:: Eleanor Rigby ::
 
 autor: Tomáš P. 06.10.2022, 1:54 
 
Tak na tuhle notu jsem na saspi zatím nebrnkal, snad to bude znít dobře... Nádherná píseň od Beatles. (tenhle WS jsem pojal jinak než většina ostatních autorů, alespoň z těch, jejichž příspěvky jsem již četl. Já se totiž pokusil tu píseň napsat. Napsat její prozaickou verzi a přidat tam něco ze sebe...)
 
Otec McKenzie stál na kněžišti a vzpomínal na posledních několik dní. Byly to opravdu hektické dni, pro něj plné neštěstí a zármutku. V ruce nesměle žmoulal tenký proužek papíru s poznámkami k pohřební řeči a na čele mu vyráželo několik jemných krůpějí potu.
Mluvil tiše, hleděl do prázdných lavic a myšlenkami byl někde úplně jinde.
Vzpomínal.

Znal ji už od dob, kdy v kostele dělal ministranta. S maminkou sedávala pokaždé v první řadě a nebylo neděle, kdy by do kostela nepřišla. Vídal ji tu i během týdne, jak si nesměle prohlížela vitrážová okna či zdobenou kazatelnu.

Slova vycházela z úst jen těžko a ve vyschlém hrdle se zasekávala. Bylo by mu to šlo lépe, kdyby mohl doufat, že kostel je prázdný jen nedopatřením, že třeba parte nedošla na správnou adresu.
Otřel si pot z čela a zahleděl se do poznámek a s námahou začal mluvit.

Vybavil si její hebkou tvář i to, jak postupně chřadla. Rostla, a on, jako o pár let starší chlapec, ji nenápadně pozoroval pokaždé, když ji zahlédl. V kostele se objevovala stále častěji a pokud on věděl, neměla žádné přátele. Nebavila se s jejími vrstevnicemi ani vrstevníky.
Byla by se mohla stát jeptiškou, možná však nechtěla.
A pak přišla první svatba. Tedy jeho první svatba. Oddal svůj první pár a ona u toho byla. Byla to snad jen náhoda, že ona byla poprvé na svatbě zatímco on poprvé oddával, ale určitě to byl jakýsi bod zlomu.
S tou svatbou neměla nic společného, jen, jako v každou volnou chvíli, přišla do kostela. Uviděla svatbu, odejít ji snad připadalo nevhodné a tak se posadila do jedné ze zadních lavic. Pár novomanželů sledovala zasněným, smutným, pohledem. Nakonec se i tiše rozvzlykala.

Zahleděl se dozadu, na místo, kam se tehdy posadila. V koutku oka se zaleskla slza, ale otec McKenzie pokračoval v obřadu. Každý si zaslouží pěkný pohřeb, ať už se na něj přijde podívat lidí sto, nebo jeden…

Svatba tehdy skončila a i když už všichni odešli, ona tam seděla stále. Mladý farář k ní přistoupil, nabídl ji pomoc, ona jen zavrtěla hlavou a začala se modlit. Ještě chvíli u ní stál, lítostivě na ni hleděl a pak odešel.
Když ji po nějaké době zahlédl na další svatbě, nebyl si už tak jistý, že to je náhoda. Začala se na svatbách ukazovat poměrně často a otec McKenzie si už byl jistý, že to náhoda není. Vždy se nakonec rozplakala, nepovšimnuta veselými svatebčany tam seděla, vzlykala a představovala si sebe samu v těch bílých šatech.

Jak tam tak stál, mluvil, vzpomínal, uvědomil si, že se kvůli ní nenávidí. Měl ji pomoct! Měl ji říct, že Bůh pomáhá jen těm, kdo si pomohou sami! Třeba pro ni Hospodin někoho měl, třeba se někdo také tak soužil a čekal na ni. A ona místo hledání sedí v kostele a modlí se. V kostele k bílým šatům nepřijde, to ji měl říct! Ale neřekl. A nyní se za to nenáviděl, byla přece tak nádherná.
Svým způsobem.

Byl už dávno zvyklý vídat ji nejen na mších ale i na svatbách, když se po jedné svatbě vrátil z fary do kostela pro bibli a našel ji, jak klečí na zemi a sbírá rýži rozházenou tam svatebčany.
Stál před oltářem a nezastřeně na ni zíral. Ten pohled mu vzal dech. Uklízela snad? Nebo byla tak chudá? Hladová? Po chvíli si ho všimla a vyděšeně utekla. S ním to ale pohnulo opravdu hodně. Přimělo ho to přemýšlet.
Kolik je vlastně takových, osamělých, lidí? Proč se nenajdou? Proč se nehledají? Jak jim pomoci? A hlavně proč vůbec jsou? Tyhle otázky mu už nikdy nedaly spát.
Trápilo ho i to, že vůbec nevěděl, kdo to je. Znal její jméno. Věděl, že je silně věřící, věděl kolik jí je let, ale neznal ji. I proto pro něj byla důležitá i otázka kdo vlastně všichni ti osamělí lidé jsou?

Cítil, že se ledový pot slévá s horkými slzami. Neměl už sílu pozvednout ruku a oči si protřít. Jen tam stál, šeptal slova posledního rozloučení a žmoulal papírek s poznámkami.

Byl to on, kdo ji našel.
Od doby, kdy ji zemřela matka neměla nic kromě kostela a svateb. Vlastní svatbu však měla jen ve snech. Tam ale byla zajisté krásná. Sněhově bílé šaty, krásný bohatý princ a zástupy gratulantů…
Jen ve snech…
Ve skutečnosti jen sbírala rýži...

Mluvil, ani si nevšiml, že poznámky vyklouzly z jeho dlaně, mluvil, točila se mu hlava, mluvil, byl stejně bílý jako ona, mluvil. Stále mluvil. Dávno sice ztratil hlas, ani to mu však nezabránilo aby mluvil.

Před pár dny se otec McKenzie zase po svatebním obřadu vrátil, aby ji viděl, jako po každé svatbě, sbírat rýži. Na tom pohledu bylo něco neskutečného. Něco nepochopitelného. Něco smutného a mnoho zoufalého. Proč tu rýži jen pokaždé sbírala? Ale tentokrát ji nesbírala. Seděla pořád v jedné ze zadních lavic, oči měla zasněně zavřené, ruce složené v klíně a slzy uvízlé v utrápených ďolíčcích bělostných tváří.

„Osamělých lidí je mnoho,“ končil otec svou řeč. „tato krásná duše byla jednou z nich. Snila o svém princi na bílém koni, modlila se za něj, nikdy se však nevydala jej hledat. Čekala na něj v lavicích tohoto kostela. Nikdy se tu neobjevil.
Byla tak mladá na smrt, přestože věk pro lásku ztratila již dávno. Nikdo si nesmí namlouvat, že zemřela poklidnou smrtí. Ve své smrti se trápila stejně jako v celém svém životě. Tak jako každý osamělý člověk. Proto nikdo nesmí zůstat sám. Proto by nikdo neměl zůstat osamělý, tak, jak zůstala ona.“
Vzal kalíšek s rýží, přistoupil k otevřené rakvi a položil jej dovnitř. „Sbírala jsi rýži, byl to pro tebe kousek nesplněného snu, kousek toho jediného, po čem jsi v životě toužila. Tady máš svou vzpomínku na svatbu. Svůj symbol svatby. Věřím, že na nebi budeš šťastnější, věřím, že tam na tebe nějaký princ čeká.
Miluji vás, slečno Eleonor…“
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz