:: První případ Davida Butlera 3/5 ::
 
 autor: Bob Cileček 03.06.2020, 2:46 
 
čuk k minulým dílům: K této části nemám, co bych dodal nového, platí to mé předešlé hodnocení. Oba hrdinové jsou svým způsobem humorní, nebo obratem z minula: ležérní. V textu se nic moc neděje. Dobrá čtivost je je dána očekávání čtenáře, co bude, když oba hrdinové si s misí hlavu nijak netrápí. A také svým přístupem k situaci. Text pobaví. Neměl bych psát následující, ale vzhledem k nedostatku času lze k sympatiím připsat i to plus, že je text krátký a nepsaný příliš nahuštěně
 
„A co vy, měl byste sebou trochu hodit, za pět minut startujeme.“
„Musím zkontrolovat letový rozkaz, převleču se až v lodi.“
„To jste mi nemohl říct? Já se tady ztrapňuju…“
„Neptal jste se.“
Jen jsem zavrtěl hlavou, „už víte, proč vybrali zrovna nás?“
„No, získávám jakouž, takouž představu. Vypadá to, že si mně vyžádal
můj přímý nadřízený admirál Kampf, není totiž tajemstvím, že příliš
nedůvěřuje armádním pilotům. Asi se při cestě k nám dostal do
nárazové zóny a při manévrování, zabloudili do pásma asteroidů. Tam
samozřejmě pilot spálil značnou část paliva. Věřím, že ani to, mu
důvěru v armádní piloty příliš neposílilo.“
Zatím si kombinézu sroloval pod paži a rychlým krokem zamířil k lodi a
tak mi část jeho monologu utekla.
Vypadalo to, že se tím příliš netrápí,když jsem ho konečně dohonil,
zaslechl jsem jenom poslední větu: „A tak jim předáme palivové
články, co máme připravené na palubě a admirála hodíme k nám na
loď.“
V kokpitu se začal převlékat, když se ozval hlas řídícího střediska:
„Alfa bravo devět, připraveni ke startu?“
Butler dotáhl zip ke krku a zapnul komunikátor, „Alfa bravo devět,
všechny systémy v normálu, startovací sekvence spuštěna.“
„Start povolen, hodně štěstí.“
„Můžete mi říct, jak víte, že všechno funguje? Vždyť jste neudělal
žádnou kontrolu.“
„A už jste zažil, že by něco zásadního nefungovalo? Hlavně se
nestresujte, jsou to jenom přežitky z dob, kdy se začínalo s lítáním do
vesmíru. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nás ptali na těsnost krytu
pomocných trysek, které jsou už po prvním letu většinou děravé jako
řešeto.“
Start proběhl hladce. Plošina pod letounem se propadla do výstupního
tunelu a vzápětí se nad námi hermeticky uzavřel strop.
Poznal jsem to podle rozsvícených zelených světel podél rapy až
k výpusti, zatím zavřené.
Loď pomalu nabírala rychlost, a jak se otevřela výpust do volného
prostoru, vlivem vzduchu unikajícího do vesmíru, jsme nabrali slušnou
rychlost.
Butler po opuštění rampy zapnul motory a nasměroval loď do
požadovaného směru.
Najednou se mi otevřel úchvatný pohled na nekonečný černý prostor
s jasně svítícími hvězdami a naší mléčnou dráhou. Udělal jsem si
pohodlí a kochal se tou nádherou. Butler zatím jemně korigoval kurs.
„Jestli chcete, můžete si za tím zdřímnout, čeká nás osmihodinová
cesta prázdným, nudným vesmírem.“
Neměl jsem dojem, že by byl nudný, ale i přesto jsem najednou
odpadl a v mžiku spal jako nemluvně.
„Tak a jsme na místě.“ Přerušované pípání navigace se rozléhalo ve
ztichlé kabině.
„Jak dlouho jsem spal?“
„Pravděpodobně celou cestu, neměl jsem to srdce vás budit. Teď ale
budu potřebovat vaši pomoc.“
„Nevím, jestli vám budu co platný, v řízení vesmírné lodi se vůbec
nevyznám.“
„Nechci po vás nic náročného, jenom až vyšli signál, zaměříte na
displeji jejich bod a budete ho držet uprostřed nitkového kříže.“
„A můžete mi říct jak?“
„Pomocí toho ovladače, …ne víc doprava.“
„Něco mi to připomíná.“
„Jistě, ale teď není tma… To je divné myslel jsem si, že jsem se zranil
a nemám ani škrábnutí.“
„Potmě vypadá všechno horší. Rád bych se vrátil k tomu nitkovému
kříži.“
„Žádný strach je to jednoduché, zvládne to i dítě.“
Ne, že by mně to uklidnilo, děti jsou docela šikovné.
„Jenom držte ten bod zhruba uprostřed, dokud nesrovnám kurs.
Naťukal do klávesnice kód a čekal na odpověď. Po chvíli napjatého
čekání se konečně na displeji objevil červeně pulsující bod.
„Výborně,“ zaradoval se Butler, „už jsem se bál, že jsme je přeletěli.
Teď se snažte držet signál uprostřed a jak zkoriguju směr, vždy to
upravte.“
„Rozumím,“ na víc jsem se nezmohl, byl jsem soustředěný, až se mi
orosilo čelo.
Naproti tomu byl Butler klidný, až to děsilo.
„Mám ho na středu.“
„Dobrá teď to trochu cukne, tak zatím dejte ruce pryč a dávejte pozor
na ten bod. Vůbec jsem nevěděl, co po mě chce, ale ruce jsem dal na
opěrátka křesla.
„Zážeh za tři, dva, jedna, teď.“
Těžko se popisuje, co nastalo dál, nejbližší tomu bylo přirovnání ke
kopnutí koněm. Zarazilo mně to do křesla a na okamžik natlačilo na
levou stranu polstrování. Zároveň jsem se bolestivě kousl do jazyka.
„So… so to byvo?“ Zašišlal jsem a v puse cítil pachuť krve.
„Vůbec netuším, všechno bylo nastaveno standardně, možná nějaká
chyba v systému,“ odvětil Butler, zatím co se snažil stabilizovat loď.
„Rychle najděte signál, nebo přeletíme a dopadneme stejně jako oni
s vyčerpaným palivem, než se vymotáme z toho pásma asteroidů."
Nastavil jsem znovu bod na střed nitkového kříže.
„Je tam,“ zařval jsem, samozřejmě docela zbytečně. Jenom šustění
motoru, zahánělo úplné hrobové ticho.
„Divná náhoda,“ kontroloval Butler souřadnice, „i přes ten kopanec
letíme naprosto přesně.“
Blížili jsme se k pásmu, když se s námi spojila kapitánka Sortézová:
„Alfa bravo devět, Alfa bravo devět, někde v prostoru je červený,
opakuji červený je někde poblíž vaší pozice. Je to člun střední třídy,
poškozeny hlavní zbraňové systémy. Sekundární pravděpodobně
funkční. Dosah zhruba dva sta mil. Beta gama tři, máme nefunkční
hlavní motor, řídící trysky funkční, zbraňové systémy plně funkční.
Osádka o počtu dvanácti. Je možné přestoupit na výš člun? Konec.“
Butler zapnul mikrofon, „potvrzuji, jsme schopni nalodit celou
posádku. V kterém sektoru je červený? Příliš rušivých signálu z pásma
asteroidů. Je admirál v pořádku?“
„Ano…,“ vysílání se přerušilo sadou kolísavých tónů, než se podařilo
znovu navázat spojení „opakuji je stabilizovaný.“
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz