:: To nemůže být pravda! ::
 
 autor: salvator 24.01.2021, 0:20 
 
...ale co to vlastně pravda je??
 
Táhlý kvikot se tlumeně nesl celým prostranstvím rozlehlého dvora, zalévající se prvními paprsky letního úsvitu. Několik statných mužů neslo jakousi dřevěnou nádobu s odhodlaným výrazem ve tváři. Zdálo se, že musí přijít nevyhnutelné...

"Tohle ne, prosím! Jsem jen ještě docela malé prasátko, přece mne takhle..." ozýval se
přerývaný vzlykot směrem od prasečího chlívku.
"Co si teď jenom počnu!?"

Dlouhý průvod míjel dvířka, za kterými se co chvíli objevil růžový čumáček a stejně tak rychle i pravidelně mizel.
"Kam to jdou? Že by snad...? Ne! To přece není možné! Vždyť to by znamenalo..."
"Když ne pro mne, tak potom pro koho je ta věc, co nesou??"
"Co když je to pro hospodáře! Kdo mi bude nosit dobroty?!"
"Jestli bude jídlo jen od té baculaté ženské z kuchyně, tak to asi nepřežiju! To budu raději držet hladovku. Anebo rovnou uteču." A prasátko se už už rozhlíželo, kudy se eventuelně dát jinudy, než zavřenými vrátky.
"Pusťte mě ven!!"

"Už ho nesou. Je to on. To je přece jeho kostkovaná košile," volalo prasátko z plných plic.

Kdosi z lidí si všimnul, jak se dvířka chlívku otřásají.
"Podívejme se, chtělo by ven," pomyslel si onen člověk. Více se však prasátkem nezabýval.

"Musím se uklidnit, jsem už dost velké na takové věci, které osud prasátku připraví," brumlalo si z pod rypáčku růžové prasátko a šlo se umýt. Poté vystrkalo kdesi z rohu místnůstky sváteční šaty. Dalo se do gala a nyní už s naprostým klidem ve tváři... jemně zachrochtlo.
Dvířka se sama otevřela, jako by čekala na tento okamžik a navoněné prasátko pomalým krokem vyšlo z chlívku.
U vstupních dveří se na vteřinku zarazilo, ale poté se vztyčeným rypáčkem bohorovně vešlo do stavení. Tam seděl hospodář a vlídně se na něj usmíval.
Pokývalo hlavou a zastříhalo ušima, tak jak je to učili ve škole. Poté se ještě hluboce uklonilo až k zemi.
"Jsem moc rádo, že se vám nic nestalo, můj milý pane. Ani nevíte, jak... moc."
"Taky jsem rád, že tě zase vidím," odvětil hospodář.
Ani jednomu nezmizel úsměv na tváři, ani poté co už si neměli co více říci.

"Co tu chce zase ta obtloustlá kuchyňka," povzdechlo si nevraživě malé prasátko do podestýlky.
"Fuj! Pěkně děkuju, to zas ale smrdí! Čert aby to...!

"Mami?"
"Kde jsi, mami??"
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz