:: Jalapeňos ::
 
 autor: phaint 13.08.2022, 2:09 
 
Žhavé mexické slunce a láska přímo románová. I v kuchyni.
 
První ranní paprsky se přehouply přes stromy a měkce dopadly do krajiny. Nebe i země explodovaly v gejzíru barev, nad nímž se klenulo jasné azurové nebe. Jemný větřík se proplétal listím i travou a šířil vůni květin do celého okolí, stejně jako ranní trylky desítek druhů ptáků. Hacienda Los Quesadas byla připravena vstoupit do nového dne. To ale neznamenalo, že by snad hacienda spala. Navzdory časné hodině už bylo v polích za hlavní budovou vidět čilý pohyb. Dělníci se scházeli na plantáži ještě za šera. Práce bylo hodně a bylo lépe si přivstat do svěžího rána, než se lopotit v parném poledni.

Juan Carlos Ramirez de Esperanza y Arismendi ten ruch pozoroval ze sedla svého bělouše. Opíral se nenuceně o hrušku sedla, široký klobouk stažený proti slunci až nízko do čela. V paprscích ranního slunce na malé vyvýšenině nad plantáží byl zjevem vskutku impozantním. Ani lehký plátěný jezdecký úbor nedokázal skrýt jeho širokou hruď a pod rajtkami se rýsovaly ocelové svaly stehen, jež svírala pevně boky koně. Nohy vězely v holínkách z aligátoří kůže, která zdobila i mohutný opasek. Tmavé oči, zasazené do snědé, pohledné tváře, se s pozornostní sokola bystře rozhlížely po okolí, aby odhalily sebemenší detail, jenž by v konečném důsledku mohl ohrozit výsledek sklizně.

Ano, sklizeň, o tu šlo na Los Quesadas především. Již třetí generace rodu Ramirez de Esperanza y Arismendi v tomto koutu Mexika každoročně bojovala o úrodu. Ty předchozí bojovaly se ctí, a tak se i Juan cítil povinován obstát v tomto boji co nejlépe. Dobré jméno paprik [i]jalapeňos[/i] z Los Quesadas nesmělo být nikým a ničím ohroženo! Pověst o nich už dávno dosáhla až do hlavního města a dokonce prezidentský palác posílal na haciendu pravidelnou objednávku. Síla papriček [i]jalapeňos[/i] z Los Quesadas byla vskutku mimořádná a Juana Carlose to vědomí naplňovalo pýchou.

[i]„Buenos días, seňor[/i],“ ozvalo se znenadání odkudsi zespoda.
Juan shlédl z koně dolů a setkal se s širokým úsměvem a zářícími očky malého Jimeneze. Hošík se k jezdci natahoval se džbánem plným chladné vody, ale přes veškeré úsilí nedosáhl o mnoho výše než ke třmeni.
Juan se předklonil a džbán si vzal. „[i]Gracias, niňo[/i],“ řekl, zhluboka se napil a utřel si ústa hřbetem ruky. Jimenez se znovu zasmál a jeho široký, bezelstný úsměv zahřál Juana u srdce. I když na první pohled budil dojem přísného, tvrdého muže, věděl rovněž, co je to láska či soucit. Vrátil chlapci džbán a už už se chystal s ním prohodit pár slov, když vtom se ke koni přišoural starý shrbený muž.
„Do práce, synku!“ houknul s předstíranou přísností na Jimeneze. „Nemůžeš pána takhle zdržovat.“ Klučík se otočil na patě a upaloval pryč, až se za ním prášilo.
„Nebuď na něj tak přísný, Alfonso,“ napomenul Juan starce. I když jeho řeč byla strohá, měl v očích veselé plamínky. „Je to ještě dítě. A pracuje dobře. Velmi dobře.“
Staříkovi se zalily oči slzami vděčnosti. „Děkuji za ta vlídná slova, pane Juane. Jste dobrý člověk, [i]un hombre muy bueno, seňor[/i]!“ Vrásčitá dlaň setřela pár slz z větrem ošlehané tváře. „Když jste nás přijal, zachránil jste nám život. Skutečně. Já, Jimenez i Paloma vám budeme nadosmrti vděční...“
Odpovědi se nedočkal. Když vzhlédl k svému pánovi, viděl, že Juan Carlos se zachmuřil a upřel pohled kamsi za obzor. Z jeho tváře bylo možné vyčíst jakýsi neznámý smutek. Teprve když kůň několikrát nespokojeně hrábl kopytem, probral se majitel haciendy ze zamyšlení.

„Ano, jistě,“ zamumlal a matně se na Alfonsa usmál. Pak bodl koně ostruhami do slabin a ten se vzepjal. Juan Carlos byl příliš dobrým jezdcem na to, aby jej taková drobnost překvapila. Povolil otěže, pobídl koně bičem a vyrazil tryskem cestou mezi poli. Srdce mu v hrudi prudce bušilo, a nebylo to jen tím prudkým cvalem. Stačilo k tomu jediné slovo, jediné jméno. Její jméno.
Paloma.
Juan Carlos štval koně napříč plantáží k domu a měl pocit, že to jméno slyší v každém úderu kopyt. Když konečně zastavil, byli bělouš i jeho jezdec zbroceni potem. Zběsilá jízda ale Juanovi kýženou úlevu nepřinesla. Pořád na ni myslel, pořád ji měl před očima. Nebylo úniku. Dokonce včera, při večeři na počest jeho zasnoubení s Milagros de la Mora Ceballos, musel myslet na Palomu. Doufal, že zásnuby s půvabnou dědičkou sousední haciendy pomohou ukončit to prokletí bezesných nocí, naplněných beznadějnou touhou po ženě, kterou nikdy nebude mít. Jenže onen krok jeho zoufalství snad ještě prohloubil, protože teď už nebylo cesty zpět.
„Na spojení mimořádné síly paprik jalapeňos z Los Quesadas a mimořádné síly kávy z Tres Colinas!“ Tak připíjel včera večer Diego de la Mora Ceballos budoucím novomanželům. Všem u stolu to připadalo nesmírně vtipné, šampaňské proudilo do broušených sklenek, blahopřání se sypala ze všech stran... a Juan Carlos myslel na Palomu, na svou bílou holubici.

Podkoní sebou poděšeně trhnul, když pán zastavil koně na dvoře a vyštěkl rozkaz nebývale ostrým tónem. Cestou do stáje se hoch ještě jednou ohlédl přes rameno a viděl, jak pan Juan prudkým švihnutím bičem uťal květy několika orchidejí a ty se snesly na cestu, kde zůstaly ležet bez povšimnutí v prachu. Jedním pružným krokem překonal tři schody, vrazil do haly a odtud zamířil do kuchyně. Potřeboval se najíst.

[i]„Che sorpresa[/i]!“ vypískla malá zavalitá kuchařka nadšeně. „Juane, ty jsi mi ale ranní ptáče! Konečně jsi tedy našel cestu ke staré Soledad?“
Juan Carlos měl pocit, že z něj v tom útulném koutě trochu opadlo všudypřítomné napětí. Stará, věrná Soledad! Mohla mu být druhou matkou, vždyť ho znala lépe, než ta vlastní.
„Jedl bych,“ řekl stručně, ale Soledad ho přejela přísným pohledem: „Snad se napřed opláchneš, chlapče.“ Postavila před něj velkou mísu s vodou.
Juan věděl, že nemá cenu se dohadovat. Svlékl se tedy do půl pasu a nabral do dlaní chladivou vodu. Když byl hotov, kuchařka ho přejela spokojeným pohledem od hlavy k patě: „Tedy, vyrostl z tebe náramně hezký mužský, to se musí nechat. Není to tak, [i]chica[/i]?“

S těmi slovy se podívala kamsi za Juana. Ohlédl se také tím směrem a zůstal jako omráčený. Přímo ve dveřích do spíže stála Paloma, v rukou velkou mísu plnou jalapeňos, cibule a rajčat.
Neodpověděla Soledad na otázku, ale když míjela Juana, jen tiše špitla své [i]„Buenos días, seńor Juan[/i]“. Posadila se ke stolu v rohu kuchyně a začala mlčky čistit připravenou zeleninu.
Juanovi došla slova. S nejvyšším vypětím sil odpověděl na pozdrav a sesunul se na lavici u mohutného dřevěného stolu. Netušil, co mu Soledad nachystala k jídlu. Nevěděl, kde je, ani který je den. Viděl ji, jen ji. Palomu.

Dlouhé, husté, černé kadeře měla dnes spletené do copu, čímž odhalila svou štíhlou šíji. Jak se tak skláněla nad prací, vyklouzl jí jeden pramen vlasů a rámoval něžnou tvář s plnými rty a očima, hlubokýma jako studánky. Prostinká bílá blůza jen tak tak držela na ramenou a více toho nabízela, než skrývala. Bylo zřejmé, že pod ní je ukryto tělo stejně dokonalé jako tvář.

Juan Carlos polkl. „Co to děláš?“ zeptal se, aby aspoň něco řekl.
Překvapeně zamžikala a zvedla oči od práce. „[i]Adobo[/i],“ odpověděla tiše a nervózně si olízla rty. Celou dobu cítila jeho upřený pohled každým pórem. Neměl ani představu, co to s ní dělá! Běhal jí po zádech mráz i horko zároveň, měla strach a zároveň byla nesmírně šťastná. Vídala ho tak málo, a teď mu může být nablízku, aspoň těch pár chvil!
Konečně se odvážila na něj pohlédnout zpříma. [i]Madre del Dío[/i], jak je krásný! Omyté tělo se mu ještě trochu lesklo, což dávalo vyniknout každému svalu, ale ona se vpíjela hlavně do jeho pohledu, jímž ji přitahoval i děsil. V duchu děkovala panně Marii za to, že Juan Carlos nemůže nahlédnout do jejích myšlenek. Že nemůže znát sny, v nichž se po nocích zmítala na lůžku živočišnou touhou po muži, který je jí zapovězen teď i v budoucnosti. Znovu se sklonila k práci, aby skryla své vzrušení a červeň, stoupající až ke kořínkům vlasů. Trpělivě krájela zeleninu na drobné kousky, a přitom měla pocit, že Juanův pohled s ní dělá totéž.

Stará Soledad se shovívavě usmála. Už dávno tušila, co se mezi těmi dvěma děje. Jak málo se svět za ta léta změnil! Vždyť i Juanův otec a ona... ech, darmo vzpomínat. Soledad jen zamumlala, že potřebuje zkontrolovat něco ve spíži, a kuchyni tiše opustila.
Juan Carlos si jejího odchodu sotva povšiml. Měl oči jen pro Palomu. Pozoroval její pružné paže, jak vytrvale hnětou zeleninu, fascinovaně sledoval její něžné prsty, které jako malí ptáčkové snášely do omáčky koření a další přísady. Dívka měla hrnec v klíně, nohy maloučko roztažené, a celým trupem si v pravidelném rytmu pomáhala při práci. Když pak skončila a olízla si prst, aby ochutnala výsledek, zatočil se s Juanem celý svět.
Paloma se na něj plaše podívala. „Naše [i]jalapeňos[/i] jsou prostě nejlepší,“ řekla nevinně a znovu olízla omáčku z prstu.

Juan vyskočil. Už se nedokázal ovládnout. Musel ji mít, tady, teď, hned, jen pro sebe. Jedním skokem byl u dívky a drsně ji přitáhl k sobě. Dlouze mu hleděla do očí, pak pomalu postavila hrnec s adobem na stůl. Srdce jí prudce bušilo, ale nebyl to strach, co cítila. Věděla, že ta chvíle konečně přišla. Sny se stanou skutečností. Co na tom, že to bude mezi hrnci a pánvemi, a ne v hedvábí a saténu? Bude to s Juanem, a proto to bude dokonalé. Přitiskla se k němu a když ji vášnivě políbil na šíji, tichounce vydechla. Ten téměř neslyšný zvuk přivedl Juana Carlose skoro k extázi. Pochopil, že ona touží po něm stejně, jako on po ní. Tlak v podbřišku začal být nesnesitelný.

Ucítila jej i Paloma. Sklouzla pohledem dolů k místům, kde jezdecké kalhoty těsně svíraly chloubu Juanova mužství.
„Nikdo neudrží kondora v kleci věčně,“ šeptla a rozepnula pomaloučku poklopec.
Kondor vzlétl a Pamela se zarděla. Pocítila neovladatelnou touhu polaskat ho v rukou a nedokázala jí odolat.
Juan zasténal v návalu rozkoše, a pak...

Pak se nad haciendou rozlehl nelidský, zvířecí řev.
Síla papriček [i]jalapeňos[/i] z Los Quesadas byla vskutku mimořádná.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz