:: Černá a bílá ::
 
 autor: Matylda Kratinová 31.03.2020, 22:21 
 
Povídka je klasicky mírně přitažená za vlasy a opět se na ní nachází zrnko pravdy (ostatně událost, která je jádrem toho zrnka, mě k psaní donutila). A DŮM, ten je zde upozaděn, plní pouze funkci pozorovatele. PS: jak jsem si tak podle návodu u Šímova příspěvku přepočítala normostrany, zjistila jsem, že jsem opravdu na hraně zadání ;-)
 
Líné podzimní slunko probleskovalo čistě umytými okny dovnitř pražské kanceláře. Ulice venku za nimi byla typicky periferní. Umouněná a šedivá. Ale tady, uvnitř, se všechno jen blyštělo. Zářivě bílé zdi, skleněné desky stolků, pohodlná křesla, milá a upravená sekretářka. To byly důkazy, že se agentuře Michaila Tarnadzeho vede dobře. Její prostory vlastně byly nejkrásnější částí celého domu. Toho domu, který byl jen mlčenlivým svědkem Tarnadzeho podnikání.
Pan majitel se právě šlechtil před zrcadlem na záchodě. Přičísnul rozvrabčené vlasy, zkontroloval manžetové knoflíčky... dvaatřicetiletý Gruzínec měl ve zvyku chodit na jednání dokonale upravený.
Dopnul poslední knoflík saka. Mírumilovná barva jeho světlešedého obleku tolik kontrastovala s Tarnadzeho černými vlasy i nevábnou činností, kterou jeho podnik provozoval.
Spokojen sám se sebou vyrazil zpět do pracovny. Klientka měla dorazit každou chvíli.
Čekal. Vteřiny se vlekly rychlostí dnů.
Michail byl profesionál. Přesto se začínal nepříjemně potit. Zřídkakdy totiž byla jeho zákazníkem žena.
Někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ zabručel.
Sekretářka a dveřnice v jedné osobě uvedla brunetu v dobře ušitém kostýmku se sukní. Tarnadze si pomyslel, že ta neznámá ženská má zatraceně hezké nohy. Vzápětí přepnul své myšlení do režimu chladně analytického uvažování.
„Posaďte se prosím,“ vyzval příchozí. „Mé jméno je Michail Tarnadze. Co pro vás mohu udělat?“
Vrhla na něj upřený pohled. Měla velice zvláštní oči. Velké a jakoby nepřirozeně široce otevřené. V těch obřích bulvách panovala taková tma, že místo do lidských očí se Tarnadze díval do propasti.
„Jmenuji se Julie Ujváryová,“ potřásla si s ním rukou.
Odložila obrovskou kabelku.
Pohodlně se usadila.
Jednu štíhlou nohu přehodila přes druhou.
Byla mladá. Moc mladá na to, aby vyřizovala tyhle záležitosti, blesklo podnikateli hlavou.
„Pane Tarnadze, můžete mi opravdu zaručit stoprocentní diskrétnost?“ zeptala se ledovým tónem.
„Samozřejmě, madam. Jsme přece solventní firma, s tradicí v oboru.“ Michaila její pochybnosti nijak nerozhodily. Byl na takovéhle situace zvyklý.
Sáhla do kabely.
Vytáhla fotografii.
Položila ji na masivní desku stolu s pečlivostí sběratele známek, ukládajícího své skvosty do alba.
Tarnadze se po ní natáhl.
Ze snímku na něj samolibě civěl mladý muž. Podle límce kožené bundy, zachyceném na okraji fotografie, a pěstěné pleti rozhodně netrpěl nouzí.
Na stůl přidala ještě obálku. „To jsou osobní údaje tohoto... pána,“ řekla s odporem.
Gruzínec si přečetl lístek uvnitř. „Pan Aleš Grus... jak vidno, zřejmě je dobře situovaný.“
Klientka se zavrtěla. „Velice dobře situovaný. Dost na to, aby obměkčil spravedlnost.“ Z každého jejího slova čišela zloba.
„Chápu, madam. Chcete ten problém definitivně vyřešit, že ano?“
„Ten problém si přeji sprovodit ze světa, pane Tarnadze. Můžete to zajistit?“
Michail se příjemně usmál. „Zajisté. Mohu vám, madam Ujváryová, zaručit kompletní služby nejvyšší kvality. A protože tuto činnost provozujeme pod hlavičkou psychologické poradny, dovoluji si vás požádat o sepsání protokolu,“ sáhl po notebooku.
Julie Ujváryová se v křesle uvelebila. „Prosím,“ prohlásila bezbarvě.
„Jakou diagnózu byste si přála stanovit?“
„Trauma s hlubokými psychickými následky,“ zamyslela se.
Nasadil ve tváři příjemný výraz. „Z psychologického hlediska bych vám doporučoval spíše posttraumatický šokový syndrom s následnými depresivními stavy. Zní to hrozivěji.“ Už se ani slovem nezmínil o tom, že kdyby přišla kontrola z berňáku, bude toto slovní spojení mnohem lépe odpovídat počtu sezení, zaplacených madam Julií Ujváryovou.
„Může být,“ přikývla.
„V tom případě bych vás požádal o krátké vyprávění. Co vám způsobil pan Grus?“ začal ťukat do klávesnice.
„Co mi způsobil?“ zavrčela. „Přece peklo!“
„Prosím pokračujte,“ vybídl ji.
„Nejdřív svou bezohledností zabil mou nejlepší kamarádku, pak se mi vysmál a nakonec mne veřejně znemožnil!“ začala vztekle žmoulat sukni. Rty sevřela do úzké linky, zamračené obočí se jí slilo téměř do jednoho a oči... ty oči už nebyly propastí, ale lávovým kotlem zloby, který chtěl ničit a zabíjet pouhým pohledem.
Michailu Tarnadzemu došlo, že tohle bude mimořádně ožehavý případ. A pomalu začínal věřit, že tato ženština by pohledem zabíjet dokázala. Znal příběhy o čarodějkách, které dokázaly vysát z mužů životní elán až na hranici smrti. Jeho rodná Gruzie byla takových zkazek plná.
„Já vím,“ začal konejšivým tónem, „že je to pro vás velice bolestivé, madam Ujváryová, ale něco zapsat musíme...“
Několikrát se zhluboka nadechla. „Dobrá..,“ pokoušela se uklidnit. „Začalo to jedné noci, v Brandýse nad Labem. S kamarádkou jsme šly z baru domů, už bylo opravdu docela pozdě, - a ona mne vedla a šla blíž k silnici – když tu nás ochromil strašný hluk a ona už najednou nebyla... jen letěla vzduchem a já s ní, protože mne stále pevně držela za ruku... ach bože!“ rozeštkala se.
Nabídl jí krabici papírových kapesníků.
Odmítla je a vytáhla vlastní.
„Skutálely jsme se pod kola nějakého silného vozu. Řidič vyběhl ven a tehdy jsem poprvé uviděla Grusův obličej... Smál se, že ,tohle mu prej kámošové nebudou věřit´.., nasedl zpátky do auta a ujel. Jak byl pak asi překvapený, když jsem v nemocnici vypovídala, udala SPZ jeho vozu a řekla, že bych ho určitě poznala, minimálně po hlase...
Všechno skončilo u soudu, mezi žebry chladiče jeho auta našli kamarádčinu krev, ale ten nedokrmený hajzl se ze všeho vykroutil. Údajně té noci neměl s autem nic společného a jak jsem ho mohla identifikovat, když jsem ho neviděla a byla jsem v šoku. Jeho právník mne označil za nedůvěryhodnou svědkyni a všechno zahrál do autu. Grus nedostal ani pokutu, z líčení odkráčel se zdviženou hlavou a někde za mými zády se mi zase smál, zmetek jeden. A tomuhle společnost říká spravedlnost.“
Michail Tarnadze dopsal poslední slovo. Věděl, že Julie Ujváryová měla k najmutí jeho agentury víc než dobré důvody, ale v její verzi událostí bylo pár nesrovnalostí. Tvrdila, že viděla viníkův obličej a on zase vyrukoval s tím, že ho určitě vidět nemohla. A jak to, že soud tento zásadní rozpor nebral v potaz? Jak mohl Grus vědět, že ho skutečně neviděla?
Michail Tarnadze pomalu dospíval k názoru, že ještě o minimálně jedné podstatné věci neví. Navíc mu stále nebylo jasné, proč Julie Ujváryová šla s tak civilní zakázkou zrovna za ním. On se přece specializoval na řešení problémů, v nichž figurovala magie, což by normální kolega z branže nemohl pochopit.
Gruzínec byl mág a staral se výhradně o potíže čarodějů. Dokázal je s pomocí čárů vyřešit tak hladce, elegantně a diskrétně, jak se o tom jeho konkurentům z řad běžných smrtelníků v životě nesnilo.
Byl stále ještě na pochybách.
Přesto mezi sebe a klientku přisunul velký popelník.
Vzal čistě bílý list papíru a černou propiskou na něj cosi napsal.
Přistrčil ho k Julii.
Zadívala se na papír těma svýma podivnýma očima.
Úhledně napsáno na něm stálo:
PŘEJETE SI TEDY ZABÍT PANA A.G.?
„Ano,“ odpověděla radostně.
„Pak jsme dohodnuti. Ještě vyhotovím smlouvu, madam Ujváryová.“
Vzal ten popsaný papír a v popelníku ho pečlivě spálil.
Znovu se zadíval na obrazovku laptopu. „Cenu zakázky rozpočítáme na padesát sezení, tedy pět týdně. Akce proběhne až poté, co peníze přijdou na tento účet,“ dal Gruzínec Julii kartičku.
Za chvíli tiskárna vyplivla arch se smlouvou.
„Takže: podepsáni MUDr. Michail Tarnadze, psychoterapeut, a Julie Ujváryová. Prosím...“
Když Julie podepisovala tu listinu, věděla, že na každého jednou dojde, jen občas se tomu musí trochu pomoci. Zdaleka nebyla stoupenkyní biblického ,oko za oko, zub za zub´, ale Aleš Grus si to podle ní opravdu zasloužil...
Obchod byl uzavřen.
Jedna otázka však Michaila Tarnadzeho přece jen ještě pálila. „Madam Ujváryová, mohu se zeptat, proč jste s tímto případem šla právě za mnou, když, pokud vím, nemá nic společného s magií?“
Nadzvedla obočí. „Víte, pane Tarnadze, nikdo jiný by mi neuvěřil, že jsem viděla Grusovu rozšklebenou tlamu té noci a přečetla si poznávací značku jeho auta, když jsem vlastně slepá...“
Zůstal jako opařený. „Cože? Vždyť jsme spolu normálně komunikovali...“
Chladně se zasmála. „Podle měřítek klasické medicíny díky poruše očního nervu nemám vidět nic, ale v groteskním světě čárů a kouzel tu možnost mám. Třebaže vidím jen málo zřetelné černobílé obrazy. Ale na zpečetění osudu toho parchanta mi to stačilo.“
Bez dalších průtahů se rozloučila a slíbila okamžité zaplacení výloh.
Pak si nasadila černé brýle.
Z kabely vytáhla luxusní skládací slepeckou hůl.
Tarnadze ji vyprovodil až na ulici.
Ještě dlouho sledoval, jak se sebevědomým klepáním špičky toho bíle natřeného spojení se světem pomalu mizí za rohem.
A dům za jeho zády dál němě mlčel...
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz