:: Nečekaná návštěva ::
 
 autor: MichaelaKrálová 29.02.2020, 13:32 
 
Příběh ze života...:-)
 
„Ve čtvrtek je Mikuláš.“
Blesklo mi hlavou při pohledu na kalendář. Okamžitě jsem mentálně rozvíjela organizační plán. Zavolat Mirkovi a jeho čertovsko-andělské partičce k zajištění nadílky a výchovného postrašení dítek, nakoupení čokolád, sušenek, perníčků a ovoce, hlavně nezapomenout na uhlí. To bylo největší zklamání minulého roku, když Kubík s Terezkou nenašli na dně mikulášské taštičky žádnou připomínku a trestající odměnu za své vylomeniny.
„A z čeho udělám teď sněhulákovi knoflíky?“ Stěžoval si syn.
„V nebi mají asi pěkný nepořádek v účetnictví, když Kubíkovi prošlo rozbité okno u sklepa a mě pětka z matematiky,“ starala se dcerka a já se propadala hanbou nad nedostatečnými mateřskými schopnosti a neomluvitelnou zapomnětlivostí.

Letos jsem si dala závazek - budu se lépe soustředit, udržím roztržitost na uzdě a nic nepokazím.
Pro jistotu jsem si v práci 5.prosince vzala volno. Od rána jsem doma řádila jak tajfun, smejčila, uklízela, myla okna. Všechno jsem měla přichystané, nebeské i pekelné posly obvolané, nadílkové balíčky, které praskaly ve švech čokoládovými i vitamínovými dobrůtkami, bezpečně ukryté a jejich dno černilo uhlí, které jsem ráno ukradla z hromady před sousedovic domkem. S protivným panem Horákem se mi nechtělo dohadovat, s manželem jsou teď na kordy, takže by stejně uhlíky dobrovolně nevydal. Teď jsem nablýskaným sklem pozorovala zimní nádheru, popíjela zelený čajík a vychutnávala chvilku samoty a ticha, než se vrátí manžel z práce a děti z kroužků a nastane opět blázinec. Venku padal zlehka sníh, obrovské vločky se slavnostně snášely z nebe a cukrovaly krajinu bílou krásou.

Sněžilo stále hustěji, až se podivně sešeřilo. Uslyšela jsem jemné cinkání. Něco mi to vzdáleně připomínalo.
„Že bych Mirkovi nahlásila špatnou nadílkovou hodinu? Zase jsem všechno zvrtala.“
A taky jo.
Ve dveřích se objevil Mikuláš, Čert a Anděl.
„Určitě jsem nezavřela hlavní dveře, protože jak by se sem jinak dostali.“
Uvažovala jsem s trpkou připomínkou nedodrženého předsevzetí.
Něco tu ale nehrálo. Chlapi podivně zářili. Mikuláš zlatě, Anděl modře a Čert karmínově. Oči mu červeně žhnuly, pableskovaly jak rozpálené uhlíky v táborovém ohni.
„Ti mužští jsou ale hračičky, na letošek stvořili zbrusu nový efekt.“
Pomyslela jsem si pobaveně.
„Jitka Málková?“
Promluvil Mikuláš a mě přešel humor. Nebyl to hlas Mirka. Do bytu mi pravděpodobně vnikli úplně cizí lidi. Proč jsem jen nezabouchla. Ta má roztržitost mě jednou zničí. Možná právě teď.
„Jo, to jsem já.“
Rozhodla jsem se neodporovat a při první příležitosti popadnou mobil, zamknout se v ložnici a zavolat policii.
„Víte jaký je dnes den?“
„Vím.“
„Je vám jasné, že dnes budeme soudit skutky uplynulého roku?“
„No nazdar!“
Ulítlo mi, když se mi před vnitřním zrakem seřadily všechny mé přehmaty od minulého Mikuláše.
Předstoupil Anděl. Nádherná okřídlená bytost s pravidelnými rysy v obličeji, vyzařující neskutečnou vyrovnanost a klid.
Nejspíše vlivem stresu jsem divadélku tří šílenců propadla a v tu chvíli jsem se dívala na skutečného posla nebes.
Mladík krásný jak dívka vytáhl bílý pergamen a předčítal:
„Stará se vzorně o rodinu.
Pečuje o dvě děti.
Chodí do práce.
Trpělivě vyslechne manžela, když se potřebuje vypovídat z pracovních problémů.
Každý den vaří teplou večeři a vede domácnost.
Horní nebeská sněmovna podala návrh na nanebevzetí.“
Tu vyskočil do popředí Čert, okolo těla mu šlehaly plameny, chřestil řetězy a ošklivě se šklebil.
„Je roztržitá a zapomnětlivá!
Děti příliš rozmazluje!
Do práce přišla nejmíň 10x pozdě!
Jen předstírá, že manžela poslouchá a přitom myslí na lichotky podnikového svůdce Evžena!
A navíc, dnes v den ročního soudu, drze ukradla sousedovi šest kousků uhlí!
Peklo si jí žádá!“
Teatrálně ukončil obžalobu rohatec.
Mikuláš se zatvářil znechuceně.
„Vy dva se musíte neustále hádat a v 99% to nikam nevede.“
Poté se ovládl, nasadil patřičně slavnostní výraz, pozvedl berlu a udělil mi ortel:
„Jitko Málková, tvé činy se zneutralizovaly, vyrušily a dosáhly pozemské průměrnosti a proto s námi nepůjdeš ani do nebe ani do pekla. Zůstaneš pěkně na Zemi a dál budeš rodince vařit teplé večeře.“
Spiklenecky na mě mrkl a celé procesí se rozplynulo.

Po nečekané návštěvě zůstalo pouze jemné cinkání, které přecházelo v nepříjemné drnčení zvonku, které mě probudilo. Zmateně jsem se rozhlédla, vše uklizeno, připraveno, za okny hromada sněhové nadílky a Kubík asi s největší pravděpodobností zapomněl klíče.
„Nojo, ještě visí na věšáčku, celá maminka.“
Pomyslela jsem si láskyplně. Najednou mi i mé nedostatky připadaly neškodné a roztomilé. Odpolední schrupnutí mě posílilo na těle i na duchu.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz