:: Život ::
 
 autor: Gropswell 26.01.2021, 9:48 
 
 
Chci uspořádat výpravu k obelisku přátelství. Přemítám a hraji na klavír času, za uchem mám zlomenou tužku příběhů. Zvedám se a putuji krajinou, míjím zrezlou trafostanici uprostřed pole krásy. Procházím slavobranou města z čokolády. Poslouchám rozkaz k rozběhnutí molochu spokojenosti.

Já jsem ale nespokojený, svolávám demonstraci za divadlo vědomí, kde by se odehrála komedie o kladivu doby. Jsem troska, piji z flašky poblouznění a sleduji blikající neon dnů nadcházejících, bolí mě oči.

Jsem otrokem myšlenky, že jediným polknutím extáze nezájmu převrátíme mysl na kapotu a do hlavy nám vystřelí airbag bláznovství. Ležím tedy na dýchavičných mracích přetvářky a zkouším zatínat prsty do matrace reality, bez úspěchu, protože šermíř svobody nese žerď svázanosti.

Nasazuji diadém bláhovosti a zakrývám tak odlesk hvězdy poučení na zornici života, přesto ne tak úplně, to abych zapomněl zazvonit na zvon ješitnosti. Překračuji těžiště příčetnosti a padám do propasti temnoty, kde znásilňuji nymfomanku zamyšlení. Jak jsem to mohl dopustit.

Proč po tom všem kouřím cigaretu rezignace a zanáším tím plíce ulic naděje? Proč vydechuji kouř s havrany argumentů napínající plachtu zostuzení? Zkouším v podpalubí mozku postavit přístav štěstí, který by čekal, až k molu přirazí loď s vizí zítřků. Plánuji krádež klíče k přítomnosti, abych s ním otevřel vězení vzpomínky.

Nic ale netrvá věčně a po čase jdu po podělaný cestě deja vu v omšelým kabátu ze snů a v hlavě se mi s nesmrtelností chrousta živí ta pošahaná otázka. Proč sakra pumpuješ vakuum do aorty mýho světa?
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz