:: Femme fatale ::
 
 autor: Dandy518 15.01.2021, 21:19 
 
Zdokonalený příběh
 
Sedím mlčky na zchátralé lavičce opuštěné zastávky, když tu se přese mě přežene studený vítr. Rozčechrá mi tmavě hnědé mastnotou slepené vlasy a se syčením se pak ztrácí mezi kmeny listnatého lesa.

Třesou se mi kolena, proto je přimknu k sobě. Vzhlédnu k obloze vymetené bez mráčků. Nade mnou svítí kotouč měsíce stejně jasně, jako tisíce hvězd, které jej obklopují. Žádný smog je nezastírá. Dneska jsem ale nepřišel obdivovat úkazy nebes, a tudíž odvrátím pohled.

Přihnu si z absintu a jako horký oheň se mi rozlije do žil, konečně pocítím blahodárný účinek. Pozvolna získávám na kuráži, kterou nutně potřebuji.

Odložím láhev, ovinu paže kolem hrudi, a třu rukama v rukavicích o potrhaný kabát, v jehož barvě splývám s tmou. Přitom se zachumlám do šálu a zády opřen o kovovou konstrukci zastávky, jejíž vysypané sklo nebudí dobrý dojem, rozjímám nad svým životem. Pro mě již známé, mnohokrát mnou probírané téma.

Láska, štěstí, sláva, peníze a v neposlední řadě zdraví. Pět faktorů, bez kterých by byl život pouze přežíváním. Fungují jako zprostředkovatel takřka neomezeně spokojené existence, ale já moc dobře vím, že občas v životě chceme víc, než můžeme dostat.

Ještě donedávna jsem byl zdravý. Cítil jsem se skvěle, jako by každý den byl posvícení. Všechno krásně vycházelo, až do té doby, než selhal jeden z faktorů a nastálo to nabouralo můj životní systém

Život začal jít pěkně z kopce a nepamatuju se, že bych zažíval horší duševní stavy. Všechno v okamžiku přestalo mít svůj smysl.

Dennodenně jsem navštěvoval knajpy a utápěl svůj nesmírný žal v tvrdém alkoholu. Do práce jsem přestal chodit a brzy mě stihla výpověď. Rodina a přátelé jako by pro mě neexistovali. Snažili se mi podat pomocnou ruku, ale já byl příliš zkroušený a choval se k nim velmi ošklivě. Po čase jsem přišel na buben a ztratil jsem i domov.

Ze vzorného člověka se stal notorik, který byl na samém dně svých možností.

Jediné co mi v životě ještě zbylo, byl můj absint. Lék, který nakrátko utiší snad každou bolest.

„Dneska potřebuji tvou pomoc, kamaráde,“ pošeptám mu a znova si hluboce zavdám, až mi po koutcích stékají čůrky a smáčejí hustým vousem zarostlou tvář.

A přitom k dokonalému žití jsem neměl daleko. Scházelo pouze jedno. Nebyla to sláva. Nikdy jsem ji nebral jako hlavní prioritu. Nepřál jsem si mít za zády veřejnost a objevovat se v bulvárních novinách. To mi nešlo pod nos.

Kdybych býval tušil, že první činitel, po kterém jsem dychtivě toužil, bude můj začátek konce, snad bych jej přestal vyhledávat. Vždyť je vůkol tolik kvítí. Ale přesto! Žádné nemá sobě rovné, a tudíž nelze žít bez toho, které tak neskutečně milujeme!

Tu se z lesa ozve prasknutí větvičky pod čímisi kroky. Obrátím hlavu a zahledím se tím směrem. Nebojím se. Jen ať přijde, ať je to, kdo je to! Naslouchám, ale nic jiného než monotónní ševelení listů nezaslechnu.

Zalovím v kapse od špinavých odřených džín a vyndám několikrát přeložený, zmačkaný papír. Rozložím ho, uhladím a zadívám se křečovitě napsané písmo. Přelétnu očima několik podstatných řádků a slova se mi zabodávají do duše jako ohnivé nože. Na druhé straně je umně jemnými tahy vypodobněná tvář usmívající se ženy ve středních letech. Jako živá, vyhodnotím kresbu a myšlenkami zabloudím do středoškolských let. Do očí mi stoupají slzy. Kéž by bylo možné ji ještě jednou spatřit. Na malou chviličku.

Zima začíná být až nepříjemně vlezlá. Zahryzává se mi do kůže a cit v konečkách prstů se ztrácí. Chlad mě donutí vrátit se do přítomnosti. Pečlivě zhmotněnou vzpomínku složím a sevřu ji v dlani. Marně se snažím zapudit myšlenku, že je to ta nejstudenější noc v roce. Třesu se jako osika a stěží znova přitisknu hrdlo lahve ke rtům. Klíží se mi víčka. Na chvíli si zdřímnu, napadne mě, položím hlavu na zchátralou lavičku a schoulím se do klubíčka. Není delší jak jeden metr.

„Můžu si přisednout?“ ozve se čísi, mému uchu, půvabný a povědomí hlas. Dlouho nad tím nepřemýšlím a otevřu oči. Nepřítomně pokynu a uvolním komusi místo.

Naše oči se na okamžik střetly. Srdce mi poskočí radostí. Mladá slečna oplývá nevyslovitelnou téměř totožnou krásou, s jakou jsem se setkal pouze jedenkrát. V čistě bílém bavlněném kabátě vypadá jako osamocená hvězda na noční obloze. S blaženým úsměvem usedá vedle mne. Dá si nohu přes nohu a ruce schová do kapes. Kolem krku má omotaný sněhobílý šál.

„Myslím, že my dva si máme o čem popovídat.“

Její hlas je sladký a zní stejně jako hlas ženy, kterou mám vyobrazenou na papíře. Na sobě má naprosto identickou voňavku s jemným odérem, která vždy, jako teď, opájela moje smysly. Je to dávno a přesto si všechny důležité momenty s onou ženou pamatuji.

„Jste překrásná, má paní,“ znova se jí zahledím do modrých kukadel, které ve tmě září a odzbrojen jejím sex-appealem nenacházím další slova. Jsou jako studánky. Hluboké a temné, skýtající mnohá tajemství. V životě jsem podobné nespatřil. Dlouhé vlasy barvy obilí s ofinkou má spletené do francouzského copu, takže jí těsně přiléhá k hlavě. Drobný nos a hebké plné rty dokresluje oválný obličej a sametová pleť. Sjedu zrakem níž a upřu pohled na její dlouhé nohy s pěkně pevnými stehny v průsvitných bílých krajkových legínách.

Náhle se mi dotkne brady svým úzkým ukazováčkem a zvedne mi ji, takže se jí dívám do očí.

„Krása ale není všechno, že, Danieli?“ odtáhne prst a přiloží mi dlaň na moje chladné sepnuté ruce s propletenými prsty. Její dotek hřeje jako peřina. Už mi není taková zima.

„To máte pravdu. V životě nejde jenom o vzhled.“

„Jsem ráda, že se mnou sdílíš stejný názor. Vzpomínáš si, jak jsi k ní onehdy po vyučování přišel a svěřil ses jí se svým problémem? Nedokázal jsi ze sebe vypravit ani jednu souvislou větu, jak tě ovládla tréma.“

„To nebylo k smíchu,“ odtuším podrážděně.

„Samozřejmě, že jsem to nemyslela posměšně,“ pospíšila si s odpovědí, „Mám za to, že sis ji pořád nedokázal vymazat z paměti, i přesto, že jste se nesetkali, nezatelefonovali si a ani si nenapsali víc jak rok.“

„Někdy ve čtvrťáku jsem ji ujistil, že jsem se přes to dokázal přenést a žiju šťastný život. Potom co jsem vystudoval, jsme se víckrát už nepotkali. Myslel jsem si, že když ji už neuvidím, časem zapomenu. Místo toho se mě zmocnila šílená nostalgie. Věděl jsem, že kdybych ji vyhledal, utišil bych svou touhu, alespoň z části, jenže co bych ji pak řekl? Jsem vámi posedlý, nevydržím bez vás ani týden, protože bych si způsoboval jak duševní, tak fyzickou bolest. Ne, tohle jsem říct nemohl…“

„Nechtěl jsi, aby se kvůli tobě trápila. Odmítal si jí způsobovat vnitřní bolest,“ dokončí za mě.

„Nemohl jsem ji nutit do něčeho, co sama nechtěla. Nejsem ten typ člověka, který by někoho citově vydíral a vedla ho představa vlastního zisku.“

„Zachoval jsi se správně.“

„To ano, ale je nepředstavitelná tíha žít s pocitem, že nikdy nebude život takový, jak bych chtěl.“

„Život je plný zklamání, Danieli, a já ti nedokážu pomoci splnit tvůj sen, ale můžu ti poskytnout radu, jak se od toho snu držet co nejdál,“ náhle si šokovaně uvědomím, že na sobě nemá kabát, šálu ani legíny, ale vmžiku se přioděla do červenozelených kostkovaných šatů sahajících do půli stehen. Sedí pořád s nohama přes sebe a dlaň má stále položenou na mých, teď už teplých, rukách. S jejími, nyní rozpuštěnými vlasy, si hraje vítr. „Vžij se do představy, že tě miluje žena tvého srdce. Nikdy jsi nebyl šťastnější. Procházíte se bosí po rozkvetlé louce a za zpěvu ptáčků se držíte za ruce. Milujete se pod rozkvetlou třešní a hřeje vás slunce. Radujete se ze života, protože vás nic netrápí. Časem však zjistíš, že láska, kterou k ní chováš, slábne. Nepřijde to hned, potrvá roky, než si to uvědomíš. Avšak ty nejsi člověk, jenž by miloval ženu jen kvůli jejímu vzhledu. Tebe neodradí skutečnost, že její božský zevnějšek sebere čas. Ne, budeš ji pořád hluboce milovat, jako nikoho jiného na světě. Ta smrtící rána, jež tě srazí na kolena a ty už nevstaneš, přijde až později. Žal, kterému budeš muset čelit, bude nesmírný, a věř, že ti z něho pukne srdce. Tenhle fakt si musíš za každou cenu zafixovat a držet se ho,“ ztiší hlas, že ji skoro není slyšet. „Ona umře, Danieli, a ty tomu za nic na světě nezabráníš.“

„Kéž by ta poslední část nebyla pravda. Ale já… miluju ji, miluju na ni všechno. Dokázal bych s ní žít v dobrém i ve zlém. Jak říkáš, nechci s ní být, jen kvůli její nadpřirozené kráse, ale hlavně kvůli tomu ostatnímu. Nenuť mě, abych ti vyjmenovával všechny důvody, byli bychom tu ještě do Vánoc. Ty víš, co chci říct, víš, co mám na mysli. Ta budoucnost, o které jsi mluvila je nevyhnutelná, leč je daleko. Zatraceně daleko a než přijde, můžu s mou vysněnou prožít tisíce krásných a neopakovatelných zážitků, a jako vzpomínky si je můžeme podržet a nikdy tak na sebe nezapomenout! To je to, proč se dva milují, i když vědí, že jednou přijde den, kdy všechno skončí. Ale proč to krásný utnout hned na začátku, když spolu můžeme žít několik, možná i desítek let? Já bych pro ni zemřel,“ úsměv mi pohasíná a s ním mizí i moje dobrá nálada. „Jenomže ona mě nemiluje a neexistuje způsob, který by ji podnítil, aby milovala. Proto se nic z toho krásného nestane. Nebudou žádné procházky, žádný smích, žádná radost ani milování. Žádné vzpomínky. Nic z toho se nestane… Je mi líto, ale musím to říct,“ na okamžik se odmlčím a nechám ticho narůstat. „Nemůžu být jenom kamarád. Vždycky budu chtít být víc než to… Teď tě požádám, abys mě tu nechala o samotě, potřebuju být sám. Prosím.“

„Mrzí mě, že jsem tě nedokázala přesvědčit. Nezřídkakdy se člověku nedostane to, oč usiluje, třeba i celý život. A pokud se někdo drží zuby nehty svého snu jako ty, tak s ním nepohne ani pár volů. Ještě než odejdu, můžu ti ji naposledy připomenout, chceš?“

Kývnu a pak sleduji její bleskurychlou přeměnu. Oči mi spočinou na měsícem ozářené krátké, průsvitné, sněhobílé šaty. Tentokrát má vlasy stažené do koňského ohonu. Na chvilku se mi vrátí zpátky dobrá nálada a usměju se.

„Ano, tyhle jsou její nejhezčí. Děkuju, že jsi mi umožnila ještě jednou je spatřit.“

Odtáhne ode mě ruku a pomalu se zvedne. Než odejde, věnuje mi krátký, sladký polibek. Pak se bez ohlédnutí ztratí v temném hávu noci.

Cítím, jak se mě zmocňuje chlad. Slzy mi stékají po lících jako hrachy. Nedokážu zastavit třes. Oči se mi zavírají…

***

Bylo po půlnoci, když právě probuzená Ivana zvedla z nočního stolku zvonící telefon.

„Kdo u všech čertů otravuje tak pozdě v noci?“ ospale se zeptala a rukou si pozvolna promnula oči.

„Paní Ivana Králová?“ ozval se strohý mužský hlas na druhém konci linky.

„Je to teď vážně nutný!? Já na rozdíl od vás dneska vstávám do práce!“

„Paní Králová, chápu vaše rozlícení, ale jedná se o vážnou věc, která s vámi souvisí. Prosím, vyslechněte mě.“

„A co je tak důležitého, abyste mě budil pozdě…“ rozsvítila displej na budíku a její hněv stoupl, „po půlnoci?“

„Znala jste Daniela Nováka?“

Chvíli se z mobilu neozývalo nic.

„Paní Králová, potřebuju vaše vyjádření.“

„A kdo se ptá?“

„Komisař Valenta.“

„Trochu mě děsíte.“

„Odpovězte prosím na otázku.“

„Znám Daniela, učila jsem ho čtyři roky, než úspěšně odmaturoval a od tý doby jsem ho už neviděla. Děje se s ním něco?“

„Patrně si vzal vaše slova až moc k srdci,“ sdělil jí smutně.

„Co tím myslíte, proboha?“

Opět nastalo ticho.

„Daniel dneska s největší pravděpodobností zemřel na podchlazení… je mi to vážně líto. Jeho posledním přáním bylo, abyste si přečetla zprávu. Je to dopis na rozloučenou,“ ponuře naslouchal, když tu uslyšel dutou ránu. Nejspíš jí mobil vypadl z ruky, pomyslel si. Cítil se špatně. Na smrt byl uvyklý, ale na posla špatných zpráv si dosud nezvykl. Chtěl tenhle hovor ukončit a vrátit se domů, ale musel dokončit případ. „Paní Králová, jste schopná v momentálním stavu přijet sem?“

„A kam?“ vzlykla.

Vyšetřovatel jí pověděl místo činu a hovor ukončil. Slíbila, že místo ní bude řídit manžel. Oddechl si.

***

Je několik hodin před úsvitem, když lesní cestou přijíždí šedočerná Toyota Yaris. Zaparkuje vedle blikající sanitky. Z auta vystupuje žena v černé zimní bundě s kožíškem a riflích. V doprovodu vysokého rozložitého muže se ubírají k zastávce, kterou osvětluje policejní vůz. Jakmile je onen postarší komisař zahlédne, vyjde jim vstříc. Na sobě má plátěný kabát a klobouk s úzkou krempou.

„Mrzí mě, že jsem vás musel vytáhnout z postele,“ omlouvá se a v jeho hlase je znát smutek. Mlčky si potřásá rukou s hnědovlasým chlapem. Pak si prohlédne ženu s lehce vrásčitým obličejem a černými brýlemi. Tváří se velmi ustaraně. Chladný vítr jí cuchá mírně šedivějící rozpuštěné vlasy s ofinkou a pod očima má kruhy.

„Kde je jeho tělo?“ řekne zadrhnutým hlasem, neboť ji ta slova dusí.

„Leží na zastávce. Přikryli jsme ho.“

Ivana se vytrhne z manželova objetí a nejistou chůzí míří k mrtvému. Její muž ji chce následovat, ale detektiv ho slušně vyzve, aby tu počkal. Ivaně se podlamují nohy a padá na kolena vedle těla. Nemůže uvěřit vlastním očím. Vždycky vypadal tak silný. Pravil jí, že se dokázal vyrovnat s jejím odmítnutím, že žije spokojený život. Tohle nešťastné bytí si nezasloužil. Odkryje igelit a zalyká se. Přiloží si dlaň k ústům. Mrtvý má vybledlou tvář, oči zavřené a tváří se vyrovnaně. Pohladí jej po studených lících.

„Přál si, abyste tohle dostala do ruky,“ připojí se k ní komisař a předá jí složený papír.
„Kontaktoval nás místní hospodský z vesnice. Ještě než mladík utekl z jeho podniku, tak stihl ukrást láhev absintu a dostat se do potyčky s majitelem hospody. Informoval nás, že už byl v podroušeném stavu, když utekl do lesa. Hospodský počkal do zavíračky a pak se s chlapama vydal za ním. Jenže bylo už pozdě ho zachránit,“ odmlčí se a nechá ji samotnou.

Na útržku roztřeseným písmem stojí:

[i]Daniel Novák
Chtěl bych se s ní rozloučit osobně, ale bojím se, že bych to nezvládl, navíc by se snažila moje úmysly překazit. Alespoň mé lásce předejte zprávu, kterou mám v pravé kapse džín, jako formu rozloučení. Nechci, aby mě takhle viděla, zakryjte moje tělo, prosím, až přijede.
Ivana Králová, telefonní číslo: +420 159 574 487[/i]

Rozloží papír a zápis v něm zní:

[i]Zdravím Vás,
velmi mě rmoutí, že vám budu muset ublížit, leč už nemám sílu dál vést tenhle ztrápený život. Proto volím jediné východisko, jak se zbavit mého nekonečného trápení. Sama jste říkala, že jste taky zažila nešťastnou lásku, a není nic horšího na světě, než když se od vás láska vašeho srdce odvrací zády. Takže víte, o čem mluvím. Na rozdíl ode mě, jste si tím ale prošla a přežila to, a já obdivuji vaši duševní sílu. Ten, kdo vás nechal dva roky, abyste zakoušela žal a beznaděj, by si zasloužil nekonečný pobyt v pekle! Aby si uvědomil a litoval každého Vašeho nešťastného dne, jakou nesmírnou bolest Vám způsobil. Být na jeho místě, tak jsem nejšťastnějším mužem pod sluncem, že můžu mít tu nejúžasnější ženskou, jakou jsem kdy poznal! Vážil bych si každého dne s vámi a snažil bych se, abyste se mnou byla co nejvíc šťastná!
Doufám, že váš nynější muž cítí k vám, to co jsem cítil já a vynakládá veškerou svou energii, abyste byla šťastná.
Žijte blaze, Ivanko, kéž budete mít lehký život a poznáte mnoho radosti.

Daniel Novák, posedlý gerontofilí[/i]

S roztřesenýma rukama obrátí list a uvidí kresbu. Srdce se jí na okamžik zastaví. Pod nakreslenou tváří je krví napsáno: "Odmítáme ty co nás milují, a milujeme ty co nás odmítají".
Krátce nato se podél zastávky prožene rychlík a zmizí ve tmě...
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz