:: Napříč horami a časem 1/2 ::
 
 autor: Matylda Kratinová 31.05.2020, 4:44 
 
Vítejte v Bosně.
 
Venku zakokrhal kohout. Šefikovi bylo ale úplně jedno, jestli ten pták vyjadřoval svou radost z nového dne bosensky, chorvatsky, nebo srbsky. Nebyl totiž z těch, kdo za masku vlasteneckého zápalu a boje za pravou víru schovávali své mindráky a staré křivdy. Teď chtěl hlavně spát, po svých nočních dobrodružstvích se cítil mimořádně unavený. Ze svých sil se vydal natolik, že teď ležel na svém lůžku a nemínil se hnout. Přesto z nějakého důvodu nedokázal usnout, i když věděl, že musí nabrat síly na další noc.
Za okny se pomalu rozednilo. Slunce se vykulilo nad mraky a svými paprsky polechtalo zalesněnou krajinu vlašičského pohoří. Přišel nový den, aby zaplašil hrůzné můry noci. Lidé se konečně mohli bez obav vydat mimo zdi svých domů. Běsové a démoni se totiž před světlem ukryli hluboko do lesní půdy.
Po nějaké době Šefik Mehmedović pootevřel rozespale oko, ale pohledem zachytil jen zatažený závěs v okně. Neměl rád rána, jeho životem byla noc. Šefik byl totiž čaroděj. Byl zvyklý se pohybovat venku za tmy, když ostatní lidé buď pokojně spali, nebo se třásli strachy před démony, kteří obcházeli venku. Ale protože byl i dobrý muslim, tak se teď musel pomodlit.
Vstal z postele, se zívnutím se protáhl a oblékl si kalhoty. Pak uctivě vzal do ruky modlitební kobereček, jenž ležel srolovaný na poličce, hned vedle Koránu. Vyšel z domku ven a pohlédl na slunce, které už bylo vysoko na obloze. Noc byla dávno pryč a s ní veškerá mizerná úcta, které se mu od jeho bohabojného okolí dostávalo. Šefik obešel hromadu hnoje před chlévem a svůj kobereček rozložil před nízkou zahradní zídkou. Otočil ho směrem k Mekce, který měl vyznačený hlubokou rýhou ve zdi.
S patřičnou obřadností začal svou ranní modlitbu. Jeho matka a bratři své rituály vykonali dávno s rozbřeskem a odešli za prací na pole. Šefik byl jen nezdárným synem, který se ujal nevděčné role ochraňovat v noci vesnici před démony a ve dne být osočován ze spojenectví se satanem. Plnil ji se zvláštní zarputilostí, která u ostatních obyvatel dědiny vzbuzovala podezření.
Dokončil modlitbu a vrátil se zpátky do domu. Do somunu si dal velkou lžíci kajmaku a ještě ve stoje snídani spořádal. Žvýkal chlebovou placku s jemným sýrem a přemýšlel přitom, co dnes podnikne.
S lehkostí vykydal kozí chlívek, aby splnil alespoň něco z toho, co bylo potřeba v hospodářství udělat. Šefik byl poměrně líný, a tak se mu po několika pokusech podařilo vidle očarovat tak, že vynášely mrvu na hromádku ven samy. Pečlivě je přitom pozoroval, ležérně opřený o zeď. Občas však mrknul i kolem sebe. Nechtěl, aby ho při tom někdo viděl, natožpak matka. Ta se nikdy nesmířila s tím, co se ze Šefika stalo. Snila o tom, že se brzy ožení a stane se zodpovědnou hlavou vlastní rodiny, ale nic z jejích tužeb se jí nesplnilo. Dívky se Šefika bály a žádný ze sousedů mu svou dceru k provdání nechtěl nabídnout.
Opustil domov a kradmě prošel vesnicí. Často se rozhlížel, jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí. Mezi ním a zbylými obyvateli vesnice totiž vládl křehký mír, živený vzájemným strachem. Šefik byl sice mág, ale ne tak dobrý, aby si dokázal hlídat záda za všech okolností. Dobře věděl, jak moc ho ostatní nenávidí, jejich zášť spolehlivě přebila vše dobré, co pro ně kdy udělal. Pro prosté muslimy byl jen černou ovcí, již posedl satan, vředem, který je potřeba vypálit.
Za vesnicí se zastavil u hřbitova. Za nízkou zídkou byl bezpočet jednoduchých muslimských hrobů, kousek dál ležely trosky zničených stél s vytesanými kříži. Občanská válka mezi Bosňáky, Chorvaty a Srby tudy prošla s nebývalou krutostí. Nejdřív ve vesnici zůstali jen pravoslavní, pobili všechny muslimy, kteří nestihli utéct, vypálili jejich domy a náhrobky rozbili na kousky. Pak se kolo osudu otočilo a všechno se opakovalo, tentokrát z druhé strany. Se zvířecí zuřivostí se navzájem vybíjeli obyčejní lidé, i čarodějové. Těch ale bylo málo, takže se ve vzájemné válce vyhladili.
Mladým mágům, jako byl Šefik, tak neměl kdo podat pomocnou ruku. Museli se vším prokousat na vlastní pěst. Museli snášet příkoří od těch, kdo chápali jejich nadání jako ďáblův dar.
Náhle ho do ramene uhodil kámen. Vytrhl se ze vzpomínek a zmateně se rozhlédl kolem. Uviděl vrásčitou babku, jak hrozí dalším kouskem skály v ruce a přitom mu spílá bezzubými ústy cosi o znesvěcení svatých míst.
Uhnul raději pohledem a co nejrychleji se vzdálil. Bývaly doby, kdy po podobných útocích kypěl vztekem, ale bolestné zkušenosti ho naučily, že nemá smysl se mstít.
Hned za vesnicí získal doprovod. To Smail Bahtin se mu s huhlavým smíchem pověsil na paty. Následoval Šefika snad všude. Možná se mu zamlouvalo to, s jakou hrdostí nese opovržení vesničanů, ale zcela určitě obdivoval jeho kejkle. Sám byl totiž vystrčen na okraj společnosti. Nebylo jisté, co všechno je schopen chápat, ale význam některých úšklebků, které vídal takřka denně, mu jistě neušel. To, že Smail byl duševně zaostalý, bylo jasné už podle jeho obličeje, který byl buď dětsky rozzářený, nebo zamračený až hanba.
Ani Šefikovi nebyla jeho přítomnost proti srsti. Měl kouzlení rád a s o nic menší radostí experimentoval, jenže některé jeho kousky potřebovaly pokusného králíka. A slabomyslný Smail byl ten typ, který se do neznáma vrhal s nezkaženou náruživostí.
Šefik mířil do olivových hájů ve svahu nad vsí a nijak si Smaila nevšímal. Nerad veřejně připouštěl, že spolu mají co do činění, Smail ostatně běhal za každým, koho zrovna potkal. Téměř u všech se ale setkal s nepříliš vlídným přijetím.
Slunce vesele svítilo a ve větvích zpívali ptáci. V úzkém pruhu za vesnicí se táhla kamenitá políčka a louky, na nichž se místní vesničané snažili vydobýt z horského pásma svou každodenní obživu. O něco výš, na prudkých svazích nad údolím, se rozkládaly hluboké borové lesy, kam nebylo moc radno chodit. Když už se musely kácet nějaké stromy, dělalo se to zásadně při kraji lesa. Z jeho hlubin se totiž řada lidí nevrátila a lidová moudrost pravila, že v lese jsou ďáblovy síly při moci i ve dne. Šefik jí mohl dát za pravdu, ale s tím, že on se do lesů nebál. Jeho čáry mu poskytovaly dostatečnou ochranu při kratších lesních výpravách. Vydával se do šera, aby mohl bojovat s démony a tyto zkušenosti pak využívat každou noc, když se běsové odvážili do volné krajiny. Někdo by si mohl říct, že to snad dělal z čistého milosrdenství, ale jeho tento život prostě bavil a neuměl si představit, že by žil jinak. I když se na každém rohu setkával s nevděkem.
Posadil se na plochý kámen v olivovém háji a chvíli si šťáral klackem cosi v písku. Smail se skokem přemístil zpoza jednoho stromu za druhý a tak pořád blíž a blíž. Nakonec se plavně přenesl přímo před Šefikovy malůvky, s hlasitým „Baf!“
Šefik zvedl hlavu a pozorně se zadíval Smailovi do očí. „Nazdar, ty valibuku,“ zašklebil se. „Chceš si zas něco zkusit? Je to nová príma hra.“
„Jo, jo, jo...,“ zařehtal se Smail zase tím svým hrdelním smíchem.
„Tak hele, koukej,“ ukázal čaroděj na obrázky v písku. „Naskládám tady hromádku kamení, ty se nebudeš dívat, a já tě pak přenesu před chvíli, kdy jsem ji skládal a ty uvidíš, jak to dělám, jo?“
„A ty mi to neukážeš už teď?“ řekl Smail zklamaně.
„Ale uvidíš, bude to legrace. Tak co, chceš si tu hru zkusit?“
Smail chvíli koukal jako sůva z nudlí a pak pomalu přikývl.
„Tak se postav támhle k tomu stromu a já ti zavážu oči, abys nešvindloval,“ vytáhl Šefik velký šátek.
Postavil Smaila čelem ke starému olivovníku a začal na zemi skládat kameny do půlměsíce. „Tak hotovo, už se můžeš kouknout,“ vyzval Smaila po chvíli.
„Jé..., to je všechno?“ Dětinský mladík se tvářil zklamaně.
„To není všechno, schválně, jestli uhodneš, odkud jsem začal skládat.“
„No ocaď, ne?“ ukázal Smail k Šefikově pravé noze.
Čaroděj zakroutil hlavou. „Nene, je to mnohem složitější. Tak já ti ukážu, jak jsem to skládal, jo? Bude přitom trochu foukat, tak neboj.“
„Jo, jo...“
Šefik natáhl ruce kousek před sebe a něco si pro sebe mumlal. Očima se vpíjel do Smaila a upřímně se snažil ho přenést do nedávné minulosti. Najednou se skutečně cosi změnilo a slabomyslný společník se rozplynul. Šefikovi bilo srdce až někde v krku, neměl totiž sebemenší ponětí, jak celý pokus dopadne. Ve skrytu duše se modlil, aby všechno bylo v pořádku.
Chvíli trvalo, než se prostor nad kamenným půlměsícem zamlžil a z mlhy se vyloupl rozesmátý Smail. „Jé...,“ rozřehtal se. „To bylo dobrý! Já viděl sám sebe! Ještě, ještě jednou to udělej!“
Čaroděj zakroutil nevěřícně hlavou. Ono se mu to vážně povedlo, uměl posunout člověka v čase! Sice ne o moc, ale každá trocha se počítá. „Tak, zkusíme to trochu jinak, teď tě posunu dopředu, ty něco složíš a já se budu dívat, jo?“ Šefik, potěšen úspěchem, se rozhodl postoupit na tenkém ledě ještě dál.
„Jé, jé...“
Znovu vztáhl ruce krátce před sebe a tentokrát se snažil posunout dění kupředu. Smail opět zmizel. Ale něco se zhatilo. Šefik náhle zahlédl koutkem oka vesničana s motykou v ruce. Snažil se předejít maléru a všechno prudce převrátil. Jenže rychlost, s jakou táhl Smaila proti toku času do současnosti, byla příliš velká.
Smail se objevil obklopený mlhou, ale křičel strachy. Byl to řev, který trhal uši a rozléhal se široko daleko. Šefik si vecpal do zvukovodů ukazováky a zhroutil se bolestí k zemi. Smailův křik se měnil ve vysoké pískání, jež mu naráželo do hlavy jako letící kulky. Mlha kolem oběti rotovala jako nějaké tornádo.
Vír se zvedl do výšky, pak zmizel a Smailovo bezvládné tělo spadlo na zem z výšky snad deseti metrů. Šefik, ochromený zásahem zvuku, jen ležel na prašné hlíně a nebyl s to se vzpamatovat. Vzápětí dostal dřevěnou násadou do úst. Nic neslyšel, v uších mu pískalo.
„Ty šejtanův sluho! Co to tady provádíš!“ řval Nedim Čirković na Šefika, který ho vůbec nevnímal. „Chlapi! Ten mrzák tady zase čaroval! A vzal si na to k ruce Smaila! Jděte se na něj podívat!“ obrátil se rolník na své soukmenovce, kteří s ním pracovali na nedalekém políčku. Kdyby před chvílí nezpozorovali podivné záblesky nad olivovým hájem, ďáblovu vyslanci by jeho rejdy prošly bez povšimnutí.
„Nedime!“ zavolal na Čirkoviće jeho zeť. „Smail je po smrti!“
„Ne..,“ zasténal Šefik. Právě začínal přicházet k sobě a momentálně by byl radši, kdyby zůstal hluchý.
Nedim znovu udeřil koncem násady Mehmedoviće do obličeje a zlomil mu čelist. „Ty satanáši, tys ho zabil! Obětoval jsi ho! Ale teď potáhneš do pekla za svým pánem!“ procedil muž mezi zuby. „Halide, přines kvér!“
Syn odběhl na pole, kde se mezi svršky válel kalašnikov. Za chvíli se vrátil zpátky a zamířil na Šefikovu hruď.
Čaroděj se pokusil cosi říct, ale přes zlomenou čelist se mu z úst vydral jen nesrozumitelný zvuk.
„Škodíš, to si v noci vesnici radši ohlídáme sami,“ řekl Halid nelítostně a napálil do Šefika dávku, právě, když se snažil zvednout. Ten se zmohl jen na jakési gesto rukou, které zpomalilo roj kulek, ale nedokázalo je zastavit úplně.
Šefik se zhroutil s rozhozenýma rukama zpátky na zem. Snažil se dýchat a zahojit si rány, ale nešlo to, měl hruď plnou olova a myšlenky se mu zatemňovaly krví. Ke vší smůle projektily minuly životně důležité tepny i srdce, a to znamenalo pomalé umírání. Přerývaně dýchal a očima prosil Halida, aby mu dal ránu z milosti. Místo toho se dočkal jen dvojitého zásahu do každé z dlaní. Vesničané věřili, že kouzelná moc čarodějů sídlí v jejich rukou, a tak mu je Nedimův syn pro jistotu prostřelil, aby se Šefik třeba sám nevyléčil.
Potom odnesli Smailovo tělo do vesnice a u trpícího Šefika nechali na hlídce značně nervózního Halida Čirkoviće. Mladík měl pocit, že by se něco mohlo stát a za žádnou cenu nechtěl být u toho. Kdoví, jestli šejtanův sluha neměl nějaké spojence.
„Jdi domů,“ ozvalo se náhle Halidovi za zády. Nedimův syn se lekl tak, že bezděčně stiskl spoušť a několik kulek provrtalo Šefikovi nohy. Čaroděj zachroptěl bolestí.
„Není potřeba, abys ho mrzačil ještě víc, synu,“ řekl Halidovi klidně neznámý muž ve zvláštních šatech. Měl na sobě volné turecké kalhoty a kabátec se širokým opaskem, na hlavě mu nechyběla osmanská čepice a ve tváři plnovous. „Tak už běž, my se o něj postaráme sami.“ V tu ránu za podivínským cizincem stálo pět navlas stejných, jako on.
Halid víc pobídek nepotřeboval. Zahodil kalašnikova a se zděšeným křikem se rozeběhl k vesnici.
Pak se muž sklonil nad Šefika. „Když má na svědomí takový humbuk, myslel jsem si, že bude víc cvičený,“ povzdechl si. „Zdá se, že v této době velcí čarodějové vymřeli a na jejich místo nastoupili nedoukové...“
Šefik se snažil něco říct, ale nedařilo se mu to.
Muž mu podržel zlomenou čelist na místě a přejel po ní pomalu prstem. Kost hbitě srostla a Šefik mohl alespoň trochu mluvit. „Nejsem nedouk, učil jsem se sám,“ zasípal hrdě.
„To je nezodpovědné, copak není nikdo zkušený, kdo by učedníky hlídal?“ nadzvedl muž obočí.
„Nikdo není, všichni zkušení mágové padli ve válce s těmi křesťanskými, už je to dávno. Co chcete?!“ zachrčel Mehmedović naléhavě. Cítil, jak mu v plicích stoupá krev smíšená s tkáňovou tekutinou vzhůru. Brzy se utopí zevnitř.
„Já jsem Muradif a potřebuji, abys pro mě něco udělal.“
Šefik vykulil oči. „Já? Moc dlouhý život už mě nečeká,“ zachrčel.
„O to se postarám,“ zamračil se Muradif.
Mladý muž viditelně zbledl.
Velký čaroděj se postavil a začal něco šeptat svým nohsledům. Pak se k němu znovu naklonil. Jeho a Šefikův obličej byly jen několik centimetrů od sebe. Mehmedović si byl téměř jist, že Muradif národností není Osman, i když tak vypadal.
„Poslyš, ty nedouku, když jsi místní, tak určitě moc dobře znáš cestu přes hory do Jajce, že?“
Šefik na znamení souhlasu pomalu přivřel oči. Byl vděčný za cokoli, co ho uchrání od trýznivé smrti z rukou vesničanů.
„Je mi známo,“ pokračoval vousáč, „že cesta přes hřebeny je velmi nebezpečná. Můj služebník se tam potřebuje dostat stůj co stůj a v pořádku. Ty budeš jeho průvodcem. Jestli selžeš, zakusíš, jak se doopravdy nakládá s šejtanovými sluhy,“ zkřivil pohrdlivě rty.
Mehmedović odevzdaně přivřel oči. Už mu moc sil nezbývalo.
Muradif se blahosklonně usmál, pečlivě našel všechny střelné i ostatní rány a zahojil je. Kulky ale Šefikovi v těle nechal, aby mu připomněl, co ho čeká.
„Desáne! Nejpozději za pět dní jsi očekáván v Jajce,“ mávl velký čaroděj rukou.
Malý muž, oblečený v legračně širokých kalhotách, se uklonil. „Jak kážeš, pane.“ Měl poněkud vyšší hlas, takže to byl asi eunuch.
Muradif se pak napřímil a společně s ostatními nohsledy se vydal ke kraji olivového háje, kde se elegantně rozplynuli.
Šefik zůstal s podivným čarodějem sám. Nedůvěřivě si ho prohlížel. Měl takový zvláštně jemný obličej, zarostlý hustým černým plnovousem. Většinu vlnitých vlasů měl napěchovanou pod turbanem. Chlapík mu však nenechal na pochyby moc času.
„Nemůžeme čekat,“ pomohl Šefikovi na nohy. „A budeme muset jít pěšky, abychom nebyli nápadní.“
Šefik si ho změřil od hlavy k patě. „Můžeme sejít dolů do Travniku a mikrobusem pohodlně dojet po silnici do Jajce. Přes hory se chodilo naposled za války.“ Neustále si promasírovával dlaně, ve kterých mu po kulkách zůstaly jizvy. Necítil se zrovna příjemně. A navíc v něm začal vrtat červík pochybností. Proč chtěl Desán jít přes hřebeny?
Mužík si omnul špičku rovného a hezky tvarovaného nosu. „Veliký Muradif je věrný služebník samotného paši. Ale má také dost nepřátel, cestovaní není pro jeho stoupence zrovna dvakrát bezpečné. Proto musíme jít stezkou, která je nejméně pravděpodobná.“ Desán se protáhl. „Chápu, že jsi zmatený, protože doba pašů pro tebe už dávno skončila, ale opravdu si myslíš, že jsi jediný, kdo se dokáže procházet napříč časem?“ řekl na vysvětlenou, když si všiml Šefikova přitroublého výrazu.
Šefik bezmocně zakroutil hlavou. „Vzdávám se, pryč odsud,“ rozhodil pažemi. „Do vesnice už nemůžu strčit ani nos, střelili by mě znovu, ale tentokrát do hlavy.“
Desán si založil ruce na prsou a podíval se směrem z olivového háje pryč do lesů. „Předpokládám, že šera se prostý lid bojí pořád,“ otočil se k Šefikovi, který si právě oprašoval kalhoty.
„Jo, to bojí. A dost.“
„Sláva, alespoň něco zůstává při starém,“ pokýval Desán vousatou bradou a odhodlaně vyrazil vpřed. Šefik ho následoval jen proto, že stejně neměl jinou možnost. Tedy vlastně ano: smrt z rukou vesničanů.
Šel Desánovi přímo za zády a protože neměl možnost dívat se mu do obličeje, soustředil se na jeho postavu. Šefik si zakládal na svém pozorovatelském umu, několikrát už mu totiž zachránil život. Muradifův pomocník byl celkem dost drobně stavěný, tedy kromě oblého pozadí. Šefik si říkal, jestli to náhodou není převlečená žena, ale Desán měl zase hrubší a dost žilnaté ruce. A pak ty vousy. Na druhou stranu, Mehmedović nikdy eunucha ani nikoho podobného neviděl. Krom toho si začínal srovnávat fakta a vytušil, že Muradif nejspíš přišel z osmanské minulosti. O ní toho Šefik taky moc nevěděl. Všiml si ale mužovy lehce zahnuté šavle s nepravým ostřím a krásně zdobenou rukojetí, zastrčenou za širokým látkovým opaskem. Ta určitě osmanská byla.
Mezitím vyšli z háje na volné prostranství a Desán pevným krokem vojáka vznešeně přešel liduprázdnou louku. Byl div, že si dosud nesedřel nohy o všudypřítomné kamení, když měl obuté pouze lehké opánky.
Slunce se mezitím na obloze vyhouplo na své polední místo a Šefik začínal pociťovat ospalost. Normálně by ležel doma v posteli a sbíral síly na dnešní noc, ale jakýmsi záhadným řízením osudu mířil s tureckým čarodějem do města, v němž byl naposled před hodně dlouhou dobou. A bylo mu jasné, že to nebude zrovna lehká pouť. Po občanské válce zůstalo nejen v horách Bosny hodně nášlapných min a to, co Šefik provedl, se okamžitě rozkřikne po širokém okolí. Během cesty do starého města, v němž pobývali už středověcí bosenští králové, rozhodně nebudou mít na růžích ustláno. A navíc nemají co jíst. Nemají s sebou vůbec nic. Jen Halidův kalašnikov s napůl vyprázdněným zásobníkem, který si Šefik prostě nemohl nevzít.
Na okraji lesa, kde bylo jisté, že je nikdo neuvidí, Desán přeměnil své pestrobarevné oblečení v ošuntělý oděv vlašičských rolníků. Osmanská móda se v nynější době už opravdu nenosila. Šefik se sám soustředil na to, aby vhodnou kouzelnou formulí odstranil díry po kulkách a krev na svém vlastním oděvu.
Slunce pomalu uvolnilo své místo na obloze tmě a šejtanovy síly se tak mohly chopit vlády. Teplo, nastřádané v krajině během dne, pomalu vyprchalo a zem se ponořila do studených tónů. V lese se začal zvláštně hýbat vzduch, jako kdyby obživl a získal vlastní duši. Objímal svými poryvy Šefika s Desánem, kteří těsně při kraji lesa postupovali vpřed.
Šefik měl v plánu vyhnout se všem vesnicím a vystoupat do hor, odkud se pak chtěl po hřbetech vlašičského pohoří dostat až k údolí řeky Vrbasy a přes něj pak do starého královského města Jajce. Nebyl to špatný plán, ale nějak nepočítal s tím, že ti dva mají téměř holý zadek. Měli se vydat na cestu přes hřebeny, kde se rychle a nepředvídatelně měnilo počasí, kde ještě zůstala stará minová pole a kde se pod každým kamenem schovávalo deset zmijí. S minami a hady by si Šefik nějak poradil, ale představa nenadálé vichřice či lijáku, doprovázeném řičením démonů, mu naháněla husí kůži. Byl zvyklý setkávat se s běsy v okolí vsi, ale ještě nikdy jim nečelil osamocený v liduprázdné krajině. Chtě nechtě musel uznat, že Muradif měl pravdu: byl jen obyčejný zelenáč, který v běžném životě vytáhl paty nejdál do Travniku, města, které leželo za hřebenem od jeho rodné vsi.
Křečovitě svíral kalašnikov, jako kdyby si myslel, že mu v obraně nějak pomůže. Jeho pohled těkal po okolní tmě. Vzdušnou čarou to do Jajce bylo přibližně šedesát kilometrů, jenže horská pásma se obvykle neklikatila podle přímky. To znamenalo, že minimálně tři noci bude muset Šefik strávit v pustině a v Desánově společnosti. Začínal svůj nezdařený experiment s časem proklínat.
Mehmedović zabočil do lesa, měl v úmyslu jím projít až do pásma horských luk. Neúnavně stoupal do kopce v čele výpravy, ale byl čím dál víc neklidný.
Kolem dvojice se brzy začaly shlukovat podivné úkazy. Temně vrčivé zvuky, nenadálé poryvy větru, Šefik měl intenzivní pocit, že jsou pozorováni. „Desáne? Možná bychom si měli vytvořit nějaké bariéry, tohle se mi nelíbí.“
Muž se uchechtl. „Bariéry spotřebovávají příliš vnitřní energie. Nezapomeň, že nemáme jídlo ani vodu. Dávat pozor nás nic nestojí,“ řekl věcně.
Šefik se rozhodl, že jeho názor respektovat nebude a vytvořil si alespoň nejjednodušší krytí proti útoku. Nerad někomu ukazoval holá záda. I za cenu toho, že jeho hlad bude nejspíš krutější, než ten Desánův.
Navzdory všem hrozbám je nikdo nenapadl. Vždycky, když Mehmedović vyrazil do lesa u vesnice sám, okamžitě se na něj sesypala horda duchů a běsů, ve snaze vysát z něj život. Desánovi se všichni obloukem vyhýbali. Tehdy Šefik poznal, že má čest s někým opravdu hodně zručným.
Pokračovali v úmorném horolezeckém výstupu do té doby, než se les ocitl za jejich zády. To už se začalo rozednívat a sluneční paprsky umožnily ohlédnout se do údolí. Na povyk tam dole, který způsobil, Šefik raději nemyslel.
Oba se usadili ke krátkému odpočinku na hrubou trávu, ale vyčerpáním usnuli.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz