:: Zakázaná láska 7 ::
 
 autor: Petra Vávrová 04.12.2020, 18:57 
 
 
Když odpoledne přijdu na zámek, nemohu knížete nikde najít. Zámek je ale otevřený a tak vstoupím dovnitř a jdu po schodech do knihovny. Na stolečku u okna je položena kniha. Zvědavě se podívám na obal. Jmenuje se „Umění milovat“, také jeden z překladů Ovidia.
„Určitě se ti bude líbit…“ uslyším za sebou hlas knížete.
Otočím se. Kníže stojí přímo přede mnou.
„Nechceš si sednout do altánku? Dnes je venku obzvlášť hezky.“
„Ráda.“
V altánku se posadíme na lavici a já začnu číst.

Jsem tak zabraná do knihy, že ani nezpozoruju, že kníže někam odešel.
„Ta je pro tebe.“
Vzhlédnu. Kníže stojí přede mnou a podává mi růži.
„Děkuji vám.“
Přivoním si k ní.
„Chceš se projít po zahradě? Chci ti něco ukázat.“
„Proč ne? Moc ráda.“
Jdeme spolu podél rozkvetlých záhonů. Na konci zahrady je postavený model zámku.
„To je krása!“
„Není tu dlouho, přivezli jej ve středu. Nechal jsem ho udělat v Kaplici.“
„Je nádherný.“
„Stejně jako ty.“
Opět zčervenám. Kníže si zřejmě nevědomky hraje se snítkou z lípy, pod kterou stojíme.

Všimnu si, že zničehonic začal prudce dýchat.
„Co je vám?“ ptám se polekaně.
„Nic,“ odpoví.
Ani nevím jak, ale najednou mě drží v náručí. Jeho ruce mě pevně objímají kolem pasu.
„Pusťte!“ zaprotestuji.
„Ne, nepustím tě.“
Vtom ucítím ve svých vlasech, na čele a na tvářích jeho pocely. Nevím, co se to se mnou děje, tváře mi hoří a v břiše jako by mi létalo tisíc motýlků. Kníže mezitím trochu uvolnil své sevření. Využiju toho, vytrhnu se mu z objetí a spěchám k zámecké bráně.
„Růži jsi tu zapomněla, růži!“ volá za mnou kníže, ale já utíkám dál.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz