:: Skákalas přes kaluže ::
 
 autor: Cinka 13.08.2022, 3:02 
 
Hm...
 
Skákalas přes kaluže… vzpomínáš si na to ještě? Já ano. Stejně jako na dva culíky, co ti tvá máma vyčesávala, vplétala ti do nich berušky, a tobě se pak ty dva husté ohony houpaly tam a zpátky, jak jsi vždy rozumně pokyvovala a vrtěla hlavou, když jsi nás o něčem poučovala.
Smála ses. Moc jsi se smála. Pokaždé ses za námi přihnala do kuchyně a vyhoupla se na linku. Seděla jsi na ní, komíhala nohama ze strany na stranu a líčila jsi zážitky ze školy, prokládala je smíchem a ke všemu a ke všem přikládala své názory. Tvoje názory. Tvůj svět.
Plakalas. Plakala jsi, protože sis ušpinila šatečky zmrzlinou a myslela si, že už nejsi hezká holčička. Plakala jsi, když ti někdo křivdil, nemohlas ani mluvit, jak jsi byla rozhořčená, rozlícená, jen jsi se zalykala tím tolik upřímným dětským pláčem plným křivd, tváře ti hořely. Běhala jsi za mnou a já pak všechno dával do pořádku. A vyprávěl ti smyšlené příhody, ze kterých sis měla brát poučení. Otřela sis pak slzy a všechno jsi začala řešit… bože, jako bys byla dospělá. Po tom neovladatelném návalu emocí sis najednou byla schopná tak sebevědomě poradit.
Taky jsi plakala pro každého opuštěného špinavého psa, co pobíhal po ulici a proplétal se mezi auty, všechny bys je vzala k nám domů, všechny bys je nakrmila. A pak jsi nás prosila o vlastního psa a já ti řekl, že na to máme moc malý byt. Na ten pohled nikdy nezapomenu, muselas mě tolik nenávidět, ani nevíš, jak jsem si připadal. Několik dní jsi se mnou nepromluvila a já se tvářil stejně neoblomně. Netušíš, že jsem trpěl víc než ty. A když jsme ti pak k Vánocům koupili štěně kokršpaněla… za ty tvé oči mi pocit, že jsem byl pro tebe doteď ten nejhorší táta na světě, stál.
Začala jsi chodit na diskotéky a vracela ses v noci. Procházelas bytem po špičkách, abys nás nevzbudila. Nevědělas, že jsme vzhůru, že jsme se na sebe s tvou mámou podívali ve tmě ložnice a ani nemuseli nic říct, jen jsme mohli v klidu usnout.
Vždycky jsem tě dokázal utěšit, sedlas mi na klín, skočilas mi spontánně kolem krku a já ti vyprávěl vše, jen abys přestala brečet, aby ses zas smála. A pak se s tebou rozešel ten hokejista, to už jsi chodila na střední. Najednou jsi plakala docela jinak. Už jsi mi nepadla kolem krku a já najednou nevěděl, jak tě obejmout. Jako bych byl neohrabaně strnulý, jakoby ty tvoje slzy byly jiné, jinak mě bolely než ty uroněné kvůli odřenému koleni. Najednou všechno, co bych řekl, nebylo by k ničemu. Tu bezmoc taky za několik let poznáš.
Bože, už je to tak dávno, skákalas přes kaluže a najednou ti bude dvacet.
Víš, přes týden tu nejsi, je tady najednou tak divné ticho. Prázdno. Stačí mi, když takhle stojím v chodbě a můžu se chvíli dívat k tvému pokoji. Světlo lampičky dopadá přes matnou tabuli skla ke mně. Dívám se na to světlo, na dveře… a to mi stačí, protože vím, že za nimi sedíš. Že jsi doma.
Zítra mi zase odjedeš a na konci týdne se vrátíš. Vlastně jsi říkala, že nevíš, jak budeš stíhat a přijedeš nejspíš až ten další pátek. Řekl jsem, že to je samozřejmé. A přitom jsem cítil, jak tě ztrácím. Ty si to neuvědomuješ, ani o tom takhle nepřemýšlíš, je to tak v pořádku. Ale já to vím.
Už nejsi malá holka, já už skoro o ničem v tvém životě nerozhoduju. Už tě dávno nemůžu chovat na klíně.
A ty už neskáčeš přes kaluže.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz