:: Con los Colegas - 16. kapitola ::
 
 autor: Wheelies Devotee 21.01.2021, 21:34 
 
Matěj prožívá vnitřní zhroucení ze ztráty své milované, za kterou si může sám.
 
XVI. Všechno prasklo

„Večer si promluvíme, moc mě zajímá, proč ses včera tak zlískal. A zajdi si k doktorovi s tím čelem,“ stálo ve vzkazu, který jsem četl na ledničce v kuchyni. Ráno jsem zaspal, volal jsem šéfovi, že dnes nepřijdu z důvodu nevolnosti a cítil jsem se hanebně. Bylo mi špatně, v očích Veroniky jsem se ukázal jako bezcharakterní opilec.
K doktorovi jsem šel, poněvadž rána na čele a od ní celá hlava mě dost bolela a měl jsem strach, aby to nebylo něco vážného.
Doktor mi řekl, že se jedná jen o povrchové zranění, ránu mi ošetřil a doporučil mi tři dny klidu a vystavil neschopenku. Třetí den se prý mám stavit na kontrolu. Zůstal jsem tedy tři dny doma. Docela se to hodilo, měl jsem čas a příležitost přemýšlet. Cestou domů jsem nakoupil a řekl jsem si, že se postarám o dobrou večeři.

Veronika se vrátila z práce a já se otáčel v kuchyni.
„Ahoj,“ řekla vlídně, jakoby se nic nestalo.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a šel jí dát pusu. Sklonil jsem se a políbil na její plné rty.
„Tak co ti řekl doktor?“
„Mám neschopenku, ve středu mám jít na kontrolu, ale prý to není nic vážného, jen mám být v klidu.“
„Tak to je paráda, měla jsem o tebe strach,“ řekla a odjela do koupelny.
Já mezitím dovařil večeři a pozval Veroniku ke stolu.
„Celý den jsem přemýšlela, co by mi mohla Jana chtít,“ řekla zamyšleně a já měl sto chutí se ke všemu přiznat, ale vážně jsem nevěděl, zda je Janiným cílem, všechno vykecat.
„Tak nikam nechoď, najednou se chce družit, je to divný.“
„Ale to já tam půjdu,“ řekla tvrdohlavě.
„Byla s kamarádkou na Lichnici na hodokvasu.“
„Vážně? Co tam dělala? Ty jsi jí tam potkal?“
„Jo, potkal.“
„Aha, to bych do ní neřekla, že by navštívila takovou akci.“
„Já, když jsem jí tam potkal, byl jsem dosti překvapený.“
„No, to se nedivím,“ řekla a usmála se, tak krásně, jako vždy.
„Tak proč jsi se včera tolik opil zlato?“ zeptala se zvědavě s vážným výrazem v obličeji.
„Sám nevím, jsem idiot, prostě jsem to přehnal.“
„To si nemyslím, tohle není samo sebou, nikdy jsi to neudělal. Nepiješ. Něco mi tajíš.“
Už jsem byl na zhroucení. Neustále jsem se přesvědčoval, že bych jí to měl říct, ale na druhou stranu jsem se bál toho okamžiku, kdy by se projevila její reakce. Nakonec jsem nic neřekl, byl jsem srab a jako čert kříže jsem se děsil toho dne, kdy Jana Veronice všechno vyzvoní.

Ten den se přiblížil, vracel jsem se domů z práce, asi v půli cesty mi přišla zpráva s krátkým a stručným obsahem: „Jak jsi mi to mohl udělat?“ Bylo to tady a já se vůbec nemohl soustředit na řízení. Musel jsem zastavit a rozdýchat to. Rozhodl jsem se Veronice zavolat, ona to však nebrala, ani jsem se nedivil, ale ihned jsem nasedl zase do auta a jel domů. Jel jsem opravdu rychle, obával jsem se, že až dorazím domů, byt už bude prázdný. Bez všech voňavých věcí mé krásné dívky.
Dojel jsem domů a s obavami otevřel dveře našeho bytu. Bylo v něm ticho a na stole ležel dopis. Říká se, že chlapi nebrečí, ale já začal plakat. Četl jsem:
„Když jsme se seznámili, myslela jsem si, že můj život je konečně naplněn štěstím a mou duši prozářilo slunce. Doufala jsem, že je to navždy a nic už to nezmění. Ale ty jsi všechno zkazil. Milovala jsem tě jako nikdy nikoho a těšila jsem se na každou chvíli s tebou. Každý den jsem se chtěla rozeběhnout a skočit ti do náruče. Nešlo to. Pak jednou jsem tě pustila s kamarády pryč, z mého dohledu, věřila jsem ti a ty ses nechal svést tou nejhorší ženskou, co jsem kdy potkala. Oba jsme jí přece nesnášeli, tak jak jsi mohl? Nechci tě už nikdy vidět, nevolej mi, nepiš mi. Je konec.

Zůstal jsem stát jako opařený a utíral si slzy. Usedl jsem do křesla a ničemu nechtěl věřit. Proklínal jsem se, proklínal jsem ten večer, kdy se to stalo. Rozhlížel jsem se po bytě a vzpomínal na to, jak mi kluci pomáhali upravit jej pro invalidní vozík. Zkoušel jsem jí volat, poslal jsem desítky zpráv. Všechno málo platné.
Tušil jsem, že je jistě u rodičů, rozhodl jsem se jednat a vydal se tam. Několik minut jsem se odhodlával zazvonit. Nakonec jsem zazvonil a bál se, co se bude dít. Kdo asi otevře?
Dostanu do huby od tatínka?
Dveře otevřela Pavlína.
„Ahoj,“ pozdravila s kamenným výrazem ve tváři.
„Ahoj, mohu dál, můžu mluvit se ségrou?“
„To pochybuju, nechce tě vidět, je na tom fakt zle. A tohle si nezasloužila.“
„Já vím, chci se jí omluvit, chci to spravit, miluju jí nade vše.“
„Já nevím, já tě do baráku nepustím.“
„Prosím, pusť mě za ní, opravdu rád bych s ní mluvil.“
„Promiň, ne,“ řekla a zavřela dveře.
Zůstal jsem tam stát jako zkamenělý a pak zamířil do hospody. Dal jsem si panáka. Druhého, třetího… Šestého. Potkal jsem tam Jindřicha. Všechno jsem mu řekl. To on by byl ten, který mě pak dovedl domů. Cítil jsem se hrozně a můj život byl v troskách.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz