Chci uspořádat výpravu k obelisku přátelství. Přemítám a hraji na klavír času, za uchem mám zlomenou tužku příběhů. Zvedám se a putuji krajinou, míjím zrezlou trafostanici uprostřed pole krásy. Procházím slavobranou města z čokolády. Poslouchám rozkaz k rozběhnutí molochu spokojenosti.
Já jsem ale nespokojený, svolávám demonstraci za divadlo vědomí, kde by se odehrála komedie o kladivu doby. Jsem troska, piji z flašky poblouznění a sleduji blikající neon dnů nadcházejících, bolí mě oči.
Jsem otrokem myšlenky, že jediným polknutím extáze nezájmu převrátíme mysl na kapotu a do hlavy nám vystřelí airbag bláznovství. Ležím tedy na dýchavičných mracích přetvářky a zkouším zatínat prsty do matrace reality, bez úspěchu, protože šermíř svobody nese žerď svázanosti.
Nasazuji diadém bláhovosti a zakrývám tak odlesk hvězdy poučení na zornici života, přesto ne tak úplně, to abych zapomněl zazvonit na zvon ješitnosti. Překračuji těžiště příčetnosti a padám do propasti temnoty, kde znásilňuji nymfomanku zamyšlení. Jak jsem to mohl dopustit.
Proč po tom všem kouřím cigaretu rezignace a zanáším tím plíce ulic naděje? Proč vydechuji kouř s havrany argumentů napínající plachtu zostuzení? Zkouším v podpalubí mozku postavit přístav štěstí, který by čekal, až k molu přirazí loď s vizí zítřků. Plánuji krádež klíče k přítomnosti, abych s ním otevřel vězení vzpomínky.
Nic ale netrvá věčně a po čase jdu po podělaný cestě deja vu v omšelým kabátu ze snů a v hlavě se mi s nesmrtelností chrousta živí ta pošahaná otázka. Proč sakra pumpuješ vakuum do aorty mýho světa?