:: Kroky ::
 
 autor: Katy Kvapilová 03.04.2020, 6:17 
 
Doufám že slovo v názvu se v názvu smělo objevit :o)
 
Tak jsem tak jednou šla po ulici, po ztemnělé a tiché ulici, s měsícem nad hlavou a v uších televizi… Ne, ne. To jen asi někdo špatně slyší, tak si zvýšil volume, aby lépe slyšel zprávy. Těžko říct, jestli bych je dnes chtěla slyšet taky. Možná, slyšet ta pozitiva dnešního dne, vidět všechny ty známé tváře, snít si u zpráv svůj velký sen, že zrovna ten můj podvod ještě nebyl odhalen. Byl by to příjemný pocit? Kdo ví, třeba mi šero napoví, třeba se rozsvítí lampa, která zhasla zrovna přede mnou... „Ku**a!“ Zní noční tmou a za chvíli se zvedám z bahnité kaluže.
Radši nic, jdu dál, kalhoty to svým způsobem přežily. Můj kabát však nikoliv. Co už, je docela teplo, trochu vlhko, přes cestu přeběhlo… Malé černé kotě! Věřit na pověry? Kde že. Jasně se mluví o černé kočce, kdo ví, jak se to kotě ještě vybarví, ne?
Trousím se dál spícím městem. Všude ticho a klid. Trousím se dál a jedním gestem dávám jasně najevo, co si myslím o tom malém spratkovi, co po mě právě hodil něčím, co raději nebudu zkoumat dopodrobna. Zač se mi stává, tato příhoda? Možná si mě spletl s někým, po kom chtěl hodit ten kelí-mek! Ano, ten po mě hodil. To snad ne, a byl cítit rumem. Ne, že bych znala pach rumu nějak důvěrně, ale z vánočního cukroví od babičky byl cítit vždycky. Vždyť tomu klukovi bylo maximálně 13!
Ale nač ta zloba, ulice ho vychová. Když ne ona, pak ho zpráskají třeba doma. A když ne ani tam, tak si to jednou vyčte sám, to je zaručené. Ke všemu ještě dvakrát zdaněné a podtržené tlustou černou čarou, která v té tmě nejde ani vidět. Raději půjdu dál.
Vandruju městem sem a tam, přemýšlím, koho ještě nepotkám a koho jo, proč se trousím sama, bez Adama, jako Eva bez pyžama. Jako hymna bez Tyla – teď se jedna paní na rohu ulice pobl… Něco ze sebe vyklopila. Ani chodit moc nemůže, ať jí ten chlast sám pomůže! Civí na mě jak na blba a myslí si, že jsem koza. Mečí na mě přes ulici a čím dál více kvičí a řve až mi uši rve, běžím radši pryč.
Samozřejmě s mou kondičkou toho moc neuběhnu, tak chvilku spočinu v sedu na lavičce v parku, kousek od Vamberku. Jak tak sedím, koukám kolem, nikde ani živáčka, jen ticho, tma a spící město s tím klukem, co hází po cizích kelímky, s tou paní, co mečí na rohu ulice, a se mnou, která se koukám na měsíc plížící se nad mou hlavou neslyšně, jak lvice v divočině.
Začínám pomalu vnímat tmu zpod víček. Je velmi intenzivní. Víčka bolí, těžknou, slábnou… Slyším, někdo jde, někdo kousek po kousku se blíží, tmou a tichem pod zvídavým měsícem. Jde stále blíž ke mně. Začíná se ve mně klubat obava, že tohle asi nebude Obama. Ani Lincoln, ani Bush, tohle je totiž… KUŠ! To jsem se lekla! Plížil se jak dravá šelma. Vypadá ale nějak divně, nějak podezřele, jako by tak trochu zkameněle. Kouká na mě, dělá „Pst!“, jako bych měla začít řvát, nebo co. Ale že jsem se lekla, Adam jeden, jak vidím, tak taky vyšel z ráje. Jeho výraz tomu odpovídá, nevypadá moc nadšeně. Navíc Eva právě zjistila, že to pyžamo stejně má a už nikdy bez něj nebude.
Přitom měsíc stále svítil nad tichým, nočním, spícím městem a koukal ně.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz