:: Malý kraken vs. JÁ ::
 
 autor: Calanthe 20.01.2021, 22:40 
 
Povinný fejeton na dané téma
 
Kam s ní(m)?
Tuto náročnou otázku řešil ve svém životě jistě každý z nás. Mohlo se jednat o nalezené padesátihaléřové mince, které již neplatí (skvělé je využití pro domácí poker), kočičku, které se potřebujeme zbavit na dobu dovolené (babičky by měly radost ze zvířátka!), starý nábytek (nejsme ekologové, vše pálíme) nebo malého sourozence.

Ano. Děti. Taky vám při pomyšlení na odpoledne strávené s malým rozmazleným prckem nahání husí kůži a mráz na záda? Nebojte se – nejste v tom sami.
Já tento problém řešila několikrát. Jakožto starší sestra jsem při občasných návštěvách byla téměř povinna hlídat malou Dorotku; protesty byly marné, názor: „Vidíš ji přece málo, musíte se užít “, jsem vážně zpochybnit nedokázala. Marná snaha, nikoho nezajímalo, že Pacman na tatínkově počítači je mnohem větší zábava než mávání kousátkem před bulící hroudičkou až moc živého masa. Takže mi na mysl vyvstala otázka: Kam a co s ní?

Moje první řešení se zdálo jako výborný nápad – využití ohrádky. Ta funguje jako opravdová ohrada. To malé řvoucí se z ní nedostane, leda by mělo horozeleckou výstroj, má tam spoustu hraček, které může využít a teoreticky by se mu nemělo nic stát. Omyl. Ten ďáblík začal lézt po šprušlích nahoru jako po laně, vyhazoval hračky ven a povedlo se mu mezi tyčky vecpat hlavu a nemohl s ní zpět. Po hruba čtyřiceti minutové námaze, kdy jsme malé málem utrhli ušiska, jen abychom ji dostali ven, mi k vlastnímu překvapení byla svěřena znovu.
Do ohrádky už jsem ji znovu dát nemohla, to je jasné. Řekla jsem si, že se jí přece jen pokusím věnovat naplno, abych ulehčila svému svědomí. Seděly jsme si hezky na zemi a hrály si s kostkami podobnými legu. Malá najednou zatoužila po pití. Jdu tedy do kuchyně, ještě ani nepřekročím práh pokoje a už slyším neuvěřitelný řev. Tentokrát šla za mnou, zakopla o kostky, spadla a rozsekla si ret o již postavený a překlopený legový domeček (hrany byly poněkud ostré). Skončilo to mým zpohlavkováním a mašličkou na její pusince.
Ten den jsem měla padla od hlídání, i od Pacmana.

Pokusů o naše sblížení dodnes přibývá. Někdy mám štěstí a Dorča je jenom od bláta. Byly však i případy skřípnutých prstů, odřených kolen, hysterických záchvatů, když jsem jí nechtěla něco dovolit...i tak mě to malé má pořád rádo.
Takže, má doporučení pro vás, co máte obdobné trable: nenechávejte dítě samotné na houpačce, nedovolte mu mazlit se s cizími pejsky a hlavně, nenechte se přesvědčit, že opravdu zvládne jízdu samo, bez šlapání, bez koukání... a bez zubů.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz