:: Con los Colegas - 13. kapitola/I. část ::
 
 autor: Wheelies Devotee 21.01.2021, 21:05 
 
 
XIII. Návštěva u našich, dovolená

I.

Jeli jsme po silnici první třídy. Byla krásná letní sobota. Bylo vedro k padnutí. Interiér auta ochlazovala klimatizace. Před námi se v dálce rýsovaly obrysy Železných hor. Jeli jsme k našim. Namísto původně plánovaného nedělního oběda jsme se chystali strávit u nich minimálně víkend. Na pondělí a úterý jsme si navíc vzali oba dovolenou. Na střeše auta jsme měli přidělaný můj bicykl a Verčin speciální tricykl s pohonem na ruce.
„Crrrrr,“ začal mi zvonit mobil. Na displeji jsem četl: „Mamka volá.“
„Zvedni to prosím tě, netelefonuju za jízdy,“ řekl jsem Veronice.“
„OK,“ řekla a dala telefon k uchu.
„Dobrý den.“ – „Tady Veronika, Matěj řídí.“ – „Ano, už jsme na cestě.“ – „Jsme někde u Heřmanova Městce.“ – „Taky se těším. Zatím.“
„Co říkala?“
„Nic, jen se ptala, jestli už jedem a kde jsme a že už se těší.“
„Nojo, mamka je nedočkavá,“ řekl jsem se smíchem a položil mobil zpátky do přihrádky mezi řadicí pákou a palubní deskou.
„Ty se ale chceš ještě někde stavovat ne?“
„Jo, na Lichnici. Mám tam známýho kastelána. Dlouho jsme se neviděli. Rád bych s ním zase jednou pokecal. Osobně nás provede. Je to sice taková dost sešlá zřícenina, ale z historickýho a architektonickýho hlediska pořád impozantní. Nevadí ti to?“
„Ale to víš, že ne, ráda se někam podívám. Mám přece k historii kladný vztah a musíme si navzájem sdílet zájmy,“ pravila s úsměvem.
„Fajn, no jo, je pravda, že ty jsi mě zapálila pro posilování a je to prima. Baví mě to.“
„Dostanu se tam? Není to nějaká krkolomná, v mém případě spíš kolalomná cesta?“
„Neboj, celkem to jde. Když jsem tam byl před lety, byly tam dvě rodiny s kočárkama.“
„Že si to tak pamatuješ…“
„Nějak mi to utkvělo v paměti.“
„Tak fajn. Já tak miluju léto. Vzala jsem si plavky, je tam někde možnost nějakýho koupání?“
„Jasně, naši maj bazén na tři tempa.“
„A dál? Něco na víc temp?“
„Co třeba Sečská přehrada, hmm?“
„Nojo, to mě nenapadlo. Super. To se těším. Jak je to ještě daleko?"
„Na Lichnici už moc ne. Ještě asi patnáct kiláků.“
„Bezva."

Jeli jsme po dlouhém rovném úseku silnice. Podíval jsem se na Veroniku, usmál jsem se. Jen tak. Najednou mě přepadla touha, prohlédnout si jí. Usmála se taky.
„Co je?" zeptala se.
„Nic. Miluju tě."
„To já přece vím."
„Dívej, támhle už je Lichnice." řekl jsem, když se na kopci před námi ukázala torza hradních zdí.
„Aha. Super."
Zastavili jsme v obci Podhradí na malém štěrkovém parkovišti s několika kalužinami. Procházelo se po něm pár kvokajících slepic. Jedna zrovna pila z kaluže a pak děkovala Bohu za vodičku. Tak by pravila má babička. Ve skutečnosti se snažila, aby jí voda lépe ztekla ze zobáku do hrdla.
Již rutinně jsem šel do kufru pro vozík a přistavil jej Veronice ke dveřím. Měla nový, hezký vozíček, dosti podobný tomu původnímu. Míchal v sobě černou a červenou barvu. Pak už nic nebránilo, abychom se vydali na hrad.
„Je to daleko?"
„Ani ne, asi pět set metrů do kopce."
„No, to jde," řekla a uvelebila se ve vozíku.
„No nemysli si, že tě celou dobu potlačím sám. Pomůžeš mi," pravil jsem se smíchem.
„Samozřejmě, až nebudeš moci, řekni."

Ze začátku cesta stoupala velmi mírně, v jednom úseku dokonce klesala. Rýsoval se před námi tvar mohutného dubu s rozložitou korunou a impozantně silným kmenem.
„Dovol, abych ti představil prastarý Žižkův dub. Zde u hradní cesty ho podle pověsti zasadil Jan Žižka na památku dobytí hradu."
„Krásnej strom. Musím ho obejmout. Nasát energii."
„Prosím. Jen do toho."
Chytli jsme se za ruce a společně se přitiskli k dubovému kmeni. Zavřeli jsme oči.
„Věříš, že stromy s námi mluví?" optala se mě do ticha, ve kterém zněl jen slabý šum mírného vánku.
„Určitě, právě mi něco šeptá do ucha. Psssst."
„Mně taky, chtěla jsem vědět, jestli to slyšíš i ty."
Zůstali jsme v objetí se stromem potichu asi pět minut.
„Prej se máme políbit, řekl mi."
„Vážně? Tak to ho musíme poslechnout," řekl jsem, láskyplně jsme se objali a vášnivě se políbili.

„Jednou jsem takhle mluvila s menhirem. Z chladného povrchu toho kamenného chlapáka mi navíc proudilo do těla příjemné teplo. Bylo to zvláštní, ale to teplo jsme cítila i v nohách."
„Tomu věřím. Kameny jsou plné energie."
„Ty mě ve všem chápeš. Jsi tak skvělý."
Usmál jsem se, políbil jí na čelo, pohladil po hebkých vlasech a řekl: „Tak půjdeme na hrad?"
„Jdeme," pravila chopíc se kol.

Cesta stále stoupala docela mírně, ale těsně pod hradem, v místě, kde míjela polozbořené zdivo hradního barbakánu s bývalou první bránou, začala cesta být dosti prudká. Zapojil jsem své svaly, které díky mým pravidelným návštěvám posilovny konečně začínaly mít ten správný tvar, Veronika roztáčela svá kola a velmi brzy jsme nástrahy hradní cesty zvládli. Octli jsme se před hradní bránou, ke které vedl padací most přes hluboký příkop, jež obklopoval trojúhelný hrad ze všech stran.
„Krásnej výhled,“ prohlásila Veronika hledíc daleko do kraje severním směrem, kde zcela na obzoru dominovaly Krkonoše a v popředí charakteristický hrbolek Kunětické Hory uprostřed placaté krajiny pardubického Polabí.
„Počkej, až budeme na vyhlídce u bývalého Fraucimoru, to je teprve výhled,“ nabudil jsem Veroniku k nadšení.
„Chytl jsem Veroničin vozík a projeli jsme hradní bránou na rozlehlé travnaté nádvoří, které obklopovaly částečně zborcené hradby a starobylé rozeklané zdivo hradních budov.
„Kde je ten kastelán? Je vůbec doma?“
„On tu nebydlí, ale bývá tu pořád. Pravděpodobně bude v pokladně.“

„Nazdar Josef!“ pozdravil jsem Pepu sedícího za pultíkem ve stísněné místnůstce sloužící jako pokladna. Kromě pultíku a několika vitrínek a stojanů na suvenýry a pohlednice jí ve skleněném boxu dominoval model hradu v jeho vrcholné fázi.
„No neke!! Matěj přijel na návštěvu. Buď vítán kámo.“
„Nepřijel jsem sám,“ řekl jsem a představil mu Veroniku, která zůstala sedět ve dveřích. Pravděpodobně si jí se mnou vůbec nespojoval.
„Dobrý den krásná slečno,“ pronesl Pepa a políbil Verče šarmantně ruku.
„Jak se vám u nás na hradě líbí?“ pokračoval.
„Moc hezký výhled tu máš, ale jinak jsem toho zatím moc neviděla. Budeme si tykat, já jsem Verča, ahoj,“ pravila a podávala Pepovi ruku na tykačku.
„No, to jsem rád. Vždyť já jsem Matějův spolužák z vejšky, to byly léta, viď?“ pravil Pepa a podíval se s nostalgickým úsměvem na mě.
„To byly, vzpomínáš na profesora Trávníčka, kterej šišlal?“
„No jasně, ten je nezapomenutelnej. Pořád učí? Nevíš?“
„Ale jasně, ten snad za tou katedrou umře. Pořád se ale těší dobrému zdraví, si představ, že zrovna nedávno jsem ho potkal. Prohodili jsme pár slov, vypadá pořád skvěle a je snad čím dál chytřejší.“
„To je dobře. Dáš si pivko, támhle na Fraucimoru s výhledem na Bezděz?“
„Nemůžu, řídím a Verča to za mě s mým autem vzít nemůže.“
„Chápu. To nevadí. Můžem si to vynahradit. Za čtrnáct dní tu máme Lichtemburské slavnosti. Nechcete přijet? Budou tu kejklíři, pivo poteče proudem, šermíři, budeme grilovat selátka, hrát nám tu bude Ergo. Vskutku hojný hodokvas. Přespat byste mohli u nás v Třemošnici.“
„Paráda, to bychom mohli, co říkáš Verčo?“
„Hmmm, no. Zní to zajímavě, uvidíme,“ řekla a já poznal, že zrovna nadšená není.
Začal jsem přemýšlet, že sem vezmu nějaký kamarády. Užijeme si pravý středověký hodokvas. Kejklíři, konkubíny, středověká hudba. Něco pro mě a mé ostatní spolužáky ze studií věd historických. Pak přespíme hezky ve stanu přímo na hradním nádvoří. Místa je tu dost.

„Obnovili jsme hladomornu, chcete se jít podívat?“
„No jasně, kde jí máte?“
„Támhle pod věží, ale vem slečnu radši na záda, s vozíkem se tam asi moc dobře nedostane. No jo, holt ne vždy jsou kola efektivně využitelná,“ pronesl Pepa se smíchem.
„Chceš vidět hladomornu?“
„No samozřejmě,“ řekla a já si dřepl před vozík. Má milá přelezla z vozíku na má záda a šli jsme k půlválcovému torzu hradní věže, které stále tvořilo jednu z hlavních dominant celé zříceniny.
„To je džuzna, co?“
„Jak je to hluboký? Kudy se tam lezlo?“ otázala se se zájmem Veronika.
„No, většinou je tam hodili přímo tudy, ale támhle si můžeš všimnout zazděnýho vchodu, za ním je chodba, která tu hladomornu spojuje s podzemím paláce. Jinak to má něco přes tři metry.“
„Dyť to se museli zranit, když tam byli hození…“
„To víš, to je krutá středověká realita.“
„Nechtěla bych v té době žít. Fuj.“
„To já jo, ale ne jako nějaký ubohý nevolník. Minimálně příslušník vyšší šlechty, jinak bych do toho nešel,“ řekl jsem a pomalu jsme se ubírali zpět na nádvoří hradu.

„Říkal jsi něco o nějakém dalekém výhledu. Kde to je?“
„Nejluxusnější výhled v celých Železných horách se otvírá támhle z vyhlídky na ruinách fraucimoru,“ řekl Pepa a my se tam pomalu přesunuli.

„Já si teď musím na chvíli odskočit, potřebuju si něco zařídit. Tak se zatím kochejte,“ řekl Pepa a odešel.
„Podívej, pod námi se nachází Třemošnice, támhle dál, to město s tou vysokou věží, to je Čáslav. Hned za ní je vidět další město. Hádej jaký.“
„Dáš mi nějakou indicii?“
„Máš jí přímo před sebou. Je tam vidět obrys nezaměnitelný stavby.“
„Jo aha, to vypadá jako nějaká katedrála.“
„Správně.“
„Kutná Hora?“
„No jasně,“ řekl jsem a usmál se.
„No a támhle dál to je Kolín a ty dva kopce úplně v dálce, tomu nebudeš věřit.“
„Není to Říp?“ skočila mi Veronika do řeči.
„Správně, ten kopec vlevo, skutečně je to bájná hora Čechů.“
„A ta druhá?“
„To je Bezděz, jen ten hrad na tu dálku nějak nerozpoznáváme.“
„Jak je to daleko? Musí bejt úžasná viditelnost.“
„Tak dvě stě kiláků to bude. Říká se, že Bezděz je vidět ze všech koutů Čech, když najdeš to správný místo.“
„Jo, nezapomenu, když slavili na Bezdězu sedmisté padesáté výročí založení, měli ohňostroj a my na něj odsud koukali. Impozantní podívaná, to vám řeknu!“ ozvalo se za námi a vedle nás se postavil Pepa.
„Nevěřím. To muselo bejt malinkatý!“ pravila Veronika nevěřícně.
„Bylo, i v dalekohledu, ale koukat na ohňostroj do vzdálenosti 198 kilometrů, to se nepoštěstí každej den.“

Pak ještě chvíli jsme se kochali výhledy. Potom jsme prolezli zbytky místností, Pepa nám podal výklad o historii Lichnice a nakonec jsme si udělali několik nezbytných fotek.
Tlačil nás čas, museli jsme stihnout oběd. Rozloučili jsme se s Pepou a vydali jsme se do Míčova, který už nebyl daleko.
„Tak buďte zdrávi a snad se teda uvidíme za dva týdny. Doufám, že dorazíte,“ řekl Pepa, když nás doprovázel k hradní bráně.
„Ještě ti Verčo ukážu tu skálu, kde se měli ti švarní rytíři třikrát otočit na koni.“
„Tu, jak o ní mluvil Pepa?“
„Přesně tu.“
Skála se nacházela kousek od hradu. Byla to úzká skalka nad strmým srázem hluboko do Lovětínské rokle. Právě do této rokle spadlo tolik odvážných rytířů. Pokřtili skálu a rokli svou krví jen kvůli ženské rozmařilosti. Bůh ví, co je na tom pravdy…
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz