:: Prsten osudu (6) ::
 
 autor: Filip Vávra 17.02.2020, 1:47 
 
Kapitola 6. Setkání s paní učitelkou Vejrovou a obklíčení Volyně
 
V poledním parnu jsem prošel Straňovicemi, kde se mi chtělo na stranu velkou i malou a nemohl jsem se rozhodnout, která to bude. Jako onen osel z bajky jsem totiž nechtěl být stranický. Obdivoval jsem stáda na louce, minul rybníček, u něhož rybařil jakýsi muž a údolím Setěchovického potoka dorazil až k železniční trati. Tak jsem se ocitl v Malenicích nad Volyňkou.
Při příchodu jsem byl kontrolován Prasetovými vojáky, zdálo se, že proti mně mají nějaké podezření ohledně incidentu v Předslavicích, nicméně nechali mě jít.
Kráčel jsem po návsi směrem k mostu přes řeku Volyňku, která se podle archiváře Františka Teplého původně jmenovala Hostice. Tu se mi zdálo, že mám hlasy, ale když jsem se otočil, byla to naše paní učitelka Vejrová ze základní školy ve Volyni. Ptala se mě, proč ještě nejsem poslancem. Odvětil jsem jí, že problémem demokracie jsou voliči. Dále jsem vysvětloval svůj neužitečný a neúspěšný život duševní nemocí, jež mě stihla v útlém věku dvaceti let. Také jsem se vymlouval, že mě – snad kromě Bětky Rozhoďnožky – nikdo nikdy neměl rád. Zmínil jsem svou tvář, jež neumí vyjadřovat emoce, jakož i náklonnost k hojnému pití piva a vína a k neustálému šoustání s Bětou (či s Rózou, naposledy s Boženou).
Paní učitelka byla velice zklamaná mým přístupem k životu (stejně jako kdysi mým přístupem k učení), nicméně když viděla můj zubožený stav, pozvala mě k sobě domů, aby mi dala nějaké pamlsky a diktando z českého jazyka. Diktát hned oznámkovala, dostal jsem pětku jako vždycky. Vejrová nad mým výkonem kroutila hlavou jako vejr, ptala se, odkud vím, že nejlepším ze špatných způsobů vlády je demokracie. Pokrčil jsem rameny a řekl, že autor si chce držet od svého nezničitelného hrdiny odstup.
Paní učitelka pak držela přednášku o různých přístupech ke správě věcí veřejných, přičemž zvláštní důraz kladla na to, že je těžko rozpoznat, co je ještě osvícenský absolutismus a co již orientální despocie. Já jsem jí neodporoval.
Pak vstoupil do domku Vejr, ředitel jednotřídky v Malenicích, a podezříval mě velice, že jsem přišel, abych paní učitelku opíchal. Na to já odvětil, že mám hlasy, nicméně nejsem idiot ani netrpím oidipskými sklony. On na to pravil, že jsem opilec nevalné pověsti a že „pan myslivec“ Prase nastolí nový řád, v němž pro lidi jako jsem já a zvláště pro líné schizofreniky a vilné alkoholiky nebude místo. Pak mě doprovodil ke dveřím mocným kopancem, ačkoliv paní učitelka se za mě přimlouvala. Pravila totiž, že jsem postižený.
Vrátil jsem se k mostu a zašel se podívat na hřbitov ke hrobům Jiřiny Jiráskové, stavitele Národního divadla Josefa Zítka a kněze a vlastence Františka Teplého, jenž se narodil v Marčovicích. Na hřbitově se líbali dva milenci stejného pohlaví. Chtěl jsem v tichosti ze hřbitova odejít, když v tom mě k zemi srazili gardisté, Prasetovi poskoci, kteří vpadli na hřbitov. Byli viditelně opilí a bavili se tím, že zkopali oba milence do bezvědomí, protože „pro takové již nebude v Prasetově Čtvrté říši místo.“
Od domorodých obyvatel jsem se pak dozvěděl, že moc „pana Půlpána“ se rozšířila na východě až do Bavorova a Strunkovic nad Blanicí (obsadil tamní letiště), na jihovýchodě do Vlachova Březí, dále na jihu až k Svatému Vojtěchu, k Mařskému vrchu (vysílač), na severu pak do Skal, Kuřiman, Milejovic a Hoštic, kde obsadil i „Ranč Šimona Pláničky“, čili jeden ze symbolů českého nevkusu. Prase samotný pak vytáhl k silnici č. 4 do Zlešic, kterou uzavřel a se svou obrněnou kolonou směřoval po této hlavní dopravní tepně oblasti k Volyni, která se ocitla v téměř úplném obklíčení.
Také jsem se dozvěděl, že prezident Miloš Zeman vystoupil v televizi s bujarým projevem, v němž prohlásil, že republika bude Volyni před „prasečím morem“ bránit všemi dostupnými prostředky. Prezident vyhlásil výjimečný stav a vyzval spojence v NATO, aby byl aktivován článek 5 Severoatlantické smlouvy.
Prezident Zeman však nevěděl, že Prase disponuje mým kouzelným prstenem, který jsem sebral Bětce, když ho objevila v rybích vnitřnostech a že si tedy může vykouzlit tolik vojáků, džípů, děl, tanků a letadel, kolik jen bude chtít.
Obyvatelstvo Volyně mělo být evakuováno, myslivec si však nedával na čas.
Co se mě týče byl jsem hladový a nadržený a vyrazil jsem do Volyně po uzavřené železniční trati č. 198 doufaje, že ve Volyni naleznu něco výživnějšího k snědku, jakož i nějakou vlhkou kundičku.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz