin?“
„Pár minut po jedné.“
„Dejme tomu. Pak jste zapadl do nejbližší hospody, něco prý jste si mumlal, opíjel se jako zvíře, načež jste se chtěl prát, rozbil jste pár skleniček, takže vás musela odvézt policejní hlídka. A hned jsme si vás u nás ubytovali.“
„Ano. Dost moc se za své chování stydím.“
„Bylo pochopitelné. Při odchodu z bytu slečny Roubínové jste zavřel dveře?“
„Asi ne.“
„Správně: nezavřel. Proto slečnu Elišku našla správcová pár minut po vašem odchodu, slyšela na schodech zařinčení, uviděla otevřené dveře bytu.“
„Ano, tak to bylo. Už jste chytili toho sviňáka co jí to udělal? Asi ne, když mě tu bezdůvodně držíte.“
„Máte na někoho podezření, třeba ji někdo obtěžoval, s někým se do krve pohádala.“
„Proboha ne! Eliška byla tak klidná a bezkonfliktní.“
„A přece se našel někdo, kdo ji mezi devátou a jedenáctou hodinou zaškrtil.“
„Musíte ho dostat!“
„To se spolehněte, pane Holere. Hlavně klid. Vypadáte strašně, sebralo vás to, vidím to na vašich rukou. Musel to být pro vás zdrcující šok. Cigaretu?“
„Ano. Ne, nekouřím.“
„Zítra vás asi propustíme. Nebo pozítří. Podle toho, kdy budou hotové laboratorní zkoušky a vyhodnoceny psychotesty.“
„Jaké psychotesty?“
„Nové metody, dnes už běžná rutina. Proto, aby nám nervově vyčerpaný člověk, pro kterého je výslech a pobyt v cele šokem, že, prostě aby neudělal po propuštění nějakou hloupost. Třeba bychom mohli být následně obvinění a tak. Chápete?“
„Zase doktoři?“
„Nemusíte se bát. Při sobotě se nepředřou. V nejhorším případě vám dají pár prášků, na uklidnění. Nemáte se přece čeho bát, nepodezříváme vás. Věříme vám.“
„To jsem rád.“
„Tak to by bylo všechno. Teď si odpočiňte, abyste byl zítra fit.“

V cele si Michal Holer několikrát opakoval: jsem fit, jsem fit. Nemám se čeho bát. Nemám se čeho bát.
Začal chodit v malém prostoru jako lev v kleci. V hlavě mu hučelo, cítil návaly krve. Výslech, v kterém, jak se mu zdálo, se choval úspěšně, ho neuklidnil, naopak ještě víc rozrušil. Poručík Machovec určitě něco skrývá, takhle hodný přece nemůže být žádný policista. Určitě má něco za lubem, dělá, že mne nepodezírá, ale nevěřím mu. Jako kdyby tajil nějaké eso v rukávu a třeba zítra udeří. Kdesi posbírané pomluvy, špatně vysvětlená fakta, stopy, stopy, stopy, stopy...
„Co se bojíš, Míšo, máš přece alibi, jsi spořádaný člověk.“
Hlasitá samomluva ho neuklidnila, naopak, jeho hlas mu připadal cizí, jak mohl tu neděli předem vyslovovat milostná slovíčka a zdrobněliny jejího jména? Jazyk mu dřevěněl.
Michal Holer v rozrušení začal vnímat to, co dřív nikoliv: zvláštní vězeňské ticho, zvláštní vězeňské zvuky.
Pak uslyšel ten známý hlas:
„Nezapomeń na Eliss.“
To přece nevyslovují jeho ústa!
„Nezapomeň na Eliss.“
To je, bože můj, Eliščin hlas. Říkal ji Eliss, ráda své jméno opakovala, mazlila se s dvěma hláskami es na konci.
„Nezapomeň na Eliss.“
Intenzita hlasu se zvětšovala do nesnesitelnosti, pak zase slábla. Dívka mluvila zrychleně i dlouze a táhle. Zvuky se zadíraly do vědomí.
Michal nebyl schopen určit odkud ta slova přicházejí, snad odněkud shůry, z nebeských výšin. Propalovala se mu do temene hlavy, rejdila v dutině lebeční, jako počítačový vir pletla jeho myšlenky a způsobovala paniku.
„Nezapomeň na Eliss.“
Ne, prosím tě ne.
“Nezapomeň na Eliss.“
V chaosu mozku se vynořovaly vzpomínky, překryté rudým závojem, zvlášť ta poslední, na gauči ležící mrtvé tělo. Kladiva ďábelských permoníků chtěla z jeho duše zřejmě vymlátit vzpomínku na vše, co bylo před tím. Kdosi se v tmavém koutě ušklíbal: poslední obraz smrti ti zůstane navěky v paměti, nedovolí ti žít, každá tvá radost zamrzne a ty se budeš svíjet.
Jak jen může být tak zlý ten její hlas!
„Nezapomeň na Eliss! Nezapomeň na Eliss!! Nezapomeň na Eliss!!!“
Pak se sykavky ss, které syčely jako pekelné plameny, změnily v rudou jehlu zadírající do očí a vyvolávající pohled na bílé hrdlo s modrými otisky prstů. Není v jednom místě patrný tmavší obdélníček, jakoby otisk kamene z jeho prstenu?
Po chvíli ticha se v Eliščině hlase objevila výzva, uslyšela ji tam jeho mysl, už ne jen připomínka, ale výsměch. Dívka říkala: ubohý slabochu, srabe, na mne by sis troufnul. No, uškrť mě. Sebe uškrtit nedokážeš.
Zkusil to. Nedokázal.
A hlas opakoval v nečekaných variantách hlasitosti a naléhavosti:
„Nezapomeň na Eliss.. Nezapomeń na Eliss..........Nezapomeň na Eliss!!! Nezapomeň na Eliss!!!!!“
Nic víc, tři slova, a přece vstřikovala jed do žil, zvlášť působivě, když mozek sám od sebe odumírá.
Michal Holer vykřikl:
„Ne, já vím, jak tě přemůžu, tohle bys nečekala!“
Odepnul si opasek ( jaká nepozornost dozorců!) a oběsil se na okenní mříži.

Vrchní komisař kapitán Petr soptil. Jeho odulá tvář se podobala rajčeti, chlupatou rukou bouchl do stolu a napřaženým prstem div nepropíchl vyzáblou postavu poručíka Machovce, který seděl jako s pravítkem v zádech před šéfovým stolem.
„Do nebe volající nedbalost, poručíku.“
„Kdyby byl nevinný...“
„Strčte si tu psychologii za klobouk, Machovec! Znal jsem řadu nevinných, co se po několika dnech v lochu sesypali.“
„Ale Michal Holer byl vinen.“
„Najednou máte plno rozumů. Můžete mi laskavě říci, proč si to myslíte?“
„Fakta mluví za mne.“
„To jsem moc zvědavý, Machovec!“
„Doktor Stibůrek stanovil dobu smrti Elišky Roubínové dosti přesně: v úterý mezi půl desátou a půl jedenáctou dopoledne. Holer tvrdí, že se od desíti do jedenácti díval na televizní seriál Pošta pro tebe. Dokládá to video nahrávkou, kterou pořídil. Našli jsme ji, zkontrolovali. Na nahrávce není patrný chvilkový pokles elektrického napětí , který nastal ve studiu při úterním dopoledním vysílání. Nahrávka tedy byla pořízena den předem, v pondělí večer. Holer nám kazetu předhodil jako lživé alibi.“
„Ještě něco?“ vyštěkl Petr.
„Tohleto.“
Poručík Machovec vytáhl z aktovky záznamník hovorů a záznamovou pásku.
„Tento záznam se nahrál na přístroj Michala Holera v ono černé úterý v 10 hodin dopoledne. Prosím, poslechněte si.“
Z reproduktoru se ozval dívčí hlas:
„Ahoj, Míšo, zdraví tě Eliss.“
Dvojí zasyčení žertovně doznělo, pak hlas ze záhrobí pokračoval:
„Vezmi sebou ke mně to červené album se známkami. Sehnala jsem kupce. Nezapomeň na to. Čekám tě v jednu, jak jsme si domluvili.“
Vrchní komisař se poškrábal za uchem a řekl:
„Přišel na tu schůzku, ne?“
„Jistě. Dokonce kytici kvůli věrohodnosti přinesl. Ale že měl přinést červené album, o tom neměl ani tucha. Neslyšel ten záznamník.“
„Z toho tedy vyvozujete?“
„Další důkaz, že Holer nemá alibi na dobu smrti slečny Roubínové. Že nám lhal. V tuhle inkriminovanou dopolední dobu stačil k Roubínové zajít, zabít ji a pak se chovat dál podle plánu. Oběd, koupě kytice, opakovaná návštěva v jejím bytě, fraška s útěkem, když před tím na sebe šikovně upozornil správcovou.“
„To teda musel mít nervy. I když: zločinci ztrácejí nervy až s časovým odstupem od jejich činu. Máte alespoň náznak motivu, Machovec? Kvůli poonděným poštovním známkám ji přece nezabil.“
„Byla v jiném stavu a ne s Michalem Holerem, to mi zašeptal do ucha patolouš. Potřebovala peníze.“
„Víte s kým?“
„Něco se povídá, ale asi by nebylo moudré o tom moc mluvit.“
„Jste posera, Machovec.“
„Holer měl styky a určitě věděl spoustu věci na pár důležitých lidí. Jak praví přísloví: Netahej okov pitné vody ze studně, kde sedí jedovatá žába na prameni.
Nedráždi draka skrytých vědomostí.“
Brunátný kapitán Petr už nebyl tolik brunátný, dokonce trochu zezelenal a dlouze přemýšlel. Pak položil řečnickou otázku:
„Takže to uzavřeme?“
„Uzavřeme. Případ je vyřešen. V poklidu. Bez jakéhokoliv skandálu. Zařídím to u Stibůrka, příčina smrti: náhlé srdeční selhání. Jo!
A když dozorce Fifku nepotrestáte, bude mlčet. Ve vlastním zájmu.“
Šéf nechtěl ztratit tvář a tak zavrčel:
“Serete mě, Machovec. Vypadněte. A za dobrou práci vám uděluji dva dny mimořádného volna.“

Dozorce Fifka neprozradil ani slovo o sebevraždě v cele odležení drženého Michala Holera . Neprozradil, že Holera na pokyn poručíka Machovce přemístil do cely vedle špiclkabinetu ( jak se tomu v policejní hantýrce říkalo). Že místo mikrofonu namontoval Machovec do spojovací zdi reproduktorek. Že do špiclkabinetu přinesl Machovec magnetofon.
Dozorce Fifka povýšil na vrchního dozorce.

Poručík Machovec je znám jako velký fanda přes audiotechniku. A jako pověstný škudlil. Proto je s podivem, že zničil tak speciální a cennou kazetu, zvlášť když na ní byl nahrán text ve smyčce. Naposled si ji přehrál, naposled uslyšel dívčí hlas s dvojitou sykavkou ve jménu: Nezapomeň na Eliss. Tato tři slova se opakovala mnohokrát, s různou hlasitostí a modulací, zpomaleně i zrychleně.
Machovec si mohl dovolit zničit deset takových kazet, sto, možná že i tisíc. Na účtě mu leželo peněz dost.

A nikdo nikdy nevyšetřil, jestli neměl Michal Holer v to osudné úterý mezi desátou a jedenáctou předem sjednanou důležitou utajenou schůzku, jejíž prozrazení by stálo život jeho matky.
Magnetofonová páska s překopírovaným sestříhaným hlasem Elišky Roubínové byla zničena a nikdo se nikdy o ní nedověděl.
Michal Holer nebyl pohřben jako sebevrah.
Ale inspektor Jaroslav Machovec ještě více pohubl a jeho tvář zešedla.
Dosti často totiž slyšel za bezesné noci v tichu své garsonky šeptat vyčítavý hlas:
„Nezapomeň na Eliss. Nezapomeň na Eliss. Nezapomeň na Eliss.“
Nahoru
Šíma
(15158)
  
Šíma Uživatel má bodů celkem: 36375 St 10.10.2007 23:34  
Arvi: Noc oživlých "vycpaných" zvířátek? Darmoděj je pěkné kvítko...
Nahoru
Arvinej
(2946)
  
Arvinej Uživatel má bodů celkem: 3666 St 10.10.2007 22:57  
taaaaak.... přiznám se, že den jsem se věnoval hlavně ws, což se mi podařilo a za chvíli to vložím do fronty :-) nicméně i na rychlovku jsem nezapomněl a napsal jsem jak slibované chlupy, tak i kopyta. toto je úvod k pokračování mého pířspěvku do wsm takže doporučuji napřed číst ten ws příspěvek, aby v tom nebyl maglajz. dkončení úvodu druhé části zítra, tedy s tématem zapomenuté ellis :-)

V budově Městské katedry biologie je téměř mrtvolné ticho. Rostliny, které tu byly pěstovány, už dávno uhynuly nebo se přeměnily v odlišné, naprosto pitoreskní organismy. Houby, jež se zdály být usušené, se již před lety probudily a vyslaly své výtrusy na průzkum prostředí. Vše dnes vypadá jinak než v době, kdy Město ještě mělo nějaké normální obyvatele. Tedy pokud je vůbec někdy mělo.
Ušmudlaným oknem, které je kupodivu bez jediné prasklinky, se na zeď promítají podivné obrazce z paprsků zapadajícího slunce. Pomalu se blíží bezesná noc.
Vycpaná fretka s huňatým ocasem, která sdílí svoji vitrínu s kunou, jezevcem či ondatrou, pomalu protočí své oči, zamrká a protáhne ztuhlé tělo. Vzápětí se protáhne prasklinou v ochranném skle a usadí se na židli proti svému životnímu bydlišti. Divadlo začíná.
Když poslední vyslanec žhavého nebeského božstva opustí budovu katedry, ozve se z vedlejší místnosti křik ne nepodobný kohoutímu kokrhání. Vzápětí se dole ve sklepě začnou ozývat zvuky antilopích kopyt, které se posléze stále přibližují a přibližují fretčině sedadlu.
Většina navždy umrtvených živočichů se začíná probouzet, zjišťovat, že nastal nový den, a opouštět svá určená místa ve vitrínách. Fretka sedí blízko východu z budovy, a tak kolem ní musí projít většina z chovanců místního ústavu. Ačkoliv se tento karneval opakuje každý večer, vždy se musí něčemu divit. Je to prostě úchvatné pozorovat všechna ta mohutná těla, jak se derou ven na pusté ulice města, které jim patří. Tedy… nejen jim.
Není to ani pět minut, co se ozve další kohoutí řev. Kdesi na půdě se právě probouzí něco, někdo, mnohem temnější než kdokoliv z průvodu u východu. Nastává všeobecná panika, všichni se snaží prchnout, co nejdál od stvoření, bez kterého by nebyla ani jedna z těchto věcí možná. Bez něj by všichni setrvávali ve vitrínách a neprobouzeli se ani na noc…
Konečně se všichni dostali ven, nikdo nedošel k újmě. Jako poslední prchá pštrosovitý tvor, jenž ještě před chvílí budil všechny svým milostným zpěvem. Nikdy mu nebude souzeno najít družku.
Jako poslední část večerního divadla se pomalu po schodech snáší černý plášť, vévoda katedry, Pán celého města. Před dveřmi se elegantně zastaví, počká, než se fretka vyhoupne na jeho pravé rameno, nadechne se – přestože pro něj je tato činnost naprosto postradatelná –, a vypluje na ulici, široký bulvár, vedoucí od centra až kamsi do dáli na západ.
Vylétne do výšin nad střechy domů a shlédne všechny své poddané. Pokyne zástupu a vydá se sám k pomníku v centru. Žádný oživený živočich ho již nikdy více neviděl.
Jen fretka věděla, co se pak stalo s Darmodějem. Tedy pokud měla v mozku o chlup víc než obyčejné fretky a utekla brzy.
Nahoru
Ekyelka
(2714)
  
Ekyelka Uživatel má bodů celkem: 5976 St 10.10.2007 20:14  


tak na Eliss nakonec nezapomněli... holt když se myslí na baby... Líbí, šímo :)
Nahoru
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Gladitáor
Casstial
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr