:: 01. Na vodě ::
 
 autor: Blanche C. Kučera 25.05.2020, 3:18 
 
O deset let dříve
 
Uprostřed klidného moře stála malá loďka. Na ní stály dvě naprosto odlišné postavy. Jedna z nich byla malá a plnoštíhlá a druhá hubená a vysoká. Byly to dvě dívky, dvě přítelkyně, dvě airenky, podmořské obyvatelky. Staly a sladovali klidný obzor a vzdálené temné mraky, které je upozornovaly že se tu co nevidět objevý bouřka, která tu dlouho nebyla. Dívky však vypadali klidně. Ta menší sledovala obzor viditelně smutně a neštastně. Její přítelkyně se na ní podívala:
„Copak je ti Etellwen?“ zeptala se.
„Co nevidět příjde bouřka“ špitla jakoby počítala že se tím zbaví všech dalších otázek.
„To není to co tě trápí, poznám to na tobě. Řekni mi Et co to je, vím to bude něco vážnějšího.“
„To nic Indil, nevšímej si mě, to je jen další nesmysl, jak by řekla moje matka. Jsem jeden velký nesmysl.“
„ Tak to tě trápí? Tvoje matka a její mínění o tobě?“
„ Ne to už ne, zvykla jsem si na to, že se vidí ve svém synáčkovi. Trápí mě jiné věci.“
„Tak povídej, není nic příjemnějšího než se svěřit přítelkyni.“ snažila se Indil dostat něco ze své kamarádky.
Ta však opět utichla a dál se dívala na obzor. Viděla tam neklid,podobný tomu co cítila v duši i na srdci, takový o kterém slyšela že se bouří v dalekých zemích. Lákalo jí poznat cizí země, necítila se pod vodou jako doma, měla pocit stísněnosti, všechno na ní doléhalo, měla chuť na vše se vykašlat a odpolout do oněch tajemných dálek a zanechat tu vše. Ničeho by nelitovala a po ničem by se jí nestýskalo, snad jen po Indil, protože ta jediná na ní po tom všem nezapoměla. Otočila se na ní a viděla jak k ní stojí zády a sleduje druhou stranu, kde ještě nebe bylo modré a nenaznačovalo žádnou přicházející bouři. Dívala se na záda své přítelkyně a najednou dostala neznámí pocit zloby, kterou k ní ještě nikdy necítila. Chtěla jí skočit kolem krku a stáhnout jí ho svýma rukama. Byla tak dokonalá, vzor všech ctností. Typická Airenka, narozdíl od ní. Tolik jí to všechno záviděla. Dlouhé tělo, hubenou postavu, vytáhlé prsty, zelené vlasy, krásné oči. Takhle by měl vypadat každý Airen, ona byla vzorová. A zato ona, Etellwen byla vzor špatného Airena, postavou malá, ne příliš hubená, vlasy hnědé a vlnité. Takhle prostě Aireni nevypadali a jají matka jí to strašně ráda připomínala.
„ Už bychom měli jít a ať nás tu ta bouřka nezastihne.“ ozvala se z ničeho nic zády stojící Indil.
„Ano to měli. Běž a já já poplavu hned za tebou.“ řekla klidně Etellwen. Indil si vzala brašnu a hodila jí přes rameno. Ještě jednou se ohlídla na svou přítelkyni. Pohlédla jí do očí a pocítila smutek a zlobu v jejím oblyčeji.
„ Nebuď tu moc dlouho.“ usmála se a skočila elegantní šipku. Etellwen sledovala než se za ní zavře hladina a než se naprosto ztratí z jejího dohledu a poté se dalal do pádlování, aby s lodí odplula z dohledu než Indil zjístí že už jí neuvidí.

Indil mířila ke dni svým normálním tempem. Dole už viděla svůj domov a domov Etellwen, jejich rodiče a jejího bratra. Měla pravdu když mluvila o své matce tam nahoře, uvědomila si. Bylo to vždy jasné koho její matka preferuje. Etellwen byla vždy ta špatná, zato Melton byl zlatíčko. No kdyby musela uznat pravdu, tak by řekla, že se jí líbí a vždy líbil, byl prostě vzor dokonalosti a byl její platonická láska. Jí však bylo pouze patnáct let a mu už dvacet a na takové dítě by neměl nikdy čas. Sám to dával najevo kudy chodil, byl někdo víc a sestra ani její kamarádka ho nikdy nezajímali. Stoupla si na dno a podívala se nahoru. Čekala až uvidí svou připlouvající kamarádku, ale stále se nic nedělo. Začínala mít strach, něco se musela stát jinak by tu byla. Rozběhla se za rodiči a vše jim řekla. Než však vypluli nahoru po Etellwen, ani lodce nebyly ani stopy. A bouřka už byla tu. Nemohli zustat déle a Et hledat, být při bouřce na hladině bylo velice nebezpečné. Vydali se proto zpět a v její návrat mohli jen doufat. Pro Indil však byla Et už ztracená, věděla že nemá cenu jí teď hledat, že se vydala tam kde našla štěstí a že jí takhle bude líp. Přísahala si však, že jednou jí najde a zjístí proč to dopadlo takhle a zda je šťastná, když opustila všechny, kteří jí milvali. A nebylo jich málo, přestože mezi ně nemohla počítat svou rodinu.

Malá loďka rychle plula neklidným mořem, jak se Etellwen snažila pádlováním uniknout bouři, která jí však stále více stíhala. Neměla ráda žádnou vodu, natož tu dešťovou. Tu totiž neměl v lásce žádný Airen, natož ona, která nemá rádá vodu žádnou. Kapky deště se k ní však neuprosně přibližovaly. Ruce jí samou námahou bolely, srdce jí svýral strach a panika a tíseň jí začali pomalu ovládat. Vsunula pádla do lodě a sama se stulila pod svou pláštěnku. Doufala že bouřka bude jen chvilková a ona že jí přežije ve zdraví. Než k ní však nesilnější průtrž mračen došla ležela už v mndlobách a nevnímala vůbec nic.
Probudila se až když na nebi nebyl ani mráček. Otevřela oči, ale obloha nad ní nebyla. Byl to nějaký strop. Podle všeho dřevěný. Zaposlouchala se a pocítila, ještě nemá pevnou půdu pod nohama, takže stále bude na moři. Tohle ovšem nebude její loďka. Tohle bude větší plavidlo. Mnohem větší, dokonce s luxusní kajutou. Pokusila se pohnout, ale tělo jí ještě neposlouchalo. Náhle se otevřeli dveře a v nich uviděla mladou dívku, která jí přišla zkontrolovat. Podle pohledu té dívky poznala, že zde začíná teprve její opravdový život a že bude lepší než ten který opustila.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz