:: Zlatovláska ::
 
 autor: Mab 26.10.2020, 8:25 
 
Vesele ťapkat a šlapkat, hoši! Úsměv a mávat!! (Madagaskar)
 
Jako pokaždé, když jsem měla depku, léčila jsem se i dneska horkou sprchou a následovným zhltáním čehokoliv sladkého, co mi přišlo pod ruku. Večer mě čekalo vystoupení, na kterém jsem nechtěla být přítomna ani omylem. Nad načatým balíčkem arašídů v medu jsem přemítala, zda-li by byly následky mé sabotáže hodně dalekosáhlé. Při vzpomínce na náš rodinný trojúhelníček, který měl dnes večer sedět v hledišti v plné sestavě, jsem došla k závěru, že se z toho jen tak nevyvleču.

„Baletka je něžné stvoření, štíhlá víla, čarokrásná tanečnice. Baletka není prase, co se zrochtá při první příležitosti.“
První větu nám Jindřich opakoval při každé hodině, když nám coby nevinným dívenkám lámal útlé údy do těch nejnemožnějších úhlů. Druhou větu připojil o mnoho let později, s nepříčetným výrazem ve tváři, v onom kritickém okamžiku, kdy si na soustředění v mírném alkoholovém opojení spletl dveře a vešel k nám. Něžná stvoření si totiž tenkrát rovněž užívala alkoholových radovánek a sladkých hříchů, a podle mého názoru po Jindřichově každodenním teroru – zaslouženě, což si ale on tak nějak nemyslel.

Já jsem ale nebyla baletka. Já jsem byla prase. Vůbec mi to nevadilo a ani omylem by mě nenapadlo cítit se méněcenně vedle těch načančaných primabalerín, co nám vodili ukazovat do hodin coby motivaci k tvrdé dřině. Na balet jsem chodila z donucení. Jelikož jsem byla jedináček, otec se na mě docela vyřádil a v roli jeho rozkošné princezničky jsem měla excelovat se vším všudy. Matka si myslela, že „tatínek má přece pravdu, Jarmilko!“, a tak mě třikrát týdně doprovázela na tréninky a po hodině a půl vyčerpávajícího mučení v zrcadlových sálech mě odváděla zase domů.
Od vytvoření teorie o praseti a baletce uplynul nějaký ten čas a já jsem zjistila, že milý Jindra skutečně věděl, o čem mluví. Teda aspoň, co se týkalo těch vepřových záležitostí. Pravý důvod toho, proč mě maminka vodila s takovým nasazením do hodin baletu i v mém pokročilejším věku, byl její poměr s mým nenáviděným tanečním mistrem. Ne, že bych kvůli tomu pociťovala nějakou morální tíhu, byla jsem dítko moderní doby a chápala jsem, že změna je život. Problém spočíval jinde. I přes léta dřiny se nikomu nepodařilo vykřesat ze mě víc talentu než z vrby mlátičky. Ale osud byl skutečně nelidsky krutý a tak naprosto ignoroval mou snahu dřevnatět a vysloužit si svou neschopností návrh na ukončení základního uměleckého vzdělání. Byla jsem obsazována do hlavních rolí, hostovala jsem v každém zahraničním vystoupení, neměla jsem chvíli klidu. Jindřich se skutečně činil, maminka nadšeně tleskala a tatínek byl pyšný na svou holčičku.

Nenáviděla jsem svou baletní kariéru a moje ubulený vrstevnice nenáviděly mě. Jediná spřízněná duše, v jejíž přítomnost při tortuře v sálu jsem mohla doufat, byla Soňa. Ta pro změnu nenáviděla balet, ve kterém jí „podporovala“ babička, a Jindřicha, pro jeho nejapný poznámky o propnutých nohách. Ujala se mě jako vyvrhele, přesně tak, jak to zapadalo do jejího satanistickýho stylu. Utěšovala mě i tentokrát, když jsem údajně díky svému kouzlu plavých vlasů získala roli Zlatovlásky v představení „Zlatovláska“. Dokonce mi nabídla, že by uskutečnila něco jako woodoo-pokus na Jindřicha, ať prý doma nahrabu nějaký ty jeho vlasy nebo chlupy z máminý postele. To jsem nakonec neudělala, protože bych tím svou matku připravila o její nejosudovější lásku (i když se ten utajovaný vztah prozatím jevil být nejosudovější mě, nebohé baletce obětované její vlastní kariéře), ale byla jsem jí vděčná za podporu.

V šatně jsem se rychle ušněrovala do toho nemožnýho kostýmu, natáhla si piškoty a naposledy jsem pohledem zabloudila k Jiříkovi. Malý vyjukaný kluk, očividně rovněž oběť. Ještě štěstí, že Jindřich při vytváření choreografie mírnil svou fantazii a nezakomponoval nám tam zvedačky či jiný kontaktní šílenosti. Taková tyranie malých dětí! „Začal už vůbec mutovat?“ napadlo mě škodolibě. Radši jsem se omezila na další dlouhý povzdech.
„Co hekáš?“ Soňa, jediný skutečně upřímný člen mého fanklubu, se vynořila zpoza závěsu.
„Ani nevíš, jak ráda bych si to s tebou vyměnila. Proč já nemůžu hrát velkou hnusnou zelenou rybu, co loví prstýnek?“
„Já bych s tebou teda ale fakt neměnila. Vždyť víš, že to ani nejde. Jsi nejkrásnější členka skupiny a máš ty nejzářivější zlaté vlasy.“
Chytila jsem jednu z nemožně třpytivých kudrn na mojí paruce, protáhla jí dlaní a se smíchem jsem musela souhlasit. Postavila jsem se směrem k výlezu na podium a zhluboka jsem se nadechla.
„Tak, jde se na to!“ Dozavázala jsem si skákací botky a naposledy jsem se obrátila na Soňu.
„Soničko moje milovaná, prosím, zabij mě!“ zaprosila jsem úpěnlivě.
„To dáš, to dáš! Nic horšího už tě potkat nemůže. Satan s tebou,“ zavýskla a popostrčila mě.
„Ani snad radši ne, hele,“ šeptla jsem už spíš pro jen sebe.
Opona se rozhrnula a já se snažila nemyslet na můj posudek k příjmačkám na konzervatoř, který ležel v kanceláři na Jindřichově stole.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz