:: Moře lásky ::
 
 autor: Šíma 31.05.2020, 8:52 
 
Tento textík je jen výsledkem škádlení jedné múzy a je v něm (zdá se) více tágů, než skutečného textu a proto budu rád, pokud tágy zafungují a zároveň doufám, že jsem žádný z nich nezapomněl uzavřít! P.S. Zdravím také své šotky a Peliona, který sice není šotkem, ale prý mi držel palec! ;-)))
 
[TAB]Umírám. Je konec. Že je to banalita? Řekněte to mému mozku, který se vzpírá a vyhazuje nohama jako kobyla. Ne, jako kobyla ne, jako... Těžko se přemýšlí, když je člověk na konci a vše se v něm bouří a ještě netouží po smrti... Asi vás zklamu, protože mi před očima neběží žádný film. V tom kině je asi momentálně zavřeno, nebo mají dovolenou. A Bohu je to jedno... Smrt si už brousí kosu, slyším ji.

[TAB][i]Svííííst. Svííííst. Svííííst.[/i]

[TAB]Ježí se mi chlupy na krku. Je to příšerný zvuk. [i]Co bude dál?[/i] Ležím v trávě nedaleko mořského břehu, o který se rozbíjejí studené vlny oceánu. Slyším hukot větrem hnaných vln a jejich drobné kapičky mě smáčejí na tváři. Je mi zima a ten studený vítr tomu taky nepřidá. [i]Už? Už to bude?[/i] Čekám kdy to přijde, protože už necítím nohy ani ruce, ale zdá se, že má smrt smysl pro humor a jakýsi druh ironie.

[TAB][i]Kde jsi?[/i] Ptám se v duchu. Neodpovídá a jen tiše obchází kolem. Jsem tu sám a nad hlavou mi létají racci. Asi mi touží vyklovat bulvy, jen co vydechnu naposled. Snad mi nevyklovou oči ještě zaživa. Vítr šustí a nezúčastněně ohýbá trávu, jako by na to byl zvyklý a cizí smrt jej ani v nejmenším nezajímala. Může vítr zemřít? Možná ano, ale já to už nezjistím...

[center]*****[/center]

[TAB][i]Jsem tady,[/i] ozvalo se mi v hlavě. [i]Čekal jsi dlouho?[/i]

[TAB][i]Dlouho ne![/i] Řekl jsem. Jazyk se mi trochu pletl, připadal jsem si jako opilý.

[TAB][i]Nebude to bolet![/i] Řekla mi.

[TAB][i]Opravdu ne?[/i] Zeptal jsem se v duchu. Jazyk se mi lepil na patro a v ústech jsem měl takovou zvláštní pachuť.

[TAB][i]Ne, jsem s tebou a budu s tebou, dokud to neskončí...[/i] Řekla mi a laskala se se mnou, jako by byla mou milenkou.

[TAB][i]Copak se Smrt zbláznila?[/i] Tančili jsme spolu nad zemí, alespoň mi to tak připadalo. Možná se mi jen točila hlava z nedostatku kyslíku v krvi. Už jsem ani netušil, zda-li vůbec ještě dýchám... Srdce mi přestalo bít. [i]Tak tohle je konec? Opravdový konec a dál už nebude nic?[/i]

[TAB][i]Co bys ještě chtěl?[/i] Zeptala se mně spolu se zvonivým smíchem.

[TAB][i]Jak poznám, že jsem žil?[/i] Zapochyboval jsem.

[TAB][i]Poznáš to, až přijdeme na místo![/i] Řekla mi a štípla mě do tváře. Nebolelo to.

[TAB][i]Ty si děláš legraci![/i] Zamračil jsem se. [i]Nejsi vůbec taková, jakou jsem si tě představoval...[/i]

[TAB][i]Jsem smrt...[/i] Zamyslela se. [i]A jaká bych měla být?[/i]

[TAB][i]Já nevím... Co se vůbec stalo? Proč umírám?[/i]

[TAB][i]Měl jsi nehodu![/i] Řekla mi. [i]Obyčejnou nehodu, ale to nevadí, stejně ti to bude jedno.[/i]

[TAB][i]Budu vědět na druhé straně, co se tu na zemi děje?[/i]

[TAB][i]Ne![/i] Řekla mi. [i]K čemu by ti to bylo?[/i]

[TAB][i]Já nevím,[/i] řekl jsem a nechal se unášet prostorem v divokém a nekončícím tanci. Dokonce jsem měl dojem, že slyším hudbu. Zněla tak božsky a dokonale mě uklidňovala. Zavřel jsem oči, tedy pokud jsem ještě vůbec nějaké oči měl a naslouchal zvukům této nadpozemské melodie. Tělo jsem měl lehké jako pírko, jen jedno mne rmoutilo, neviděl jsem nikde ten světelný tunel, či co to vlastně mělo být. A pak... Pak se to stalo... Ono vytržení z vlastního těla... Vše zmizelo a já se ocitl v jakési prázdnotě a nebyl jsem tam sám.

[center]*****[/center]

[TAB][i]Kde to jsme?[/i]

[TAB][i]V bezčasí...[/i] Řekla mi Smrt. [i]Tady čas stojí na místě.[/i]

[TAB][i]Nic tu není![/i] Namítl jsem.

[TAB][i]Přej si něco![/i] Pobídla mě. Ptáte se, jak vypadala? Docela obyčejně, jako taková pohledná mladá děva. Prostě holka krev a mlíko. Kosu, ani jiný smrtící nástroj, jsem neviděl. Tančila mi před očima a točila přitom divoce svou rudou sukní.

[TAB][i]Kde máš kosu?[/i] Zeptal jsem se.

[TAB][i]Tady je mi k ničemu![/i] Usmála se.

[TAB][i]Proč já?[/i]

[TAB][i]Proč ne ty?[/i]

[TAB][i]Vážně mě to zajímá... Na světě je fůra lidí... Proč já?[/i]

[TAB][i]Které neznáš?[/i] Zastavila se. [i]Ale já si přišla pro tebe a ne pro ně.[/i]

[TAB][i]Jaká to byla nehoda?[/i]

[TAB][i]Spadl jsi autem ze srázu a vypadl jsi z něj v půli cesty![/i] Řekla mi a dala si mou ruku do dlaní. Podívala se mi svýma modrýma očima do těch mých a já v nich viděl klid a mír. Usmála se. Měla hezky na rudo namalovaná ústa. Její tvář vůbec nevypadala na to, že nepatří dívce z masa a kostí.

[TAB][i]Jsi živá?[/i]

[TAB][i]Já?[/i] Zasmála se zvonivě. [i]Jsem smrt, nejsem živá![/i]

[TAB][i]Co se stalo? Pil jsem?[/i]

[TAB][i]Nepil,[/i] řekla mi. [i]Pil ten druhý, ale ten přežil, přestože si rozbil automobil.[/i]

[TAB][i]Proč já?[/i]

[TAB][i]Nepamatuješ si to?[/i] Zamyslela se.

[TAB][i]Co bych si měl pamatovat?[/i]

[TAB][i]Přál sis to![/i] Řekla mi a dala se znovu do tance. Vedla mé kroky prostorem bez konce a já opět zavřel oči. Točili jsme se stále dokola. Jak dlouho? Těžko říct, čas tam přeci neexistoval. [i]Otevři oči.[/i]

[TAB][i]A co se stane?[/i] Zeptal jsem se jí.

[TAB][i]Budeme na místě![/i] Řekla mi tajemně.

[TAB][i]Proč jsme spolu tančili?[/i] Vyzvídal jsem.

[TAB][i]Vše je v neustálém pohybu![/i] Pokrčila rameny. Pohyb znamená život![/i]

[TAB][i]Až odejdeš, zůstanu tu sám?[/i]

[TAB][i]Ne![/i] Usmála se a políbila mě na čelo. [i]Čekají tu na tebe.[/i]

[TAB][i]Existuje nebe a peklo?[/i]

[TAB][i]Ne, existuje jen život a smrt...[/i] Řekla mi a proměnila se.

[TAB][i]Jsi jiná![/i] Namítl jsem. Nyní už nebyla tou sladkou a něžnou dívkou, ale měla podobu oné seschlé stařeny.

[TAB][i]Ano![/i] Přikývla. [i]Každému co mu patří![/i]

[TAB]A hned na to zmizela. Byl jsem sám uprostřed travnatého pole s kopci. Na nebi se převalovaly mraky, ale slunce jsem neviděl. [i]Kde to jsem?[/i] Ptal jsem se sám sebe. [i]Co tu budu dělat? Proč si na nic ze svého života nepamatuju? Co když jsem nezemřel? Co když se mi to všechno jen zdá? Jak poznám co je realita? Existuje vůbec?[/i]

[center]*****[/center]

[TAB]A pak jsem je poprvé uviděl. Spatřil jsem přibližující se postavy. Byly plné pokoje a míru, až mě zamrazilo. Usmívaly se, ale zdálo se mi, že jim chybí opravdový cit. Chtěl jsem od nich odejít, ale nohy mi přirostly do země. Nemohl jsem se ani hnout. Ze všech stran se ke mně sešly podivné postavy, postavily se do kruhu a začaly střídavě tanečními kroky točit oním pomyslným kruhem. Tu vlevo a za chvíli zase vpravo. Usmívaly se na mne a něco na mě volaly, ale já jim nerozuměl. Jen jsem slyšel jejich zvonivý smích. Mraky se rozestoupily a celé pole ozářilo jakési podivné světlo...

[TAB]Ne, nebylo to slunce, avšak zdroj toho světla by si s ním v ničem nezadal. A pak jsem vše pochopil. Začal jsem cítit a vnímat ony krásy krajiny i samotných tanečníků a pozvolna jsem si začínal vybavovat jejich tváře. Byl jsem doma? Mí zemřelí příbuzní a známí tančili v kruhu kolem mne a vítali mne. A pak se na nebi ukázali ptáci a ve vysoké trávě se proplížilo několik neznámých živočichů. Kde to jsem? Kruh se zvolna zužoval až jsme nakonec všichni skončili v jednom chumlu, aby se ona pomyslná realita znovu změnila.

[TAB]Tisíce rukou trhaly mé tělo na kusy, ale já jsem žádnou bolest necítil. Světlo se kamsi vytratilo. Radost vystřídal smutek a naději beznaděj. Nebe potemnělo a půda pod mýma rukama se začala pomalu propadávat. Nakonec jsme se všichni zřítili do nekonečných narudlých hlubin, ze kterých se ozýval jen pláč a skřípění zubů. Až nyní jsem byl konečně doma a až nyní jsem svým způsobem procitl. Peklo mělo být mým domovem, protože můj život nespěl k ničemu jinému...

[TAB][i]Každému co mu patří![/i] Slyšel jsem čísi skřípavý hlas. [i]Nyní jsme roztrhali tvé pozemské tělo a zbývá rozsápat ještě tvou duši! Připrav se, panáčku na druhou smrt![/i]

[TAB]A tehdy jsem zakusil skutečná muka. Agonii bolestí a utrpení ve světě, kde slitování nemělo místo. Ano, byl jsem špatný, ale cokoliv jsem ve svém životě udělal, nestálo za to, co jsem nyní prožíval, dokud jsem se znovu nepropadl do temnoty, ve které nemělo světlo místo... Zemřel jsem podruhé, možná po tisící...

[TAB][i]Vítej mezi námi! Vítej v pekle své vlastní reality![/i]

[TAB][i]Ale já sem nepatřím![/i] Křičel jsem bolestí. [i]Nepatřím sem! Byl jsem jiný...[/i]

[TAB][i]Jiní byli oni![/i] Říkal mi kdosi. [i]To ty ses mohl změnit![/i]

[TAB][i]Nevěřím v Boha![/i] Zakřičel jsem.

[TAB][i]My také ne![/i] Smály se na celé kolo podivné temné bytosti ještě v temnějším světě. Neviděl jsem je, pouze cítil. [i]Bůh tady není![/i]

[TAB]Stále na mne dorážely jejich zuby a pařáty. Co zásah to můj výkřik bolesti. Křičel jsem a můj křik se rozléhal široko daleko a živil jejich hlad po cizím utrpení. A pak... Pak se znovu něco stalo a já pochopil, co znamená bolest a utrpení. Toto temné a nekonečné agonické moře se zvolna proměňovalo v něco jiného. Tmu vystřídal šero. A ti běsové mi na okamžik dali pokoj, jen mne obletovali sem a tam jako nenechaví komáři.

[TAB]Vznášel jsem se nad jakýmsi oceánem, jehož vlny se přelévaly jedna přes druhou. Slyšel jsem hučení větru i temné burácení, přestože by zde nemělo nic být. Kde je ono bezčasí a nekonečný prostor? Temné pekelné postavy se zvolna vytrácely a nad mořskou hladinou začalo svítat. Nebe zrudlo a já čekal s úzkostí v duši, co se vynoří nad zdivočelými vlnami. Nespatřil jsem jediného polétavce, ale zdálo se mi, že slyším křik mořských ptáků.

[center]*****[/center]

[TAB][i]Nezemřel jsem? Zdálo se mi to všechno? Byl to jen sen?[/i]

[TAB]Chvíli trvalo, než se rudý kotouč vynořil nad hladinou, ale do slunce měl daleko. Spíše se podobal žhnoucí hvězdě těsně před výbuchem. Jeho horko mě spalovalo a nutilo odvrátit zrak. Za zády jsem spatřil nejasný obrys pobřeží. Stačilo jen pomyslet, abych se přenesl na skalnatý břeh omývaný nikdy neutichajícími vlnami. Nebylo zde jediného keře, nebo stébla trávy. Jen holá skála.

[TAB][i]Kde to jsem?[/i] Zeptal jsem se v duchu. [i]To je konečná stanice?[/i]

[TAB][i]Jak pro koho![/i] Ozval se čísi hlas.

[TAB][i]Co je to za moře?[/i] Zeptal jsem se.

[TAB][i]Je to moře lásky prolitých slz![/i] Řekla mi nejasná postava, která stála jen kus ode mne. Neviděl jsem jí do tváře. Možná šlo jen o přelud, který byl v tomto světě docela běžnou záležitostí. [i]Moře bolesti a utrpení...[/i]

[TAB][i]Lásky?[/i] Namítl jsem a stoupl si do stínu. Krvavé slunce se zvolna sunulo na temném nebi a zdálo se, že jej nezastaví ani bachratá temná mračna převalující se sem a tam. Nebude trvat dlouho a ani tento pochybný stín mi nepomůže před jeho nenechavým žárem. Kdybych již nebyl mrtvý, určitě bych se vypařil jako pára nad hrncem.

[TAB][i]Láska je také utrpením a čím více lásky, tím více bolesti a strádání![/i] Řekla mi nejasná postava bez tváře a stoupla si také za velký balvan, aby se ve světle rudého obra nevypařila dřív, než dokončí myšlenku. [i]Čím více milujeme, tím více se bojíme o toho, koho máme rádi. Třeseme se před budoucností a žárlíme na čas, který si užívá naší lásky stejně jako my a ukrajuje z ní s nekonečnou trpělivostí kousek po kousku, dokud nezmizí docela.[/i]

[TAB][i]Tohle všechno je to, co zůstalo po lásce mezi lidmi?[/i] Zamyslel jsem se. [i]Ale to moře musí být...[/i]

[TAB][i]Slané![/i] Souhlasil stín. [i]Lidské slzy jsou také slané. A čím více jich je, tím slanější toto moře bude...[/i]

[TAB][i]A co se ukrývá na jeho dně?[/i] Zeptal jsem se s temnou pochybností ve své duši.

[TAB][i]Beznaděj, přestože naděje umírá jako poslední...[/i] Řekl mi stín a vyšel ze stínu balvanu, aby se vypařil a zmizel mi z očí, protože splnil svůj úkol. [i]Aby lásku vystřídala nenávist a pravdu lež...[/i]

[center]*****[/center]

[TAB][i]To je jako ve špatném snu![/i] Zamyslel jsem se. Začalo mi být horko. Čím bylo zdejší slunce výš, tím méně mě balvan, za kterým jsem se ukrýval, chránil. [i]Takže konec? Definitivní? Proč to všechno? Kolik existuje Pekel? Kolik pater má Nebe a Ráj? Co se stane až znovu zemřu?[/i]

[TAB]Vykročil jsem vstříc rudému slunci i převalujícímu se moři, které se rozbíjelo o temná skaliska. Možná se rozplynu dříve, než se odevzdám jeho hlubině. Rudé slunce žhnulo jako pec a ohnivé nebe i temné pobřeží mi zmizelo z očí... Zemřel jsem znovu! Možná naposled, abych se navždy rozpustil v moři utrpení z lásky, které bylo bezedné stejně jako tento donekonečna se převalující oceán. V moři lásky, kde jsem konečně nalezl své štěstí, klid a mír, které snad nikdy nevyschne, dokud bude svět světem a lidé se budou milovat i nenávidět zároveň. A aby mi vlny šeptaly svá sladká tajemství a já klesal stále níž a níž, kam nezabloudí ani ten nejsilnější světelný paprsek.

[TAB][i]Vítej doma, můj milý![/i] Řekl mi známý hlas, abych konečně a navždy nalezl svou ztracenou lásku...
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz