obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915379 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39517 příspěvků, 5745 autorů a 390445 komentářů :: on-line: 1 ::
obr
:: Čtení diskuze ::
 
 
"Rychlovka"
Gandalf   
Gandalf Uživatel má bodů celkem: 1594 St 14.2.2007 16:36
24 hodin, 777 slov, jedno téma a kolikkoliv účastníků. Pokud si chcete na chvíli odpočinout od příliš vážného psaní, užít si trochu legrace nebo jen drobet popostrčit zastydlé múzy, není nic jednoduššího, než se přidat…
skoč dolů
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
ODPOVĚDI:
Uživatel nemá nahraný obrázek
(264)
  
Milan Březina Uživatel má bodů celkem: 680 Pá 13.4.2007 23:51  
Uffff...
Tu je odlehčený příběh o muži, kterému z života nezbylo víc než dobrá kniha a dobré jídlo. Omlouvám se, ale je to trošku víc než 777 slov (asi 1248), ale v pátek třináctého se to odehrává :-) takže prosím, příjemné počteníčko:

Název: Neporušená velikonoční tradice pana M

Jaro je odnepaměti časem zrození, mládí a zdraví. Jaro je obdobím, kdy všechno živé vzkvétá, zeleň rychle nabírá svou skrytou sílu a každý zástupce živočišné říše žene se puzen svými základními instinkty za jedním, jediným cílem. Jaro je čisté, svěží a jaro všichni milují. Tedy skoro všichni.
Pan M byl muž, který už dávno zapomněl na krásy jara. Mohl se snažit sebevíc, ale nedokázal si vzpomenout, jak nádherné a plné života jaro dokáže být. A i kdyby dokázal, on se nesnažil. Byl to samotář, jeden z těch starých mužů, o kterém lidé v tichosti mluví jako o „mrzoutu nad hrobem“. Žena mu zemřela už před lety a děti nikdy neměli.
Pan M bydlel (a čekal na smrt) ve starém, vlhkém domě na konci vesnice hned u jezu a pokud nemusel, ven nevycházel. Klouby ztrápené pokročilou artrózou mu beztak příliš volnosti pohybu nedopřály. Do jeho domu se nikdo nehrnul a ani jaru se tam příliš nechtělo. Pan M nechával zamčeno na dva západy a starý zvonek, který přestal sloužit před více než deseti lety nikdy neopravil. Tak nějak mu vyhovovalo, že nezvoní. Na světě byly v zásadě jen dva lidé, kterým pan M otevřel své dveře. Pošťačka s důchodem a desetiletý kluk trafikanta Fouska, Martin. Hodný chlapec, tenhle malý Fousek. Stavil se tu vždycky dvakrát, třikrát do týdne, přinesl noviny, tabák a když bylo potřeba nakoupil v koloniálu co bylo potřeba podle seznamu.
Pan M trávil čas, který mu zbýval tak, že vysedával celé dny v houpacím křesle, kouřil cigarety bez filtru, které si sám balil a zažloutlými prsty od tabáku listoval v knihách. Byl vášnivý čtenář. Nadevše miloval tragické příběhy o smrti a utrpení. Když byl takový příběh opravdu dobrý a pan M mu uvěřil, hned se mu žilo lépe s pocitem, že někdo jiný se má hůř.
Tak plynul den za dnem a pan M proklínal každé další ráno, kdy se s šílenou bolestí své nefunkční tělesné schránky dral z postele. Jinak tomu nebylo ani v ten osudný pátek třináctého. Probudil se s pravidelnou bolestí před šestou hodinou ranní. Slunce ještě ukryté za obzorem už pomaličku rozhánělo noční tmu a ptáci si prozpěvovali v korunách stromů. Noční chlad připomínající, že zima tu ještě nedávno byla, to musel vzdát a teplota rychle stoupala. Chladná jinovatka se jako zázrakem proměnila v blahodárnou ranní rosu.
Bylo jen pár dní po velikonocích. Tyhle svátky, tak jako mnoho dalších věcí, pan M nenáviděl. Děti celý den běhaly po návsi, křičely a dávaly světu najevo, jak jsou zdravé a veselé. Starší chlapci proháněli děvčata pod záminkou tradice a dívky předstíraly ruměnec ve tvářích, když jim dávaly malovaná vajíčka. Jak odporný zvyk, tyhle velikonoce. Nechutné vyvrcholení celého toho hnusného jara.
Pan M konečně trochu rozhýbal své bolavé klouby, posadil se v kuchyni a skromně posnídal chléb a hrnek černé kávy. Pak se pomalu přesunul do svého křesla. Chvíli přemýšlel, která kniha by mu nejvíc zvedla náladu. Včera večer dočetl nádherný příběh Pet sematary od Stephena Kinga a než sáhne po jiném, rozhodl se k těm nejkrásnějším pasážím ještě naposledy vrátit. Založil si je, jak měl ve zvyku. Tak kde pak to máme…, listoval knihou. Á tady! Tak se připrav doktůrku, cisterna Orinco už se řítí silnicí a tvůj život promění v peklo…
Zmínil-li jsem o knížkách, měl bych uvést i druhou a poslední zálibu pana M – jídlo. Tenhle starý muž, pokud zrovna nečetl, vařil. Vařil rád, často a na dnešek měl v plánu něco speciálního. Možná pan M nenáviděl velikonoce, jak už jsem řekl, ale přesto jeden zvyk spojený s tímto svátkem držel.
Pekl beránka.
Nejraději ho měl na česneku s bramborovým knedlíkem. Na statku paní Hradské s tím počítali každý rok dopředu. Vybrali mu mlaďoučké jehněčí a když nebylo (tak jako třeba letos), pan M si připlatil a statkář podříznul maličké kůzlátko ještě před tím, než začalo spásat trávu. Nezkažené maso, jak pan M s oblibou říkal, rostlé jen z mateřské mléka.
Hodiny odbyly půl deváté, když pan M odložil knihu. Napodruhé se zvedl ze svého křesla, přešel k oknu a chvíli vyhlížel k brance. Někoho čekal.

Martin zastavil svoje kolo před domem, sesedl a opřel ho o napůl rozpadlý plaňkový plot. Měl zpoždění a jako by to nestačilo, nevezl všechno. Tušil, že pan M se bude zlobit, protože statkářka na něho letos pozapomněla. Koza porodila dřív, navíc brzy přišla o mlíko a mláďata se už dávno popásala na louce, když přišli svátky.
„Kde jsi?“ vyčetl Martinovi pan M, když se střetli ve dveřích.
„Omlouvám se, “ podal mu Martin tašku s nákupem.
Pan M do ní nejprve netrpělivě nahlédnul, pak se začal mezi věcmi přehrabovat. Jeho dech se zrychlil a tvář zvolna rudla.
„Kde je maso?“
„Je mi líto, ale musíte počkat. Paní Hradská vzkazuje, že mladé kůzlečí bude nejdřív tak za čtrnáct dní.“
Pan M na chlapce chvíli jen mlčky hleděl jako by odmítal uvěřit. „No to ale…“ Podařilo se mu potlačit vztek a srovnal ústa do křečovitého úsměvu. „…nevadí.“ Sáhl do zadní kapsy kalhot pro peněženku a urovnal účet i se spropitným.
Chlapec slušně poděkoval, ale pan M už ho nevnímal. Sám ve svém smutku sklopil odevzdaně zrak, otočil se a zamířil i s nákupní taškou do kuchyně.
Martin měl pocit, že by stařec potřeboval trochu rozveselit. Za ty roky ho často trápil tenhle pocit, ale nikdy ne tak silně jako teď.
„Mohl bych pro Vás něco udělat? Cokoli?“
Pan M, opřený dlaněmi o kuchyňskou linku už měl ostré NE! na jazyku, ale pak se mu do hlavy vloudila strašlivá myšlenka. Děsivý nápad, který ovšem za jistých okolností člověku, jako byl pan M připadal, řekněme, celkem v pořádku.
„No víš, chlapče… Byly velikonoce a ani jsi se tu neukázal. Pojď dál, prosím, něco pro tebe… kam jsem to jen…“ otevřel zásuvku kuchyňské linky a s tajemným výrazem v očích se otočil. Něco skrýval za zády.
Chlapec zaváhal. Vzduch uvnitř domu byl zatuchlý, prosycený potem a po celou věčnost sedajícím prachem. A možná ještě něčím jiným, mnohem silnějším. Něčím co malý chlapec nedokázal rozpoznat. Byl to pach smrti, ale zvědavost desetiletého chlapce byla až příliš silná…

O pár hodin později Pan M právě usedal k slavnostnímu pátečnímu obědu, když na jeho dveře kdosi zabušil. Rychlá série tvrdých úderů mohla znamenat jen jedno. Něco se stalo. Něco špatného.
„Dále?“
Dveře se rozletěly a stál v nich trafikant Fousek. Nemohl popadnout dech, jak utíkal přes celou ves. Chytil se rukou za hruď a ztěžka polknul.
„Dobrý den, pane Fousek,“ pozdravil zdvořile pan M a aniž by vstal od stolu, pokračoval v jídle.
„Neviděl jste mýho kluka?“ vyhrknul trafikant.
„Martina? Ano, byl tu dnes ráno. Přivezl mi nějaké věci, ale ani se nezdržel.“
„Ale venku před domem má kolo. Musí tu být!“
„Opravdu není, lituji. Pokud si vzpomínám, říkal, že si tu kolo chvíli nechá a půjde se podívat na jez. Asi zapomněl na čas, znáte děti.“
„No jistě!“ uklidnil se Fousek. „Já… omlouvám se, že jsem k Vám takhle vtrhnul, ale kluk zas nepřišel k obědu a žena hned vidí havrany.“
„Vidí havrany?“ podivil se pan M. Dokonce na okamžik přestal žvýkat.
„Jako funebráky, víte. Ona hned myslí na nejhorší a kluk zatím pytlačí někde v náhonu.“
(Nepytlačil.)
„Tak sbohem,“ vycouval trafikant uctivě ze dveří obědvajícího pana M. „A dobrou chuť.“
„Díky, sbohem.“
„Až ho najdu, přetrhnu ho jak hada, “ dodal Fousek už spíš sám pro sebe a zamířil k řece.
(Ale už ho nikdy nepřetrhnul.)

Kdepak, pomyslel si pan M, když nezvaný host konečně odešel. Ať si kdo chce, co chce říká, mladý maso je nejlepší na česneku s bramborovým knedlíkem.
Nahoru
Weichtier
(2311)
  
Weichtier Uživatel má bodů celkem: 4894 Pá 13.4.2007 23:45  
*ač* Aňi, ne leč....
Nahoru
AňA Morgan
(598)
  
AňA Morgan Uživatel má bodů celkem: 846 Pá 13.4.2007 23:44  
leč do půlnoci eště pár minut zbývá, vzdávám se rychlovkového boje...
Nahoru
čuk
(6842)
  
čuk Uživatel má bodů celkem: 29558 Pá 13.4.2007 21:32  
To Mat: Docela se mi to líbí. Potřebuje to odstranit nějaké překlepy a chybičky a možná, že při opakovaných čteních poznáš, že pár výrazů tam nesedí (na př šmahem= v mžiku).
Rámování je velice vtipné, nápad s vloženým textem se mi taky líbí. Já tedy nejsem znalcem ani příznivcem barvitých snově historických líčení, aly myslím si, že bys tuhle partii mohl sem tam ještě vypilovat.
Nahoru
Mathew
(333)
  
Mathew Uživatel má bodů celkem: 1991 Pá 13.4.2007 21:09  
Tak jen štěté - smělé to tochó:

Muž spěšně zamířil ke krámu naproti přes silnici. Jen tak tak, že ho nepřejel právě projíždějící automobil. Na moment se mu zastavilo srdce, ale brzy již spěchal dál a během pár vteřin zdolal zbylé dva pruhy asfaltového hada. Měl tolik naspěch, protože tradičně nestíhal a šel pozdě do práce. Tenhle krámek, do kterého mířil, znal moc dobře. Vždy se zde zastavil, po cestě do práce, aby si koupil nějakou tu svačinku, nebo snídani, kterou si doma nestihl sníst, to pak jedl po cestě.

Pan Bránek o svůj obchůdek úzkostlivě pečoval a bylo to znát. Zrovna před týdnem se porouchal neonový nápis hrdě hlásající: U Bránka. A už dnes stály nad vchodem velikánské štafle, rozkročené na hranicích možností. Na nich se kymácel opravář. Písmenko "U" do dneška na kolemjdoucí smutně pomrkávalo a "k" nesvítilo vůbec. "U" bylo již sundáno a montér se právě potýkal s káčkem. Zrovna když mířil náš skoro přejetý hrdina do krámu, podařilo se opraváři ono Ká odstranit od béžové omítky, takže nově příchozí mohl spatřit nápis "Brána". Všiml si té náhodičky a mírně se pousmál.

Náš muž se jmenoval Jaques a žil v Česku již pár let. Kdysi přijel jako student a po letech se vrátil a přijal místo primáře v místní fakultní nemocnici. Přesto byla pravým důvodem jeho pobytu zřejmě láska ze studentských let, se kterou nyní sdílel manželské lože. Měl asi čtyřicet let, tmavé krátké vlasy a poměnkové oči. Jemně zakýval hlavou ze strany na stranu, kteréžto gesto mohlo prozradit, co si asi myslí o pověrách typu "Neprocházej pod žebříkem!", a podobných jiných. Ani mu nedošlo, že je právě pátek třináctého. Vešel do krámu.

"Prosíím čtyržši houskí", řekl lámanou češtinou.
"Jasně, pane Bernár", odpověděl pan Bránek a s léty nabytou jistotou, že chce pan Bernár loupáky strčil dané pečivo do mikroténového sáčku a podal jej Jaquesovi.
"Děkují", odvětil Jaques a chystal se vykročit z obchodu.
Stalo se ale něco naprosto nečekaného a vpravdě nepochopitelného. Vše se zkroutilo v prapodivném barevném víru, Jaques upadl a zatmělo se mu před očima. Ležel na zádech. Když se mu vrátilo vědomí, jediné co ho ujišťovalo o existenci obchůdku, štaflí a vůbec celé České Republiky, byl pytlík s loupáky.

Jaques se podepřel lokty a zmateně se rozhlížel po okolí. Nacházel se v jakémsi ztemnělém hradním sídle, kde jen pochodně dodávaly místnosti světlo. Nedalo se moc dobře určit kolik je hodin, protože za okny se proháněla clona ocelových mraků.
Jaques si prohlížel roztodivné prostředí...gobelíny visící na zdech, mosazné svícny, těžké dubové stoly a nábytek v podobném stylu.
Opatrně se postavil na nohy a zjistil, že kromě špinavé košile neutrpěl žádné vážné zranění. Nejprve se domníval, že se nachází v nějakém letním sídle, byla to podivná myšlenka, ale žádné jiné rozumné vysvětlení mu nepřicházelo na mysl. Náhle ho z proudu myšlenek vytrhl neznámý hlas vycházející zpoza dveří. Jeho majitel se evidentě blížil a hodlal vstoupit do místnosti. Jaques stihl bystře zhodnotit situaci a šmahem se schoval za těžký, notně zaprášený závěs.

Do síně vkročil muž ve středních letech, neoholený a strhaný. Jeho oblečení vůbec nevzbuzovalo dojem majitele letního sídla, pokud by nepocházel ze čtrnáctého století.

"...Fredericu, okamžitě osedlej nejrychlejšího koně a upaluj varovat Geoffroye de Charnay. Nesmíš ztratit ani minutu!" Jeho hlas zněl pevně a nebyl v něm náznak strachu, jen odhodlání. Jaques to vše slyšel za závěsem. K jeho velkému údivu zjistil, že muži rozprávějí jakýmsi archaickým druhem francouzštiny, ale jakž takž jim rozuměl. Muž, jež prve promluvil byl patrně vlastníkem onoho sídla, neb druhému muži udílel příkazy. Frederic skutečně neváhal a zrychleným krokem se vydal k portrétu s podobiznou nějaké šlechtičny. Zatáhl za svícen na zdi, něco klaplo a obraz se pootevřel. Frederic jej uchopil za rám a zmizel v tajné chodbě. Pán hradu obraz přivřel právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely.
Nejdříve se dovnitř vřítilo asi šest mužů s halapartnami. Po nich okázale vstoupil postarší muž s vlasy barvy slámy a upraveným plnovousem.
"Jaques de Molay, jaká čest!" Jízlivost z něj jen čišela.
"Naopak, to pro mne je čest setkat se s veleváženým Guillaumem de Nogaratem." Jaues de Molay již reagoval o poznání mírněji.
"Nebraňte se zatčení, de Molayi, nemá to smysl. Když se doznáte, možná se pro Vás najde nějaký mírný trest."
"Jen se nevytahujte, Nogarate, nikdy nás nedostanete. Ale co si budem povídat, o nás vám nejde, jde vám o zlato - a to zůstane skryto."
"Zlato, de Molayi?!" Guillaum de Nogarat došel až těsně před budoucího vězně a hleděl mu zpříma do očí, jeho sanice úpěly, jak pevně měl stisknuté čelisti. "Opravdu si myslíte, že mi jde o zlato? Nedělejte si ze mne blázny!" Pozdvihl ruku se vztyčeným ukazovákem, jasným gestem, naznačil strážím, ať opustí místnost.
"De Molayi, nebudeme si hrát na honěnou, povíte mi kde to je, nebo budete trpět tak, že si budete přát, abych vás zabil!"
De Molayův pohled ztvrdnul. "Nikdy Grál nedostanete, to Vám musí být jasné Guillame, nebo si myslíte, že ho chráníme stovky let jen abyste prohlubovali moc ziskuchtivé loutky?"
Guillam se nadechoval, ale Jaques de Molay jej zarazil pohledem.
"Ne, nic neříkejte. Oba víme, kdo je pravým původcem tohoto spiknutí. Jen chátra a usmolená, povýšená šlechta vám uvěří, že to zpackal ten nekňuba Filip. Když naši muži přišli do Jeruzaléma, aby bojovali za "svatou věc", netušili, jakého daru se jim dostane. Ano, nalezli Svatý Grál a prozřeli. Musíte uznat, že když poznali skutečnost, nemohli se dál řídit původními příkazy. Ostatně divím se Vám, že pro Ně pracujete, cožpak nemáte ani zrnka cti v těle?"
Guillam de Nogarat to poslouchal bez jediného pohybu.
"De Molayi, de Molayi, vy se nikdy nepoučíte. K čemu vám je čest, když nemáte ruce a nohy a strhávají vám kousek po kousku centimetry kůže? Kde budou za měsíc touhle dobou Vaše ideály? Nechte si svůj Grál, dokážeme vládnout světu i bez něj. Stejně jej budete muset skrývat a tak vlastně bude úplně zbytečným. Je výhodné stát na straně silných, takový je zákon de Molayi a Vy ho nezměníte, ani já. Skončíte na hranici, mohl jsem Vás toho ušetřit." Guillam kroutil svou slámovou hlavou a obcházeje de Molaye jako kořist.
"Kdybyste mne raději ušetřil svých žvástů, byl bych Vám vděčnější."
Zdálo se, že Guillam de Nogarat zavrčel.

Jaques Bernard stál za závěsem jako zkoprnělý, znal historii své vlasti moc dobře, ale takhle mu to ve škole nelíčili. Už věděl, kde se nachází a časový údaj se mu jevil taky daleko přesnější. Nemohlo být pochyb, právě shlédnul zatýkání vůdce Templářů - Jaquese de Molaye, musel být pátek, 13. řijna 1307. Vykonavatel královy vůle byl pro změnu očividně sám jeho zástupce - Guillam de Nogarat. Právě když Jaques přemítal o tom, jak je vůbec možné, že se nachází v naprosto jiném století, na zcela jiném místě, vlétlo mu do nosa zrnko prachu. Ať dělal co chtěl, nedokázal prostě nekýchnout.

Zpoza hrubého závěsu se ozvalo štěknutí. Guillam de Nogarat dokráčel rychlým pevným krokem k místu, kde se Jaques ukrýval a závěs odhrnul.
V tu chvíli se přihodila sposta věcí, ketré se udály velmi kvapným tempem. Když oba muži spatřili muže oděného ve zcela nekonvenčním úboru, hlesli. Guillam jedním slovem přivolal stráže. Ani jeden Jaques však neváhal. Bernard praštil De Nogarata vší silou pěstí do tváře a ten se svezl k zemi. De Molay mezitím křiknul na Jaquese a otevřel tajnou chodbu.
"Dělejte!"
Do místnosti se vehnali halapartníci. Jaques Bernard zmizel v tajné chodbě, zatímco druhý Jaques vytahoval svůj meč. V momentě, kdy se portrét zavřel, byla v chdbě neproniknutelná tma. Tlumeně k němu doléhal lomoz boje. Na nic nečekal a utíkal chodbou nazdařbůh. V tom do něčeho narazil. Do něčeho tvrdého.

Když se Jaques probudil, svítilo slunce a jedna ze sester právě stlala vedlejší lůžko. Jaques kouknul na kalendář - 14.10 2OO7, sedmset let a jeden den od chvíle, kdy byli zatčeni všichni Templáři. Nechápal co se vlastně stalo.
Zaklepání.
"Dále." Řekl Jaques.
"Aha, už jste vzhůru", usmála se na něj setra. Do místnosti vstoupil pan Bránek.
"Dobrý den, pane doktore. Je mi to moc líto." Tvářil se omluvně a v ruce držel bonboniéru.
"Co se staló?" Divil se Jaques Bernard
"No, pane Bernár, ono víte...", koktal pan Bránek. "Spadlo na vás Ká." Bernard ho sjel vyčítavým, nechápavým pohledem.
"No, ten neon...písmeno...já..."
Jaques Bernard se dal do smíchu. Pan Braánek se zdravotní sestrou na sebe udiveně pohlédli.
"Tejte sem tú ponboňiérů, šlověšé, všechnó fám odpóúštím. Úš nichdý nepudu chodít pot šébršíkém, slíbujů."
Všichni tři se dali do smíchu a Jaques Bernard už nikdy nevlez pod štafle.

O tajemství, kreré spatřil jaktěživ nikomu neřekl, vždyť to mohl být jen sen...
Nahoru
čuk
(6842)
  
čuk Uživatel má bodů celkem: 29558 Pá 13.4.2007 17:51  
V pátek třináctého.
V pátek,v onen čas, třináctého odsouzence již bere Kat pod svou sekyru. Zdvíhá ji, zdvíhá, avšak nedostatečně vysoko. Již je celotýdenní dřinou notně unaven a má obavy, že by odsouzence jen poranil a musel by mu poskytnout ošetření a ještě vypisovat mnoho stránek hlášení. Obecenstvo se úplně rozešlo, zcela uspokojeno dvanácti smrtmi, i páni úředníci odjeli či byli odneseni. Den se přehoupl přes poledne, postoupil do fáze, kdy člověk ztrácí zájem o své okolí a hodlá odjet na víkend. Však také koně už ve stájích nedočkavě ržáli a v žaludcích kručelo. Nicméně nutno podotknout, co všichni zamlčovali: třináctá poprava třináctého v pátek přináší neštěstí nejen odsouzenci. V takové datum! Bludní duši, či to byl duch dosud neznámý, navíc našeptávali v sugestivním refrénu: „V pátek třináctého třináctého odsouzence nepopravíš!“
Kat si utřel pot z čela a narovnal záda, odsouzenec pootočil hlavu, zklamán tím, že je mu opět odepřena cesta do ráje.
Kat přemýšlel, jestli by neměl odsouzence vzít kudlou, ale ne, to by mohl zabití pěkně zvrzat, umazat se od krve, a tento vzácný člověk si přece takovou smrt nezaslouží!
A tak mu řekl ještě pod vlivem stresu: „Hele, vypadni a nedělej potíže.“
Odpověď zněla: „Nechci vám způsobovat problémy, Mistře, čiňte to, co je vám uloženo.“
„Jakýpak problémy, jéžíš, já ti tykám, a vy jste vzácný pán. Do pytle! Do pytle dáme místo vaší hlavy zelnou hlávku, až budou výsledek mý práce přepočítávat, vsadím se, že to udělaj podle hmatu a pytel nevotevřou, včera se přitom děsně pozvraceli.“
„Ale s mým tělem si tak snadno neporadíte, Mistře.“
„Zakopám ho jako, jako teda spolu s ostatníma. Vrchní hrobník neumí počítat, a když, tak jen do dvanácti, zvlášť potom, co mu dám loknout.“
„Dobře,“ vzdychl odsouzený a zdvihl svou ušlechtilou hlavu ze špalku, „možná, že je to tak Nejvyšším zamýšleno.“
„No, třeba jsou ty mý svalový křeče od Něho, vzpomínám si, jak jste o Něm tak krásně, ale přitom zcela nejasně, mluvil.“
„Ano, mnohé nevíme. Po smrti co bude. Třináct nás bylo živých, a teď jsem sám. Chudáci.“
„Vobživnou. Měsíců je taky dvanáct, postupně po sobě umírají, a po Novým roce zase jsou tady živý a svérázný.“
„V tomto podobenství jsem nadbytečný.“
„Tak Sněhurka a dvanáct trpajzlíků. Tam Sněhurka všechny převyšuje, jako vy svý kumpány tady. Sněhurka byla taková vznešená a bílá, jako vy, pane.“
„Já že jsem bílý?“
Osvobozený odsouzenec zavrtěl hlavou a třel si otlačeninu od špalku. Zamlčel Katovu chybu: trpaslíků bylo přece jen sedm. Ale je dobře, když Kat špatně počítá, a děje se to ve prospěch odsouzenců. Snad si již také lokl omamného moku. Muž se pohodlně usadil na schůdek a rozhodl se, že nechá Kata při číslu dvanáct. A sedmička? Zdá se, že je číslem čpícím dehtem a sírou.
„Ano, jste, pane, trochu víc opálenej. No, některý kmeny jsou hodně černý. A panstvo je nejbělejší. Když budete Sněhurka, budete taky nejbělejší. Můžu vám řikat Sněhurko?“
Osvobozený odsouzenec nazvaný Sněhurkou se usmál:
„Jak myslíš. Udělám ti, dobrý muži, po vůli. Sněhurka je příhodné krycí jméno.
Ale má osamocenost, skutečnost, že jsem jediný, to mě mrzí.“
„Jéžiš, vy máte starosti. Při vašem imidži a charismatickým vzhledu seženete, pane Sněhurko, dvanáct kluků coby dup. Já vím, že byste spíš chtěl dvanáct holek, s vodpuštěním, s nima by byla lepší zábava než s brblavejma chlapama, ale pamatujte, jste Sněhurka, pane, jen tehdy se stanete nenápadným, když budete obklopenej mužma.“
„Máte úplnou pravdu, pane Kate, Mistře. Dvanáct žen, to by se mamince nelíbilo a obzvlášť otci by tak mnoho nešlo pod vousy,“ řekl Sněhurka a pomyslel si: už zcela platonický vztah k Máří jim nebyl po chuti. A doprovod dvanácti muži rodičům bude vyhovovat neb jejich myšlení je čisté.
Kat pak pomohl Sněhurce učesat dlouhé vlasy, vyňal z nich několik třísek ze špalku a upravil mu vous a zbavil pár hrudek, zachycených jak se odsouzenec coural po zemi při zaujímání polohy popravovaného.
Pak pojedli a popili, Kat byl velice pohostinný. I přehršel příběhů ze skutečnosti i praxe Kat vyprávěl. A na oplátku mladší muž nynějšího jména Sněhurka očarovával pohádkovými podobenstvími fantazii mistra popravčího.
Když se loučili, Sněhurka zamával urostlému muži v seprané zástěře a véčko znázornil dvěma štíhlými a jemnými prsty pravice:
„On ti všechno odplatí.“
„Ježišmankote, pořád neděkujte a neslibujte za někoho jinýho a kdovíjakýho. Podat chléba a víno chudýmu pocestnýmu, byť vznešenýho rodu, je mravní povinnost, počkejte pro to mám na jazyku jiný slovo, ještě neznámý, jo, křesťanská povinnost.“
Sněhurkovi to slovo také nebylo známé, působilo mu však mrazeni v boku, v dlaních i nártech nohou.
I šel muž zvaný nyní Sněhurkou mnohými cestami, mnohé povídal, a též těch dvanáct pomocníků spolumluvčích si z mnohých nabízejících se vybral.
Pak ho chytili biřici.
Sám místodržící provincie na něj zařval: „Jak se jmenuješ? Mluv, chlape!“
„Prosím, Sněhurka.“
„Nedělej si ze mne blázny, transvestito, nejsme v pohádce, ale v tomhle poonděným kraji. Ptám se ještě jednou: jak se jmenuješ, nebo…!“ a dal oslovenému čichnout ke své pěsti.
Sněhurka začal horečně hledat jméno, které by mocného muže uspokojilo. Pořád si nemohl na nějaké vzpomenout. Že by z šoku při nedokončené popravě ztratil paměť? Tu připomněl si Kata a na jazyk mu přišlo jen jedno slovo, které mistr sekery často používal, a které by mohlo být případně jménem.
Hlesl tiše: „Jmenuji se Ježíš.“
Pontský Pilát si začal mnou ruce: „Toho hledáme! Ať jsi kdo jsi, hodíš se mi.“
Pak si myl ruce a popravu stanovil na pátek. Nebylo třinácti odsouzenců, aby se mohlo doufat v záchranu. Nebylo třináctého. Byli k popravě určeni pouze tři. Nebylo kata, jenž by únavou nezvedl sekeru. Tady se chystalo popravčích víc, krutějších. Používali místo ostří sekery kladivo a ostré špičky hřebíků, a místo špalku zkřížená dřeva. A toužili po alibi: nechávali zemřít rozpaženého odsouzence účinkem času, ve svislé poloze.
Ještě než skonal, zamotávalo se ukřižovanému v hlavě klubko otázek:
Jak se vlastně jmenuji? Mám děkovat Katovi nebo ho proklínat? Co by se stalo, kdyby mě tehdy sťal sekerou? Nebo kdyby neklel? Proč musel klít tím divným jménem, kterého se chytil pan Pilát? Dostal to odněkud poručeno? Proč mi na jazyk přišlo zrovna tohle slovo? Že by i to byl příkaz shora? Nebo zdola?Ale stejně si myslím, že umírám za někoho jiného. Co se kdesi skrývá, nebo který ještě nepřišel.
Muž na kříži věřil, že po smrti dostane odpovědi. Jestli je dostal, nevíme.
A přece jedna z jeho posledních myšlenek mu unikla z hlavy, zakroužila jak holubice a vložila zrnko do hlavy židovským rabínům. Tady vzklíčilo v učení, které se rozkošatilo, inspirovalo celý národ a přetrvalo věky:
„Ježíš na svět ještě nepřišel. To ukřižování bylo kruté divadýlko a pustý podvod.“
Nahoru
Arvinej
(2946)
  
Arvinej Uživatel má bodů celkem: 3666 Pá 13.4.2007 06:32  
Nahoru
Arvinej
(2946)
  
Arvinej Uživatel má bodů celkem: 3666 Čt 12.4.2007 16:57  
Nahoru
Mathew
(333)
  
Mathew Uživatel má bodů celkem: 1991 Čt 12.4.2007 15:54  
Já jsem pro(a taky všude kolem)
Nahoru
čuk
(6842)
  
čuk Uživatel má bodů celkem: 29558 Čt 12.4.2007 14:11  
Jsem pro. Jen ne téma "Velikonoce."
Nahoru
Arvinej
(2946)
  
Arvinej Uživatel má bodů celkem: 3666 Čt 12.4.2007 12:54  
edvin: jasně že může ;) ale víc by to být nemělo ;)
Nahoru
Uživatel nemá nahraný obrázek
(264)
  
Milan Březina Uživatel má bodů celkem: 680 Čt 12.4.2007 09:10  
Takže otázka trvá:
Kdypak bude další rychlovka???
Nahoru
Uživatelka nemá nahraný obrázek
(573)
  
seńorita chiquita Uživatel má bodů celkem: 2135 Čt 12.4.2007 09:07  
manice, která je na tom s časem maximálně bledě, ale bude se snažit přizpůsobit
Nahoru
Mathew
(333)
  
Mathew Uživatel má bodů celkem: 1991 St 11.4.2007 21:13  
Teď už má maník čas skoro pořád, ale dejte vědět dost dopředu, nikdy nevím co se stane - a já se nedostanu na net, tak ať si maník může rezervovat místečko.
Nahoru
čuk
(6842)
  
čuk Uživatel má bodů celkem: 29558 St 11.4.2007 19:29  
Maník málo času v úterý, jinak to jde.
Nahoru
Arvinej
(2946)
  
Arvinej Uživatel má bodů celkem: 3666 St 11.4.2007 16:13  
maník má čas vždy ;)
Nahoru
Uživatel nemá nahraný obrázek
(264)
  
Milan Březina Uživatel má bodů celkem: 680 St 11.4.2007 15:35  
Kdypak bude další rychlovka???
Nahoru
Weichtier
(2311)
  
Weichtier Uživatel má bodů celkem: 4894 St 11.4.2007 13:49  
špatně....kdo jinému jámu kopá.......METROSTAV
Nahoru
Mathew
(333)
  
Mathew Uživatel má bodů celkem: 1991 St 11.4.2007 13:46  
Jo, jo - kdo jinému jámu kopá...
...je ukrajinec.
Nahoru
Arvinej
(2946)
  
Arvinej Uživatel má bodů celkem: 3666 Út 10.4.2007 16:33  
hm tak já se omlouvám včera jsem se na rychlovku nějak nedostal... snad příště... a takové hezká téma jsem si sám zadal...
Nahoru
[0] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63] [64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77] [78] [79] [80] [81] [82] [83] [84] [85] [86] [87] [88] [89] [90] [91] [92] [93] [94] [95] [96] [97] [98] [99] [100] [101] [102] [103] [104] [105] [106] [107] [108] [109] [110] [111] [112] [113] [114] [115] [116] [117] [118] [119] [120] [121] [122] [123] [124] [125] [126] [127] [128] [129] [130] [131] [132] [133] [134] [135] [136] [137] [138] [139] [140] [141] [142] [143] [144] [145] [146] [147] [148] [149] [150] [151] [152] [153] [154] [155] [156] [157]
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Žaneta
Hermodés Bublifuk
Epitaph.
Your Conscience
Marnivá
Domčuška@liasPoppy
obr
obr obr obr
obr

Štěně
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr