:: Mimikry národnostní ::
 
 autor: phaint 29.10.2020, 5:08 
 
Zadání tohohle worshopu považuju za mimořádn náročné, aspoň pro mě. Tak snad jsem se mu aspoň přiblížila. Nejedná se o popis čehokoli reálného, podobné situace se odehrály kdykoli a kdekoli kolem nás.
 
Tak nám zase takhle s polovinou listopadu zavlály nad naší středoevropskou kotlinkou trikolóry, abychom se navzájem ujistili, jak velcí pašáci tady u nás jsme, a jak jsme to před čtvrt stoletím dokázali dobře zařídit. Nic proti, je dobré si připomenout velké chvíle. Ale tak nějak se při tom zapomíná na ty chvíle méně velké. Na drobnosti, které jsou tak drobné, že je nejlépe je zrušit, jako staré desetníky, které jen zabírají místo v peněžence, a kvůli nimž tam pak není dost prostoru pro ty významnější kousky.

A tak zatímco se ostatní kolem přou, zda bylo lépe před Listopadem nebo po něm, zapomínajíce na to, že podobnou otázku lakonicky zodpověděly generace minulé hluboce výstižným sloganem „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“, já vzpomínám na jinou převratnou změnu, kterou po-sametový vítr zavál do našeho města.

Na první asijskou prodejnu.

Otevřel ji pan Nguyen Thao hned někdy v devadesátém roce a byla to událost. Stará špinavá špeluňka, předtím zatlučená prkny - asi aby nikomu nepřipomínala bývalou prvorepublikovou cukrárnu, ožila jako pokropená živou vodou. Pravda, starou eleganci vystřídaly stěny živých barev či jásavé lampióny uvnitř a zvenčí nápis Hanoj v národních vietnamských barvách. Ale malý český člověk není památkář, takže rád pominul detaily, hlavně, že konečně bylo co koupit.

„Dóby dén!“ vítal pan Nguyen každého příchozího širokým úsměvem a malou úklonou. A lidé, vycvičení socialistickým personálem, který se zřejmě školíval spolu s členy vězeňské služby, byli jako u vytržení.
„Tady dálek,“ zubil se pan Nguyen u pokladny ještě zářivěji, když přihazoval do igelitových tašek (zdarma!) nějakou maličkost pro potěchu zákazníka. Obřadně přijal peníze, zase s malinkou úklonou, a lidé mu fascinovaně děkovali, okouzlení výběrem zboží i chováním prodavače, které znali jen z filmů pro pamětníky.

Uplynul rok, pak další. Zorientovali jsme se v nové době rychle. Pochopili jsme, že ono deklamované utahování opasků je jen cosi imaginárního, podobně jako „Pravda vítězí!“, a dali jsme se rádi přesvědčit, že naopak utrácením vlastně podporujeme národní ekonomiku. Tenhle styl vlastenectví byl tou správnou vodou na náš mlýn.
Co se obratu týče, nemohl si pan Nguyen stěžovat. Méně příjemné bylo, když národ Komenského a Masaryka v nové době zjistil, že v potravním řetězci se za ním na chvostu objevil ještě někdo další. Někdo, koho je možné malinko, ale přece jen buzerovat.

„Doblý dén,“ ozývalo se stále z obchodu Hanoj při každém cinknutí zvonku nade dveřmi a majitel měl pro každého připravený kromě zboží i úsměv.
„Čau,“ odvětil pak návštěvník, pokud vůbec odvětil. „Máš nátělník (cvičky, deštník, zapalovač)?“ hrnul se do prodejny jako domů. Ti obzvlášť vypečení nevynechali ani sklad, kde kromě zásob sídlila také Nguyenova rodina.
„Tliko tady,“ běžel prodavač za zákazníkem, kterému sahal nejvýš po ramena. Málokdy se dočkal přívětivé odezvy.
„To je nátělník, ne triko,“ zavrčelo to k němu odkudsi shora. „Ná-těl-ník. Tihle rákosníci, furt budou šišlat to svoje... Ná-těl-ník!“
Majitel, prodavač a rákosník v jedné osobě se pro jistotu uklonil hned dvakrát.
„Ik-el?“ zhodnotil figuru kupujícího a hbitě tahal ze sáčku tli..., promiňte, nátělník. „Pjekny. Bavlna... kvalita.“
Obvykle to končilo tím, že mu byl daný kus (nátělník, cvičky, deštník či cokoli jiného) vyrván z ruky: „Jasně, že jo, známe tu vaši kvalitu, prcku. Ukaž! Kolik? Ne [i]šižicet[/i]. Čtyřicet! Čty-ři-cet! Neumíš [i]ř[/i]? Boha, to je domluva... no, ještě, že to máš tak levný, kluku vietnamská!“
A pan Nguyen zachovával usměvavou tvář a spolu se zákazníkem se smál podařenému vtipu, jenž jemu až tak směšný nepřišel.

A čas plynul a měnil mnohé.

Obchůdek, kde pan Nguyen začínal, je opět zatlučený prkny. V ulici je podobných hned několik. Na rozdíl od ostatních si ale pan Nguyen rozhodně nenaříká. Patří mu dnes bývalá výrobní hala, do níž by se hravě vešly všechny ty Lakosty, Háemka, Emeska či Céáčka, co jich v okolních supermarketech je. Nad vchodem haly se skví metrový nápis Brooklyn Shop a kolem bliká hejno neonů. Majitel dohlíží na půltuctu českých zaměstnanců zpoza prodejního pultu. Už neběhá vybalovat nátělníky a nedává dárky.

Ale zákazníci k němu chodí pořád rádi. „Dobrý den,“ zdraví u vstupu pěkně zřetelně.
Pan Nguyen na ně upře bezvýrazný pohled a s nehybnou tváří zaznamená jejich přítomnost.
„Košík,“ štěkne na ně, až nadskočí, „vezměte si košík. A tašky do skříňky.“
Je zřejmé, že jeho čeština léty vyzrála.
A vůbec... když mi po nákupu lhostejně hází drobné do misky půlmetrovým obloukem, a když jediné, co zazní, je mé „Děkuji“, mám tak nějak pocit, že navzdory svému typicky asijskému zjevu se stal pan Nguyen jedním z nás.

Prostě splynul s českým davem.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz