:: Vánoční noc ::
 
 autor: Leontius 25.09.2020, 5:38 
 
Tak tedy přesto přispěji do workshopu. Předem ale přiznám, že mám strach tohle publikovat a už vůbec jen napsat. Múzy jsou nekontrolovatelné. Prostě si řekly o tohle. Možná je to příliš temné i na horor a možná že to ani horor není :-D Mne osobně na tom nejvíce děsí to, že příběh není kdovíjak nemožný, když si uvědomím, v jakém světě žijeme. Pro slabší povahy: radši nečíst. Napsat tohle pro mne byla celkem zkouška nervů, i když to možná někomu nepříjde.
 
Zimní noc byla tichá, prázdná a osamělá.
Do ní se probudila malá jiskřička vědomí. Ohromená tou nezvyklou večerní symfonií, jakou doposud nezažilo. Smysly a pocity se jeden po druhém vynořovaly z klidné hlubiny nevědomí a začaly ohmatávat svou malou tělesnou schránku. Krátký výboj bolesti náhle vše uvedl do pohybu a uzlíček masa a kostí v koutku slabě zasténal. Útroby se nepříjemně kroutily a kyselá pachuť v ústech byla odporná. Každá částečka těla byla ponořená do doutnajícího uhlí a křičela o pomoc. Oči v důlku čertovsky pálily a odmítaly se podřídit vůli. Víčka jakoby neexistovaly.
S nadlidskou námahou se postavička posadila. Dýchání bylo obtížné, hrudník sebou křečovitě trhal a vzduch páchnul jako shnilé ovoce. Drobná dlaň se vznesla a přejela po čele. Bylo orosené velkými krůpějemi potu a horké, příliš horké. Prstíky zašmátraly o kousek níže. Necitlivá oční víčka byla svraštělá a nehybná. Pod nimi byla kůže pokrytá jakousi lepkavou a na dotek slizkou vrstvou. Ruka ucukla a opřela se o matraci postele. Na heboučkém povlečení se válela spoustu tajuplných drobků a prachu. Postavička je chvíli ohmatávala nepřestávala se divit. Některé kousky byly drobné, jiné byly velké a nepravidelné. Drolily se po doteku, ale měly ostré hrany. Byly jako stovky nepřátelských zubů, chystajících se schlamstnout svoji oběť. Tělíčko překonalo nevysvětlitelnou slabost a překulilo se na kraj postele. Bosé nožky zahrabaly ve vzduchu a dotkly se podlahy. Byla nesmírně chladná a odpudivý mráz se šířil od ní přes vlnku páteře až do vyděšeného mozku. Popraskané, suché rty zašeptaly:
„Mami? Tati?“
Ozvěna se mrtvě odrážela někde v prostoru, který byl důvěrně známý, ale přesto dnes působil prapodivně chladně a stísněně. Nebyl to ten veselý dům plný smíchu a světla. Hlásek zaraženě zmlkl a čekal na odpověď. Jediné, co se mu vydalo vstříc, byl závan vzduchu prohánějícího se mezi zdmi. Hořký a zašlý. Žaludek se opět zatřásl v křeči. Horečkou zmítaná mysl si neodpustila další důležitou otázku:
„Už přišel Ježíšek?“
Další vlna ticha otřásla světem. Dětská naivita se jí však nenechala pohltit a strach si nechala pro bubáka pod postelí. Ten však na Vánoce určitě strašit nebude. Tady si rodiče určitě připravili nějakou tajemnou hru s velkým překvapením! Chodidla tiše zapleskaly o podlahu, jenže pak se zastavila. Slabost a dezorientace opět zavládly a postavička klesla na všechny čtyři. Plíživě se vydala kupředu neznámým prostorem a pátrala po čemkoliv známém a přátelském.
Cosi válcovitého a heboučkého vklouzlo do ruky. Tenoučké chloupky se líně otíraly o kůži a uklidňovaly. Byla to malý plyšák, usměvavý medvídek s čepičkou a skrytým mechanismem, který po spuštění veselým hláskem přehrál „Nesem vám noviny“.
Postavička, uklidněná přítomností dobrého kamaráda, se znovu postavila a pokračovala ve výzvědách. Zamířila k místu, kde podle obrazů v paměti tušila dveře. Zastavil ji však náraz o cosi tvrdého a nepoddajného. Mohutný předmět, tvrdý jako kámen, jen tak ležel uprostřed místnosti. Dlaň přejela po drsném povrchu a ucítila zbytky omítky. Pomaličku jela dál a zjistila, že je možné překážku obejít.
Utrápené krůčky přivedly postavičku na chodbu. Vzduch naplnil další tajemný zápach, připomínající spálený oběd. Byla zde ještě větší zima, neznámými škvírami se proháněl vítr a úpěnlivě skučel a naříkal.
„Mami! Tati!“
Ručky opět šmátraly po zemi a marně hledaly. Zlé tušení začalo bít na poplach a zoufalství se zmocňovalo malé osůbky sunoucí se pomalu chodbou a divící se, proč nemůže plakat, kam se poděly všechny slzy.
Další objekt se octnul v cestě pátravým prstíkům. Byl chladný až ledový. Heboučký, ale bez srsti. Sem tam v něm vyvstávaly malé pupínky a drsnější místečka. Dlaň jela po tom povrchu a snažila se rozpoznat jeho tvar. Přitom se postavička marně rozpomínala, co ji ta věc na dotek připomíná.
Ruka vklouzla do záplavy jakýchsi jemných, dlouhých nitek. Prohrábla je a pokračovala po zakulaceném povrchu. Objevovaly se drobné výstupky a prohlubně, které již nenechávaly na pochybách. Obraz byl zřetelný – obličej. Prsty sebou trhly a sevřely se v křeči. Nezměrná síla vůle je donutila pokračovat v cestě a z nosu bezděčně sklouzly na tvář. Maso bylo rosolovité a mrazivě chladné. Život z něj navěky vyprchal. Kus kůže se odloupnul.
Bolestný výkřik a postavička se zhroutila vedle mrtvého těla. Plyšák byl odhozen neznámo kam. Ozval se jen tichý náraz a spustil se mechanismus uvnitř:


[center]
„Nesem vám noviny,
poslouchejte,
z betlémské krajiny,
pozor dejte.
Slyšte je pilně a neomylně.
Slyšte je pilně a neomylně,
rozjímejte.

K němužto andělé s nebe prišli
i také pastýři jsou se sešli
jeho vítali, jeho chválili,
jeho vítali, jeho chválili,
dary nesli

Andělé v oblacích prozpěvují…“
[/center]

Další slova zanikla v záplavě vzlyků. Ale i ty byl brzy přehlušeny čímsi hlasitějším a mohutnějším. Mohutné rotory se točily někde v nekonečné výšce nad městem a nesly plechové stroje a jejich tlampače, které nahlas vyřvávaly:
„V noci z 23. na 24.prosince se naše města staly terčem útoků jadernými zbraněmi. Naší obranou proniklo několik neutronových bomb a způsobily nenapravitelné škody. Prosíme obyvatelstvo aby nevycházelo ze svých úkrytů a vyčkalo, dokud nebude možná evakuace a nedorazí záchranné týmy…“
Otázka, která se k pilotům nedonesla, byla prostá:
„A přijde Ježíšek?“
Zimní noc byla tichá, prázdná a osamělá.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz