:: Sejít z cesty ::
 
 autor: Doll 20.07.2019, 11:59 
 
Opět strašidelně-pohádkový příběh inspirovaný slovanskou mytologií.
 
Sejít z cesty

Lehký třpyt ranní rosy na kameni jsou jejich špatně schované vlasy,
střípek v lesní houštině, ztracená hadí korunka,
a bílé stopy slunce mezi stromy ukazují, kudy proběhla bílá laň.
- Eduard Petiška


Letem lesem ji doprovázela lidským očím neviditelná víla. Z hustého lískového houští vyklouzne jako proutek tenká divoženka. Zamotané vlasy má měkounké jako odkvetlý mech a pláštík ušitý jen z potrhaných pavučin. Poskakuje po pěšince chvíli doprava a zase doleva, jako by si sama nebyla jistá správným směrem. Možná je to jezinka z jeskyní a její opravdové obydlí jsou ty nejhlubší a nejtemnější výběžky kostrbatých skal a pobořených, polozapomenutých štol a lomů…
Svět výkřiků a stínů.
„Juro! Počkej!“
„Nechytila! Nechytila!! Skáčeš jako chromá koza!!!“ zlobil na ni udělal dlouhý nos. Zdrhal, až se mu za patami prášilo. Sestra se snažila ze všech sil, ale na něj prostě neměla. Když prolézala křoví s malovaným džbánkem v ruce, musela dávat pozor na cestu. A zároveň na mladšího bratra. Museli se pořád držet pohromadě, ale Jura se sám od sebe rozhodl hrát na honěnou.
„Počkej! To nesmíš! Juro!“ už jí docházel dech.
„Nechytí, nechytí! Seš chromajzl!!!“ děcko už bylo dávno v trapu. Zato Běla se s klením jak široká tak dlouhá rozplácla na pěšině.
Jako by zakopla o bludný kořen.
Snad se moc nepraštila do hlavy, protože jí zničehonic začalo zvonit v uších. Jako by jí v hlavě pořád perlily ozvuky spratkovy posměšné provokace. Když se pozorně zaposloucháte, i lesem se rozléhá zvláštní ozvěna. Jen zavřete oči a slyšte: Ten tichý smích ztracený v rozvlněném listoví. Hlahol a šepot ve voňavých vřesovištích, který pověrčiví vesničané pokládají za dílo démonů nebo rašelinových rusalek. Lákavě lahodný hlas…
Hlas ze země.
Ten sen byl tak živý, tak skutečný. Hloupý pacholík by se sám nikdy neodvážil zatoulat tak hluboko do lesa, ale cesta byla stále ještě schůdná a on si dokonce namlouval, že když se otočí o stoosmdesát stupňů, uvidí mezi stromy vykukovat doškové střechy chalup a v dálce se zavlní dokonce i nazlátlý cíp pole. Zdejší vísky po staletí totálně utopené v kolmých klínech vysokých hor by se cizincům zdály strašlivě sešlé, domky malinké a rozpadlé, nemnozí místní lidé nevzdělaní a beznadějně zaostalí. Jako by ještě dodnes zatvrzele věřili na strašidla…
Když jí bratr zmizel mezi stromy, mimoděk si vzpomněla na všechny ty nepěkné příběhy o ztracených dětech. Neforemná starší sestra mu nikdy nestačila. Měla ho hlídat, ale katastrofálně selhala. Jako vždycky. Celá polámaná se začala pracně zvedat z rozbahněné země a její zjitřená představivost přebarvila promoklý lužní les na křiklavou paletu všech těch potvorných pohádek.
Běla se jich vždycky bála.
Už od dětství slýchávala všechny ty strašidelné báchorky plné půlnočních běsů, povětrných víl vábících pocestné rovnou do roztopené pece, rozdivočelých lesních carů porostlých hrubou pichlavou srstí a nekorunovaných králech duchů, kteří pro svou potěchu unáší z náručí nevšímavých rodičů malé chlapce a snad o ještě mnohem horších věcech, zpola skrytých ve stínu…
Příšery v příšeří.
Při cestě lesem si jako na potvoru představovala, že jí stromy šeptají strašná slova a větve a haluze jí samy uhýbají z cesty. Měla strach, protože její Jura by klidně mohl skončit jako to nezvedené dítko z té příšerné pohádky o krutém vládci lesa se zpola zetlelým tělem oděným ve vyschlé dubové kůře a jeho úchylných choutkách, které jsou neskonale horší než cokoli, co si zdravá lidská mysl vůbec dokáže představit. Bratr byl pryč a byla to jen a jen její vina.
Pronásledovala přelud.
Když málem až po pás zapadla do modročerné mokřiny, naráz ji zamrazilo, jako by na ni sáhla všudypřítomná smrt. A nebyla to jen práce studené vazké vody, která jí skrz skromné šaty prosákla málem až na kost. Podle legendy jsou prý kdesi hluboko v bezedných bažinách za neprostupnou clonou jedovatých výparů potopená dávná pohanská pohřebiště, hlídaná hrozivými nehmotnými nestvůrami. Makabrózní dračí hřbitov, nekonečná, kostmi posetá pláň přímo v prastarém srdci pralesa, kam na poslední chvíli přicházejí v klidu zemřít dávno, pradávno vyhynulé pochroumané bytosti…
Mlha přede mnou, mlha za mnou.
Opožděně si uvědomila, má nohy zabořené až po kolena v černém bahně. A když se vystrašeně rozhlédla kolem dokola, zkormoucené oči jí klouzaly po chaoticky promíchané směsici pozemských živlů, nekonečné bílé chomáče mléčné mlhy rozevláté ve vzduchu nad rozteklým ledovým bahništěm. Zrak v ní tone stejně jako tělo, které se prostě nemá na čem zachytit a neopatrný pocestný najde náhlý konec své pozemské pouti v zrádně promáčené půdě…
Smrt utonutím je prý příšerně táhlá a bolestivá.
S odporem se odtáhla a noha zapasovaná v těžkém dřeváku se jí zabořila do zatopené díry plné plytkého páchnoucího bahna. Těžké, vodou nasáklé sukně ji jako ocelová závaží zlomyslně táhly ke dnu.
Pokoušela se nepropadat panice.
A nedařilo se jí to. To ani v nejmenším.
Čím víc kolem sebe kopala, tím víc se zabořovala do rozměklé hlíny. V potu tváře se jí po pár pokusech podařilo vyšplhat zpět na pevnou zem. Začala volat a křičet, vyřvávala jako na lesy a v hrůze pobíhala sem a tam, ale nikdo se jí neozval. Jenom se ještě víc zamotávala dokola.
Prostě se ztratila.
A kde je bratr? Zastavila se, zadržela dech a v duchu prosila o pomoc. Říká se, že les se pořád mění a než se stihnete otočit, nic už není tak, jako dřív. Zbujelé podhoubí a neproniknutelný borový porost všude kolem ní ani při nejlepší vůli nevypadal nijak povědomě. Džbánek se jí rozbil a ona se ani neobtěžovala posbírat barevné střepy. Ztratila vydlabaný dřevák a jen s jednou botou pajdala jako kulhavá. Z mokrých zašpiněných sukní ji začal běhat mráz po zádech.
Vyzula si zbylý dřevák a zabořila bosé nohy do chladivé lesní hlíny. Všude kolem šustily a chrastily stovky větviček, statné stromy nesobecky poskytovaly přístřeší tunám titěrných tvorů a ona si nemůže být jistá, zda dnes stráví noc pod střechou nebo někde u krmelce. Vlastně v tomhle zapomenutém pralese ani žádné krmelce nebyly, protože všude kolem je jen neprozkoumaná pustina a i vysoká zvěř se musí postarat sama o sebe…
Nevěděla, kam se vydat. Zkusila to jen tak nazdařbůh rovnou za nosem. Pracně se probojovala propleteným křovím a sklouzla o kus níž po nepříliš strmé stráni plné nafouknutých pýchavek. Hledala čistou cestu, která ji někam dovede. Ale kam?
Nalevo nebo napravo? Dozadu nebo dopředu? Kam se vrtne, když ji její vlastní hloupost vyrvala ze známého prostředí a ona je poprvé v životě odkázána sama na sebe? Vzdaluje se, nebo se naopak přibližuje k vytouženým lidským obydlím?

***

„Nevrátila se! Vůbec se nevrátila a ty nad tím mávneš rukou? Aby ji v lese sežrali vlci a my jsme měly o jeden hladovej krk míň!!! Co? Co???“ statná selka mu div na místě nevrazila pořádný políček. Pantáta byl pěkně mizerný hospodář. Ubrečený Jura tiše seděl na lavici u kamen a rukávem krátké kazajky si utíral usmrkaný nos.
„Já vůbec nevím kam šla, mámo. Ona mě honila a pak už jsem ji neviděl. Já za to nemůžu!“ pacholík začal znova natahovat.
„Slyšíš to ty dřevo? Slyšíš to???“ žena k sobě pevně přitiskla zbývající dítě. „Kluk má strach o svou sestru a ty nic. Ty akorát ležíš a žereš! Hanba!!!“
Plešatý pantáta by si nejradši šel někam po svých, ale na svou ženu byl krátký. Hubu měla odjakživa řádně proříznutou a jazyk nabroušený jako zubatá kosu. Zmohl se jen na chabý odpor:
„Nekřič, selka. Nekřič na mě a nech mě být. Počkej do rána, třeba se vrátí sama.“
„Alespoň jednou taky udělej něco užitečnýho ty stará lenoro! Ve stavení ani stýblo křížem nepřeložíš a když ti zmizí děcko, šel bys klidně chrápat někam za pec! Styď se!!!“ vyřvávala panímáma a její ječivý hlas zburcoval snad všechny psy v okolí. Stateční strážci připoutaní k bídným boudám se div navzájem neoběsili na zrezavělých řetězech. Odevšad se ozýval štěkot a vrčení jako by dědinou táhlo celé hejno vyuzených umrlců.
Dědek jako by měl v uších nacpaný jenom shnilý tuřín.
„Jak chceš, ty hnusná holoto, jak chceš. Dojdu pro ni sama. A ty modli, abych se vrátila v pořádku.“ selka si přehodila přes ramena šátek a popadla silnou sukovitou hůl. Za okny už začínalo svítat.
„Jurášku, dneska tady zůstaneš sám. Sestřičku ti přivedu zpátky, neboj se. A nenatahuj!“ dodala laskavějším hlasem ke svému neposlušnému synkovi.
„Nechoď pryč! Co když se taky nevrátíš?“
„Vrátím se, neboj.“ prudce ho k sobě přitiskla, jako by ho chtěla naráz rozdrtit na své mohutné hrudi. Pak ho postavila na zem a on zůstal poslušně stát jako vyděšené jehně. Její mazánek měl ještě kudrnaté vlasy jako malá ovečka.
„A nikomu neotvírej!“ křikla ještě, než za sebou zabouchla nízké dřevěné dveře.
Dědek si odplivl do krbu a otráveně se odštrachal někam pryč se sednice. Chlapec přitiskl pobledlou tvářičku na okno a lítostivě sledoval vzdalující se postavu, dokud ji nespolkly stíny a nezmizela mu z dohledu v dálce za posledními vesnickými domy. Na stole ležel bochník chleba, kus sýra a krajáč mléka, ale Jura věděl, že i kdyby tu hladověl třeba celé dny, stejně nepozře ani sousto. Zalezl si nahoru za pec a zabořil hlavu do deky.
Co když se panímáma už nikdy nevrátí? Kdo nakrmí psa a kdo podojí krávu? A bude chodit na pole a na brambory? Kdo mu bude vyprávět příběhy před spaním? A kdy zase uvidí Bělu? Kdy ji bude tahat za vlasy a schovávat jí ty starý škrpály? Kdo s ním bude hrát na schovávanou?
Čekal. Čekal by klidně celou věčnost, i když někde v hloubi duše až moc dobře věděl, že ani jedna z nich se mu nikdy nevrátí. Možná byste se kdekdo divil, jak mívají malé děti skvělý odhad.

***

Všudypřítomná sžíravá zeleň ji tak dokonale zmátla, že už ani nepoznala, kde je nahoře a kde dole. Málem přehlédla zarostlou propast, jen zvuk náhodou shozeného kamení ji zabránil spadnout a zlámat si všechny kosti v těle. Zem se zlomila a prudce spadala do úzké zalesněné rokle, tak hluboké, že jen stěží slyšela šumění křišťálového potoka někde na dně. Možná přes ni kdysi dokonce vedl malý most, ale nyní se přes ni nedalo nijak přejít.
Bezradně se rozhlédla kolem.
Ztracená v lese plném trní. Ale přece jenom je tu nějaká zaplevelená pěšina. Kdesi kráká krkavec. Sedí na nízkém, vykotlaném stromě a sám si natřásá své půlnoční peří. Pohled na nacpaného mrchožrouta v ní nutkavě vyvolával jen jednu nepříjemně neodbytnou otázku:
Na čem asi hoduje?
Chladný jarní vítr jí cosi nesrozumitelného zašeptal do uší a potměšile s sebou přivál pronikavý pach hnijící zkaženosti. Snad si to jen představovala, ale přišlo jí, že na slaboučkých stromech kolem ní raší hrudkovité hnijící houby, kterých si předtím vůbec nevšimla. Možná proto se nedokázala zbavit nutkavých myšlenek na neživé věci zakopané pod zemí. Každý totiž tak nějak v koutku duše moc dobře tuší, že pod vší tou svěží vůní a sytou barevností okvětních plátků květin je jen a jen černá hlína, humus tvořený hmotou hnijících těl, které v podzemí postupně ztrácí tvar a tak se mrtvoly mísí jedna s druhou skoro jako zamilovaní milenci . . .
Zem jako maso, kameny jako kosti.
Ve stavu totálního duševního rozkladu se pokoušela prodrat tou nepoužívanou pěšinou. Stačilo jen pár kroků a narazila na polom. Široký lesní tunel olemovaný vyvrácenými stromy plný popadaných větví. Prokletý pohřební puch téměř překryla kořeněná vůně stromové smoly promísená s jantarovou pryskyřicí. Jako by se lesem přehnala prudká bouře a prorazila jí cestu do neznáma. Je možné že –
Co to proboha prosvítá mezi stromy? Nějaká vysoká stěna? Možná opuštěný dům, stará hájenka nebo něco…
…ještě jiného??? Pokoušela se zaostřit zrak a rychle přidala do kroku. Ještě byla moc daleko ale s každým krokem přibývaly nové, nesrozumitelné detaily, které ji mátly snad ještě víc než její vlastní vesnický výzor. Bylo to bílé jako vápno a vzdouvalo se to vysoko ve vzduchu, spatřovala v tom plátěnou střechu pouťového stanu. Pokoutní kabinet kuriozit, kde na statečné zvědavce za pár korun čeká strašná podívaná…
Natura mutator.
Vůbec nevěděla, na co se ve skutečnosti dívá. Nic jí to neříkalo. Absolutně nic. V žádné souvislosti. Na veliké vysekané mýtině nebylo nic nezvyklého, pomineme-li nepořádně poházené padlé kmeny silných stromů. A přímo uprostřed vyrašila na slunci ta věc. Obrovská a odulá, střídavě se stahovala a zase vydouvala v souladu s nepoznanými zákony zvrhlých přírodních jevů. Kolosální koule, obrovská napumpovaná prašivka.
Ráno jde na houby a nakonec najde tohle.
Zem se záhadně změnila v rozválené bláto. Běla se musela brodit bahnem, zasviněná jako prase na porážce a nešlo jí na rozum, jak může v lese vyrůst tak hanebná houba. Tak viskózní věc. Nedokázala uvěřit svým očím. Zcela znechucená, ale zároveň hrozně zvědavá. Nemohla to nechat být. Ten samý pocit zakoušela před pár lety na trhu, když poprvé v životě uviděla živé dvouhlavé tele.
Enormně masitá noha se nad ní tyčila jako bezbarvá babylonská věž. Pomalý puls stoupání a klesání poněkud připomínal přerývaný dech spící šelmy. Kulatý klobouk se ztrácel v palčivých paprscích zapadajícího slunce. Opatrně vztáhla ruku, aby se mohla lehce dotknout toho mykózního monstra. Mamutí houba byla na dotek teplá. A měkká, až hrozivě hebká jako jemná srst nějakého obrovského zvířete…
Ta věc byla živá.
A hladová.
Z prasečinou páchnoucího podhoubí hbitě vystřelila dosud zavinutá věc. Věc dlouhá, silná a ohebná jako houževnatý hadí ohon. Nestačila ani jednou zaječet odporem. Vymrštěné maso ji v mžiku vtáhlo to utajeného trávícího tunelu. Hrozivá houba, na moment vztyčená na čtyřech pevných pilířích opět těžkopádně dosedla na zem a po vyděšené venkovské děvečce nezbylo nic než rozházené střepy starého džbánku s ulomeným uchem zapadlé do kapradí a ošlapaný lichý dřevák potopený v páchnoucím bahništi…
Příšera ji pozřela.

***

„Přijdou ještě další?“ ptala se rozdrbaná koudelka slámových vlasů, ve které by pozornější oko možná pod tlustou vrstvou zažrané špíny zvládlo rozeznat snad až moc hlavatou malou holku. Tenká jako třtina, zvědavá jako veverka.
„Na co ještě další, kočičko? Už máme dost masa na celou zimu. A musíme tam taky něco nechat na přes rok, aby se zase urodilo.“ chechtala se křivonohá stařena s šedivým obličejem svraštělým jako shnilé jablko. Kdysi jí k smrti vystrašení prostí lidé říkali jenom čertova máti. Jinde ji zase znali jako obávanou Babu Jagu. Ale na jméně v podstatě ani moc nezáleží.
Pořád je to ona, jen snad ještě mnohem horší a ohavnější než kdy předtím. Olezlá ochechule z chaloupky na kuřích nožkách obehnané lesem dokonale ohlodaných, chrčivě chřestících, chorobně chraptících, chladem zcepenělých, ruským mrazem vybělených lidských kostí, které nechají projít poutníka dovnitř, ale už ne ven. Chytí ho svými kostlivými pařáty a už nikdy nepustí. Její dům, těsný a tmavý jako rakev, má jen jedny dveře. A žádný vysněný východ…
Vězení v žaludku šelmy.
Znekrotizované, ještě zpola syrové vnitřnosti a maso se poslušně plazilo po mírně nahnutém stole. Dlouhý zahnutý nůž mistrovsky sekal a krájel, Do posledního zbytečku obraná beraní lebka se zakousla do krku vyvrženému lidskému tělu, jako by se snad i po smrti pokoušela jakýmkoli možným způsobem utišit svůj krutý hlad. Zbytky se vsáknou do zdí. I mobilní žaludek přece potřebuje žrát…
„A bude to dost sladký, babi?“ úlisně vyzvídala malá lesní kanibalka. „Jako karamel?“
„Bude to taková směska.“ vysvětlovala mlsná babizna. „Zbytky, kosti, skopové, hovězí, vepřové a taky trošku člověčiny. Prostě co dům dal.“
A její monstrózní dům jí toho dal opravdu hodně. V podstatě to byl ježibabin značně zvětšený žaludek. Proto mohla bez problémů poroučet všemu rozbolavělému masu. Mohla v něm cestovat široko daleko a bez nejmenších potíží lovit lidi. Ty, co se zmateně zatoulali. Ty, co se nevysvětlitelně ztratili. Ty, co už se nikdy víc nevrátili…
Částečně syrové maso vyskočilo z vroucí vodou klokotajícícho kotle.
Mourem značně začouzený kotlík vesele bublal, když střeva sama skákala do vroucí vody. Různě zdeformovaná zvířátka jí seděla svorně usazená na klíně a ramenou, hladově očekávala zbytky zabité zrůdy. Všechno to byly pralesní mrchožrouti. V různých stupních tělesné degenerace a starobního rozkladu. Už nedokázali sami zabíjet, proto byly cele odkázáni za zbytky ze stolu černé čarodějnice.
A že jich nebylo málo. Jaké množství masa vůbec dokázaly ty dvě tlamy naráz zkonzumovat se zcela vymykalo jakýmkoli lidským představám. Ale to už je jiný příběh. Stará Jaga nabrala plnou naběračku vonící různými bylinkami. Vypečené vnouče nastavilo hluboko vydlabanou dřevěnou mísu.
„Dobrou chuť holčičko.“ popřála jí pekelná bába a zarachotila dřevěnou naběračkou až po okraj plnou vařených zbytků ze zabité lidské zrůdy.
„Tobě taky babičko.“ povedená vnučka bezděčně odhalila ve svém širokém, hladovém úsměvu všechny tři řady ještě pořádně neprořezaných zahnutých zubů...
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz