:: Posel smrti VI: K. XXIV - Tah dámou ::
 
 autor: Lukaskon 08.08.2022, 23:59 
 
Tokijský hotel Ikebana má být místo, kde se setká Samuel a Sakura s Akirou a Yoon. Zde mají dohodnout výměnný obchod - vykoupení Kasumi. Ve hře je však mnohem více důležitých figur a zdá se, že brzy bude dán šach...
 
„Vodit mě za nos ti evidentně problémy nedělá!“ řvala vzteklá Yoon na Akiru. Obě ženy byly v pokoji hotelu Ikebana, ale zatímco skleslá Akira stála u okna a dívala se na ulici, která se pomalu ponořovala do tmy, do ruda rozzuřená Yoon pobíhala po místnosti a čas od času popadla keramickou vázu, či sošku a roztříštila je o zeď.
Akira pokývala hlavou. „Já chápu tvé rozčílení, ale nemůžu za to, že ještě nepřijeli. Myslíš snad, že je to moje vina?“
„Jistě že je! Chci se utkat s Kasumi a ne ztrácet čas zbytečným čekáním!“
„To čekání není zbytečné! Je to jediný způsob, jak dosáhnout naší věci. Copak jsi mě poslední dny vůbec neposlouchala? Nejde to hned, Yoon. Jedno po druhém a teď je na pořadí jejich příjezd.“ Yoon popadla malovanou vázu s motivem rozkvetlých sakur. Potěžkala si ji v ruce, ale protože jí přišla opravdu hezká, zase ji položila na stůl, kde původně stála. Místo toho přešla k posteli s nebesy a vztekle strhla fialový hedvábný závěs.
Yoon opět oslovila Akiru: „Copak ti vůbec nevadí hrát si na lesbu?“ Akira se na Korejku otočila, aby si ji dobře prohlédla. Zdálo se, že se Yoon pomalu uklidňuje. Akira na její otázku neodpověděla a dál se věnovala výhledu z okna. Yoon se nedala a zeptala se na něco jiného: „Jak dlouho tu vlastně žiješ?“
„Nedá se říct, že tu žiju trvale. Jsem tu však natolik důležitá osoba, že ti mohu zajistit pozici ochránkyně.“
„Zajistila bych si ho i sama. Ta holka dole je slabá.“
„Yoon, ta dívka tu pracuje už dva roky…“
„A přesto bych s ní neměla sebemenší problémy.“
„Momoko jen pomáhá své matce a vydělává si. Nezaslouží si, abys jí ublížila! Ona si to nezaslouží… a Kasumi také ne.“ Yoon zrudla vzteky a vázu, jež předtím ušetřila, tentokrát bez milosti roztříštila o zeď.
„Slyšela jsem dobře?!" Zařvala na Akiru. "O čem to mluvíš?!“
„Podívej, to že chci Kasumi zabít, neznamená, že věřím tomu, že si smrt zasluhuje.“
„Jsi šílená…“ s těmito slovy Yoon odešla z pokoje a sestoupila po schodišti do hlavní haly. Té vévodil rudý koberec natažený od vstupních dveří až k recepci.

Za recepcí postávala Naoko, opírala se o pult a četla si časopis o módě.
„Takový klid je tu vždycky?“ zeptala se Yoon, kterou prázdnota v hotelu, obzvláště s blížícím se večerem, překvapovala. Naoko odložila časopis a sundala si brýle na čtení.
„Máte na mysli hosty nebo problémy?“
„Obojí. Těch pár dnů, co tu jsem, nebylo třeba ani jedinkrát zasáhnout, což vzhledem k tomu, že jsem za tu dobu viděla asi deset lidí, není divu. Proč jste mě vlastně najala?“
„Je to jen dočasně na doporučení slečny Akiry. Nemůžete tu být vedená jako stálá zákaznice, protože Ikebana je pouze pro muže. Proto jste jakoby zaměstnaná a to na postu, který je pro vás přijatelný."
Yoon to podivilo. „Akira zaměstnaná není a přitom je žena!"
Recepční Naoko očividně znervózněla, ale přesto se pokusila odpovědět: „Slečna Akira je poněkud... specifický typ zákazníka. Její tužby jsou jaksi... nezlobte se, ale tohle si vyřešte s ní osobně."
„Ona je vážně lesba... Je mi stydno se s ní jenom stýkat! Proč ale potřebujete vyhazovače, když tu je takový klid? Na to jste mi ještě neodpověděla."
„Paní Yoon, my tomu tady neříkáme 'vyhazovač', ale ochránce. Slovo vyhazovač už samo o sobě předznamenává násilí, kdežto ochránce je od slova chránit, čili pomáhat a dotyčný má za úkol pomáhat nejen našim dívkám, ale i zákazníkům, kteří zde uvíznou v nočních můrách. Shodneme se jistě na tom, že noční můry je třeba co nejrychleji zahnat."
„Nesnáším dvojsmysly! Je mi jasné, že mým úkolem je zpacifikovat kohokoli, kdo ublíží těm kurvám, ale rozhodně si nemyslím, že takoví lidé jsou šílení nebo nemocní. Možná si jen uvědomují své postavení vůči těm štětkám. Kurvy si nezaslouží víc než sprosté a násilné jednání. Jsou ještě níž než služky - jsou spodina, jsou hnisavý vřed ve zkaženém světě, jaký zde je. Ale o tomhle se s váma nemíním vybavovat. Chci, abyste mi konečně odpověděla." Yoon bouchla pěsti do pultu a nahnula se nad něj, načež zařvala: „Rozumíte mi!" Naoko polekaně couvla a urychleně vysvětlovala:
„Co se těch lidí týče… když vám sem pomalu každý týden chodí šéf útvaru pro boj s mafií, není se čemu divit, že jsou zákazníci v klidu. Dalo by se říct, že přítomnost Kapitána chrání dívky před nočními můrami. Sice je pravda, že se tu už dlouho nezastavil, ale kdoví, kdy zase překročí brány Ikebany a ponoří se do snů.“
„Nesnáším dvojsmysly a říkám to naposledy! Mám pocit, že ten... Kapitán taky omezuje klientelu…“
„Ikebana nikdy nebyla podnik pro masy lidí.“
„Taky trochu vidím do byznysu, jelikož vedu školu bojových umění a ta se sama o sobě rovněž nezaplatí, ale zajímalo by mě, odkud pocházejí peníze za všechny ty serepetičky. Kdo zaplatil ten přepych, nemluvě o evidentně ve svém oboru zkušených zaměstnankyních. Opravdu na to stačí těch pár zákazníků?“
„Soukromá záležitost. Je mi líto, ale tohle vám říct nemohu.“ Yoon položila ruce na desku pultu a ještě více se nahnula k recepční.
„Nemám ráda, když jsem součástí hry, kterou sama neřídím.“
„To mi jazyk nerozváže. Odpusťte, ale financování podniku není vaše starost. Popravdě majitelé se tu často střídají a před lety bylo zákazníků podstatně víc.“
Yoon se na chviličku zamyslela a poté řekla své myšlenky nahlas: „Dnes Ikebana patří nějaké zločinné organizaci, že ano? Vsadila bych se, že přímo Tokutarovi, to proto tu má jeho dcera takové slovo.“
„Tokutaro Watanabe mi samozřejmě cosi říká, ale s ním nemá Ikebana nic společného.“ Yoon neměla v plánu přikročit k násilí na recepční, aby zjistila pravdu, ale neměla nic proti tomu přinutit Akiru, aby promluvila. Nestihla se však vrátit do pokoje, neboť do hotelu vstoupil muž s černými dozadu sčesanými vlasy - Kenji Kimura, zvaný Kapitán. Kenji přišel k Naoko a zdál se být dosti rozhořčený. Recepční se uklonila.
„Pane Kapitáne, dlouho jste tu nebyl… Jako obvykle?“
„Není divu, že jsem sem už čtvrt roku nepáchl, když jsem ženatý!“
„Takže vy a Chou… Gratuluji vám oběma a přeji klidný život plný krásných snů.“
„Zato vaše sny brzy skončí… Co tu dělá Akira Watanabe?!“
„Ech, zaplatila si pobyt.“
„Vážně?" otázal se Kenji. „Nechybí jí náhodou něco?!“
„Pokud myslíte... tamto, tak... tak ano, ale…“ Naoko se ohlédla na Yoon, kterou velice zajímal důvod Kenjiho návštěvy. „Projednáváme zde soukromou záležitost…“ řekla Naoko. Yoon se však k odchodu neměla.
Zasáhl tedy Kenji: „Promiňte, paní, ale nevadilo by vám se vzdálit?“
„Jsem Akiřina známá,“ odvětila Yoon, „a ráda bych věděla, o co tu jde.“
„Probereme to v soukromí,“ navrhla Naoko a doprovodila Kenjiho až do sprch, které byly v jedné z chodbiček, jež kryly hedvábné závěsy.

„Nestojím o vaše služby!“ zdůraznil Kenji a zastavil se v šatnách, jež byly před samotným vstupem do sprchy. Opřel se o kovovou skříňku a jednu ruku si strčil do kapsy.
Naoko řekla: „Pochopte, že nemohu o slečně Akiře otevřeně mluvit před jinými lidmi. Ani nyní bych neměla a proto vás chci požádat, aby vše zůstalo jen mezi námi.“
„Povím vám to takhle – dnes jsem tu neoficiálně, ale zítra mohu přijít s příkazem k prohlídce a mohu důkladně prověřit nejen budovu jako takovou, ale i zdejší zaměstnance. Opravdu jsou zde všechny ty dívky legálně? Nepochází některá čistě náhodou z ciziny a zde si pouze nepřivydělává svým... uměním?“
„Chou také nebyla Japonka…“
„Vy mi nerozumíte – nemám nic proti cizinkám, ostatně… vzal jsem si za ženu chudou Číňanku a nechci těm holkám ublížit, vždyť chápu, že to mají těžké, ale já nutně musím zjistit, co tu pohledává Akira Watanabe!“
„Momoko, že? To ona vám prozradila, že tu slečna Akira je.“
„Vaše dcera, zdá se, více táhne ke straně dobra, nežli vy, Naoko.“
„Ke straně dobra…“
„Možná nechtěně jste se zapletla do vysoké hry, kterou hrají výhradně něžná pohlaví. Ovšem zatímco vy, zaměstnankyně Ikebany, zastáváte roli pěšců, tak ty opravdové hybatelky táhnou výhradně dámami. A jak jistě víte – šachovou partii málokdy přežijí obě dámy. Až některá ze stran vykřikne šach mat, jejich počet bude menší, než je nyní, zdá se. Teď jde jen o to, aby dáma na mé straně zůstala ve hře až do konce.“
„Pane Kapitáne, král své pěšce s klidem obětuje, aby na bojišti zvítězil. A obětuje ty, se kterými není spokojen. Nechci, aby můj král naznal, že moje figura je zbytečná.“
„Chápu vás, ale králové v téhle partii mají prachmizernou moc. Já ani Tokutaro Watanabe nejsme ti, kteří o výsledku rozhodnou. Tuhle hru už dávno nevedeme my. Přestaňte se donekonečna vytáčet a začněte mi odpovídat. Možná, že máte raději ochranná křídla od mafie nežli od policie, ale co když moje dáma v nejbližší době ohlásí konec hry?“
„Sám jste řekl, že jsem jen pěšec a hru nevedu a dokonce do ní ani nevidím, ale není to snad víra, proč pěšci slepě slouží svému vládci?“
„Víra nebo strach… No tak Naoko, mluvte už konečně. Kdysi jsem vás měl za chytrou a rozumnou ženu. Vždyť i vaše dcera už pochopila, čí dáma ovládne hru.“
„Teď z vás mluví jen víra, ovšem slepá. Dovolíte minutku?“ Naoko vytáhla z kapsy mobilní telefon. „Neznám Tokutara a v životě jsem ho zde neviděla, ale není to jen král, kdo velí svým pěšcům. Někdy je to dáma.“ Naoko vytočila číslo, jež měla uloženo v mobilu.

„Dobrý den, paní.“
---
„Situace se poněkud vyhrocuje a… já tu vedle sebe mám policejního důstojníka.“
---
„Akira? Ano, je zde. Právě o setkání s ní policie stojí.“
---
„Obávám se, že ano.“
---
„Přijedete? Výborně, to by bylo nejlepší. Na viděnou.“
---

„Nová figura?“ ptal se Kenji.
„Pro vás asi ano. Vysvětlí vám všechno lépe. Počkejte tady v hotelu. Za necelé dvě hodinky je zde.“ Naoko vykročila ke dveřím a zabrala za kliku.
„Neriskujte, Naoko. Vaše intriky ve výsledku stejně ničemu nepomohou.“
„Myslíte? Není nad to, když si jedna strana koupí rovnou krále.“ S těmito slovy Naoko odešla a Kenji si vůbec nebyl jistý tím, co se kolem něj děje. Připadalo mu, že uvízl v síti a bylo jen otázkou, kdy už se neudrží na nohou.

Kenji vyšel ze šaten a zamířil si to k recepci. Naoko tu momentálně nebyla a tak mohl bez obtíží vyjít po schodech nahoru. Tady minul dvojici rozesmátých Asiatek, které právě utíkaly do jednoho z obsazených pokojů.
„Promiňte, krásky.“ zastavil dívky Kenji.
„Ano, krasavče?“ otázala se jedna z nich.
„Kde bych našel pokoj slečny Akiry?“
„Akiry? O té nechceme ani slyšet, nemám pravdu?“
„Máš," odvětila druhá dívka. „Doufám, že co nejdříve zase zmizí. Zvráceností máme už dost.“ Dívky odešly do pokoje a Kenji si jen povzdechl
„Hledáte něco, Kapitáne?“ Kenji se otočil a spatřil recepční Naoko.
„Chci mluvit s Akirou osobně a hned! Kde ji najdu?“
„Těžko říct…“
„Vy si opravdu myslíte, že si se mnou můžete hrát?!“
„Počkejte raději se mnou dole na recepci.“ Kenji nakonec rezignoval a Naoko poslechl.

Yoon byla mezitím v Akiřině pokoji a ta stále sledovala dění venku.
„Čumění z okna je tvojí velkou zálibou?“ pronesla posměšně Yoon.
„Copak jsem ti za ty dny už neřekla dost? Snad víš, proč jsem tak skleslá, ne?“
„Vím, ale rozhodla ses sama. Stále jsi mi však neřekla, proč jsi zde ubytovaná. Proč zrovna zde, když jsou tucty jiných a hlavně normálních hotelů. Je to kvůli majiteli, Akiro? Ty ho znáš?“
„Znám, ale ubytovaná tu jsem z jiného důvodu. Kdysi tu Kasumi pár dní pobývala a to proto, že jsem jí o tomto místě řekla. Občas, asi tak třikrát, čtyřikrát za rok jsem sem tajně chodila a to ještě v době, kdy jsem Kasumi honila všude po světě. Kdo má peníze, může si dovolit opravdu hodně… A může tak upokojit i své touhy po… stejném pohlaví.“
Yoon tohle již nepřekvapilo. „Ta hloupá recepční mi to už naznačila. Stejně je to šokující... Jsi větší ubožačka, než za jakou jsem tě doteď považovala.“
„Yoon, povíš to mému otci?“
„Co se pak stane?“
„Zabije mě.“
„To udělá v každém případě.“ Akira po těchto slovech propadla v pláč a Yoon se na ní jen pohrdavě a s úšklebkem dívala.

Trvalo skutečně téměř dvě hodiny, než do Ikebany přišla žena, která měla Kenjimu vysvětlit víc. Policistu zprvu překvapilo, že nejde o Asiatku. Před ním stála postarší žena s brýlemi a v drahých společenských šatech.
„Vy budete Kenji Kimura, že ano?“ zeptala se žena.
„To jsem a vy?“
„Jsem Alice McCallová, Američanka a majitelka hotelu Ikebana. Naoko, já a pan policista si promluvíme v soukromí. A možná, že slečna Watanabe by u toho měla být taktéž.“
„Vrchní patro, pokoj číslo 12,“ odvětila Naoko. Kenji velice rád následoval Alice do Akiřina pokoje. Jen co Alice vyšla do patra, zazvonil jí mobilní telefon.

„McCallová. Co si přejete?“
---
„Výborně. Už jsem ani nedoufala. Dovezte je sem a řekněte mi jedno - jsou ozbrojení?“
---
„Ne?! To je dobře. Už jste na cestě? Odkud vlastně voláte?“
---
„Pro benzín… Ano, rozumím, tak dávejte pozor a… nezklamte mě.“ 

Yoon nervózně obcházela kolem postele, na které posedávala Akira s kapesníkem v ruce.
„Pohled na tvoji tvář je odporný,“ pronesla Yoon. „Zvažovala jsi plastickou operaci?“
„Ano, ale nechci maskovat, jaká vlastně jsem.“ Yoon pohlédla na Akiru a vytřeštila oči
„Ty čubko! Jsi nejpodlejší svině, jakou znám a tvrdíš, že se nechceš maskovat?!“
„Měla by ses uklidnit,“ řekla Japonka. „Mám na mysli fyzický vzhled. Chmm, jak je vůbec možné, že se necháváš tak snadno vytočit? Tohle nejsi ty!“ Yoon vrhla na Akiru jen další zlostný pohled.
„Jak by ti bylo, kdyby to jediné, na čem ti v životě záleží, bylo na dosah ruky a přesto stále daleko? Už mám toho čekání po krk! Kde jsou ti dva pitomci?!“
„Nevím,“ špitla Akira.
„Co když vůbec nepřijdou? Máš plán B?“
„Ten už nebude třeba. Když tohle nevyjde, budeš jediná na světě, kdo mě bude schopen uchránit před smrtí. Budeš pak se mnou čtyřiadvacet hodin denně?“
„Pokud mě to dostane ke Kasumi, tak ano.“
„Teď mi tak trochu spadl kámen ze srdce.“ Na dveře pokoje zaťukala Alice a Akira se zvedla, aby zašla otevřít. Návštěva Alice a Kenjiho Akiru překvapila. Oba znala, ale Alice viděla poprvé. Dost o ní slyšela, i o jejích činech a zájmech. Akira pozvala své hosty dál a Yoon zpozorněla.
„Kdo je vlastně tahle žena?“ zeptal se Kenji a ukázal na Yoon.
„Eso v rukávu,“ odvětila Alice.
„Proto mám raději šachy,“ odvětit Kenji. „Tam nikdo nic neskrývá.“
Alice se pousmála a řekla: „Pak jde o dámu, která krále svého protivníka zbaví nejsilnější figury a bez ní půjde celá strana k čertu,“ Yoon však stále vůbec nechápala, o co tu jde. Samozřejmě byla od Akiry instruovaná a znala svoji roli, ale bylo jí proti srsti, že ji cizinka zná a považuje ji za pouhou figurku. Yoon se opřela o dveře, to aby nikdo bez jejího svolení z pokoje neodešel. Vůbec se jí situace nelíbila. „Už jsem říkala, že mám ráda na bojišti přehled? Nejvyšší čas si ho udělat, řekla Yoon.“
„Nebojte se paní Kwan,“ odvětila Alice a vytáhla šek, který položila na stůl. „Částka chybí, pane Kimuro a je jen na vás, jak vysoká bude. S tím šekem odsud odejdete a na oplátku přetnete veškerá spojení mezi policií a kýmkoli z nás, včetně Kasumi Sato. Opustíte naši partii.“
Kenji šek zvedl a prohlédl si ho. „Menší přilepšení by nebylo na škodu, to je pravda, ale zapomínáte na jednu skutečnost – s Tokutarem to je osobní a žádné peníze nenahradí moji ženu.“
„Co je mrtvé je mrtvé, ale živé se mrtvým může stát. Copak už nemáte jinou ženu? Možná ji stihne stejný osud, jako tu předchozí.“ Kenji zlostně pohlédnul na Alice. Její vyhrožování ho rozčílilo. Poté šek významně přetrhl a hodil na zem.
„Když jsem do tohohle šel," řekl Kenji „říkal jsem si, že to dotáhnu do konce, stůj co stůj. Dokonce i mí nadřízení mě varovali, že si zahrávám s ohněm a dnes je Tokutaro na kolenou a jeho lidé jsou buď mrtví, nebo v celách smrti.“
„Ne všichni lidé,“ odvětila Alice.
„Vy nejste jeho člověk.“
„Je to zvláštní, pane Kimuro – hádáme se tu o tom, kdo je na té či oné straně a proč, a přitom se vše točí okolo jedné jediné ženy. Samozřejmě, že nejsem Tokutarův člověk, ale máme společné zájmy, tak proč si navzájem nepomoci, že? Mým cílem je usmrtit Kasumi Sato a právě proto jsem už dva roky vlastníkem Ikebany. Stále čekám, kdy se zde Kasumi zase objeví, aby tu hledala úkryt a já pak mohla za pomoci Tokutara a jeho lidí zinscenovat past, která sklapne i s naší noční můrou, která se za ty roky rozrostla do obludných rozměrů. Bohužel, jak je vidno – Kasumi se Ikebaně vyhýbá, jak čert kříže a patrně sem už nikdy nepřijde, ale nevadí, neboť máme jiný, podstatně účinnější plán.“ Kenji vrhl pohled na Akiru, která usedala na postel.
„Unavená?“ zeptal se jí Kenji. „Víte, Akiro, tak nějak jsem očekával, že se už pokusíte zasáhnout. Paní Alice je tu sama… a jak sama řekla, je naším protivníkem.“ Překvapená Alice couvla o pár kroků ke dveřím. Zde narazila na Yoon.
„Spěcháte někam?“ zeptala se Korejka.
„Na čí straně doopravdy jste, Akiro?“ otázala se Alice. Akira sklopila zrak, ale nic neřekla. Yoon otevřela dveře, do kterých se okamžitě pokusila vejít Alice, ale Korejka jí podrazila nohy a srazila na zem. Pak pohlédla na Kenjiho a řekla:
„Nejvyšší čas ovládnout hru. Seberte se, vypadněte a pomstěte svoji ženu. Nedovolím, aby vám někdo bránil v pomstě. Tokutaro ať klidně zemře, mě to jen prospěje, ale Kasumi je moje. To já ji zabiju, abych se já mohla pomstít.“
Kenji se však k odchodu neměl. Promluvil k Akiře: „Takže je to pravda! A já tomu nemohl uvěřit… Po všech těch letech jsem nemohl uvěřit tomu, že jste nás zradila! Jak je možné, že těm dvěma jde o Kasuminu smrt a vy nereagujete, přestože máte být tou nejvěrnější spojenkyní Kasumi? Nevěřil jsem Kasuminým slovům dokud jsem to neviděl na vlastní oči. Stále jsem myslel, že se ve vás spletla a že třeba jen hrajete nějakou dvojí hru, která ve výsledku Tokutarovi ještě více ublíží. Věřil jsem vám a vy přitom bojujete na straně protivníka… na straně lidské zrůdy!“
„To Kasumi je zrůda!“ zdůraznila Alice.
„Kasumi nezabila moji ženu!“ zařval Kenji.

Yoon vyhlédla z pokoje, neboť zaslechla kroky. Spatřila Samuela a Sakuru. Přestože ani jednoho z nich v životě neviděla, bylo jí jasné, o koho jde. Vykročila na chodbu přímo proti nim.
„Akira mi o vás pověděla,“ pronesla Yoon.
„Ty budeš ta Korejka, co?“ zeptala se Sakura. „Hele, nevím, jestli to děláš dobrovolně, nebo vůbec netušíš, co se kolem tebe děje, ale věz, že tvůj kejhák je zachráněn, neboť Kasumi nevyměníme, ale získáme ji násilím.“
„Proboha!“ vykřikl Kenji a vyběhl na chodbu. „Běžte pryč! Tohle je to, co chce!“ Yoon vrazila Kenjimu pěst do břicha, až mu málem vyrazila dech. Po ráně loktem do nosu mu začala téct krev a poté, co ho Yoon kopancem poslala proti zdi, se zhroutil na zem.
„Kurva, ty seš rychlá…“ řekla obdivně Sakura.
„Co to bylo za muže?“ zeptal se Samuel.
„Polda.“
„Tak polda…“ řekla Sakura. „Nemám ráda poldy. Ale především nemám ráda, když mi někdo lže. Ten chlápek se nás snažil varovat…“
„Možná," odvětila s klidem Yoon. „Pojďte do pokoje.“ Samuel to chtěl risknout, ale Sakura si nebyla jistá. „Do toho pokoje tě dostanu klidně násilím, takže co?“ otázala se Yoon. Sakura se Korejky nebála, ale přeci jen chtěla vidět Akiru a zjistit, o co jde. Věřila tomu, že když je Korejka beze zbraně, nemůže ji přemoci tak snadno, jako Kenjiho.

Yoon za nově příchozími zavřela dveře, ale nejprve do pokoje dovlekla i omráčeného Kenjiho.
„Akiro!“ vykřikl Samuel, když si všiml své známé. Poté pohlédl na Alice, kterou taktéž znal. Její přítomnost ho překvapila.
„Co se tady kurva děje?“ vyštěkla Sakura. „Co je tohle za lidi?!“
„Akiro, doufám, že víš, co děláš,“ řekl Samuel. „Jak Kasumi osvobodíme?“
„To vyřešíte později,“ řekla Alice. „Když už je pan Kimura ze hry, myslím, že tu nejsem zapotřebí.“ Yoon tentokrát Alice pustila, neboť počítala s tím, že se brzy dozví vše podstatné. Alice však udělala vážnou chybu – mezi dveřmi se otočila na Akiru a řekla: „Nezapomeň se ujistit, že je ten polda mrtvý, Akiro. Nemůžu si dovolit, aby mě spojoval s Tokutarem." Tato slova Yoon rozhořčila.
„Toho muže nikdo zabíjet nebude!“ zařvala.
„Proč?“ zeptala se Alice „Je k ničemu a jen se nám plete do cesty.“
„Každý si zaslouží svoji pomstu!“ Hned na to chytila Yoon Alice za hlavu a třískla s ní vší silou proti zdi. Žena se zhroutila na zem s rozraženou hlavou.
„Ten muž chce jen pomstít ženu, kterou miloval a to mu já a ani nikdo jiný upírat nebude! Krom toho, až bude Tokutaro vyřízený nebude na škodu, když budu mít Kenjiho vděk...“
Yoon poté přešla k Sakuře, která poznala, že se jí Korejka snaží napadnout a předběhla ji. Úder do tváře s Yoon však sotva hnul. Korejka následně vymrštila dlaně takřka nepostřehnutelnou rychlostí a udeřila Samuela i Sakuru do čela. Zapotáceli se, čehož Yoon využila, aby klidným krokem prošla mezi nimi. Pozvedla paže do výše ramen a udeřila své protivníky lokty zezadu do hlavy. 

Sakura netušila, kolik hodin uplynulo od doby, kdy ji omráčili. Když se probrala, poznala, že se nachází v pokoji, ale Kenji ani Alice zde nebyli. Okamžitě ji došlo, že je spoutaná silnými provazy. Ruce měla zkroucené za zády a nemohla s nimi ani pohnout. Pachuť krve v ústech byla nepříjemná, ale zdaleka ne tolik, jako pohled na ženu, která ji s naprostou lehkostí přemohla. Akira seděla na posteli a Yoon se opírala o dveře. V jejích očích byl jasně patrný pocit nadřazenosti. Sakura se ohlédla vedle sebe, kde spatřila Samuela. Byl již při vědomí, ale jeho nepřítomný výraz tomu moc nenasvědčoval.
„Naše spící princezna se konečně uráčila probrat,“ poznamenala jízlivě Yoon a poklekla k Sakuře, aby jí mohla pohlédnout do očí. Povýšený výraz ve tváři dával najevo, za co Sakuru považuje.
Japonka plivla Yoon do tváře, načež se jí kolem krku sevřely Korejčiny silné prsty.
„Yoon!" vykřikla Akira. „Nech ji – potřebujeme ji!" Yoon tedy povolila stisk a vrátila se ke dveřím. Když Sakura popadla dech zeptala se: „Co seš vlastně zač, ty kurvo?“
„Jmenuji se Yoon Han Kwan a nikdy jsem se nekurvila, což o sobě ty říct nemůžeš.“ Samuelovi ani Sakuře to jméno nic neříkalo.
Akir se zhluboka nadechla a řekla: „Teď, když jste oba při vědomí, můžeme začít. Zasloužíte si znát důvod toho všeho.“
„Zradila jsi Kasumi!“ vykřikl znenadání Samuel. „Ona ti věřila, Akiro. Věřila ti a tys ji...“
„Samueli, někdy člověk nemá na výběr, někdy zkrátka musí udělat jen jedinou věc, aby přežil.“
„To jsou kecy! Vždycky je na výběr!“
„Kasumina slova… bohužel však příliš krátkozraká. Ano, uznávám, že na první pohled je možností nepřeberné množství, ale není v silách člověka nalézt všechny. Já nenašla žádnou jinou.“
„A jak dlouho jsi hledala? Jak dlouho ti trvalo, než ses rozhodla ji zradit?“ Akira sklopila zrak a odmlčela se. „Nemusíš nic říkat, Akiro. Jsi zbabělá svině, která se přidá ke každému, podle toho, jak se jí to hodí. Všechny ty žvásty o cti a věrnosti… jednou se ale spálíš, jednou se spleteš a tvá strana i s tebou půjde ke dnu.“
Akira stále mlčela a teprve po nějaké době tiše pronesla: „Mrzí mě to, Samueli.“
„Kecy!“
„Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo.“
„Zase kecy!“
„Vážně! Věř mi, že kdyby…“
Sakuře to nedalo a zařvala: „Drž už hubu, ty čubko zasraná!“
„Proč, Akiro?" otázal se Samuel. „Řekni mi proč, vždyť ti Tokutaro tak ublížil.“
„Přes tři dlouhé roky jsme s Kasumi úspěšně porážely Tokutarovy spojence a také jeho věrné muže. Bylo to nekonečné… stále jen obavy a obavy. Usínala jsem s tím, že se už neprobudím, že do mého pokoje někdo přijde a ve spánku mě zastřelí. Bála jsem se jíst, protože jsem očekávala, že v jídle bude jed. Když jsem vyšla na ulici, v každém jsem viděla mého vraha, který z ničeho nic z tašky s nákupem nebo zpod kabátu vytáhne pistoli a zastřelí mne. Neustále jsme se skrývaly, jednou tam, podruhé jinde. Když jsme na jednom místě vydržely déle, než čtrnáct dnů, byl to skoro zázrak. Navíc jsme jen málokdy bydlely spolu, aby nás hůře vystopovali, takže i ta samota… bylo to zkrátka utrpení. Kasumi nechtěla zabít jen Tokutara, ale i jeho lidi. Celou jeho organizaci jsme měli zlikvidovat a pravdou je, že se to skoro i povedlo, jenže… ten strach… ta únava, to napětí, ta bolest… bylo to hrozné. Obě jsme Tokutara znaly a nejen jeho, ale i většinu dalších, takže jsme dokázaly být vždy o krok před nimi. Předpovídaly jsme, co podniknou i co právě plánují. Kasumi byla možná až přespříliš opatrná. Neriskovala a kvůli tomu trvalo vše mnohem déle, než by mohlo. Kolikrát jsem jí to jen říkala, že už toho bylo dost, že už není na co čekat, že zaútočíme tady a tam a že konečně utáhneme kolem Tokutarova krku smyčku. Ona ale nechtěla, nechtěla zabít Tokutara dřív, než bude takřka bez lidí a sám, protože ona ho znala, ale kdyby na jeho místo usedl někdo další, bylo by to mnohem horší. Víš, Samueli, Tokutaro je jen jeden z mnoha. V Japonsku jsou desítky klanů Yakuzy a Tokutaro je z těch všech nejmocnější, neboť on ovládá Tokio. Kasumi správně předpovídala, že mu nikdo z ostatních nepomůže, protože tím se jim zvedne šance, aby se vyšplhali na jeho místo. Dokonce nám mnozí další nabídli pomocnou ruku a chtěli mít Kasumi na své straně, ale ona odmítla. Místo toho se spojila s policií.“
„Proč by si dělala další nepřátele?“
„Nedělala si je. Policie měla body za boj s Tokutarem a Yakuza příležitosti k rozšíření svého vlivu. I když Tokutaro zemře, válka bude pokračovat, neboť Tokio bude pro mafii volnou zónou a o Kasumi se nikdo zajímat nebude. Proč taky, když oběma stranám pomohla?“
„Proč ses tedy spojila s Tokutarem, vždyť on je v podstatě mrtvý!“
„Není. Mezi ostatními klany je to velmi, velmi vážený muž, proti kterému se nikdo neodváží otevřeně postavit. Proto se do naší války nikdo jiný nezapojuje – jeden důvod jsou příležitosti, které se mafii naskytnou, až bude Tokio bez pána, druhý důvod je respekt k dosavadnímu vládci, kterým Tokutaro stále je. Až se Tokutaro zbaví Kasumi, stáhne se do ústraní a nechá Tokio jiným. Nikdo z mafiánů mu ale neublíží, na to si ho příliš cení.“
„Stále nevidím ten důvod zrady.“
„Copak to není jasné? Kasumi je možná jak fyzicky tak psychicky silná a ten tlak vydrží, ale já už ne. Navíc i po případné smrti Tokutara bych byla terčem pro ostatní klany. Oni vědí, kdo jsem, ale nechápou a nikdy by nepochopili, proč jdu proti svému otci. Tohle je ta největší zrada ze všech. Pošpinění cti vlastní rodiny a opovržení jí. Nemohla bych tu zůstat. Musela bych pryč a nechat všechno být. Věřím, že by po mě pak nešli, ostatně měli by svých starostí dost. Británie ale není můj domov, kdežto Japonsko ano! Já tuhle zemi miluji a nemohu odsud natrvalo odejít. Čím více se blížilo naše vítězství, tím víc mi docházelo, že Japonsko pro mě navždy skončí, ale s tím se smířit nedokážu. Bojovala jsem s tím a věřila, že to překonám, že se budu moci své rodné země nadobro vzdát, ale nejsem tak silná jako Kasumi.“ Akira se rozbrečela a urychleně se snažila utřít si slzy. „Japonsko je můj domov, Samueli, tohle je moje země! Tady jsem se narodila, tady jsem vyrůstala, tady chci žít a také zemřít! Nevzdám se země, kterou nade vše miluji!“
„Nemusela jsi nás ale zradit!“
„Byla to jediná možnost, jak z toho ven. Pomýšlela jsem na to už dlouho, a sice mě to dalo spoustu práce se odhodlat, ale nakonec jsem do toho šla. Přes Tokutarovy lidi jsem si s ním domluvila schůzku, ale už dopředu jsem věděla, že pokud nechci, aby mě hned na potkání nechal zastřelit, musím ho zaujmout a jediná možnost, jak toho docílit, bylo podvést Kasumi.“
„Tvrdila jsi, že je v zajetí. Na co potřebuješ nás?“
„Ona v zajetí není, Samueli. Byla, to když jsem ji vlákala Tokutarovi přímo do náruče. Proboha, když si vzpomenu na ten její pohled, který na mě vrhla, když ji v nadzemních garážích překvapili Tokutarovi lidé…  Nicméně můj otec ji nezabil. Zajímaly ho její plány. Chtěl vědět, co ví, s kým se stýká a hlavně jí chtěl připravit děsivý konec jako pomstu za Ichira – mého bratra, kterého před lety zabila. Jenže můj otec Kasumi podcenil… Utekla mu. Nevím, jak to dokázala, ani co přesně se potom dělo, neboť já jsem u toho nebyla, ale vím z vyprávění, že to bylo peklo. Bylo tam čtrnáct mužů, čtrnáct! Přežil jeden a to ještě díky tomu, že ho Kasumi považovala za mrtvého a neměla čas se o tom ujistit. Když jsem tam s Tokutarem přišla… kaluže krve byly snad všude. V jedné místnosti bylo dokonce šest těl. Někteří měli sečná nebo bodná zranění kvůli noži, ale další měli zpřelámané kosti – prsty na rukou, zápěstí, lokty i vazy. Některým dalším jednoduše rozmlátila lebku o zeď, nebo je uškrtila.“
„Alespoň víš, co udělá s tebou, ty bestie,“ dodala Sakura.
„Kasumi je teď neznámo kde. Pátrali jsme po ní, ovšem marně. Je mi ale jasné, že je blízko továrny, kam se už před dlouhou dobou uchýlil můj otec. Netroufá si na továrnu zaútočit, neboť tam má Tokutaro ty nejlepší z nejlepších a my dvě jejich řady ještě rozšíříme. Kasumi ví, že jsem ji podvedla a informovala o mé zradě Kenjiho. Ten si tím však nebyl tak docela jistý a proto dnes přišel sem. Myslel si, že to záměrně hraju na druhou stranu, to abych Kasumi pomohla, ale tak to nebylo. Holt měl Kasumi víc věřit, ale chápu, že ho překvapila skutečnost, že jsem po necelých čtyřech letech Kasumi zradila. Nyní Kenji poslouží naší věci a sdělí Kasumi, že tu jste. Osobně se postarám o to, aby byl z Ikebany propuštěn až zítra k večeru a aby u sebe měl vzkaz od mého otce, který bude patřit do Kasuminých rukou. Ona se vás pokusí zachránit a padne do naší pasti, ze které však již neunikne.“
Sakura se ještě více rozčílila. „Ty hnusná svině! Řekni mi jedno - jak to, že moje ségra Samuela nejela varovat? Proč hned potom, co odhalila tvoji zasranou tvář, která je opravdu zasraná, neletěla do Anglie?“
„Dobrá otázka… na kterou však existuje snadná odpověď – Kasumi věří, že tobě, Samueli, přišel tento dopis.“ Akira ukázala Samuelovi list papíru. „K tvé smůle ho zachytila Alice, neboť už necelé tři roky kontroluje poštu, jež se rozváží po Black Mirror.
„Cože? To je směšné!“ vykřikl Samuel.
„Není. Čeká, až Kasumi udělá chybu a dá ji na sebe stopu. Alice má na poště svého člověka a dopis z Japonska… To vyloženě bije do očí, Samueli. Ona jde po Kasumi už léta a to proto, že jí zavraždila manžela.“
„To je lež!“
„Nevím, co je pravda a co ne. Ten dopis ti ale ukážu.“ Akira rozložila dopis a nechala Samuela i Sakuru aby si ho přečetli

[i]Akira mě zradila, Samueli, a myslím to smrtelně vážně. Možná teď nechápeš, ale věz, že nemám čas všechno vysvětlovat. Očekávám, že se tam objeví a bude se tě snažit dostat do Japonska, abys jí posloužil jako návnada. Až zazvoní u brány zámku, uvítej ji kulkou mezi oči. Věc tady se chýlí ke konci. Tokutaro je slabý, ale momentálně zalezlý jako krysa. Až vyleze ven, najdu ho a zabiju. Dokud však je u sebe v továrně, nezbývá mi než vyčkávat. Můj návrat se už blíží miláčku, tak na sebe dávej pozor.
Kasumi[/i]  

„Mrcha!“ zařval Samuel. „A kde vlastně je?“
„V nemocnici. Její stav je prý velice vážný, alespoň to říkal doktor, jež tu byl.“
Sakura se usmála. „Třeba chcípne, a když ne, sestřička ji vykuchá stejně jako tebe.“
Samuel nahlas vyslovil své myšlenky, aby se ujistil, co ho čeká. „Takže teď nás převezeš do továrny a budete čekat, až se tam objeví Kasumi.“  
„Ano. Chmm, není to osobní. Nic proti vám nemám, ale je to jediná možnost, jak se ke Kasumi dostat a jak ji zničit. A když ji nezničíme… ona zničí nás.“
„Kasumi nedostanete, Akiro. Říkala jsi, že zabila čtrnáct mužů…“
„Ano, ale to byli břídilové a ne špička Tokutarovy mafie. Jak jsem řekla - Kasumi bude vlákána do pasti a bude zabita. Jsou tam ti nejlepší, Samueli – ona si s nimi neporadí.“
„Jsi naivní. Kasumi není blázen a pokud jsou ti lidé tak dobří, ona nebude riskovat.“
„Ale bude, Samueli, určitě bude. Kolikrát jsem od ní jen slýchala, jak moc tě miluje. Vyprávěla mi o tobě a přála si být zase s tebou. Říkala, že jsi jí ohromně pomohl a že si ani nemyslela, že někdy potká opravdovou lásku. Po tom, co ji můj bratr podvedl, už nechtěla s nikým nic mít, ale ty jsi jí dokázal, že ji upřímně miluješ. Je to smutné, Samueli. Čtyři roky odloučení pro nic za nic. Kdyby do Japonska nikdy nejela, možná byste už byli mrtví, protože by vás Tokutaro našel, ale byli byste spolu. Takhle se s největší pravděpodobností už ani nikdy neuvidíte a přitom vás bude dělit jen pár metrů. Navrhovala jsem Tokutarovi, aby Kasumi nezabíjel, ne dřív než se shledáte a budete se moci naposledy políbit a rozloučit. Nesouhlasil.“
„Hraješ si na chudáčka, kterému je strašně líto, co provedl a přitom jsi jen bezpáteřná mrcha. A co ona, kdo je ona? Proč tu je?“ řekl Samuel a pokýval hlavou směrem k Yoon.
Ta řekla: „Také jdu po Kasumi a v mém případě to osobní je. Poslechni si jeden příběh, Samueli, a snad ti konečně dojde, jakou svini to miluješ.“

Yoon usedla na židli a začala vyprávět.
„Stalo se to před pár týdny. Byl to den jako každý jiný. Můj manžel Jin přišel k ránu domů z práce. Dělal doktořinu a tu a tam zkrátka musel sloužit i noční služby. Zpočátku to bylo vcelku těžké, jelikož jsme se třeba dva-tři dny v týdnu ani pořádně neviděli, ale zvykli jsme si. Jin ten den uvařil kafe a připravil mi snídani. Já se mezitím vzbudila, pozdravili jsme se a v podstatě i rozloučili. Jin si šel lehnout a já si dala sprchu. Poté jsem se nasnídala, oblékla a vyrazila do práce. Byla jsem učitelkou ve škole bojových umění, kterou jsem si sama zřídila a spravovala. Ráno ke mně obvykle chodívali starší lidé a ženy v domácnosti, v odpoledních hodinách děti a k večeru běžně pracující lidé. Hwarangdo je… prostě v Thajsku je to něco nového a neznámého a tak byl veliký zájem. Neučila jsem však jen to, neboť umím mnoho věcí. Kvůli velkému zájmu jsem pracovala čtyři dny v týdnu takřka od rána do večera. Bavilo mě to a ten pocit, že někomu předávám své znalosti a on je využije kupříkladu k tomu, aby se ubránil případným útočníkům, byl hřejivý. Nebudu ale zastírat, že mi šlo především o peníze, ostatně komu ne, že? Škola také něco stojí a pohodlný život taktéž není zadarmo. Ten den zkrátka nebyl ničím výjimečný. V poledne za mnou přišel manžel a vzal mě jako obvykle na oběd do nedaleké restaurace. Povídali jsme si o plánech do budoucna. Říkal, že v pětatřiceti už je opravdu nejvyšší čas myslet na děti. Jin si je moc a moc přál, to jsem samozřejmě věděla, ale moje kariéra by byla rázem fuč. Těžko můžu učit fyzicky náročné kousky s těhotenských břichem. Pohádali jsme se a on z restaurace odešel celý rozrušený. Kdybych jen věděla, že to bylo naposledy, co ho vidím živého… Netušila jsem, že k něčemu může dojít a vrátila se zpátky do školy. Před začátkem dalších hodin jsem měla dost času se nad sebou zamyslet. Věděla jsem, že to Jina nepřejde, že touha po dítěti je příliš veliká, ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Bála jsem se, že by mě mohl opustit, a nechtěla jsem, aby se tak stalo. Došlo mi, že dítě nám vlastně umožní být spolu mnohem déle než doteď. K večeru, když bylo po práci, jsem se stavila v obchoďáku nakoupit tilapii, kterou Jin miloval, víno a svíčky pro navození romantické atmosféry. Věděla jsem, že bude nadšený, až mu řeknu, že s dítětem souhlasím a že se o něj tedy pokusíme. Přišla jsem domů a hned mi došlo, že něco není v pořádku. Dveře na balkon byly pootevřené a ty do Jinovy pracovny dokonce vyražené. Vešla jsem dovnitř a tam našla tělo svého manžela. Bylo doslova přeseknuté na dvě půlky. Vytékala z něj krev a vnitřnosti – hlavně střeva. Ten pohled z paměti už nevymažu. V pracovně nebyly vidět žádné známky boje, jakoby to Jin ani nečekal, nebo byl natolik vystrašený, že se nedokázal bránit. To, co ho rozseklo, byl japonský tradiční meč – katana. A ta, co ho držela v ruce, byla Kasumi Sato.“
„Kde bereš tu jistotu?“ zeptal se Samuel a pohlédl na bledou Akiru. Nenapadlo ho však, že její současný stav je způsobený něčím jiným než lítostí nad osudem Kasuminých blízkých.
Yoon Samuelovi odpověděla: „Byla to její pomsta za to, že jsem ji před lety vyhodila ze své školy.“
„Asi mu nerozumíš, ty čubko šikmooká,“ zařvala Sakura. „Jak víš, že toho zmrda zabila Kasumi? A spekulace si strč do prdele!“
„Moje služebná ji viděla odtamtud odcházet.“
„To ale nedokazuje, že to udělala,“ řekl Samuel.
„A co tam tedy dělala? Co? Když jsem ji ze své školy vyhodila, bylo mi jasné, že má na mě vztek, ale že je tak zbabělá a místo aby se mi postavila, zabije nevinného člověka…“
„Asi nebyl tak nevinný, jinak by mu totiž nikdy neublížila.“
„Jsi zaslepený láskou k ní. Jak může někdo milovat krvežíznivou zrůdu?“
„Kdybys věděla, čím vším jsem si prošel, pochopila bys to.“
„Já mám času dost, Samueli, můžeš vyprávět.“
„Ne, je to tak bizardní, že by ses mi jen vysmála.“
„Ha, ha, jsi blázen.“
„Proč tu jsem i já?“ zeptala se Sakura, „vždyť by stačil Samuel, ne?“
„Pravděpodobně ano,“ řekla Akira, „ale je tak větší jistota, že Kasumi nalákáme tam, kam chceme. Krom toho nejde jen o ni. Potřebuji získat otcův vděk, a protože tě chce také zabít, rozhodla jsem se tě do celé věci zapojit. Od té doby, co jsi mu před lety poslala ten vzkaz, tě nenávidí podobně jako Kasumi. Tvrdila jsi v něm, že ho zabiješ. Pověz mi, Sakuro, proč ses k tomu neodhodlala?“
„No to mě poser – vážně myslíš, že ti něco řeknu? Vyliž mi!“
„Ehm, nemusíš nic říkat, Sakuro, já to ostatně vím – bála ses. Měla jsi strach stejně jako Kasumi. Jednoduše se mého otce bojíš.“
„Hovno!“
„Ale je to tak. Nezapírej, vždyť já se ho bojím taky.“

Akira přešla ke stolku a ze šuplíku vyndala malou lahvičku a hadřík.
„Je nejvyšší čas připravit vás k převozu. A aby to bylo co nejbezpečnější, bude nutné vás uspat. Tentokrát to bolet nebude.“
„Ale mohlo by,“ dodala Yoon.
„Jen si to zkus, ty Korejská svině,“ vykřikla Sakura.
„Jak si přeješ.“
„Né!“ vykřikla Akira, aby Yoon zarazila. „Nechci jim způsobit další bolesti.“ Akira napustila hadřík chloroformem a poté ho oběma vězňům přiložila pod nos. Během chvíle Samuel i Sakura ztratili vědomí. 
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz