:: Tajmeství pod mořem, 1. kapitola ::
 
 autor: Izzie 27.01.2021, 14:57 
 
1. kapitola knížky, které se líbila jak mým nejelpším kamarádkám, tak babičce i mámě... Je to fantasy a romantika, takže žádné psychologické zamýšlení nečekejte, ale pokud toto nehledáte, chcete se pobavit a baví vás čtení, tak se do toho s chutí pusťě - a nečekejte nějaké veledílo.
 
Melissa

Vyzvedla jsem si oběd a rozhlédla jsem se po celé veliké jídelně Hamiltnovy střední školy, ve městě San Jose, státě Kalifornie. Vždycky jsem si myslela, že stát celebrit je úžasný a nádherný, ale pravdou je, že vlastně není o co stát.
Tahle škola, tohle město, má být prestižní. Avšak studenti si v téhle soukromé škole platí předražené obědy, vytahují se s novými značkovými tričky, bohatými rodiči a dohadují se, kdo má větší kapesné.
Já se do San Jose přestěhovala před necelým týdnem, dneska jsem po prázdninách, jako ostatní, poprvé ve škole.
Ale ne, já nemůžu nastoupit jako ten ubohý sedmák, co je tu pro něj všechno nové. Já musím chodit do třídy s těmi, kteří si tu protrpěli společné tři roky až do prváku… a já mezi ně musím nastoupit – zrovna teď.
Abych to dokončila, rozhlédla jsem se tedy po jídelně. Židle byly barevné – u každého stolu jinak. Stoly neoplývaly zrovna novotou, ale byly na nich bílé ubrusy s barevnými puntíky.
Chtěla jsem zaujmout nějaké volné místo, klidně i samotná na místě u koše, ale i to bylo obsazené a já přemýšlela, kam si sednu.
Nakonec mě i učitelka nabádala, ať už tady nevystávám. Chtěla jsem jí odvětit, že nemám na výběr, ale všichni učitelé tu věděli, že já jsem ta šprtka s tím dokonalým průměrem na všech školách, které jsem za posledních deset let „navštívila“. A že jich není málo.
A pak jsem ho zahlédla, volné místo… Jako by zářilo, nikdo si na něj neodvažoval sednout.
Namířila jsem si to přes celou jídelnu až ke stolu s černými židličky – i ta barva mi mohla napovědět.
Jejich stůl měl i jiný ubrus. Z těch dívek vyzařovala autorita, na svých tácech měli naprosto stejný oběd, všechny se ho nedotkly. Šklebily se na sebe a byly otrávené. Čekaly na někoho, kdo udělá nějaký trapas.
Sedla jsem si tedy na tu černou židličku. Celá jídelna ztichla. Nejspíš se na mě podívaly.
Nevnímala jsem to, připravila jsem si příbor a chtěla se pustit do jedení salátu s kuřecím masem a sýrovým dipem.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a nevěděla jsem, co po mě všichni chtějí sakra.
Já si tedy prohlížela je. O pár stolů dál, s červenými židličkami, seděli nějací vymaštěni. Byl to zrovna stůl u odpadkového koše, ale je to nezajímalo.
Dále tu byli něco jako hipíci, šprti, gymnastky, gotici, surfaři, lidi, co se chovají jako děcka, lidi, co berou všechno vážně, herci, zpěváci a sportovci.
U toho stolu jsem se zdržela nejdéle. Byl tam jeden černovlasý kluk, nevypadal vůbec špatně a něčemu se smál. A vedle něj sedě on.
Smáli se spolu. A on byl ta nejnádhernější bytost jakou jsem, kdy potkala.
Měl špinavě blonďaté vlasy, na tu dálku jsem nerozeznala přesnou barvu očí, ale zdály se mi takové modré, možná hnědé. Opravdu to nebylo až tolik poznat. Neměl vůbec ostře řezané rysy, nebyly tvrdé. Jeho nos nebyl veliký ani malý, neměl žádný trapný tvar, byl přesně tam kde být měl.
A pak jeho rty, dokonale plné, vypadalo, že na nich nemá žádné strupy a sloupnutou kůži. Zdály se naprosto jemné a určitě hladké na povrch.
Nakonec jsem očima v rychlosti přejela na ty dívky, co jsem si k nim přisedla. Nevypadaly nijak přátelsky, ale všechny byly moc krásné. Naproti mně seděla blondýna. Měla klasické lokny, modré oči, jemné rysy, dokonalý obličej bez jediného pupínku. Mohlo jí být tak osmnáct, míň ne.
Vedle ní seděla dívka pomalu na chlup stejná. Ale dvojčata to nebyly. Měly naprosto stejné vlasy a jak to bývá ve filmech, nejspíš stejné nosy. Obličej měly každá jiný a jiný odstín pleti.
A třetí dívka nebyla nějak výrazná, měla zrzavé vlasy, ale ne svítivě, zelené oči a byla taky krásná, ale ne tolik jako ostatní.
A potom ta dívka, co seděla vedle mě. Vyřazovala z ní prazvláštní energie. Měla černé vlasy a od těch dvou dívek se značně lišila. Ne, že by nebyla krásná, útlá v pase, s úžasným obličejem, krásným nosem a dokonalým tělem. Ona byla něco víc, něco… (BLOG)
Dívala jsem se na tu dívku a pak se semnou všechno začalo naklánět a nakonec jsem se válela na zemi. (Musím poznamenat, že byla opravdu čistá.)
Všechny čtyři dívky stály nade mnou. Kolem se začal tvořit hlouček a stálo u mě tolik krásných lidí. A koukali na mě, prostou hnědovlásku s nezajímavým obličejem a nepříliš hubeným pasem.
Pohlédla jsem na ty dívky… Byly ztělesněním zla. Koukali na mě, jako: „Co si to sakra dovoluješ?“
Nakonec se ukázalo, že jejich výrazy nejsou až tak chytré, protože jedna z blondýnek – přesně nevím, která, jestli ta, co seděla naproti mně, nebo ta, co seděla vedla ní – zopakovala to, co říkal její obličej.
Pohlédla jsem na černovlásku, do jejích očí, přišla mi z těch čtyř taková nejbližší. Měla jsem pocit, že s v nich odrazila lítost, bolest a pochopení.
Ale byl to skutečně jenom pocit. V jejím obličeji byla jen pýcha a nafoukanost.
Vedle ní stál ten kluk. Přišlo mi, že spolu asi chodí. Vypadali jako „ten“ pár jídelny, ten vyvolený pár, nejoblíbenější z celé školy. Oblíbený kluk, oblíbená holka, nádherný kluk, nádherná dívka. Perfektně se doplňující pár.
„Podívej se na ní,“ řekla pro změnu ta druhá blondýnka. Mluvila na mě a já pořád byla na zemi. Ani jsem se neodvážila zvednout. „Ona si myslela, že může sedět s námi. S námi,“ opakovala nahlas a všichni kolem se začali smát. „taková mrška, myslela si, že může sedět s maturantkami a ještě k tomu s roztleskávačkami, taková chuděra.“
„Co s ní uděláme Cass?“ řekla ta první blondýnka.
Kluk té Cass, nebo jakže se jmenuje, položil Cass ruku na rameno. „To je tedy troufalost,“ prohodila. Měla jsem pocit, že stisk kluka zesiluje. Ale na moje pocity není spolehnutí že?
No a já si to konečně uvědomila. Sedla jsem s k nim, k těm vyvoleným. K hlavní roztleskávačce, která chodila s hlavním fotbalistou, měla své stádo kačenek, které jí věrně následovaly a jí to stačilo ke štěstí. Navíc to ještě byly maturantky.
Došlo mi to, patřila jsem k nim. Sama jsem své stádo měla. Všichni se mě báli, byla jsem královna. Jenže to bylo před třemi měsíci, v Austrálii. Žila jsem tam ze všech míst nejdéle. Asi čtyři roky a respekt jsem získala hned první den, avšak nikdy jsme nebyla takhle zlá.
Ale tady to nepůjde. Tady je královnou s absolutní mocí „Cass“ a její stádo jí dělají dvě blondýnky a nejspíš i ty dva kluci.
Nakonec jsem si se přes všechny pomluvy zvedla. Oběd, který mě stál pět dolarů, jsem nechala ležet a vyběhla jsem ven.
Nejdřív jsem nevěděla kam běžím. Ale nakonec jsem se přeci jen na parkoviště dostala.
Můj brouk z roku 1990 stál až někde v zadu. V obrovské tašce jsem našla klíčky a odemkla ho.
Teprve v něm jsem si dovolila brečet. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak mi po tváři stéká slza a pokračuje až ke krku. Rychle jsme ji utřela a klíčky dala do zapalování.
A i přes neplatný řidičák, jelikož můžu řídit jen s dospělou osobou, jsem se rozjela k místní pláži a doufala, že mě čeká víc štěstí než do teď.
Jo, povzdechla jsem si, všechno nejlepší, Mel!
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz