:: Ómalóra-8 ::
 
 autor: Annún 03.06.2020, 14:48 
 
Další díl je zde. Tentokrát nás čeká přesun od lidí k elfům. Jak pak se daří Mëllindě? Dokáže jí doktor Leonard vyléčit? Nebo snad bude potřebovat pomoc od někoho jiného? Kam se přesumenu z Werdenu? S kým se doktor s Oldwinem setkají? Čtěte a uvidíte.
 
[center][b]VIII. – Unquë Ehtelin.[/b][/center]

Bylo kolem čtvrté odpolední, když Oldwin zaregistroval, že se tělo zraněné elfky z ničehož nic zachvělo a z úst jí vyšlo tiché nesrozumitelné zasténání. Rychle vstal z postranice a přistoupil ke spícímu léčiteli. Šťouchl ho do ramene.
„Leonarde, vstávej."
Muž rozespale zamručel. „Co je?"
„Vstávej, paní se asi probouzí!"
Léčitel v ten okamžik otevřel oči omámené spánkem a posadil se na otomanu.
„Probouzí se?"
„Asi jo, pohnula se a zasténala."
„To je dobré znamení."
Jen co to dořekl, stoupl si a přešel k posteli s nemocnou a posadil se na okraj lože. Zkontroloval tep, a zda nemá horkost, ale vypadalo to, že je prozatím bez horečky.
„Má paní, slyšíš mě?" Promluvil na ni Leonard. „Prober se, paní. Pokud mě slyšíš, zkus otevřít oči." Vyzval ji.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se jí zachvěla víčka a ona otevřela oči. Léčitel se spokojeně usmál.
„Jsem rád, že ses probrala, má paní."
Elfka jen na sucho polkla.
„Chceš se trochu napít?"
Mëllinda nebyla schopná ze sebe cokoliv vypravit, a tak jen skoro neznatelně pokývala hlavou. Však i ten nepatrný pohyb hlavy vyvolal vlnu bolesti v celém jejím těle, a tak jí uniknul ze rtů další sten. Leonard jí lžičkou vstrčil do úst několik doušků vody.
„Lež klidně, má paní, nenamáhej se."
Mëllinda přesto s námahou uchopila léčitelovu ruku a snažila se promluvit.
‚Eilian, kde je Eilian? Kde je má dcera?' v duchu slyšela svůj hlas, ale z hlasivek žádný zvuk nevyšel.
Léčitel hleděl na to, jak elfka němě otvírá pusu a vyslovuje jakási slova, jenže nic slyšet nebylo.
„Nevím, co mi říkáš, paní, neslyším tě."
Oči se jí zarosily slzami, které jí vzápětí začaly stékat po tvářích.
‚E-I-L-I-A-N.' Snažila se hláskovat, ale bylo to marné, nevyšel z ní ani hlásek.
Leonard bedlivě pozoroval její němá ústa a pokoušel se odezírat. Pak mu došlo, nač se ptá.
„Eilian?" otázal se jí. „Chceš vědět, co je s Eilian?“
Elfka mírně přikývla a cukla sebou, protože jí opět projela vlna bolesti.
„Je mi to moc líto, má paní, ale tvá dcera již není mezi námi, nemohl jsem jí pomoci. Její zranění nebylo slučitelné se životem."
Mëllinda zavřela oči, slzy jí kanuly po lících a začala se jí chvět brada.
„Prosím, paní, nevysiluj se pláčem, nedělá ti to dobře."
Elfka opět otevřela oči a její zrak se zdál být skelný a naprosto netečný. Hleděla jakoby do prázdna, někam za léčitelovu hlavu.
„Paní, má paní, slyšíš mě?"
Neodpověděla ani pohnutím hlavy, jen slzy se stále kutálely po jejích skráních.
„Leonarde, co je jí?" Otázal se Oldwin a zamával elfce rukou před dokořán otevřenýma očima, ale žádná reakce se nedostavila.
„Myslím, že ze šoku z úmrtí své dcery upadla do letargie."
„Cože? Co to je? A je to vážný?"
„No, nevím, jak vážný tento stav může u elfských bytostí být, ale je naprosto apatická."
„Mluv tak, abych ti rozuměl." Řekl zamračeně Oldwin.
„No, prostě je mimo sebe. Nevnímá nás a nereaguje. Mám obavy, že se duševně zhroutila."
„Takže ono nestačí, že je raněná, teď je ještě zhroucená. Co si s ní počneme?"
„To, co jsem ti řekl ráno. Odvezeme ji k elfům."
„V tomhle stavu?" Podivil se mladík.
„Ano, protože já duši léčit neumím. Potřebuje zvláštní péči, kterou mi jí dát nemůžeme. Připravíme ji na cestu a během zítřka vyrazíme."
„Dobře. Co tedy mám udělat?"
„Jdi připravit krytý povoz. Musíš ho ve vnitř uzpůsobit tak, aby v něm mohla ležet, protože není způsobilá sedět. Já přikážu služkám, aby sbalily její věci a přichystaly je k naložení na vůz a požádám je o několikadenní zásoby jídla na cestu."
„Rozumím, přizpůsobím vůz na její převoz a vyberu ze stáje dva nejlepší, nejsilnější a nejrychlejší koně. Zítra dopoledne bude připravený."
„Tak to bude skvělé. Díky ti za tvou ochotu, Oldwine."
„Ne máš zač, Leonarde, pro paní udělám cokoliv. Půjdu a ty na ni dohlédni."
Leonard se jen pousmál a Oldwin se vzdálil z pokoje a šel zařídit věci kolem povozu, se kterým se měli vydat na pouť do Údolí pramenů.
Leonard přesunul veškerou pozornost na Mëllindu. Její oči byly upřené kamsi na štukovaný strop a v jejich modrých hloubkách zřel jen bolest a prázdnotu. Neplakala, přesto jí stále kanuly slzy po tvářích. Bylo mu jí tak moc líto.
„Neboj, má paní, nyní ti již nikdo neublíží. Rindon je mrtev a já s Oldwinem uděláme všechno proto, aby ses uzdravila." Mluvil na ni a pohladil ji konejšivě po vlasech. „Zavezeme tě k tvému lidu, tam budou vědět, jak ti pomoci. Teď zkus zase zavřít oči a spát. Potřebuješ hodně síly na cestu."
Elfka zavřela oči jako na povel. „Tak je to správně. Spi, má paní, spi, neboť spánek léčí."
Znovu ji pohladil po vlasech a z tváře setřel vlhké cestičky od slz.
Když si byl jistý, že zas usnula, opustil na chvíli její pokoj a sešel do přízemí, kde odchytl hospodyni a požádal ji, aby ještě s nějakou pomocnicí zabalila všechny nejnutnější osobní věci a nějaké šaty své paní do velkého cestovního kufru, protože druhý den paní povezou pryč, kvůli léčení. Hospodyně sice pár minut reptala, že je to bláznovství vozit na smrt nemocnou ženu bůh ví kam, ale nakonec uposlechla a společně s Grétou se odebrala do ložnice jejich pánů, aby tam spakovaly šaty paní Mëllindy. Leonard se vrátil do pokoje ke zraněné a dál dohlížel na její klidný spánek.

[center]* * * * * *[/center]
Druhý den, hodinu před polednem, bylo vše připravené k odjezdu. Vůz byl uvnitř upravený tak, že v něm zůstala jen dvě místa k sezení a zbytek zabírala deska pokrytá slámou naplněnou poduškou, které byla ještě překrytá měkkou matrací z kožešiny, polštářem a dekou, to aby se elfí paní při cestě dobře leželo. Kufr již byl připevněný na zadním nosiči. Koně už neklidně přešlapovali a pofrkávali v zápřahu. Léčitel opatrně nesl Mëllindu v náruči. Oldwin otevřel dvířka u vozu, aby mohl Leonard nastoupit a uložit ji na připravené lože. Mëllinda měla otevřené oči, pozorovala okolí bez jakéhokoliv zájmu a zdálo se, že je jí úplně jedno, co s ní dělají. Léčitel ji něžně položil na pohodlnou matraci, hlavu podložil natřepaným polštářem a přikryl ji dekou. Potom vyhlédl z vozu a podíval se na Oldwina a na několik lidí, kteří je přišli vyprovodit.
„Doktore?" oslovila léčitele hospodyně Emílie.
„Ano?"
„Uzdraví se paní Mëllinda?"
„Na to ti stěží odpovím, Emílie. Pevně doufám, že ano, ale přesto mám obavy, že už to nebude ta paní Mëllinda, kterou jsme znali dřív."
„A kdy se s ní vrátíte?"
„My se vrátíme asi tak do měsíce, možná do dvou, ale paní Mëllinda tam již zůstane napořád."
„Proč?" otázala se pro změnu Gréta.
„Naše paní nepatří mezi nás, ale k elfům, jen oni ji mohou úplně uzdravit a jen tam může začít nový život. A protože ji my všichni máme rádi, necháme ji odejít. Ani my bychom nebyli šťastní, kdy jsme měli žít mezi cizími. Nebo snad ano?" Otázal se všech přihlížejících.
„Ne, nebyli bychom šťastní." Přitakali přihlížející.
„Sbohem a šťastnou cestu." Popřála jim Emílie.
„Dobře dojeďte a budeme se modlit za váš bezpečný návrat." Pronesla Gréta a usmála se na Oldwina.
„Sbohem a na viděnou."
„Tak jsme připraveni, Oldwine, můžeme vyrazit. Sbohem vám všem." řekl Leonard, zamával na rozloučenou a zalezl do vozu.
Oldwin vyskočil na kozlík a chopil se opratí, zamával a prásknutím biče nad hlavou pobídnul koně k pohybu.
„Sbohem," ozvalo se sborově za kočárem, který se rozjel přes náves, opustil vesnici Werden a zamířil na cestu jihozápadním směrem.
Vůz se kodrcal po vyježděné lesní silnici, pak pokračoval mezi poli a loukami, minul několik menších vsí a pokračoval na jihozápad k hranicím Vysočiny a elfské země.

[center]* * * * * *[/center]
Cesta našim třem poutníků trvala deset dní a deset nocí, než se přiblížili k vytouženému cíli. Mëllindin stav se nijak nelepšil, spíš se zdálo, že se začíná pomalu zhoršovat. Stále byla apatická, téměř na nic nereagovala a nechtěla vůbec nic jíst. Leonardovi dávalo hodně práce vpravit do ní alespoň pár soust a pár loků vody, aby ji udržoval při síle. Měl neblahé tušení, že se vzdala svého života a netouží už déle přebývat na tomto světě. Jenže Leonard se rozhodl, že ji při životě udrží, ať chce anebo ne.
Trvalo to ještě necelý den, než dojeli na mírný vrch a před sebou spatřili překrásné údolí plné listnatých stromů, jejichž listy hrály mnoha odstíny žluté, oranžové a červené. Oldwin zastavil povoz a v údivu hleděl před sebe. Pak zaťukal na bok vozu, ze kterého vykoukl Leonard.
„Proč jsi zastavil? Co se stalo? Je všechno v pořádku?"
„Řekl bych, že ano. Jen se chci zeptat. Myslíš, že támhle to je Údolí pramenů?" poukázal na místo před povozem.
Leonard se podíval tím směrem a i jemu se údivem nad tou krásou, rozšířily oči.
„Ano, Oldwine, myslím, že ano. Tohle je určitě Údolí pramenů." Přikývl souhlasně felčar.
„Pak tedy pojeďme."
Oldwin popohnal koně opratěmi a sjel s vozem z kopečku dolů. Cesta se kroutila mezi vysokými listnáči a pomalu je vedla do středu tohoto kouzelného údolí. Začínaly se kolem nich mezi stromy, a v jejich korunách, objevovat výstavní domy z šedavého dřeva a různobarevnými střechami. Dokonce zahlédli i několik elfů v dlouhých pestrých róbách. Pak dojeli na místo, které připomínalo velké náměstí, kde na ně již čekala družina elfů v žlutohnědém stejnokroji a s napnutými luky v rukách.
Oldwin přitáhl opratě a zastavil koně i vůz.
Z družiny vystoupil nejvyšší muž s antracitově černými vlasy a spustil na ně v elfském jazyce.
[i]„Vstoupili jste neoprávněně do Údolí pramenů. Nemáte zde co pohledávat, toto je území elfů!"[/i]Elfův hlas zněl melodicky, ale byl v něm nádech rozhořčení.
Leonard otevřel dveře vozu, zvedl ruce nahoru, aby dal najevo, že není ozbrojen a vystoupil z krytého povozu ven.
„My vám bohužel nerozumíme. Neumíme elfsky."
Černovlasý elf ve žlutohnědém oděvu udělal několik kroků k neznámým vetřelcům.
[i]„Lidé, no to jsem si mohl myslet. Kdo jiný by měl tu drzost, jsem vstoupit bez patřičného ohlášení.“[/i] Zabručel si rozladěně elf pod nos v rodném dialektu, a pak dodal na hlas. „Řekl jsem, že jste neoprávněně vstoupili do Unquë Ehtelin. Nemáte zde co pohledávat, toto je území elfů." Pronesl černovlasý elf plynulou lidštinou.
„Ano, vím, a moc se omlouvám, že jsme svým příjezdem narušili poklidný chod ve vašem osídlení."
„Kdo jste?"
„Lidé."
„Toho jsem si všiml, poznám lidi na sto honů i po čichu. Ptám se, co jste zač?"
Leonard se lehce poklonil, a pak se představil.
„Jsem lidský doktor, jmenuji se Leonard Apelgate a pocházím z vesnice Werden vzdálené odtud téměř dvanáct dní jízdy."
„A kdo je on?" poukázal elf na muže na kozlíku.
„To je můj přítel Oldwin Grisom. A mohu se zeptat na vaše jméno?"
„Jmenuji se Alreon a jsem velitel zdejších lukostřelců. Teď mi řekněte, co zde pohledáváte? Co tu chcete?"
„Přijel jsem požádat o pomoc. Má paní je těžce raněná a její duše též potřebuje léčitele."
„U nás se lidé nelíčí." prohodil Alreon povýšeně. „Toto je území elfů."
„Má paní není člověk, ale patří k vašemu rodu a já jí pomoci neumím."
„Tvá paní je elfka?" podivil se elf nad nečekaným oznámením a nedůvěřivě si muže prohlédl. Nějak mu bylo proti mysli uvěřit, že by nějaká elfka představovala paní lidských poddaných.
„Ano, a potřebuje vaši pomoc."
[i]„Co se to tu děje?" [/i]ozval se náhle mocný hlas nějakého elfa hovořící elfštinou.
Elfští lučištníci se rozestoupili a mezi nimi prošel vysoký elf s plavými, téměř bílými vlasy a oděný v dlouhém tmavomodrém hávu se zlatou sponou na opasku.
[i]„Kapitáne Alreone, co je to tu za rozruch? Proč jsou lučištníci v pohotovosti?"
„Můj pane." [/i]Uklonil se uctivě před elfem velitel lukostřelců. [i]„Jsou tu cizinci a žádají o pomoc. Lidé, kteří neznají náš jazyk a tvrdí, že jejich paní je z elfího rodu."
„Pokud potřebují naši pomoc, tak mi jim ji poskytneme, kapitáne."[/i] Odvětil vznešený elf. Pak svůj pohled odvrátil do velitele lučištníků a upřel jej na muže stojícího u vozu a zároveň dal rukou pokyn, aby muži složili zbraně. Elfové svého pána poslechli a sklonili luky.
„Buďte vítáni v Unquë Ehtelin. Jsem pán Ewerion, vládce tohoto údolí." promluvil na ně lidskou řečí.
Leonard se poklonil a pravil.
„Rád vás poznávám, vznešený pane. Jsem lidský doktor Leonard Apelgate a přivezl jsem svou paní, neboť je raněná."
„Odkud jste? A kdo je tvá paní?" otázal se zájmem Ewerion.
„Pocházíme z vesnice Werden. Nevím, zda si na naši tvrz pamatujete, ale byl jste v ní před několika měsíci hostem."
„Ó ano, pamatuji se na ni moc dobře i na vaši paní Mëllindu. Co je s ní?"
„Je závažně raněná a její duše trpí, potřebuje vaši pomoc, mistře Ewerione."
„Samozřejmě, že jí pomohu, když to bude v mých silách. Kde ji máte?"
„Je ve voze." odvětil Leonard a otevřel dveře do povozu.
Ewerion vstoupil do vozu a spatřil ležící, pobledlou elfku. Jediný pohled mu stačil k tomu, aby pochopil, že to s ní nevypadá vůbec dobře. Měla otevřené oči a netečně hleděla ven skrz okno ve voze. Elf si přisedl na volné místo vedle jejího provizorního lůžka. Vzal ji za ledově studenou ruku a promluvil na ni elfsky.
[o]„Mëllindo, poznáváš mě? Jsem Ewerion, vzpomínáš si?"[/i]
Stále bez odezvy hleděla ven. Tohle se elfskému léčiteli nelíbilo. Obrátil svou pozornost na Leonarda.
„Řekni mi, Leonarde, jak dlouho je v tomto apatickém stavu?"
„Téměř třináct dní, mistře. Nechce nic jíst ani pít, snažil jsem se, jak jen to šlo, ale není mých silách jí víc pomoci."
Elf se pohledem vrátil k choré ženě.
[i]„Mëllindo, podívej se na mě! To jsem já Ewerion."[/i] Lehce uchopil elfčinu tvář a natočil si ji k sobě.[i] „Mëllindo, vidíš mě? Slyšíš mě?"[/i]
Najednou se zdálo, že z nekonečna zaostřila na elfovu tvář. Ewerion se naklonil blíž a Mëllinda chtěla nadzvednou, ale moc jí to nešlo, tak se alespoň snažila pozdvihnout ruku a dotknout se jeho tváře. Ten pohyb však vyvolal v jejím těle vlnu bolesti. Se zasténáním se zhroutila zpět na lůžko. Mistr uchopil její ruku do své a pohladil ji. Pak odhrnul kousek její tuniky, v níž byla oděna, a zjistil, že je pod ní ovázána obvazy.
„Co se jí stalo?" otázal se Leonarda a dál ji prohlížel.
„Pán Rindon, její manžel, ji krutě zbil do bezvědomí, z něhož se sice probrala, ale mám obavy, že má pohmožděné některé vnitřní orgány, jenže já tyto neduhy léčit neumím."
Elf se opatrně dotkl Mëllindina nepřirozeně pevného břicha na několika místech v podbřišku. Elfka zasténala skoro při každém doteku.
„Tvé obavy jsou bohužel oprávněné, doktore Leonarde. Má nějaká vnitřní zranění, budu ji muset ihned operovat, jinak bude na vše ostatní pozdě."
„Věřím, že jí pomůžete víc než já."
„Nu, doufejme. Pokud chcete, můžete mi při zákroku asistovat."
„To bych byl nesmírně potěšen."
„Dobře." Odvětil Ewerion a konejšivě pohladit elfčinu tvář. [i]„Neměj obavy, paní Mëllindo, postarám se o tebe. Všechno bude zase v pořádku."[/i]
Pak se zvedl, vylezl z vozu a začal rozdělovat příkazy částečně v lidském a částečně v elfském jazyce.
„Kapitáne Alreone, postarej se se svými muži o jejich koně a ukaž společníkovi doktora Leonarda, kde může zaparkovat jejich vůz, a pak mu ukaž hostinský dům u Rubínového pramene."
[i]„Ai, můj pane." [/i]Přikývl velitel lučištníků.
[i]„Morannone, Aerwing, Nenuial, Sarnsil!"[/i] zavolal čtyři jména a hned přiběhli dvě elfky a dva elfové.
[i]„Ai, můj pane, co potřebujete?" [/i]otázali se čtyřhlasně.
[i]„Morannone, ty a Aerwing jděte, a co nejrychleji mi připravte operační místnost." []Elf a elfka přikývli a ihned se vydali k velkému skvostně zdobenému domu, který vévodil celému náměstí.
[i]„Nenuial, ty a Sarnsil připravíte břečťanový pokoj v domě uzdravování pro paní Mëllindu a zanesete do něj všechny její věci."
„Ai, můj pane."[/i] Přitakal elf s elfkou.
Elfka šla rovnou do domu uzdravování a elf za pomoci Oldwina a ještě jednoho elfa, začal sundávat zavazadla z vozu.
[i]„Ëardai!"[/i] Zvolal léčitel další lidem podivně znějící jméno.
Za pár vteřin se přiřítil mladík v šedých nohavicích a kratší černé tunice s dlouhými, rozevlátými rudými vlasy.
[i]„Ai, mistře Ewerione?"
„Potřebuji, aby si mi ty a Ossëgil pomohli vynést nemocnou z vozu a přemístit ji do místnosti, kde ji budu operovat."
„Ai. Rozumím, pane."[/i]
Ossëgil byl jedním z lučištníků, tak předal svou zbraň svému druhovi ve zbroji a přistoupil blíž k povozu. Oba jmenovaní elfové vlezli do vozu a za pár vteřin na to již vynášeli provizorní lůžko i s nemocnou ven z kočáru a nesli ji do domu uzdravování. Ewerion s Leonardem je následovali.
„A teď mi, příteli, spěšně vypověz, co se jí konkrétně stalo a jak? Neboť když jsem ji naposledy viděl, těšila se velmi dobrému zdraví."
„No, to máte tak, mistře…“
Leonard započal s rychlým vyprávěním, ve kterém mu vylíčil, jak moc nehezky s ní její manžel zacházel. Pověděl mu o tom, že pán Rindon zabil její dceru a ji zbil a pak, že ho ještě tutéž noc někdo zabil. Mezitím, co Leonard vyprávěl, Ewerion se připravoval na Mëllindinu operaci a Leonard též. Pomocnice jim donesly teplou vodu na umytí rukou a dlouhé bílé pláště, do kterých jim pomohly se obléct. Pak oba muži vešli do sterilně čisté místnosti. Uspaná elfka již ležela připravená na prostém operačním stole, takže mistr Ewerion mohl začít se zákrokem, při němž mu asistoval jak Leonard, tak ještě jedna elfka jménem Aerwing.

Operace Mëllindy trvala něco přes dvě a půl hodiny, protože bylo zapotřebí vše důkladně zkontrolovat, prohlédnout a ošetřit. Dá se říci, že měla pohmožděné snad všechno, ale nejhůř dopadlo její rozmnožovací ústrojí, protože jí Ewerion musel odejmout jeden poškozený vaječník, který již nešlo zachránit. Když ukončil operaci, zašil ji a nechal ji převést do pooperačního pokoje, kde u ní na stráži zůstala Aerwing a hlídala, až se pacientka probere z omámení uspávacím prostředkem.
Ewerion s Leonardem ze sebe sundali pláště a umyli si opět ruce. Elf měl ve tváři zvláštní vážný, trochu posmutnělý výraz.
„Myslíte, že bude v pořádku, mistře Ewerione?" Otázal se Leonard svého léčitelského kolegy.
„Ano, myslí, že nyní by se po tělesné stránce měla úplně zotavit, ale její duše se bude léčit mnohem déle."
„Vypadáte velmi ustaraně, mistře. Co zachmuřilo vaši tvář?" Zeptal se lidský doktor.
„Přemítám o tom, jak velkou zášť musel váš pán vůči nám elfům chovat, když dokázal takto týrat svou ženu a dokonce zabít nevinné dítě, které mělo ve svých žilách i jeho krev."
„Věřte mi, mistře, že i mně nad tím zůstává rozum stát. Dřív, než do Werdenu paní Mëllindu přivezl, byl to učiněný mílius, který by nikdy žádné ženě neublížil, ale poté, co se oženil, se změnil k nepoznání. Jeho krutost vůči paní někdy hraničila až se šílenstvím." Pronesl léčitel Leonard.
„Neuvěřitelné, to, co jste mi pověděl, je skoro nepochopitelné. Ale zde už Mëllindě nikdo neublíží, v Unquë Ehtelin najde nový domov, bezpečí, pochopení a lásku svých rodných."
„V to jsem pevně doufal, protože Werden není místo, kde by mohla v klidu žít."
„Nemějte strach, Leonarde, tady jí nic scházet nebude. Klidně tu můžete nějaký čas sečkat, abyste se přesvědčil, že se začíná uzdravovat."
„Moc rád zde pár dní setrvám, ale pak se budu muset i se svým společníkem vrátit, neboť ve vesnici může být mých znalostí zapotřebí."
„To velmi dobře chápu." Přikývl na srozuměnou elf. „Však po dobu, co zde zůstanete vy i váš přítel, buďte mými hosty."
„Děkuji za vaši pohostinnost."
Elfský léčitel se pousmál.
„Nemáte zač, příteli. Teď pojďte se mnou a já vám ukážu, kde budete nocovat, a nechám připravit pohoštění, protože po té cestě a tom všem, co jste prožili, jistě musíte mít hlad."
„Mám-li se přiznat, kouskem něčeho na zub bych určitě nepohrdl, ale co paní Mëllinda?"
„O tu je dobře postaráno. Bude pár hodin trvat, než se probere z uspání. Nemusíte mít obavy, příteli. Je u ní Aerwing, která na ni dohlíží, pečuje o ni, a kdyby se cokoliv nedobrého dělo, přišla by mi říci. Prosím, následujte mě." Řekl elf a ukázal do světlé chodby, do které záhy oba vešli a zamířili ven z domu uzdravování.

Ewerion zavedl Leonarda do domu u Rubínového pramene, kde na něho již netrpělivě čekal Oldwin, neboť byl zvědav, jak to s paní Mëllindou dopadlo. Elf poté, co lidského doktora doprovodil k jeho ubytování, oznámil, že jakmile bude pohoštění v jeho domě připraveno, přijde pro ně jeden elf z jeho domácnosti a zavede je k němu. Vzápětí se omluvil a odešel. Oldwin hned začal vyzvídat, jak je na tom jejich paní a Leonard se mu snažil všechno vysvětlit tak, aby to obyčejný, nepříliš učenecky vzdělaný mladík, snadno pochopil.
Během čekání na pozvání k večeři, byli vyrušeni jedním elfem, který měl za úkol pány zavést do lázní, aby zde mohli očistit svá těla od prachu cest. Leonard i Oldwin toto pozvání s radostí přijali. Hnědovlasý elf v šedomodré tunice je dovedl ke krásné budově s vitrážovými okny, vysokým zdobně vyřezávaným štítem a sloupovým. Prošli dvoukřídlými dveřmi do útrob lázeňského domu a okouzlila je příjemná atmosféra. Uvnitř plály svíce a louče mihotavým zlatým světlem a skrz barevné vitráže v oknech pronikalo sluneční světlo a vrhalo bizardní duhové odlesky na stěny pomalované různorodými výjevy z života elfů, ale i přírody a zvířat. Elf je vedl dál, až se ocitli v samotné umývárně. I tato místnost byla osvětlena mnoha loučemi a svícny. Téměř celou ji zabíral obdélníkový bazén, jen kolem stěn se táhl pruh mozaikové dlažby a dlouhé lavice z leštěného dřeva, na něž si návštěvníci lázní odkládali své ošacení. Bazén byl vyložený drobnými barevnými kachlíčky, které byly sestaveny do složitých ornamentů. Voda v bazénu bublala a stoupala z ní tetelící se pára.
Leonard s Oldwinem poděkovali za ochotu, elf jen pokývl hlavou a zmizel za zdobnými dveřmi sousední místnosti. Oba muži si v lázních užili dlouhou, příjemnou, teplou koupel a dali odpočinout svým tělům po dlouhé cestě. Když po vykoupání oděli do náhradních, čistých šatů, které si vezli s sebou, hned jim bylo ještě líp.
Ani ne půl hodinu po koupeli v lázních se pro ně zastavil elf z Ewerionovy domácnosti a zavedl je do léčitelova obydlí na večeři. Chvíli kráčeli po dlážděné cestičce, až se dostali k mohutnému, vysokému stromu se stříbrošedou hladkou kůrou, takových tu byla v okolí spousta. Leonard neodolal a zvědavě se otázal elfa, co že je to za zvláštní stromy, a ten mu odvětil, že se jmenují Javrony a rostou pouze zde v Unquë Ehtelin. Pak je vedl dál po točitém schodišti, které se ovíjelo kolem širokého kmene až do jeho mohutné koruny, kde byl s citem vystavěn překrásný šedý dům s terasou. Celý vypadal, jako by byl spleten z jednotlivých větví a místo střechy měl velké listy. Však zdání mohlo klamat. Lomené oblouky a klenby byly pečlivě, a především detailně, vyřezané z šedého dřeva a dokonale sesazeny. I šindele byly dřevěné, ale vymodelované do tvaru srdcových listů. No byla vám to úžasné nádhera. Muži se rozhlíželi vůkol a obdivovali elfské stavitelské umění. Elf Leonarda a Oldwina dovedl na terasu domu, odkud byl překrásný výhled na údolí a všechny zdejší budovy, a tady na ně už čekal mistr Ewerion u prostřeného stolu. Poukázal jim na polstrované židle z proutí. Přijali pozvání a všichni tří se usadili k večerní tabuli, na níž se nacházely různé druhy pečeného masa, sýry, přílohy, ovoce i zelenina a dobré víno. Lidé byli z dlouho putování pořádně vyhládlí, a když viděli, kolik toho nechal elf připravit k jídlu, zdálo se jim, že se ocitli na královské hostině a ne na pouhé večeři. Pokrmy božsky voněly, až se sliny sbíhaly, zelenina byla čerstvá a křupavá, ovoce sladké a víno přímo nadpozemské chuti. Večeře byla vynikající a probíhala ve velmi přátelském duchu. Pojídali, popíjeli a povídali si. Ewerion jim vyprávěl o elfech a jejich zemích a Leonard s Oldwinem mu na oplátku líčili, jaký je život u nich ve vsi a v jejich zemi.
Seděli dlouho v příjemném hovoru. Nebe si již dávno obléklo temný flór posetý milióny třpytících se diamantů. V mnoha elfích domech už dohořela mihotavá světla, spánek obestřel jejich obyvatele svým něžným závojem a zavedl je do říše snů. Listy Javronů tichounce ševelily v něžném nočním vánku, jako by zpívaly omamnou ukolébavku těm, co se teprve chystali jít spát. Ewerion se rozloučil se svými hosty a elf, který je předtím přivedl, je nyní opět doprovodil k domu, kde měli svůj hostinský pokoj. Muži elfovi poděkovali za jeho ochotu a popřáli mu dobrou noc. Elf jim popřál totéž, otočil se a zmizel v nočním šeru. Leonard s Oldwinem vešli do svého velkého pokoje se dvěma postelemi, odložili si oděv a zalezli do nadýchaných peřin. Pak už během několika minut bylo slyšet jen tiché spokojené oddechování unavených poutníků.

[center]* * * * * *[/center]
Druhý den ráno po snídani u mistra Eweriona, se sešel elfský léčitel společně s doktorem Leonardem podívat na pacientku. Vstoupili do domu uzdravování, prošli chodbou a vstoupili do pooperačního pokoje. Elfí dívka, která celou noc hlídala zdravotní stav nemocné, nevykazovala jakékoliv známky únavy. Aerwing seděla na okraji lože a zrovna elfce vpravovala do úst lžičku se sirupem tišícím bolest. Zaslechla kroky mužů. Vstala z boku lože a pokývala hlavou na pozdrav a promluvila elfsky.
[i]„Dobrý den, mistře Ewerione."
„Pěkný den i tobě, Aerwing. Jak se má naše pacientka?"
„Probrala se k vědomí, ale odmítá cokoliv dobrovolně pozřít. Musím ji nutit."
„V pořádku, jen tak dál. I když je to tak trochu proti našemu přesvědčení, někoho do něčeho nutit, ale tohle je pro její dobro." [/i]Zkonstatoval Ewerion.
Přistoupil k posteli a upřel zrak na pobledlou elfku. Pozoroval ji, ženina pleť měla popelavě šedý nádech, až skoro mlhavě průhledný. Otevřené oči upírala do neznáma. Skelné modré studánky skoro bez života upřeně sledovaly strop a nebylo v nich vidět nic, jen prázdnotu a netečnost. Promluvil na ni:
[i]„Mëllindo, slyšíš mě?"[/i]
Nereagovala, jen dál zírala na bílou omítku nad svou hlavou, jež byla zdobena malbou vinoucích se břečťanových šlahounů s listy.
[i]„Mëllindo!"[/i]
Nic, ani se na něho nepodívala.
[i]„Mëllindo, promluv! Řekni něco!"[/i] přikázal jí přátelským hlasem v elfském jazyce, a když to nezabíralo, zkusil to v lidské řeči. „Mëllindo, slyšíš mě? Promluv!"
Dál její oči hleděly kamsi do nekonečna, rty se nepootevřely a z jejích úst nevyšel ani hlásek.
„Nic vám neřekne, mistře."
„Proč si to myslíš?"
„No, když se probrala poté tragické noci, snažila se mluvit, ale nešlo jí to. Myslím, že šok ze ztráty dítěte jí způsobil ztrátu hlasu. Pak upadla do apatie."
„Pakliže je pravda, co mi říkáš, nebude její uzdravování nijak lehké. Po tom všem, čím prošla, je její duše zničená, plná bolesti a nejraději by odešla za věčným světlem. Ale my jí to nedovolíme, protože ještě nepřišel její čas." Prohlásil léčitel rozhodně.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz