:: Cena odvahy - 22. kapitola (2. část) ::
 
 autor: Anne Leyyd 20.10.2019, 0:47 
 
Prosba
 
Když se Cara po pár hodinách probudila, připadala si po dlouhé době opravdu odpočinutá a posílená klidným spánkem. Byla ráda, že se jí tentokrát nezdály žádné sny. Ať už příjemné nebo ty hrozivé.
Po několika vteřinách, kdy hleděla na protější stěnu, se zcela čilá posadila a opatrně se protáhla.
Rozhlédla se po pokoji, a jelikož v něm nikdo nebyl, rozhodla se vyjít ven. Bylo jí divné, že ji neprobudila Sarah nebo někdo jiný. Tušila, že musela spát jistě velmi dlouho.
Sotva vešla do kuchyně, spatřila Evelyn, která myla nádobí ve větším vědru vody.
Cara se při pohledu na pracující ženu začínala cítit provinile. Už tolik dní s ničím nepomohla a ještě si, hned jak přišla dolů, šla lehnout.
„Omlouvám se,“ řekla a počkala, dokud se k ní Evelyn neotočila. „Chtěla jsem vám pomoct hned…“
„Potřebuješ odpočinek… po tom všem,“ mávla Evelyn rukou a vrátila se k nádobí.
Dívka si povzdechla, ale byla ráda, že jí to žena nevyčítá. Přešla však okamžitě ke stolu, na němž leželo vědro s čistou vodou, vzala hrnek a napila se. Potom nabrala trochu vody do dlaní a opláchla si obličej.
Jakmile se takto osvěžila, vzala jednu z čistých utěrek vyskládaných na polici v levém rohu a šla utírat umyté nádobí.
Dívce bylo divné, že Evelyn pracuje v kuchyni sama a nikde kolem není žádná jiná z žen. Chvíli o tom uvažovala, pak to však nevydržela a zeptala se.
Evelyn jí na to řekla: „Poslala jsem je pracovat jinam. Tohle zvládnu sama a bude lepší, aby tady nebyly… když jsi tu. Pro ně i pro tebe.“
Cara se zarazila a přestala v utírání jednoho z velkých hrnců, který právě držela.
Žena si toho všimla a jen co postřehla dívčin nechápavý výraz, dodala: „Trochu z tebe mají strach i respekt současně. A mám za to, že nepotřebuješ, aby se na tebe dívaly jako na nějaký… úkaz a rozebíraly všechno, co uděláš a jak se pohneš.“
Cara mírně přikývla a znovu se dala do práce. Připadalo jí zvláštní, že Evelyn projevuje takový zájem o to, jak se cítí. Musela však uznat, že je jí za to vděčná. Opravdu by jí nebylo příjemné, kdyby ji všechny ženy pozorovaly. Hlavně proto, že věděla, jak vypadá.
Několik minut dál mlčky pracovaly, než Caru napadlo zeptat se na Selenu a Sarah.
„Co dělá Selena?“
„Je nahoře s dalšími. Sundávají závěsy a dávají čisté,“ odvětila Evelyn a vytáhla ze špinavé vody poslední poklici a položila ji na desku stolu. Potom si utřela ruce do zástěry, vzala jedno z prázdných věder a řekla: „Zajdu jenom pro vodu. Víš, že máš být tady, že?“
Cara přikývla, ale ještě rychle řekla: „A kde… je Jer… Sarah?“
Na poslední chvíli se zarazila a doufala, že si Evelyn jejího zaváhání nevšimla.
Evelyn na sobě neděla nic znát, ale náhlá změna předmětu dívčina dotazu jí neunikla.
„Je venku,“ řekla a šla ke dveřím. „Když se podíváš z prádelnového okna, tak ji možná uvidíš. Je v bezpečí,“ dořekla ještě a otočila se na dívku.
Mírně zdvihla obočí a pak zmizela z Cařina dohledu.
Dívka mírně nakrčila čelo. Rozhodně jí nepřišlo bezpečné, aby byla Sarah sama venku.
Spěšně odložila utěrku na stůl a rozešla se do prádelny.
Jakmile tam byla, vzala prázdné vyšší vědro, ležící na podlaze u kádě, otočila jej dnem vzhůru a přistavila ke zdi pod jedním oknem, které bylo až skoro u stropu místnosti.
Stále to bylo málo a tak si stoupla na špičky, aby z něj konečně mohla pohlédnout ven.
Téměř vzápětí skrz sklo a mříže postřehla, že se na druhém břehu jezera mezi stromy něco pohnulo. Zbystřila a po chvilce jí došlo, že to je kůň. Viděla z něj jen jeho nohy, protože větve stromů zbytek jeho těla skryly. Šel naprosto klidným krokem.
Cara jeho pohyb sledovala a s tím, jak pomalu vycházel zpod větví a ona si jej mohla lépe prohlédnout, měla pocit, že jí ten kůň je povědomý. Jeho srst byla sytě hnědá a krásně se leskla. Po pár sekundách spatřila zvíře už celé a ústa se jí pootevřela, sotva na jeho hřbetě rozeznala Sarah, jak na něm jede bez sedla, v ruce držíc uzdu. Co ji však překvapilo daleko nejvíc, bylo to, že za Sarah seděl Jeremy.
Dívka překvapeně vydechla a nevěřícně sledovala obraz, který měla před očima.
Kůň přešel dvakrát pod stromem a poté si Cara všimla, že Jeremy holčičce něco řekl, a ta následně pobídla zvíře dopředu – do jezera.
Kůň bez problémů poslechl a opatrně začal sestupovat po mírně se svažujícím břehu do vody. Ušel po dně pár kroků a postupně klesal do vody níž a níž, až byli Sarah i Jeremy do poloviny stehen pod vodou. Na další mužův pokyn Sarah potáhla uzdu doprava a kůň poslušně zamířil dál po okraji jezera.
Caře došlo, že se možná budou chtít dostat na druhou stranu a tam na břeh.
S mírným úsměvem je sledovala. Náhle v sobě cítila velký zmatek. Nevěděla, co přesně v ní ten pohled vyvolává. Cítila jen, že jí srdce buší zase více než jindy, zrak nespouští z Jeremyho a rukama se mírně objímá kolem hrudi, jakoby se chtěla předtím, co cítila, uzavřít a ochránit.
Opatrně se vyklonila na bok a vytáhla ještě výš, aby je mohla dál sledovat. Všimla si, že jakmile se kůň ponořil o pár dalších čísel víc do vody, takže teď Sarah dosahovala až po pás, dal jí Jeremy ruce kolem pasu, aby nespadla.
Cara se znovu mírně pousmála. Napadlo ji, že to snad ani není ten samý muž, kterého tady první den poznala, že to je někdo úplně jiný. Se zvláštním zatrnutím v hrudi si vzpomněla na svůj sen a hned vzápětí se jí vybavila dnešní noc.
Jednou věcí, kterou si byla Cara naprosto jistá, bylo to, že se u Jeremyho cítila v naprostém bezpečí. Nebála se ho. Bála se o něj. Zřetelně si vzpomínala na svůj strach, hrůzu a bolest, kterou i v tom snu cítila velmi živě. Dále si vybavila i tu neskonalou úlevu, kterou cítila i nyní, s vědomím, že se to nestalo.
Jakmile jí kůň zmizel z dohledu, sestoupila z vědra a s povzdechem jej uklidila tam, odkud jej vzala. Poté se vrátila do kuchyně a byla ráda, že Evelyn dosud nepřišla.
Rychle se dala do utírání zbytku nádobí.
Když utřela poslední talíř a chystala se ho dát na polici, která byla vedle okna, její ruka ztuhla na půl cesty sotva si všimla, že Sarah s Jeremym už jsou na druhé straně v zeleninové zahradě. Ta byla od okna, za nímž nyní stála, vzdálená necelou desítku metrů. Nyní však na koni seděla jen Sarah, Jeremy šel vedle ní.
Cara úplně zapomněla na to, co dělala a dál ruku s talířem nechávala ve vzduchu.
Dívala se pozorně na Sářin obličej a jasně viděla, jak se její rty pohybují, dokonce se něčemu usmívala, poté zvážněla, naklonila hlavu na stranu a něco říkala.
Cara střelila pohledem k muži a viděla, jak se rozesmál smíchem, který nemohla slyšet. Díval se na Sarah a znovu se zasmál, sotva pronesla něco dalšího. Dívku mrzelo, že to nemohla slyšet, ale i tak si ten pohled neskutečně užívala. Vzpomněla si přitom, že ho viděla smát se jen jednou – v jezeře. Ten pohled na něj, na jeho uvolněnou tvář, rozjasněnou úsměvem a s vráskami kolem očí a úst se jí líbil.
Ani si to neuvědomila, ale i ona se podvědomě začala usmívat. Nemohla z jeho tváře spustit oči, když měla jedinečnou možnost se na něj dívat, aniž by o tom věděl. Pocítila zvláštní směs nedočkavosti a radosti, sotva jí došlo, že s ním bude moci opět být a mluvit s ním.
Jakmile došli ke schodům, vedoucím na hradní nádvoří, Sarah koni mírně přitáhla uzdu a když zastavil, obrátila se na jeho hřbetu na bok a poté seskočila Jeremymu do náruče. Ten ji postavil na zem a vzal si uzdu sám.
Cara se náhle úplně vyděsila a talíř jí z ruky vyletěl do vzduchu, sotva za sebou uslyšela pohyb. Na poslední chvíli se jí ho však podařilo zachytit a přitisknout k hrudi, takže na zemi neskončil.
Spěšně se obrátila a setkala se s Evelyninýma očima, které se na ni upíraly se zvláštním výrazem.
„Ta malá za tebou chtěla hned ráno běžet do pokoje,“ řekla žena a postavila vědro, které přinesla na stoličku vedle dveří. „A tak ji vzal ven, aby sis mohla odpočinout,“ vysvětlila.
„A… aha,“ dostala ze sebe Cara překvapeně a konečně uložila talíř na místo.
Obrátila se zpátky k Evelyn, ale ta už jí nevěnovala pozornost a začala přikládat do pece, aby mohla připravit vodu na čaj.
Cara byla ráda, že jejímu zírání nepřikládá žádný význam a spěšně utřela kapky vody, které byly na desce po nádobí.
Poté utěrku odložila na šnůru, aby mohla uschnout a už se chtěla začít rozhlížet po nějaké další práci.
Evelyn jakoby jí četla myšlenky - náhle se otočila a pohlédla na ni.
„Jestli chceš, můžeš si vzít jehlu a nit a zašít tady ty utěrky a zástěry,“ řekla a ukázala na koš, kde bylo poskládané čisté prádlo, čekající, až ho někdo spraví, aby se mohlo opět začít používat.
Cara přikývla a zamířila k truhlici, aby si z ní vzala jehlu a nitě.
Poté si vzala koš s prádlem, posadila se na lavici, u níž seděla ráno a dala se do zašívání.
Myšlenky se jí začaly vracet k obrazu, který měla před očima před pár minutami. Vybavovala si Jeremyho smějící se tvář a rozhovor, který nemohla slyšet. Ovšem podle toho, co si mohla domyslet, tak to musel být příjemný zábavný rozhovor, který se Sarah vedl. Navíc holčička nejevila ani náznak strachu, klidně s Jeremym mluvila a pak mu naprosto přirozeně skočila do náruče, jakoby to tak dělala celý život.
Cara nad tím mírně zavrtěla hlavou a vzpomněla si přitom, jak ji už několikrát Sarah zkoušela přesvědčit, že je hodný. Musela uznat, že má pravdu. V hlavě se jí vzápětí ozval nesouhlas a vybavily se jí znovu první dny, které tady strávila. Nicméně tentokrát útok druhého hlasu nebyl tak silný, neboť dívka už věřila, že se Jeremy změnil. Všechno to, co za poslední dobu udělal, tomu nasvědčovalo.
Najednou se vytrhla ze zamyšlení, neboť zaslechla, že se k ní něco žene.
Zdvihla hlavu a uviděla Sarah, která k ní běžela s rozzářeným obličejem.
„Caro!“ vykřikla a posadila se vedle ní.
Cara se na ni usmála a pohladila ji po tváři. Pak udělala suk na zašité utěrce, nit zuby přetrhla a vzala si další.
„Představ si, že jsem teď jela na koni. Úplně poprvé! “ začala nadšeně vyprávět.
Cara překvapeně stáhla obočí: „Poprvé? Vážně? Matka tě ještě…“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Sarah a povzdechla si. „Myslí si, že se mi něco stane, jako když z koně spadl tehdy ten malý kluk.“
„On na něm ale dělal to, co neměl, ne? Zkoušel jet s hlavou dole,“ podotkla Cara a udělala první steh.
„No, právě,“ přikývla Sarah horlivě. „Teď už to trochu umím, tak se o mě maminka nebude muset tolik bát. Určitě bude ráda, když uvidí, že to zvládnu,“ dodala s úsměvem.
Cara přikývla a bodlo ji u srdce z vědomí, že ještě stále nepřišla na způsob, jak se z hradu dostat. Na svůj slib daný holčičce nezapomněla a byla rozhodnutá začít hledat únikovou cestu hned, jak to bude jen trochu možné.
Snažila se nevnímat zvláštní bolestný pocit, když si zkusila představit, že odtud opravdu utečou a už nikdy neuvidí…
„Byli jsme se Soritem i v jezeře. Má moc rád vodu,“ pokračovala Sarah dál a sledovala, jak Cařiny prsty rychle jehlou sešívají díru v zástěře.
„Jeremy chtěl, abych se s ním šla projít sama, jenže jsem se bála, protože jsem sama u koně ještě nikdy nebyla. A tak šel se mnou a všechno mi ukázal. Představ si, že říkal, že kdyby Sorit mohl, tak by byl ve vodě skoro pořád.“
Cařina ruka sebou při zaslechnutí Jeremyho jména trhla a jehla jí zajela do prstu. Nedala na sobě však nic znát a pokračovala v práci. S úsměvem se na holčičku zadívala a znovu vnímala zvláštní směsici protichůdných pocitů.
„Má takovou jemnou… skoro sametovou srst na čumáku,“ usmálo se děvče a opřelo hlavu o Cařino rameno. „To tak mají všichni koně?“ zeptala se.
„Ano, všichni,“ usmála se Cara opět a vzpomněla si přitom na Cyphyra.
Doufala, že se za ním bude moci brzy podívat. Začínal jí chybět. I ten pocit svobody, který měla, když na něm jela.
„Už jsi ho viděla, Caro?“
„A koho?“
„Sorita. Jeremyho koně,“ odvětila Sarah.
„No, já… myslím, že jsem ho už jednou viděla, ale nestihla jsem si ho prohlédnout,“ odpověděla Cara a snažila se udržet klidný hlas.
„Musíš se na něm někdy taky projet, třeba se mnou. Mohla bys sedět za mnou,“ navrhla Sarah vesele a zasmála se.
„Já… Třeba… uvidíme,“ řekla na to dívka a zdvihla hlavu.
Oči jí vzápětí zavadily o mužskou postavu, stojící ve dveřích. Zadívala se na ni a uvědomila si, že to je Jeremy a podle jeho ležérního postoje tam už musel stát hodnou chvíli.
Pootevřela ústa, jakoby chtěla něco říct a vzápětí je zase zavřela. Dívala se na jeho vážnou tvář a nedovedla se zbavit dojmu, že v jeho očích plane bolest. Než se na něj však mohla zaměřit více, promluvila Evelyn, která teď přišla z jídelny.
„Běž se převléct, dítě. Máš mokré šaty, ať se nenachladíš,“ kývla hlavou k prádelně.
„Už jdu,“ řekla Sarah a vstala.
Sotva se dostala ke dveřím, z ničeho nic se zastavila a kýchla.
Cara se rozesmála a děvče se k ní hned přidalo, než vyběhlo ven.
Jeremy Sářiny nepřítomnosti ihned využil a přešel k lavici, na níž dívka seděla.
Cara zvážněla a nejistě k němu zdvihla oči. Všimla si, že už v pohledu nemá bolest ale spíš soustředění.
Muž se k ní sklonil a řekl: „Musím na pár hodin odjet… Něco zařídit. Zůstaneš ještě tady?“
Původně to chtěl pronést jako danou věc, nicméně nakonec si to rozmyslel a zakončil větu jako otázku.
Cařiné pozornosti to neuniklo. Velmi příjemně ji to překvapilo a tak okamžitě přikývla.
„Dobře,“ pousmál se Jeremy. „Až se bude podávat večeře a všichni budou ve vedlejší síni, a pokud se do té doby nevrátím, Evelyn tě odvede nahoru zpátky do mého pokoje a zůstane tam s tebou, ano? Když se do té doby vrátím, půjdeme tam spolu. Když ne, půjdeš s ní, platí?“
„Dobře,“ přikývla Cara znovu a na čele se jí objevilo několik vrásek.
Vůbec se jí nelíbilo, že Jeremy chtěl někam odjet. A nelíbilo se jí ani vědomí, že kdyby se jej zeptala, kam jede, tak by jí neodpověděl.
„Nebudu pryč víc než pár hodin,“ řekl znovu, jakoby přesně věděl, co se jí honí hlavou.
Caře nezbylo nic jiného, než opět přikývnout. Pevně přitom stiskla čelist, aby udržela jazyk za zuby.
„A potom… si… s tebou musím o něčem promluvit,“ dodal Jeremy pevným hlasem a upřeně se dívce zadíval do očí.
Cara se zamračila: „O čem?“
„Až potom,“ řekl Jeremy a kývnul hlavou do strany, kde kolem něj prošla jedna z žen do vedlejší místnosti.
„Tak dobře,“ souhlasila Cara a sledovala jeho tvář.
Jeremy jí pohled chvíli oplácel a poté se znovu sotva znatelně pousmál, narovnal se a vyšel z místnosti.
Dívka ho sledovala, dokud jí nezmizel z očí a poté se opřela do lavice a se staženým čelem začala uvažovat, kam asi jede.
Po chvíli se ale zpátky vrátila Sarah a tak musela úvahy odložit na později.
Ještě hodinu zašívala a povídala si s holčičkou, než Evelyn řekla, že je čas na přípravu večeře. Pak Cara odložila šití a spolu s dalšími se pustila do přípravy jídla.




Když byl čas večeře a Jeremy se dosud nevrátil, Evelyn vzala Caru a odešla s ní do prádelny. Tam jí dala podobný čepec, jaký měla ona sama. Přes jedno rameno si pak dívka přehodila složená čistá prostěradla, aby tak zakryla ránu v horní části hrudi. Do rukou si vzala další čisté prádlo a spolu s Evelyn, která si vzala čisté košile, vyšla z kuchyně.
Cara se ještě předtím rychle rozloučila se Sarah, aby o ni holčička neměla strach a slíbila jí, že pokud to půjde, tak se zítra opět uvidí. Selenu zahlédla jen na okamžik, když si přišla s dalšími ženami pro čisté závěsy do zbytku pokojů ve čtvrtém patře. Dívka proto ještě řekla Sarah, aby se za ni se Selenou rozloučila.
Cara si předsevzala, že jakmile Selenu uvidí příště, i kdyby ji měla přirazit ke zdi, řekne jí všechno, co bude moci, aby jí osvětlila celou situaci.
Poté co se s Evelyn vydaly na cestu k Jeremyho pokoji a stoupaly dál po schodech, Cara se snažila nenápadně klopit hlavu dolů, aby ji nikdo nemohl vidět do tváře a podle ran tak poznat, kdo je.
Evelyn šla rychlými jistými kroky a dívka ji napodobovala. Obě se snažily působit přirozeně, jakoby spěchaly dokončit nějakou rozdělanou práci.
Jakmile za sebou měly první schodiště, Caře se ulevilo a trochu zdvihla hlavu.
Procházely právě kolem prvních dveří na začátku chodby, která vedla dál k Jeremyho pokoji, když tu se najednou otevřely a někdo z nich vystoupil.
Cara ihned sklonila hlavu a očima se zpod čepce opatrně podívala na postavu, která v nich stála.
Byla to žena, měla na sobě černé dlouhé šaty s hlubším výstřihem. Tmavé husté vlasy jí rámovaly tvář, která působila vyčerpaně.
Cara sebou mírně cukla, jakmile si vzpomněla, kdy tu ženu viděla naposledy. Odtrhla od ní však pohled a šla dál, jelikož ani Evelyn nedala najevo, že by ji její přítomnost nějak vyvedla z míry.
„Stůj!“ řekla Melisa silným hlasem.
Evelyn se pomalu zastavila a otočila se k ní. Cara se neobrátila, jen zůstala stát na místě.
„Pokud něco potřebujete, tak za vámi za chvíli přijdu. Potřebuji jen tohle dokončit,“ promluvila Evelyn a už se chystala znovu rozejít.
„Ne, tohle nepočká. Potřebuji, abys Marcusovi vyměnila obvazy a to hned!“ štěkla rozhodně a založila si ruce v bok.
Evelyn ji probodla podrážděným pohledem, ale bylo jí jasné, že neposlechnout by mohlo být právě nyní mnohem nebezpečnější.
Otočila se ke Caře a dala jí do rukou košile, které nesla.
„Běž napřed a udělej to, já pak přijdu,“ řekla klidně a důrazně se na ni podívala.
Cara přikývla a ihned se rozešla k Jeremyho pokoji.
Evelyn pak vyšla za Melisou a než vstoupila do místnosti, spěšně se poohlédla na dívku, která v pořádku došla už ke dveřím.
Žena si neslyšně oddechla a spolu s Melisou zmizela v Marcusově pokoji.


Sotva za sebou Cara zavřela, ulevilo se jí a ihned přešla ke křeslu, na které naskládala čisté oblečení a prádlo. Stáhla si čepec z hlavy a prsty si pročísla krátké vlasy. Chvíli pak přecházela sem a tam, až už to nevydržela. V hlavě se jí honilo plno myšlenek – od strachu, že se Jeremymu něco stane, přes zjištění, že Marcus má pokoj jen kousek od tohohle až po nutnost dostát slibu, který dala Sarah.
Přešla rychle k lůžku a začala z něj stahovat povlečení. Viděla, že není moc špinavé, ale potřebovala se nějak zaměstnat. A práce byla to jediné, co jí dokázalo navodit dojem, že se něco děje, že se může zaměstnat něčím jiným kromě nepříjemných úvah.
Když skončila s převlékání a stlaním, poskládala stáhnuté pokrývky a dala je na hromádku ke dveřím. Poté přešla k oknu a zadívala se do přítmí začínajícího večera.
Pozorovala obzor a chvílemi zatěkala očima k bráně, z níž odtud sice viděla jen kousek, ale přesto doufala, že by mohla zahlédnout blížícího se koně a rozeznat na něm Jeremyho postavu.
Bojovala se svými myšlenkami, které jí před oči předhazovaly její dnešní sen a pak také s pocity, které to v ní vyvolávalo. Snažila se uklidnit a nepřikládat váhu zrychlujícímu se tepu svého srdce, ale mnoho s tím udělat nemohla.
Z myšlenek jí náhle vytrhnul zvuk rozražených dveří. Vylekaně se k nim obrátila a vytřeštila oči na muže, který v náručí nesl vzpouzející se a vřískající Selenu. Cara se k němu v první chvíli chtěla vrhnout, ovšem vzápětí, jen co se pozorněji zadívala na jeho tvář, poznala, že to je Peter. Ihned si také uvědomila, proč ho hned nepoznala. Jeho jindy delší černé vlasy byly nyní krátké – o dost kratší, než jak si pamatovala.
Tenhle postřeh jí však proběhnul myslí jako mžik a vzápětí jej pustila z hlavy a zahleděla se na Selenu. Ta se zoufale bránila a Petera, který se ji v náručí snažil udržet, drápala nehty do obličeje. Měl tam už dost tenkých škrábanců, takže už ji musel držet delší dobu.
Cara spěšnými kroky přešla k nim a vykulenýma očima sledovala, jak spolu zápasí.
„No, tak už se uklidni!“ vydechnul Peter zoufale a konečně se mu podařilo dostat se k posteli, na kterou dívku okamžitě položil.
Selena sebou škubala, očima přelétala kolem sebe a chvílemi něco nesrozumitelně vykřikovala. Cara se na ni nechápavě dívala s obočím staženým starostí.
Peter se dívku snažil udržet v klidu a dlaněmi tlačil na její ramena, aby ji přitisknul k matraci. Tím si ovšem vysloužil několik kopnutí do břicha, protože Selena nebyla k udržení.
Muž se poté s bezradným výrazem otočil ke Caře, která rychle pochopila a zaujala jeho místo. Vzala Selenu za ramena a snažila se ji zatlačit do polštáře.
„No, tak, Seleno, všechno je v pořádku. Jsi v pořádku a v bezpečí, Seleno, slyšíš?“
Selena se na Caru zahleděla nepřítomnýma očima a prsty obtočila kolem jejích paží a silně stiskla. Poté oči vytřeštila a zaryla nehty do dívčiné kůže, až sebou Cara škubla.
„Seleno, no tak…“
Selena jakoby ji ale nevnímala. Začala se jí třást čelist a vykulenýma očima bloudila kolem sebe, jakoby se pomátla.
„Co se stalo?“ otočila se Cara šokovaně na Petera.
„Chtěli ji… no… pokusili se ji… vždyť víš… zneuctít,“ řekl muž a přešel ke dveřím.
„Cože?“ vyhrkla Cara zděšeně.
„Asi ji viděli jít kolem a… Musím jít, musím ještě něco udělat. Postaráš se o ni?“ zeptal se s rukou na závoře.
„Samozřejmě,“ přikývla dívka okamžitě.
Peter otevřel dveře: „Neodcházejte odsud,“ dodal, než zmizel.
Cara se ještě okamžik dívala ke dveřím, než ji vzpouzející se Selena přiměla obrátit pozornost k ní.
Dívka sebou začala znovu trhat a vykřikovala nyní už některá slova srozumitelněji. Cara z nich však rozuměla jen ‚nechte mě‘, ‚ne‘ a ‚nechci‘. Zbytek jí splýval v tichých nebo chrčivějších slabikách.
Dívka se Selenu snažila uklidnit, jak nejlépe dokázala. Hladila ji po pažích sotva se jí podařilo dostat ze sevření jejích prstů. Přejížděla jí dlaněmi po tvářích a pokoušela se upoutat její pozornost na svůj obličej a klidný hlas.
Po několika nekonečných minutách se jí to podařilo. Selena se zaměřila na její tvář a očima přestala vyděšeně bloumat všude kolem.
Jenže jakmile její tvář zaostřila pohledem, znovu ji pevně uchopila za paže, až Cara sykla bolestí.
„Já chci pryč! Pryč! Pryč! Pryč! Prosím, udělám… udělám všechno! Prosím!“ vykřikovala Selena a přibližovala své vytřeštěné oči ke Cařině tváři.
Ta se na ni dívala s křečovitě staženou čelistí a její vyděšené oči se Caře vpíjely do mysli jako jedna velká výčitka za druhou.
„Já vím, já vím,“ zašeptala a znovu Selenu zatlačila do polštáře. „Zkus si trochu odpočinout, ano? Jen se snaž chvilku prospat,“ řekla a přejížděla jí rukama po vlasech.
Selena na ni hleděla a občas sebou trhla. Z očí jí stékaly slzy a ústy neslyšně něco mumlala. Střídavě pak pozorovala nebesa nad sebou, Caru, prostor kolem sebe a znovu dokola.
Caře srdce zběsile tlouklo do žeber a ruce se jí několikrát křečovitě sevřely. Stírala Seleniny slzy a věděla, že je to její vina, že tady už dávno neměly být. Nebýt jí, nikdy by se tohle nestalo.
Začínala být zoufalá. Bylo jí totiž jasné, že pokud se odtud rychle nedostanou, Selena to už asi dlouho nevydrží. Bude muset přijít na způsob, jak se z hradu dostat. Jenže když ji Jeremy nikam nepustí, jak má najít cestu? Ke všemu navíc cítila, že ještě není úplně v pořádku, necítila v sobě tolik síly jako dřív, tělo ji stále bolelo a věděla, že kdyby měla bojovat, dlouho to nevydrží.
Tak jak se odtud mají dostat? – ptala se sama sebe zoufale a ještě hůř se cítila, když na to nedovedla odpovědět.
Znovu si začala probírat všechny možné cesty z hradu, snažíc se tak objevit nějakou slabinu, to nejméně nebezpečné místo… jenže na nic nepřicházela.
Nepřestávala hladit Selenu, a jakmile se strachem nebo vzlykem zatřásla, přitiskla se k ní a utěšujícím hlasem k ní promlouvala.
Náhle uslyšela, že se dveře za ní otevřely. Obrátila se a spatřila Jeremyho s tváří staženou starostmi, jak k ní pomalu přistupuje.
Dívka pocítila silnou úlevu, když ho viděla, ale dál se tvářila velmi vážně.
„Potkal jsem Petera,“ řekl Jeremy a postavil se vedle ní. „Jak jí je?“ zeptal se a podíval na dívku na lůžku.
„Moc dobře ne,“ odvětila Cara šeptem a pohlédla na Selenu. „Je Sarah v pořádku?“ vyhrkla spěšně, sotva si na holčičku vzpomněla a znovu se na muže otočila.
„Nic jí není. Je v kuchyni s Evelyn. Postará se o ni,“ odvětil Jeremy popravdě a snažil se o uklidňující tón.
V tom okamžiku se Selena otočila za neznámým hlasem, a jakmile Jeremyho spatřila, křečovitě se prohnula a začala znovu křičet, že chce pryč. Škubala sebou a snažila se dostat na druhou stranu postele, až ji Cara musela držet, aby nepřepadla.
„Seleno, to je v pořádku. On ti nic neudělá, no tak!“ zvýšila mírně hlas a snažila se vzít její hlavu do dlaní, aby se jí musela dívat do očí. Selena však nebyla k utišení, pořád křičela, vzpínala se a otáčela hlavu na všechny směry.
„Seleno, prosím tě…“ řekla Cara a stěží přemáhala pláč s vědomím, že za to může ona.
Jeremy za ní nejprve stál bez jediného pohybu a sledoval její pokusy o utišení Seleny. Poté si uvědomil, že teď tady není k ničemu, a proto řekl: „Půjdu raději pryč, aby se uklidnila. Potom přijdu,“ dodal šeptem.
Cara se na něj na okamžik obrátila a přikývla. Vzápětí se hned vrátila pohledem k Seleně, neboť sebou opět začala zmítat, ještě víc než předtím.
Celou dobu poté, co muž odešel a ona znovu musela dívku uklidňovat, usilovně přemýšlela, jak se z téhle neúnosné situace dostat. Probírala opět všechny možnosti a způsoby, až nakonec po dlouhém váhání, přemítání, odmítání a opětovném uvažování došla k závěru, že nyní existuje pouze jediná možnost, jak se z hradu dostat.
Při tom pomyšlení jí přeběhl mráz po zádech, ruce se jí zatřásly stejně, jako se jí zadrhnul dech a sevřela hruď.
Jak si svůj nápad znovu v mysli rozebírala, uvědomila si, že pokud se tímto směrem vydá, už nebude moci couvnout. Pokud udělá ten jediný krok, nikdy ho už nevezme zpátky. A nejhorší, co na tom bylo, bylo vědomí, že neměla ani nejmenší představu, zda to vyjde. A pokud by to nevyšlo, a ona musela vymyslet nový plán, bylo jí jasné, že tehdy už to bude sebevražda. Tu by možná dokázala riskovat, jenže v sázce by nebyl jen její život – také život Sarah a Seleny.
Cara zdvihla pravou ruku a přikryla si jí ústa, zatímco druhou dál hladila dívku po vlasech. Držela si dlaň na rtech, jakoby sama sobě bránila tu myšlenku vyslovit nahlas anebo vykřiknout děsem.
Další hodinu strávila podrobným uvažováním a přemýšlením. Už na začátku ovšem věděla, že to je zbytečné. Nebyla jiná možnost – bylo to buď všechno anebo nic.
Jak prosté – pomyslela si ironicky.
Dál sledovala Seleninu tvář a neskutečně se jí ulevilo, když po další půlhodině spatřila, jak se její hlava pohnula na stranu a ona usnula.



„Cože? Jak to myslíš, že jsi změnila plán?! A tou skvělou náhodou máš na mysli co? Že vyvázneme živí?!“ štěknul Jeremy na Evelyn, ale tak aby ho nebylo slyšet ve vedlejší místnosti.
Oba byli v prádelně a díky tmě, která tam panovala, žena nemohla vidět jeho zuřivě zaťaté pěsti a zatnutou čelist.
Evelyn před ním stála s rukama založenýma na prsou a tvářila se naprosto neústupně, avšak klidně.
„Když na mě přestanete křičet, tak vám to vysvětlím,“ pronesla potichu.
Jeremy se nadechoval, jakoby chtěl něco odseknout, ale nakonec si to rozmyslel a mlčel.
Evelyn se pousmála: „Takže… váš plán, s tím městem byl dobrý, jenže mě napadlo, že jiný důvod pro odchod by byl daleko lepší. A to je ta skvělá náhoda, o které jsem mluvila, než jste mě přerušil,“ neodpustila si drobné rýpnutí.
Jeremy to přešel bez odezvy a netrpělivě čekal, až bude pokračovat.
„Chvíli předtím než jste přijel, přišel Brened a říkal, že potřebují, aby už někdo šel udělat pořádek na hlásku… Už chápete?“ zeptala se Evelyn s mírným úsměvem.
Jeremy na pár vteřin zkameněl.
„Ty myslíš, že by…“ vydechnul a opřel se o polici s prádlem.
„Přesně to myslím,“ přikývla Evelyn.
Muž si všechno pár minut pečlivě promýšlel. Nejprve se na ženu rozčílil proto, že se bál, že jeho pečlivě připravený a bezpočtukrát promyšlený plán selže jen kvůli tomu, že ona si provede nějakou změnu, která sice na první pohled může vypadat dobře, ovšem na ten druhý už ne.
Jenže čím déle o Evelynině nápadu uvažoval, tím silnější měl pocit, že má pravdu a ta drobná změna bude dobrá. Ba co víc, poskytne jim větší šanci na úspěch.
Žena ho klidně pozorovala a čekala, až si vše urovná v hlavě. Nikdy by nebyla do jeho plánu zasáhla, kdyby si nebyla naprosto jistá, že jim to jedině prospěje. A tak klidně čekala, až muž uzná, že má pravdu.
To se nakonec opravdu stalo, neboť Jeremy vydechnul a řekl: „Evelyn… promiň, že jsem na tebe vyjel. Bál jsem se, že je všechna ta práce k ničemu. Ale není. Máš pravdu… tohle je… mnohem – mnohem lepší. A nemusíme jet už odpoledne.“
„Právě, taky jsem si říkala, že tma může být dobrý spojenec,“ přikývla Evelyn a ulevilo se jí, že to Jeremy vzal rozumně.
„Už jsi Brenedovi řekla, kdo pojede?“ zeptal se Jeremy a odstoupil od police.
„Ano, šla jsem za ním a řekla, že pojedu já a Selena,“ odvětila.
„Skvělé,“ usmál se Jeremy. „Nenamítal něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Evelyn. „Navíc to, že ji chtěli zneuctít, nám přišlo nečekaně vhod.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě.
„Řekla jsem mu, že jí prospěje, když po tomhle na chvíli změní prostředí,“ řekla. „Všechno zlé je pro něco dobré. Tohle je jasný důkaz,“ dodala.
Jeremy se smutně zasmál, ale nakonec se jeho tváři vyjasnila.
„Víš, Evelyn, byl by z tebe skvělý taktik,“ řekl a na okamžik jí stiskl paži, než vyšel ven.
Žena se sama pro sebe usmála a pak vyšla z prádelny také.



Cara u Seleny seděla bez pohybu a v mysli se jí neustále honily myšlenky, které jí předkládaly znovu všechny možnosti, které viděla i přesto, že se pevně rozhodla pro tu jedinou. Možná ve skrytu duše stále doufala, že přijde na něco jiného.
V pokoji byla už tma a tak Cara vstala, aby rozdělala oheň. Po pár minutách se jí to povedlo, a jakmile se místností rozezněl zvuk praskajícího dřeva, nepůsobila na ni již temnota tolik tíživě.
Dívka si oprášila ruce a sotva se poté téměř neslyšně otevřely dveře a ona uviděla Jereymho, věděla, že nic lepšího nevymyslí.
Postavila se a na okamžik na něj pohlédla.
Jeremy jí pohled oplatil a nejistě trhnul hlavou k Seleně. Dívka k ní přešla a byla ráda, že spí.
„Sarah je v pořádku,“ promluvil muž. „Byl jsem za ní ještě jednou. Řekl jsem jí, že se o Selenu postaráš,“ vysvětlil.
Cara se k němu otočila a vděčně přikývla: „Děkuju.“
Poté se zhluboka nadechla a snažila se najít vhodný způsob, jak začít. Muž se na ni nejistě zadíval, jelikož mu i v přítmí, které mírnilo jen světlo plápolajícího ohně, připadala velmi bledá.
Cara se nadechla ještě jednou a postoupila o krok blíž k němu, aby nevzbudila Selenu.
„Jeremy… já vím, že jsi mi chtěl něco říct,“ začala pomalu, „ale… je tady něco, co ti musím říct první já.“
Muž se narovnal a upřeně se na Caru zadíval. V hlavě se mu mihlo pár věcí, které jej napadly, že by mohla dívka chtít řešit a pevně doufal, že se ve většině z nich plete.
Nakonec přetnul nit myšlenek a pomalu řekl: „Dobře.“
Cara otevřela ústa, aby začala a sklopila oči k zemi, jelikož s pohledem upřeným na něj začít nedokázala.
„Kdyby mi někdo řekl, že budu chtít vyslovit to, co… nyní chci, tak bych mu nevěřila a řekla bych, že se musel zbláznit, ale… už nemůžu jinak. Nemám čas,“ řekla, zdvihla hlavu a zadívala se na muže.
„Od prvního dne tady… jsem měla v plánu utéct,“ řekla pevně.
„Když jsem tady se Sarah byla druhou noc, slíbila jsem jí, že ji zase dostanu domů. K jejím rodičům. Slíbila jsem jí… že nás všechny odtud dostanu.“
Jeremy znehybněl a jen se na dívku díval.
„Byla jsem ochotná pro to udělat všechno… a… a pořád jsem,“ přikývla a čelist se jí poprvé zatřásla. „Chtěla jsem… snažila jsem se najít cestu odtud, jenže,“ najednou se zasmála a přejela si prsty po čele, „pokaždé jsem byla buď zraněná anebo… anebo ses tam objevil ty.“
Znovu se zhluboka nadechla a v očích se jí objevilo zoufalství.
„Já vím, že nemám právo po tobě něco žádat, protože… protože nebýt tebe, tak bych byla už několikrát mrtvá. A… já… já… já ti… děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal. Za všechno, opravdu. Myslím to naprosto vážně,“ dodala a několikrát přikývla hlavou, aby tomu dala důraz.
Jeremy na sobě nedal znát žádnou emoci, ani se nepohnul a jen dál mlčky poslouchal a díval se.
„Ale přesto... přese všechno, tě o něco chci požádat,“ řekla Cara a udělala k němu další krok.
„Chci tě poprosit, abys odtud odvedl Sarah a Selenu,“ při vyslovení jejich jmen se jí zatřásl hlas a ruce. Cara je však vzápětí zatnula do pěstí a dál upírala pohled na Jeremyho.
„Chtěla bych, abys je… odvedl domů, do našeho města… nebo aspoň blízko k němu, aby tam mohly bezpečně dojít. Prosím… odveď je pryč. Já… já tady zůstanu a slibuji ti, že se nepokusím utéct. Pokud je odvedeš z hradu a ony se dostanou v pořádku domů… nepokusím se utéct… Jen… jen je… jen je prosím, prosím odveď pryč,“ dořekla a rty se jí zatřásly.
Pohledem byla přikovaná k Jeremyho očím a svýma jej přímo prosila, aby ji vyslyšel.
V mužově výrazu se teď po dlouhé době objevilo naprosté překvapení a nechápavost. Když si pak uvědomil, že dívka čeká, co na to řekne a viděl, jak se na něj dívá, trhnul hlavou do boku a zadíval se z okna.
Cítil v hrudi ostrou bolest a současně s tím také zvrácenou touhu dívčino přání vyslyšet.
Cara úzkostně sledovala každý jeho pohyb, a když viděla, jak váhá, šeptla: „Prosím tě… Prosím.“
S bušícím srdcem čekala, co řekne a doufala, že soucit s holčičkou jeho srdce obměkčí.
Když se muž otočil a pohlédl na ni, zadržela dech a stiskla čelist, aby se jí už netřásla.
„Ne, Caro,“ řekl Jeremy prostě a v očích se mu usadila jen bolest.
Dívka pomalu vydechla a ústa se jí roztáhla do nevěřícného úsměvu. Víčka se jí zachvěla, jakoby přemáhala pláč.
„Ne?“ zopakovala a probodávala jej očima. „Ne?“ řekla znovu.
Zhluboka vydechla a odvrátila se od něj. Přešla ke dveřím a poté zpátky, aby se uklidnila.
Jeremy její počínání klidně sledoval, ačkoli se mu chtělo do něčeho praštit a vykřiknout bolestí.
„Ne?… Jak… co… “ Cara nevěděla, co by měla říct.
Zlost, nechápavost a bolest z jeho odmítnutí procházely jejím tělem jako bouře.
„Copak tobě to nedochází?“ křikla na něj nakonec šeptem, aby neprobudila Selenu a namířila na ni rukou. „Ona to už dlouho nevydrží! Viděl jsi, jak reagovala na tebe a to ses jí ani nedotknul. Pokud bude muset jít dolů mezi ta zvířata, co jí to… tak… buď ji to zabije anebo se už doopravdy zblázní. Nemá k tomu daleko! A to dítě…“
Cara se zhluboka nadechla a snažila se zaplašit slzy, které se jí draly do očí, sotva si vzpomněla, jakou důvěru v jeho dobrotu holčička měla.
„Sarah tě má ráda, věří ti! Už tolikrát se mě snažila přesvědčit, že jsi hodný. Skoro to vypadalo, že se za tebe přimlouvá! A ty… chceš zklamat její důvěru? Copak s ní nemáš ani trochu soucitu? Je to dítě a i když je silnější, než bych se kdy odvažovala doufat, tak tohle… ona sem nepatří. Nemá vidět tohle! Má mít starosti jen o to, jestli bude venku hezky a jaké šaty dá své panence. Ne se bát o život svůj nebo ostatních!“
Jeremy sledoval její naprosto oprávněné rozčilení a věděl, že by k němu nemuselo vůbec dojít, kdyby nebyl takový zbabělec a sobec. Jenže si nemohl pomoct. Stále zvažoval to, co chtěl a co věděl, že je správné a co musí udělat. Věděl, že jakmile vysloví to, co měl v plánu, všechno se změní a on už nebude moci couvnout.
Kdyby to šlo jinak… zatoužil už snad po tisící.
Bylo mu ovšem jasné, že jinak to nejde. A proto nakonec, sotva spatřil, že se dívka znovu nadechuje, aby pokračovala v zoufalé snaze jej přesvědčit, aby její prosbě vyhověl, přistoupil těsně k ní a dlaněmi pevně sevřel její paže.
„Caro,“ oslovil ji důrazně, aby ji zastavil dřív, než začne znovu mluvit.
Dívka se na něj zadívala skelnýma očima plnýma bolesti a lítosti a zhluboka dýchala, aby se zklidnila a nerozplakala se.
„Neudělám to, co chceš,“ řekl a zhluboka se nadechnul. „Nedostanu ven jen Sarah a Selenu… Půjdete všechny. Odvedu vás pryč všechny.“
Sotva to vyslovil, ucítil, jak se ho zmocnila silná bolest. Současně s tím však také vnímal, že svědomí mu jí trochu ubralo, protože mu říkalo, že dělá správnou věc. Byla to správná věc.
„Co… cože?“ vydechla dívka nechápavě a přelétala očima po jeho tváři.
„Zavedu tebe, Selenu i Sáru zpátky k vašemu městu... Nemůžu už čekat, ne po tom všem… co se stalo,“ dodal, ale poslední větu říkal spíš sám pro sebe.
Cara na něj vytřeštila oči a ústa se jí v šoku pootevřela.
Jeremy si jejího překvapení sotva všimnul, jelikož ho ovládalo soustředění.
Přiblížil se k dívce ještě víc a silněji sevřel její paže: „Řeknu ti všechno, co musíš vědět. Všechno. A dostanu vás ven za každou cenu, to ti přísahám. Ale předtím… mi… musíš mi něco slíbit,“ řekl a propaloval ji pohledem.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz