:: Co takhle jít si zaběhat? ::
 
 autor: Marcela 22.10.2020, 19:19 
 
 
Začalo to vlastně úplně obyčejně. Kamarádka Marie, která reprezentovala kraj v běhu na dlouhé tratě a která znala můj ne zrovna kladný vztah ke sportu a rozhodla se to změnit, mi v pátek večer zavolala, že prý se pro mě ráno staví a půjdeme si zlehka zaběhat. Když jsem se nadechla, abych jí z plných plic řekla, co si o jejím nápadu myslím, neuvědomila jsem si, že mám v puse hašlerku a začala jsem se dusit. Asi si myslela, že mlčení znamená souhlas a já už jen zaslechla, jak říká: „Jo, a vezmi si něco pohodlného“.
Sluchátko bouchlo o vidlici, hašlerka vyletěla velikým obloukem z mého krku, přistála přímo uprostřed koberce a já, lapajíc po dechu, ztěžka dopadla do křesla.
Ráno jsem si trochu přivstala, přiznám se, byla jsem trochu nervózní, jenže to jsem ještě nevěděla, co mě čeká a co ve slovníku Marie znamená zlehka.
Natáhla jsem na sebe teplé bavlněné spodní prádlo (to si kdysi koupila babička, ale nestihla ho unosit), navrch jsem si oblékla lesklé fialové legíny a k tomu si vzala růžové delší triko, na kterém byla má oblíbená postavička Mickey Mause. Kolem pasu jsem si pro jistotu ovázala modrou šusťákovou bundu s červenými pruhy, kterou jsem po roce 89 koupila na tržnici za 250.-Kč - no, nekupte to. Tenkrát mi dokonce ten šikmooký sympaťák, který mi ji prodával, řekl: „Paní sluší!“ - udělala jsem na něj asi dojem. Na hlavu jsem si natáhla háčkovanou zelenou čelenku s růžovou mašličkou uprostřed - ony prý totiž čelenky zadržují pot.
Problém nastal při obouvání. V mém botníku se to sice hemží kozačkami, pantoflíčky, botami na podpatku, ale ouha - botasky žádné. Naštěstí jsem si vzpomněla, že na schodech do sklepa mám jedny sešlapané plátěné tenisky, kdysi bílé, teď podivně šedé od toho, jak v nich chodím do sklepa pro uhlí.
Když jsem se ujistila, že mám všechno důležité, šla jsem počkat před dům. Marie měla dorazit asi za deset minut, během kterých mě stihlo okouknout s podivným úšklebkem na tváři několik lidí. Byl mezi nimi i můj šéf, který když mě uviděl, zběsile zamrkal, povytáhl obočí, prošel kolem mě, načež odpovědí na můj pozdrav mi bylo podivné kuckání.
Marie se, jen co mě uviděla, začala hlasitě smát, řehtala se na celé kolo. Kdybych prý takhle pobíhala kolem bohnické léčebny, měli by zaměstnanci pohotovost. Nevím, co tím myslela, ale došlo mi, že se to asi týká mého úboru. Sama byla oblečená do modré teplákové soupravy s kapucí. Na mikině měla vyšitou jakousi bílou fajfku a na teplácích nápis Nike. Moc teda nechápu, proč si tam vyšila zrovna jméno Nike, když zatím chodila jen s Honzou, Milanem a její nynější přítel se jmenuje Pepík. To ona je směšná. Ale co, jde se běhat, a tak radši nic neříkám, jen se trochu zakaboním, aby viděla, že se nedám.
Nejdřív se musíme zahřát, takže mě čeká malá rozcvička. Upažit, vzpažit, předpažit - paráda, netušila jsem, že sport je taková pohoda. Předklonit se, narovnat, předklonit… RUP! Něco je špatně, zády mi projela ostrá bolest. S obtížemi se narovnám, ale bolest, byť v mírnější formě, přetrvává.
„Neboj, to se rozběhá.“ usmívá se na mě povzbudivě Marie.
Vyrážíme. Nejprve jen tak zlehka klušeme, pak Marie začíná zrychlovat. V zádech mě píchá, ale přece to nevzdám hned na začátku. Začínám se potit. Ještě, že mám tu čelenku, co zadrží pot. Hmm, nezadrží. Kapky potu mi stékají do očí, po tváří, za krk. Mám pocit, že rychleji už běžet nemůžu a zrovna v ten moment Marie opět přidá.
„Teď jen budeme udržovat tempo,“ říká s úsměvem a pravidelně oddechuje.
Já oddechuji také, ale určitě ne pravidelně a už vůbec ne lehce. Zdá se mi, že nemůžu dýchat, srdce mi buší tak, až mám pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudníku a poběží napřed. Ve spáncích mi tepe, prameny vlasů se mi lepí na čelo a na krk, třísla bolí, nohy klopýtají a v očích mám zcela jistě zuřivý výraz. Připadám si jak štvaná zvěř. Pomalu umdlévám, vzdálenost mezi námi se prodlužuje, lapám po dechu, padám…
Ležím na zemi, kotník bolí, v zádech bodá, jsem zpocená, zničená. Marie sprintuje ke mně, volá záchranku.
Pobyla jsem si čtrnáct dní v nemocnici. K vyvrtnutému kotníku a k vyhřezlé ploténce se totiž přidal zápal plic. Když se mě doktoři ptali, jak se mi to vlastně stalo, odpověděla jsem: „Byla jsem si jen zlehka zaběhat“.
Když si teď chci zasportovat, je u toho vždy rehabilitační sestra a vypadá to asi takhle: upažit, vzpažit, předpažit…
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz