:: TVÁŘ ::
 
 autor: Tilda 29.02.2020, 14:28 
 
Jak se mění priority...
 
TVÁŘ

Pozítří se s ní mám setkat. Konečně… Po tolika měsících nejistoty, vypětí, nervozity, očekávání a naděje. Jenom hodiny mě dělí od okamžiku, na který čekám každou vteřinou svého zpackaného života. Já, mladá a hloupá a potrestaná, že to ani více nejde. Po všechny ty trudné dny oloupená o její přízeň, přítomnost a vstřícnost.
Trpěla jsem snad už dost, kvůli malichernosti, sebestřednosti a blbosti namyšlené dvacítky, ne?!

Tehdy, před skoro dvěma roky, běhala jsem, jako každý večer každého dne v týdnu, po bolestně známých pěšinách městského parčíku. Dobře osvětleného a tedy bezpečného, myslela jsem si pokaždé, když jsem se rozehřívala krátkým klusem na místě a protahovačkou, obyčejně u třetí lavičky. Kus za ní se pěšina zatáčí do ostrého oblouku – tak akorát pár desítek metrů, než naberu rychlost. Protahuji si stehenní svaly, jednu nohu vystavenou na kovově šedém opěradle, tvář u kolene, když na mě zaútočí. Srazí mě zezadu v té nevýhodné, balancující pozici, na tvrdý sedák lavičky. Můj nos naráží na, o poznání tvrdší, kolenní kloub a skoro jemně a něžně křupne, jako protiklad ostře bílé bolesti, jež následuje. Spolu s nosem trpí i ústa, drcená a odíraná. Jako naschvál je v tom místě prkno lavičky naprasklé a ježaté třískami, skoro dva centimetry dlouhými. Mám je, coby dup, nasázené v jemném mase rtů a krev se hrne z ranek jako pominutá. Ano, chutná po železe a voní po mědi tak, až se mi zvedá žaludek.

Za levé ucho, s nedbale zastrčeným pramínkem blond vlasů (zbytek je pevně ustájen v tlustém koňském ohonu na temeni hlavy), se mi neurvale přitiskne studený kov a cizí hlas zasyčí, až se mi zježí jemné chloupky na zátylku: „ ani slovo, ty děvko! Zavři ty svý kravský oči a naval peněženku nebo ti to nasolím rovnou do ksichtu!“ A abych si nemyslela, že blafuje, stěhuje se zpod ucha a vráží mi tvrdou hlaveň malé pistole rovnou pod oko. Zároveň mě trhnutím staví na nohy a nepříjemně drsnou rukou mi zkroutí obě paže za záda. Zbraň z mé zbité tváře neuhne ani o kousek.
Smýkne se mnou k blízkému křoví. Nebráním se, polykám krev a hlen a moře slz a nechám se vláčet jako loutka až za hradbu rododendronových keřů. Tam mě znova srazí na zem, tváří dolů a ještě si, pro jistotu, obkročmo sedá na moje nechráněná záda. Páteř ukázkově zaprotestuje a já jí zasténám v odpověď…
„Co si řikala, svině?“ Ptá se posměšně, i když dobře slyšel. „Sem ti řek, naval peněženku. Laskavě nic nezkoušej, jináč si mrtvá, jasný?!“ a trhne mi mou pýchou, mými ráno umytými, lesklými a voňavými sepnutými vlasy. (Jako bych byla kůň a on, žokej, mě pobízí ke klusu…) Cítím trhavý zvuk a palčivou bolest a vidím, jak s odporem vytřásá ze sukovitých prstů spoustu umírajících pramenů, jež se sypou na trávník, provlhlý večerní rosou.
„Nemá nás ženy rád… Hnusíme se mu.“ Bleskne mi hlavou a domnívám se, skoro s jistotou, že o znásilnění tady nepůjde. Asi mu jde opravdu jenom o peníze, ufff… To nejhorší mě tedy nečeká, pokud mě ovšem nezabije. Tohle by mu problém asi nedělalo, soudě podle jeho „něžného“ chování…

Nečeká na mou odpověď a surově mě prošacuje. Jako bych v šortkách, legínách a tričku, sotva po pupík, mohla skrývat naditou kasírku. Mobil, na řemínku kolem krku, serve bez ptaní a zanechá mi rudou, pálící stopu, těsně pod vlasy. Nic jiného na mém sportovně oděném těle nenajde a vzteky bez sebe, začíná se mstít. Kope mě, kam se zrovna trefí. Nepřestává a já už nepočítám, kolik úderů mi naděluje. Schoulená do klubíčka tiše pláču, třesu se, omdlévám a znova procitám. Útočník se se mnou „rozloučí“ nečekaně nožem. Rozřeže mou, už tak pochroumanou tvář, křížem krážem a vezme si kus kůže se zbytkem nosu, jako talisman.
Nevykrvácela jsem k smrti jenom díky náhodnému pejskaři. Jeho krysařík mě s pištivým štěkotem objevil a potřeštěným tanečkem a taháním za nohavice přivolal páníčka, pokuřujícího opodál.

V nemocnici ležím už více jak rok a půl. Mám za sebou šest rekonstrukčních zákroků, operaci břišní dutiny, kam jsem krvácela z protržené sleziny, napravená žebra i brutálně vykloubené rameno. Štěpy ze zadní strany stehen a z hýždí (mých, samo sebou) se ujaly a mohly být transplantovány na chybějící tkáň. "Dělali" mě ti nejlepší chirurgové z oboru, aspoň malá náplast na mou monstrózní bolest.

Nechtěla jsem se s ní vidět dříve, než budu opravdu připravená a dostatečně silná, abych ustála to první setkání po měsících odloučení. Radili mi, abych se s ní viděla dřív, že mě to posílí v uzdravování, že budu mít větší vůli k životu a tím napomohu rekonvalescenci. Ale nedala jsem se, i když se oháněli červeným diplomem z psychologie. Já měla svoji pravdu a za tou jsem si stála. Nakonec to vzdali a netlačili. Do karet hrálo i to, že se moje náročné plastické operace krásně hojily…

Já, která si na sobě tak zakládala, cvičila a dietila, kupovala značkové hadry a randila jenom s pracháči (s pekáči buchet - samozřejmá věc), mám teď zcela jiné priority.
Nepřerušovaný spánek, dobře zvládnuté zákroky a následné hojení, tabletky proti bolesti vždy po ruce, hromadu návštěv, které mě nelitují a je s nimi veselo a pohodlné pyžamo.A ještě uklidňující hudbu, linoucí se ze sluchátek: nenávidím ticho! Když jsem měla za začátku tlustou krustu obinadel, zvuk, i když vyšroubovaný na nejvyšší hlasitost, k mým žadonícím uším nedosáhl. Byla to krušná doba, brrr...
Jenom čas, ten bych trochu popohnala. I to se mi nakonec plní…

A teď tu sedím, z tváře mi absurdně pomalu odmotávají aromaticky mdle vonící, nasáklá obinadla, pokládají už nepotřebné štůčky do mého smířeného klína. Pod víčka se zdráhavě dere světlo. Mám oči zavřené, ač se mi chvějí řasy nedočkavostí a cukají mi protivně koutky úst. „ Uvidím se s ní už za okamžik. Pozná mě? Poznám já ji? Změnila se moc nebo jenom malinko… Po takové době… Nevím, jestli se na ni nakonec těším: jestli neuteču s jekotem, ještě než ji spatřím…“
Poslední proužek jemného plátýnka sklouzává dolů z mého obličeje. Já, pořád s pevně semknutými víčky, si nechávám do zpocených dlaní vtisknout rukojeť zrcátka. Nechám jiné, aby mi neposlušné, náhle zmrtvělé paže pozvedly k obličeji. Ještě váhám, naposled si vychutnávám svoji izolaci za zavřenýma očima, jako jsem je měla po většinu měsíců. Prsty zkoumavě přejíždím po tvarovaném držátku a soudím, že je to výlisek z plastu, napodobenina secesního rostlinného vzoru. Tipuji, že v barvě slonoviny nebo želvoviny…

Teprve, až seberu dost odvahy, s křečovitým vydechnutím odlepuji oči a naše pohledy se do sebe zaklesnou: „ AHOJ, TVÁŘI… KONEČNĚ SE SETKÁVÁME!“
S osvobozující úlevou se rozpláču: „ jsem to já!“ Tedy, skoro já… Moje oči jsou pořád moje, modré a důvěrně známé. A zbytek? Nezáleží na tom, ne v této chvíli. Teď jenom vím, že se na sebe dokážu podívat i zítra ráno. Že klikaté a tlusté jizvy časem zjemní a že stejně záleží na něčem úplně jiném.
Já jsem já… A žiju!
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz