:: Příběhy Nedokončené Země-Kapitola IV. 2 část ::
 
 autor: Alinnela 29.10.2020, 15:41 
 
No tak jsem zase něco po hoooooooooodně dlouhé době přidala, bohužel teď na to nebylo moc času ani inspirace. Dozajista textík chce ještě určité potřebné úpravy a opravy, ale vše se časem doladí a doopraví. Za případné chyby, hrubky nebo nedostatky se předem omlouvám. :o)
 
Zatímco venku propukl doslova chaos, Alinnela už narychlo sbírala připravené věci. Věděla, že ten okamžik přijde, ale nedoufala, že tak brzy. Měla štěstí, světnice byla prázdná. Otec se zřejmě přidal k většině strážným, kteří teď zajišťovali v údolí pořádek a matka se dosud nevrátila. Šamanka popadla hůl a uzlíček se zabaleným jídlem, který si vzápětí spěšně nacpala
do cestovního vaku, z příborníku sundala starou čutoru a naplnila ji čerstvou vodou.
Ještě jednou si přeříkávala seznam věcí, které si sebou přichystala. Voda, potraviny, zásoba bylin a mastí, její starý dobrý nůž, srp a pár náhradních svršků. Ano, zdálo se, že nic nechybělo, avšak . . .
Z komory se ozvalo nelibé zavrčení a v přítmí pootevřených dveří zablýskl pár svítivých očí. Sinno popošel o několik kroků vpřed, takže byl na půl cesty mezi komorou a kuchyní.
Alinnela si povzdychla.
„Ach, no vidíš, málem bych na tebe zapomněla.“ Podotkla k šelmě.
Sinno cítil, že se něco děje. Jelikož si se svou paní rozuměl více než dokonale, pochopil, že se ho chystá opět opustit. Tentokrát ale bez něj už neodejde!
Usmála se. „Já vím, že mě nenecháš odejít.“
Jako na srozuměnou k ní rys přiběhl svižným krokem a otřel se jí hlavou o nohy, přičemž
z ní však ani na okamžik nespouštěl své bystrozraké oči. Jeho pohled mluvil jasně. Zůstanu s tebou. Alinnela se shýbla a podrbala ho vděčně za štětinatýma ušima, načež mu z hrudníku uniklo blažené zavrnění.
„Děkuji,“ hlesla a naposledy se rozhlédla po svém domově.
Než odejde, bude muset ještě rodičům zanechat několik řádek stručného vysvětlení. Samozřejmě, že jim nemůže vylíčit vše dopodrobna, ale aspoň tak, aby se příliš nestrachovali. I tuto záležitost už měla vyřešenou a tak jen na desku jídelního stolu položila přeložený dopis.
Podívala se na svého přítele a aniž by se znovu otočila, vykročila pevným krokem ke dveřím. Hrudník jí sevřel tíživý pocit, ale musela to překonat. Jakmile vyšla na nádvoří zakousl se do ní nemilosrdný mráz, který rozechvíval každičkou část těla. Hustý opar dávno polevil, ale přece jen ještě po sobě zanechával řídké zbytky. Mezi domy vládlo hrobové ticho. Občas se odněkud ozvalo táhlé krákání vran, ale jinak se zdálo, že jsou docela sami. Všichni se většinou stále nacházeli ve středu nebo na druhém konci údolí, jen tu a tam někdo proběhl opodál. Jak se ale později ukázalo, byl to jen mylný dojem.
Alinnela právě procházela otevřenou bránou dvorce, když jí najednou cosi přinutilo stát. Sinno nevrle zavrčel a s ušima sklopenýma těsně k hlavě, se přitiskl blíž ke své paní. Alinnela zapátrala po příčině té náhlé změny. Nemusela ale hledat dlouho. Jen o několik metrů dál se zčistajasna vynořila z mlhy štíhlá postava malé ženy a zkřížila šamance cestu.
„Ale, ale, vidím dobře?“ zašeptala se škodolibou radostí. „Kampak se chystá naše hrdinka? Snad neutíkáš?“
Alinnela ji ihned poznala. Jednalo se o tu divoce vyhlížející dívku, kterou předtím viděla
na slavnosti s Elastarinem. Okamžitě však poznala, že k ní příliš velké sympatie nechová.
„Uhni mi z cesty.“ Zavrčela výstražně.
Drobná pelverinka pobaveně povytáhla tenké obočí, naprosto nedbaje jejího varování.
„No víš, vlastně jsem tušila, že něco takového uděláš a tak jsem se přišla rozloučit. Škoda, tolik chvály na tebe padlo, ale mnohé by jistě zklamalo, kdyby zjistili jaký jsi ve skutečnosti zbabělec.“ Zasmála se vlastnímu vtipu drsným smíchem.
Alinnela se ostře nadechla a snažila se udržet své emoce na uzdě. Vedle ní zaznělo hrozivé zavrčení, jak Sinno cenil na vetřelkyni ostré tesáky. Alinnela jen přejela konečky prstů po měkké srsti, aby ho uklidnila.
„Co chceš? Nemám na tebe čas.“ Vyštěkla.
Pelverinka se usmála jedním ze svých nejúlisnějších úsměvů a popošla a pár kroků blíž, přesto si stále udržovala bezpečnou vzdálenost.
„Chtěla jsem ti dát jen malý dárek na rozloučenou,“ řekla, jakoby byly odedávna kdovíjak blízké přítelkyně. „Myslela jsem, že se to patří, když odcházíš.“
Potom sáhla do jedné z vnitřních kapes kazajky a vytáhla něco zmuchlaného. Vypadalo to jako kus tmavě rudého hadru. Alinnela si ji chvíli měřila podezřívavým pohledem a pak váhavě nastavila ruku. Sotva se však prsty dotkla jemné bavlny, měla pocit, že jí páteří projela mrazivá střela, která se naráz roztříštila po celém jejím těle.
Udiveně zalapala po dechu a odmítala si připustit to, na co zrovna myslela. To nemohlo být možné! Ne! Tomu prostě nevěřila! Zuřivým pohledem, náhle rozpáleným jako oheň střelila po té malé zmiji, jež dosud stála před ní a bez ostychu se jí vysmívala do tváře. Náhle měla nesmírnou chuť pelverinku vzít a vlastnoručně ji zardousit. Seslat na ni nejkrutější kletbu, jaká by se v zákoutích její mysli našla. Cokoliv, jen ji prostě zničit! Malá intrikánka se usmívala čím dál rozšklebenějším úsměvem, Alinnele připomínala odpornou tlamu démona. Provokativně pozvedla výš jedno obočí a stiskla šamance dlaně ve svých drobných rukách.
„Hodně štěstí, Alinnelo.“ Zasyčela, přičemž její jméno vyslovila s dostatečně znechuceným důrazem.
Poté nenuceným krokem poodstoupila a dál už nechala Alinnelu samotnou napospas rozbouřeným pocitům. Nedívala se za ní, když znovu mizela v mlze. Stále upírala nevěřícně zrak na ten pomačkaný kus látky. Divoce dýchala a srdce jí splašeně bilo na poplach, jako zraněný pták. Nedokázala to v sobě déle dusit. Pocítila, jak v ní naráz všechny emoce vybouchly, jako mohutná sopka a nechala se jimi zcela ovládnout. Sinno se vedle ní bázlivě přikrčil a zmateně zakňučel. Nevšímala si ho. Drtila šátek v rukou, až jí klouby zbělely a skřípala zlostně zuby. V hlavě měla roj myšlenek, které zmateně vířily, jako rozzlobené včely. V mysli zaslechla vlastní zoufalý výkřik. Výkřik bolesti. Tohle mi zaplatíš, Elastarine!


Nad vrcholem věže N´pasis, nedílnou součástí paláce N´gulat, stoupal bílý dým. Královna, dávno již neoděna do tradičního roucha, stála spolu s ostatními úředníky a příslušníky královského řádu vedle obrovské nádoby, téměř se prohýbající pod náloží velikých polen a netrpělivě vzhlížela k zataženému nebi.
Tak jako před lety, kdy přišla do údolí, měla na sobě jen prosté kalhoty a volnou šněrovanou halenu, opásanou volným páskem. Na nohou jí seděly kožené mokasíny se zavazováním nad kotníky. Bílé vlasy měla stažené látkovou stuhou do splývavého uzlu.
„Jak dlouho ještě?“ zeptal se po několikáté královnin pobočník, poklepávaje si nervózně prsty na víko lýkové kabely.
„Jistě tu už co nevidět budou,“ uklidňovala ho stále Galticea.
Navenek vypadala klidně a vyrovnaně, ale ve skutečnosti ji zevnitř sžíral strach a nepokoj. Očima neustále přelétávala oblohu jako zmatený pták a v duchu poháněla své příbuzné k většímu spěchu. Zatímco v údolí propukl ten strašný zmatek, stačila spěšnou zprávou obeznámit rodinu na Severu a poprosila je naléhavě o pomoc s tím, že nemá se svým lidem kam jít. Rychlost odpovědi ji až šokovala.
„Jsou všichni připraveni?“
„Zdá se, že ano, Výsosti,“ hlásil pobočník poněkud nejistě.
Galticea se zamračila, zřejmě nespokojena s podáním této odpovědi. Někdo jí naléhavě zaklepal na rameno. Otočila se. Byl to mladý poddůstojník, soudě podle jeho nesmělosti, zřejmě nový.
„Ano?“
„Paní, do údolí vnikli rekvílové!“ hlásil chvatně, sotva dechu popadal.
Galticee uniklo ostré zakletí. Rekvílové. Tyto vytáhlé bytosti, humanoidního původu, jejichž tělo zbarvovala, vyjma strašidelně žlutých očí, dokonalá čerň, se vždy stahovaly tam, kde se stalo nějaké neštěstí. Živili se jím. Jejich kudrnaté vlasy prý byly tak husté, že nepropustily ani kapičku vody.
„Přiveďte všechny nahoru!“ přikázala okamžitě. „Ale rychle!“
Mladík beze slova poslechl a uháněl k nashromážděnému davu dolů. Za chvíli už se prostorem nesl jeho nevyspělý hlas. „Pomalu, netlačte se! Jeden po druhém, prosím, na každého se dostane! Nejdříve ženy a děti, pak staří . . .“
Jeho pobídky přehlušil výkřik. Jeden mladý rekvíl, zřejmě dost odvážný nebo spíš naivní, napadl statnou jalovici. Sápal se zuřivě po nebohém zvířeti a nedbaje útoků stráží ani ran holí zoufalé majitelky, zahryzával se bílými zuby do turova krku. Pobídky strážných rázem přibraly na naléhavosti. „Pospěšte si, honem, všichni nahoru!“
A dav je poslechl. Hrnul se jako přílivová vlna po schodech věže, strkaje a šlapaje jeden
po druhém. Mezi zástupy zaznívalo bučení dobytka, bez něhož starousedlíci odmítali odejít, kvokání slepic, zavřených v proutěných klíckách, ale i pláč a pískot utlačovaných dětí.
„Už letí!“ zvolal kdosi seshora a všichni, ač stále v pohybu, vzhlédli vzhůru.
Jejich srdce náhle zaplesala radostí nad záchranou severských a dav se pohnul ještě rychleji. Stráže měli v tu chvíli sami co dělat, aby nebyli umačkáni či zchozeni z ochozu věže. Konečně i ten nejposlednější pelverin dospěl na rozložitou plošinu šestiúhelníkového tvaru, jejížkamennou podlahu zdobily reliéfy a malby.
Kolem uší jim začal foukat silný vítr. Nebylo to však počasím nebo ženoucí se bouří, ale něčím docela jiným. Obrovský kupolovitý koráb, nejvíc připomínající bachratého brouka, se hnal neskutečnou rychlostí přímo k nim, mohutnými krovkami rozrážeje vlny vzduchu. Gigantická konstrukce prapodivného plavidla brázdila poslední zbytky mlhy jako vody rozbouřeného oceánu. Kolem vířila mračna prachu a zetlelého listí. Byl to bagmelot.
Když loď konečně za vydatného hřmotu zakotvila vedle věže, k vlastnímu údivu všichni zjistili, že trup skutečně tvoří schránka mrtvého hmyzu přímo nadměrné velikosti. Tito brouci se vyskytovali pouze na jediném místě Nedokončené Země, a tím byl ostrov Ewalason, domovina Severských a Galticeiiny rodiny, odkud také pocházela.
Do spodní části vroubeného břicha byl zapuštěn trup obyčejné lidské lodi, jejíž stěny rozsvěcely desítky žlutých oken a zavěšených lampionů. Z otvorů v bocích se spustila dlouhá kotvící lana, která stráže obratně zachytili a upevnili za okraj věže. O chvíli později se otevřely malé vstupní dveře, z nichž posádka vysunula široký lodní můstek a na povrch věže vyšel sám kapitán, aby se přivítal se svou nejmilejší paní.


Alinnela právě odbočovala zběsilým tempem u posledních domů nedaleko ústí řeky Münag Settel. Jak už stačila zjistit, hlavní brána byla zavřená a nestřežená a tak musela použít další z početných východů, skrytých na různých místech po celém údolí. Všechno jí to ale připadalo hrozně divné. V tuhle dobu přece brána bývala už dávno otevřená. A kam se poděly stráže?
Odpověď však přišla záhy. Ohromný nápor tlakové vlny jí málem smetl na zem a burácející hluk šamance dokonale zalehl sluch. Zuřivý proud vzduchu házel Alinnele vlasy přes obličej a pohrával si s jejím tělem jako s nějakou hračkou. Chvíli trvalo, než přišla na to, co ten poryv způsobilo, ale když to zjistila, zůstala jen nevěřícně zírat.
Ještě před malou chvílí neměla v hlavě nic jiného, než obrovský nával hněvu a bohaté zásoby kleteb či nenávistných myšlenek směřujících na Elastarinovu osobu. Teď jakoby však mávnutím kouzelného proutku na všechno dočista zapomněla. Měla oči jen pro tu věc, na kterou se právě se zatajeným dechem dívala.
Bagmelot! Stěží se tomu zdráhala uvěřit, ale pak jí to došlo. Galticea určitě poslala zprávu své rodině na Ewalasonu a toto zřejmě byla jejich více než spěšná odpověď. Zatřepala hlavou v doufání, že se jí to nezdá. Vždycky si tolik přála spatřit bájný koráb severských druhů a nyní se jí to konečně podařilo. Nemohla tomu uvěřit! Škoda jen, že není živý, posteskla si chmurně, to by teprve znamenalo ten pravý zážitek!
Vydržela by se na něj takhle dívat do nekonečna. Když ale opět přišla k sobě, uvědomila
si co jí předtím hnalo k takovému spěchu. Znovu její nitro rozpálila vlna žhnoucího vzteku a tak se otočila, aby pokračovala dál v cestě. Nedalo jí to, naposledy se toužebně zadívala k olbřímí lodi a pak plna nového odhodlání začala sestupovat po širokých skalních schodech, které tu před dávnými věky vytesala sama příroda.
Jejich povrch, kdysi prorostlý svěže zeleným mechem, byl teď odporně blátivý a nepříjemně se smekal pod nohama. Tohle byla nejstarší úniková cesta ze všech a také nejméně používaná, jak se záhy přesvědčila. Dorazila k široké skalní průrvě, kterou snad předtím zarůstali mladé břízky a jiný lesní porost, ale jako všechno ostatní zůstaly jen shnilé a zčernalé na uhel.
Sinno se zastavil a ostražitě nastražil uši, čenich měl podezřívavě nakrčený, jak pozorně větřil. Něco se mu nezdálo. Podíval se na svou paní a ta, když si všimla jeho obezřetnosti, se opatrně rozhlédla kolem.
„Copak se děje, příteli?“ zašeptala, ale v odpověď jí přišlo jen zavrčení.
Potom to zaslechla také. Nepříliš hlasité, ale přesto slyšitelné praskání větví a šelestění uschlého listí. Instinktivně popošla o kus dál do přítmí a přitiskla se k chladné stěně masivu, přičemž ruku položila na rysův hřbet, aby ho udržela v klidu. Bylo to blíž a blíž.
Někdo zmateně pobíhal v roští, ale neviděla o koho se jedná. Mohl to být i rekvíl a tím spíš v ní stoupalo napětí. Ať už to byl však kdokoliv, nelíbilo se jí, že se v tuhle dobu někdo sám nechráněn pohybuje po lese. Sevřela proto hůl pevněji.
Dotyčný došel až na okraj schodiště, ale stále si šamanky pravděpodobně nevšiml. Sinno se přikrčil, případně připraven vyrazit, ale pevná ruka ho stále tlačila k zemi.
„Ještě ne,“ špitla.
Teprve teď poznala, že je to muž, ale pořád mu neviděla do tváře. Zřejmě však musel zaslechnout šramot dole pod sebou a tak tím směre prudce otočil hlavu. Nemohly mu uniknout Sinnovi blýskavé oči. Odvážil se sejít o stupeň níž.
„Alinnelo?“ zavolal váhavě.
V tu chvíli v Alinnela hrklo. Znovu se podívala na příchozího a teď už ho bezpečně poznala. Zapomněla rázem na strach a vyrazila z úkrytu jako střela, vzteky rozpálená do běla.
„Co tady zatraceně děláš!“ vyjela na něj, až polekaně ustoupil a málem zaškobrtnul.„Jak jsi mě vůbec našel!?“
„Hledal jsem tě!“ hájil se. „Všichni už jsou na věži, přilétly severští se svými loděmi a tebe jsem neviděl, tak mě popadl strach. Pár těch, co jsem potkal říkalo, že tě viděli jít tímhle směrem.“
Alinnela cosi zoufale zaúpěla a střelila po něm palčivý pohled.
„Víš vůbec, jaké jsi měl štěstí, ty pitomče! Copak nevíš, co se tu po údolí pohybuje?! Mohlo být po tobě!“
„Já vím, ale . . . bez tebe přece nemůžu letět a navíc, Elastarin . . .“
Když však slyšel Alinnelino ostré nadechnutí, nechápavě svraštil obočí.
„Je mi naprosto jedno, co je s Elastarinem, já nikam neletím! A ty teď uděláš nejlíp, když se otočíš a vrátíš se zpátky!“
Na to se otočila a užuž zamířila k otvoru ve skále.
„Alinnelo, co se stalo?“ zeptal se rozčarovaně. „Kam zase jdeš?!Myslel jsem, že poletíš s námi!“
„Mám své důvody a teď rozhodně nehodlám nic vysvětlovat!“ odsekla.„Snad se to jednou dozvíš od nějaké povolanější osoby.“
Dál už se s ním nebavila. Nehodlala ztrácet drahocenný čas, přála si jen aby se co nejrychleji obrátil a upaloval zpátky, než bude pozdě. Mohla však předpokládat, že si už tak tvrdohlavý pelverin postaví hlavu.
„Nikam nejdu!“
Chtěla se s ním znovu začít hádat, ale už na to prostě neměla sílu a tak, aniž by si ho nadále všímala, zavolala na Sinna a protáhla se průrvou. Skvělé, nechala ho tu. Klidně si odešla a absolutně jí nezajímalo, jestli ho tu sežerou ty černé potvory! Už byl rozhodnutý, buď poletí s ní nebo vůbec. Vybral si druhou možnost. Hbitě jako srnka v mžiku seskákal po vlhkých schodech a odhodlaně ji následoval do útrob tmavé a nepřívětivé jeskyně. Tušil, že v brzké době zažije ještě dost krušné časy.
Alinnela už musela být docela daleko, protože zvuky jejích kroků se zdály čím dál tím vzdálenější. Upřímně ho to ale moc nepřekvapovalo, byla šamanka a znala způsoby, jak ošálit mysl nebo se nepozorovaně ztratit. Na okamžik váhavě zvolnil tempo, to když venku před jeskyní něco zaslechl. Pokradmu se otočil ke vchodu, ale zdálo se, že je vše v pořádku. Možná už tu někde poblíž slídili rekvílové a tak nechtěl riskovat, že ho vystopují. Raději si znovu pospíšil, přičemž údolí nechal nenávratně za zády. Trochu se mu sevřelo srdce při pomyšlení, že musí opustit své přátelé i milovaný domov, ale už se nedalo nic dělat. Byl rozhodnutý, už se nemohl vrátit.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz